
30# Road to Marbella: IRONMAN 70.3 World Championship našima očima
10. listopadu 2025
•1h 35min

Pohled do zákulisí triatlonové přípravy očima dvou běžných lidí a jejich zajímavých hostů

10. listopadu 2025
•1h 35min
Jubilejní třicátou epizodou uzavíráme sérii Road to Marbella. Natáčíme ji společně přímo ve Španělsku, pár hodin po závodě profi mužů na IRONMAN 70.3 World Championship v Marbelle. Rozebíráme profi závody, celý závodní týden i Kájin závodní den včetně prázdné pneumatiky na mount line – a co se z toho dá naučit.
Začínáme parametry trati, která rozhodně nebyla rychlá: plavání v moři proti vycházejícímu slunci, 90 kilometrů na kole s oficiálně 1 800 metry převýšení a dlouhými sjezdy, kde profíci jeli až 88 km/h, a technický běh se spoustou zatáček, lávkami a úseky po udusaném písku.
Pak shrnujeme profi závody. U žen vyhrála Lucy Charles-Barclay před Taylor Knibb – a to obě před měsícem doslova vyhořely na Koně – třetí byla Tanja Neubert. U mužů zvítězil Jelle Geens, přestože bojoval s přehazovačkou a přišel o štít helmy, ve spurtu před Kristianem Blummenfeltem, třetí byl Casper Stornes. Mluvíme také o vyhlášení IRONMAN Pro Series a o tom, jestli je lepší sledovat profi závod naživo, nebo z gauče.
Druhá část patří závodnímu týdnu: brunch Women for Tri s CEO IRONMANu Scottem DeRuem, check-in, průvod národů, athlete briefing, nepovedený welcome banquet se suchým chlebem a gazpachem a hlavně složitá logistika dvou dep, kde T2 byla v podzemní garáži.
Nejvíc prostoru dostal Kájin závodní den. Vlnité plavání za 41 minut, prázdné přední kolo hned po vyběhnutí z depa, nefunkční Garmin i hrudní pás, oprava u mechanika na trati a nakonec krásný běh kolem majáku v Marbelle, kde jí fandili na každém rohu. Na závěr přidáváme postřehy z expa a merch storu, gratulujeme k dokončení celé cesty a prozrazujeme, co nás čeká dál – Kája se kvalifikovala na Challenge The Championship 2026.
Upravený automatický přepis. Text jsme zkrátili o vatová slova a opravili chyby rozpoznávání řeči, význam zůstal zachován.
Ahoj, já jsem Samuel. A já jsem Karolína. A společně vás vítáme u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Dnešní epizoda je opravdu speciální, a to hned z několika důvodů. První je ten, že jde o třicátou, tedy jubilejní epizodu našeho podcastu. Když jsme začínali, vůbec jsme si nemysleli, že jich bude třicet. Takže je to pro nás opravdu speciální a myslím si, že taková epizoda si zaslouží speciální téma.
A to je další důvod. Tématem této epizody je ukončení naší série Road to Marbella, ve které jsme mapovali moji přípravu na mistrovství světa IRONMAN 70.3. A poslední důvod je ten, že po dlouhé době nahráváme společně, offline, už se nevidíme přes kameru – a jsme ve Španělsku. Tuhle epizodu nahráváme pár hodin po tom, co skončil profi závod mužů.
Než se do toho pustíme, pojďme si říct, co nás dneska čeká. Shrneme, jak na tom byli profíci, jak jsme profi závod vnímali, jak dopadl, co nás zaujalo a jaký je rozdíl mezi tím sledovat závod z pohodlí gauče a přímo na místě. Pak se v trochu zrychleném módu podíváme na celý závodní týden a hodně do detailu půjdeme na tvůj závodní den, na sobotu.
To zní super. Ale ještě předtím tu máme důležité oznámení. Protože je tahle epizoda tak speciální, připravili jsme si něco i pro vás, naše posluchače. Jsme moc rádi, že nás posloucháte, že jste s námi už u třiceti epizod vydrželi celý rok a že nás poslouchá stále víc lidí. Věříme, že jsme řadu z vás přivedli k triatlonu nebo vám pomohli dokopat se k přihlášce na první závod – takovou zpětnou vazbu nám dáváte.
Jako odměnu jsme si pro vás připravili soutěž, a to o nic menšího než o tuhle krásnou kšiltovku z IRONMAN 70.3 World Championship v Marbelle. Soutěž právě probíhá na našem Instagramu, takže se určitě zapojte. Je to jednoduché: označte svého sparing partnera, parťáka na trénink – já bych třeba označila Sama. Někoho, s kým byste chtěli získat kvalifikaci na takový závod a s kým byste si ho chtěli užít. Protože první věc, které jsme si tu všimli, je, že nejkrásnější na tom závodě je mít ho s kým sdílet.
Řekla jsem to naprosto krásně. Takže běžte na instagram.com/druhafaze, najděte příspěvek s touto kšiltovkou a do komentáře označte svého oblíbeného tréninkového parťáka. Samozřejmě nás musíte sledovat a dát příspěvku like.
Tak pojďme na to. Závod IRONMAN 70.3, mistrovství světa, Marbella, Španělsko. Já osobně jsem tím žil asi poslední tři dny, ty poslední měsíc a půl – a hlavně od úterý, kdy začal tvůj závodní týden. Pojďme se nejdřív podívat na to, jak závod vůbec vypadal a jaké měl parametry, protože je to podle mě důležité k pochopení jeho průběhu.
Závod vůbec nebyl jednoduchý. Jednak je to mistrovství světa, takže konkurence je opravdu velká, jak u hobíků, tak u profíků. Ale ani samotná trať není jednoduchá a vůbec není rychlá. Plave se v moři. Ženský i mužský profi závod naštěstí neměly vlny, bylo to poměrně klidné – aspoň z břehu se to tak zdálo. Vnímala jsi to jinak?
Možná, než vyplavali profíci, byla ještě klidná hladinka, ale když jsme tam pak šli my, přišlo mi, že už tam byly pořádné vlny.
Já bych řekl, že profíci měli fakt klidnou hladinu. Jediné, co bylo na plavecké části těžší, bylo, že se plavalo proti východu slunce, takže člověk na začátku špatně viděl.
Pak byla cyklistická část: 90 kilometrů a 1 800 metrů převýšení – tak to aspoň oficiálně deklaroval IRONMAN. Jak ta trať vypadá? Jela jsi ji dvakrát.
Včera jsem neměřila vůbec nic, takže jsem se ani nedívala. Poprvé jsem naměřila něco přes 1 500 metrů, podruhé myslím kolem 1 600. Ale 1 800, nebo myslím říkali i přes 1 800, to si myslím, že fakt nebylo.
Z profilu trati šlo vidět, že tam nebyla skoro žádná rovinka, bylo to pořád nahoru a dolů. Takže asi nic úplně rychlého. Taky tam byly dost nebezpečné sjezdy, pokud vím.
Ty sjezdy byly naopak naprosto bezpečné. Krásné, rovné, dlouhé, s pěkným pozvolným sklonem nějakých 6–7 %, takže se dalo jet i pěkně v hrazdě. Jenom nevím, jak tam dneska profíkům foukalo – vítr musel sehrát velkou roli v tom, jak bezpečný sjezd byl. Ale co se týče bezpečnosti, hezčí sjezdy jsem asi neviděla. Prostě to pustit vší rychlostí dolů z kopce, což jsme ostatně dneska viděli v závodě profíků.
Tam se dosahovalo až 88 kilometrů v hodině. A pak byla běžecká část, což byla asi nejtěžší běžecká část, kterou jsem na závodě viděl. Spousta zatáček a obrátek, myslím 35 zatáček, dvě lávky od pořadatele a jeden most. Hodně technická trať, nic rychlého. A ještě se měnil povrch – běželo se po asfaltu, po promenádě a po udusaném písku. Byl to pevný povrch, v pohodě, ale když srovnám asfalt a udusaný písek, trakce boty je tam přece jen trochu jiná.
Celkově tedy trať vůbec nebyla jednoduchá. Což je správně, protože jsme nepřijeli na nějaké závody, přijeli jsme na mistrovství světa. Myslím si, že trať odpovídala tomu, co bych od mistrovství světa čekala. Za mě dobrý.
Tak se pojďme podívat, jak to dopadlo u profíků. Včera, v sobotu 8. 11., jely ženy. Tam se to pro mě vyvíjelo docela překvapivě, protože na prvních dvou místech byly po celou dobu závodu Lucy a Taylor. Lucy klasicky vyplavala první. A překvapivě říkám proto, že obě před měsícem na trati na Koně skoro zkolabovaly a doslova vyhořely. Já osobně jsem čekal, že to na ně bude mít větší dopad a bude jim déle trvat, než se z toho dostanou. Že obsadí první dvě místa, jsem nečekal.
Pro mě to bylo hezké překvapení a bylo hezké vidět Lucy dobíhat do cíle, protože už to tu zaznělo mnohokrát – Lucy je moje nejoblíbenější triatletka mezi profíky. Holky spolu bojovaly až do konce prvního kola běhu, pak se rozdělily. Byli jsme přímo u toho a krásně šlo vidět, jak Lucy nastoupila a Taylor neodpověděla. Lucy pak běžela sama a doběhla do cíle s nějakými dvěma minutami náskoku.
A jaký měla čas? Já vůbec nevím. Posledně jsem tady půlku podcastu vykládala o Koně a měla jsem nastudovaný každý moment toho osmihodinového přenosu, a dneska, protože jsem byla na trati, nevím vůbec nic.
Zaběhla to za 4:14:54, což je hezký čas na to, jak náročná trať to byla. Zajímavé je, že je to pro Lucy druhý titul na mistrovství světa IRONMAN 70.3. A ještě zajímavější – možná jsem to říkal v podcastu o Koně – Lucy a Taylor mají stejného trenéra, Dana Loranga. A je vidět, že Dan dělá něco hodně dobře, protože obě pořád obsazují první příčky. I když obě shořely na Koně.
Tam asi víme, že si za to holky mohly samy, protože moc závodily. Minulý týden jsme měli hosta Jana Kubeše a ptali jsme se ho, co by udělal jinak. A on by tenkrát Kubovi řekl: „Měl jsi to dělat tak, jak jsem ti říkal.“ Úplně to samé možná Dan holkám na Koně: „Tak jak jsem vám to říkal, máte poslouchat.“
Třetí skončila Tanja Neubert, německá závodnice, pro kterou to byl teprve druhý závod na této vzdálenosti – a hned třetí místo na mistrovství světa.
Včerejší závod profíků zároveň ukončil IRONMAN Pro Series, což je celoroční série závodů od IRONMANu, ve které profíci sbírají body. Z každého závodu si můžou odnést určitý počet bodů, mistrovství světa jsou bodově zvýhodněná a celé ironmany jsou zvýhodněné oproti polovičním. Tu sérii jsme myslím popisovali v nějaké dřívější epizodě, půjde to dohledat.
Včera se vyhlašovali vítězové a cenu za první místo si přebírala Kat Matthews. Nevím, jestli to víš, ale Katka vyhrála celou sérii. Taylor jezdí T100, takže body nesbírala. Druhá byla Solveig Løvseth, což dává smysl, protože vyhrála mistrovství světa, za které je nejvíc bodů. A třetí byla Lisa Perterer. Nevím, jestli to víš, ale Kat Matthews včera nedokončila, odstoupila ze závodu kvůli nějakým problémům, myslím s lýtkem.
Pro ty, kdo sérii neznáte, je celkem zajímavá. Byla to vlastně odpověď IRONMANu na PTO, které rozdávalo celkem velké peníze za umístění na závodech i za celou sérii. IRONMAN tedy vytvořil IRONMAN Pro Series a vítěz dostane 200 000 dolarů. Ženy včera, muži dneska. Takže Kat Matthews si domů odnesla 200 000 dolarů, Solveig Løvseth 130 000 a Lisa Perterer 85 000. Pak se to postupně snižuje do 10. místa a myslím, že až do 50. místa se rozdávají nějaké drobnější peníze.
Byl v závodě žen nějaký zajímavý moment?
Dobře, že se ptáš, protože já jsem ten závod vůbec nebyl schopen vnímat. To je můj hlavní point z celého víkendu: i když jsem tu byl naživo, z včerejšího profi závodu jsem neměl skoro nic. Kromě toho, že jsem viděl, jak Lucy předbíhá Taylor a jak dobíhá do cílové rovinky. Nebyl jsem schopen to sledovat ani online, takže jsem vůbec neviděl plaveckou ani cyklistickou část. Z plavání jsme viděli jen start, jak holky skákaly do vody, a to bylo všechno.
A co tedy bylo benefitem být na místě?
Atmosféra. A včera bylo benefitem hlavně to, že jsem mohl sledovat tebe a naši kamarádku Janču. Snažil jsem se vás fotit a fandit vám. Ale z pohledu „chci si zafandit na profi závodě“ je lepší sledovat to u televize. U mužů jsem to zase vnímal úplně jinak, k tomu se dostaneme. Co jsem chtěl ještě říct k holkám – hezké určitě bylo být v té cílové rovince, kterou vždycky vidíme jen v televizi, jak tam Lucy dobíhala a měla radost. Ty emoce máš naživo úplně jinak.
A jak jsou velké? Já jsem se s nimi kvůli svým problémům na trati úplně minula, takže jsem je vůbec neviděla. Jen Taylor, která tady na ulici přijela na kole, a pak jsme ji potkali někde v areálu. Tak mě zajímá, jestli jsou malé, velké, jaké jsou.
Záleží na závodnici, ale obecně bych řekl, že u holek i u chlapů je televizní, počítačová nebo mobilní obrazovka zvětšuje. Nevím, jestli je to tou obrazovkou, nebo tím, že kolem profi závodníků je nějaká aura, která je zvětšuje. Když je pak potkáš v reálu, čekáš, že budou nějak větší, ale ve finále zjistíš, že jsou to lidi jako my.
Mně dneska přišli chlapi velcí, ale holky mi přijdou hrozně maličké, i v televizi.
Já jsem to v televizi tak neměl. Lucy je úplně droboučká, menší, než bych čekal. V televizi jsem ji jako malou nevnímal, právě proto, že mi přijde, že mají nějakou auru. Tak to byl ženský závod. Teď se můžeme podívat na chlapy.
Muži závodili dneska, takže to máme úplně v živé paměti, skončilo to před pár hodinami a my tu sedíme a komentujeme. U chlapů to byl masakr od začátku do konce. Začal bych tím, jak jsem to vnímal. Dneska jsem se prakticky soustředil jen na profi závod a řekl bych, že dneska bylo lepší být tady.
Mohl jsem vidět začátek plaveckého startu a viděl jsem chlapy přicházet z plavání do depa. A co si budeme říkat, plavecká část je v televizi nuda, nic moc se tam neděje, takže mi nevadí, že jsem o ni přišel. Ale vidět je v depu bylo mimochodem úplně neskutečné. Taková rychlost – nechápal jsem, že během minuty a půl byli všichni pryč. Prostě vlna borců.
Pak jsme šli hned do expa a tam byla obrovská obrazovka s luxusním ozvučením. Seděli jsme na gauči a měli jsme to, co bychom měli doma u obrazovky, jen na místě a s atmosférou expa.
Ještě dokreslím, že expo bylo na pláži mezi palmami a všude byly sedačky, takže je to trochu luxusnější než ten gauč doma. Tam jsme strávili celou cyklistickou část, a když vidíš, že borci přijíždějí, přesuneš se zase k depu a máš to live. To je dobrý.
Pak bylo depo zase strašně rychlé a bylo tam hodně dramatu, padala tam kola a já nevím, co všechno. Jelle Geens, který nakonec po neskutečném sprintu ve finiši s Kristianem Blummenfeltem vyhrál, měl hned na začátku nějaký problém, zasekla se mu přehazovačka a myslím, že nebyl schopen přehazovat, takže to musel řešit. Docela blbé na závodě s takovým převýšením. Myslím, že pak ztratil i štít helmy – to nejsou sluneční brýle, je to prostě štít na helmě – a celý závod jel bez něj. Když jedeš 88 kilometrů v hodině, jak tam jeli ze sjezdu, chceš mít něco na ochranu očí. Je to docela nebezpečné. Takže se mu na trati moc nedařilo, a přesto nakonec vyhrál.
Co jde v televizi taky vidět, je, že ti borci běží rychle. Ale v reálu zjistíš, že běží ještě rychleji. Snažili jsme se je natočit, ale ani nestihneš udělat pohyb s nimi. Spíš nejsme zvyklí vidět lidi běhat 3:30 na kilometr – oni na začátku běhali trojkovým tempem.
Co bych ještě vypíchl? Určitě cílovou rovinku, to bylo moc hezké. A obecně bylo vidět, že při závodě mužů bylo víc lidí, víc lidí sledovalo muže. To je pravda.
Takže vyhrál Jelle Geens. Já jsem fandil Kristianovi a na našem Instagramu lidi taky fandili Kristianovi – když jsem asi hodinu před koncem dal anketu, kdo vyhraje, většina lidí dala Kristiana. Nakonec byl druhý a třetí skončil Casper Stornes, který před dvěma měsíci vyhrál v Nice. Takže pro něj úplně krásná sezóna. Přiznám se, že Caspera jsem do letoška vůbec neznal, což může být důkazem toho, jak za tento rok vyrostl.
Mně se líbilo, že Kristian se svými kumpány měl posledních asi čtyři týdny soustředění kousek od místa, kde jsem byla předtím v Pradollanu, o kterém jsem mluvila v předchozím dílu Road to Marbella – určitě si ho poslechněte. Bylo super sledovat, jak Kristian trénuje tam, kde jsem to byla okouknout. Vždycky sjeli dolů, projeli si s borci závodní trasu, zaběhali si a pak vyjeli zpátky. Poslední čtyři týdny se připravovali v nadmořské výšce 2 500 metrů a pokud vím, takhle to dělají většinou část roku.
Mně se líbilo, jak jsi mi vždycky poslala screenshot Kristianovy Stravy – teď jsem tam byla, tam jsem byla, málem jsem ho viděla. Oni měli kávu tam, kde jsem si ji dávala taky, protože to byl jediný otevřený stánek široko daleko. Sakra, mohla jsem si s klukama dát kafe.
Stejně jako u žen ukončili i muži letos IRONMAN Pro Series. Tu letos vyhrál Kristian Blummenfelt, druhý byl Casper Stornes – takže další věc do jeho skvělé sezóny – a třetí byl Kristian Høgenhaug, kterému se dneska až tak nedařilo. Myslím, že skončil až ve druhé desítce, pokud se nemýlím.
To byl závod profíků. A k tvé otázce, jestli je lepší být tady, nebo to sledovat doma na gauči online: myslím si, že pokud máš možnost věnovat se jen profi závodu, je lepší být tady. Cyklistickou část si můžeš dát z obrazovky. Nevím, jestli to tak mají na všech závodech IRONMANu, ale předpokládám, že minimálně na těch, které jsou součástí IRONMAN Pro Series, tam ty obrazovky jsou.
I na Challenge, pamatuješ, když jsme byli v Šamoríně, tam měli taky obrazovku. Akorát to nebylo na pláži s palmami a mořem.
A pak je tu samotný benefit, že vidíš profíky naživo. To je super. Takže to je asi odpověď na tvoji otázku.
Já k závodu profíků nic moc nemám. Dneska jsem to trochu stihla na běhu, ale chci si to zpětně pustit. Hrozně mě to zajímá. Tím, že jsem cyklistiku jela několikrát a znám tam docela každý kousek, bude zajímavé podívat se na závod profíků z pohledu toho, že jsme jeli stejný závod. Jaké byly podmínky, jak foukalo, jaké byly vlny. Takže si to určitě pustím a možná k tomu pak ještě něco řeknu.
Bylo zajímavé chodit s tebou dneska po závodě mimo závodní trasu. Šlo vidět, že ty se orientuješ v závodní trase, ale ne ve fanouškovské, kterou se člověk musí naučit. My jsme ji v pátek a včera studovali – jakou cestičku zvolit, abychom se dostali tam, kam chceme. V tom areálu a v tom množství lidí je to dost náročné. Za ty dva dny jsme to nějak navnímali a bylo hezké vědět: hele, teď stojíme tady. A ty jsi nevěděla, kde jsme, i když ses po trati pohybovala.
Když jsem šla dneska za vámi, pamatovala jsem si, že tam je přechod. Ale nedošlo mi, že pak musím hledat druhý přechod, třetí přechod a pak je tam jednosměrný přechod. Než jsem došla – stáli jsme přímo naproti sobě přes ulici a já musela obejít celý okruh přes tři přechody. V mé hlavě tam byl jeden přechod, ale tak to nebylo.
Zajímavé bylo i to, že jak se závod vyvíjí, mění se i cestičky, kudy se můžeš pohybovat. Něco uzavřou
kvůli závodníkům v transition, pak něco zase otevřou, protože třeba plavecká část už skončila, a tak dál. Pořád se to mění, je to takový živoucí organismus. Dneska jsme si o tom říkali – klobouk dolů před organizací. Není vůbec sranda zorganizovat to tak, aby to všechno hezky navazovalo.
Já bych organizačně vypíchla depa, protože mi to přišlo fascinující. Byla tam dvě depa. Měla jsem všechno načtené a byla jsem i na briefingu k závodu, který byl, když jsem přijela do Španělska, někdy na konci září – asi hodinový až hodinu a půl dlouhý call, kde zodpovídali všechny otázky. Nepamatuju si, že by tam řekli, že T2 je v podzemní garáži. Přísahám, že tahle informace nikde nebyla, až na briefingu tady. Říkali, že se musí vejít do garáže, ale myslela jsem, že myslí ke garážím. Že by někdo explicitně řekl „vaše druhé depo se nachází v podzemní garáži“, to teda fakt ne.
Moje domněnka – nemám to potvrzené – je, že udělali dvě depa, aby dokázali usměrnit tok závodníků. V athlete guidu bylo asi pět variant, jak depa fungují. Záleží na tom, jestli dáváme věci do depa den předem, nebo ráno, jestli jsme ženy a děláme tohle, nebo muži a děláme tohle, a kdy vyndáváme věci z depa. Takže tam bylo několik variant a uzavíraly se vchody a východy, protože tam třeba chodili chlapi z druhé strany a ženské musely jít z jiné strany a vzít si kola.
Myslím si, že díky dvěma depům měly ženy kola nachystaná na svůj start, pak je nechaly ve druhém depu, a mezitím mohli chlapi udělat check-in a zaplnit kolama první depo. A ženy mohly udělat check-out a kola si vzít. Logisticky udělají takový flow, že odbaví oba závody během dvou dnů. To je mazec.
Mně to přijde docela husté. Myslím si, že to perfektně funguje a ani to jinak udělat nejde, ale podmínkou je, že si to všichni dokonale nastudují a budou to dodržovat. Pak nemůže dojít k žádným zásekům a chaosu. Ale včera šlo vidět – i my jsme byli oběti – že jsme šli špatně, a nebyli jsme jediní. To vytváří protiproudy vůči správným proudům a vznikne chaos. Myslím si, že to byla i příčina toho, že chlapi měli včera frontu do depa až někam k Puerto Banús.
Já jsem šla rovnou do depa a žádnou frontu jsem neměla. A ty jsi říkal, že chlapi měli včera hroznou frontu. Bylo to fakt dlouhé. Já jsem se to fakt snažila nastudovat. Nejdřív jsem se snažila pochopit, proč je dvacet různých možností, jak to v depu chodí, pak jsem to pochopila a snažila se to zapamatovat. Jenže když to pak vidíš na místě, nevíš, jak se tam dostat. Včera jsme se tam zablokovali úplně stejně, i když jste to znali. Aplikovat to na místě do praxe, ještě po závodě a mezi tisíci lidí, je fakt těžké. Snažila jsem se to studovat, a stejně jsem nevěděla, jak dostat kolo ven z depa.
Nebyla jsi vůbec jediná, to šlo vidět. To byla depa. A po nich se ještě
vraťme na začátek závodního týdne, protože na takhle velkém závodě, jako je mistrovství světa IRONMAN 70.3, je program už od úterý. Čím to v úterý začalo?
Tohle je asi výjimka oproti normálním závodům – na mistrovství světa je dlouhý doprovodný program. Bylo toho tady opravdu hodně. Strašně ráda bych se zúčastnila úplně všeho, a kdybych nezávodila, měla bych o zábavu postaráno. V úterý to začínalo tím, že se otevřel merch store. Víceméně to nezačalo ničím, ale když naběhneš do merch storu, strávíš tam půl dne a necháš tam tři výplaty, je to docela akční den.
Takže v úterý se otevřel jen merch store a byli jsme se podívat v centru, kde se dá třeba zaparkovat a tak. V úterý se tedy nic moc nedělo. A pak ve středu jsme
byly s naší kamarádkou Jančou pozvané na Women for Tri. Měli brunch v jachtklubu, který měl výhled přímo na část běžecké trasy, která vedla k majáku. Byl tam brunch a nějaký talk pro ženy – o tom, jak dostat víc žen do triatlonu a co IRONMAN dělá proto, aby ženy do triatlonu dostal. Řešili, proč se ženy nekvalifikují, nebo se kvalifikují, ale neberou sloty, což se týká nového kvalifikačního systému. Ženy si na něj docela stěžují.
Říkali tam teorii, že zatím nemají dostatek dat, aby vyhodnotili, jak kvalifikační systém funguje, protože proběhl teprve jeden rok. A všechny ty dobré rychlé ženy, které byly letos na Koně, už kvalifikované byly, takže jim vypadly ze vzorečku – ty, co už byly kvalifikované a připravovaly se na ten závod a žádný jiný nejely.
Pak tam byly různé prezentace. Bohužel si všechno nepamatuju, ale bylo to fakt zajímavé. Například říkali, kolika procentům žen nabídli sloty a kolik procent je vezme. To procento hrozně skáče oproti mužům – u mužů je berou skoro všichni, ale u žen to bylo, abych to dala do kontextu, něco jako 25 %. Řešili, kde a proč je tam takový rozdíl a jak sport víc přizpůsobit tomu, aby ženy mohly závodit. Z jejich statistik vyplynulo, že ženy si stěžují, že nový kvalifikační systém není pro ženy, ale ty ženy ty sloty stejně nepřijímají.
Takže dělali trochu ďáblova advokáta?
Trochu. Byl tam CEO IRONMANu Scott DeRue. Moc pěkně mluvil a vysvětloval to, takový ten přístup: já vím, že vás to trápí, slyším vás, pojďme si říct, jak jsme k tomu došli. Začal sypat procenta a čísla, vysvětloval, jak vůbec systém vymysleli, že ho teď testují, že sami nevědí a že za ten první rok nemají data dostatečně validní, aby něco vypověděla.
On to ještě ani není rok, začalo to někdy v srpnu.
Přesně tak. A pak říkal zajímavé věci o tom, co dělají, aby do triatlonu dostali víc žen. Soustředí se na to, jak se příběh vypráví. Co si pamatujeme z letošní Kony?
Že holky shořely.
A moje máma si pamatovala tu nejstarší paní. To je ten příběh, který se dostal ven a měl největší coverage – že nejstarší paní dokončila Konu. Tímhle se to snaží protlačit. A taky říkal zajímavou věc, kterou jsem nevěděla: na Koně měli kojicí stanice. Jedna ze závodnic po doběhnutí uviděla Scotta v cíli, doběhla k němu a řekla: „Děkuju, děkuju moc, během závodu jsem třikrát kojila.“ Měla miminko a díky tomu, že tam pro ženy připravili kojicí stanice, mohla během závodu třikrát nakojit své dítě. To mě fakt zaujalo.
To jsem netušil. Konu jsme sledovali docela pozorně, ale tohle jsem nevěděl. Je Women for Tri organizace v rámci IRONMANu, nebo je to něco mimo?
Nevím, podíváme se potom. Ale tohle byl jeden event, na který jsem šla, a bylo to moc zajímavé. Navíc to bylo krásné – byly tam ženské spolu, společná snídaně, sendviče, hezké prostředí. A to bylo ve středu
ráno. Potom jsme udělali check-in, ve středu odpoledne se otevřely registrace. Po celý den tam probíhaly různé akce – popis tratě, proplavání plavecké trati, tisková konference a tisíc dalších věcí, ale nedalo se to energeticky všechno zvládnout navštívit. Odpoledne pak byl průvod vlajek, takže jsme tam jeli zpátky.
Docela mě mrzelo, že vás tam bylo málo. Vůči tomu, kolik Čechů reálně závodilo, vás na průvodu bylo kolik – pět?
Super byla třeba Brazílie, ta šla v davu, všichni měli stejné oblečení, něco na rukou, čepice – fakt se vyfikli. Nebo Filipíny, těch tam bylo strašně moc. Říkala jsem si, že si každý vzal ještě celou rodinu. Před námi šli dva Chorvati, tak to vypadalo, že nás je aspoň víc. Nás bylo pět závodníků a k tomu náš support.
Jak dlouho to trvalo?
Dlouhé bylo čekání, než se vyjde, a pak jsme šli asi 20 minut. Takže to byla středa a ve středu probíhal check-in, kde jsi vyzvedla batoh a všechny věci ke startu.
A co čtvrtek?
Ve čtvrtek jsme byli ve 12 na briefingu, protože tenhle závod měl spoustu věcí jinak, než to bývá na normálních závodech. Fakt jsem si to šla poslechnout a i tak jsem neznala odpovědi na spoustu otázek. Mezitím zase probíhaly různé akce, třeba happy hour u stánku Precision Fuel & Hydration, a strašně moc věcí, které jsem nestihla.
Bylo tam spousta zajímavých věcí. Například ráno se nesmělo k taškám, ráno už se dalo jít jen ke kolu. V athlete guidu bylo napsané, že pod neoprenem nesmí být kompresky. Já jsem na to kašlala a myslím si, že spousta lidí, ale bylo to napsané v pravidlech.
Doplním, že i dneska, když jsem stál na startu plavání profíků, šlo vidět, že to všichni pod neoprenem mají. Tak mě zajímá, jak to reálně je a proč to IRONMAN má v pravidlech, když na to všichni kašlou.
Takže jsme dávali pozor, abychom všechno věděli a neudělali něco, co je jinak. Zapamatovala jsem si, na kterých kilometrech jsou mechanici, což se mi později hodilo. Poslechli jsme si briefing a večer byl welcome banquet.
Velkolepá událost, jak bychom od takového závodu očekávali. Welcome banquet je večeře pro závodníky v prostoru, kam se všichni vejdou, s dostatkem jídla, nějakými speakery a doprovodným programem. A vstupenku sis mohl koupit i jako nezávodník za pouhých 45 eur.
Tady bych ráda vložila fotku nebo video, kde je vidět, co jsme dostali. Dojeli jsme tam s Lukášem, okouzlení, že začíná welcome banquet. A jediné, co jsme ukořistili k jídlu, byl suchý chleba. Bylo tam asi 15 dlouhých stolů s ohřívači jídla, všechny byly prázdné. Prošli jsme asi pět, pak už jsme to brali jako z rychlíku a jediné, co jsme našli, byl suchý chleba. Pak jsme sehnali gazpacho, studenou polévku. Takže jsme měli suchý chleba a studenou polévku v obrovském otevřeném stanu, kde byla docela zima. Dali jsme si deku a suchý chleba.
Jestli to chápu dobře, jídlo tam bylo, ale nebylo dimenzované na tolik závodníků, případně tolik plus jedniček, protože bylo možné si za 45 eur koupit vstupenku. Takže kdybych tě tenkrát poslechl a šel s tebou, zbyl by na mě za 45 eur suchý chleba a studená polévka.
Ale IRONMAN chybu uznal a refundoval všechny vstupenky za těch 45 eur.
Vidíš, to byl fakt průšvih. Uvidíte to na fotce. A to je důvod, proč jsem se ptal na jídlo na banketu i na snídani – je to obrovský kontrast.
Samozřejmě tam jeli všichni, takže já jsem jela 45 minut autem dva dny před závodem, v plném carb loadingu. Místo abych tady ležela na gauči a jedla špagety, táhla jsem se 45 minut někam, abych tam zmrzla – teď jsem z toho asi nemocná. Dala jsem si chleba a studenou polévku a zase jela 45 minut zpátky v zácpě. Ale je super slyšet, že to IRONMAN refundoval.
Asi museli. Byl to fakt průšvih. Ve čtvrtek jsme za tebou už přijeli, odpoledne jsme strávili nějaký čas spolu a natočili jsme video, ve kterém jsme představili, co všechno jsi dostala v tom batohu. A ty jsi pak jela na banket a já
jsem jel pryč. A pátek – ten už byl pro tebe jen o tom dát si věci do depa. Já jsem tam v pátek byl od rána, od osmi, protože jsem chtěl navnímat atmosféru a jako fanoušek si nastudovat všechny ty přechody a zorientovat se. Fakt to není jednoduché. Jsem rád, že jsem měl možnost si to nastudovat – kde můžu být, kde fandit, kde chodit, kde nechodit. Je to velikost menšího festivalu, třeba polovičního Rock for People.
Ty jsi přijela v jednu hodinu a šli jsme hned do depa. Pohodička, jedna fronta a v depu ses pak v pohodě zorientovala.
V tu chvíli ano.
K depu mám hezkou historku, dával jsem ji jen na náš Instagram. Fotil jsem jednoho rozhodčího, který stál v depu na místě, kde se rozdělovaly uličky pro profíky a pro hobíky. Profíci šli doprava, hobíci doleva – v jednu hodinu se depo otevřelo pro obě skupiny. Tím, že profíků bylo málo, na všechny ženy vtipkoval, že jdou doprava, jestli jsou profíci. A protože jsme tam stáli dlouho a čekali na profíky, viděli jsme, jak ten vtípek dělal každých pět minut, v několika variantách, a jak různé ženy reagovaly. Některá se zasmála, některá řekla „next time“, některá „hopefully next time“ a některá „ne, ne, to vůbec není můj případ“. Bylo to hezké zpříjemnění čekání na profíky.
Nejdřív jsi šla do T1, což bylo depo u plavání, jak už jsi říkala. A pak jsme šli s tebou do T2, které bylo v podzemní garáži, a to mě zaskočilo. Ještě než jsi přišla, hledal jsem T2, abych věděl, kde ti můžu fandit a kde fotit. Nenašel jsem ho, protože vchod ještě nebyl označený a vůbec mi nedošlo, že se musí jít dolů do garáže. Říkal jsem si, že to ještě nemají postavené. Matoucí bylo i to, že T2 profíků bylo venku.
Já jsem si myslela, že to bude vedle toho náměstí.
To jsem si myslel taky. Říkal jsem si, že si dávají na čas a ještě to nemají postavené. Pak jsme zjistili, že se musí jít do garáže. Takže co se týče pátečního programu, pro tebe to bylo primárně o tom dát si věci do depa a jít co nejrychleji domů a spát. My jsme tam v pátek byli až do večera, protože jsme byli plní energie a chtěli jsme vidět profíky, jak chodí do depa. Trochu jsme doufali, že se s někým vyfotíme.
S tím focením s profíky je to tak, že vidíš, jak profík udělá dva tři kroky a někdo ho zastaví, udělá dva tři kroky a někdo ho zastaví. Je to hrozný opruz, nikdy nikam nedojde. A ty nechceš být ten další člověk, který ho zastaví, protože si představíš sám sebe v té situaci. Takže v sobě mám takovou brzdu. Bůh ví, jestli to berou profesionálně jako součást své práce. Pozvu je na podcast a zeptám se.
Škoda, že jsou všichni v zahraničí. A to jsme neřekli – dneska na profi závodě mužů byly i české barvy. Závodil tam Martin Demuth, který začal reprezentovat Českou republiku primárně v olympijském triatlonu a je součástí české triatlonové reprezentace. Ale dneska si zaběhl i polovičního ironmana, asi proto, že měl slot, tak do toho šel.
Sobota, závodní den. Jak ses vyspala, Kájo? Pojďme od toho, v kolik jsi vstávala.
Na takové závody většinou vstávám brzo, ve 4:45. Stejně jako v Sanremu, tam byl taky start v osm. Tady je zase ta logistika – bydlím víceméně na trase závodu a silnice byla uzavřená od sedmi od rána. Tak ať tady v klidu nedojde k nějaké krizi jen kvůli tomu, že jedeme pozdě. Jeli jsme včas, bylo spousta času a nakonec nebyl vůbec žádný problém tam dojet ani zaparkovat. Vstávala jsem s předstihem, abych se najedla a abych tam dojela bez problémů. Pak jste tam dorazili všichni a čekali jste se mnou, až půjdu na start.
Byla jsem z toho nervózní, ale spíš celý týden než ze závodění samotného. Z té atmosféry a z toho, že všichni čekáme a těšíme se, přiletěla mamka, ségra, vy – bylo to, jako když děláš maturitu a všichni se přijedou podívat. To tomu dávalo punc většího stresu, než mívám u závodů normálně. Jinak bylo všechno v pohodě.
Když jsem se s vámi rozloučila a stála jsem nachystaná na startu, to mi přišlo fakt husté. Vycházelo sluníčko, přede mnou davy holek, za mnou davy holek, postupně je pouštěli, skandovalo se, hrály písničky. To mi přišlo fakt dojemné a hrozně hezké. Sluníčko svítilo, vypadalo to, že nejsou vlny, a já si říkala: to je krásný den. Počasí akorát. Bylo fakt hezké stát na startu a těšit se, až půjdeme do vody.
Pro posluchače časově: depo se otevíralo v šest ráno a zavíralo myslím v 7:50. V 7:50 startovaly profesionálky, pak závodníci s handicapem a hned na to začali startovat age groupeři. Ty jsi startovala myslím v 8:36. Zajímavé bylo, že se střídaly kategorie – starší a mladší a takhle se to střídalo – a startovalo se až do tři čtvrtě na deset, takže mega dlouho. Start byl, jak ho známe třeba z Hradce Králové, rolling start po vlnách, a myslím, že tu šlo vždycky osm závodnic najednou. V Hradci jsme byli po třech. A startovalo se během po pláži do vody.
Nemohla ses předtím namočit?
To už mě po Srbsku nerozhodí. Věděla jsem, že voda bude stejná – za posledních 14 dní se hodně ochladila, ale v pohodě. Psychicky vím, že skočím do studené vody a že se předtím nemůžu namočit.
Chtěl jsem se zeptat, jak se ti plavalo. Na Czechmanu je na startu třeba hromadná mela a v Hradci se startuje po třech, tam máš dost místa. Tady to bylo po osmi lidech – plavalo se ti celou dobu v pohodě, nebo ses s někým prala?
Bylo to úplně boží, fakt akorát. Když si to vezmeš, v mé kategorii bylo 380 závodnic, takže jen můj start byl sám o sobě jako celý závod v Sanremu. Plavalo se mi fakt dobře. Nejsem rychlá plavkyně, ale pořád jsem byla s lidmi. Vím, že za mnou někdo byl, doplavala nás nějaká rychlá z pozdější skupinky nebo jsme doplavaly nějakou pomalou – pořád tam byl proud lidí. Já jsem plavala celou dobu sama, protože se neumím za nikoho chytit, vydrželo mi to akorát v Sanremu na chvilku. Ale z tohohle pohledu to bylo fakt parádní.
A orientace na trati? Ráno tam bylo to sluníčko, byl to problém?
Brýle se mi ani nezamlžily, ale tady bylo fakt potřeba mít brýle, přes které uvidíš. Měla jsem lehce zatmavené, ne tolik jako ty, a perfektně jsem viděla. Díky tomu jsem přes vlny viděla, kam plavu. Byly tam navigační bójky, trať byla taková cik cak. Vždycky byla bójka, na kterou se míří – oranžové byly po levé ruce, další po pravé – a mezi nimi navigační bójky. Takže jsem se dívala po směru navigačních bójek a viděla jsem až na tu, kam mířím. Navigace mi přišla úplně super.
Takže plavecká část bez problémů. Na konci jsem tě přivítal, nevím, jestli jsi mě viděla. Stál jsem tam ve vodě a dělal fotky, bohužel bylo všechno proti slunci, tak to dopadlo, jak to dopadlo. Ale bylo moc hezké tě tam vidět.
Když mě pak na kole dojela naše kamarádka Janča, chvilku jsme si povídaly a ona o plavecké části řekla něco, co to podle mě úplně perfektně vystihuje: to plavání nebylo pro začátečníky. Mně se plavalo moc hezky, nebyla mi zima ani teplo, trochu mi mrzly ruce. Ale když se vyplavalo na moře, ono se to ze břehu nezdálo, tam byly fakt vlny. Takové dlouhé táhlé vlny, jako když jedeš na lodi a pořád tě to zhoupne – stejně tě to houpalo při plavání.
S někým jsem se pak bavila a shodly jsme se, jak nás to táhlo pryč od navigačních bójek. Jsi u ní, a najednou se podíváš a jsi od ní tři metry. Fakt to s tebou házelo. Plavala jsem 41 minut, to je nejdéle, co jsem kdy plavala v polovičním ironmanovi. Plavalo se mi dobře, žádný problém, ale bylo to náročné. Hlavně tam byla dlouhá pasáž zpátky proti vlnám, kde jsem musela každou vlnu sledovat a přeplavávat ty velké vlny, takže to asi hodně zpomalovalo.
Tak jo. A co bylo potom?
Takže číslo jedna: byli tam svlékači neoprenu, což jsem chtěla hrozně zkusit, že mě někdo svlékne. Někdo mě svlékal, ale moc mu to nešlo, sama jsem se svlékla efektivněji. Takže to nebylo úplně tak, jak jsem si představovala. Pak jsem úspěšně našla svoji tašku – a pak začaly problémy. Kdybych to měla vyjmenovat: plavání bych počítala jako překážku číslo jedna, ty vlny. A překážka číslo dvě byla, že jsem nenašla svoje kolo.
Měla jsem řadu K jako Kája, takže si to dobře pamatuju. Běžím do řady K, ale moje kolo nikde, a to číslo bylo úplně jiné. Běhala jsem tam a zpátky jako mravenec, abych našla svoje kolo na IRONMAN World Championship. Najděte svoje kolo – to je první poučka.
My se učíme. Máme tu 30 epizod o tom, jak dělat triatlon, a ztratíš kolo.
Nicméně tím drama teprve začalo. Vyběhla jsem s kolem z depa, které bylo sakra dlouhé – jen z něj vyběhnout byl asi kilák. Trochu přeskakuju, ale hodinky se mi nevyply na plavání. Plavání má 1,9 kilometru, a když jsem je vypnula, hodinky měly záznam asi 2,5 kilometru, takže depo mělo ještě 600 metrů.
Doběhla jsem na mount line, sedla jsem na kolo a kolo nejelo. Tak jsem slezla, podívám se na zadní pneumatiku – dobrý. Říkám si, to je divné, sednu znova a kolo nejede. Podívám se na přední pneumatiku a ta nebyla úplně prázdná, ale úplně prázdná. To je asi největší noční můra, co se mohla stát. Úplně základní noční můra – vezmeš kolo, něco mu je a ty nemůžeš ani vyrazit na cyklistickou část. Takové peklo.
Nevěděla jsem, co v tu chvíli dělat. Na mount line všude davy lidí, slyšela jsem naše kamarády, jak mezi davy lidí česky řvou: „Kájo, co je?“ – „Je to prázdné!“ Otočila jsem se a běžela zpátky do depa, protože mě nic lepšího nenapadlo. V depu byly pumpičky, ale ty, které jsem vzala do ruky, byly rozbité, nebo jsem s nimi neuměla, a nebyla jsem schopná to napumpovat. Prosila jsem někoho, kdo řekl, že mi nepomůže, tak jsem šla poprosit někoho jiného. Nakonec přišel nějaký pán, kolo mi napumpoval a já vyjela.
Byl ochotný, ale říkal: „Nejsem mechanik, zkusím vám pomoct.“ Mechanik v depu prostě nebyl, mechanik byl až na 18. kilometru. Takže jsem vyběhla z depa, průšvih, běžela jsem zpátky a řešila pumpičku. Když jsem to konečně nafoukala, viděla jsem, že po hraně ráfku utíká mlíko, bublinky s tmelem. Bylo vidět, že plášť tam netěsní. Plášť musí být nasazený tlakem, a možná jsem to při tom popojíždění uvolnila, takže bylo kolo úplně prázdné a plášť netěsnil. Nebyla jsem si jistá, jestli tam vzduch vydrží.
Když jsem to viděl, bylo mi to strašně líto. Říkal jsem si, to přece není možné – den předtím jsem ti říkal, že věci na defekt vůbec nebudeš potřebovat, buď v klidu. Pak jsi za pár minut zase vyjela a já si říkal: super, je to jen prázdný plášť a jede. V tu chvíli jsem si myslel, že je hotovo, že to bylo jen pár minut a je vyřešeno. Ale nebylo to tak.
Nebylo. Vyrazila jsem a doplním další problémy. Na kole jsem na Garminu zmáčkla, že jdu dál, a zjistila jsem, že Garmin nechce dělat transition a lapy, tak jak to má nastavené. Pořád mě měřil jako plavání a dával další a další lapy plavání. Tak jsem v tom šoku plavání vypnula a zapnula kolo – to už jsem byla asi na druhém kilometru – a nic. Takže jsem to tak nechala po zbytek závodu. Data z toho závodu nic moc, a ještě méně, protože mi nefungoval ani hrudák. Nevím proč, nespároval se, zkoušela jsem ho spárovat za jízdy, ale víceméně mi to v tu chvíli bylo jedno, protože jsem stejně řešila jen to, co bude s kolem.
Bylo mi jasné, že když z toho unikají bublinky, asi to nebude dobré. A chystala jsem se na sjezdy v 60–70kilometrové rychlosti, takže jsem potřebovala, aby kolo bylo stoprocentní, a taky jsem potřebovala dojet trasu. Takže to bylo docela napínavé. A nefungovalo vůbec nic. Asi na 5. kilometru stála u cesty holka s kolem a brečela, a já si říkala: ježíši Kriste, dopadnu stejně. Fakt jsem měla hrozný strach, že nedokončím.
Na 10. kilometru jsem viděla, že kolo je prázdné, asi tak z poloviny. Věděla jsem, že na 15. kilometru má být občerstvovačka a na 18. mechanik. Celou dobu to bylo stoupání, malinký sjezd, ale jinak stoupání, kde jedeš pomalu. Tak jsem si sedla dozadu na sedlo, abych nedávala na přední kolo víc zátěže – nevím, jestli to pomůže – a šlapala jsem rychle do kopce. A sjezd jsem jela strašně pomaličku a co nejrovněji, abych nevyzula plášť.
Dojela jsem na občerstvovačku a tam jsem řvala: mechanika, mechanika! Začali rychle shánět mechanika. Trvalo to třeba dvě tři minuty, já už jsem se zvedala na kolo, že pojedu dál a najdu si ho sama, ale říkali, že už jde. A nakonec přijel mechanik na motorce. On byl až nahoře na kopci, kde měl normálně stánek se vším, co potřeboval, ale tam bych s tím prázdným kolem už asi nedojela.
Mechanikovi jsem řekla, co se stalo. Chvilku se na to díval a říkal, že to dofoukne. Říkám: ne, ono to uchází, já to vidím na plášti. Kolo sundal a hned kolem mě začali skákat. Mechanik si vzal kolo, další borec ho držel a říkal: „Sedni si, napij se, v klidu, opravíme to, pak pojedeš.“ Přišla holka z občerstvovačky a donesla mi pití – všichni kolem mě skákali. Já jsem tam seděla, ale nemohla jsem se dívat. Měla jsem takový strach, že to nedají dohromady, že jsem se nedívala, jedla jsem gel a čekala, až mi dají kolo. Chvilku to trvalo.
Podle záznamu z mého starého cyklocomputeru, který jsem tam měla a který měřil, trvala aktivita 3:29 a oficiální čas je nějakých 3:40 něco. Takže 15 minut muselo zabrat jen tohle, možná se do toho počítá i transition. Nevím, kde se ztratilo moje foukání v depu. Minimálně 15 minut mi ta akce vzala.
Pro doplnění pro posluchače: Kája vlastně proběhla časomírou, která ukončuje T1, a pak běžela zpátky. Tak jsme chvilku řešili, co to udělá s jejím časem, kde se to přeběhnutí projeví, a usoudili jsme, že to normálně spadne do cyklistické části.
Když mi opravovali kolo, ptala jsem se, jestli nevědí, zda to bude v pořádku. Musím říct, že tohle byl zároveň nejhorší závod, kde se mi to mohlo stát – mistrovství světa – a zároveň ten nejlepší, protože kolem mě začal skákat tým lidí a opravil to. Kdybych v Sanremu jela s prázdným kolem, nejen že bych nedokončila závod, ale ani bych se nedostala domů, protože jsem tam byla někde v kopcích sama v lese. Musela bych si tam dát duši sama, jinak bych nedojela.
Takže na jednu stranu jsem samozřejmě nechtěla na mistrovství světa skončit takhle, ale na druhou stranu to bylo nejlepší místo, kde se to mohlo stát. Kolem mě začali skákat a řešit to. Sice to nebylo hned, nebyl to pit stop jako ve formuli 1, trvalo to docela dlouho, ale vyřešili to a já mohla dokončit.
Ve čtvrtek jsme zveřejnili video, co dostaneš za 20 000 v nejdražším batohu. A je to samozřejmě ironie, protože za 20 000 dostaneš i tenhle servis – kolem tebe skákali tři lidi. To je prostě super.
A byli strašně hodní. Investovala jsem ještě půl minuty, abych jim poděkovala. Objala jsem mechanika, poděkovala klukovi, co mi držel kolo, „děkuju moc, čau“ – a vyrazila jsem. A pak jsem vystřelila, protože jsem věděla, že mám duši. Říkám si, to už bude držet, a hodila jsem to za hlavu.
A tím tvoje problémy skončily?
Ta hlavní část technických problémů asi ano. Pak tam byly drobné navigační nesnáze – ještě jsem se nepochlubila, že jsem nemohla najít tašku ve druhém depu. Na trati bylo všechno super, foukalo jak blázen, úplně neskutečně. Pak jsem viděla video, jak to Lucy strhlo kolo. Přesně tak to bylo, ještě s vysokými ráfky – holky tam jezdily strašně pomalu, bylo vidět, že se toho bály.
Byly to dlouhé sjezdy ve vysoké rychlosti, prostě maximální rychlost, co udržíš v rukou. Koukala jsem na tracker a mám tam průměry 60, 58, 55 – několik segmentů po sobě, fakt dlouhé úseky, kde jedeš strašně rychle a do toho fouká jak blázen. Takže dávat pozor, třeba když najedeš na můstek – očekávat náraz a pořádně zabrat silou. Upřímně si myslím, že jsem ty sjezdy mohla projíždět tak rychle, protože jsem měla svoji silničku a pořádně jsem držela řidítka. Na časovce nevím, jestli bych měla takovou důvěru.
Co se týče fanouška na cyklistické části, to je asi jediná nevýhoda téhle trasy. Nevěděli jsme o tobě – vyjela jsi z depa a pak jsme mohli jen tři hodiny čekat, než se vrátíš. Třeba na Czechmanu jsou aspoň dva okruhy, takže člověka vidíš častěji. Na druhou stranu, co je fajn – na tomhle mistrovství světa bylo obrovské množství checkpointů. Díval jsem se do trackeru a checkpointů bylo na cyklistické i běžecké části fakt hodně, takže jsme měli dost dobrý přehled, kde jsi a na jakém kilometru. A díky tomu fungovala docela dobře i predikce v IRONMAN trackeru, kde můžeš závodníka sledovat na mapě. Průměrné tempo na daném segmentu měli dost dobře vypočítané.
Takže jste aspoň viděli, že se pohybuju a že jsem ten problém nějak vyřešila.
My jsme vůbec nevěděli, že tam někde sedíš. Věděli jsme, že jedeš pomaleji, ale mysleli jsme si, že je to proto, že tam je sakra velký kopec. Vůbec nám nedošlo, že tam můžeš někde stát a mít problémy.
Byly tam dva service pointy, kde fakt stál mechanik, a do toho tam jezdily skútry s mechaniky a jezdili rozhodčí. Ale neviděla jsem nikoho rozdávat penalty. Po cestě zpátky se to roztrousilo, byl tam dlouhý kopec a měla jsem kolem sebe dost místa. Ale cestou tam to byl jeden velký chumel, ještě do kopce, takže nevím, jak by se tam dodrželo 12 metrů. Jezdily tam skupinky.
Pak mě dojela Janča, jely jsme chvilku vedle sebe a povídaly si, jestli pojedeme spolu. Dneska se z toho smějeme. Ale ta trasa s tím převýšením – mistrovství světa jak dělané. A ještě se tam zvedl silný protivítr, který byl fakt silný. Bylo to náročné, ale počasí bylo fajn.
Já jsem byla tak vděčná, že můžu jet. Když mě dojela Janča a říká: „Co je to za vítr?“ A já úplně: „Jaký vítr?“ Byla jsem tak ráda, že jedu, že bych brala úplně všechno. Fakt jsem měla strach.
Tak co T2? Co se tam stalo za nečekané problémy?
Přesně tím jsem skončila. Vyběhla jsem k taškám a zpátky tam a zpátky. Ptám se jednoho dobrovolníka, kde je moje číslo, a druhého a třetího, a nakonec mi tu tašku museli najít oni, já jsem ji nenašla. Hledala jsem úplně někde jinde. Totálně amatérská chyba z mojí strany.
To jen potvrzuje, že den před závodem si to můžeš projít, jak chceš, ale v den závodu mozek funguje jinak. Je tam moc emocí, adrenalin, a může dojít k dezorientaci a k takovým drobným chybám.
Možná i to, že mi nic nefungovalo a že jsem po cestě řešila docela vážné problémy, způsobilo, že jsem pak dělala takové drobné chyby. Takže jsem nemohla najít tašku, pak jsem ji konečně našla. Nějakým způsobem jsem zase vypnula cyklistiku, Garmin mi tam ukázal smajlíka, co po mně chce, a já to všechno naklikala na běh a běžela jsem.
Vběhla jsi do pekla a vyběhla jsi z pekla. My jsme byli rádi, že tě vidíme, že jsme tě zase stihli ve druhém depu. A co běžecká část, jak se ti běželo? Na začátku jsme říkali, že tam bylo strašně moc zatáček, obrátek, změna povrchu, mosty, lávky.
Trochu jsem se bála zatáček a obrátek, protože vím, jaké to je v Hradci, ale nakonec to bylo docela v pohodě. Byla tam těžší část, kde se vybíhalo do kopce. Je to vidět i ve splitech – najednou z 5:4x je tam skoro 6 nebo 6 na kilometr, takový maličký úsek do kopce a přes lávku, to bylo těžké. Pak byla dlouhá pasáž po asfaltce, to bylo fajn a uteklo to hrozně rychle. Celý půlmaraton mi takhle utekl. A bylo to krásné kolem majáku, výhled přes lodě na Marbellu, a v centru byli všichni fanoušci.
Naprosto mě odrovnalo, že na každém rohu tady ve Španělsku jsem slyšela „Kájo, Kájo!“ a ani jsem nevěděla, odkud to jde. Ze všech stran pořád „Kájo!“ I když jsem vybíhala s kolem, všude na mě křičeli. Slyšela jsem „Kájo“ všude, to jsem fakt koukala.
Hodně jsem vám ten běh záviděl, protože atmosféra byla fakt dobrá, elektrizující. Hodně mi to připomínalo Pražský půlmaraton, kde je hodně spotů s DJ a hraje hudba. Tady to bylo dost podobné, vím minimálně o dvou, kolem kterých jsme procházeli, hrálo tam neskutečné techno. Hodně to ve mně vzbuzovalo chuť zase závodit.
Běželo se tam fakt krásně. Ani jsem neměla tak vysoké tepy. Myslím si, že jsem běžela dobře, snažila jsem se tam dát všechno a poslat tam i rychlost, což se mi dařilo třeba na asfaltce, a pak mě to zase zpomalovalo. Nebyl to úplně nejrychlejší běh, ale na druhou stranu to nebyla ani nejrychlejší trať, nedá se to srovnávat třeba s Czechmanem. Navíc hodiny ukazovaly 27 stupňů, takže nebyla úplně zima, bylo fakt teplo. Ale běželo se mi fakt dobře. Dneska, když jsem to viděla, říkala jsem si, že už si ho závidím.
Na konci běžecké části každého IRONMANu je cílová rovinka, většinou červená s červeným M. Tady byla modro-černá s květinkami. Bylo to moc hezké. Jak se ti dobíhalo do cíle?
Ještě jsem potkala taťku a ten mi dal do ruky vlajku, s vlajkou to bylo fajn. Vás jsem neviděla, ale myslím, že jsem slyšela „Kájo“. Běžela jsem a říkala jsem si, to je neskutečné, že už to skončilo. Ježíšmarjá, vždyť na tohle všichni tak dlouho čekáme.
Když jsem proběhla cílem, byli tam všichni strašně zlatí. Přišel pán, a ne jako obvykle, že ti dají něco a čau. Řekl: „Pojď,“ dal mi přes ramena ručník, dal mi medaili, vzal mě kolem ramen, šel se mnou, vyváděl mě z prostoru cílové rovinky a ptal se: „Tak co, jak se ti běželo?“ A já říkám: „Dvakrát jsem měla prázdné kolo.“ A on: „Ježíšmarjá!“ Povídali jsme si španělsky.
A ta španělština se mi taky líbila. Všude jsem se s nimi bavila španělsky – když jsem se na něco ptala, s mechanikem, s dobrovolníky. Vždycky, když to zrovna byli Španělé, jsem se bavila španělsky, a to tomu pro mě osobně dávalo takový další punc.
Po cílové rovince je ještě dlouhá cesta, kterou závodník musí ujít přes různá stanoviště, kde dostane tričko, vodu a tak. A tam ses potkala s Jančou. Máme fotku, kde s Jančou obě držíte vlajku České republiky, a já mám fotku, kde jste v objetí. Tu fotku mám strašně rád, protože pro mě vyjadřuje vaši lásku ke sportu, k triatlonu, ale zároveň myšlenku, která tu dneska hodně zazněla: je strašně důležité mít to s kým sdílet. Přijde mi, že když máš zážitek s kým sdílet, je tím umocněný. A bylo strašně hezké vás v tu chvíli sledovat.
To bylo krásné. Janča tam na mě počkala, když jsem dobíhala, viděla jsem ji, hned jsme se objaly a bylo to krásné. Takhle se obejmout v cíli, když jsme si splnily obrovský sen.
A nejenom ten sen. Možná to naši posluchači zaznamenali, ale vy jste se s Jančou obě chtěly na tenhle závod kvalifikovat a ta cesta je nějakým způsobem společná. Tohle bylo krásné završení té společné cesty.
Trénujeme spolu, máme spoustu společných závodů, jsme kamarádky. A nebylo to jen o tom, že se potkáme v cíli a jely jsme spolu po trati – strašná sranda – ale Janča přijela o něco dřív, pak přijel i Lukáš a my jsme tady spolu chodily plavat, šly jsme spolu na trénink na dráhu, spolu jsme prožívaly předzávodní týden. To tomu dalo punc jako nic jiného. Pak jste přijeli vy a pak rodiče. Kdybych tady byla sama na apartmánu a čekala, až bude závod, bylo by to z poloviny tak zajímavé. Nejvíc mě bavilo, že jsme spolu šly plavat do moře, spolu běhat a spolu jsme řešily, co a kde. Tohle tomu dává tu hodnotu. Jsem ráda, že mám kolem sebe tolik nadšenců.
Já to říkám pořád: triatlon je sice individuální sport, ale má týmového ducha. Ještě to ale nebyl konec vaší cesty závodem, ještě jste museli projít přes jídlo. Jak ho hodnotíš?
Byla tam trochu fronta. Pobraly jsme, co jsme mohly – hamburger, nějaké poke. Chtěla jsem ven za vámi, kdybych tam zůstala, mohla jsem jíst déle, ale chtěla jsem za vámi, tak jsem to pobrala do rukou a šla jsem ven. Moc jsem to neřešila. Jídlo bylo v pohodě, takže IRONMAN se po banketu poučil, doporučuji. Byly tam hamburgery, pizzy, poke a nevím, co všechno.
Myslím si, že servis na konci závodu byl špičkový. Trochu horší bylo, jak to bylo udělané – třeba v Hradci to bylo pěkně jako catering. Tady to byla dlouhá řada, kde lidi šli a nabírali si postupně. Ale v pohodě.
Takže jsme vyšli a tím to skončilo. Pak jsme si museli jít vyndat věci z dep a to byly dvě hodiny, než jsem zjistila, kudy se kam leze, protože zase byl jiný směr, jiný vchod a tak dále. Měnilo se to každou chvíli, jak jsme říkali. Bylo to složité.
Pak jsem vytáhla svoje kolo a zjistila jsem špatnou zprávu – někdo mi ukradl moji flašku. Tu krásnou flašku! Samozřejmě jsem si vzala dvě, abych je měla do páru. Ale nechápu, jak tě napadne jít depem a říct si: pěkná flaška, ona má dvě, tak jednu vezmu.
Pro posluchače, kteří to nevědí: s Romanem Šinkovským jsme se v našem podcastu bavili o bidonech na občerstvovačkách v Hradci a o tom, že jedna z jejich funkcí je i hezký suvenýr z daného závodu. A já mluvím právě o těchto bidonech, které jsem si na občerstvovačkách vzala. Jsou extrémně krásné, krásná památka na závod. A pravděpodobně ve druhém depu, kde na mě čekalo kolo, ji prostě někdo vzal. Takže si dávejte pozor na své věci v depu.
Když jsem viděla, že tam flaška chybí, okamžitě jsem očima hledala Garmin. Ale ten je tak starý, že ho asi nikdo ani nechce. Až budu mít nový Garmin, budu ho sundávat z kola a házet ho do tašky s během – ponaučení číslo jedna. Ponaučení číslo dvě: už nikdy nevezmu kolo ze stojanu, aniž bych ohmatala pneumatiky a zkontrolovala si, že je všechno v pořádku, než vyběhnu z depa. Na to si budu dávat pozor.
Ještě bychom měli okomentovat jednu věc, a to tu velmi těžkou věc, co leží před námi. Je to finišerská medaile. Na kameře to moc nejde vidět a našim posluchačům ji dát ohmatat nemůžeme, ale medaile je neskutečně těžká a strašně krásná. A je super vědět, že z těch 20 000 jde i velká část na tu medaili.
Kde jsi skončila?
Kolem 250. místa z 380. Ale je to fakt husté, když se podíváš do trackeru, jak dobíhaly minuty a vteřiny po sobě – fakt našlapané. Až na to kolo, na ty zdržovačky, jsem s časy spokojená. Myslím si, že takhle nějak jsem to měla spočítané. Kdybychom od toho odečetli opravování kola, byla bych spokojená. Ale je to neskutečné, jak jsou ti lidi dobří.
Když říkáš, že jsou lidi na světě dobří – první věc, které jsem si tady všiml, jsou starší kategorie závodníků. Všichni vypadají dobře, nasvalení, zdraví, fit. Říkám si, že dělat ten sport je prostě dobré a dá se to dělat dlouho. Vidíš tu strašně moc lidí, kteří v tobě vyvolají myšlenku „takhle chci vypadat, až mi bude 60, 70“. To je fakt neskutečné.
Já mám ještě pár postřehů
k závodu, jestli je můžu vyhodit. První postřeh: já obecně moc – nekoupil jsem si tady nic v merch storu, co by bylo obrandované závodem. Nekoupil jsem si nic ani v Hradci, není to můj šálek kávy. Ale tady na tomhle závodě jsem strašně ocenil, že to lidi nosí, protože krásně vidíš, odkud jsou. Tenhle je z Finska, tenhle z Tallinnu, tenhle z Hradce, tenhle z Lanzarote. Vidíš, že jsou tu lidi ze všech koutů světa. Na mistrovství světa plní merch moc krásnou funkci v tom, že vidíš, odkud různí lidé jsou.
Já jsem si tady nic koupit nemohl, protože nejsem závodník. Jsem support. To je pravda – IRONMAN tady na těchto závodech má i merch pro support crew.
Co je ještě zajímavé na merch storu – je o dost větší než ten, na který jsme zvyklí v Hradci nebo na jiných závodech, třeba na Challenge. A mě překvapilo, jak strašně na tebe ve chvíli, kdy jsi v merch storu, působí pocit, že si musíš něco koupit.
Ne, ty si musíš koupit všechno.
Naštěstí jsem vždycky věděl, kolik co stálo, a to mě odradilo. Ale ten psychologický efekt, kdy vidíš, že si tam všichni něco kupují, a chceš si to koupit taky – síla toho prostředí byla obrovská. To mě fakt překvapilo. To je jeden můj postřeh.
Pak bylo zajímavé, že když Lucy dobíhala do cíle a my jsme na ni čekali, stál u nás týpek s kamerou. Jeho jediný job na závodě byl udělat tohle, když zrovna někdo proběhne cílovou rovinkou – stál v zatáčce v cílové rovince a byl jeden z kameramanů IRONMANu. Vždycky jen takhle švenkoval zleva doprava, když někdo proběhl.
Nebolí ho záda?
Ne, protože kameru měl většinou na zemi, vždycky si ji položil. Ale nejzajímavější bylo, že jsme se s ním chvilku bavili a on měl v mobilu interní appku IRONMANu, která běžela na lokální síti, a viděl tam všechny záběry ze všech kamer. Mohl si vybírat a sledovat závod. My na internetu vidíme jen jeden záběr, a on měl v mobilu všechny kamery a přepínal si, co ho zrovna zajímalo. Tak jsme to tam s ním sledovali. To bylo docela zajímavé vidět.
Potom – Hradec Králové je v jedné věci rozhodně lepší, a to je moderátor, náš Daniel Stach. Shodli jsme se na tom, že moderátoři od IRONMANu dělají dobrou práci – všechno je exciting, všechno je bright future, všechno je bombastic. Ale Daniel Stach tu atmosféru stejně udělá lepší. Velký palec nahoru pro Hradec.
Jak jsem říkala, když jsem došla na welcome banquet, první, co mi to evokovalo, byl multilevel marketing, takový team building, kdy se začne vyhlašovat, kdo je zlatý IRONMAN a kdo bronzový. Trochu mi to přišlo jako taková sekta.
Poslední postřeh byl dneska ráno. V šest ráno jsme šli na start profíků, do centra závodu. Šli jsme tím směrem a z Puerto Banús už šlo hodně lidí opačným směrem – lidi, kteří odcházeli z párty. Strašně se mi líbil ten střet dvou světů. Oba světy jsou v šest ráno vzhůru, ale jeden vstává a jde na závod a druhý jde domů z párty. Bylo vtipné sledovat, jak se ty davy lidí proplétají v protiproudu a jak se míchají sociální bubliny.
Největší borec by byl ten, kdo by z toho jednoho světa šel rovnou na start závodu.
Tak jo. Máme ještě něco k závodu IRONMAN 70.3 mistrovství světa v Marbelle? Mně je trochu líto, že to končí. Co budeme dělat? Budeme na podcast potřebovat novou sérii. Mě to strašně bavilo sledovat celé, bylo to moc fajn.
Kájo, já ti v našem podcastu oficiálně gratuluju k dokončení závodu. A k dokončení celé cesty, protože zaběhnout ten závod je ve finále – může to pro někoho znít divně – to nejlehčí. Ale dostat se zdravá na startovní čáru, navíc tady ve Španělsku 3 500 kilometrů od domova, navíc na mistrovství světa, kde je logistika závodu i závodní stres mnohem větší než na jiných závodech – to je samo o sobě obrovský výkon. Takže ti moc gratuluju a moc děkuju, že jsem mohl být u toho a provázet tě na té cestě.
Upřímně si to ani nedokážu představit. Jsem ráda, že jsme to mohli prožívat spolu, a vlastně všichni – tolik zpráv mi přišlo od vás, kdo jste fandili, kdo jste tu byli fandit a kdo jste psali. Je vidět, že to strašně moc lidí prožívá, a to si myslím, že dělalo celé to hrozně fajn. Takže doufám, že vás to bavilo. Doufám, že jste sledovali stories na mém Instagramu, uložím je do highlights. A co teď?
Na řadě je otázka, co dál. Dáváš kolo na hřebík, jak se říká?
Mám tu takové tajemství, které jsem pár týdnů tajila, a myslím si, že je na čase ho odhalit. Pozorný posluchač ví, že jsem před pár týdny byla na závodě značky Challenge v Sanremu. Ještě pozornější posluchač ví, že i Challenge má svoje mistrovství světa, které se jmenuje The Championship. A co se nestalo? Já jsem se tam kvalifikovala.
Takže budeš mít double, vyzkoušíš si mistrovství světa i jiné organizace než IRONMANu. Takže pokračujeme – série Road to Šamorín? Ne, to asi ne, to nezní tak dobře.
Ale budu ráda, když třeba naši posluchači, kteří zvažují triatlon nebo si ho chtějí vyzkoušet, přijedou taky. The Championship je fajn příležitost, protože se tam jede spousta různých vzdáleností – popisovali jsme je v nějakém jiném díle, dohledejte si to. Takže to bude fajn příležitost se potkat a třeba si to vyzkoušet. A ty pojedeš taky.
Taky jsem přihlášený, ne teda na poloviční vzdálenost, ale na olympijský triatlon. Bude to můj první závod sezóny, dva týdny před Czechmanem, kde pojedu půlku. A teoreticky se tam znovu potkám s profíky na trati. Takže The Championship 2026.
Tak jo, to jsou asi naše závodní plány. Teď bude zima, takže klid – ty si konečně odpočineš od tréninku. Včera skončil druhý vrchol tvé sezóny, konečně můžeš odpočívat. Kája se nechala slyšet a já jsem strašně rád slyšel, že veškerý čas, který teď věnovala tréninku, bude věnovat našemu podcastu. Takže jsem společně s vámi, našimi posluchači, zvědavý, na co se můžeme těšit. Tak jo, to bude asi všechno, ne?
Napište nám, jak se vám naše celá série Road to Marbella líbila. Svoji podporu nám můžete vyjádřit tím, že nás budete sledovat na YouTube i na Instagramu. Jestli jste Instagram tento víkend nesledovali, něco jste prošvihli, protože report tam byl opravdu krásný a kvalitní – Sam si dal záležet a sdílel tam všechny zajímavé okamžiky celého víkendu.
Taky nám můžete přispět na provoz podcastu, protože natáčení nás stojí reálné peníze. Na platformě Buy Me a Coffee nám můžete přispět na minutu našeho natáčení. Naše epizody jsou stále zdarma, ale můžete nám je pomoci zafinancovat tím, že nám koupíte minutu natáčení, nebo třeba dvě, tři, čtyři, pět – podle toho, kolik minut se vám zrovna líbilo.
A k Instagramu bych připomněl, že tam probíhá soutěž o tuhle kšiltovku z IRONMAN 70.3 World Championship. Těšíme se, kdo ji vyhraje.
Já mám ještě jednu věc. Pokud byste si někdy chtěli vyzkoušet stejnou cestu, jakou prošla naše Kája, ale možná trošičku jinak – oslovila nás televize Prima, která chystá nový pořad. Bude to něco ve stylu extrémní proměny, ale trochu jiné. V zahraničí ten koncept možná někteří znáte. Je to o tom, že se sleduje příběh jedince, který si dal nějaký cíl. Může to být zhubnout, ale může to být i dokončit svůj první triatlon nebo svůj první ironman. Nebo něco extrémního, třeba dlouhý běh, dlouhý závod na běžkách nebo na čemkoli jiném.
Kdybych měla dát tip, já bych šla triatlon z Paříže do Londýna nebo z Londýna do Paříže.
To je super. Odkaz přidávám do popisku. Může to být cokoli extrémního, ale i cokoli jednoduššího, jako váš první olympijský triatlon – jde o tu roční proměnu. Pokud byste se chtěli něčeho takového zúčastnit, můžete se přihlásit na casting na jejich stránce, nebo napište nám na Discord nebo na Instagram a my vás propojíme a pošleme vám víc informací.
Tak jo. Bylo to krásné. Ještě jednou gratuluju k tvému výkonu, bylo boží být tady u toho. Našim posluchačům moc děkujeme, že jste doposlouchali až sem. Pokud vás k závodu ještě cokoli zajímá, napište nám. Ze slunečné Marbelly vás zdraví Samuel a Karolína. Mějte se krásně, ahoj!
#13 Road to Marbella: Cesta na mistrovství světa očima hobíka23. března 2025
17# Road to Marbella: Fuckupy a posuny v přípravě na mistrovství světa18. května 2025
25# Road to Marbella: Kája vyráží na mistrovství světa v Ironman 70.313. září 2025
27# Road to Marbella: Jak Kája málem neodstartovala, španělský vibe a Kona debrief18. října 2025
30# Road to Marbella: IRONMAN 70.3 World Championship našima očimaTato epizoda
Podpořte nás přes Buy Me a Coffee a přispějte tím na minuty nahrávání našeho podcastu.
Trička, mikiny a další podcastový merch v našem novém eshopu. Každý nákup nás podpoří.