
27# Road to Marbella: Jak Kája málem neodstartovala, španělský vibe a Kona debrief
18. října 2025
•1h 8min

Pohled do zákulisí triatlonové přípravy očima dvou běžných lidí a jejich zajímavých hostů

18. října 2025
•1h 8min
Další díl minisérie Road to Marbella: rozebíráme šokující mistrovství světa IRONMAN žen v Koně, kde favoritky Lucy Charles-Barclay a Taylor Knibb odstoupily z maratonu kvůli přehřátí, a Kája vypráví, jak na cestě do Španělska odjela Challenge Sanremo – nádherný, ale chaoticky organizovaný závod, na který málem nestihla start.
V první části procházíme Konu od plavání až do cíle. Lucy si hned na začátku vytvořila obrovský náskok, v prvním depu se jí zaháklo kolo o kolo Taylor Knibb a Kat Matthews ztratila půl minuty, protože jí led v helmě přimrzl. Na kole sledujeme souboj Lucy s Taylor, výživu ze special needs tašek na otočce v Hawi a záběry z helikoptéry. Na maratonu se ale obě favoritky přehřály a závod nakonec vyhrála Norka Solveig Løvseth – na svém teprve třetím ironmanu.
Přemýšlíme, proč strategie start–finish v Koně opakovaně nevychází, proč je potřeba závodit nejen proti soupeřům, ale i proti podmínkám, a probíráme zajímavosti z Kony – osmdesátiletou finišerku, profesionálku, která závod dokončila těhotná, nebo rostoucí úroveň age grouperů. Nechybí ani ohlédnutí za českým extrémním triatlonem Winterman.
Ve druhé části se věnujeme Kájině cestě autem do Španělska: 35 hodin za volantem, horečka šest dní před startem a mezi tím poloviční triatlon v Sanremu. Kája popisuje krásnou trať kolem přístavu plného jachet, kopce nad pobřežím i běh tunelem – a pak seznam organizačních chyb od chybějících pásků na čip přes athlete guide v Canvě až po hromadný start žen, o kterém nikdo nevěděl.
Na závěr se Kája dělí o to, jak trénuje v Torre del Mar u Málagy, jak vyjela na kole až na Pico del Veleta v Sierra Nevadě – 40 kilometrů a 2 600 výškových metrů – a co ji čeká před mistrovstvím světa IRONMAN 70.3 v Marbelle.
Upravený automatický přepis. Text jsme zkrátili o vatová slova a opravili chyby rozpoznávání řeči, význam zůstal zachován.
Ahoj, já jsem Samuel. A já jsem Karolína. A společně vás vítáme u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. A jelikož se nezadržitelně blíží mistrovství světa IRONMAN 70.3 v Marbelle a já už jsem na triatlonové přípravě ve Španělsku, rozhodli jsme se pro vás natočit další epizodu naší minisérie Road to Marbella.
Pro ty, kdo nás poslouchají poprvé: Road to Marbella je naše podcastová série, ve které mapujeme přípravu naší Káji na mistrovství světa na distanci IRONMAN 70.3. Závod je 8. 11. A protože je Kája ve Španělsku, nahráváme online. Ještě předtím, než se do toho pustíme naplno – Kájo, máme něco na úvod?
Určitě vám chci říct, abyste nás sledovali na YouTube, Spotify a Instagramu, pokud jste to ještě neudělali, protože tam vyjde celé finále této minisérie. Pokud si nechcete nechat ujít, jak to celé dopadne, určitě nás sledujte.
Já bych dodal, že nás na Instagramu sleduje už 700 lidí, čehož si strašně moc vážíme, a budeme rádi, když vás bude ještě víc. Hlavně bych ale vyzval posluchače, kteří nás nesledují na YouTube, ať to prosím udělají. Strašně nám to pomůže – velký milník je 1 000 sledujících, který nám uvolní další funkce.
Pokud se vám naše epizody líbí, můžete nás podpořit také na platformě Buy Me a Coffee. QR kód nebo odkaz najdete na našem webu nebo v epizodě. Symbolickou částkou nám koupíte nahrávací minuty a pomůžete poslat náš podcast do další fáze. Zrovna dnes jsem se díval na motto našeho podcastu: náš podcast je pro všechny, kteří chtějí posunout svůj trénink do další fáze. Doufám, že se nám to u pár posluchačů už povedlo, určitě nám dejte vědět.
Pomalu bych přešel k obligátnímu okénku zajímavostí a novinek ze světa triatlonu. A myslím, že se nemůžeme věnovat ničemu jinému než právě proběhlému mistrovství světa IRONMAN v Koně.
Je to tak. V Koně se tento víkend jel závod IRONMAN žen, profesionálek i age grouperek. Stalo se tam strašně moc, bylo to hodně zajímavé a máme si o čem povídat.
Zkusil bych ten závod rozebrat od začátku až do konce, postupně, jak se vyvíjel. Bude to na dlouho, ale věřím, že to zvládneme. Začalo to plaváním. Kájo, zaujalo tě na plavání něco?
Samozřejmě mě nepřekvapil únik Lucy, ten asi nepřekvapil nikoho. Přišlo mi zajímavé, že komentovali, že tam mají docela proud, takže to asi nebylo úplně jednoduché. A zajímavé bylo, jak se transformovaly skupinky, které Lucy pronásledovaly. Její strategie je, že napálí prvních 1 200 metrů, aby si udělala mezeru, a pak se ji snaží udržet.
Já to plavání vidím v kontextu celého závodu. Je to úplně první disciplína, můžeš vyplavat třeba desátá, jedenáctá a na takhle dlouhém závodě to v tu chvíli nemusí nic znamenat. V tomhle kontextu mi bylo nejzajímavější, že Lucy všem strašně uplave.
Ta mezera byla neskutečná. Koukal jsem jak puk, jak daleko se od nich Lucy za krátkou chvíli dostala – už po 5 minutách plavání měla šílený náskok. Ale jak říkáš, dost pravděpodobně ji vytvoření té mezery stálo hodně energie, která jí pak chyběla.
Holky vyplavaly zhruba za 50 minut, Lucy myslím jako jediná pod 50 minut. A v prvním depu mě hned zaujalo, jak Lucy brala kolo. Nevím, jestli sis toho všimla, ale shodila helmu Taylor, protože kolo Taylor blokovalo kolo Lucy – bylo zaháknuté řídítky. Zajímalo by mě, jak by se to řešilo, kdyby těch pár sekund rozhodlo o vítězi závodu. Protože všichni víme, jak to dopadlo, asi to nikdo neřešil. Ale pamatují na to pravidla? Kolo Taylor zablokovalo kolo Lucy a kvůli tomu ztratila čas.
Ve finále je to fifty fifty. Taylor jí zablokovala kolo, ale Lucy jí zase shodila helmu, kterou pak musela hledat. Těch pět sekund, které ztratila Lucy, a pět sekund, které potom ztratila Taylor hledáním helmy na zemi, se podle mě vynulovalo. Ale je to zajímavé.
Když jsme měli náš díl o pravidlech, který všem doporučujeme, procházeli jsme pravidla velmi hluboce. A nepamatuju si, že bychom četli něco o sabotáži vybavení spoluzávodníků v depu – třeba že někomu vyfoukneš kolo.
Já si taky nepamatuju nic, co by řešilo situace, kdy jinému závodníkovi něco v depu rozbiješ a on kvůli tomu ztratí čas.
A v prvním depu byl ještě jeden moment. Kat Matthews si do helmy dala led. Ten led v helmě tak přimrzl, že ho nemohla dostat ven a nemohla si helmu nasadit. Strategie byla, aby se hned po plavání zchladila a byla co nejdéle zchlazená na kole, ale ztratila tím strašně moc času. Vedle toho, jak závod dopadl, to možná nebylo rozhodující, ale zabila tím v depu hodně času.
Kolik Kat ztratila na Solveig? Myslím, že 30, 35 vteřin.
Máš pravdu, bylo to přesně 35 vteřin. To vidíš, jak dlouho ten led z helmy dostávala. Musela být hrozně nervózní, protože jí utíkaly. Přeplavala Lauru a najednou ji Laura předběhla a utíkala z depa ven. To musela být stresující situace, když ti najednou něco nejde podle plánu. Zrovna dnes jsem na Instagramu viděla video, kde popisuje svou fuelling strategii, a přišla mi velmi strukturovaná a naplánovaná. Takové rozhození ti jednak vystřelí tepovku, protože to nečekáš, a jednak to bylo těch 30 vteřin, které potenciálně chyběly na sprint finish, který tam mohl proběhnout.
Samozřejmě, závod se pak mohl vyvíjet úplně jinak, nikdo neví. Ale pozor na to. Řekneš si, co je 30 vteřin v devíti a třičtvrtě hodinách.
Pozor, holky to jedou za osm a půl hodiny.
Pak následovalo kolo. To bylo velmi zajímavé právě díky Lucy a Taylor, které se hlavně ve druhé půlce pořád předjížděly a snažily se brát si první místo. Přišlo mi, že moc nespolupracovaly. Tys měla na našem Discordu dobrý dotaz, jak je možné, že holky celé kolo doplňují živiny – ptala ses, kde to mají schované, protože to vypadá, že nic nemají.
Fakt jsem se na to dívala. Vybíhají z depa a nemají nic po kapsách. Já vyběhnu jako křeček se svým 300gramovým pytlíkem – soft flaskem plným gelů od Precision Fuel & Hydration – to je obrovská záležitost. A co jsem pozorovala, všechny se pohybovaly nad 100 gramy sacharidů za hodinu. Kde to mají? Pochybuju, že to mají všechny v pití.
To je dobrý dotaz. Všiml jsem si, že Lucy měla na rámu klasickou kapsičku, kam dáš gely. Ale myslím si, že nejklíčovější bylo to, co šlo vidět na 90. kilometru na otočce na kopci v Hawi: každý závodník tam měl připravenou vlastní tašku s vlastní výživou. Zaujalo mě, že Taylor tam dokonce na chvilku zastavila. Na otočce Lucy dojela úplně na metr, pak zničehonic zastavila a nechala ji ujet – ale zastavila, aby si vzala svou taštičku, ujistila se, že si všechnu výživu dá na kolo, a mohla jet dál. Na žádném závodě jsem si nevšiml, že to tak profíci dělají, takže mě to překvapilo.
Co bylo na kole ještě zajímavé – nevím, jestli už to na nějakém závodě bylo – byly záběry z vrtulníku, jak je klasicky známe z Tour de France. Myslím, že to o dost vylepšilo divácký zážitek. Většinou jsme zvyklí jen na motorky a pohled na jednoho, dva závodníky, případně na vláček závodníků za sebou. Možná je to signál, že se snaží posunout coverage závodu na další úroveň.
Já jsem to z komentáře pochopila tak, že vrtulníky tam jsou asi vždycky. Komentátoři pořád dokolečka opakovali, že tohle je sen Taylor – chce následovat helikoptéry v Koně. Od malička tam závodila její mamka, Taylor to sledovala a jejím snem bylo v Koně pronásledovat helikoptéry. Takže když konečně jela první v čele, komentovali, že teď už Taylor helikoptéru nepronásleduje, teď s ní jede, teď je v čele ona – a strašně to prožívali. Takže jsem pochopila, že helikoptéry jsou tam asi vždycky a letí s čelem závodu. A Taylor má tu svou hlášku „chasing helicopters“.
To je moc hezký příběh, to jsem netušil. Je to poprvé, co jsem si helikoptéry na závodě všiml, možná je to jen v Koně. Jinde to myslím zatím moc nebylo.
Musím se přiznat, že někdy po otočce jsem šel spát. Říkal jsem si, že závod už je asi rozhodnutý, vyhraje Taylor nebo Lucy a jde jen o to, která z nich. Jak jsi to měla ty, šla jsi taky spát, nebo jsi to sledovala?
Já jsem šla spát, a když jsem ráno vstala a otevřela tracker, myslela jsem si, že jsem otevřela nějaký jiný závod. Tohle přece není možné. Když jsem šla spát, závod byl jasně daný. Druhý den jsem pak ještě dokoukala celý maraton a nemohla jsem se od toho odtrhnout. Přišlo mi to neuvěřitelně zajímavé. Myslím, že to byl jeden z nejzajímavějších a nejinspirativnějších závodů, protože takový finiš nikdo nečekal.
Já taky ne. Ráno jsem vstal, první věc byl Instagram, a nevěřil jsem vlastním očím – co se tam do prčic stalo? Dopadlo to tak, že Lucy skončila zhruba na 18. kilometru, protože se přehřála. Taylor ji předběhla a už to vypadalo, že vyhraje. Jenže 3 kilometry před cílem se přehřála taky a musela od závodu odstoupit, protože už nebyla schopná pokračovat.
Závod nakonec vyhrála Solveig Løvseth, která běžela stabilním tempem na třetím místě, a díky tomu, že dvě přední odpadly, vyhrála v čase 8:28:27. Zajímavé je, že to byl její první start na mistrovství světa IRONMAN a hned vyhrála, a to dokonce v Koně. To se jen tak nestává. A byl to vůbec její třetí start na ironmanské distanci.
Třetí závod v ironmanu vůbec? To je masakr.
Ještě bych doplnila, že jsou to tři ironmany a ze tří tři pódiová umístění. To asi nebude náhoda, takže to vypadá, že holky mají novou konkurenci.
A je dobré dodat, že je z Norska. Letos mistrovství světa Norové ovládli úplně neskutečným způsobem – u chlapů první, druhé i třetí místo. Těžko říct, co ti Norové přesně dělají.
Zajímavé bylo, že na pódiu stála se Solveig Kat Matthews a Laura Philipp. Říkala jsem to v minulém díle – těm dvěma fandím, jsou mi strašně sympatické. Laura mi přijde hrozně fajn a Kat Matthews se mi strašně líbí. Je stejně stará jako já, je taky strašně sympatická, má hezký projev, když někde mluví, a trošku vybočuje ze stereotypu triatlonistek. Když se podíváme na profi triatlonistky, jsou takové maličké, štíhloučké, lehoučké, a Kat je prostě svalnatější. Líbí se mi, že má jiný fyzický typ, takže jsem jí vždycky fandila. A pokud správně říkám, v Hamburku tyhle tři stály spolu na pódiu taky, a teď opět. To mi přijde moc zajímavé.
Já jsem naopak minule říkal, že fandím spíš Taylor a Lucy. Fandím všem holkám, ale kdybych si měl někoho vybrat, tak těm dvěma nejvíc. Takže moji černí koně závodu úplně vypadli. Na druhou stranu si troufnu říct, že právě tyhle dvě udělaly závod strašně zajímavým.
Konkrétně Lucy ho udělala zajímavým tím, že se snažila vyhrát start–finish. To je něco, co dělá závod zajímavým. Když se naopak někdo rozhodne, že pojede za někým, nechá se vést a závod zkusí rozhodnout až na běhu, je to pro diváka nudnější. Z pohledu závodníka ale chápu, že taková strategie vychází mnohem líp.
Když se podíváme na strategii start–finish konkrétně v Koně: loni to zkusil Sam Laidlow – vedl plavání, vedl kolo a pak brutálně vybouchl na běhu. Letos to zkusila Lucy a stalo se jí úplně to samé. Říkám si, jestli závodníkům, kteří jdou touhle strategií, energie spálená na to, aby pořád vedli plavání a kolo, pak dost pravděpodobně nechybí na termoregulaci na běhu, konkrétně v Koně.
Dost možná je start–finish to, co Lucy chtěla, ale možná se jí to vymklo z rukou a začala závodit s Taylor. Pro tu to byl první vytoužený, vysněný start v Koně, po kterém touží celý život, žije jen tím a má to hrozně nastudované. Takže šla jako na smrt. Možná začala závodit víc s ní než se samotným závodem.
Mě zpětně nejvíc bavili komentátoři. Pořád opakovali „she's so composed“ a „Lucy's doing Lucy“. Lucy dostala na kole penaltu, zajela do penalty boxu a komentáře zněly: takhle to udělá profík – dostanu penaltu, odstojím ji, vezmu kolo a jedu, žádné přemýšlení. A pořád komentovali, jak to mají pod kontrolou. A nakonec obě dvě totálně ztroskotaly.
Hrozně mě to fascinuje v kontextu toho, jak celou dobu komentují, že tohle je kontrolovaný výkon, tohle je profi triatlon, takhle to má vypadat. A najednou bum, odpadne jedna, bum, odpadne druhá. Velice to vypadalo, jako by se naháněly a tím se strašně uvařily. Lucy dostala penaltu, stála v penalty boxu a u toho ji Taylor předjela. Lucy pak asi vystartovala, aby ji dohnala, a na maratonu stáhla dvouminutový náskok, který Taylor měla. Doběhla ji ještě předtím, než začaly stoupat do kopce, a když kolem ní probíhala, dala jí klasické poklepání smrti, jak se říká. Jako: tak dík, už jsem tady. Podle mě tam rivalita hrála velkou roli.
Kdežto holky, které jely ve skupince za nimi, držely soudržně. Bylo nádherné vidět, jak Kat s Laurou běžely docela dlouho krásně vedle sebe, a pak Kat běžela tak, že to byl asi nejkrásnější běh, jaký jsem kdy viděla. Zaběhla rekord trati, 2:47, a měla split 1:23:31 a 1:23:30 – oba půlmaratony zaběhla skoro na vteřinu stejně.
Přijde mi zajímavé, že o Kat komentovali, jak je to krásný, kontrolovaný profesionální výkon. Ale Taylor s Lucy se na čele naháněly a tím se museli hrozně vysílit. Lucy vystartovala z penalty, pak vystartovala na maratonu, aby dohnala Taylor. Taylor ji zase honila ve vodě, protože Lucy byla rychlejší, pak ji honila na kole, protože jí uplavala. Takže se mohly docela slušně odrovnat jen tím, že se naháněly, což prostě není profesionální výkon. Vždyť trénují jen na tohle, mají všechno vypočítané a připravené, heat training, znají podmínky, byly na Lanzarote – a stejně je to odrovnalo. To mi přijde fascinující.
Myslím si, že je důležité mít v hlavě, že nezávodíš jen proti závodníkům. Konkrétně v Koně – i když jsem tam nikdy nebyl, troufnu si říct, že to platí – závodíš i proti podmínkám závodu. V Koně je brutální vlhkost, na kole fouká vítr a na to je potřeba myslet. A to je i něco, co můžeme přenést do závodění nás hobíků. V létě je horko a musíme závodit nejen proti ostatním, ale i proti podmínkám.
Je to tak. Ale co mi přišlo neuvěřitelné, možná pramenící z profesionalismu těch závodnic: obě už měly heat stroke, byly přehřáté, což je velice nebezpečný stav. Zastavily se, motaly se, chladily se, ale v momentě, kdy se rozběhly, to vypadalo, jako by se vůbec nic nedělo. Pořád jsem to pozorovala a nechápala jsem to. Maraton jsem sledovala zpětně, takže jsem věděla, jak to dopadne. A vždycky se rozběhla a běžela úplně stejně jako předtím. Pak začala vrávorat u občerstvovačky, zase se rozběhla a zase perfektní běh. Vůbec nechápu, jak je to možné.
To je hodně zajímavé. Zajímalo by mě, jak závod vnímali naši posluchači, co vypozorovali a jak je to bavilo. Určitě nám dejte vědět.
Na závodě byla ještě jedna zajímavost, která stojí za zmínku. Konu dokončila osmdesátiletá paní a stanovila nový věkový rekord. Takže i v 80 letech se dá dokončit takový závod jako IRONMAN v Koně, což je úplně neskutečné.
A nejen v 80 letech, pozor, dá se dokončit i v jiném stavu. Nevím, jestli jsi to zaznamenal, ale Němka, myslím Anne Reischmann – napsala jsem si i jméno – je profesionální triatlonistka a závod dokončila těhotná. A co jsem viděla, když doběhla do cíle, byl z toho asi gender reveal, protože jí v cíli podávali modré dětské věci. A dokonce to dala za 9:30, ve 13. týdnu těhotenství, kdyby to někoho zajímalo.
Mě zaujalo, když jsem se dívala na age grouperky: když si dáš top 30, napříč všemi kategoriemi to bylo kolem 10 hodin. V mojí kategorii to bylo 9:30, takže laťka mistrovství světa je stanovená docela vysoko. Když si vezmeš, že v těch podmínkách nejlepší triatlonistky světa závod nedokončí a age grouperky si to natřou na chleba za 9:30 – to je hustý.
Úroveň strašně roste, je to neuvěřitelné.
Ještě mám dvě zajímavosti. Na Instagramu jsem viděla, že jedna závodnice běžela maraton v botách Nike, které se jí rozpadly – upadl jí celý spodek, celá platforma. Takže běžela skoro barefoot. Říkala jsem si, to je super antireklama pro Nike.
A druhá už s Konou moc nesouvisí, ale hrozně mě zaujala. Jedna profesionální triatlonistka oznámila –
Já jsem to nechtěl vytahovat. A nebylo to po Koně, bylo to ještě před Konou.
Tak to klidně řekni, když to nechceš vytahovat. Mně to přijde úplně absurdní.
Právě proto to musíme probrat. Zveřejnila novou spolupráci. Očekávali bychom, že spolupráce v triatlonu jsou s různými sportovními značkami, s výživou, celkově s wellbeingem a podporou sportu. Ale její spolupráce je s OnlyFans.
Je to tak. Proklikla jsem se, kam vedou její odkazy, a je tam normálně odkaz na její OnlyFans, kde se dalo scrollovat, že má nějaké příspěvky. Nevím, jestli tam jezdí na kole v tangách, nebo jak to funguje, ale profesionální triatlon a OnlyFans – teď je to a thing.
V triatlonu je těžké se uživit, tak asi bereš, co jde. Já jsem to ale pochopil tak, že OnlyFans se chce vymanit z toho, že je tam jen obsah pro dospělé 18+, a naopak přilákat i content creatory z jiných oblastí – vaření, sportu, různých koníčků – a že by to měl být start těchto typů spoluprací. Chtějí vstoupit na trh, jako je u nás známý Forendors nebo Herohero. Tak jsem to pochopil, ale co se skrývá za tou bránou, zjistíme jedině tak, že si to předplatíme.
Prosím vás, posluchači, kdo má OnlyFans? Myslím, že tam bylo „subscribe for free“, tak to prosím proklikněte a napište nám na Discord, co tam ta slečna sdílí. Mě by to zajímalo.
Můžete to poslat na investigativní oddělení podcastu Druhá fáze.
Tak to byla Kona. Myslím, že jsme k tomu řekli úplně všechno. Ale nemůžeme nezmínit ještě jednu věc: o víkendu se jel i Winterman, což je v Česku řekněme legendární závod. Je ze série extrémních triatlonů a jede se právě takhle v říjnu – a Winterman se nejmenuje jen tak náhodou, ale proto, že už většinou bývá docela zima.
Závod je strašně zajímavý tím, kde se koná a jaké má parametry. Je to závod na klasickou ironmanskou vzdálenost, ale plavání je trošku jiné. Plave se v Labi po proudu, a z toho důvodu se neplave klasických 3,8 km, ale 8,9 km.
Takže na rozdíl od Hradce tam ta voda teče.
Teče tam dost. Pamatuju si, jak říkal Petr Vabroušek, že stačí se v uvozovkách položit na záda a nechat se táhnout proudem. Jediný problém je, že se musíš vyhýbat bójkám, které tam jsou. Petr Vabroušek nám popisoval, jak jednu trefil, a že to fakt nebyl příjemný zážitek.
Železné bójky.
Jsou železné, takže to fakt bolí, když to trefíš. Plave se ještě za tmy a voda má většinou kolem 12, 13 stupňů, takže si dokážu představit, že už tohle je docela extrém.
Mají na sobě dva neopreny?
To jsem neslyšel, ale určitě mají čepice a boty do vody. Pak se jede kolo, 180 km a 3 300 metrů převýšení, a pak se běží klasický maraton, kde je nějakých 1 100 metrů převýšení. Většina z toho je v posledním úseku, kdy se vybíhá na poslední parkoviště na Ještědu, před odbočkou k hotelu nahoru. Takže pokud by si někdo chtěl vyzkoušet extrémní triatlon, myslím, že právě Winterman je na území České republiky ten závod, který si můžete zkusit.
Letos to vyhrál Patrik Ericsson – asi jednoduché uhodnout, že ze Švédska. Druhý byl Michael Zolcer, shodou okolností jeden z trenérů našeho brněnského triatlonového týmu Movement, a třetí Antonín Ungerman. V ženách vyhrála Eva Dengler, druhá byla Pavla Opolecká a třetí Renáta Pokorná. Všem gratulujeme k dokončení takhle extrémního závodu.
Přiznám se, že mě to neláká. I když na druhou stranu, když jsem se díval na Instagram, atmosféra tam musí být opravdu neskutečná. Na plavání doplaváváš k prvnímu depu, všude je oheň, má to takovou tajemnou atmosféru, jinou, než zažiješ na klasických ironmanských závodech. A celou dobu máš s sebou povinný support, což ze závodů neznáme. To mi přijde docela zajímavé.
Dělat support může být samo o sobě náročné a určitě zajímavé, takhle někomu pomoct. A i kolo se jede za plného provozu, takže podmínky závodu jsou úplně jiné. Není to klasický závod, jak ho známe – možná proto se tomu říká extrémní triatlon. Všechno je tam extrémní.
Tak jo, myslím, že jsme ukončili naše okénko zajímavostí a novinek ze světa triatlonu. Vyzval bych posluchače, ať nám určitě dají vědět do komentářů, do zpráv nebo kamkoliv, jestli je okénka baví, co byste v nich chtěli slyšet, jestli jsou moc dlouhá, nebo moc krátká, málo, nebo moc detailní. Budeme rádi za jakoukoliv zpětnou vazbu.
A teď už pojďme k tobě, Kájo. Série se jmenuje Road to Marbella, takže bychom měli začít tím, jaká byla tvoje cesta do Marbelly.
Dobrý, poslední můstek na jedničku. Myslím, že to je docela fajn téma, protože samozřejmě si to v životě nemůžeme dělat jednoduché, to by byla nuda. Od začátku jsem měla v hlavě, že bych se chtěla před závodem přesunout do Španělska. Když jsem se připravovala na svou první půlku v Poreči, která byla kolem poloviny října, bylo nádherně – svítilo sluníčko, babí léto, měla jsem půjčenou časovku, jezdila jsem na ní kolem Brna a říkala si, to mám ale štěstí. Když jsme viděli letošní léto, bylo jasné, že se to štěstí opakovat nemusí. A navíc je závod až první týden v listopadu. Chtěla jsem si tedy prodloužit léto a užít si počasí a lepší tréninkové podmínky. To byl můj záměr.
Zároveň jsem chtěla před Marbellou odjet ještě jednu půlku. Sezónu mám rozdělenou na dvě části, to už jsem popisovala několikrát, a ve druhé části jsem chtěla odjet ještě jeden závod. Jenže najdi na podzim závod – kolik jich je? Doksy jsou na začátku září, pak je Srbsko, kde jsem se kvalifikovala, a pak Poreč. Když si to ale dáš na mapu – chci se dostat na konec Španělska, a abych jela na druhou stranu do Srbska nebo do Poreče, nějakých 1 200 km tam a zpátky, a pak 3 000 km do Španělska – to mi úplně nevycházelo.
Pak jsem našla, že Challenge pořádá závod v Sanremu, v mém milovaném Sanremu, o kterém jsem tu myslím mluvila v jedné z prvních epizod, v té povánoční, po silvestrovské. V hlavě se mi tak zrodil plán, že se sbalím do auta, přejedu do Sanrema, což je víceméně po cestě, nějakých 1 200 až 1 500 km, odzávodím, sednu do auta a budu pokračovat zbylých 1 800 km až sem, kousek od Málagy.
To je plán. A jaká byla exekuce? Jak moc se sladila realita s představami?
Myslím, že plán byl velmi ambiciózní a několikrát jsem si v průběhu – nevím, jak to říkat, balicí den, nebo race week, prostě kombinace všeho – hodně nadávala, že nejde kombinovat tolik věcí dohromady, že to není úplně jednoduché. Nakonec to ale bylo v pohodě. Jen toho možná už v tom týdnu bylo moc, nebo mě fakt někde něco chytlo, asi nějaká lehká viróza. Šest dní před startem jsem měla horečku, což nikdy nemívám. Celý týden až do startu mě bolela hlava a byla jsem hodně slabá a unavená. Do toho všechny ty věci – moc mi to nenahrávalo do karet. Ale jinak se to zvládlo a celý přesun vyšel podle mých představ, včetně závodu.
Cesta byla velmi ambiciózní, ale nebojme se toho. Šílené plány jsou od toho, aby se realizovaly. Dojela jsem autem, cesta celkem trvala 35 hodin – 15 hodin to bylo do Sanrema a zbytek jsem si rozložila na pondělí a úterý po závodě. Hodně mi pomohlo, že jsem nejela sama. Pomohl mi sem dořídit partner Filip, který pak odletěl domů. Velmi mi pomohlo, že jsme se střídali.
Ještě bych se zastavil u závodu v Sanremu. Pamatuju si, jak jsi říkala, že to byl v nějakém ohledu dost šílený závod, i když krásný. Co tě na něm překvapilo a jaké zážitky sis odtamtud odnesla?
Sanremo je pro mě strašně kontroverzní. Kdyby ses mě teď zeptal: Kájo, mám jet do Sanrema, je to tam dobré? Řeknu: nevím. Je to tam naprosto skvělé, ale zároveň to není úplně doporučitelné. Je to hrozně složité, já to popíšu.
Závod je naprosto nádherný, úžasný, úchvatný a dokonalý. Takhle krásnou trať jsem asi ještě neviděla. Plave se v nádherném čistém teplém moři kolem přístavu. Když se podíváte na mapu, Sanremo je kousek od Monaka, takže tam stojí všechny ty velké jachty, které se už do Monaka nevešly – se šejky a jejich dvaceti manželkami. Plave se do přístavu, hned vedle obří zaparkované jachty, vyběhneš do depa, kde jsou kola u jachet – krásné prostředí.
Kolo mělo velké převýšení, skoro 1 500 metrů. Byl tam jeden menší kopeček a jeden velký, který měl 1 000 metrů a byl jen do kopce. Bylo to úplně skvělé, protože jedeš do kopečků nad Sanremem a máš výhled na nádherné pobřeží. Byla neděle ráno – popisuju to úplně magicky, ale fakt to tak bylo. Italské babičky věší prádlo, pobíhají po vesničkách, jedna se mě na něco ptala. Bylo to strašně kouzelné, projíždět těmi vesničkami v neděli po ránu.
A běh je jen po promenádě tam a zpátky, rovinka, krása. Ale pozor, taky má specialitku: v Sanremu je dlouhý cyklistický tunel a na běhu se do něj zabíhá. To byla absolutní spása, protože bylo strašné horko a já se těšila jen do tunelu – najednou tam bylo chladno, hezky a na občerstvovačkách studená voda. V tunelu se běží docela dlouho. Takže každá z disciplín je strašně zajímavá a hezká a jako trať bych to rozhodně doporučila.
A když se podíváme na druhou, odvrácenou stranu mince – co tam bylo špatně?
Nevím, jestli jsem tak zmlsaná z IRONMANu a hlavně z našeho hradeckého IRONMANu, ale za mě to byl nejhůř organizovaný závod, jaký jsem kdy viděla. Byl to můj pátý poloviční ironman a já nevím kolikátý závod vůbec. A to tady v podcastu všem se vším radíme, a sama jsem na několika místech fakt nevěděla, co mám dělat. A málem jsem neodstartovala.
Až tak? Kdyby nás teď poslouchal organizátor nějakého závodu – jaké věci na závodě určitě nedělat? Co sis ze Sanrema odnesla?
Mám seznam, bylo toho fakt hodně a dohromady to udělalo hrozný chaos. Co mě úplně fascinovalo: přijdu na registraci a dostávám běžné věci. Čip se dostává u vchodu do depa, když odevzdáváš kolo – OK, to bylo někde napsané, neřeším. Najednou se někdo vrátil a začal řešit, že nemá ten pásek na čip.
To bylo ráno, nebo den před startem?
Den předtím. Slyšela jsem to, když jsem čekala na registraci, a ptám se: Proč? To potřebuju? Vždyť ho dostanu ráno. Ne, ne, to si musíte koupit, nebo mít vlastní. Kolik závodů jsem absolvovala, včetně největších pouťáků se startovným 50 korun – a tady ti nedali pásek na nohu, jen čip.
Ježiš. A kdy ho máš koupit?
Koupíš ho v jejich stánku s merchem, kde byly vyloženě tři věci: flaška, pásek na čip a možná ještě něco. A samozřejmě takový stánek nebere karty, logicky, protože tam máš jen zahraniční závodníky, kteří nemají místní hotovost. Nebere karty, bere jen nějaké italské karty a cash. A já cash nemám. Naštěstí jsem to zjistila den předtím. Ale představ si, jak to vypadalo druhý den v sedm, v šest ráno. Já jsem přišla do depa a pásek jsem měla. Pro čip se navíc chodilo ještě někam jinam, to jsem zjistila až ráno. Když jsem přišla do depa s páskem i čipem, ženská na mě: Čip? A já: Mám. A ona byla překvapená, že jsem z desítek lidí první, kdo měl všechno pohromadě. Protože všechny do jednoho otáčela – čip, pásky nemáme. Přijdeš do depa deset minut předtím, než zavírá, a nemáš cash. A ty věci nebyly vedle sebe, byly třeba 500 metrů od sebe – registrace, čipy dalších 50 metrů. A nikde to nebylo řečené ani napsané.
Kolik máme času tady rozebírat ten závod? Vyber ještě další dva body.
Další: athlete guide byl online udělaný v Canvě. Fakt, sakra, byl udělaný v Canvě. A v té Canvě byl nahraný voice over, a jak procházíš prezentaci, voice over začne mluvit. Jenže se vždycky spustil znova, takže když překlikneš na další stránku, hrají dva voice overy dohromady. Přísahám, že to fakt bylo takhle. Snažila jsem se zjistit informaci, protože jsme dostali tašky a samolepky – a mezi samolepkami nebyly samolepky na tašky, ale dvě dlouhé samolepky na kolo. Snažila jsem se doklikat do bodu, kde vysvětlují samolepky, a vždycky mi začal mluvit předchozí slide i nový slide zároveň. Bylo to úplně šílené.
Klasický příklad toho, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Takže se z athlete guidu vlastně nedalo nic zjistit?
I kdyby ano, informace o čipech tam nebyla a informace o samolepkách taky ne. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem si samolepku rozstřihla a nalepila na tašky. Až ráno jsem zjistila, že tašky se dávají přímo ke kolu, a proto samolepky na tašky nebyly. Ale znovu – kdo zajistí, že sis při výběhu z depa vzal správnou tašku? Kdo ti to zkontroluje? Číslo tam být musí, aby nikdo neukradl někomu tašku s helmou. Takže to byl mazec.
A když vyberu ještě jednu věc – start. Věděla jsem, že Challenge má start podle věkových kategorií: nahromadíš se na startu a pustí tě hromadně, ale po věkových kategoriích. Bylo to uvedené i v athlete guidu, to se dalo přečíst. Říkala jsem si, OK, bude to asi stejné, jen neuváděli přesně, jestli jdou první ženy, nebo chlapi.
Rozplavala jsem se, dávala si ještě gel a startovali profíci. Dvě minuty předtím, než profíci startovali, vyhlásili, že profíci mají zakázané neopreny. Takže profíci vysprintovali z vody, svlékali si neopreny a natahovali swimskiny. Bylo to maximálně dvě minuty, fakt sprintovali a honem zpátky na start, aby to stihli – hrozný chaos.
Tohle se dělo a já si říkala, tak já tam pomalu půjdu, ať se podívám, kde je můj koridor. Koukám, nikde žádný koridor. Ženy měly růžové nebo červené čepičky, chlapi zelené – a všechny ženy už nalajnované ve vodě. Jiné červené čepičky jsem neviděla, tak jsem se ptala nějakého chlapa: To jsou všechny ženy? A on: Jo, dělej, běž! A v tu chvíli se vystřelilo a startovalo se – a já byla ještě na břehu.
Ty bláho. Tak to je mazec.
Fakt vím, jak Challenge funguje, že je to vždycky podle age group. Ale tady se někdo rozhodl, že ženy půjdou hromadně všechny, protože jich bylo asi jen 50. A nikdo to nekomunikoval. Takže ponaučení: dávejte si bacha na všech závodech, nikdy nevíte, co se může stát. I s pěti ironmany za sebou může nastat cokoliv.
To je možná i ten apel, co jsme říkali v epizodě o pravidlech – je vždycky potřeba si číst athlete guidy. Horší je, když je athlete guide udělaný takovým způsobem.
To je peklo. Takže si opravdu musíme vážit toho, co máme u nás. Myslím, že Hradec Králové to dělá moc hezky – athlete guide mi přijde přehledný a je tam všechno jasně napsané. Je to normální PDF, nula kávy, a dokonce tam byly i tištěné, jeden jsem ukořistila. Fakt si toho musíme vážit. A k tomu malé nedostatky: na jedné z občerstvovaček došla kola, v Sanremu byla jen teplá voda a teplý iontový nápoj a nazdar – žádná kola, žádné ovoce, nic. Takže level, který máme třeba v Hradci, je fakt vysoko.
Od Challenge jsem čekala to samé, protože to stojí stejné peníze. Kdyby to byl závod za 2 000, jsem s tím úplně v pohodě. Je to krásný závod, trasa je skvělá, jela bych to znova – ale ať to nestojí to samé co IRONMAN. Ať to stojí třeba dvojku a za mě dobrý.
Takže bys závod nakonec doporučila?
Teď znáte můj feedback a víte, že vás tam čeká Itálie a chaos. Určitě bych ho doporučila, je to nádherný závod, ale připravte se na to, že tam ten chaos je, a nenechte se tím rozhodit.
A jak jsi po závodě fungovala? Byla jsi schopná řídit?
Říkala jsem si, že to bude náročné, protože po závodě většinou nejsi schopný ani vylézt z auta na benzínce, abys natankoval. Paradoxně tím, že mi nebylo v týdnu dobře a chystám se na vyšší cíl, jsem se fakt snažila jet kontrolovaně, jak jsme se tu bavili. Jela jsem na to, co mám natrénované, na běhu jsem byla velmi pomalá, bylo hrozné horko, ale nic jsem nehrotila.
Nevím, jestli to bylo tím, ale moje regenerace byla úplně famózní. V životě jsem se po půlironmanu necítila tak dobře jako po tomhle. Byla jsem úplně v pohodě, odpoledne jsem v klidu pracovala na počítači, ráno jsme sedli do auta, jeli dál a hned od začátku se střídali. Úplně normální den. Únava tam byla, ale asi jako po mém těžkém tréninkovém týdnu, nic neobvyklého.
To bylo velké překvapení, super.
A teď jsi ve Španělsku. Je to čtvrtý týden, nebo třetí?
Třetí. Měla jsem jeden recovery týden po Itálii, abych se aklimatizovala a hlavně pořádně zregenerovala po závodě. I když jsem se cítila dobře, nechtěla jsem to přehnat. Teď mám za sebou dva těžší tréninkové týdny a snažím se využít podmínek, které tu jsou. Je tu krásně, 25 stupňů, všude kopce – vyjedu za barák a už mám ani nevím kolik výškových metrů. Jsem 200 metrů od moře, takže chodím běhat na promenádu, plavat do moře a máme k dispozici i bazén. Sice má 18 metrů, přeměřila jsem si ho metrem, ale výhody vlastního bazénu převažují. Musím se víc otáčet, ale toho využívám.
Zajímala by mě jedna věc. Oslovíme podcast Triatlonová kavárna – myslím, že ho taky dost často posloucháš. Pavel Wohl letos trénoval ve Španělsku a v podcastu hodně zmiňoval, že tam je jiná mentalita: každý chce sportovat, každý sportuje, sportovci jsou hodně vítaní a je tam jiná atmosféra. Máš z toho Španělska taky takový pocit?
Já jsem přímo v tom městě, kde byl Pavel. Jmenuje se Torre del Mar, je to kousek od Málagy, a když jsem tu našla ubytování, ptala jsem se Pavla, jestli je to tu fajn. Rozhodně to vidím na kole – opravdu mě všichni hrozně bezpečně objíždí, řidiči se k cyklistům chovají jinak. Na druhou stranu je tu fakt hodně silničkářů. Když vyjedeš o víkendu ráno, jsou to jen davy, grupeto tam, grupeto zpátky. Takže možná i díky tomu.
Jinak úplně nevím. Měla jsem náročné tréninkové týdny, hodně hodin a k tomu práci, takže ráno pokecám s nějakými pejskaři a to je všechno. Lidi tu chodí, běhají, nějaký nordic walking. Co je ale zajímavé, je tréninkové středisko, o kterém taky mluvil Pavel ve svém podcastu, a já jsem se tam vyjela podívat – samozřejmě na kole. To mi přijde extrémně zajímavé. Je ve dvou a půl tisících metrech, je to jako italské Livigno, ale ještě o 600 metrů výš. Mají tam atletický ovál, bazén – vystoupáš do hor, kde máš pocit, že jsi na vršku světa, jedeš po silnici a najednou tam mají atletický ovál a někdo tam běhá. To mi přijde pro sportovce super.
Na to středisko jsi narazila při své cestě na nejvýše položenou asfaltovou silnici, je to tak? Jak vysoko to bylo a kolik výškových metrů jsi za tu cestu nastoupala?
Kousek od místa, kde jsem, nějakých 130 km, je pohoří Sierra Nevada a tam je právě to tréninkové středisko. Chtěla jsem se tam podívat, a když jsem to hledala, zjistila jsem, že se tam dá jet na kole. Je tam spousta tras a většina vede až na vršek hory, která se jmenuje Pico del Veleta. Vybrala jsem si jednu z nich. Bylo to asi 40 km a na těch 40 km bylo 2 600 nastoupaných výškových metrů.
Dva tisíce šest set. Když jsme jeli na Stelvio z Prata, bylo to myslím 1 800 výškových metrů, na nějakých 25 km. Tady máš skoro dvojnásobek. Průměrné stoupání bude asi menší, ale i tak je to fakt hodně nastoupáno. Ty jo, to je hustý.
A hlavně jsem se dostala hrozně vysoko.
Vede asfaltka až úplně nahoru?
To byly právě moje obavy. Četla jsem recenze a komentáře, že nahoře je těžký štěrk, a v pátek mělo začít sněžit, takže jsem chtěla honem vyrazit, abych to ještě stihla. Ale tím, že jsem tu sama a nemám komu zavolat, kdyby se něco podělalo, trošku jsem se bála, jestli tam budou nějací cyklisti nebo provoz, abych případně někoho našla. Přece jen jsi ve 3 000 metrech v horách sama.
Nakonec to bylo v pohodě. Potkala jsem třeba 15 cyklistů – když to srovnáš s italskými průsmyky a se Stelviem, vůbec nic, absolutně jen příroda, ale nějací lidé tam byli. Celé stoupání vede po silnicích, kde normálně můžou jezdit auta, ale žádný provoz tam nebyl. Posledních nějakých 8 km je za závorou a asfalt se tam postupně zhoršuje. Tvrdí se, že tohle je nejvýše položená asfaltka v Evropě, kam se dá vyjet, ale asfalt se zhoršuje tak, že poslední kilometr a půl jsem kolo vedla v ruce – popojela jsem 20 metrů, pak v ruce, zase 20 metrů – a posledních asi 100 výškových metrů jsem kolo nesla a šla jako těžký hike. Hrozně foukalo, ale už jsem tam chtěla vylézt, do těch 3 300 metrů.
Kdybych tam jela znova, poslední dva kilometry si odpustím. Stačí to a spousta cyklistů to tak dělá. Já to samozřejmě potřebovala vyhnat do extrému a vylézt až úplně nahoru. Ale bylo to nádherné a byl to asi můj nejkrásnější cyklistický zážitek.
Kdyby tam ještě někdo jel, napadá mě praktický tip: je tam cestou možnost doplnit vodu?
To je dobrá otázka, protože jinde máš třeba pítka, což je strašně super, protože voda ti dojde, ať chceš, nebo nechceš. Na Grossglockneru jsou nahoře hospody, tak si tam můžeš doplnit. Ale tady jsi úplně odkázaný sám na sebe od začátku až do konce. Ve Španělsku pítka nejsou, a když jsou, nejsou pěkná. Aspoň tady na tom stoupání byla po 10, 15 kilometrech benzínka a pak před závorou stánky, něco jako nahoře na Stelviu. Teď, když není sezóna, byl otevřený jeden, tak jsem si tam dala dvě kafe a pokračovala. Takže něco tam je, ale je potřeba brát si s sebou a spoléhat hlavně sám na sebe.
Oproti italským pasům to ale bylo strašně mírné stoupání. Celou dobu nějakých 4 až 7 %, místy trošičku víc, ale ne 12, 14 %, maximálně třeba 8, 9 %.
Takže prvních 1 000 výškových jsi nastoupala, ani jsi nevěděla jak?
Druhých 1 000 už bylo horší, protože se začala projevovat výška a hůř se dýchalo. A posledních 300, 400 metrů už bylo těžkých – jednak jsem musela jít pěšky a jednak tam už nebyl vzduch. Ale jinak je to takový lehký výšlap.
Super. Ještě cestovatelský tip: do Málagy létají přímé lety z Brna, Ostravy, Pardubic, Prahy i Vídně, takže je to turisticky hrozně dostupné. Vezmeš kolo, hodíš ho do kufru do letadla, nebo si ho tady půjčíš, a z Málagy je to sem kousíček, hodinu jízdy. Myslím, že pokud vás už nebaví jezdit do Itálie, není to vůbec špatná destinace.
Nebo na Mallorcu.
To je pravda.
Když se tak dívám, do závodu zbývají necelé čtyři týdny. Začínáš už pozorovat nějaké náznaky toho, že se tam něco bude dít? Nebo je zatím ticho po pěšině, nikde žádný IRONMAN, žádné logo?
Nejsem v Marbelle, jsem v Torre del Mar, a to je malé městečko, kde kazím věkový průměr, protože jediní, kdo tu jsou, jsou němečtí a francouzští důchodci. Ráno potkávám pořád ty samé důchodce s chodítky. V Marbelle jsem byla předminulý víkend projet si trasu a žádné ironmanské věci jsem tam neviděla. Ale už jsem viděla lidi na časovkách, jak si trasu projíždějí.
Úplně jsem zapomněl zmínit ještě u Kony, že mě strašně zajímá, jestli se Taylor a Lucy objeví v Marbelle vzhledem k tomu, jak jejich závod dopadl. Díval jsem se do trackeru – Marbella už v trackeru je a jde vidět, kdo se zúčastní. Obě tam jsou. Ale obě měly epizodu heat stroku, která může ovlivnit sezónu na strašně dlouho. Člověk vůbec neví, jak tělo bude reagovat, a může to ovlivnit několik měsíců. Minulý rok jsme viděli Sama Laidlowa, který se z toho dostával půl roku nebo kolik. Tak jsem zvědavý, jestli je tam potkáme.
Taky se brzo zeptám. Docela by mě mrzelo, kdyby tam nebyly. Ale nedivila bych se, Kona pro ně byla áčkový závod.
Zajímavé je ještě to, že obě mají smlouvu v T100. A T100 má ještě závod v Kataru, velké finále, kde by se obě měly objevit. Jsem zvědavý, jestli tam reálně budou, nebo jestli to po tomhle neodpískají.
To jo, protože z toho se člověk hrozně dlouho dostává, je to hrozně nebezpečné.
Ale zpátky k tobě. Co tě ještě čeká do startu? Máš před sebou nějaké tréninkové milníky, které bys chtěla splnit?
Jedu tak nějak bez milníků. Minulý týden byl celý náročný, vystoupala jsem i na Pico del Veleta – to bylo spíš for fun, ale nemohla jsem si to odpustit. Všechny tréninky mám teď docela dobře promyšlené a snažím se je odjet tak, jak mám a jak chci. Teď mám recovery, byla jsem na masáži a myslím, že je to fajn.
Jaké mají ve Španělsku masáže? Hodnotíš to pozitivně?
Jo, dobrý. Myslím, že se svalům ulevilo. Celkově si myslím, že regeneruju velice dobře. Nevím, jestli je to Španělskem, nebo výživou – před všemi klíčovými tréninky si dávám kombo řepy a kreatinu a myslím, že to má něco do sebe. A po tréninku vždycky velmi striktně doplním energii a proteiny, jedu pořád dokolečka ty samé věci od Hyve. Myslím, že to má vliv na to, že tu regeneruju velice dobře, i když mám hodně práce a ještě tu běhám se psem venku. Takže to jen udržet. Teď už mám víceméně odmakáno, takže odpočinout a těším se, až přiletíš do Marbelly podpořit.
Já taky.
Máme ještě něco, co bychom chtěli sdělit?
Napište, co vás zajímá. A doufám, že vás to inspiruje, abyste si třeba příští rok, až bude v Česku hnusně, někam vyrazili – nebo se pustili do nějaké nesmyslně dlouhé cesty a jiných patálií. Protože když jsem to nakonec zvládla, jsem moc ráda, že jsem tady, je tu hezké počasí a stojí to za to. Jak říkal Patrik Holesa v našem podcastu, musíme si způsobovat diskomfort, abychom se někam posunuli. Má prostě pravdu.
Myslím, že ty jsi toho krásným příkladem.
Přemýšlím, jestli tohle je poslední epizoda naší série před samotným závodem. Asi ano. Myslím, že byla vyčerpávající – mistrovství v Koně, moje cesta – a už tu není co doplňovat. Uslyšíme se opět po závodě. Určitě chceme udělat epizodu z naší série očima závodníka, přímo z místa závodu, kde budeme spolu a nahrajeme to konečně zase naživo. Strašně se na to těším.
S tímhle můžeme epizodu uzavřít. Na závěr bych znovu vyzval posluchače, ať nám dají odběr, hlavně na YouTube – hrozně nám to pomůže – ale samozřejmě i na dalších sociálních sítích a třeba i na Spotify, pokud nás ještě nesledujete. Je to ta nejjednodušší cesta, jak náš podcast podpořit. Nebo zakoupením pár minut poslechu na Buy Me a Coffee. Pokud vám dnes přišlo něco zajímavé nebo vás to inspirovalo, můžete nám tam přihodit na minutku, dvě poslechu. Odkazy máme na všech profilech a možná i v QR kódu na obrazovce.
A nezapomeňte napsat na náš Discord. Vím, že se tam někdo ozval, že byl taky v Sanremu, tak jsem zvědavá na feedback, jestli to viděl stejně jako já – a vůbec jakýkoliv feedback k epizodám. Diskuze se tam pěkně rozjíždějí, i k jiným závodům a tréninkovým věcem, takže se přidejte a můžeme společně diskutovat o triatlonu. Teď mi přijde, že je hodně v kurzu Athletica a hodně se o ní na Discordu řeší, což je fajn – já s ní teď plánuju tréninky, ale to si necháme na další epizodu.
Na závěr bych chtěl poděkovat partnerům našeho podcastu: plavecké speciálce Swimaholic, kde s kódem DRUHAFAZE máte 10% slevu na nákup, a druhým partnerem je cyklistický e-shop Bikepower. Mockrát děkujeme oběma za podporu. Máme taky slevy na spoustu dalších značek, jen nám musíte napsat a pošleme vám je na e-mail.
A když už jsi zmínil Athleticu, máme taky slevový kód na plány. Je to KAROLINA – psali jste, že vám nefunguje, a zjistili jsme, že musí být velkými písmeny. Takže KAROLINA, všechno velkým. A když budete s Athleticou něco potřebovat, napište na Discord nebo na Instagram, já si s těmi aplikacemi docela hraju, tak ráda pomůžu.
Mockrát děkujeme všem, kteří jste doposlouchali až sem, a budeme se těšit u další epizody. Mějte se krásně, ahoj. Ahoj.
#13 Road to Marbella: Cesta na mistrovství světa očima hobíka23. března 2025
17# Road to Marbella: Fuckupy a posuny v přípravě na mistrovství světa18. května 2025
25# Road to Marbella: Kája vyráží na mistrovství světa v Ironman 70.313. září 2025
27# Road to Marbella: Jak Kája málem neodstartovala, španělský vibe a Kona debriefTato epizoda
30# Road to Marbella: IRONMAN 70.3 World Championship našima očima10. listopadu 2025
Podpořte nás přes Buy Me a Coffee a přispějte tím na minuty nahrávání našeho podcastu.
Trička, mikiny a další podcastový merch v našem novém eshopu. Každý nákup nás podpoří.