54# Mezi námi: Mistrovství světa Ironman 70.3 a naše novinky

Ahoj, já jsem Samuel. A já jsem Karolína. A společně vás vítáme u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Moc děkujeme všem přispěvatelům na platformě Buy Me a Coffee, kde můžete přispět na nahrávání tohoto podcastu dobrovolnou částkou. Je to většinou ekvivalent zakoupení nahrávacích minut, díky kterým můžeme náš podcast nahrávat. Další formou podpory je zakoupení našeho merche – moc děkujeme všem, kteří ho hrdě nosí na závody, označují nás a posílají fotky. Máme z toho velkou radost. A děkujeme i partnerům podcastu – všechny partnery a slevy pro naše posluchače najdete v popisku epizody.

Tak čím dneska bude, Same? Dneska si dáme klasickou epizodu, které říkáme Mezi námi. V první části si popovídáme, co je u nás nového, jak nám jde trénink, na co se připravujeme a co jsme zažili. Ve druhé části se podíváme na závody, které proběhly tento víkend, 12. a 13. září. Bylo jich opravdu hodně, ale nejvíc nás asi zajímá mistrovství světa IRONMAN 70.3.

Já jsem si na to tematicky oblékla tričko.

To bylo jedno z mých témat k tomuto závodu. Musím říct, že ve mně vyvolal hodně nostalgie, protože hlavně díky Káje jsme měli možnost být minulý rok součástí mistrovství světa v Marbelle. Byl to skvělý zážitek, a když jsem letos sledoval mistrovství světa v Nice, bohužel už jen online, bylo mi trošku smutno, že tam nejsem.

Taky mě to napadlo. Přišlo mi neskutečné, že loni jsme tam byli jako účastník, fanoušek a support, stála jsem na startu – a letos jsem se dívala někde z kopce v Krkonoších v telefonu na finální sprinty. Ale o tom za chvilku.

Tak se do toho směle pusťme. Začneme tím, jak se máš, Same, a jak se ti daří v tréninku, protože tvoje triatlonová sezóna ani dnes, 14. září, stále nekončí.

Je to tak, nekončí.

Ty prostě nemáš dost, ty potřebuješ pořád závodit.

Nevím, jestli potřebuju úplně závodit, spíš mě strašně baví trénovat. Musím říct, že i teď, skoro ve druhé polovině září, mě trénink pořád strašně baví. Nevím, čím to je, mám asi štěstí, že mi motivace nechybí a na každý trénink se neskutečně těším. Teď jsem se trošku zamyslel, protože zrovna v neděli bylo škaredě a na trénink jsem se moc netěšil – věděl jsem, že poprvé budu muset vytáhnout trenažér. Ale mohl jsem se u toho dívat na Kristiana. To byla ta druhá váha na misce vah, která to vyvážila, takže i ten trénink byl moc fajn.

Každopádně se ještě chystám na závod, který se jmenuje Zadarhalf, v Chorvatsku v Zadaru. Jedeme tam za dva týdny, je 27. září, vyrážíme už ve čtvrtek, pár dní tam budeme, zazávodíme a v pondělí, jak je státní svátek, pojedeme domů. Ty tam jedeš taky jako fanoušek, je nás větší skupina z Brna, takže se na to neskutečně těším. Pokud tam někdo jedete, určitě se připojte na náš Discord. Myslím, že k Zadaru je tam už vytvořený kanál, takže kdybyste se s námi chtěli potkat, budeme rádi.

Třeba předzávodní pizza. Druhá fáze, Croatia edition.

To zní dobře. Na Discord se ale můžete přidat, i pokud se nikam nechystáte. Řeší se tam vybavení, nákup trenažérů, zimních věcí, slevy, různá doporučení, takže Discord je dobrý kanál, pokud tam ještě nejste. Je nás tam skoro 300 lidí, myslím.

Aha, to jsem asi dlouho neaktualizovala seznam členů. Tak pište na Discord.

Jinak v tréninku pokračuju ve stejném tempu, jako když jsem trénoval na Hradec. Pořád jsem s trenérem, pořád mě to baví a mám pocit, že trénink moc dobře funguje. Zrovna minulý týden jsem měl long run, který byl úplně jak z jiného světa. Vůbec nevím, čím to bylo, ale běželo se mi úplně skvěle, letěl jsem a nedokázal jsem identifikovat, čím to bylo. Ten pocit z běhu byl úplně luxusní a říkal jsem si: přesně proto to dělám.

Už dlouho mě totiž běh nebavil. Vypozoroval jsem to za poslední dva a půl měsíce tréninku s mým novým trenérem Šimonem. Kdysi jsem běh strašně miloval, byla to moje primární disciplína a považoval jsem ji za nejsilnější. A během tréninku se jako vedlejší efekt stala mou nejméně oblíbenou disciplínou.

Jak to?

Vůbec nevím. Trošku z toho viním časovku, protože jsem zjistil, že mě na ní jezdit strašně baví, takže jsem si z nějakého důvodu hodně oblíbil kolo.

To myslím chápeme všichni. Počkej, zrovna dneska jsem ti posílala reel z IRONMANu ze Srbska, kde borec odjel polovičního ironmana na Bromptonu.

Je to to kolo, co máš ty?

Ne, to je trošku něco jiného. Je to skládačka. Odjel ironmana na skládačce a měl na ní normálně hrazdu. Pro posluchače, kteří nevědí, co je skládačka: představte si úplně mini kolečko, takovou větší koloběžku. Má kola asi o velikosti čtvrtiny normálního kola, rám a vysoká dlouhá řídítka a sedí se na tom trošku jako na skútru.

A on na to přidal hrazdu a zajel to – myslím, že ukazoval průměr 33 kilometrů v hodině.

No, ale stejně. Kdybych věděla, že jel závod, který má 90 kilometrů z kopce, tak to pochopím. Ale já ten závod jela, tam jezdíš po městě mezi tramvajovými kolejemi. Nechápu, jak ten borec.

Aha, možná proto – bylo to všude po městě, tak na městské kolo.

Já jsem chtěl jenom říct, že jsem si možná koupil špatné kolo na závodění. Stačila mi skládačka, stačilo jen přidat hrazdu. Takže pokud byste chtěli ušetřit peníze za nákup časovky, možná stačí Brompton.

Každopádně je to vedlejší efekt tréninku, že se mi nějak převrátil vztah k běhání. Ten long run minulý týden mi ale připomněl, jak moc mám běhání rád, a na základě toho jsem se rozhodl, že se přihlásím na Pražský maraton.

Ještě jsou volná místa? Na maraton? Na 42 kilometrů? To jsem nedoslechla.

Přihlásil jsem se i na Pražský půlmaraton, ten se běží 3. dubna, a za měsíc, 2. května, se běží maraton.

To je za chvilku.

Nějakých 230 dní.

Já jsem si říkala, že bych se taky chtěla přihlásit.

Tak ještě můžeš, v Praze, v našem krásném hlavním městě. Ale podle mě si pospěš.

Já mám totiž s maratony nevyřízené účty. Jeden maraton jsem běžel v roce 2019 v Irsku. Trénoval jsem na něj úplně sám, hrozně jsem se tam vypekl a bolelo to jako blázen. Byl to asi můj nejbolestivější sportovní výkon, co jsem kdy zažil, a zaběhl jsem ho za nějakých 4:40, což je fakt hodně. Byla to nerozvážnost a nepřipravenost, vůbec jsem neznal svět vytrvalostních sportů. Takže z maratonu mám obrovský respekt. Věřím ale, že se Šimonem se na to připravíme, a už teď se těším. Takže to jsou velké novinky – jeden krůček na cestě k ironmanovi.

Myslím, že jsem v minulém podcastu říkal, že bych se rád přihlásil na celého ironmana. Pak jsem zjistil, že IRONMANy se v poslední době vyprodávají ani ne za hodinu.

Mně to přijde úplně neuvěřitelné. Čím to je, že se najednou startovné vyprodává do hodiny, a za takovou cenu?

Asi tomu dáváme moc mediálního prostoru v našem podcastu.

Bohužel jsou to mezinárodní IRONMANy v úplně jiných zemích, ne v česky mluvících, takže si myslím, že úplně naše vina to není. Ale když změníme téma podcastu a začneme o kytičkách, trošku změníme záběr a budeme mít víc míst na závodění pro sebe.

Je neskutečné, jak se ty závody vyprodávají a kolik stojí. Já k tomu mám jediný komentář: je to prostě sekta, kult. My už jsme byli pohlceni tím kultem, takže jakmile se otevře nové místo pro kultovní aktivitu, musím ho okamžitě koupit. Je mi jedno, co to bude stát, a co mě to bude stát i mimo peníze, a musím ho koupit rychle, než se vyprodá. Hrozně se to změnilo za poslední dva tři roky. Někde jsem sdílel, myslím na Instagramu, počet přihlášených na Londýnský maraton. Překvapilo mě, že to číslo je v milionech – a míst je tam jen 60 000.

To je šok. A ten půlmaraton, o kterém jsi mluvil – ty máš taky? Tam se dá taky ještě přihlásit?

Nedá. Tam byl letos poprvé systém losování.

Už se i losuje?

U velkých major maratonů je to celkem běžný postup, že se většina míst losuje, protože zájem je tak velký. Nevím, jestli je lepší, férovější systém, jak se tam dostat. Losováním jsem neprošel, ale pak přišel mail pro členy Českého maratonského klubu – myslím, že při každé registraci na závod RunCzech ti nabídnou, jestli chceš být členem. Posílali, že je tam ještě 2 000 míst, tak jsem toho hned využil, protože Pražský půlmaraton mám rád. Běžel jsem ho už myslím třikrát, je to hezký otvírák sezóny, vždycky jsem se na něj moc těšil a atmosféra je tam úplně pecková. Takže jsem rád, že jsem se tam dostal.

A čím teda hodnotíš ten příval energie do tréninku? Je to změnou – trénink s trenérem versus trénink sám?

Minulý rok jsem trénoval sám, ale měl jsem zdravotní potíže. Neříkám, že to úplně koreluje, ale nemohl jsem trénování sám úplně využít, protože jsem prostě nemohl trénovat, takže se mi to strašně těžko srovnává. Každopádně mít vlastního trenéra je neuvěřitelná mentální úleva, protože nemusíš přemýšlet. Zároveň vidím, že trénink funguje, nějak se posouvám, progres tam je. A hlavně mám k tomu tréninku a trenérovi důvěru, což je podle mě nejdůležitější.

Takže letošní pokus o sub 5? Na plných 90 kilometrech?

To je strašně dobrá otázka. To je teď velké téma – běžel se závod v Podersdorfu a ten taky nemá úplně 90 kilometrů na kole a ani půlmaraton tam není úplně půlmaraton. Přitom se divím, tam by se to dalo změřit. Byl jsem tam a vím, jak to tam vypadá, a věřím, že sub 5 by se tam dalo namotat úplně v pohodě. Chtěl bych se tam podívat, Podersdorf mám rád. Byli jsme tam teď na výletě a objeli jsme celé Neziderské jezero. Je to tam krásné, takže ten závod určitě bude boží.

Počkej, ty jsi neřekl, jestli Zadar má plnou délku.

Já nevím. Jedu tam na doporučení naší kamarádky, že je to krásný závod, a protože tam jedou všichni z Brna, těším se, že to bude hezký společný zážitek.

Dobře, abychom ti pak ten sub 5 uznali. Uznáváme jen časy na velmi pečlivě změřených tratích jako Czechman.

A pak jsou tratě, kde máš převýšení 1 400 metrů, a tam nedat sub 5 není jako nedat sub 5 na normální vlnité trati. Tam to bylo normálně sub 4.

Jasně, ale to mluvíme o profících. A ještě k tomu jen o chlapech.

Tak jo, podle mě je to za mě všechno.

Co ty, Kájo, jak se máš?

Já jsem se teď vrátila k cyklistice.

To děláš dobře – po létě.

Klasický člověk čeká celý rok, až bude v létě jezdit na kole, a já jsem to udělala obráceně. V létě jsem na kole skoro nejezdila. Dokonce jsem se dívala, že jsem za únor, nejkratší zimní měsíc, najezdila asi víc než za celé léto. Takže návrat k cyklistice není úplně jednoduchý. K tomu se dostanu.

Chtěla bych zmínit akce, na které jsem se teď podívala. Jedna byla v Šumperku v našich oblíbených Jeseníkách, protože to je kousek od Brna a krásně se tam sportuje i jezdí na kole.

V Šumperku jsem byl hodněkrát. Je tam dobré zázemí i na kempy – můžeš plavat, běhat a jezdit na kole.

Byla jsem tam na akci, kterou pořádal Libor z Bikepoweru. Toho určitě znáte z našich dvou epizod – jedna byla o tom, jak si vybrat svoji první silničku, a druhá o práci mechanika na Tour de France. Obě byly super díly, tak si je klidně pusťte. Libor je zapálený do cyklistiky, prodává kola, dělá servis a zároveň má tým, se kterým pořádá různé vyjížďky. Tady to byl celý víkend vyjížděk a ubytovali jsme se v hotelu Perk – jako Šumperk.

Až když jsi mi to vysvětlila, tak mi to došlo.

Je to designový hotel. Byla jsem tam s kamarádkou a upřímně si myslím, že je to poprvé, co jsem se takhle ubytovala v tak pěkném hotelu. Sama bych si asi takový pobyt nezaplatila, to je spíš na výročí. Ale fakt krásný hotel, doporučuju. A je friendly na cyklisty – kola si můžete vzít přímo na pokoj, a když jedete v neděli ještě na vyjížďku, můžete se pak vrátit třeba ve tři a ještě se osprchovat. Je tam wellness, nádherné snídaně a z hotelu jsme startovali na vyjížďky po okolí.

Bylo to paráda, vychytali jsme krásné počasí. A já jsem vychytala ještě jednu vychytávku: přijela jsem se svým kolem jako vždy a Libor mi ho tam vyměnil za Isaac, takovou krásnou raketu – Isaac Meson. Bylo to fakt super. Jen nedělejte to, nesedejte na jiné kolo, protože pak už nechcete sednout na to svoje původní. Fakt to jelo parádně a hlavně mi sedla geometrie. Musím napsat Liborovi, protože teď po té druhé akci, ke které se dostanu, se mi na mém kole nesedí tak dobře. A to jsem měla ráda svoje sedlo. Ale na Isaacu bylo širší a kratší sedlo a sedělo se mi na něm hrozně dobře, takže přemýšlím, že bych vyměnila aspoň sedlo, ne celé kolo.

Můžu určitě doporučit to aspoň vyzkoušet. Je to značka, o které se moc neví a moc se o ní nemluví, my ji známe od Libora, ale fakt jsem byla nadšená. Pak jsem tam ještě pomáhala něco uklízet a chystat a přenášela jsem Isaac, který se jmenoval Element. To kolo vážilo asi tak polovinu toho, co naše kola.

Bylo to nějaké prachařské kolo?

Nevím, ale bylo tak lehké, že to nepochopíš. To bych potřebovala do kopců.

A ta akce byla tak, že jste měli každý den nějakou vyjížďku?

Dobrovolné vyjížďky, každý den se připojili různí lidé. Někteří byli ubytovaní v hotelu jako my, někteří byli místní, někteří přijeli jen na vyjížďku, takže se každý den namíchali jiní lidé. První den to byla fakt otevřená vyjížďka pro všechny – byli tam lidé na gravelech, na horských kolech, možná i na elektrokole.

A na skládačce s hrazdou.

Další dny jsme se rozdělili do skupin, jedna vytrvalostnější a jedna výkonnostnější, a jeli jsme krásné trasy. Dlouhé stráně byly na programu. Ráno jsme měli vždycky protažení před kolem a večer společnou nebo individuální večeři. Takový příjemný relaxační pobyt.

Já jsem řekl, že je dobře, že ses vrátila k cyklistice, protože hned první víkend v říjnu spolu jedeme na cyklistický závod. Proto jsi musela začít jezdit. Ale dát si hned tréninkový kemp v Jeseníkách je trošku overkill, protože jedeme na L'Étape, která je v Pardubicích, a tam je převýšení na 100 kilometrech snad 90 metrů nebo něco takového.

Aktuálně mám kopců docela plné zuby.

Já myslím, že to zužitkuješ.

To doufám.

Ještě jsem chtěla zmínit, že jsem si ze Šumperka odvezla jeden Isaac domů, protože jak jsem je tam viděla...

Sis ho koupila?

Ne, jen půjčila. Libor má testovací kola, třeba ten černý Meson, na kterém jsem jezdila – možná jste ho viděli na Instagramu – byl taky testovací. A vzala jsem si ještě testovací gravel na týden, protože jsem si vždycky chtěla vyzkoušet, jaké to je jezdit na gravelu, a nikdy jsem to nezkoušela. Libor měl fakt nádherný gravel a strašně se mi líbil, takové kolo bych si dokázala představit. Takže kdybyste někdo sháněli Isaac nebo testovací kolo – příští rok budou nové modely, takže se testovací kola musí obměnit – můžete se ozvat Liborovi. Nebo nám a my vás propojíme.

Zároveň jsem chtěla připomenout, že máme u Bikepoweru slevy na spoustu značek, které na nás většinou i vidíte. Jsou to docela vysoké slevy, 15 až 20 %, na oblečení, helmy, kola, zapletená kola, světla, duše – fakt hodně věcí. Takže pokud něco na kolo sháníte, napište, protože je to dobrá sleva a dobrý produkt.

Takže to bylo tvoje první cyklistické soustředění. Nelenila jsi a hned jsi vyrazila na druhé.

Cyklistika se blíží a já jsem za poslední dva měsíce najezdila 50 kilometrů, takže to musím rychle nahonit. Z Jeseníků jsem proto pokračovala plynule do Krkonoš a trošku jsem změnila model situace. Kemp v Krkonoších byl s KOA. Pozorní posluchači je znají, protože jsem s KOA byla minulý rok a byla jsem i na kempu L.O.T.R., který jsem taky recenzovala – to je speciální kemp jen pro holky, strašně super, a vím, že na něj byly pozitivní ohlasy. Tentokrát vám povím, jak probíhá kemp v Krkonoších, KRNAP Tour.

Předpokládám, že to byl bikepackingový kemp, máš všechno na kole.

Já bych to nazvala bikepackingový kemp pro náročné.

V jakém smyslu?

O tebe se kompletně postarají, ty už jen šlapeš na kole a jíš. Nic si s sebou nevezeš. Všechno si sbalíš do kufříku, kufřík dáš do auta, auto vždycky popojede do dalšího hotelu – většinou wellness hotel se snídaní – a tam na tebe kufřík čeká. Takže žádný klasický bikepacking se stanem, spacákem, mokrem a deštěm a věcmi na kole. Tohle byl pohodlný bikepacking.

A zároveň – jestli jste slyšeli recenzi L.O.T.R., tak se budu opakovat – jsem úplně nadšená, jak akce s KOA probíhají, protože je to full servis, který ve svém životě neznám. Je to fakt výjimka. Přijedu s autem naloženým kolem, jen otevřu kufr a kolo se už skládá dohromady, někdo mi ho odnáší a říká: „Já ti navoskuju řetěz.“ Ráno si jdu pro kolo a Max, který má na starosti servis, mi říká: „Prosím tě, ještě jsem ti spravil omotávky, abys to měla designově hezčí.“ Navoskovaný řetěz, nafoukáno. Fakt jako servis na Tour de France – po etapě odevzdáš kolo, umyjou ti ho, vyřeší všechny problémy a ráno ho dostaneš jako brand new.

Kolik vás tam bylo?

Bylo nás 28 a Max měl na starosti servis. Maxi, jestli to slyšíš, kudos tobě a Zdeňkovi, který mu taky pomáhal. Jeden den jsme jeli přes polské silnice a bylo to tam chvílemi náročnější na terén a Max pracoval s čelovkou na kolech asi do deseti večer. Když ti ještě spravuje omotávku, tak si s tím fakt hraje.

Já jsem opět měla problém s technikou, byť jsem se snažila. Nechala jsem si spravit rozbitý ráfek v karbonové opravně ráfků – to je taky novinka, o které jsem nevěděla. Nepomohlo to, projela jsem nějakou dírou, prošlo to celým kolem a kluci mi ho tam foukali a zachraňovali. Takže jsem byla za servis fakt ráda.

Najeli jsme v Krkonoších za ty tři dny, od čtvrtka do neděle, asi 300 kilometrů a celkem asi 5 000 metrů převýšení. Krása, ale takhle z ničeho... Ráda bych vyzdvihla něco, co jsem si dřív neuvědomila, protože na většinu takových akcí chodím natrénovaná. Jak je to vlastně těžké! Fakt jsem měla co dělat, abych ty kopce vůbec vyjela. Jeseníky jsem ještě nějak zvládla, to nebylo tak náročné, ale teď v Krkonoších to bylo fakt těžké. Vždycky tam máte nachystanou občerstvovačku – dodávka, která čeká většinou dvakrát na trase a má nachystané jídlo. Já jsem se na ni vždycky těšila, abych se najedla, napila a chvilku si odpočinula.

Já jsem v tréninku, a už teď mě bolí nohy, jen když slyším 300 kilometrů a 5 000 výškových metrů za tři dny.

Musím fakt kvitovat všechny, kteří tam jeli a taky neměli natrénováno. Z Brna jsme jeli s jedním naším posluchačem – ahoj, Ivo – a ten celou cestu říkal, že se bojí, jestli to zvládne, že nemá zkušenosti s takovými kopci. Je ale fajn se do toho pouštět, protože všichni to vždycky zvládneme, a nemusíme ten kopec vyjet celý, vždycky se to nějak udělá. Guidi to mají vymyšlené, ptají se: „Chceš jet s námi, nebo v klidu pomaličku? Otočíš se dřív?“ Takže se toho nebát a jít do toho. Skupinka vás podrží.

Poslední etapu jsme jeli v dešti a tam jsem byla nejšťastnější za to, že máme s sebou doprovodný vůz. Dojela jsem tam úplně totálně mokrá, vzala jsem si všechno suché a pak jsme drželi formaci a valili jsme. Pršelo na nás, ale ta síla skupiny, že všichni šlapou – sama by sis už dávno volala taxíka někde ze zastávky, zmoklá a prochladlá. Ale tady ta síla formace a ten mindset, že jsme v tom všichni spolu a všichni za jednoho táhneme do cíle. Někteří si to ještě v pohodě prodloužili.

Ta síla skupiny je neskutečná. To je i důvod, proč se těším do Zadaru.

Na tom druhém kempu se mi ještě hrozně líbilo, že zatímco v Šumperku jsme měli protažení ráno před cyklistikou, tady v Krkonoších jsme se protahovali odpoledne po cyklistice. Myslím, že to bylo fakt dobré. Byla jsem ztuhlá, prochladlá, v křeči, takže protáhnout se po kole bylo hrozně příjemné. Protahovala jsem se s Radkou, trenérkou, která byla v naší 18. epizodě, takže si ji určitě můžete pustit. Pokud jste z Prahy, v Praze s ní od října startují tréninky plavání a běhání. A kdybyste se chystali na nějaký kempík, hlídejte listopad, kdy budou vypisovat nové kempy.

S nimi letos jedu ještě na jeden kemp, ale neprozradím. Prozradím třeba příště.

Tajemství? Ono je to tematicky k téhle epizodě.

Teď jsme to prokecli. No tak jo – jedeme za 14 dní do Nice.

Jedete o 14 dní později, než se tam jelo mistrovství. Můžete si projet tu trasu.

To je pravda. Takže musím pořád trénovat kopečky.

Budeš na ten závod strašně natrénovaná.

To bude až po L'Étape, takže si na L'Étape jdu natrénovat kolo do Nice. Na Nice už je ale plno. V listopadu budou vypisovat další kempy a za ty dám ruku do ohně. Pokud chcete full servis, support, mechanika a výbornou partu a aby se o vás postarali, je to prostě relax.

Každopádně se blíží konec sezóny 2026. Na našem webu máme termínovky závodů a kempů a rádi bychom je udělali i na příští rok. Takže pokud víte o nějakých dalších skvělých kempech, jako je třeba ten, na kterém teď byla Kája, určitě nám je napište – přes web, na mail, na Instagram, kamkoliv – a my je přidáme do termínovek na příští rok. Posílejte je, ať už je pořádáte, nebo se na ně chystáte. A totéž platí pro závody.

Závody tam nedává žádný algoritmus, dáváme je tam pořád manuálně na základě podnětů, které od vás dostaneme, sami je ani nevyhledáváme. Proto se tam letos objevilo strašně moc zajímavých malinkých lokálních závodů – protože jste nám je posílali. Takže nám je určitě posílejte, a i ty kempy, protože je spousta suprových kempů a jiná databáze kempů než ta naše, pokud vím, neexistuje. Musíme ji obnovit na příští rok.

A moc rádi. Takže já teď trénuju kopce, abych jela rovinatý závod L'Étape, který se jede v mém rodném kraji. Jedeme přímo přes Holice a Pardubice, já odtamtud pocházím, takže jsem se musela zúčastnit. Nevím, k čemu mi budou natrénované kopce. Asi si pak vystřelím po rovině.

Budeš na špici, doufám.

Hlavně ať mi funguje kolo.

Na ten závod se s tebou hrozně těším. Byl jsem na dvou ročnících v Praze a vždycky to byla pecka – uzavřené silnice a ten zážitek, že jedeš v uvozovkách Tour de France, protože ty kurzy jsou takhle vybudované. Jsem jen zvědavý, jaké to bude, protože je to víkend po Zadaru. A víkend po Czechmanovi jsem běžel Olomoucký půlmaraton a to bylo takové nic moc. Věřím ale, že teď jsem konečně trošku jinde, takže to půjde.

Já mám z těchhle věcí respekt. Pamatuješ si, když jsme spolu jeli závod Bikepoweru? To byl můj jediný cyklistický závod vyloženě v balíku a mám z toho stres dodnes. Tak hrozně jsem se toho balíku bála, že jsem z toho byla úplně vystresovaná, a pak mi balík okamžitě ujel a měla jsem pocit, že jedu úplně na konci, poslední. Takže z toho mám taky respekt a trošku se toho bojím, ale věřím, že to zvládneme.

Bude to dobré.

Tak půjdeme do druhé poloviny našeho podcastu. Tento víkend, 12. a 13. září, se jelo neskutečně hodně závodů a já bych začal tím největším – mistrovstvím světa IRONMAN 70.3 v Nice. Jak jsme zmiňovali na začátku, byl pro nás ten závod výjimečný i tím, že jsme si připomněli, že přesně před rokem jsme byli přímo na mistrovství světa IRONMAN 70.3 v Marbelle, díky Káje, která se tam kvalifikovala a mohla tam závodit. Byl to úplně neuvěřitelný zážitek, jsem rád, že jsem toho mohl být součástí aspoň jako fanoušek, a připomněl jsem si spoustu hezkých chvil.

Kdybyste si chtěli nacucat tu atmosféru, měli jsme celou sérii Road to Marbella, část z ní natáčená přímo ze Španělska. Takže pokud jste noví posluchači, můžete se vrátit v čase a poslechnout si moji cestu do Španělska.

Viděla jsi závod v Nice tento víkend?

Jak bych to řekla. V sobotu jsem byla někde v kopci na Karpacz a pak na Malou Úpu a měla jsem co dělat s vlastním životem, bylo to fakt náročné stoupání. Ráno u snídaně jsem si to chvilku pustila, start jsem stihla, a pak až když jsem to vystoupala a konečně si sedla na pivo, jsem se podívala, jak to dopadlo. Ale v neděli – možná proto, že jeli chlapi – to najednou zajímalo všechny kluky kolem mě: „Hele, Kájo, nedívala ses, jak to dopadlo?“ V sobotu to nikoho nezajímalo, to je zajímavé. V neděli jsme vystoupali na Horní Mísečky, začalo zrovna pršet a my jsme se dívali na poslední minuty běhu, a tak pršelo, že jsme museli utírat telefon, abychom vůbec něco viděli.

Takže jsem to bohužel moc neviděla a nemůžu to moc okomentovat, protože jsem seděla na kole. Ale když jsme někde zastavili, podívala jsem se a bylo to akční. A vzpomněla jsem si, protože Nice je i vizuálně trošku podobná, a říkala jsem si, jaká je to nostalgie, že před rokem jsme na stejném závodě byli jako účastníci, a teď se na to díváme v telefonu.

Ani já jsem závod žen v sobotu nemohl moc sledovat, protože jsem ten den hodně cestoval, a sledoval jsem primárně až závod mužů.

Když se vrhneme na závod žen, řeknu to na plnou hubu: tam nebylo moc co sledovat. Na 10. kilometru kola, potom co ji předjela Alanis Siffert, se Taylor Knibb rozhodla, že začne šlapat. Řekla si: ne, ne, já pojedu sama. A od desátého kilometru bylo víceméně rozhodnuto, kdo vyhraje. Specifikum závodu v Nice je totiž to, že cyklistická trať je zhruba první půlku celá do kopce a druhou půlku celá z kopce. Závodníky čeká poměrně těžké stoupání a pak docela těžký, hodně technický sjezd. Není to takový ten klasický polovičák, kdy se jede celou dobu v triatlonové pozici a pořád se musí šlapat. Člověk musí vyšlapat pořádný kopec a pak ho víceméně sjet.

A Taylor ho vyšlapala opravdu pořádně a vytvořila si na tom kopci náskok, který už žádná ze závodnic do konce závodu nebyla schopná dojet. Takže závod žen byl v tomhle trošku nudný.

V čem nudný nebyl?

V samotném výkonu Taylor. Zajela snad jeden z nejlepších výkonů, co se závodů 70.3 týče, na tom se myslím shodnou víceméně všichni komentátoři.

Prý tam jela nějaké brutální watty do kopce?

Myslím, že to bylo přes 300 wattů snad 30 minut.

To je hodně. Kolik může vážit – 45 kilo? Jak může jet 300 wattů?

Cyklistika je její nejsilnější disciplína, myslím, že závodí i přímo na cyklistických závodech, takže cyklistické nohy prostě má. A předvedla neskutečný výkon overall, od začátku až do konce, takže si myslím, že to vítězství si jednoznačně zasloužila. Jediné, čeho tím výkonem nedosáhla, je, že neporazila Lucy Charles-Barclay – tu, která ji porazila minulý rok v Marbelle, což jsme mohli vidět přímo na místě. Ty jsi měla moc práce, tys závodila, ale my jsme to pozorovali. Za mě je škoda, že tam Lucy letos nebyla, i když se kvalifikovala. Myslím, že tři nebo čtyři týdny před závodem řekla, že do Nice nepojede, protože se chce plně soustředit na Konu.

Takže závod žen vyhrála Taylor Knibb, druhá byla Julie Derron a třetí Alanis Siffert. Julie Derron předvedla neskutečný výkon zase na běhu, myslím dost podobný scénář jako u mužů, o kterém si řekneme za chvíli. Známe ji z letošního Challenge Roth, kde zase velmi neskutečným způsobem vyhrála a porazila Lucy Charles-Barclay.

Dívala jsem se, že čtvrtá skončila závodnice, o které se říkalo, že měla nějaké zdravotní problémy. Není to úplně potvrzené a nikdo o tom moc nemluvil, ale příprava prý nebyla ideální. Na Instagramu jsem viděla, že se připravovala v Sierra Nevadě, kde jsem se taky byla podívat na kole – připravovala se tam už před Marbellou a sjížděla dolů do Marbelly na testovací trať. Letos to ale není stejná strana.

Norové se letos připravovali ve Svatém Mořici ve Švýcarsku.

To byly ženy. V neděli pak přišli muži a to už byla větší zábava. Na 10. kilometru kola určitě nebylo jasné, kdo vyhraje. Rozjelo se to zajímavě: z plavání vyplavalo ve skupině 27 lidí.

A kdo byl dvacátý sedmý? Poslední v té první skupině?

Na telefonu to nikde neukazovalo. Kristian byl myslím asi sedmnáctý a já si říkal, to je zajímavé. A když jsme to otevřeli v těch posledních minutách, říkám si, co dělal na kole – ztrácel dvě a půl minuty na první skupinu.

Kolo vedl Ital – strašně se omlouvám, jmenuje se Michele Bortolamedi nebo tak nějak – mimochodem borec, který vyhrál první ročník v Hradci. Rozjel kolo a bylo strašně super vidět, že to tam někdo vyloženě poslal, aby trošku naboural dynamiku závodu. Strašně zajímavý výkon předvedl Gustav Iden, který zajel nejlepší bike split. Nevím, jestli jsi viděla, že si Gustav přebarvil vlasy na blond.

To je teď asi nějaká móda.

To udělal před 30 lety Eminem, tak si to asi teď vrací. Takže Gustav s novými vlasy podal na kole skutečný výkon.

Z kola vyběhl jako první právě ten Ital – nechci znova říkat jeho jméno, protože úplně přesně nevím, jak ho vyslovit.

Trošku italského přízvuku a bylo to dokonalé. Nikdo nepozná, že to jméno říkáš špatně.

Hned za ním byl Hayden Wilde, který dominoval v roce 2024 na střední distanci, hlavně na T100, kterou úplně vyhrál. Letos se o něm moc nevědělo, myslím, že měl taky nějaké zdravotní problémy. Ale určitě patřil k favoritům, takže když jsem viděl, že vybíhá z T2 na 2. místě, říkal jsem si: tady je asi rozhodnuto. Kristian byl až někde na 16. místě.

Pak se začaly dít věci. Jednak nastartoval svůj motor Jelle Geens, který se taky zranil po Texasu a dlouho se z toho dostával, takže bylo nejasné, jak na tom bude. Před pár týdny v Zell am See podal výkon, podle kterého to vypadalo, že na mistrovství úplně dobře natrénováno nemá. Na začátku běhu ale běžel tak neskutečně, že to vypadalo, že vyhraje potřetí za sebou. Má dva tituly z posledních dvou let: v roce 2024 porazil Haydena na Novém Zélandu a v roce 2025 v Marbelle porazil Kristiana ve sprintu na konci, který jsme mohli vidět. Letos to chvíli vypadalo, že se mu to podaří, ale nakonec bohužel zpomalil, takže ho asi ta ne úplně ideální příprava dohnala.

A začaly se dít věci vzadu. Kristian Blummenfelt nastartoval úplně neskutečný motor a v podstatě jen zrychloval. Celý půlmaraton víceméně zrychloval. Myslím, že jeho nejpomalejší kilometr byl ten první, v tempu 3:10 na kilometr, a to jen proto, že byl do kopce. Poslední kilometry dobíhal za 3:02, 3:01.

Viděla jsem nějaké video, jak běží.

Taky jsem ho viděl a strašně jsem se zasmál, že Kristian prostě zapnul. Všichni běželi neskutečně, ale Kristian zaběhl půlmaraton za 1:05:12. Po plavání a po 90 kilometrech s takovým převýšením.

Jak už posluchači vědí z Road to Marbella, není to úplně to samé jako běžet po placce. Muselo to být hrozně těžké, běžet ty půlmaratony po kopcích.

Přesně tak. Nakonec tedy vyhrál Hayden Wilde, Kristian Blummenfelt zase skončil druhý, o kousíček – myslím, že dokonce o 18 vteřin. Když dobíhali půlmaraton, měl jsem zrovna doma trénink na trenažéru, a jak jsem sledoval závod, nezvedala se mi tepovka kvůli intervalu, ale kvůli tomu, že jsem sledoval ty dva, jak běží. Bylo to takové drama. IRONMAN měl krásně dva záběry, jeden na Haydena a druhý na Kristiana, a já jsem sledoval, jak v obou záběrech vidím stejné brány. Proběhne Hayden a už ho vidí Kristian. Říkal jsem si: to musí dát.

My jsme stáli s telefonem, pršelo na nás, měli jsme před sebou sjezd dolů, takže jsme nemohli moc vymrznout. A já přesně říkala: hele, on má tu bránu za sebou a on ji má před sebou.

Přesně tak jsem to dělal taky. Fakt drama až do konce. Vyhrál Hayden zaslouženě, nejlepší performance overall. Co se ale musí Kristianovi přisoudit, je, že z toho zase udělal show, drama a zábavu. Bavilo mě to až do konce. Zajímavé bylo pak vidět Kristiana v cíli. Bylo vidět, že ho to fakt štve, neměl radost. Na něm je prostě vidět, že chce vyhrávat a chce tituly, a zase se mu to nepodařilo. Třetí tedy skončil Jelle Geens.

Bylo zajímavé, že Hayden na běhu ztratil hodinky, a to strašně zajímavým způsobem.

Opět jsme na kempu měli diskuzi o ponožkách a jsem ráda, že letošní vítěz mistrovství běžel s ponožkami. Škoda, že ztratil hodinky.

Ztratil je strašně vtipným způsobem. Víš, jak vždycky doporučujeme, že je dobré si v T2 dát všechny věci do pytlíku, vzít jen ten pytlík a v průběhu běhu si všechno nasazovat? Přesně tohle udělal, a když si nasazoval hodinky, spadly mu. Aby nemusel zastavovat, chtěl si je kopnout dopředu, že k nim doběhne. Jenže vedle něj byl plot a on je kopl pod něj. Za plot už nemohl, protože tam zrovna jeli cyklisté do T2.

Takže běžel bez hodinek.

A stejně vyhrál. Myslím, že mu pak někdo nějak hodinky dal, nebo něco takového.

Další zajímavý moment byl, když IRONMAN zabíral, jak běží Hayden a Kristian. Na trati v Nice se mi strašně líbí, že běžeckou trať neudělali na promenádě pro lidi, ale na silnici pro auta, takže fanoušci se mohou volně pohybovat po promenádě. Byl krásný záběr, jak Kristian běží po silnici a za sebou má peloton cyklistů, kteří ho sledují a fandí mu. Je vidět, že má obrovskou fanouškovskou základnu.

A myslím, že to podtrhuje to, co jsem říkal – že ten sport dělá zábavným. A nejen on, ale všichni tři Norové. Nevím, jestli sis všimla, jak se teď se Samem Laidlowem trošku pošťuchujou na sociálních sítích, dělají si srandu a vtípky. Třeba jsem teď sdílel fotku z nějakého závodu, kde byl Gustav, Sam a Kristian, a Kristiana zmenšili na malinké dítě, jako že si z něj dělají srandu. Vypadalo to strašně vtipně. Nebo Kristian prohlásil, že jeho nejoblíbenější věta kromě „You are an IRONMAN“ je „Sam is walking“ – jako že už nevybíhá, že už neběží. Je sranda to sledovat a hodně mě to baví.

Tak doufám, že za ty dva tři týdny projedeme tu trasu. Navrhovala jsem guidům, kteří plánují trasy, že bychom ji mohli zařadit do programu.

Třeba tam najdeš Haydenovy hodinky.

Třeba. A zároveň jsem si dělala srandu, že můžu porovnat, který kurz mistrovství světa je těžší, jestli loňský, nebo letošní, protože jsem jela oba, až ho projedeme.

Já to nemůžu posoudit, protože jsem nejel ani jeden, ale podle záběrů mi přišlo, že kurz v Nice byl techničtější, co se sjezdu týče. V Marbelle to byla široká hlavní silnice a dlouhý sjezd se 6–7 %, klidně 6 kilometrů, a jediné, co tam bylo potřeba, byla pořádná síla v rukou kvůli poryvům větru. Tady to byly uličky, zatáčky a vesničky, takže jsem fakt zvědavá, až to pojedeme.

Přesně tak. A s tím souvisí ještě jedna věc. V pravidlech IRONMANu stojí, že se nesmí přejíždět středová čára, a na všech záběrech v neděli i v sobotu ji přejížděli snad všichni závodníci, aby každou zatáčku projeli co nejefektivněji. Je s tím takový problém, že pravidla něco říkají, závodníci je nedodržují a IRONMAN přivře oči, protože to v tu chvíli dává smysl. Ale co lidi, kteří chtějí pravidla dodržovat? Najednou jsi bičován za to, že je dodržuješ.

Já si myslím, že je to pravidlo docela zbytečné ve chvíli, kdy jsou cesty fakt uzavřené a nejde o trasu tam a zpátky. Někdy, třeba v Hradci, jedeš jedním směrem tam a druhým zpátky, a tam to určitě dává smysl. Ale pokud je závod jako v Nice, kde máš okruh a celý okruh je uzavřený, proč nevyužít celou silnici?

Byla tam ale středová čára? Nebyla to maličká silnička bez čar?

Někde byly středové čáry vidět, někde byla imaginární. Byla kolem toho velká scéna, když bylo mistrovství světa 70.3 ve Finsku – tam diskvalifikovali Lionela Sanderse za přejetí středové čáry a od té doby je to hot topic. I letos se to řešilo. Já si myslím, že v takových závodech by měl IRONMAN to pravidlo úplně zrušit.

A když jsme u těch anomálních kol, jak jsme vytahovali skládačku – zaujalo mě, že si v Nice jeden z profíků vzal silničku. Loni se to hrozně řešilo, a věřím, že letos taky, jen jsem to nesledovala. V Marbelle se ve skupinách hrozně řešilo, jestli časovku, nebo silničku, protože tam bylo převýšení nějakých 1 700 metrů. Je to sporné. Já jsem to měla jednoduché, protože jiné kolo nemám, ale lidé to hrozně řešili. Teď mě fascinovalo, že si jeden z profíků vzal silničku od Feltu, prý ultralehké kolo – představuju si to asi jako ten Isaac, co jsem měla v ruce, jen víc placaté a aero. A dal na to normálně kokpit z časovky. Ne že by tam dal hrazdu jako my, vyměnil celý kokpit, takže to byl takový mutant.

Myslím, že to udělal Jamie Riddle.

Máš to někde napsané?

Mám to napsané. Měl nějaké technické problémy, za jízdy si musel spravovat hrazdu, kvůli tomu ztratil docela dost míst a bylo to nepříjemné.

Zajímavý přístup, to jsme ještě u nikoho neviděli.

Ještě k tomu závodu – příští rok se mistrovství světa jede v Americe, v Chattanooze. Pro Evropany nic moc, ale zase si myslím, že je to fér, protože poslední dvě mistrovství světa byla v Evropě. A budeme tam mít vynikajícího reprezentanta.

Koho?

Ředitele závodu na hrudi.

To je pravda. Kvalifikoval se tam Roman Šinkovský, ředitel IRONMANu 70.3 Hradec Králové. Takže mu budeme určitě moc fandit na dálku.

A mě by ještě zajímaly reakce našich posluchačů. Jestli mezi vámi je někdo, kdo byl v Nice nebo závod odjel, zajímalo by mě, jak se vám závod líbil, jak se vám líbilo zázemí, cokoliv. Budu rád, když nám napíšete na Instagram, na Discord nebo na e-mail. Nebo nám můžete poslat dopis, adresu máme na webu.

Myslím, že mistrovství světa bylo menším ukazatelem toho, co můžeme čekat za čtyři týdny na dalším mistrovství světa – největší triatlonový svátek je opět tady, mistrovství světa IRONMAN na Koně. Tentokrát budou závodit ženy i muži na jednom místě. Jsem zvědavý, co předvedou všichni. Někdy bych tam strašně rád jel, ale asi není jiná cesta než se kvalifikovat. To je ale hudba jiných dnů.

Tak to bylo mistrovství světa IRONMAN 70.3 v Nice, ale tento víkend se jely i další závody. Zůstanu ještě v zahraničí – náš závod si necháme nakonec. A je to strašně matoucí: jelo se mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu, tentokrát ne od IRONMANu, ale od Challenge. Teď jsem zapomněl místo.

Almere.

Almere, je to tak. Nejdůležitější, proč to chceme zmínit, je, že se tam na krásném 2. místě umístila Bára, za což jí moc gratulujeme. Neskutečný čas, 8:44:48, a hlavně neskutečný maraton za 2:55. Nechápu. Báro, pokud nás posloucháš, gratulujeme, krásný výkon. Kromě Báry jel v mužích i Tomáš Renč z České republiky, který se umístil na 15. místě s časem 8:06:58. Taky skvělý čas, takže oběma moc gratulujeme.

Asi nejzajímavější závod z pohledu České republiky byl city triatlon v Karlových Varech. Je to celovíkendová akce, jedou se tam závody v pátek, v sobotu i v neděli, a v neděli se jede hlavní závod. Je to zase mistrovství světa, tentokrát World Triathlon, tedy organizace světového triatlonu.

Kdo se v tom má vyznat? Je to peklo. Teď jsme mluvili o třech závodech a všechny byly nějaké mistrovství. Za jeden víkend. A další mistrovství ještě budou.

Každopádně v Karlových Varech jsme mohli vidět hvězdy jako Alex Yee, olympijský vítěz, který si teď udělal odbočku do maratonu a taky zaběhl úplně krásné časy. Myslím, že nakonec skončil na 2. místě, protože vyhrál Dorian Coninx – přiznám se, že toho ani neznám – a na 3. místě skončil Tjebbe Kaindl. To jsou těžká jména.

Nechceš tam přidat nějaký přízvuk? Bylo by to autentické.

U žen vyhrála Georgia Taylor-Brown, na 2. místě skončila Taylor Spivey a na 3. Lisa Tertsch. Nedělní závod byl asi dost náročný, protože pokud vím, hodně závodníků nedokončilo. Závod v Karlových Varech má jedno prokletí: většinou tam prší.

Pamatuju si, že i minulý rok tam pršelo a bylo tam hodně nepěkných pádů po kostkách.

Jede se tam po kostkách, z kopce, do kopce, je tam takový ikonický kopec. Když byla olympiáda v Paříži, taky zmoklo a všichni padali na kostkách. Tohle je podobné.

Každopádně jsme měli i česká želízka v ohni. Na krásném 19. místě se umístila Dana Přikrylová, Hedy Uhranková skončila na 23. místě a Péťa Kuříková, kterou můžete znát z naší předešlé epizody, skončila na 26. místě. Alžběta Hrušková bohužel nedokončila právě kvůli pádu. Z mužů se nejlépe umístil Radim Grebík na 28. místě, Filip Michálek byl 32. a Martin Demuth bohužel taky nedokončil.

Nejde ani o to být nejrychlejší, ale udržet tam kolo. A u kratšího triatlonu závodí spousta hlavně žen v plavkových typech trisuitů, a když vidím, jak tam spadnou, vypadá to fakt jako masakr. A jede se několik okruhů, myslím sedm. Představ si, že v prvním okruhu spadneš a víš, že to musíš projet ještě šestkrát. Au.

Spousta našich posluchačů tenhle závod jezdí, je populární, protože v sobotu se jede závod age groupers. V sobotu bylo ještě hezky, takže si myslím, že závod musel být skvělý. Já bych si ho rád zajel, ale je to pro nás mega daleko.

Mně to vždycky termínově nesedí, ale co vím, letos i loni tam byl velký doprovodný program, fakt dobré koncerty, takže se tam dá i jen tak užít víkend s koncerty a akcí. Karlovy Vary jsou super, termální prameny se dají pít. Je to krásné místo na víkend. Já bych tam možná ani nejela závodit, spíš fandit.

Tak to bylo ze závodů tohoto víkendu asi všechno. Závodů bylo samozřejmě víc – tento víkend závodil i Sam Laidlow, který nejel na mistrovství světa 70.3.

Ten, se kterým se pošťuchujou.

Upřímně nevím, jestli se kvalifikoval, to jsem nestudoval, ale prostě tam nezávodil. Závodil na závodě ze série Challenge a vyhrál ho. A speaking of Challenge – vyznat se v závodech Challenge začíná být taky challenge. Už probíhá rebranding, transition závodů na sérii T100, protože jak jsme zmiňovali v jednom z předešlých podcastů, T100 koupila Challenge. A už můžeme vidět, že se na našem oblíbeném závodě změnila příští rok distance – už je to T100.

To je docela blbé, protože Šamorín byl vždycky challenge. Buď tam bude strašná zima, nebo neočekávané horko. Už jsme říkali, že by se měl kvalifikovat jako extrémní triatlon. Spousta Brňáků z naší skupiny už má koupené T100 Šamorín, zase se tam vypraví velká výprava a myslím, že na Discordu na to máme i kanál.

Takže Challenge T100 je docela challenge.

Za chvilku se jede i Sanremo, které jsem loni jela. Strašně by mě zajímalo, kdyby někdo jel Sanremo, dejte vědět, jestli se s rebrandingem něco změní na službách. Jestli někdo poslouchal moji recenzi, závod byl nádherný, ale velmi neadekvátní v tom, co platíme a co dostáváme. Nevadilo by mi to, kdyby stál dvě stovky, ale když stál 200 nebo 300 eur, a na občerstvovačce toho bylo dost málo... Takže by mě zajímalo, jestli se tohle s rebrandingem nějak zohlední.

Nevím, jestli rebranding bude už letos. Myslím, že ještě ne – letos je to ještě Challenge, příští rok už to bude T100.

Možná si zkrátí kopec.

Tak jo, k dnešní epizodě je to všechno. Co budeme mít příště?

Čekají nás zajímavé epizody. Máme v pipelině epizodu o testování výkonnosti a ta se neobejde bez osobní zkušenosti, takže se budeme testovat a pak si povíme teorii i praxi. To bychom měli zmínit vždycky – když o něčem vykládáme, sami to testujeme. Pokud by vás cokoliv ohledně testování výkonnosti zajímalo, neváhejte nám napsat jakýkoliv dotaz na Instagram, na mail nebo kamkoliv a v epizodě ho zkusíme zodpovědět. Nebudeme na to sami, budeme mít samozřejmě experta.

Kromě toho nás asi čeká i klasická epizoda Očima závodníka. Asi zkusím povyprávět o Zadaru, ale to ještě nechceme slíbit – uvidíme, jaký závod bude a jestli bude o čem mluvit.

To bude zajímavé, protože to není žádná série.

Přesně tak, proto to zmiňuju. Není to ani od Challenge, ani od IRONMANu, je to prostě lokální polovičák.

Tak jo. Pokud se vám epizoda líbila, budeme moc rádi, když nás budete odebírat. Úplně nejvíc nám to pomůže na YouTube, takže pokud nás tam ještě neodebíráte, prosím, učiňte tak. Ale i na Spotify, na Instagramu, všude – YouTube je ale opravdu nejdůležitější.

A jak jsme říkali na začátku, budeme moc rádi, když nám pomůžete přispět na nahrávání podcastu. Můžete to udělat na Buy Me a Coffee, kde je dobrovolná výše příspěvku a můžete si nastavit i pravidelný příspěvek. Pokud nás pravidelně posloucháte, tak jako my pravidelně vydáváme, můžete nám pravidelně poslat něco málo na nahrávání – zakoupit nám minuty, pokud vás dnešní minuty nahrávání bavily. Nebo si objednejte naši mikinu nebo tričko, pořád jsou dostupné na shop.druhafaze.cz. Všechny odkazy máme vždycky na webu a v popiscích všech epizod.

A to je dneska opravdu všechno. Mějte se krásně a ahoj. Ahoj.