PodcastDruhá fáze

Pohled do zákulisí triatlonové přípravy očima dvou běžných lidí a jejich zajímavých hostů

57# Očima vítěze: Winterman 2026 - Jana Koubková a Radek Baxant

57# Očima vítěze: Winterman 2026 - Jana Koubková a Radek Baxant

22. října 2026

•

1h 15min

Shrnutí epizody

Winterman je nejtěžší triatlon, jaký se v Česku dá jet: noční plavání v Labi, 180 km s 3 000 výškovými metry a maraton zakončený výstupem na Ještěd. V této epizodě o něm vyprávějí naši kamarádi Jana Koubková, která ročník 2026 jako svého prvního ironmana rovnou vyhrála, a Radek Baxant, který jí dělal povinný support.

Nejdřív si závod představujeme: start skokem do studené řeky v Děčíně za tmy, 8,9 km plavání po proudu, kopcovitá cyklistika po neuzavřených silnicích bez občerstvovaček a běh, který je prvních třicet kilometrů po rovince a pak stoupá až do cíle u vysílače na Ještědu. Na všechno, od jídla a pití po náhradní oblečení, se musí postarat vlastní support.

Janča popisuje, jak se na závod připravovala hlavně mentálně – záměrně moknutím na horách a představováním si ledové řeky na pláži u moře. Radek naopak sázel na organizaci: manuál četl jedenapůlkrát, vytipoval si místa na zastavení a do auta naložil náhradní neoprénové čepice, brýle i nářadí. Řešíme i výživu – Janča celý závod odjela na gelech a ionťáku, celkem zhruba 1 000 gramů sacharidů.

Pak procházíme závodní den od vstávání ve 2.50 přes plavání v černočerné tmě a mlze, kde jediné, co je vidět, jsou blikačky ostatních plavců a bójek, až po cyklistiku s deštěm a kroupami na ráfkových brzdách. Na běhu si Janča s Radkem povídali jako na nedělním longrunu, v cíli zazvonila na zvon pro nováčky a s náskokem téměř dvě a půl hodiny vyhrála v čase 13:39:34.

Na závěr srovnáváme Winterman s velkým IRONMANem v Klagenfurtu, kde Radek letos dokončil svého prvního ironmana. Mluvíme o tom, proč je Winterman rodinnější, proč tam nejde o čas, jak důležitý je support a že startovné pomáhá rodinám s nemocnými dětmi. Přidáváme i tipy pro každého, kdo by se na Winterman chtěl přihlásit.

Hlavní poznatky

  • Support je na Wintermanu povinný a musí zajistit úplně všechno – na trati nejsou žádné oficiální občerstvovačky.
  • Pro support se vyplatí mít trasu nahranou v navigaci a předem vytipovaná místa, kde jde bezpečně zastavit všemi čtyřmi koly mimo silnici.
  • Na noční plavání se vyplatí pončo, lavor s horkou vodou z termosky a židlička do depa – a začít se stáčet ke břehu radši dřív než později.
  • Na plavání i kolo jsou povinné blikačky a reflexní prvky, které musí svítit nejméně do 8 hodin ráno a při zhoršené viditelnosti.
  • V přípravě podle Janči rozhoduje hlavně hodně kopcovitého kola a mentální připravenost na to, že závod nebude dokonalý.
  • Mějte v autě náhradní oblečení, rukavice i vybavení na plavání – Janče na místě pomohla Radkova neoprénová čepice.

Hosté epizody

  • Jana Koubková

    Fyzioterapeutka a trenérka triatlonu, vítězka Wintermanu 2026

  • Radek Baxant

    Triatlonista, support na Wintermanu 2026

Kapitoly

  1. 00:00 Úvod podcastu
  2. 00:26 Představení hostů
  3. 02:53 Představení extrémního triatlonového závodu Winterman
  4. 05:15 Jak se Janča Koubková připravovala na závod Winterman
  5. 08:13 Jak se připravoval Radek Baxant jako support
  6. 09:56 Jaké vybavení je na závod Winterman potřeba
  7. 12:41 Jak Janča řešila na závodě výživu
  8. 13:59 Jak probíhalo ráno závodního dne
  9. 20:18 Jak Janča zvládla plaveckou část
  10. 27:17 Jak se Janča poprala s cyklistickou částí
  11. 37:11 Jak probíhalo druhé depo (T2)
  12. 39:46 Jak se Janče běžel závěrečný maraton
  13. 51:25 Jaký byl pro Janču doběh do cíle závodu Winterman
  14. 57:24 Jak probíhal zbytek závodního dne
  15. 01:00:40 Kdo obsadil první tři místa v závodě Winterman
  16. 01:02:15 Srovnání závodu IRONMAN a Winterman
  17. 01:08:06 Co by Janča a Radek udělali v závodě příště jinak?
  18. 01:09:08 Doporučení pro potenciální závodníky
  19. 01:10:39 Závěr podcastu

Epizoda na YouTube

Zaznělo v epizodě

Otázky z epizody

Co je Winterman?
Winterman je český extrémní triatlon na ironmanské vzdálenosti, který se jede v říjnu. Startuje se skokem do Labe v Děčíně ještě za tmy, plave se 8,9 km po proudu, pak následuje 180 km kopcovité cyklistiky a maraton s cílem na Ještědu. Kromě celé distance je tu i zkrácená verze zhruba na polovičním ironmanu a štafety.
Proč se na Wintermanu plave 8,9 km?
Plave se v řece po proudu, a proto je trasa delší než klasických 3,8 km. Proud se ale rok od roku liší – letos měl podle jednoho závodníka jen asi třetinu síly oproti loňsku. Plave se navíc ve tmě a ve studené vodě, která letos měla kolem 13 °C.
Je na Wintermanu povinný support?
Ano. Na trati nejsou žádné oficiální občerstvovačky, takže support se stará o jídlo, pití, oblečení i obě depa. Na kole závodníka doprovází autem a na posledním úseku k cíli na Ještědu s ním musí jít. Radek Baxant na běhu Janču doprovázel i na kole.
Co si vzít na Winterman navíc oproti klasickému triatlonu?
Janča měla s sebou víc sad oblečení na kolo, včetně zimní verze, bundy, vesty, rukavice a spoustu čelenek. Vyzkoušela si i plavání ve dvou neoprénech pro případ, že by voda měla pod 10 °C. Do depa se hodí židlička, pončo a lavor s horkou vodou. Povinné jsou blikačky, reflexní prvky a GPS tracker.
Co jíst na Wintermanu?
Janča odjela celý závod na gelech Hyve a ionťáku, celkem zhruba 1 000 gramů sacharidů, a snědla jen jeden flapjack. Na běhu se jí do gelů už moc nechtělo, takže je Radek důsledně hlídal a pomáhala jí cola. Podle ní by se při pomalejším tempu dalo jíst i něco pevného.
Jak se připravit na Winterman?
Janča z pozice trenérky doporučuje hlavně najezdit hodně kopcovitého kola, klidně i s delšími přechody na běh. Stejně důležitá je podle ní psychika – připravit se na to, že bude zima, mokro a nepohodlí, a nečekat, že všechno bude dokonalé. Časový limit je přitom docela benevolentní, takže se Winterman dá dokončit i pomaleji.
Jaký je rozdíl mezi Wintermanem a IRONMANem?
IRONMAN v Klagenfurtu nabízí obří davy, rychlou trať a nezapomenutelnou cílovou rovinku – a podle Janči je to skvělá volba pro prvního ironmana. Na Wintermanu nejde tolik o čas, je rodinnější a závodníci i supporti fandí jeden druhému. Velký rozdíl je doběh: na IRONMANu je doprovod do cíle zakázaný, na Wintermanu se doběhne společně se supportem.

Přepis epizody

Zobrazit přepis

Upravený automatický přepis. Text jsme zkrátili o vatová slova a opravili chyby rozpoznávání řeči, význam zůstal zachován.

00:00 Úvod podcastu

Ahoj, já jsem Samuel. A já jsem Karolína. A společně vás vítáme u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Moc děkujeme všem posluchačům za příspěvky na platformě Buy Me a Coffee, kde můžete přispět na nahrávání našeho podcastu. Děkujeme také partnerům podcastu – všechny partnery i s výhodami pro vás najdete v popisku pod epizodou.

00:26 Představení hostů

Dnešní epizoda je opravdu velmi speciální. Doslova bych řekl, že mě z ní mrazí v zádech.

A já vím, čím to bude. V dnešní epizodě máme jako hosta vítězku letošního ročníku Wintermanu, naši krásnou kamarádku Janču. Ahoj!

Ahoj, ahoj všichni.

A jak už to tak bývá, vítězka Wintermanu by nebyla bez kvalitního supportu, takže v našem podcastu vítáme i našeho skvělého kamaráda Radka Baxanta. Ahoj, Radku.

Ahoj.

Ještě předtím, než si představíme, o čem závod Winterman je – Same, mohl bys nám představit naše milé hosty?

Máme tady naši společnou kamarádku Janču. Janča je kromě toho, že je naše kamarádka, i skvělá triatlonistka, trenérka a fyzioterapeutka. Má za sebou několik polovičních ironmanů, teď už i celého ironmana a je mistryní České republiky ve střední distanci z roku 2024. A myslím, že vyhrála i Český pohár ve střední distanci. Je to tak?

Super. A s námi je i Radek, který je velice osvědčený a skvělý support na Wintermanu – tohle už nebyl jeho první, ale druhý support. Pozorní posluchači si ho můžou pamatovat z epizody s Jirkou Střípkem, který nám jeho i celou naši partu báječně vykreslil – byla to naše 36. epizoda. Radek je stavební projektant a myslím, že všechny nás tady spojuje obrovská láska k triatlonu. Možná bude tahle epizoda pro posluchače trošku familiárnější a odlehčenější. Je to tím, že na závody jezdíme víceméně spolu, trénujeme spolu a triatlonem se spolu bavíme.

Chtěla jsem dodat, že naši věrní posluchači už možná Radka a Janču znají z našeho vyprávění, protože Janča s námi byla v Marbelle a Radkovu hlášku jsme tady nedávno zmiňovali. Obě jména už tady padla, takže teď si je můžete spojit s tvářemi – pokud se díváte na YouTube.

Ta hláška je: „Já jezdím na kole rychle, ale nejsem dobrý cyklista.“ Ta byla skvělá.

02:53 Představení extrémního triatlonového závodu Winterman

Tak jo, pojďme k závodu Winterman. Rádi bychom si ho nejdřív představili jako takový a pak se podívali na to, jak jste ho letos prožívali vy dva. Radku, popsal bys závod někomu, kdo vůbec netuší, co Winterman je? Jaké má vzdálenosti a jaké tam jsou různé verze? Víme, že se tam nejede jenom celá dlouhá distance, ale jsou tam i štafety a nějaká kratší varianta.

Winterman je primárně celý ironman v plné délce. Už druhým rokem je tam i zkrácená verze, která zhruba odpovídá polovičnímu ironmanu, a teď jsou tam i štafety, takže se dá jet i ve více lidech, kdyby si někdo netroufl na celý závod. Plus je to okořeněné ročním obdobím.

Kromě toho, že je to ironman, je to vlastně extrémní triatlon. Známe klasické vzdálenosti – 3,8 km plavání, 180 km na kole a maraton. Tenhle závod je specifický tím, že plavání je víc než dvojnásobně dlouhé. Plave se v řece a je to 8,9 km. Extrémní je hlavně v tom, že je zima: plave se ve tmě a voda je velmi studená. Na kole je velké převýšení – kolik to bylo, 3 000 metrů?

Ano. A na běhu je taky velké převýšení. Prvních třicet kilometrů je po rovince, potom to začne stoupat a vystoupá se až na kopec přes tisíc metrů.

Startuje se ve městě Děčín, je to tak? A cíl je na Ještědu.

Přesně tak.

Super. Pojďme se podívat na to, jak jste závod prožívali vy. Nejdřív bych se rád podíval na to, jak jste se na něj celkově připravovali, a potom půjdeme na konkrétní závodní den a rozebereme jednotlivé disciplíny.

05:15 Jak se Janča Koubková připravovala na závod Winterman

Tak, Jančo, jak ses na Winterman připravovala?

Začala bych tím, že jsem na začátku letošní sezóny hodněkrát říkala, že celého ironmana ještě jet nechci, že je to zbytečně daleko. A je to pravda, je to vážně daleko. Ale v určité fázi léta jsem si řekla, že bych hrozně chtěla jet takhle krásný a těžký závod. Je specifický tím, že je strašně těžký a nejde tam tolik o čas, o průměrky nebo o nějaké watty – a já jsem vlastně nechtěla nic řešit. Chtěla jsem jet něco strašně těžkého, dlouhého a krásného.

A ideálně studeného.

Ideálně studeného a ideálně s hodně deštěm, protože tak to máme s Kájou rády. Takže v létě jsem se připravovala asi míň, než by se hodilo, protože bylo léto a jezdila jsem různě po výletech. Byla jsem hodněkrát na horách a říkala jsem si, že se připravím spíš mentálně. Fyzickou stránku jsem měla dobrou – jela jsem už dvanáct polovičních ironmanů a věděla jsem, že jakoukoliv půlku zajedu v podstatě pod 5 hodin, když nebude extrémně kopcovatá. Takže jsem si říkala, že prostě pojedu pomaleji a déle, to já umím.

Připravovala jsem se tedy spíš na to, že tam bude zima, velké nepohodlí a nějaké mentální strádání. Kdykoliv jsem byla někde na horách, strašně jsem tam mokla, nikdy jsem neměla stan.

Záměrně jsi jezdila do hor, když hlásili špatné počasí?

Ne, já si myslím, že to počasí přitahuju. Bylo hezky, a když jsem tam dojela, začalo pršet. Takže jsem zjistila, že mi to vlastně nevadí a že můžu všechno dělat v dešti a v nepohodlí. Říkala jsem si, že přesně tohle potřebuju na ten závod. A potom, ke konci normální triatlonové sezóny na konci léta, jsem byla dvakrát u moře.

To ti trošku rozbilo plán, ne?

Ne, tam jsem naopak nasávala teplo. Představovala jsem si, jak skáču do ledové řeky v noci, a na pláži mi bylo hezky. A překvapivě to vyšlo – takže dvakrát moře v posledním měsíci před Wintermanem je velice, velice kvalitní příprava.

Člověk by čekal, že na otázku, jak ses připravovala, Janča vytáhne seznam a začne diktovat tréninkové hodiny – jednotku po jednotce, tolik wattů, tolik kilo…

Ne, já jsem nasávala sluníčko u moře.

Dobrý. Ještě jsme neřekli jednu věc, která je proti klasickému ironmanu, jak ho asi zná většina z nás, hodně specifická: na tomhle závodě je povinné mít s sebou support. V tomhle případě to byl Radek, který dělal support podruhé. Radku, jak se

08:13 Jak se připravoval Radek Baxant jako support

na závod připravuješ ty? Vlastně nezávodíš, ale…

Myslím, že se připravoval víc než já.

Jo, to je pravda. Hlavně až když jsem se dozvěděl, že support budu opravdu já, protože to Janča párkrát měnila. Winterman jsem ale měl pořád rezervovaný, že kdyžtak pojedu aspoň fandit. Fyzicky se tolik nepřipravuju, protože většinu času sedím v autě, ale spíš organizačně. A uvědomuju si, že závodníkovi to nemůžu vyhrát, ale můžu mu to prohrát, když něco pokazím.

A co konkrétně jsi v přípravě dělal?

Několikrát jsem přečetl manuál.

Kolikrát jsi přečetl manuál?

Jedenapůlkrát určitě.

To je dobrý poměr.

Podle mě je hodně důležité mít na kole někde uloženou trasu, ale i vytipované body, kde se budeme potkávat a zastavovat. Aby to nebylo tak, že jí chci podat bidon, když zrovna jede pětapadesát z kopce, ale aby to bylo někde na rovině a na vhodných místech. V pravidlech je navíc, že když chci zastavit, musím mít všechna čtyři kola mimo silnici za bílou čárou, takže nemůžu zastavit úplně kdekoliv. A pak toho člověka hlídáte – zjišťujete, jestli má všechno oblečení, kdy mu co podat a jestli má dost gelů.

Takže příprava supportu je víceméně organizační a logistická?

Jo, primárně. A kontrolovat závodníka.

09:56 Jaké vybavení je na závod Winterman potřeba

Jančo, co se týče vybavení – co jsi tam řešila jinak, než řešíme na normálním, v uvozovkách, závodě?

Určitě jsem chtěla mít s sebou víc možností na převlečení. Na cyklistiku jsem měla třeba jednu zimní verzi oblečení pro případ, že bych strašně zmokla, bylo by chladněji, nebo by se mi z nějakého důvodu už nechtělo být v tom oblečení, ve kterém jedu. Samozřejmě i na déšť. Popůjčovala jsem si od Káji vybavení, různé bundičky a vestičky, koupila jsem si rukavice, nové cyklokraťasy a nějaké čelenky – těch jsem měla s sebou asi deset, pro jistotu. Nevím, co by se muselo dít, abych je využila všechny.

Zkoušela jsem si i plavání ve dvou neoprénech, což je docela zajímavá záležitost. Druhý neoprén mi půjčil náš kamarád Tom a zkoušela jsem to v takovém ledovém jezeře v Itálii, pro případ, že by voda měla pod 10 °C – to si myslím, že už se vyplatí. Voda ale byla teplá, měla kolem 13 °C, takže jsem si řekla, že to švihnu jenom v jednom neoprénu, protože ramena jsou přece jenom volnější a nebudu z toho tak unavená.

A ten druhý neoprén musel být o číslo větší, ne?

Já jsem měla svoje holčičí M a půjčila jsem si pánské L. Možná by stačilo i dámské L, ale to jsem neměla.

Ještě jsem měla novou neoprénovou čepičku, tu mi půjčil zase Radek. Měla jsem půjčenou ještě jinou, ale ani jednou jsem ji předem nezkusila. Už jsme byli v autě připravení a zjistila jsem, že mě tady škrtí.

Ty sis ji ani jednou nezkusila?

Takže mi Radek na místě půjčil svoji neoprénovou čepici, kterou měl přesně pro takové případy.

Radku, ty jsi měl pro Janču ještě náhradní vybavení?

Jo, vezl jsem toho docela dost, protože jsem měl strach, že na něco takového dojde. Měl jsem normální plavecké čepice, náhradní plavecké brýle, spoustu nářadí na kolo – cokoliv, co by se mohlo hodit.

Profesionální support. Myslím, že Radkovi po tomhle podcastu začnou chodit poptávky.

Taky si myslím. A promiň – ještě jsi tam měla nějaké reflexní prvky?

Jo, k tomu se ještě dostaneme. Je povinnost mít reflexní pásek a ještě GPS. Takže to byly tři věci, které jsem dostala ráno cestou do depa a musela jsem je mít celou dobu na sobě – ty reflexní prvky hlavně ráno a večer, když byla tma.

12:41 Jak Janča řešila na závodě výživu

Co se týče stravování – řešila jsi něco jiného než gely a sacharidový nápoj?

Řešila jsem to před závodem a říkám Radkovi: „Udělám tousty, udělám těstoviny.“ A pak: „Nebudeme vařit, k čemu vařit, když máme gely.“ Toho jsme se drželi během celého závodu. V sobotu jsme spoustou gelů naplnili všechny bidony, které jsme měli.

Máš to spočítané? Kolik to bylo celkem gelů?

Mám spočítané sacharidy – měla jsem 1 000 gramů sacharidů.

1 000 gramů sacharidů!

Takže jsem si mohla vysypat kilo moučkového cukru do vody a celý den to pít. Opravdu jsem to odjela jenom na gelech, snědla jsem jenom jeden flapjack. Kdybych jela pomaleji, asi by šlo jíst i něco jiného, ale takhle jsem na nic jiného neměla chuť. Měla jsem gely Hyve, které jsem si trošku naředila vodou, a fakt mi to i chutnalo.

Super. I na konci?

Na konci už se mi do toho moc nechtělo, ale bylo potřeba. Radek mě pěkně hlídal: „Je pět kilometrů, tady máš gel.“ „Už nechci.“

Takže probíhala rebelie.

Gel jsem natáhla o dva kilometry déle.

13:59 Jak probíhalo ráno závodního dne

Tak pojďme na samotný závodní den. Ten je v neděli, je to tak? V kolik jste v neděli vstávali?

Ve 2.50.

Přesunuli jste se do místa startu už v sobotu?

Jo, spali jsme přímo v Děčíně ze soboty na neděli, protože tam je povinná rozprava. Člověk si tam může vyzkoušet plavání, což je trochu blbost, protože má pak mokrý neoprén a zjistí jenom, že voda je studená a teče. Takže jsme se na to jenom koukali v péřových bundách a bylo nám dobře. Pak byla rozprava a potom už jsme chystali gely. Ráno jsme ve 2.50 vstávali a kolem půl čtvrté jsme byli v depu, které se otvíralo.

Nachystali jsme si depo. Jediná větší změna oproti standardnímu depu je, že je dobré mít s sebou židličku, aby si závodník mohl sednout. Všechno jsme připravili, převzali od nás kolo a pak Janča vyrazila autobusem na start.

Zajímalo by mě, jestli jsi ve 2.50 něco snídala, nebo už jsi do sebe sypala gely?

Radek určitě snídal gely. Já jsem měla udělanou rýžovou kaši a snažila jsem se do sebe dotlačit ještě pár toustů, abych měla v žaludku něco pevného. Ale ve 2.50 to moc nejde. Je to něco mezi večeří a snídaní.

Není to noční kebab?

Ještě tam rozdávali koblížky.

Viděla jsem na videu koblížky.

Rozdávali je, ale nějak jsem na ně neměla žaludek.

Dobře. A jela jsi autobusem na start?

To byla ta zábavná část. Oblékli jsme se do neoprénů na parkovišti a pak jsem tam stála v péřovce – oblíbená kombinace neoprén, péřovka a ideálně čepice. Jeli jsme autobusem a slyšela jsem za sebou pány, jak si povídají. Celý autobus byl plný padesátiletých pánů a pak jsem tam byla já. Povídali si, že byli v Klagenfurtu, že je to krásný závod, velká sportovní událost, a že tohle je banda outsiderů, kteří si sem jdou jako na výlet. Přišlo mi to strašně sympatické, tak jsem se s nimi hned kamarádila. Říkali, že jeli svého prvního ironmana na Sahaře, a já na to, že tohle jedu jako svého prvního ironmana, takže jsme si rozuměli. Shodou okolností jsem jednoho z těch pánů potom potkala na běhu a říkal mi, že Sahara byla oproti Wintermanu procházka růžovou zahradou.

Ty jo, takže Sahara byla lehčí.

Asi taky nemá rád déšť.

Jak probíhá samotný start? Jaký je postup?

Ještě v nějaké fázi přípravy jsme dostali blikačky. Jedna byla v kapsičce u trackeru, který máme v gumičce kolem pasu, takže nám blikal červeně takový ocásek. A pak jsme měli bílou blikačku pod čepicí. Boty a bundu jsme dávali do auta, které odjelo zpátky do prvního depa, takže tam jsem pak ty věci měla. A potom se člověk musí ošplíchat vodou z řeky – natáhnou hadici a prostě nás prošplíchají. To je docela dobré, aby nebyl teplotní šok.

Počkej, ošplíchat… Kdo neviděl fotky na Instagramu – to je obrovský proud, to si nemůžete představit zahradní hadici. To je spíš hadice od hasičů, že?

Je to obří hadice, úplně obří proud. A z toho jsou ty nádherné fotky, jak z lidí kouří, protože jsou teplí a polijí je studenou vodou. Z toho bych měla úplnou hrůzu.

A to je povinné?

Je to povinné. Nekontrolují ti, myslím, jestli jsi mokrá, ale je dobré to udělat. Voda měla těch 13 °C a vzduch 6 °C a myslím, že ještě s větrem to bylo tak 5 °C. Takže voda vlastně nebyla tak strašná. Ale potom přišla fáze, kdy jsem tam stála a drkotaly mi zuby. Říkala jsem si, že to není dobrý start, fakt jsem cítila, jak mi zuby klapou o sebe. Ale říkala jsem si, že to se prostě poddá.

A start byl hromadný?

Start je hromadný. Mám pocit, že se někdy skáče z lodi, letos se skákalo z mola. Bylo ale málo vody a upozornili nás, že máme skákat opatrně a že moc neteče, takže budeme hodně plavat.

Možná jsme nezmínili, že vzdálenost je tak prodloužená proto, že řeka hodně teče a má silný proud.

Jo. Bavili jsme se s jedním závodníkem a říkal, že letos měl proud asi třetinovou sílu oproti loňsku. Takže to vážně moc neteklo, ale pořád je to řeka, takže to teče.

Abychom si dokázali představit ten obrázek startu: je tma, zima a skáčeš do vody, ve které nic nevidíš.

A je tam málo vody a slabý proud. Hlavně je tam tma a jediné, co je vidět, jsou blikačky. Říkala jsem si, že kdyby měl někdo sklony k epilepsii, je to velký problém, protože člověk se vynoří a jediné, co vidí, jsou všude blikající hlavy plavců. A ještě jsou tam na řece bójky, které blikají docela silně zeleně. Jsou to takové velké plechové bójky, a i tak je podle mě lehké do nich vrazit, protože orientace ve vodě je extrémně špatná. Všude je fakt tma, a bójka bliká, takže se můžete zrovna nadechnout ve chvíli, kdy nesvítí.

Na startu mi přišlo zajímavé, že jsem stála a přede mnou byl Pavel Wohl a povídal si s organizátorem. Bylo vidět, že je nervózní, pořád se na něco doptával. A já jsem tam tak stála, bylo mi prostě dobře a jenom jsem se těšila. Měla jsem pocit, že tam patřím, a vůbec jsem se nebála. To mě na tom hrozně zaujalo – bylo to přirozené.

Jak se ti tedy plavalo?

20:18 Jak Janča zvládla plaveckou část

Plavalo se mi dobře. Pořád jsem přemýšlela, kde je proud, kde je levá a pravá, kam mám plavat, jestli jsem uprostřed a jestli to teče, nebo neteče.

A to nevidíš?

Tma. Dokud nepřišla mlha, byly vidět aspoň nějaké obrysy.

To zní skoro jako bílá tma, která tě přepadne na sjezdovce, a najednou nevíš, kde je nahoře a kde dole, a začne se ti z toho točit hlava.

Mně to zní úplně podobně, akorát obráceně – je tam černá tma.

A je tam taky zima.

Ze začátku tam bylo pár lidí, ale pak pár z nich uplavalo a většina asi zůstala za mnou. Mezi 4. a 8. kilometrem, což je relativně hodně kilometrů, přišla ještě mlha. Koukla jsem doleva, doprava i dopředu a všude bylo stejně mlhavo a tmavo, takže jsem moc nevěděla, kde jsem. Když mě někdo přeplaval, říkala jsem si, že má určitě proud, tak jsem plavala za ním. Pak jsem zjistila, že je to jenom lepší plavec a že tam žádný proud navíc není. Nebo někdy byl. Bylo to fakt zajímavé.

Neměla jsi během plavání nějaký těžký moment? Já si dovedu představit, že bych tam chytil třeba menší paniku.

Měla jsem srandovní momenty – třeba když jsem tam dva kilometry plavala úplně sama. Občas tam byl nějaký kajak a jedna lodička, která nás hlídala, ale strašně dlouho tam nikdo nebyl. Byla jsem tam sama X kilometrů a říkala jsem si: „Teď by se Kája určitě začala bát.“

Já bych musela mít zavřené oči, protože bych stejně v té tmě nic neviděla.

Jo, umím si představit, že by lidi mohli úplně panikařit a nebyla by to ostuda.

Já bych se teda bála asi všeho. Nic nevidíš, všude je tma a jsi tam sama v černočerné studené vodě. To mi stačí bohatě.

Mně taky, víc bych nepotřeboval.

A hlavně jsem přemýšlela, jestli bych se nebála i toho, že najednou plaveš strašně rychle. Chápu, že proud měl jen třetinovou sílu, ale pořád jste uplavali 9 kilometrů za hodinu a něco, takže jsi plavala asi třikrát rychleji než normálně. Já nejsem zvyklá plavat třikrát rychleji než normálně, a ještě v černočerné tmě s blikajícími hlavami kolem – z toho bych asi zpanikařila.

Naštěstí mě tohle vůbec nenapadlo. Moc to nevnímáš – trochu vidíš, jak břeh ubíhá, ale zas tak rychle to nepoznáš. Blbé bylo, když jsem třeba těsně minula bójku. Říkala jsem si: „Wow, to bylo těsné.“ A pak přišel moment, kdy tam před mostem trčela z vody nějaká roura. Nebyla vůbec vidět, protože nesvítila – bójky fakt blikaly, ale tohle byla nějaká napíchnutá tyčka. Mohla jsem se jí málem dotknout, kdybych chtěla, a viděla jsem ji až na poslední chvíli. Říkala jsem si: „Teď jsem se mohla krásně napíchnout na tyč.“ To mě vyděsilo. Ale to už bylo ke konci a už bylo trošku vidět. Pak jsem každá čtyři tempa koukala, jestli tam něco není, protože jsme už byli v Děčíně.

A jak pak v tom proudu vylezete ven? Doplavete normálně ke břehu, nebo tam je nějaká záchytná síť?

To jsme právě vykoukali den předtím – lidi se musí začít stáčet ke břehu hodně brzo, radši dřív než později, protože před Děčínem je ještě nějaký studený přítok. Takže je dobré jít brzy doprava ke břehu. A tam je po té dlouhé tmě najednou světlo, hořel tam oheň, takže jsem věděla, že je čas točit. Pak už jsem hrabala rukama o zem, takže jsem věděla, že jsem u břehu. Říkala jsem si, že jsem v pohodě a že mi není zima. Ale když mě organizátoři začali tahat z vody – a byla jsem ráda, že mě tahají – nechtěly se mi vrátit špičky zpátky. Pořád byly v tom protažení a vůbec jsem nemohla udělat fajfky, abych mohla utíkat.

A pak tam byl Radek, který mě táhl. Chtěl utíkat a mně se hrozně utíkat nechtělo, ještě jsem ležela ve vodě. Ale pěkně mě dotáhl až do depa. Měli jsme nachystané teplé pončo a lavor s teplou vodou, tak jsem ho využila, protože nohy byly zmrzlé. Jinak jsem se jenom co nejrychleji převlékala. Snažila jsem se vlézt do termo oblečení, ale na mokré tělo je to hrozně těžké.

Radku, a co ty? Jak jsi prožíval plavání?

Já jsem naštěstí do studené vody nemusel, ale pro mě to byla mentálně nejtěžší část. Doprovodíš závodníka na autobus – to bylo kolem tři čtvrtě na pět – a on ti najednou zmizí. Jsi tam prakticky sám s pár dalšími lidmi v pět ráno v Děčíně, nikde nic, tma a zima. Jediné, co tam je, je stánek s kafem, takže si dáš jedno, dvě, tři a čekáš. Je to dlouhé, protože startují v 5.30 a ti nejrychlejší doplavou za hodinu – a Janča byla mezi nimi – ale pořád je to hodina, hodina a půl, kdy tam čekáš na svého závodníka.

Navíc ještě dovážejí věci ze startu, a to taky nechceš propásnout. A do poslední chvíle nevíš, kdy tvůj závodník vyleze, protože se stává, že některé blikačky přestanou blikat. Závodníky v řece vidíš až na poslední chvíli a nevíš, kdo to je. Organizátoři pak jenom zakřičí číslo závodníka a ty tam musíš být připravený a vzít si ho. Je to taková zvláštní tenze a ten začátek je pro mě mentálně nejtěžší. Pak už je to lepší.

Lavor s horkou vodou je něco, co máš ve svém repertoáru jako support, nebo to tam dělá víc lidí?

Dělá to tam víc lidí, ale musí to zabezpečit support. Ráno jsme si udělali horkou vodu do termosky, abychom měli co dát do lavoru.

Nějaké další vychytávky do prvního depa?

Židlička je dobrá. Člověk se tam motá, zouváš mokré boty a všechno je mokré, takže židlička je od začátku dobrá. A čaj jsme měli? Ne, taky ne. Je to závod.

Podle mě je dobrá vychytávka i to pončo. Sundáš neoprén a plavky, hodíš na sebe pončo a ono tě trošku vysuší a zahřeje.

Jak dlouho ti trvalo depo číslo jedna?

Myslím, že kolem 10 minut. Nezdržovala jsem se nějak zbytečně, ale i tak to všechno trvá, než člověk rozmrzne.

Tak jo, tak pojďme na

27:17 Jak se Janča poprala s cyklistickou částí

cyklistickou část. Máš svoje kolo, vyrážíš na trať, ale pořád za tmy. Je na tu část nějaká povinná cyklistická výbava?

Přesně tak, výbava je povinná. Musí se mít blikačka nebo silné světlo vepředu na kole, červená blikačka vzadu na kole, dostali jsme blikající pásek na ruku a ještě kšandy. To jsou myslím čtyři věci, které musely svítit a blikat až do 8 hodin ráno. Já už jsem vyrážela, když se rozednívalo, myslím kolem 7.20, takže povinnost byla v podstatě jenom těch 40 minut. Nechala jsem to ale svítit déle, protože bylo pošmourno, a při zhoršených světelných podmínkách je to povinné taky. Takže myslím, že člověk to musí mít kdykoliv připravené blikat a svítit.

Trať není nijak uzavřená ani hlídaná. Dostaneš jenom GPS, kudy máš jet, a jedeš sólo. Občerstvovačky taky nejsou – jediné, co máš, je tvůj support, který to musí zajistit. Říkám to správně, že na cyklistické trati vlastně jedeš sama a stará se o tebe jen support? Ze strany organizátora se tam vlastně nic neděje?

Taky jsem si to myslela, ale děje se tam o něco víc. Na začátku a na konci vesnic jsou na cedulích značky Winterman, ale za mě byly špatně vidět, protože člověk kouká dolů nebo dva metry před sebe, takže jsem to moc často nekontrolovala. Věřím ale, že kdyby člověk bloudil, dá se podle toho orientovat. A na krizovějších místech byli i organizátoři nebo dobrovolníci. Nezastavovali auta, to nikdy, ale stáli tam a ukazovali, když byla třeba změna v trase oproti loňsku, aby lidi nebloudili, nebo když byla nějaká divoká zatáčka. Myslím, že takhle tam na trati bylo tak pět lidí, možná víc. Ale jinak všechno zajišťuje support. O tom ten závod je.

Radku, takže když Janča skočila na kolo, ty jsi hned skočil do auta?

To by bylo super. Ještě předtím musím poklidit depo, protože my už se tam nevracíme. Musím všechno sbalit a dát do auta, ideálně tak, abych si nezaházel připravené věci, a pak vyrážím za závodníkem. A doufám, že ho dojedu na nějakém rozumném úseku.

Měl jsi ji nějak trackovanou, abys přesně věděl, kde je?

Ano i ne. Všichni závodníci mají GPS, která je online, takže se dá fandit třeba i z Brna. Ale mají nějaké zpoždění, občas se neaktualizují a něco vypadne – ve vodě je to obzvlášť divoké. Takže tohle je jediné, co máš, a pak prostě víš, jestli je závodník za tebou, nebo před tebou.

Měla jsi s sebou svůj telefon?

Měla, říkala jsem si, že kdybych třeba píchla a Radek čekal deset kilometrů někde jinde. Ale Radek pak byl v podstatě pořád u mě, takže jsem ho měla zbytečně. Myslím, že to není nutné, ale záleží, jak schopný je support.

Snažil jsem se být hodně blízko a jet za závodníkem. Auta máme polepená, že jsme support, aby se ostatní drželi od kola dál, ten metr a půl a podobně. Ale v půlce trati jsem byl třeba odehnán.

Ty jsi byl odehnán?

Že mám jet vždycky dopředu, protože se necítí dobře, když jedu za ní. Ale já jsem nejezdil metr za ní – spíš to byl ten tlak, aby jela.

Do toho kopce. To bylo někde ve fázi, kdy jsem měla třeba na 70 kilometrech nastoupaných 1 700 metrů a už jsem byla unavená. Jeli jsme pořád do nějakého kopce, byly tam samé kopce, a jela jsem osmičkou nebo devítkou, fakt pomalu. Slyšela jsem, jak to auto musí řvát na jedničku, a bylo mi spíš líto Radka a té spojky. Znervózňovalo mě to, protože jsem věděla, že jedu fakt pomalu a že takhle pomalu musí být v autě nepříjemné. Říkala jsem si, že když počká na kopci nebo kousíček dál, bude klidnější a nebude se muset trápit za mnou, když já se tam trápím taky.

Takže jako support jsi jel za ní, dokud tě neodehnala, a pak jsi ji vždycky předjel, vytipoval sis místo, udělal občerstvovačku, dal Janče gel – chtěla jsem říct jídlo – a pak ses zase zařadil za ni?

Takhle nějak to funguje. Ne vždycky si něco vezme, většinou ne, protože míst jsem měl fakt hodně – nikdy nevíš, kdy závodník bude něco chtít. A když jí podáš bidon a ona jeden zahodí, než ho seběhneš, dojdeš do auta, dáš ho tam, zavřeš, nastartuješ a vyjedeš mezi auty a dalšími cyklisty, najednou zjistíš, že závodník je docela daleko. Když je to do kopce a jede třeba 8–10 km/h, je to v pohodě. Ale když je tam sjezd, v pohodě to není a dohánět závodníky není vždycky úplně jednoduché.

Radku, na tvém Instagramu jsem viděla story – myslím, že to byla fotka z auta a na volantu jsi měl Garmin s trasou a před sebou navigaci, ve které jsi měl trasu taky. Proč jsi to měl takhle?

V Garminu jsem měl normálně nahranou trasu cyklistiky, protože to znám z kola a jsem zvyklý, jak mi to ukazuje. Nepřišel jsem totiž na to, v jaké aplikaci pustit na mobilu navigování po trase – navigace mě vždycky vede jenom do bodu a předělávat to za jízdy nešlo. A na mobilu jsem měl naklikané body zájmu, takže jsem vždycky viděl místo, kde budu zastavovat. Podle mě jsou to pro support dvě super věci, které to hodně zjednoduší.

OK. Tak jo, dojeli jsme…

Ještě ne. Ještě bych chtěla slyšet, jak Janča prožívala celou cyklistiku. Přece jen to bylo 180 km a zatím víme jenom, že na 70. kilometru odehnala Radka. Co se dělo potom?

Pak jsem nějakou dobu trpěla, protože jsem věděla, že je to ještě strašně daleko. Jela jsem už nějakou dobu a děsily mě výškové metry, o kterých jsem si myslela, že je ještě musím nastoupat. Nakonec to nebylo tři a půl tisíce, ale 3 000 metrů – kdybych to věděla, byla bych možná o maličko klidnější. Ale byla jsem už trošku unavená a hlavně to bylo pořád do kopce. Takže chvíli jsem trpěla a už se mi nechtělo. Na 110. kilometru ale přijel táta s jednou kamarádkou, s Aničkou. Setkali se s Radkem a zastavili tam, tak jsem je jela oba poobjímat. A hned se mi jelo líp.

Já jsem byl připravený, že budu jenom podávat bidon, ale ona hned na první občerstvovačce zastavila a to mě hrozně rozhodilo. Nezastavuj!

Byla tam rozbitá silnice, tak jsem si říkala, že tam můžu v klidu zastavit, abych se tam nevysypala sama.

Jeď, nezastavuj, vůbec nezastavuj. Jde se pro vítězství.

Takže většinou jsem nezastavovala. Ale když přijel táta s Aničkou, dvakrát jsem fakt zastavila, jenom jsem je objala a zase jela. Potřebovala jsem chvilku nebýt na kole.

Tak si říkám, že řídit sedm hodin a 180 km v takové rychlosti je taky dost náročné. Zvládal jsi to?

Už jsem měl zkušenost, ale je to náročné. Do toho všeho člověk musí hlídat i sebe, aby jedl a pil, protože když se stará jenom o závodníka, může na to zapomenout. A je pravda, že jsem se už těšil na běžeckou část, že odložím auto a taky se trošku pohnu.

Tak jo, pojďme odložit auto a pojďme odložit kolo.

Ještě bych ke kolu řekla, že na 150. kilometru začalo strašně pršet – klasicky. Naštěstí už jsem věděla, že je to ke konci, takže mi to nevadilo, protože se převleču. Ale mám ráfkové brzdy a vysoké karbonové ráfky, a když zmoknou, nebrzdí vůbec. Takže když konečně přišel sjezd, strašně jsem trpěla a hrozně jsem se bála. Když jsem pak mohla slézt z kola, představa, že už můžu jenom běžet maraton, byla fakt vysvobození. Byla jsem ráda, že jsem kolo v pořádku dojela a že to dobře dopadlo.

A když pršelo a padaly kroupy, vzpomněla sis na ten moment z Chorvatska, kdy jsi čerpala teplou sluneční energii? Použila jsi ji?

Myslím, že jsem si vzpomněla na náš Bělehrad. Říkala jsem si, že už jsme zažili něco takového a že to vlastně umíme.

Pozorný posluchač to najde v jedné z našich epizod Očima závodníka. Líbí se mi, jak se mění perspektiva – ty jsi řekla, že začalo pršet na 150. kilometru, kdy už byl konec. Ale pořád to bylo 30 kilometrů. Pro nás, kteří máme za sebou poloviční ironmany, je to vlastně třetina cyklistické části, což je pořád strašně hodně.

37:11 Jak probíhalo druhé depo (T2)

Tak jo, pojďme do depa číslo dvě. Chtěl bych se zeptat, jestli je připravené, nebo bylo zase tvým úkolem, Radku, ho nachystat?

Je to můj úkol. Od organizátorů tam něco je, myslím, že sis tam mohla vzít nějaký ionťák. Ale jinak tam všechno musím donést, takže se musím od závodníka dostatečně brzo odpojit – a na to jsou bohužel, nebo bohudík, sjezdy. Musím se dostatečně rychle odpojit a všechno nachystat. A protože jsem pak Janču během běhu doprovázel na kole, musel jsem připravit i sebe na běžeckou část a na Ještěd, vytáhnout kolo, připravit kompletně depo a zaúkolovat lidi. Jak tam přijel ještě Jančin taťka a kamarádka, trošku jsem je zaúkoloval, takže pak třeba sklízení depa bylo v jejich režii. Ale musíš to všechno nachystat.

Takže auto zůstává v depu dvě, ty si vezmeš kolo a běžecké vybavení, a jakmile přibíhá závodník, uděláte depo a pak ho dál doprovázíš na kole?

Jo. Výhodou bylo, že dorazili tím druhým autem, takže jsme k nim do auta hodili některé věci – konkrétně třeba moje běžecké věci, abych se mohl pod Ještědem převléct a odevzdat kolo.

Tady se to začíná logisticky docela komplikovat. Potřebuješ druhý support – support pro tvůj support. Support, který nachystá depo pro support tvého závodníka.

A aby pak support tvého supportu sebral kolo, přesně tak. A hlavně aby nás pak ten třetí support všechny svezl do bezpečí z Ještědu dolů. Je to jediný, kdo ještě není unavený.

Ty jo.

Takže ano, bylo to logisticky náročné. Nevím, jak by se to řešilo jinak. Musel bych dojet autem na Ještěd a jet 40 km zpátky na kole, abych pak mohl 40 km jet zase s ní, nebo nechat kolo někde pod Ještědem v dešti.

A ty jsi povinný jet se závodníkem na kole?

To je dobrovolné. Nemusím tam být vůbec, můžu jet na kole, nebo můžu běžet vedle něj. Povinný je jenom úplně poslední úsek, kterým se dostaneme na Ještěd.

39:46 Jak se Janče běžel závěrečný maraton

Pojďme zpátky – Jančo, jak se ti slézalo z kola po 180 kilometrech?

Výborně. Byla jsem úplně nadšená, že jsem to přežila. Navíc vysvitlo sluníčko, takže jsem si připadala, jako bych vylezla z těch krup. Radek se mě ptal, jestli nechci kraťasy, což je fakt hezké, protože zrovna v tu chvíli bylo pěkně. Já jsem si ale říkala, že poběžím hodně hodin, tak si vezmu dlouhé. Byla jsem ráda, že všechno dobře dopadlo a že už se jenom vyklušu. Nad během jsem moc nepřemýšlela, ale byla jsem fakt ráda, že to mám za sebou a že už jsem na svých nohách, takže se nějak dostanu do cíle.

Posílali jste nám krásné fotky ze začátku i z průběhu běhu, na kterých byl před tebou v dáli – hlavně na začátku ve velké dáli – vidět tvůj cíl, Ještěd daleko na horizontu. Viděla jsem tu fotku a úplně mě zamrazilo. Ježíši Kriste, vidět tohle na začátku běhu! Jaké jsi měla pocity, když jsi viděla, že je cíl takhle daleko?

Na tenhle pohled jsem byla připravená. Říkali mi, že zhruba po 5 kilometrech běhu přijde moment, kdy vyběhneš na louku a v dálce je Ještěd strašně mrňavý. Říkala jsem si: „No jo, jasně.“ A vážně byl strašně daleko a vážně byl strašně mrňavý. Ale vůbec jsem nepanikařila, protože jsem si říkala, že když to nepůjde, poběžíme pomaleji a prostě se tam dostaneme. Neměla jsem z toho strach a byla jsem fakt ráda, že můžu běžet. Cítila jsem, že nohy mám dobré, nic mě nebolelo, jen ze začátku jsem cítila kolo. Po pár kilometrech se to ale všechno rozběhlo a bylo mi strašně dobře.

Říkala jsem si, že dáme s Radkem klasický nedělní longrun, popovídáme si, jak šel zbytek dne, a poběžíme.

Takže jste si u toho povídali?

Jasně, celý běh jsme si povídali. Musela jsem říct, jak šel zbytek kola a tak.

Nebo jste si s někým volali, že? Mě totiž neskutečně zaujalo, když jsem psala Radkovi, jak to jde, a Radek mi zpátky zavolal, ozvala se Janča a začala si povídat. A já říkám: „Sakra, Ježíš, maraton uprostřed Wintermanu, jak je možné, že tady vykládáš?“

Bylo to fascinující.

Já jsem byla zrovna na pláži a sluníčko svítilo místo mě.

A povídala jsem si s tebou, ať píšeš Wintermanovi… To bylo fakt dobré. Běžela jsem udržitelné tempo, třeba 5:35–5:40 na kilometr, a nemohla jsem moc ani zrychlit, ani zpomalit. Nohy prostě nějak běžely, a i na 30. kilometru jsem měla pořád tempo 6:00, což mi přišlo velice dobré. Cítila jsem se strašně dobře. V nějaké fázi nám pak strašně zapršelo, ale hodně moc. Šlápla jsem třeba do kaluže po kotníky a skoro jsem si toho nevšimla, protože jsem byla stejně strašně mokrá. Nejvíc to odnesl chudák Radek na kole. Já jsem se na běhu zahřála, ale on na tom kole…

To byl těžký moment. Nejdřív trošku zapršelo, tak jsme se oblékli, pak vysvitlo sluníčko. Na chviličku. A pak začalo fakt pršet a já byl durch. Měl jsem na sobě péřovku a pod ní ještě další vrstvy a všechno bylo kompletně durch. Na kole jedeš pomalu, takže naštěstí nefouká, ale bylo to hrozné. Když přestalo pršet, do něčeho jsem se převlékl, ale taky jsem se těšil, až poběžím na Ještěd a trošku se zahřeju.

Ještě mě zajímá strava. Ani v tuhle chvíli ti to pořád nevadilo? Mně třeba na běhu polovičního ironmana přestane chutnat. Jak jsi na tom byla tady?

Kolo jsem celé odjela na Hyvech a měla jsem od Hyve i ionťák, který mi velice chutnal a fakt do mě šel hezky. Na běhu jsem přeskočila na jiný ionťák, který mám vyzkoušený, protože jsem si říkala, že mi nic nepoteče. Ale musím říct, že na běhu už mi nelezl. Už se mi do toho nechtělo, takže jsem to fakt cucala dlouho. Ale Radek byl důsledný a cpal to do mě horem dolem.

Den předtím jsme sledovali Konu, takže jsme věděli, že je potřeba se hodně zásobit, aby nikde nedošlo palivo. A měli jsme informace i z publika, ať mě Radek pěkně krmí, že je to potřeba. Takže jsem skousla zuby a polykala jsem ty gely, i když se mi do toho moc nechtělo. A vždycky, když tam byl táta, dala jsem si colu. Myslím, že to trošku zklidnilo žaludek, nebo jsem prostě dostala něco dobrého.

Ani na běhu tedy nebyly žádné oficiální občerstvovačky?

Ne, nic. Běží se přírodou a je to daleko. Někde na 25. kilometru přišel moment, kdy jsem začínala být unavená – cítila jsem lehkou únavu, řekněme. A zjistila jsem, že už nemůžu spočítat, kolik kilometrů zbývá do cíle. Říkala jsem si, že to je známka únavy – zbývá nějaký neurčený počet kilometrů. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, jenom jsem prohodila, že vlastně nevím, a běželi jsme dál.

To bylo vtipné, protože já jsem moc dobře věděl, kolik nám ještě chybí kilometrů a kdy si má vzít další gel. Ale říkal jsem si: kdo ví, k jakému číslu se v té hlavě dopočítala? Tak radši nebudu nic říkat.

Aby sis třeba nemyslela, že už je to jenom kousek.

Logistický operátor, krmič, mentální kouč a ještě motivátor, protože ji motivoval k výsledku, aby nezastavovala. Myslím, že support má spoustu rolí. Najdeme ještě nějakou další? Pokračujeme. Jak moc náročný je závěrečný výběh na Ještěd po všem, co už jsi absolvovala?

Radek odhodil kolo někde na 32. kilometru. Myslím, že tam byl i checkpoint, kterým se muselo proběhnout do 10 večer, jinak člověk musí skončit, protože by Ještěd nestihl. My jsme tam byli velice brzy, ještě svítilo sluníčko. Radek už vybíhal se mnou a od třicátého kilometru to stoupá nahoru. Pořád to bylo po silnici, kde jezdí auta, ale myslím, že jsme nepotkali žádné auto. Táta už jel na Ještěd a potkali jsme se až pod ním. Radek už běžel se mnou a myslím, že byl rád, že jsem zpomalila a že už jsme neběželi 5:30.

Pro mě to bylo tak, že teď mám off-season. Když jsem sledoval, jakým tempem Janča běží, říkal jsem si: „Super, že má takovou výkonnost.“ A pak jsem si říkal: „Ale mohla by trošku zpomalit, abych jí stačil.“ Do kopce už toho měla hodně, takže trošičku zpomalila. Ale pořád jsme poctivě běželi. A auta jsme potkávali, docela dost mi přišlo.

Mně ani jedno.

A letadlo jsi viděla?

Říkám Radkovi: „Letadlo!“ A ono to byla větrná elektrárna.

To krásně dokresluje, jak ses musela cítit.

Ale mně bylo pořád strašně dobře. Předbíhala jsem hodně chlapů, což jsem nečekala. Na trati nebylo zas tolik lidí, ale myslím, že jsem předběhla třeba pět chlapů a mě předběhl třeba jen jeden, plus jeden ze štafety. Sbíhala jsem je a viděla jsem, že oni už jdou, a nechtěla jsem se jim smát. Mně se pořád běželo dobře a pořád byla dobrá nálada.

Nálada byla super. A byl tam i zajímavý moment, kdy jednu závodnici předbíhala dvakrát, asi po 10 kilometrech.

To byla štafeta?

To byla štafetačka. Dokonce jsem ji předjela už na kole a pak jsem ji předběhla ještě dvakrát. Říkám: „Zase tahle.“

A v tuhle chvíli už byl support na běhu povinný?

Ještě ne. Běžíme do kopce po silnici a pak se začalo stmívat, takže jsme vytáhli čelovky. Říkala jsem si, že by bylo hezké čelovku nepoužít, ale zase jsem neměla spočítané hodiny. Nevěděla jsem, jak dlouho už jsme na trati. Moc jsem nepřemýšlela, to všechno dělal Radek, já jsem jenom běžela a nic jiného nedělala. A pak přišly serpentýny pod Ještěd a měla jsem pocit, že jich je zbytečně moc – zvládla bych i míň serpentýn. Ale pořád jsme běželi, běželi jsme za sebou.

Support je povinný až těsně pod Ještědem, kde se odbočuje na takovou zkratku.

Jo, to mi Radek pěkně vysvětlil – ta zkratka je jenom asi o půl hodiny delší trasa po škaredé cestě.

Žádná zkratka to není. V tu chvíli ti do cíle napřímo chybí fakt kousíček, pár stovek metrů, ale místo toho to střihneš po kamenech na Ještěd, oběhneš ho a sbíháš z druhé strany na parkoviště do cíle.

Takže do cíle sbíháš z kopce?

Cíl je na parkovišti pod vrcholem, ale musíš ten vrchol nejdřív vyběhnout.

To jsem nevěděl. To je crazy, to je hrozné.

A tam pod kameny je taky další organizátor. Když tam nejsi do 10 večer, nepustí tě na kameny a jdeš rovnou do cíle. Nebo když je zhoršené počasí, protože to tam může hodně klouzat, kdyby byl mokrý sníh nebo něco. Ale pořád se počítá, že jsi dokončil, i když jdeš opravdu zkratkou. Máš třeba o kilometr míň a o půl hodiny kratší čas, než kdybys šel přes kameny. Organizátoři nám letos říkali, že se pokusí zavření posunout co nejdál, aby si to mohlo užít co nejvíc závodníků, a zavřou to jenom při zhoršeném počasí. Podle mě to zavírali až někdy v 11, fakt pozdě.

Ne že by to člověk chtěl lézt po těch šutrech. Tam jsem zjistila, že mi nohy zas tak nedrží. Dokud jsem běžela po asfaltu, bylo to dobré, ale tam najednou člověk dělá dlouhé kroky do výšky po kamenech. Cítila jsem, že radši půjdu po čtyřech, hodně jsem se přidržovala rukama, protože jsem nevěděla, co nohy udělají. A už byla tma, tak jsme nespěchali. Ani nevím, jak by se tam dalo spěchat – asi to šlo, ale my jsme to nedělali.

Navíc jsi byla suverénně na svém místě, druhá závodnice za tebou byla velmi, velmi daleko a bylo nereálné, aby tě doběhla. Nemusela jsi spěchat. Jaký jsi v tu chvíli měla náskok?

Pořád přes dvě a půl hodiny. Závodnice, která byla blíž – na kole jsem na ni měla náskok asi hodinu a půl – v průběhu běhu odstoupila. To jsme myslím věděli i podle toho, co jste nám psali, že najednou nebyla vidět. Takže jsem věděla, že mám první místo jisté, i kdybych tam měla jít po čtyřech. A tam byl krásný pohled – když jsme se na Ještědu otočili, celý Liberec byl osvětlený, úplně jako na dlani. Bylo to velice hezké.

Takže máme úkol: příště dokončit při západu slunce, protože to musí být nádherné. Viděla jsem fotky od štafetáků a to muselo být teda něco.

51:25 Jaký byl pro Janču doběh do cíle závodu Winterman

A jaký byl, Jančo, tvůj doběh do cíle Wintermanu a vlastně tvého prvního ironmana?

Měli tam správně umístěný zvon – když člověk udělá ironmana poprvé, může si zazvonit. Tak jsem zvonila úplně jak malá. Pak jsem doběhla a zvedla pásku a říkala jsem si, že jsem to vážně zvládla. Nejenom že jsem dokončila ironmana, ale dokončila jsem Wintermana, který je fakt brutální, a ještě jsem ho vyhrála. To byl úplně sen. Strašně, strašně krásné.

Hned k nám přiskočili organizátoři, dávali na nás fólie, udělali se mnou nějaký rozhovor a fotili nás v takovém rámečku. Já jsem pořád držela pásku, měla jsem fólii a ještě jsem potřebovala držet rámeček, takže jsem měla plné ruce. Pásku jsem nechtěla pustit, protože jsem byla strašně ráda.

Odnesla sis ji domů?

Ne, chtěli ji zpátky. Zjistila jsem, že ji dávají každému, kdo probíhá cílem, protože každý si zaslouží protrhnout pásku. Nedostane každý jenom medaili, ale každý si může zvednout pásku. To jsem nevěděla.

Takže gratulujeme k dokončení tak krásného závodu a krásného ironmana. Je to hodně inspirativní a nasadila jsi mi brouka do hlavy.

To je správná myšlenka.

To samé. Já tam jsem jenom fakt kvalitní support.

Já ti ho půjdu dělat.

Jo, dej nám nějaké tipy. Takovou zodpovědnost na sebe vzít…

Chtěla bych říct, že je to hodně o supportu – a oni to tak i propagují. Není to jenom o výkonu, ale o tom strávit ten den se svými nejbližšími. Vůbec jsem nebyla na trati sama. Věděla jsem, že Radek je vždycky kousíček za mnou na kole, nebo po 5 či 10 kilometrech, a že mu můžu říct cokoliv a on mi všechno splní. Kdybych řekla, že chci zmrzlinu, věřím, že by mi ji prostě někde na benzínce koupil. Je to strašně krásné.

Pořád zjišťujeme, a asi to budeme zjišťovat ještě nekonečněkrát, že prožít to s někým je ten největší benefit. A tady je s vámi ten člověk celou dobu. To je úžasné.

Podle toho, jak o tom mluvíte a jak je celý ten support obsáhlý, se mi chce skoro říct, že je to vítězství celého týmu. Support může být i víc lidí než dva. Samozřejmě je to hlavně a primárně na závodníkovi a ten výkon je naprosto neskutečný, ale i support si tam docela mákne. Musíš vyběhnout na Ještěd, musíš ráno vstávat ve 2.50 a celou dobu u toho přemýšlet. Myslím si, že je to velmi náročné. Byl tam někdo, kdo měl víc supportů, nebo support, který měl svůj support?

Jo, supportní tým tam mívá víc členů. Pravidla se týkají jednoho oficiálního supportu, který se ale může v průběhu i měnit. Je úplně normální, že jede třeba i rodina a udělají si hezký výlet. Pro logistiku je to taky lepší, když na to člověk není sám – nám v určitou chvíli s logistikou pomohl Jančin taťka.

Druhý den bylo vyhlášení a vyhlašovali i lidi, kteří absolvovali Wintermana pětkrát – ti dostanou speciální tričko za pět absurdních ironmanů. Jeden závodník si na pódium zavolal svého supporta a řekl, že tričko patří jemu, protože je to jeho vítězství a že všechny dokončené ročníky zvládl jenom díky němu. Přesně o tom to je – support je extrémně důležitý.

Radku, jaký byl tvůj doběh? Už jsi do cíle Wintermanu doprovodil druhého závodníka.

Je to super. I když jsem nezávodil, cítíš takovou hrdost. Člověk je vděčný za to, že to závodník dokázal, že jsi to nikde nepokazil a že díky tobě nebyl problém, aby to závodník zvládl. A navíc vyhrála. To je úplně super.

A já jsem doufal, že budeme v cíli za světla, ale to se nepovedlo. Příště víc gelů.

Je to super, protože ty jsi tam taky celý den. I když neběžíš, nejedeš na kole ani neplaveš, taky si mákneš. Není to jako na normálním ironmanovi, kde stojíš na trati, dvakrát podáš bidon a mezitím pláž, kafe, zmrzka, prosecco. Tady ne.

Věřím ale, že kdyby závodník jel spíš jenom na dokončení – což je taky úctyhodný výkon – je na support menší tlak a je víc času na všechno. Dá se to víc užít. Já jsem měl ale pořád zafixované, že Janču nechci brzdit a že se na mě nikde nesmí čekat. Ona si může čekat, jak chce, dát si pauzu, kdy chce, ale čekat se nebude na mě.

Počkej, to jsem nevěděla. Říkal jsi, žádné zastavování!

Ale kdybys chtěla, tak bys zastavila.

Takže ve třináctihodinovém závodě jsi neměl čas ani na oběd?

Něco jsem jedl v autě, to jsem měl připravené. Ale na meníčko jsem nešel.

Měl tři kafe ráno, když jsem odstartovala.

57:24 Jak probíhal zbytek závodního dne

Jak probíhal zbytek vašeho dne? Nebo noci?

Doběhla jsem nějak v 7 večer, takže vlastně docela brzo. V cíli byl guláš, nealko pivo a nějaká teplá bezinka. To bylo fajn, ale moc to do mě nelezlo. Supporti si to myslím dali rádi. Pak jsme se přesunuli do ubytování, které jsme měli tam, kde bylo druhé depo – v resortu Malevil, protože tam ráno byl i brunch pro závodníky a supporty a vyhlášení. Udělali jsme sprchy a šli jsme spát docela brzy. Ale já jsem moc nemohla spát. Měla jsem moc kofeinových gelů a člověk je pořád takový vyhypovaný, spousta adrenalinu a endorfinů. Takže třeba ve 2 ráno jsem byla vzhůru a šla jsem se podívat, jestli nemám něco k jídlu. Všude byly gely, že jo. A našla jsem pizzu ze soboty, tak jsem si ve 2 ráno dala kousek pizzy ze soboty.

Pak jsem šla zase na chvíli spát a zase jsem se probudila, ale bylo mi pořád strašně hezky. Pokaždé, když jsem se probudila, bolela mě jiná část těla. Poprvé jsem si říkala, že mi úplně upadnou trapézy a tricepsy z kola, podruhé jsem zase nemohla vůbec stát, protože mě bolely nohy. Rychle se to střídalo, ale všechno bylo v pohodě.

Na ten brunch šli všichni závodníci?

Myslím si, že naprostá většina. I když bydlí jinde, určitě dojedou, protože to za to stojí. Je to i pro supporty a je to taková společenská událost. S každým jsem se nějakým způsobem bavila na trati, tak jsme se potom ráno bavili, jak se jim to líbilo a jak kdo dokončil. Hodně lidí se bavilo se mnou nebo s Pavlem. Každý chce sdílet zážitky z trati a je strašně hezké to s někým takhle probrat. Po polovičních nebo celých ironmanech se všichni hned rozjedou a jsou doma, a tady jsme byli ještě pořád v tom dění.

Nepraktické je, že je to v pondělí ráno.

Člověk si vezme volno, to není taková tragédie.

A po brunchi jste dostali krásnou trofej.

Velice krásnou trofej. Nejdřív byla tombola a potom vyhlašování. Protože jsem měla na druhou závodnici opravdu velký časový náskok, bylo to srandovní. Stála jsem při vyhlašování dost vzadu v publiku. Vyhlásili třetí, druhou a pak mě s tím časem a v davu jsem zachytila takový šum: „Wow, to je rychlé, to je husté.“ Tak jsem vešla na to prostranství a uslyšela jsem další hlas: „Ale má takový těžký krok.“ To mě dost pobavilo, protože mě vážně bolely různé části těla a pajdala jsem myslím víc než ženy, které doběhly po mně. Fakt jsem doufala, že tam nebude bedna, na kterou bych musela do schodů. Nebyla, byl tam jenom jeden schod a stáli jsme jenom vedle sebe.

Takže jsem byla ráda, že jsem nemusela ani na ten jeden schod.

01:00:40 Kdo obsadil první tři místa v závodě Winterman

Když jsme u vyhlášení, můžeme si říct, jak závod celkově dopadl v obou kategoriích. Začneme muži. Jak už jsme zmínili, vyhrál Pavel Wohl v neskutečném čase 10:01:57, což je luxusní čas i na klasického ironmana. Pavle, gratulujeme. Na druhém místě byl Matěj Slouka v čase 11:05:15, což je pořád úplně krásný čas. A na třetím místě byl Tomáš Žlnay – omlouvám se, úplně nevím, jak to přesně vyslovit – v čase 11:06:08. Takže minutka rozdíl mezi druhým a třetím místem. To určitě musel být nějaký souboj, museli se navzájem vidět.

To už je úplně divoké, to bych nechtěla. Finiš do těch kamenů! Představa, že musím spěchat a pak sprintovat po kamenech do cíle…

A support musí sprintovat taky.

Taky musí. Ale tady asi kluci museli.

V ženách vyhrála Janča v krásném čase 13:39:34, což je opět čas, se kterým by na klasickém celém ironmanovi byl každý úplně nadšený. Na druhém místě byla Alena Nekulová v čase 16:04:59, takže tam byl opravdu rozdíl 2 hodiny 25 minut. A na třetím místě skončila Lucie Pilnáčková v čase 17:13:45.

Tak jo, mám na vás otázku. Na úvod jsme to neřekli, ale

01:02:15 Srovnání závodu IRONMAN a Winterman

Radek letos dokončil svého prvního ironmana v Klagenfurtu.

Jo, je to tak.

Taky jsme neřekli, že Janča Radka trénuje a že na tom závodě taky byla. Vy teď máte jedinečnou zkušenost, protože jste oba byli na jiném typu ironmana. A já jsem někdo, kdo se rozhoduje, jestli má svého prvního ironmana absolvovat ve stylu Klagenfurtu – obrovský závod pod značkou IRONMAN s neskutečnou atmosférou, protože je tam hodně lidí – nebo naopak ve stylu Wintermanu, který je očividně taky velmi krásný. Janča mi ho tady úplně prodává a já nevím, co mám dělat. Kdybychom mohli ty dva typy závodů srovnat, když máte oba relativně čerstvou zkušenost – jaké jsou výhody klasického závodu pod značkou IRONMAN a jaké závodu typu Winterman?

Je to úplně jiný závod. Na Wintermana jsem se přihlásila v den Klagenfurtu, kdy jsem tam fandila, nebo den po něm. Klagenfurt je nádherný závod. Měla jsem tam čtyři svěřence, kteří ho dokončili, a s každým jsem v cíli brečela, že to zvládli. Bylo to strašně pěkné. A jestli Klagenfurt něco umí, tak je to cílová rovinka. Moderátor si vás úplně převezme – „You are an IRONMAN“ – zvoní tam zvonce, dobíháte při západu slunce u jezera. Myslím si, že tenhle obří dav všude je to, co asi chceš od prvního ironmana. Myslím, že je to dobrá volba.

Jenom už jsou vyprodané vstupenky, takže na příští rok máš smůlu.

A podle mě je to i docela rychlá trať, ale víc řekne Radek.

Jo, je rychlá. Není tam takové převýšení jako na Wintermanu, je tam třeba jenom 1 800 metrů a běh je rovný.

Myslím si, že na prvního celého ironmana bych to asi volila jako volbu číslo jedna i já, kdybych nebyla já. Ale je to tak, že na Klagenfurtu asi chceš výsledky. Když máš už nějakou triatlonovou historii, nepůjdeš tam jen na dokončení, ale s tím, že chceš jet pod 12 hodin, pod 11 a půl nebo něco takového. Takže už máš na sobě tlak – nechceš jenom dokončit prvního celého ironmana, ale chceš jet i rychle, takže budeš koukat na průměrky a řešit všechno kolem výkonu. A Winterman takový není. Proto jsem si vlastně vybrala Wintermana – nechtěla jsem řešit výkon jako takový, chtěla jsem prostě něco šíleného a dlouhého. A když pojedu 14 hodin, je to v pohodě. I když pojedu 16 hodin, je to pořád dobré.

A co se týče atmosféry – je něco, co IRONMAN nedokáže zreprodukovat a co na Wintermanu můžu zažít?

Podle mě, když si dobře vybereš support, je to doběh s ním. Na IRONMANu mají vyloženě zakázané, aby s tebou do cíle někdo dobíhal, ale na Wintermanu se supportem dokonce doběhnout musíš. Ideálně je to pro tebe blízká osoba, se kterou prožiješ celý den a dobíháte spolu do cíle. To je silný zážitek pro oba a to ti IRONMAN určitě nedá.

V Klagenfurtu taky potkáš spoustu závodníků. Já jsem takový typ, co se snaží fandit i lidem, které potká kolem. Takže kdykoliv jsem na kole viděl Čecha, zafandil jsem a povzbudil ho. Ale na Wintermanu nejsou kolem tratě davy – fandí ti všichni závodníci a všichni supporti a je to takové rodinnější. Je to diametrálně jiná atmosféra. Není to masovka, která taky umí být krásná, je to víc rodinné a není tam tlak na výkon. Pokud teda nejsi profík jako Pavel Wohl, který míří pod 10 hodin.

Já myslím, že kluci tam sprintovali do cíle, ať nám říkají, co chtějí.

Je určitě pravda, že na velkém IRONMANu jsi prostě člověk v davu, který v podstatě nikoho nezajímá – je to důležité pro tebe, tvou rodinu a tvé kamarády. Tady sis mohl na startovní číslo nechat napsat, co chceš. Já jsem tam měla napsané „Janička“ a všichni, úplně cizí lidi, na mě volali: „Janičko, pojď!“ Strašně jsme se za ten závod skamarádili. Nejste jenom člověk v davu, pamatují si vás supporti a ty cizí supporty potkáváte pravidelně. S každým závodníkem, kterého jsem na trati potkala, jsem prohodila pár slov. Bylo to strašně takové intimní, jak to říct – je tam míň lidí, ale máte pocit, že tam patříte a že vás spojuje společný prožitek. Neměla jsem pocit, že lidi na trati jsou soupeři, ale spolubojovníci na cestě na Ještěd.

Nedivím se, že se tam lidi vracejí a že se tam dává tričko za pět účastí.

Dá se to fakt zvládnout i pomaličku, kdyby člověk neměl dobrou sezónu nebo dobrou přípravu. Limit je docela benevolentní, takže se to dá zvládnout i pomalu. Ale stojí to za to, je to zážitek.

Napadá vás něco, co byste příště

01:08:06 Co by Janča a Radek udělali v závodě příště jinak?

udělali jinak, ať už jako support, nebo jako závodník?

Chtěla bych jet rychleji.

Takže bych chtěl víc gelů, abychom byli nahoře za západu slunce.

Ale myslím si, že jsme udělali všechno dobře. Asi bychom našli nějaké drobnosti, ale jinak všechno vyšlo.

Mít kolo, které brzdí.

Kolo, které brzdí? Dobře, to by šlo. Nebo si vezmeme někoho, na koho nikdy neprší.

Nějakého šamana?

Když jsme viděli některé záběry z jiných ročníků, je vlastně super, že pršelo tak málo, že nesněžilo a fakt nemrzlo. Na Wintermanu můžeš potkat všechno – i to, že sněží. Váš ročník byl hezký. Podle mě můžeš v jeden den zažít úplně všechno a tím je ten závod taky hodně specifický.

01:09:08 Doporučení pro potenciální závodníky

Co byste doporučili někomu, kdo přemýšlí, že by na Winterman šel?

Protože Klagenfurt je pořád vyprodaný.

Na co se připravit, nebo co je podle tebe, Jančo, z pozice trenérky vhodné zařadit do přípravy?

Chtěla jsem ti říct, ať jedeš k moři, ale z pozice trenérky: najezdit kopcovitá kola. Já mám kopce ráda – když jsme loni s Kájou kvůli Marbelle jezdily kopce, zjistila jsem, že je mám fakt ráda. Ale tady už jsem jich měla plné zuby. Na stém kilometru jsem si říkala, že už nechci vidět další kopec. Takže bych řekla drtit kolo a klidně i nějaké delší přechody na běh, ať na ně nejste nezvyklí. Já jsem měla z nějakého důvodu dobré nohy celou dobu. Na běhu podle mě člověk, když nemůže, jde hodně pěšky. Někdo mi říkal, že šli celou dobu pěšky, že měli hůlky – mně by se hrozně nechtělo jít tak strašně daleko pěšky.

Kolo je ale podle mě zásadní. A připravit se mentálně na to, že můžeš trpět, že tam bude psychická nebo fyzická nepohoda a že je to součástí závodu – a nebýt z toho vykolejený. Často chceme závod, který je dokonalý: všechno si sedne, je hezky, máš formu a všechno je správně. Tady je potřeba být připravený na to, že nemusí být všechno správně. Takže si myslím, že je to hodně o psychice. Ale pak si to člověk může užít. Já jsem si to užila úplně od začátku do konce.

Tak jo, myslím, že jsme si

01:10:39 Závěr podcastu

dneska řekli všechno. Povídáním o Wintermanu jsme se krásně naladili na zimu a prodali jste ho úplně skvěle. Takže kdo z vás půjde?

Ta černočerná voda je jediné, co mě fakt děsí.

A jsou závodníci, kteří se tam kvůli té vodě vracejí. Fakt rádi trpí, protože je to fakt zajímavé a jinde to nezažiješ.

Dokážu si to představit, kdybych měl bójku se světýlkem třeba každých 100 metrů.

To právě nechceš, protože do ní narazíš.

Ne ty železné, co tam jsou, ale klasickou pěknou bójku. Nebo světýlka jako lampiony.

Když poplaveš o něco pomaleji než já, budeš tam mít kolem sebe jiné plavce. Já jsem tam fakt plavala sama, protože nás letos bylo málo, myslím 50 nebo 60 závodníků. Když je plná kapacita, je jich 100, takže tam budeš mít na trati pár světýlek a vlastně se není čeho bát. Ta roura je škaredá a bójky jsou škaredé, ale jinak plaveš rámcově rovně.

Myslím, že bychom se měli podívat, jestli už je vypsaná registrace na příští rok – bude za chviličku, takže to musíme hlídat, vydat podcast až potom, co se otevře, a pak jenom sledovat, jak se tam skokově přihlásí strašně moc lidí. Protože vy dva dokážete namotivovat asi každého.

Podle mě by mělo ještě zaznít, že Winterman je specifický tím, že výdělek ze startovného jde na dobrou věc. Pomáhají rodinám, které mají nemocné děti v Motole, takže to může pro některé lidi rozhodnout – že peníze nedají té obrovské organizaci, ale že je za tím i nějaký příběh.

Pokud vím, v cíli předává medaile dcera organizátora, je to tak?

Je to tak. Závod původně vznikl na základě toho, že jeho dcera Adélka byla nemocná. Lékaři ji uzdravili, a tak potom vybírali peníze pro Motol, pro dětskou kardiologii. Teď myslím, že je dávají přímo rodinám s nemocnými dětmi. Adélka měla medaile předávat, ale poslala nám video – ukázali nám ho na brífinku – že je nemocná a nemůže přijít, ale že nás moc zdraví. Bylo to strašně hezké. Máte pocit, že jste součástí něčeho lepšího. Peníze nejdou IRONMANu, který si řekne 90 eur za fotky. My jsme fotky měli do druhého dne a ještě nám psali, jak to bylo krásné. Je to srdcovka.

Tak jo, Jančo, Radku, moc vám děkujeme, že jste přišli do našeho podcastu sdílet zážitek z Wintermanu. Jančo, ještě jednou moc gratulujeme k dokončení i k vítězství. Janču můžete najít na Instagramu – Jančo, jak máš svůj Instagram?

jana_koubk.

Najdete ji taky na webových stránkách trenerkatriatlonu.cz, protože, jak už jsme řekli, Janča je skvělá fyzioterapeutka a trenérka. A Radek nabízí své služby supportu?

Kamarádům a blízkým určitě. Ale podle mě by si člověk neměl brát někoho, kdo je dobrý support, ale někoho, kdo je mu blízký.

Já myslím, že bys měl nabízet konzultační služby.

To by šlo.

Takže případní zájemci o konzultaci ho můžou kontaktovat taky na Instagramu nebo na našem Discordu.

Milí posluchači, mockrát děkujeme, že jste poslouchali. Pokud vás dnešní epizoda bavila a třeba vás namotivovala přihlásit se na Winterman, budeme rádi, když podpoříte náš podcast zakoupením nahrávacích minut na platformě Buy Me a Coffee. Pořád je otevřený i náš merch store, kde si můžete koupit naše tričko nebo mikinu, a tím taky napřímo podpoříte tvoření podcastu. Za nás je to dneska opravdu všechno. Ještě jednou děkujeme, že jste doposlouchali až sem, a mějte se krásně. Ahoj!

Ahoj, ahoj.

Buy Me a Coffee QR code

Líbí se vám epizoda?

Podpořte nás přes Buy Me a Coffee a přispějte tím na minuty nahrávání našeho podcastu.

🎙️Chci vás podpořit

Pořiďte si náš merch

Trička, mikiny a další podcastový merch v našem novém eshopu. Každý nákup nás podpoří.

Do eshopu

Sledujte nás!

Mrkněte na nové epizody, videa ze závodů a tréninkové tipy na Spotify, YouTube a Instagramu.