48# Očima závodníka: Czechman 2026

Ahoj, já jsem Karolína a vítám vás u dalšího dílu našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Moc děkujeme za všechnu vaši podporu na platformě Buy Me a Coffee, kde nám můžete přispět na nahrávací minuty. Děkujeme také všem partnerům našeho podcastu, jejich seznam najdete v popisku pod touto epizodou.

Dnešní epizodu nahráváme ani ne 24 hodin po tom, co Sam dokončil 20. ročník legendárního českého závodu Czechman. Proto se dnes podíváme na to, jak tento závod probíhá. Mnozí z vás, kteří jste mě potkali, se mě ptali, proč nezávodím. No právě proto, abychom mohli natočit tuhle epizodu, která je očima fanouška a očima závodníka.

A než se pustíme do hlavního tématu, máme na vás dvě věci. Blíží se závěr soutěže Podcast roku 2026. Hlasovat se dá až do 14. 6. a chtěli bychom vás poprosit, pokud jste tak ještě neučinili, že budeme moc rádi, když nám dáte hlas. Hlasovat můžete na webu Podcast roku – ideálně pro Druhou fázi. Mockrát děkujeme.

A druhá velká novinka je něco, o co jste si moc psali, od té doby, co jste to u nás zahlédli. Tohle přání jsme vám splnili: vydali jsme vlastní merch, který si můžete koupit. Jednak si můžete udělat radost a zároveň tím podpoříte náš podcast, protože stejně jako příspěvkem na Buy Me a Coffee i zakoupením merche přímo podporujete vytváření tohoto podcastu. Pokud chcete sdílet radost z triatlonu tím, že ji budete mít na zádech, objednávat můžete na adrese shop.druhafaze.cz. Odkaz samozřejmě najdete v popisku epizody i na našem webu.

Pojďme na hlavní téma dnešní epizody, což je Czechman 2026. Pojďme si krátce shrnout, co v rámci czechmanského víkendu probíhá.

Na úvod bych chtěla říct, že detailní rozbor Czechmanu jsme dělali ve 45. epizodě s jedním z jeho pořadatelů, Petrem Keclíkem. Tohle nebude úplně detailní, takže si to určitě můžete pustit – jsou tam zmíněné veškeré novinky, změny tras a všechno ohledně pořádání. Teď jen krátce shrnu, co v tom závodním víkendu probíhá.

Jelikož je to víkend, začíná se v pátek odpoledne závodem Czechman Swim. Plave se na stejném místě, jako se potom plave triatlon, a trať je dlouhá 1,9 km. Myslím, že je to oblíbený závod a každý rok se ho účastní dost lidí.

Tebe to ještě nelákalo, účastnit se jenom swimu?

Mě taky ne. Ale pokud vím, dost lidí se účastní swimu a pak další den závodí na poloviční distanci.

Přesně tak. Proč ne?

Další den, v sobotu, navazuje hlavní závod, což je poloviční ironman na trati Czechmanu. K polovičnímu ironmanovi jsou tam ještě štafety, takže pokud si někdo netroufá na celou vzdálenost, může si ji rozložit do štafety. A startují age-groupeři i profíci. To je celá závodní sobota. V neděli pak závodní víkend pokračuje startem Czechman Short, tedy krátkého triatlonu, a po shortu ještě běží děti.

Děkujeme, Karolíno, za hezké představení tohoto krásného triatlonového víkendu.

A teď už se pojďme podívat na letošní ročník. Začal bych jako asi u každého závodu – registrací a tím, co tam dostaneme. Na registraci jsem šel v pátek večer a nebyla tam v podstatě žádná řada. Hned jsem přišel a hned jsem dostal balíček. V klasickém balíčku najdeme plaveckou čepici, která je samozřejmě povinná pro plaveckou část. Dostal jsem čip, nálepky na přilbu, na kolo a na pytle. A dostal jsem pytle, do kterých jsem si dal věci.

Czechman je má na rozdíl od Challenge, jak jsme mohli vidět před dvěma týdny, označené jako bike, run a street wear, kdežto Challenge to má jako after swim a after bike. Takový malý rozdíl. Každý může preferovat něco jiného, ale ve finále snad všichni pochopíme, co je co.

Je to komplikované. Je to run, nebo after bike?

Přesně tak. Já mám taky radši to bike.

Důležité je dodat, že ty jsi šel na registraci v pátek odpoledne, ale Czechman startuje v sobotu až ve 12, takže se dá jít na registraci i v sobotu ráno.

Kromě klasického startovního balíčku a všech věcí v něm dostaneme zase batoh. Můžeme se na něj krátce podívat – ti, co nás sledují na kameře, mají tu výhodu, že ho uvidí. Já ho tady vytáhnu.

Já budu popisovat pro posluchače, co vidí diváci. Sam právě vytáhl takovou typickou duffel bag – cestovní tašku. Z mého pohledu tedy nevidíme batoh, ale cestovní tašku, kterou nosíš zavěšenou na rameni nebo držíš za držáky v ruce.

Ano. A zároveň umožňuje nosit ji klasicky na zádech, což je docela fajn. Trošku jsem proto otálel s tím, jestli ji nazvat duffel bag, nebo ne. Není to špatný batoh, chybí mi na něm jedna věc, a to je klasicky kapsa na bidon. To mi chybí u všech batohů.

Viděla jsem kapsu na notebook.

Právě že kapsa na notebook tam není. To je to, co by z něj udělalo klasický batoh na záda. Takže teď už jsme si to definovali: je to duffel bag s přidanou funkcí batohu, ne batoh s funkcí tašky. Taky si nejsem úplně jistý, že by se do něj vešlo všechno, co potřebuješ na triatlonový závod.

Když ho srovnám s modely z loňska a předloňska – ten, který mám já, mi přijde extrémně velký. Jsou tam dvě kapsy na bidony, což je úplně super, a ještě další čtyři menší kapsy, do kterých si můžeš něco dát. Mně osobně se víc zamlouvá batoh z předešlých ročníků, ale myslím, že i tenhle určitě využiju.

Já bych to zhodnotila tak, že mám skříň plnou batohů a duffel bag by se prostě hodil, protože ho zrovna nemám. Takže za mě dobrý, hodnotím to kladně.

OK, takže to bylo naše hodnocení batohu a k registraci asi úplně všechno.

Jak už jsem zmínil, start závodu je ve 12 hodin následujícího dne, což je celkem zajímavé. Pořád přemýšlím, jestli mi to sedí, nebo ne. Od rána do 12 je ještě pořád hodně času, takže laviruju s tím, kolik toho mám sníst. Když startuju v 8 nebo v 9 ráno, je jasné, že si dám snídani a jsem OK. Tady nechci úplně obědvat, abych to nikde na trati nenechal, ale zároveň bych se asi měl ještě trošku najíst. Jak to máš ty?

Je to blbé. Ve 12 navíc začne být vedro. Je to takové nestandardní – na pardubickém půlmaratonu se startuje někdy ve 2, a i když to byl jen půlmaraton, stejně mě to zaskočilo. Je to zvláštní, ale zase je to dobré v tom, že jak jsem zmiňovala, stačí si vyzvednout balíček až ráno při registraci. Odzávodíš, sedneš do auta a jedeš domů. Je to uprostřed Čech, takže všichni trefí domů ještě ten samý den. Dá se to dát na otočku.

To mi přijde jako obrovská přidaná hodnota a bod pro start ve 12 hodin. Tak jo, pojďme se přesunout na samotný start závodu. Několikrát jsme už zmínili, že byly nové tratě, a já jsem na ně byl velmi zvědavý. Co se týče plavání, byly tam hned dvě novinky: nová trať a start z nudapláže. Byl jsem velmi potěšen, že jsme nemuseli startovat tak, jak to ukazoval Petr Soukup v jednom z videí na jejich Instagramu.

Myslela jsem, že řekneš, že jsi byl velmi potěšen, že jste startovali z nudapláže.

To ne, to by ten závod vypadal asi trošku jinak. Jsem rád, že jsem si mohl nechat svoji kombinézu i neopren. Ale hlavně se startovalo ve vlnách, což byla velká novinka. Konkrétně ve 12 startovali profíci, hned 2 minuty po nich následovala moje kategorie a další dvě kategorie. Myslím, že to byla asi největší vlna, nejsem si jistý, ale ty jsi to viděla.

Potom šly všechny ženy dohromady, takže ženská hromadná vlna byla myslím taky velká. Ale ta vaše modrá byla asi největší.

OK, takže po nás nastartovala ještě jedna mužská vlna, pak ženská a nakonec štafety. Musím říct, že se mi to strašně líbilo, protože jsem celou dobu plaval sám. Na Czechmanu před dvěma lety se mi vůbec nepodařilo dostat se někam mimo lidi, takže se mi plavalo mnohem lépe. Možná je to i tím, že jsem dost plaval obloukem, protože moje orientace na otevřené vodě – nebo spíš držení směru – ještě není úplně ideální.

Každopádně voda byla úplně skvělá. Teplota byla úplně geniální, tak akorát, a čistota vody taky úplně luxusní, krásně průzračná. Takže jestli jsem si nějakou disciplínu z těch tří užil nejvíc, tak to bylo určitě plavání.

Vidím v tom nějaký zvláštní trend, protože tohle už říkáš podruhé, což je u plavání divné. Že by sis ho nakonec začal užívat?

To je pravda. Myslím, že strašně moc dělá to, že nejsi v té pračce. A pak bylo hezky, byla čistá voda a krásná teplota.

Z venkovního pohledu bych řekla, že intervalový start byl prostě dobrý nápad. Jednak tam letos bylo – myslím, že říkali v předchozí epizodě – 900 lidí.

Skoro 900.

Což už je fakt velká pračka. A jednak tam pračka pořád byla zachovaná – třeba všechny ženy šly dohromady a vy jste měli tu kategorii taky velkou. Bylo to jen takové rozmělnění, i potom na trati. Vy jste vyjížděli z depa plynule, nasedl jsi na kolo a měl jsi prostor, kdežto loni se to tam začalo docela štosovat. Myslím, že to pěkně rozmělnilo závodníky i po zbytek závodu. Jen jsem si říkala, že když ženy startovaly nakonec, mohly pak doplavávat muže. Nevím, jestli se to stalo, ale asi jo.

Děje se to docela často, vidíme to i u profesionálního závodění, kdy Lucy Charles-Barclay doplavává profesionální muže v rámci IRONMAN závodů. Jsou kolem toho velké debaty, jestli by se to mělo stávat, nebo ne, ale to je asi téma na jinou epizodu.

Každopádně jsem doplaval a byl jsem možná malinko zklamaný ze svého času. Čekal jsem o něco lepší tempo vzhledem k tomu, jak se mi plavalo v posledních trénincích.

Třeba ten oblouček.

Myslím si, že za to můžou moje hloupé oblouky, ale i to k závodu patří. Musím ještě říct, že se mi v prvním přechodu strašně motala hlava. To se mi trošku dělalo i v Šamoríně, takže jsem to trochu očekával. Musel jsem si na lavičce trošku oddechnout, než to přešlo.

A co musíš dělat, aby se to nestávalo? Trénovat přechody, otevřenou vodu? Já to mám většinou tak, že když začneme chodit na otevřenou vodu a já najednou vylezu z vody, jsem celá zamotaná. Jak tě ten neopren nadnáší a nevíš, kam plaveš, nevidíš.

A dostaneš i ránu světlem, když najednou otevřeš oči. Takže v prvním přechodu se mi lehce motala hlava, ale naštěstí to přešlo a vyrazil jsem na cyklistickou část.

Ta měla taky novou trať, poměrně hodně změněnou. A musím říct, že to bylo skvělé. Byl tam super povrch a bylo to strašně rychlé. Byly tam jen dva menší kopce, ale každý kopec je odměněn tím, že jedeš z kopce a můžeš to pořádně napálit. Takže co se trati týče, nemám co vytknout.

Možná mě malinko zklamalo to, že jsme v podcastu s Petrem dostali příslib, že by trať měla být úplně uzavřená. A i tak se na trati pohybovalo poměrně dost aut – respektive víc, než bych čekal, když někdo řekne, že trať bude úplně uzavřená.

Co to bylo za auta?

Při rozpravě to ředitel závodu Tomáš zmiňoval, že se tam můžou vyskytnout auta, že to pro ně není uzavřené. Bohužel tam pár aut bylo a byl jsem i svědkem docela nebezpečných situací, které byly spíš zaviněné závodníky. Auto jelo, závodník ho začal předjíždět – a to v protisměru – a zároveň mě v mém směru začal předjíždět další závodník. Říkal jsem si, kluci, to asi nemusíte až tak hrotit. Naštěstí se nic nestalo, v pohodě se vyhnuli, ale bylo to takové blbé.

Takže auto jelo tak pomalu, že brzdilo závodníky, kteří se rozhodli ho předjet. Z pohledu toho auta si řekl: ty jo, tady je nějaký závod, radši pojedu pomalu a bezpečně. Takže on se choval správně. To jsem teda nečekala, nevěděla jsem, že tam byla auta.

Bylo jich tam pár. Asi to prostě nějak nešlo.

A občerstvovačky tam byly?

Občerstvovačky byly celkem tři a chtěl bych hodně vyzdvihnout práci všech lidí na občerstvovačkách, protože to je úplně neskutečné, v jakém tempu jedou. Hlavně na kole se nebojí podávat bidony, já bych měl obrovský strach. Chytil jsem dva, nebo možná tři bidony, protože jsem se chtěl, tak jak jsem si zamýšlel před závodem, pořád ochlazovat.

Na občerstvovačkách se mi líbilo, že tam měli obrovské sudy nebo kádě na odpadky – ty černé. Člověk si mohl udělat v závodě takovou malou soutěž, jestli tu káď trefí, nebo ne, protože jedeš 30 km/h a něco tam trefit není jen tak.

Kolikrát jsi trefil?

Myslím, že jednou jsem to netrefil ze tří.

A na běhu sis taky hrál?

Hrozně. Na běhu jsem si hrál taky, protože tam jsem hledal motivaci úplně ve všem, co se dalo, mimo běh.

Takže úspěch z toho, že trefíš koš, ti dodal radost, ze které jsi na běhu čerpal.

Myslela jsem, že to jsou koupací kádě.

Ne, ne. To si myslel i Petr Soukup, když jsem viděl jeho video, jak představuje občerstvovačky. Pak zjistil, že to jsou kádě na bordel.

A na kole byla někde nějaká fan zóna?

Myslím, že tam nebyla oficiální fan zóna, jak třeba bývá na závodech. Ale fanoušci konkrétně v obci Plch vytvořili skvělou atmosféru. Myslím, že tam byly tři nebo čtyři pointy, kde se slezlo víc lidí, a fakt fandili – a nefandili jen ve chvíli, kdy jel balík cyklistů. Na druhém kole jsem jel asi 15 km úplně sólo, byl jsem v zemi nikoho, a celá vesnice mi fakt fandila. Říkal jsem si, ty jo, to je hustý. Aspoň jsem jim vždycky ukázal palec nahoru, protože si toho cením – jsem tam sám a úplně cizí lidi mi takhle fandí. Takže klobouk dolů a moc díky fanouškům v obci Plch a vlastně všude jinde na trati.

Speaking of fanoušci – na cyklistické části na mě strašně moc lidí řvalo „Druhá fáze“. Poznávali mě a taky mi to strašně pomohlo. Vždycky řekli: „Druhá fáze, super, pojď!“ Sice mě teda všichni předjížděli a já jsem nikdy nikoho nepředjížděl, ale co se dá dělat, takové je prostě moje kolo. Každopádně jsem chtěl všem takhle veřejně poděkovat, protože je to strašně super a obrovský zdroj motivace.

Nejvíc se mi asi líbila hláška jednoho borce, který mě předjel už ke konci kola. Ten ani neřekl „Druhá fáze“, ale myslím, že řekl: „Tak pojď, za chvilku už přichází třetí fáze.“ Už jenom kousek. To bylo strašně super.

Mě taky někde na kole takhle zdravili a je to moc hezké, takže zdravíme všechny fanoušky. Myslím, že spousta fanoušků byla na trati, protože v areálu jsem jich viděla míň. Říkám si, co je to poznávací znamení?

Přemýšlel jsem nad tím a myslím, že to bylo tím, že na rozdíl od Šamorína je na Czechmanu povinné mít startovní číslo už na cyklistické části, a to zezadu.

Ještě k tomu jedna věc. Teď jsem dostala informaci, že na shortu – short se běžel dnes – naše kamarádka ztratila čip. Někdo jí ho při plavání strhnul z nohy. To se mi nikdy nestalo, ani jsem nikdy neslyšela, že by se to někomu stalo. Organizátoři byli prý naprosto v pohodě, dokázali ji dohledat a na běh jí dali nový čip. Říkala jsem si, že občas dávají do startovních čísel náhradní čipy.

Teď koukám, že tady není.

Takže jsou šikovní na časomíře, že dokázali dopočítat čas i přesto, že náhradní čip nebyl.

Číslo jsem tedy měl na kole na zádech, a myslím, že podle toho mě lidi poznávali, když mě předjížděli, což bylo fajn.

A k hodnocení svého výkonu: čekal jsem, že kolo bude trošičku rychlejší, ale pořád jsem věděl, že k pokoření mého cíle – 5 hodin a vlastně tvého času – mám ještě nějakou rezervu. Takže jsem byl pořád v klidu, že to snad ještě klapne. Je to můj druhý závod, na kterém jsem vyzkoušel svou časovku Speedmax.

První poloviční.

První poloviční, ale je to náš hlavní závod – hlavní, ne pořádný. Beru. Zase jsem byl mega nadšený a jsem za to kolo strašně rád, ale byla tam jedna věc, která mě během závodu překvapila. Zjistil jsem, že mi z hadičky neteče voda, když potřebuju.

Asi jsi zapomněl zapnout kohoutek.

Ten model Speedmaxu, co mám, má integrovaný hydratační systém – do rámu si můžeš dát vak s vodou. Ráno jsem ho naplnil a přes hadičku zkoušel, jestli voda teče. Tekla, tak jsem si říkal, že je všechno v pohodě. Během závodu jsem ale zjistil, že neteče. Po závodě jsem přišel na to, že se mi hadička vyvlékla a sundala z vaku. Asi to bylo tím, že jsem moc ostře zatočil řídítky, a jak je to vevnitř udělané, hadičku jsem si vytáhl.

Takže si ji příště přelepíš elektrikářskou páskou?

Příště si asi budu dávat větší pozor na to, jak s řídítky zacházím, a možná si ještě v depu vyzkouším, že voda teče. Takže malé poučení do příště.

Ale ten jeden litr tě asi nemohl ohrozit.

To jsem slyšel během závodu hodněkrát – že mám strašně moc pití. Ale nakonec jsem to všechno dokázal vypít.

Nějaký fanoušek mi prý říkal: „Druhá fáze, nechceš mi dát jeden bidon?“

Tak to ne. Ale fanoušci mi hodněkrát říkali, že mám hodně bidonů – myslím, že Radek, tvůj kamarád.

Takže to byla cyklistická část. Novou trať hodnotíš ultra kladně, až na to, že ti nefungoval kohoutek, a výkon?

Středně kladně. Ale zůstala rezerva do běhu, takže v pohodě.

Přesouváme se k běhu. Odhodil jsi kolo a v depu to bylo docela v pohodě?

Druhé depo bylo v pohodě. Boty jsem si zavázal – pořád nemám rychlotkaničky. Ale asi mi to nevadí, protože jsem zjistil, že chvilku si odpočinout na lavičce není vůbec špatné.

Odpočívat a sedět na lavičce v depu.

Já vím. Porovnával jsem časy dep v Šamoríně se všemi ostatními z našeho klubíku a zjistil jsem, že jsem nebyl zas tak daleko od vás. Takže jsem s tím byl docela v pohodě.

Ale ty jsi měl poloviční vzdálenost, takže víc energie, a měl bys být rychlejší.

No, takže druhé depo v pohodě, vyběhl jsem a tam přišel ten problém. Už na prvním kilometru jsem věděl, že dneska to nepoběží a bude to boj o přežití – v závorce do cíle.

A to jsi poznal hned na prvním kilometru?

Od prvního kilometru jsem věděl, že to prostě neběží, fakt to bolí a bude to těžké. Každopádně běžecká část měla taky novou trať.

Běželo se někam do vesnice, že?

Ano. Minulé ročníky se běžely čtyři okruhy víceméně tam a zpátky. Teď se běžely tři okruhy. Dřív se normálně zatočilo doleva a běželo se rovně na otočku a zpátky. Teď se zatočilo doleva a hned na první odbočce doprava.

Do vesničky Lány?

Ano, do vesničky Lány. Tam byla občerstvovací stanice, pak se běželo zpátky a potom po klasické trati, tak jak ji známe. Takže místo čtyř okruhů to byly tři. Přemýšlel jsem nad tím – náš kamarád Adam myslím prohlásil, že je úplně jedno, kolik okruhů to je, protože trpíš pořád stejně.

Mentálně je to ale velký rozdíl.

Já si taky myslím, že mentálně je to velký rozdíl. Víc v pohodě mi přišly čtyři okruhy, a to proto, že vás jako fanoušky vidím na trati častěji. A na hlavu to funguje. Když proběhnu kolem někoho, koho znám a kdo mi zafandí – i když se třeba tvářím úplně vyčerpaně a že nevnímám – já to vnímám a pomáhá mi to.

Myslím si, že když jsou čtyři okruhy, nejtěžší je ten třetí.

Když jsou tři, tak třetí nejtěžší být nemůže, to už běžíš do cíle.

Na druhou stranu v Šamoríně byly čtyři okruhy a bylo mi to úplně šumák. Nejhorší byl první okruh a vůbec úvaha nad tím, že tam budeš ještě další tři. Jestli by jich bylo tři, nebo pět, bylo by to podle mě úplně jedno. Nejhorší bylo vůbec tam jít.

Takže říkáš, že na běhu přišla nějaká krize?

Dělal jsem si srandu, že jsem měl jen jednu krizi a ta trvala celý závod. Řekl bych, že na běhu byla ta krize nejintenzivnější.

Takže krize začala vrcholit.

Přesně tak. Každopádně bych zase rád vyzdvihl práci lidí na občerstvovačkách, neskutečný výkon, jak tam všichni kmitali. Na občerstvovačkách bylo strašně moc věcí, což bylo fajn: voda, sůl, gely, banány, Red Bull, Coca-Cola.

Led jsem neviděla.

Led tam byl, ve vodě, což je fajn. Já jsem se pořád políval, protože byl krásný slunečný den, bylo docela horko a fakt jsem se bál, že se přehřeju. Polil jsem se na každé občerstvovačce i několikrát. Co tam ale nebylo, byly houbičky. Přiznám se, že houbičky mám radši, přijde mi, že chladí déle a lépe, protože si je můžu dát kamkoli pod kombinézu. Na druhou stranu tam byl ten led, který jsem si vždycky hodil pod kombinézu, za záda nebo kamkoli, kam jsem mohl – a pak jsem toho litoval.

A litoval jsem nejen toho ledu, ale celého polévání, protože jsem si asi na 7. kilometru totálně promočil boty. A to není dobré, pokud se ti dělají puchýře. Tření bylo mnohem větší než normálně a začaly se mi dělat puchýře, což bylo dost nepříjemné. Zpětně to hodnotím jako něco, čeho se chci do budoucna vyvarovat, abych měl suché boty.

Já jsem v Šamoríně měla úplně promáčené boty, šla jsem sama k té vodě a lila si ji na hlavu, měla jsem vodu v botách všude. A máme stejné boty a nějak mi to nevadilo. Boty se ti líbí?

Boty jsou super, běhá se mi v nich moc fajn a v tréninku byly vždycky parádní.

Ale puchýře ti udělaly.

Právě, ale to bylo podle mě tou vodou. Šlo fakt cítit, že jakmile mi to promoklo, tření se mnohem zvýšilo a začaly puchýře. Jsem hodně zvědavý, až si v nich zaběhnu čistý půlmaraton na sucho. Snad už tuto sobotu v Olomouci. Ale uvidíme, nebudu to přehánět, uvidím, jak se budu cítit.

Aby posluchači věděli, o jakých botách se bavíme – Nitro Elite 4, jestli se nepletu. Myslím, že čtyřky. Já jsem měla předtím trojky a předtím dvojky.

A já jsem se nechal zinfluencerovat. Podlehl jsem vlivu.

Takže promočené boty. Mně to v žádných nevadilo, ale chápu, že je to nepříjemné.

Ale zase tyhle boty mi na tu trať přijdou dobré. Když to srovnám s během v Šamoríně, je to sto a jedna – běžet po asfaltu je mnohem lepší než po tom písku, nebo co to tam je.

Na to jsem se tě chtěla zeptat. Když jsi byl na běhu, všimla jsem si, že máš úplně nasyslené kapsy. Co jsi tam měl? Telefon, nebo sis tam bral ještě nějaké banánky?

Gely. Tři gely.

Nevzal sis ještě na občerstvovačkách něco do zásoby? Přišlo mi, jak máš ty kapsy na boku, že to bylo vidět víc než na zádech.

Ne, ne. Závodil jsem na závodní výživě od Hyve a kluci mají gely přece jen trošku větší. Všude jsem měl tři gely, což mi na běh přijde v pohodě. Ale možná tím, že jsou větší, to vypadalo, jako bych přijel z nákupu.

Prý to balení budou zmenšovat. Je dobře, že to udělají, protože já jsem si toho všimla.

Je to krok správným směrem. Třeba můj Speedmax má jako další super feature nahoře takový kufřík, do kterého se dá dát výživa, a všeho všudy se tam vlezou jen dva tyhle gely, což je dost málo.

Takže běh. Na běžecké části musím zase vyzdvihnout všechny fanoušky Druhé fáze – a nejen závodníky, kolem trati už jich bylo víc. A jedno honourable mention musím zmínit. Je to jedna slečna, vůbec nevím, kdo to byla, ale stála na tom té, takže jsem ji viděl třikrát za jeden okruh.

Měla ceduli s nápisem Druhá fáze?

To ne, ta jsme vydali moc pozdě, ale to by bylo dobré, to bychom vás viděli hned. Měla ceduli a na ní bylo napsáno něco jako „Odsud už to nikomu nechutná“. Blbé je, že to „odsud“ bylo na jednom okruhu běžecké části vlastně na třech místech, protože stála přesně na tom té. Takže to nikomu nechutnalo v podstatě na celé běžecké trati.

To přesně popisuje tvoje hodnocení běžecké části.

Trefila to dobře. Ale fandila mi pokaždé a fakt hodně a bylo to fajn, takže moc děkuju. Určitě mi napiš na Instagram, ať ti můžu poděkovat ještě osobně.

Běžecká část má samozřejmě tu výhodu, že člověk svůj support vidí víckrát, a všichni fanoušci našeho čumovacího klubíku jsou víc roztažení po trati. Takže tam je zase ta výhoda mentální pomoci. Tak to byl asi běh. Nějak jsem se dostal do cíle.

A co tě bolelo? Nohy? Bavilo tě to?

Bolely mě nohy, ale zároveň byly prázdné, nebylo v nich nic. Komentátoři na Tour de France vždycky říkají, když se někomu nepodaří etapa, že měl legs were empty. A já bych řekl to samé, prostě to tam nebylo. Ale i takové jsou závody a zase budou další závody.

A třeba tam budou legs full.

Přesně tak.

Byl jsem strašně rád, že jsem v cíli. Fakt jsem byl rád. Výsledný čas byl nakonec 5:10 a nějaké drobné, takže jsem se nedostal pod těch 5 hodin. Překvapilo mě, kolik lidí se mě zeptalo, jestli jsem Káju porazil, nebo ne. Neporazil. Pořád budeš mým cílem, i na našem dalším závodě, kterým bude IRONMAN 70.3 v Hradci Králové.

Ptalo se hodně lidí. Dokonce jeden kamarád, když šel na úpravnu skákat do vody, se ptal, co Sam a ten můj čas. Všichni to sledují. Každopádně jsem si uvědomila, jak jsou ty závody složité. Vezmi si, že od té doby, co jsem ten čas udělala, jsem jela tři další závody a už jsem ho nepokořila. Některé měly převýšení do 1 000 metrů a parametry byly trošku jiné.

Poslední dobou mám občas pocit – i v těch holčičích skupinách – že každý závod musí být minimálně osobák, bedna, nebo kvalifikace na nějaké mistrovství světa. A když tam nic z toho není, tak co z toho? Ale co si to užít? Je to přece třešnička za tím tréninkem.

Taky jsem čekala, že teď třeba trefím svůj rekord, když je Šamorín o to rychlejší, jenže tam to prostě nebylo možné, nebyly tam podmínky. A došlo mi, že ten rekord je z nějakého důvodu rekordem a není zas tak jednoduché ho pokořit.

Hranice 5 hodin je taková magická. Myslím, že ji chce pokořit každý, kdo začíná s polovičním ironmanem, a není to jednoduché.

A víš, co je ještě hodně těžké a nedokážu si to představit? Celý ironman.

Ty vado, ani mi nemluv. Upřímně, nedokázal jsem si představit, že bych dal celého ironmana, a po včerejšku si to nedokážu představit už vůbec.

Já jsem to říkala už v Šamoríně, jak jsem tam běžela po té Sahaře. Já bych už neuběhla ani kilák, natož dalších 21. A ještě předtím dalších 90 na kole a ještě předtím další 1,9 plavat. Plavání mi z nějakého důvodu přestalo vadit. Vždycky jsem si říkala, že celého ironmana ne, protože bych moc dlouho plavala. To už by mi asi úplně zas tak nevadilo, kdyby tam nebyly řasy. Ale je to hrozně dlouhé. Kdo to dáte, jste borci, fakt to je hustý, klobouk dolů.

Na druhou stranu je to taková perspektiva. Když jdeš olympijský triatlon a doběhneš ho, říkáš si: Ježíš, nechtěl bych jít půlku, tohle je úplně akorát. Možná to funguje úplně stejně, možná taky ne. Když běžím půlmaraton, v uvozovkách už ho shledávám jednoduchým, a vlastně si nedovedu představit, že bych dal maraton. Náročnost té věci není dvojnásobná, je vlastně čtyřnásobná. Je to exponenciálně těžší.

Takže kdo to máte za sebou a zvládli jste to, jste fakt hustí, klobouk dolů. Máte klobouk podcastu Druhá fáze.

Ten ještě nemáme v merchi, ale můžete se podívat, co tam máme.

Každopádně jsem dneska udělal na svůj Instagram takový malý recap závodu a napsal jsem tam, že doběhnutím do cíle zážitek ze závodu nekončí. Následuje moje oblíbená část a to byl vlastně i důvod, proč jsem chtěl závod dokončit – finišerská zóna. Ani ne tak medaile, jako shledání se všemi ostatními závodníky a se svým supportem, nějaké dobré jídlo a pití a sdílení všech zážitků a zhodnocení výkonu.

Co se finišerské zóny týče, myslím si, že ji má Czechman hodně dobrou. Je tam spousta dobrého jídla, spousta dobrého pití, myslím, že tam byla i nějaká regenerace, klasicky masáže, a bylo to tam velmi fajn.

Samozřejmě po doběhnutí klasicky dostaneme medaili. Ta vypadala nějak takhle. Pro ty, co se nedívají a pouze poslouchají: medaile je železná a má modrou stužku. Řekl bych, že je poměrně jednoduchá, ale moc pěkná.

Myslím si, že ta loňská byla podobná, taky železná a taková jednoduchá. Ve Varšavě měli teď krásnou medaili.

Ve Varšavě jsem medaile neviděla. Ale měli takovou s polskými motivy.

Viděl jsem ji někde na Instagramu, vypadala moc hezky. Každopádně kromě medaile dostaneme klasické czechmanské finišerské tričko. Letos mě tričko překvapilo, a to barvou. Poslední dva ročníky bylo modré s nějakou doplňkovou barvou a bylo to takové finišerské tričko, které si klidně vezmeš kamkoli.

Já mám osobně velký problém s finišerskými tričky, protože jsou vždycky takové uřvané, barevné. Viděli jsme to v naší poslední epizodě o Šamoríně – já jsem měl nějaké šílené červené, ty jsi měla modré a taky bylo takové uřvané. To moc nemám rád, protože já bych ta trička strašně rád nosil, ale když to hraje všemi barvami jako cirkus, tak prostě ne. Tohle je ale v pohodě, není to tak špatné. Myslím, že to zvládnu.

Ta barva je mintová.

Mintová, OK, tak jsem se něco naučil. Materiál finišerského trička je taky úplně super. Finišerská trička od Czechmana mám rád. Takže jídlo super, pití super, tričko super, medaile super.

Ve finišerském prostoru byla ještě family zóna. Úplně jsem nevysondovala, za kolik a kde, ale nějakým způsobem se dal koupit přístup do family zóny, kde bylo patrně nějaké zázemí a občerstvení – říkal to Petr i v tom předchozím podcastu. Hlavně ale bylo dobré, že family zóna byla přímo nalepená na doběh. Kdo byl ve family zóně, mohl stát přímo u plotu, když proběhneš cílovou bránou. Mohl tě vyfotit a hned sdílet ty emoce. Myslím, že je vždycky blbé, když jsi oddělený od toho shledání – musíš se nejdřív najíst, napít, tričko, medaile, a shledání třeba až za půl hodiny. Přes family zónu se mohli potkat hned, takže to bylo myslím fajn. Uvnitř jsem nebyla, takže nevím, co tam přesně bylo.

To je dobrý point. Já jsem ve finišerské zóně vlastně ani nestrávil moc času, protože jsem hned chtěl jít za vámi. Na druhou stranu se mi líbilo, že když vyjdeš z finišerské zóny, bylo tam nachystaných poměrně dost laviček a stolů, kde jsme si mohli sednout. Asi to nebylo úplně dost na to, aby to obsloužilo všechny závodníky, jejich rodiny a fanoušky, ale i tak to bylo moc fajn, že jsme si mohli takhle sednout.

Co bych chtěl ještě vyzdvihnout, je určitě časomíra. A to nejen to, že veškeré mezičasy byly hned dostupné online – ještě se k tomu dostaneme – ale hlavně to, že součástí výsledků byly fotky ze závodu, které tam byly okamžitě. Dokončil jsem závod a myslím, že fotky už tam byly, protože mi je taťka posílal na WhatsAppu. Dokončil jsem závod a mám fotky od profesionálních fotografů hned. Zadarmo.

Zadarmo? What?

Ano. Odjinud mi ještě půl roku chodily maily: ultra extra sleva do konce víkendu, z 89 eur na 79 eur, kupte si nyní a dostanete k tomu video zdarma. Chodilo mi to snad ještě rok.

Jasně, klasické fotky z časomíry. Mně se to někde zobrazovalo dokonce v librách, a to je strašně moc peněz. A Czechman ti prostě dá fotky hned, co dokončíš závod, zadarmo. To je dobrá služba, moc děkujeme. Kdyby to měl každý závod, bylo by to naprostá pecka.

Ale časomíra nějak haprovala, zatímco jste závodili. Nevím, jestli se to pak srovnalo, upřímně jsem to nesledovala. Ale měla jsem časomíru v aplikaci a vím, že ostatní kolem mě ji sledovali. Podle mě se to v průběhu kola, po nějakém průjezdním bodě, úplně rozbilo a přestalo to ukazovat čas na kole. Třeba Marika, se kterou jsem fandila, se dívala složitě na fotku, v kolik jsme tě fotili, v kolik jsi tedy projel, aby si spočítala minuty. V nějaký moment to fakt nefungovalo, ale pak se to asi načetlo.

Nemohlo to být jen špatným internetem, který tam na místě je?

Možná to bylo tím. Internet ještě zmíním. Každopádně mám možná dobrý tip pro fanoušky. Nevěděla jsem, jak to tam bude s časomírou, jestli bude online, takže jsem si pustila stopky, když jsi skočil do vody, a lapovala jsem každou tvoji změnu aktivity. Měla jsem nalapované úplně všechno, stejně jako ty na Garminu, a viděla jsem tam všechny lapy. Na kole jsem si stoupla na otočku, takže jsem přesně věděla, kdy máš polovinu kola, a přesně jsem viděla, v kolik se zase vrátíš, protože jsem tak nějak tušila, jak pojedeš.

To samé jsem udělala i na běhu. Stoupla jsem si na otočku a vždycky jsem lapla každou tvoji otočku – proto jsem tě buzerovala, víš?

Já jsem to slyšel.

Pokaždé jsem se podívala jen na svoje hodinky a řekla: jo, tady bude za 13 minut. Takže lapovat si to na hodinkách je fakt dobrý tip. Pak se tam všichni dívali, že nevědí, v kolik tady byl, a časomíra nefunguje.

Bylo to fakt strašně super. Když jsem se na konci zeptal, jestli někdo neví, jaký byl můj čas, jen jsi mi ukázala hodinky s mým časem. Přesně, to bylo super.

Výhoda toho byla taková, že pozorní sledující našeho Instagramu si možná všimli, že celý report na Instagram přistál až někdy o půlnoci. Prostor Hrádku a přilehlého okolí byl totiž naprosto nepokrytý signálem, telefonním ani internetovým. Se zbytkem supportu bychom potřebovali vysílačky, nešlo ani zavolat. Byli jsme tam celý den bez telefonu – nefungoval internet ani signál. Když se někomu načetla časomíra, byla zrovna nějaká dobrá chvilka, ale třeba Instagram se nenačítal vůbec. Chtěli jsme si objednat Wolt a to taky nešlo. Byli jsme tam jako fanoušci úplně odříznutí, bez internetu a bez jídla.

Takže pokud chcete online vysílat ze závodu Czechman, pořiďte si Starlink.

Přesně tak. Tak jo, to je asi k mému závodu všechno. Výsledný čas jsem řekl, 5:10. Můj cíl je pořád stejný – uvidíme se v Hradci.

Jak jsme už zmínili na začátku, součástí závodu byl i závod profesionálních závodníků. V epizodě s Petrem Keclíkem jsme se bavili o tom, že je to poprvé závod zařazený do série PTO, takže profíci můžou sbírat body. Musím říct, že jsem byl hodně překvapený, jak málo profíků tam bylo – hlavně žen bylo hodně málo, což je možná trošku škoda. Mužů bylo trošku víc, ale je to tak, jak to je.

Co se týče výsledků profíků, u mužů vyhrál Jannik Stoll, Němec, v traťovém rekordu 3:40:06. To je hodně rychlé. Gratulujeme. Druhý skončil Lukáš Kočař, třetí Ondřej Kubo, myslím, že nějakých 30 vteřin za ním. U žen vyhrála myslím už počtvrté Barbora Bezperat v čase 4:19:47, taky neskutečné. Gratulujeme. Druhá skončila Radka Lapáčková a třetí Hana Kolářová. Gratulujeme všem.

Kájo, ty jsi tedy byla na závodě jako fanoušek. Máš ještě nějaké dojmy z fanouškování na tomto závodě?

Hodně jsem toho obsáhla už v průběhu. Jestli někoho zajímá Czechman ještě víc, minulý rok jsme natočili stejnou závodní epizodu z mého závodu, takže si můžete poslechnout i tu. Co se týče pohledu fanouška, myslím si, že všechno zůstává stejné jako loni. Nedošlo k žádným velkým změnám, kromě toho, že je tu family zóna a že se trošku rozrostl prostor na ostrově – expo je trošku větší. Ale víceméně je to podobné.

Na Czechmanu je dobré, že je takhle kompaktní. Jak jsem si sledovala na stopkách, kolik mám času, přesně jsem věděla, kde mám být, ale nemusela jsem chodit nikam daleko. Stihla jsem třeba zajít do auta pro nabíječku nebo pro limču, na otočku. Všechny body zájmu se dají proběhnout velice rychle a netvoří se tam fronty na přecházení trati, takže to je na tom výhodné.

Nicméně jste tam trošku odříznutí. Většinu tvého kola jsme strávili tím, že jsme stáli někde ve frontě. Ráno jsem stála půl hodiny ve frontě na kafe a pak, když jsi byl na kole, jsem stála asi půl hodiny ve frontě na pivo a utopence. Czechman tam totiž měl jídlo, ale my jsme to nevěděli a nevšimli jsme si toho. Šli jsme do občerstvení, které je součástí kempu, a to bohužel napadlo i všechny ostatní lidi, takže tam byla nekonečná řada a fakt to trvalo, než jsme dostali limču nebo něco.

Pak jsme byli chytřejší a podívali se do centra hned vedle depa, kde byla family zóna. Ukázalo se, že tam kromě family zóny je i občerstvení a fakt dobrý hambáč. Nebyla tam žádná fronta, všechno bylo hotové hodně rychle a bylo to úplně super. Bylo to u otočky, kde všichni běželi do cíle a otáčeli se na běhu a vybíhali z depa – fakt živé, super místo na koukání se na závod s jídlem a s pitím. Ale bohužel jsme ho nějak nezaregistrovali. Takže pro organizátory možná taková rada nebo feedback: nějaké navigační cedule, kde co je.

Kde si máš koupit hamburger.

Je tam stage a z pohledu toho, kdo to staví, si asi říká: ježišmarja, jak jste blbí, nevidíte stage s jídlem? Asi tam něco bude. Ale jak jsme šli rovnou k depu a pak kolem, fakt jsme neviděli, že tam nějaké jídlo je, a marně jsme ho hledali.

Ten Starlink by se teda taky hodil. Nebo by stačilo, kdyby přímo poskytovatelé telefonního připojení cíleně lokálně rozšířili pokrytí – to dokážou, když čekají, že bude na jednom místě hodně lidí.

Což si myslím, že tady asi bude trošku problém, protože normálně tam signál bývá, ale teď tam žádný nebyl.

A ještě by bylo lepší, kdyby tam byl nadchod přes trať v tom jednom místě u té. Jinak jsme viděli na trati zajímavé momenty. V jednu chvíli běžela do cíle žena s časem 4:24 – hlásili 4:24 a ona utíká do cíle. Ukázalo se, že měla ještě jeden okruh, tak se musela otočit. My jsme úplně strnuli. To by byl docela dobrý čas. My jsme stáli na otočce, odkud jsme viděli cíl i otočku, a vidím, jak se vrací od cíle a utíká na otočku.

A pak ještě jeden moment, který si nedokážu ničím vysvětlit. Ty už jsi byl podle mě na kole a já jsem se dívala, jak ostatní dojíždějí. Po dlouhé době už všichni dojížděli do depa, a z depa vyjížděla holka do protisměru. To si nedokážu ničím vysvětlit. Štafeta už to být nemohla, to by bylo dlouho potom, co všichni doplavali, a měla závodní číslo. Říkali jsme si, jestli si třeba nepřejela tečku, jenže to by ji přece někdo zastavil. Tam v tom úzkém koridoru je to protisměr a pak do zatáčky. Docela by mě zajímalo, co se tam stalo.

V tu chvíli jsem se úplně zhrozila. Říkám: ježíšikriste, to není dobré, protože tam jelo strašně lidí a někteří to hrotili do posledního metru – totální palba až do seskočení z kola. A do toho jde holčina v protisměru. Chápeš to? Mazec.

Takové situace v závodech jsou, je to chaos. Ti to nemyslí, protože všechnu energii máš ve svalech a v mozku nic. Prostě se to děje.

Napadla mě ještě štafeta, jenže swim skončil už 2 a půl hodiny předtím, takže to je nesmysl, to už není možné. Takže to byly takové zajímavé momenty z fandění. Fandění je super. Neptejte se mě, proč nezávodím – protože teď fandím. Bylo to moc fajn. Příště si člověk vezme na svačinu Starlink, vodu a plavky. Chvilku jsem se šla i koupat. Letos totiž konečně vyšlo počasí. Poslední dva ročníky propršely.

Nevím, jestli je to globálním oteplením. Ale trošku jsem si říkal, že jsme to s tím přáním, aby bylo hezky, možná přehnali. Mohlo být trošku víc pod mrakem a trošku chladněji. Ale vlastně ne, bylo to super.

Ještě mě napadlo, co jsem k depu neřekl: na Czechmanu je velmi pěkné. Je strašně krátké a strašně rychlé, běží se tam a zpátky.

Pokud se zrovna nezastavíš na lavičce.

Ve srovnání se Šamorínem, kde musíš obíhat celé depo a je to takové kličkovité, se spoustou zatáček, je to na Czechmanu velmi jednoduché. Vylezeš z vody, běžíš rovinku, kde se převlečeš, vezmeš kolo a jsi venku. Takže super. Určitě je to závod, kde si uděláš rychlý čas – pokud máš legs full.

Tak jo, to je asi všechno o nás v dnešní epizodě. Dejte nám vědět, jestli se vám líbí epizody očima závodníka a jestli máme natočit nějakou další. Chystáme se na další závody, Same?

Já se chystám, určitě se podíváme na Moravianman. Tam pokud vím závodíš i ty.

No jasně. Spolu na trati – to bude možná poprvé po dlouhé době. Možná od Hradce 2024, když nebudeme počítat novojičínský triatlon.

Já jsem se jen bál, jak ses teď zamilovala do fanouškovství, jestli náhodou už nebudeš jenom fanynka.

Po Moravianmanu zase fanynka – v Hradci a Zadaru.

Tak jo. Na závěr našeho podcastu musíme poděkovat všem organizátorům, pořadatelům, pracovníkům, brigádníkům, dobrovolníkům – prostě všem, kteří se podíleli na organizování závodu Czechman 2026. Za náš podcast můžeme říct, že to byl skvělý závod, povedlo se to, strašně nás to bavilo a užili jsme si to. Doufáme, že vy taky. Dejte nám vědět, jak se vám závod líbil a na jakém závodě se příště potkáme. A nebojte se nás oslovit, jsme rádi za každého, s kým jsme se potkali.

A doufám, že se příště uvidíme v našich tričkách. Kdybyste nevěděli kde, tak na shop.druhafaze.cz najdete merch, kterým můžete podpořit náš podcast. Tak jo, za nás je to dneska úplně všechno. Mějte se krásně. Ahoj!