37# Mudr. Jan Vícha: Na triatlonu je krásné, že nikdy nemusíte přestat

Ahoj, já jsem Samuel. A já jsem Karolína. A společně vás vítáme u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Dnešní epizoda bude o zdraví, a to konkrétně o tom ortopedickém. Jsme moc rádi, že pozvání do našeho podcastu přijal pan doktor Honza Vícha, který je lékařem ve Fakultní nemocnici Hradec Králové, chirurgem a klubovým lékařem hokejového týmu Mountfield Hradec Králové. Ale to není všechno – Honza je hlavně také aktivní sportovec a hobby triatlonista, stejně jako my. Takže, Honzo, vítej u nás.

Ahoj, zdravím vás.

Honzo, asi nemůžeme začít jinak, než abychom si řekli, co vlastně řeší ortopedie. Co je to za obor?

Ortopedie se primárně zabývá pohybovým aparátem, a to v celé šíři, v podstatě od

narození. Začínáme prevencí a včasným rozpoznáním vývojových vad a jde to přes zdravý vývoj až do puberty. Pak je taková mezifáze, kdy řešíme většinou zlomeniny nebo sportovní úrazy. A v dospělém a starším věku se řeší většinou výměny kloubů, nebo samozřejmě i některá nádorová onemocnění. Postihuje to tedy celé věkové spektrum. Různé kliniky mají jiná zaměření – některé mají ve svém spektru i operace páteře, to u nás na klinice není a dělají to spondylochirurgové nebo neurochirurgové. Ale v globále se zabýváme pohybovým aparátem od dětství až po smrt.

Když říkáš pohybový aparát – představuju si správně, že to jsou kosti, klouby, šlachy, svaly, fascie?

Přesně tak. Nejsou to vnitřní orgány, nejsou to žádné smysly, je to opravdu čistě lokomoční systém.

V mojí hlavě je ideál, že nikdy nebudu muset navštívit ortopeda. Ale i tak dost často chodím k fyzioterapeutovi. Jaký je rozdíl mezi tím, kdy by se člověk měl vydat k fyzioterapeutovi a kdy už k ortopedovi? Dá se říct, že existuje nějaká hranice?

Jsem rád, že se o tom bavíme. Za ideál považujeme, když ortoped pracuje se svým fyzioterapeutem a naopak fyzioterapeut má spolehlivého ortopeda, ke kterému může pacienta nebo sportovce poslat, když narazí na problém, se kterým si už neví rady. Fyzioterapeut samozřejmě řeší funkční záležitosti – dysbalance a přetížení, které vyplývají z nějakého patologického stereotypu – a snaží se dosáhnout určitého ideálu.

Já mám vždycky před očima toho da Vinciho panáka s rozpaženýma rukama, s ideálním poměrem délky končetin, svalových balancí a tak dál. To je ideál, ke kterému se snažíme blížit. Měli bychom to dělat pořád, měli bychom pracovat na svých nedostatcích. A o to se fyzioterapeuti s pacientem v podstatě snaží. Samozřejmě ale může dojít do bodu, kdy fyzioterapeut buď opakovaně naráží na stejný problém, nebo se mu opravdu

něco nezdá – pacient nereaguje na léčbu správně. Pak by měl vyslovit podezření na nějaké strukturální postižení, třeba postižení šlachy v jejím úponu nebo průběhu, a pacienta odeslat k ortopedovi, ideálně k tomu, se kterým spolupracuje.

Já mám to štěstí, že pracuju na profesionální úrovni s profesionálními sportovci – v rámci hokejového klubu, ale i v jiných odvětvích: basketbal, fotbal, plavání, cyklistika a tak dále. Ten záběr je opravdu velký a daří se mi spolupracovat s velmi kvalitními fyzioterapeuty, takže ta spolupráce je ideální a dává nejlepší výsledky. Když si pak pomůžeme zobrazovacími metodami – od prostého rentgenu přes ultrazvuk až po magnetickou rezonanci, která je hrozně populární a odhalí nám spoustu věcí, někdy až moc, těch informací je někdy až zbytečně mnoho – dokážeme pacienta správně zařadit. Jestli budeme pokračovat v léčbě my, jestli je potřeba nějaký operační výkon nebo intenzivnější zásah, nebo ho s uklidněním vrátíme zpátky fyzioterapeutovi do rehabilitační sféry.

My se Samem navštěvujeme pravidelně fyzioterapeuta. Já jsem tam šla kvůli tomu, že jsem měla problém s kolenem. Od té doby, co aktivně řeším s fyzioterapií kompenzace v tréninku, jsem se s ničím nesetkala. Ale zajímalo by mě, jaké jsou ideální kroky pro člověka, který neví, co má za problém. Setkáváme se s tím třeba na Discordu, kde lidé často píšou, že mají ten a ten problém – každý má vždycky nějaký specifický – a nevědí, jestli mají jít k fyzioterapeutovi, nebo k ortopedovi. Když nechodí nikam, nemá

žádný vhodný kontakt, něco ho bolí, neví, jak to řešit, a trvá to dlouho – jaký je ideální postup?

Pokud je to pacient sportovec, myslím si, že by měl vyhledat buď fyzioterapeuta, nebo i ortopeda, ale takového, který té problematice rozumí, nebo ideálně je sám aktivní sportovec a zná syndromy z přetížení. Musím teď trošku pálit do vlastních řad: ortopedi mají někdy velmi tunelové vidění a za vším vidí strukturální věci. Ale z 80, z 90 % se jedná o záležitosti funkční a odstranitelné. Když se díky profesionálnímu klubu dívám fyzioterapeutům pod ruce, nestačím se divit, co všechno zvládnou. A když opravdu narazí na problém, většinou tam ten problém je.

Já dnes jedu z rehabilitačního pracoviště, kde mě náš fyzioterapeut po dlouhé době přesvědčil, že potřebují konzultanta na denní nebo aspoň týdenní bázi, protože tam pracuje mnoho fyzioterapeutů. Jak říkám, 80 % věcí vyřeší, ale těch 20 % potřebují zkonzultovat. Než by pacienta poslali někam k ortopedovi, který nemá zkušenosti se sportovním zatížením, poprosili o tuhle spolupráci mě. Nemůžu si to vynachválit a myslím, že oni jsou taky spokojení.

A jak jsem říkal, že pálím do svých řad – myslím si, že ortoped, který nemá aspoň zčásti zkušenosti s fyzioterapií nebo nezná věci kolem přetížení, může mnohdy doporučit i operaci, která je zbytečná. Magnetická rezonance nám v tom pomohla, že

se nepouštíme do úplně zdravých věcí. Já jsem ale za svou kariéru, která je přes 20 let, zažil dobu, kdy jsme tahle zobrazovací vyšetření neměli k dispozici, a určitě se mnohdy operovaly klouby, které to vůbec nepotřebovaly. Teď se mnou fyzioterapeuti budou souhlasit a ortopedi možná trochu ne.

Před dobou artroskopie se třeba meniskus v koleni v podstatě naslepo vyndával. Byla bolest v kloubní štěrbině – máme vždycky dvě, zevní a vnitřní – a automaticky se řeklo, že je to meniskus, že praskl, a jediná možnost byla ho kompletně vyndat. Dnes víme, že je to absolutní nesmysl. V době zavádění artroskopie, to jsem taky zažil, se menisky, ať tam byla jakákoli prasklina, aspoň zmenšily a zachovaly, protože mají svou tlumicí schopnost – přenáší se přes ně váha z kosti stehenní na holenní. Dnes je na to úplně jiný pohled, snažíme se zachovat co nejvíc tlumicí plochy a praskliny co nejvíc šít. Vývoj ortopedie jde tedy dobrým směrem, k zachování co nejvíce funkčních prvků.

Honzo, pro nás, kteří doktorskou terminologii neznáme – co je artroskopie?

To je právě to, čemu se věnuju. Je to miniinvazivní operativa pomocí kamerové techniky. Do kloubu se nedělá velký řez, ale vkládá se tam kamera přes malý řez, půl centimetru až centimetr široký, na jasně definovaných místech. Dají se tak operovat prakticky všechny klouby. Ortopedi se už specializují – my nejvíc operujeme ramena a kolena, včetně rekonstrukce vazů a stabilizace kloubů. Artroskopy jsou různého průměru: jiný se používá na kyčel, s jiným úhlem pohledu, až po miniaturní, kterými se artroskopují i čelistní klouby.

Teď máme i nanoskopy – kamery, které jsou v podstatě jako jehla. Mají třeba 2,5 milimetru, takže je to skoro nic, a dá se to udělat v lokální anestezii. Vývoj jde neuvěřitelně dopředu, jak v diagnostice, tak v operačních technikách. Mám to štěstí, že jsem zažil dřevní doby artroskopie i ten neuvěřitelný rozvoj teď. Artroskopie je budoucnost ortopedie, zejména v prevenci.

Chápu, že když jde vývoj takhle rychle kupředu, je opravdu potřeba trefit dobrého ortopeda nebo fyzioterapeuta, který se tomu věnuje, sleduje trendy a ví, co se řeší.

Trendy musíte stíhat, protože rok co rok narážíme na to, že je velmi těžké udělat výběrové řízení na některé typy implantátů nebo technik. Během roku dvou je technika úplně jiná – než to vysoutěžíme, chceme v podstatě už něco jiného. Je to nezadržitelné, jako teď třeba s umělou inteligencí. Ten vývoj je překotný.

Honzo, zmínil jsi dva termíny, které si myslím, že je dobré ještě vysvětlit. Říkal jsi, že problém může být funkční a

strukturální. Mohl bys z praxe popsat konkrétní příklad funkčního a příklad strukturálního problému?

Jasně. Vezmu to, jak to děláme na klubu. Každý sportovec, každý člověk má danou konstituci – poměr délky končetin, rozsah v kloubech, připojené svaly. To je takový hardware, kterým je vybavený. A pak má software, podle jehož vzorců zapojuje jednotlivé svaly a v nějaké koordinaci vykonává pohyb. Ortopedi se v podstatě starají o ten hardware a fyzioterapeuti o software, o jeho naladění. Chyby v softwaru bývají často podmíněny hardwarovým vybavením.

Svalové skupiny většinou působí jako protiklady, jako antagonisté – flexory a extenzory, jedny dělají ohyb, druhé natažení – a to musí být v určité balanci. Chůze nebo běh je navíc velmi složitý proces: pracuje noha, stehno, oblast pánve a potom celý osový aparát. Může v tom nastat mnoho chyb a fyzioterapie se obecně stará o jejich nápravu.

Když k nám do klubu přijde nový hráč, zeptám se ho: trpíš na něco? Máš nějaké bolavé místo, které se ti opakovaně ozývá? A to vás navede na to, že má poruchu určitého stereotypu. Já třeba trpím na achillovku, ale v životě jsem neměl bolesti bederní páteře. Je to dané

nějakou sportovní historií a konstitucí, prostě na to trpím. Musím se proto zaměřit na protahování zadních svalových skupin a tak dál. Tomuhle se věnují fyzioterapeuti. To jsou ty funkční věci.

Ke strukturálním může dojít buď úrazem, nebo dlouhodobým přetížením, když něco děláte špatně. Struktura se dlouhodobě zatěžuje a má určitou kapacitu regenerace a reparace. Když ji překročíte – špatnou technikou nebo nadměrným zatížením – může dojít k nevratnému poškození a je potřeba zasáhnout operačně.

Teď se na to pojďme podívat z pohledu vytrvalostního sportu. S jakým typem problémů za tebou chodí vytrvalci – běžci, cyklisti, triatlonisti? Mají spíš špatný hardware, nebo spíš software?

Vždycky projde vlna nadšených hobíků, kteří najednou začnou běhat a mají hardware na takovou zátěž nepřipravený. Už jsem i v jiných rozhovorech říkal: klidně ať lidé začnou běhat, na běhu není nic špatného, ale musí začít opatrně, nejlépe pod dohledem a se správným vybavením, se správnou běžeckou obuví. Když přijde úplný hobík, říkám mu: začněte pomalu, najděte si třeba trenéra, ať nezůstanete u nějaké špatné techniky. U plavání to platí stoprocentně, u běhu si myslím, že taky. Ale hlavně pokračujte, i přes nějaké počáteční problémy.

Ti výkonnostnější pak většinou přijdou s problémem, který vyplývá ze špatné konstituce nebo techniky, a přetíží se. Bývá to kombinace věcí. Často je to jen změna obuvi, u

tenistů třeba změna tvrdosti výpletu nebo šířky gripu na raketě, a způsobí jim to bolesti v oblasti lokte. Měl jsem třeba vrcholové gymnasty nebo skokany na trampolíně, kteří měli jiný typ šněrování a přetížili si šlachy na noze. Byl to úplný nesmysl. Ale musím říct, že čím víc jste sportovec a víte, jak pohyby probíhají, jak ten sport vypadá, na co je zaměřený a jaké má vybavení, tím víc vám to pak pomůže i ve sportovní ortopedické praxi.

Takže i špatnýma botama si můžeme přivodit běžecké zranění?

Jednoznačně. Při výběru obuvi by samozřejmě měl pomoct odborník nebo trenér, ideální je kombinace, kdy je prodejce zároveň trenér. To u nás díky bohu máme. Člověk si obuv vyzkouší naběhat, pustí se na něj zadní kamera a ze zpomaleného záznamu zjistíte, jestli potřebuje například pronační podporu, protože má podélně plochou nohu a patní kost mu kolabuje. Přetěžuje si pak vnitřní šlachy za vnitřním kotníkem, tedy ohýbače prstů a nohy, a tím může dojít k dlouhodobým potížím. Za kotníkem to vídáme běžně.

Honzo, zmínil jsi, že když lidé začnou trénovat, ať i přes počáteční problémy nepřestávají. Tady musím sdílet svoji zkušenost. K fyzioterapeutovi jsem se dostala s problémem s kolenem. Předtím jsem byla u ortopeda, ten mi řekl, ať týden neběhám, a když to po týdnu nepřešlo, řekl mi, ať neběhám měsíc. Je tohle správně? Nebo máme sport nějakým způsobem pořád provozovat,

a co můžeme dělat ve chvíli, kdy nás něco trápí a slyšíme, že nemáme měsíc běhat?

Oklikou se dostáváme k triatlonu, ale ve správném podcastu to vůbec nevadí. Na triatlonu je krásné, že vlastně nikdy nemusíte přestat. Já vždycky říkám: vypozorujte si, co vám dělá zle – jestli je to forma cvičení, nebo objem. Nemusíte běhat každý den, zkuste běhat ob den. Snižte si objem. Pronační podporu nebo neutrální došlap považuju za samozřejmost, kdo to myslí s během trochu vážně, má to mít vyřešené. Ale říkám: přejděte třeba teď do nějakých objemových bot, vyhněte se závodnějším typům. Trošku boty střídejte, střídejte povrch a sportujte do té míry, abyste si druhý den neřekli: dneska nemůžu dělat nic, protože jsem to včera přehnal.

A triatlon je v tom dokonalý, protože se můžete zaměřit na jinou disciplínu, trošku umenšit tu, která vám momentálně dělá problémy, a věnovat se něčemu jinému. Buď cyklistice na trenažéru, na kterém umí jezdit každý, nebo plavání. Plavat můžeme všichni do nekonečna a nikdy to nebude dokonalé, takže tam je obrovský prostor pro zlepšení. Já sám považuju plavání jednak za regeneraci, pokud jste hobík a nemáte nějaký těžký trénink, a pro běžnou populaci za velmi prospěšnou pohybovou aktivitu.

Takže nesportovat je za mě nesmysl. Naopak, když neděláte nic, ochabnou vám i svaly,

které potřebujete a které naopak potřebují nějakou aktivizaci. Dochází k atrofiím a to pro sportovce určitě není dobře. Samozřejmě pokud je tam strukturální postižení, které potřebuje klid, tak se na tom domluvíme. Ale i cvičení druhé nohy se přenáší na tu postiženou a nedochází k atrofiím tolik – říká se, že až z 60 %. I když u hokejisty léčíme jednu nohu, může cvičit tu druhou nebo od pasu nahoru. Jakákoli aktivita a nastartování těla směrem k anabolismu, ne katabolismu, je prospěšné. Přenáší se to.

To je velmi zajímavá informace, super. Říkal jsi, že obecně považuješ plavání za velmi prospěšné. Mohli bychom vypíchnout pár důvodů, proč tomu tak je?

Každý ví, že když začal plavat v dětství a není úplný antitalent, má tu polohu ve vodě, dostane se do ní a v dospělosti na to může navázat, i když měl pauzu. Má to zafixované. Myslím si, že je to nepřenositelná věc – opravdu máte zlatý věk motoriky, kdy se dítě naučí všechno. Proto jsem na své děti docela přísný, co se týče plavání, protože to už nedoženou, a nechci, aby dopadly jako já a bojovaly s tím až do dospělosti.

Voda je hrozně specifická. Staví tělo do polohy streamline, takže zatěžujete a používáte ty správné svaly v plné extenzi a v plném rozsahu. Něco jiného je závodní plavání. Závodní plavání si vyselektuje jedince s hypermobilitou, protože s běžným rozsahem pohybu nebo lehce zkráceným – a nějaké zkrácení má každý – správnou techniku v podstatě nedosáhnete. A pokud ano, přetěžujete se. Plavci jsou samozřejmě specifická skupina. Jejich protahovací cviky bych já nikdy neudělal, vykloubil bych si rameno nebo loket. Ale plavání jako celek, spolu s

nějakou silovou zátěží a jinými aerobními aktivitami, je velmi prospěšné.

Budu trošku ďáblův advokát, i když jsem měl strašnou radost, že jsme si přihráli polívčičku triatlonu. Říkal jsi, že díky třem disciplínám můžu další den dělat jinou disciplínu. To ale občas vede k tomu, že pak trénujeme každý den. Já to tak mám docela často, mám strašně málo volných dní. Nemůže to být problém? Neměl by člověk i při třech disciplínách zařadit volný den?

Triatlon je hodně o plánování tréninku. Myslím si, že jsou dny, kdy se dá zařadit i druhá fáze, když to vyjde, a pak vím, že druhý den neudělám skoro nic. Je to o plánování a samozřejmě o obecných principech. Zátěží vytváříte stres, na který tělo reaguje nějakou anabolickou fází a regenerací. Ta regenerace ale musí nastat. Musíte se opravdu zotavit do výchozí hodnoty, vrátit se do dalšího tréninku silnější a nejít pořád cestou přetěžování, protože to se vrátí.

Takže v týdnu by samozřejmě měly být nějaké volné dny. Je rozumné zařazovat podle časového vytížení objemnější věci o víkendu, rychlejší věci v týdnu a nějaký den mít každopádně volný. Do toho pak vstupuje časový faktor, jako třeba u mě. Musím si všechno velmi plánovat a často mám volný den, když mám čtyřiadvacítku v práci, takže ta regenerace není úplně ideální, nebo to pak musím dohnat další den. Což mě čeká zítra.

A pak je hrozně důležitá i forma superkompenzace – náročnější týdny nebo kumulace, třeba ve formě soustředění, a potom klidnější týden na vstřebání a zapracování toho objemu.

My jsme hodně rozvíjeli hypotézu, že většina triatlonistů jsou zranění běžci nebo zranění cyklisti, což nám teď

tak trošku potvrzuješ. Řekl bys ale, že triatlonisti mají obecně větší potenciál se zranit, protože to přehánějí a trénují moc? Jak říká Sam, trénujeme každý den, takže se zraníme, i když si to různými sporty kompenzujeme a nejedeme pořád jednu a tu samou zátěž. Nebo se spíš zraní jednostranný sportovec – hokejista, běžec, cyklista? Kdybys to měl dát na misku vah, co ti přijde náchylnější?

Myslím si, že když se triatlon dělá s rozumem, nemělo by dojít ke zranění. Může dojít k přetížení, a tam by měla být stopka – včas se zabrzdit, nebo vyhledat fyzioterapeuta, aby se zjistilo, co se dělá špatně a která struktura se přetěžuje. Zranění už je špatně. Přetížení nastane u každého, každý má nějakou svou Achillovu patu – já zrovna tu patu, ale může to být klidně rameno. Myslím si ale, že je to méně časté než u sportů zaměřených čistě na jednu disciplínu. Diverzifikace, všestrannost je hrozně důležitá a prospěšná.

Razím to u dětí a teď razím i u sebe, protože nejsem úplný triatlonový fanatik, že bych musel sedět na trenažéru každý den. Když je venku hezky a je sníh, radši jdu na běžky a nemusím nic pilovat. Obecně si myslím, že je jedno, jaký sport děláte – když jste na tom ideálně závislí, něco dělat musíte, potřebujete vyplavit endorfiny nebo tělo držet v nějakém zápřahu. Je jedno, jestli jdete na běžky, nebo na skialpy. Přijde mi to rozumnější – nejsem úplně zastánce takových těch časných cyklistických kempů v únoru, abych se v létě zrychlil o minutu a půl. Radši vyrazím s rodinou nebo s manželkou na skialpy.

Běžky jsou podle mě úplně super věc. Vždycky říkám: já nechodím na stabilizační cvičení, já chodím na běžky, kde jste v podstatě pořád buď na jedné, nebo na druhé noze a musíte balancovat stranově i předozadně. Takže

tím se kompenzuju místo nějakého stabilizačního cvičení.

Teď jsme se zasmáli, jen pro kontext: před dvěma týdny jsme byli na běžkách. Já jsem byl na běžkách poprvé od sedmé třídy, což už je fakt dávno. Kája taky po delší době.

Po letech, ale ne že bych byla nějaká běžkařka.

Hodně jsme si to užili, bylo to fakt super a mrzí mě, že jsem to nezjistil dřív. Jako aktivita je to super.

Myslím si, že objem, který běžky budují, můžete pak využít, a spousta běžkařů potom přešla do jiných disciplín. Kateřina Neumannová potom sedla na kolo a jezdila časovku, silnici i horská kola a byla v podstatě na olympiádě letní i zimní. Těch příkladů je hodně. Běžky jsou opravdu skvělá věc.

Pojďme se na to podívat trošku z jiné strany, z toho, co jsem říkal úplně na začátku: že bych za tebou v ideální představě nikdy neměl přijít. Samozřejmě se to může stát. Zajímalo by mě, jaké kroky můžu udělat v rámci prevence, aby u mě nikdy nenastalo přetížení nebo strukturální či funkční problém. A vyjměme z toho fyzioterapeuta, toho už jsme probrali, víme, že to je jedna z možností. Dovedu si představit, že jsou kroky, které můžu dělat na denní bázi a které mi pomůžou, abych vydržel sportovat co nejdéle a triatlon mohl dělat do aleluja.

Jasně. Platí to pro triatlon, ale obecně pro všechny sporty: jednostranné zaměření je cesta špatná. Sportovec by měl být co nejvšestrannější, aby se vyhnul svalovým dysbalancím. Měl by znát svoje vlastní tělo, svoje limity a svoje trable a samozřejmě by se tělu měl věnovat. Před natáčením jsme se bavili o nějaké formě rozcvičky, ale dobrý je i ranní rituál. Když víte, že vás bolí určitá oblast, zaměřte se na ni v rozcvičce. Ta by měla být obecně pro všechny, ale každý sportovec by se měl zaměřit na svou oblast.

Většinou jsou to dysbalance – jedna strana je zkrácená, druhá nedostatečně silná, a ta zkrácená převažuje a je v napětí. Z toho pak vyplývá přetížení, buď svalové, nebo šlachové poranění. Pokud je sval pevný, tahá za šlachu a v místě toho nejslabšího místa dojde ke zranění. Sval by se tedy měl protahovat a šlachy promasírovat, aby sval pracoval v odpovídající délce a v odpovídající síle.

Denní rituály by tedy určitě měly být. Já ze své praxe: mám rozcvičku tím, že odjakživa jezdím na kole. Do práce jezdím na kole, ne městskou dopravou – tou jsem jel naposledy jako student – ani autem. Dřív jsem bydlel relativně blízko, teď relativně dál od Hradce, to je letošní novinka. Přestěhoval jsem se v podstatě na trať Czechmana, takže do centra Hradce jedu přímo po ní. To je můj ranní rituál. A zvykl jsem si protáhnout se při čekání na výtah. Trpím na ty achillovky, na zadní stranu, kterou mám zkrácenou, takže mám takový zvýšený schůdek, na kterém se pár minut protáhnu.

To jen říkám ze své praxe, ale péči o tělo by si měl zařadit každý: určitě strečink, nějakou masáž a měl by i přiměřeně regenerovat. A samozřejmě s tím souvisí zdravá výživa, pokud možno omezení nadváhy a celkově zdravý životní styl.

Když už dojdeme do bodu přetížení – jak to poznáme? Když zpětně reflektuju, dost často mě něco někde bolelo a říkala jsem si: to přejde, je jasné, že v tréninku něco bolí. Teď to nemívám, myslím si, že jsem si udělala lepší balanc, lepší svaly a už to funguje líp. Jak tedy přetížení poznáme? Kdy je to na hraně? Jak určíme hranici, kdy už nemůžeme běžet, a kdy to po pár minutách rozběhání přejde a zvládnu to?

To je přesně můj případ. Někdy to znamená, že trénujete málo, nebo že se málo věnujete protažení. Já první 3 kilometry kulhám – nebo mám to štěstí, že po třech to přejde. Vždycky se to snažím nějak odtrpět, pak to přejde a krásně si běžím dál. Pokud je to tahle forma, jde pravděpodobně spíš o zkrácený sval. Zahřátím a jednotlivými kroky se šlacha natáhne, sval povolí a bolesti přestanou.

Bolesti šlachy jsou buď na jejím konci, na úponu ke kosti, což je strašně slabé místo, nebo v jejím průběhu. Šlacha má svůj obal, a když je průběh šlachy přetížený nějakou nadměrnou aktivitou, obal zareaguje zánětem a tvorbou tekutiny. To se může projevit i zvětšením objemu, oteklými achillovkami. Někdy tam může i vrzat. To je jasná známka, že by se mělo v aktivitách polevit. Naopak když je v průběhu aktivity čím dál lépe, jde spíš o nedostatečné protažení nebo nedostatečné zapracování svalové skupiny. Tam bych spíš pokračoval.

Mě k tomu napadá takové téma. Jak říkala Kája – vyběhnu a něco mě začne bolet. Říkám si, proč mi to tělo dělá, proč musím cítit bolest, já to nechci. Co je vlastně bolest a proč ji cítíme?

Bolest je varovný signál blížícího se nebo už uskutečněného zranění. Může to být bolest svalu nebo šlachy na úponu na kost.

Je to varovný signál, každopádně bychom s ním měli pracovat. Měli byste se i ohlédnout, co jste dělali včera, jestli jste neměli nějakou jednostrannou aktivitu. Každý sportovec, speciálně hobík, má nějaké zaměstnání a nějakou vynucenou polohu. My třeba stojíme půl dne na jedné noze. Naštěstí když operuju druhý kloub, stojím zase na druhé noze. Ale musím si toho být vědom a pracovat s tím. Vidět nějakou historii – proč se mi stalo zrovna tohle, jestli nedělám něco špatně. Autodiagnostika je taky důležitá.

Jsem rád, že to říkáš, protože já na bolest vždycky myslím tak, že se mi tělo snaží říct, že něco asi není v pořádku a že bych tomu měl věnovat pozornost. Od mindsetu „proč mi to tělo zase dělá“ jsem se snažil přepnout do stylu: OK, tělo mi říká, že bych měl něčemu věnovat pozornost.

Přesně tak, určitě pozornost. A když mi tohle sdělí pacient, nedívám se hned na postiženou oblast, ale ptám se ho, co dělá, co dělá v práci, jaké má zatížení, co je jeho cílem a kam směřuje, jestli je to reálné, co pro to on může udělat a co si vlastně zařadíme, jakou má motivaci a tak dál. Teprve s touhle znalostí jeho historie, s tím, co tomu předcházelo, se dívám na konkrétní oblast.

Zmínil jsi obecný způsob života nebo styl zaměstnání. Je tam nějaká korelace například mezi sedavým zaměstnáním a tím, že pak odtrénujeme dalších 12 hodin týdně a o víkendu jedeme závody? Celý den sedíme v klidu, koukáme jednostranně do displeje jedním směrem, a pak najednou odpoledne sedneme na kolo a jedeme 100 kilometrů.

Jednoznačně, jsou to nárazy. Musíme si uvědomit, že dnešní styl života je úplně odlišný. Strašně dlouho trávíte v sedě – sedíte v autě, v MHD, na přednáškách, v práci. Ve vynucené poloze je samozřejmě důležitá i ergonomie pracoviště. Když ráno přijdu do práce, nastavím si židli a monitor přesně před sebe do správné výšky. My máme monitory dva, a ten hlavní by měl být vepředu. Je to hrozně důležité.

A samozřejmě pak nejít rovnou na kolo, protože sed způsobuje zkracování ohýbačů na lýtkách a na stehnech. Ti, kdo hodně cestují autem, to mají ještě horší. Mělo by tomu předcházet protažení těchto skupin, protože na kole se zase posadíte. Pokud by tenhle stereotyp trval dlouho, k přetížení dřív nebo později dojde. S touhle znalostí je potřeba věnovat se nedostatkům – zkrácené svaly protahovat a ty opačné posilovat.

Zkusme se teď podívat na nějaké klasické mýty, se kterými se setkáváš

jako ortoped. Jeden už jsme si řekli – že se má přestat běhat.

Že nemáte běhat, abyste neměli artrózu. To je úplný nesmysl. Je potřeba opravdu zjistit, co pacientovi je a jak na tom je – jestli nemá nadváhu, jestli má struktury v koleně správně uspořádané, jestli není po nějaké rozsáhlejší operaci. Naopak svalová kondice pomáhá vypořádat se s přetížením.

Vidíme to na typickém příkladu. Bydlíme blízko Krkonoš a staří horalové tam měli artrózu v kolenních kloubech opravdu obrovskou. Když to trošku přeženu, člověk z Hradce by s tímhle byl v podstatě invalidní a čekal by na endoprotézu. A když přijede člověk z Trutnovska, stěžuje si na lehké pobolívání, že ho po x kilometrech ve sněhu něco bolí. Uděláte mu rentgen a zarazíte se, protože takhle obrovský nález nečekáte. Ale díky chůzi po ledě, po sněhu, do kopce – v Hradci, i kdybychom chtěli, do kopce chodit nemůžeme – mu svalová kondice, svalový korzet a správná balance pomáhají vypořádat se i s těžkými degenerativními změnami, nebo aspoň snižují jejich vnímání.

Svalová kondice je tedy do budoucna strašně důležitá. A to odhlédnu od toho, že podle svalového korzetu, jak vždycky přeneseně říkám: s jakou svalovou výbavou se do důchodu dostanete, takový ten důchod budete mít. Buď budete chodit po doktorech, nebo po výletech. Tak to v podstatě je. Vnitřní lékařství je na velké úrovni, česká medicína je úplně špičková, řeší srdce, mozkové příhody, přežití se dlouhodobě zvyšuje. Ale co se týče svalového a kosterního aparátu, to je handicap. Já dokonce říkám, že to není aparát, je to skoro orgán pohybu. A často dochází k tomu, že si lidé důchod ani neužijí, protože na to nemají fyzicky.

Honzo, říkal jsi, že jaký budu mít svalový aparát, takový budu mít důchod. Ale abych svalový aparát měl, musím v těle vyvolat stresovou reakci, která vyvolá adaptaci, a narostou mi svaly.

Přesně tak.

Do jakého věku jsem schopný fungovat bez vyvolávání té reakce a kdy už bych měl opravdu začít aktivně posilovat? Bez posilování ty svaly mít nebudu a v mojí hlavě je to s přibývajícím věkem čím dál těžší. Do jakého věku si můžu říkat, že jsem ještě mladý a je to v pohodě, a kdy už bych měl přemýšlet, že už možná nejsem tak mladý a měl bych začít něco dělat?

My jsme od sebe věkově asi trošku dál. Myslím si, že posilovat by se mělo v určité míře pořád. I u vytrvalostních sportů je silový trénink nezbytnou součástí a s přibývajícím věkem je čím dál důležitější. Já se teda blížím – na kole už jsem v kategorii masters, dřív masters 1, teď už masters 2, v našem hobby závodě, který máme v Hradci. Takže se blížím k padesátce. Je to sice hrůza, ale myslím si, že tam se to láme. Po čtyřicítce se to hodně láme – nemusí, ale když někdo na tělo nebo na svůj životní styl kašle, jde rapidně dolů.

Vidím tam obrovské rozdíly ve fyzickém, biologickém věku. Je to i 10, 15, možná 20 let. Někdo je úplně fit, v podstatě na úrovni velmi výkonného sportovce, a někdo je troska. A samozřejmě s přibývajícím věkem, s hormonální výbavou a schopností regenerace ten potenciál klesá. Já v tom mám teď se silovou přípravou trošku handicap. Ale myslím si, že do těch 50 byste si měli něco vybudovat a pak to co nejvíc udržovat. Jaký budete mít důchod, musíte přemýšlet už teď, po čtyřicátém

roce.

Letos byla docela virální zpráva, že na Koně doběhla paní v kategorii 80 let. Bylo to fakt všude a bylo to moc krásné. Říkali jsme si, jak se člověk dostane do bodu, že v osmdesáti ještě s úsměvem doběhne celého ironmana na Koně. Zaznamenal jsi to?

Zaznamenal, i když jsem její historii nečetl. Buď je to bývalá výkonnostní sportovkyně, která postupně klesala, nebo je to nezraněný hobík, kterému vydrželo zdraví, a to se dá jen gratulovat. Taky to tak mám v plánu, ale nevím, jestli to vyjde. Přímo Kona ne, ale nějaká takováhle přibližná výkonnost.

Jsme triatlonisti, ale možná nás poslouchají i běžci nebo cyklisti, nebo někdo, kdo jeden z těch sportů preferuje víc. Jsou nějaké typické neduhy, se kterými se může potýkat

běžec, plavec nebo cyklista? Jako příklad mě napadá, že jsem četla, že profesionální cyklisté mají problémy s řídnutím kostí. Můžou se dostat do bodu, kdy mají ve velice časném věku osteoporózu, protože jsou velmi podvyživení – když to řeknu špatně, mají málo živin, jsou lehcí a zátěž v cyklistice je bez nárazů, takže nemají čím kosti posilovat. Je to pravda? A jsou v těch sportech nějaká další taková stigmata?

Úplně jsem to nezaznamenal. U cyklistů je samozřejmě kombinace faktorů. Jednak specifická zátěž, která je převážně v sedě a zatěžuje dolní končetiny, kdežto horní jsou zatížené málo. Na cyklistech je to vidět – jakákoli váha od pasu nahoru je v podstatě nežádoucí, jsou to zbytečná kila, která vám zhoršují výkonnost, zejména v kopcích. Takže tak to určitě bude a jednoznačně to bude souviset i s výživou. Žádnou studii, že by to tak bylo, jsem nečetl, ale logicky to zní. Je to zátěž, která není nárazová, a samozřejmě pokud tráví na kole 5–6 hodin denně řadu let, bylo by divné, kdyby tam dysbalance a nějaké problémy

nebyly. Ani poloha na kole – čím aero, tím víc jste v předklonu – není pro páteř ideální a spousta cyklistů na to trpí. Na druhou stranu se mi líbí, že spousta cyklistů po kariéře nebo v pauze odběhne půlmaraton nebo maraton v úplně úžasných časech. To je taky známka toho, že ne všichni jsou na tom špatně, že výkonnost je obecná a dá se jen přetransformovat.

Příkladem může být Mathieu van der Poel, který po letošní sezóně začal běhat a desítku běžel myslím kolem 33 minut nebo tak nějak.

To bylo úžasné. Z cyklistů se mi líbil třeba Adam Hansen, který bydlí v Česku, v Beskydech. Ten se po kariéře dal na ironmana, taky v úžasném čase. Zaujalo mě, že nebyl nejrychlejší na cyklistice. Je to takový svéráz, ale evidentně měl seřazený i běh a určitě přípravu, a ani plavání – neuplavete jen tak celé 4 kilometry. Klobouk dolů.

V Hradci byl teď Zdeno Chára, hokejista, úplně specifická legenda v zámoří. On byl za dlouhé roky nejvyšší hráč a zároveň měl úžasné silové výkony v poměru k hmotnosti, v některých silových testech byl napříč NHL úplně na špici. A zároveň má po kariéře úžasnou vytrvaleckou fazónu. On je i zrovna můj ročník. Je obdivuhodné, že dokáže tělo adaptovat a přetransformovat do další formy zátěže, takže klobouk dolů. A líbí se mi, že

bývalí sportovci končí u triatlonu, že dostanou rozum a věnují se aktivitě, která jim vydrží do dlouhých let. Není to jednostranné zatížení, nejsou to nějaké ultratraily. Odpočinete si na kole, zapojíte trošku jiné partie a pak to zregenerujete v obráceném pořadí v bazénu. Je to super. Já považuju triatlon za dlouhověkou disciplínu.

A když za mnou přijde nějaký fotbalista z III. B třídy, že chce spravit zkřížený vaz, kolikrát mu to rozmlouvám – jestli mu to stojí za to a jestli si radši nemá nechat funkční kapacitu kloubu, kterou ještě má. Ten kloub má určitou životnost pro aktivity, které dělá s rodinou, víkendové výlety a tak dál.

Krásně propagujeme triatlon, to se mi hrozně líbí. Před podcastem jsme přemýšleli, že nám přijde, že nejvíc hobíků ve vyšším věku dělá triatlon. Nevím, jestli to není jen tím, že žijeme v triatlonové bublině a sledujeme triatlonové závody.

Je to dost možné, ale vnímám to tak, že čím jste starší, tím je v kategoriích větší konkurence. Mezi třicátníky bych se kolikrát umístil líp než ve čtyřicítce nebo padesátce. Takže něco na tom je.

Bavili jsme se o cyklistech. Co plavci a běžci?

Plavci mají asi častěji problémy s ramenem. A je to velmi zajímavé – za loňský rok jsem operoval asi pět plavců a všem levé rameno.

Mě taky bolí levé rameno.

Všem šlo levé rameno. Co je tam pro vás typické? Jsou všichni leváci, nebo praváci?

Praváci.

U praváka bych čekal spíš pravé rameno. Byla mezi nimi i jedna plavkyně, profesionálka – ta možná bude vědět, o kom se teď bavíme. Trenérka mé tréninkové skupiny, úžasná trenérka, výborná plavkyně, výborný člověk. I když je lehce hypermobilní, evidentně si přetížila ramena do té míry, že jí šlachy praskly. A je ve věku, kdy by to tak mělo být. Určitě tam byla kombinace přetížení a – ať se neurazí – ne úplně dokonalé techniky, a ona je opravdu velký dříč. Takže si opravdu přeplavala šlachu bicepsu a natrhla si šlachu vnitřního rotátoru, který potřebuje pro záběr. Správně se má plavat velkými svalovými skupinami, prsním a zádovým svalem, ale samozřejmě i

ten vnitřní rotátor dostává zabrat a navíc může docházet k určitému tření. Měla krásně luxovanou šlachu bicepsu, kterou jsme jí potom spravovali. Levé rameno je dobré, vyšvihla se zase na úroveň – a začalo ji bolet pravé rameno. Jsme zvědaví, kam to povede. U plavců jsou samozřejmě i některé další věci, ale většinou je to v oblasti ramene.

Honzo, k tématu operací – dovedu si představit, že kdyby mi někdo řekl, že mi budou cokoli operovat, bylo by to pro mě konec světa. Pojďme dát lidem, které něco takového čeká, naději, že to konec světa není – stejně jako ta plavkyně, o které jsi mluvil, se vrátila zpátky. Jak dlouho trvá zotavení z takové operace a návrat do kondice, kterou jsem měl předtím?

Tam bych to rozlišil, protože někdy pacientům doporučuju zasáhnout i preventivně. Když uděláme jednoduché zobrazovací vyšetření, víme, že kloub není v dobrém postavení, nebo jsou tam nárůstky, které můžou šlachy opotřebovat dřív, než by se stalo bez nich. Nebo jsme už opravili jedno rameno a teprve začalo bolet druhé. Víme, kam to povede, takže řeknu: dobře, teď to nemáte, ale na té původní straně došlo k vážnému poškození. Tak jim třeba říkám:

nenechte to dojít až do téhle fáze, pojďme zasáhnout preventivně. Při správném nastavení softwaru k tomu potom vůbec nemusí dojít.

Mám to na vlastní kůži, protože mě na podzim čeká operace ramene. Je to kombinace přetížení, ale i opakovaných pádů, v podstatě už z dětství, z nějakého tréninku. A vůbec se toho nebojím. Bude to otázka 6 týdnů nějaké omezené zátěže. V rameni dáváme šátkový závěs nebo ortézu, u kolenního kloubu ortézu a berle.

Pomůžu si tím, jak motivuju mladé hokejisty, když se něco stane. Vrátím se k té fyzioterapii, k hardwaru i softwaru. Vždycky řeknu: dobře, zranil ses, to není konec světa. Pojď začít budovat druhou stranu, zapřáhneme zbylé partie a pojď pracovat na svých nedostatcích. Pojď se vrátit do správné techniky. Začni dělat to, co můžeš, zapomeň na to, že máš něco zraněného, a pojď budovat zdravé základy – můžeš se vrátit silnější. Jindy na to nemáš čas, máš tréninky a regeneraci. Pojď budovat koordinaci, svalový korzet, odstraňovat dysbalance a ve výsledku můžeš být silnější, než jsi byl. To je motivace i pro profesionální sportovce a často se to opravdu děje.

Myslím, že i pro hobíky je to úplně super rada. Jak jsem říkal, pro mě by to aktuálně znamenalo konec světa, ale díky tvým slovům vím, že můžu být v klidu. Kdybych šel v listopadu na operaci, zlepším si kop nohou, na kterém stejně musím

pracovat. A trenažér – to nás nezastaví.

Já třeba plánuju operační výkony skoro půl roku dopředu, takže si nemůžu dovolit vypadnout ani na den. Kdyby přišel úraz, co bych dělal? Takže si to naplánuju mimo sezónu. Vím, jaký mám v rameni nález. Někdo by s tím asi dál nesportoval, ale mám v plánu nějaké závody a vím, co si můžu dovolit. S natrženými šlachami bych to úplně neradil, ale znám svoje tělo, takže letos to ještě odjedu a na podzim si to dáme do pořádku.

Několikrát jsme zmínili, že jsi aktivní hobík a sám triatlonista, a říkal jsi, že máš v plánu nějaké závody. Jaká tě čeká sezóna 2026? Co máš v plánu?

Říkali jsme si, že Kona to ještě nebude.

Ještě ti není 80.

Na podzim jsem chtěl jet dlouhý triatlon a to rameno to trošku komplikuje. Ale samozřejmě bydlím v Hradci, takže pro nás je a vždycky byl základ Czechman. Bydlím v podstatě na straně Hradce, odkud jsem po 10 minutách na trati Czechmana. To je taková klasika, jezdí tam v podstatě všichni a jsem velký fanoušek, příznivec a podporovatel, protože je to úžasný závod. Takže registrace je tam nutností. Loni mi to nevyšlo kvůli rodinné oslavě, na které jsem nemohl chybět, a litoval jsem toho. Byl jsem se podívat až v neděli po návratu a bylo mi hrozně líto, že jsem se nezúčastnil.

Mám ale takovou klasiku, takové kamarádské závody. Začínáme Poděbradským triatlonem, který je v podstatě takový český otvírák, koncem května. Pak se přejede na Czechmana, potom je trošku pauza, musím zase něco udělat v práci, a rodinná dovolená, která je ale v podstatě soustředěním. Jedeme do Rakouska, do Itálie, nabalíme kola, věci na běhání, na plavání i

neopreny, protože v jezerech není vždycky úplně teplo. Rodina pak střídá zábavu, poznávání a tréninky, takže se vždycky nějak protočíme.

To je skvělé. Co jako ortoped ze své praxe uplatňuješ ve vlastním tréninku? Víš, čemu se vyhnout – je tam něco specifického, co děláš nebo neděláš? Z čeho ses poučil?

Třeba povrchy. A objemy trénuju rozumně, musím říct. Nějaký objem je samozřejmě nutný. Běhat se musí, nejde to ničím ošidit, ale dá se běhat i po lesních stezkách, nemusíte pořád po asfaltu. V Hradci je to jednodušší, protože tam mám opravdu nepřebernou síť stezek, máme dokonce v lese i měkký povrch s kůrou a jehličím, což je úplně úžasná věc. Snažím se vyhýbat tvrdým povrchům a trénování v lehčích botách spíše závodnějšího typu. Tohle po sobě dělám, poslouchám své tělo a opravdu to točím dokola.

Nemůžu si dovolit víc než 3 běžecké tréninky týdně, ale ty tři se snažím dodržet, v různých objemech a v různých intenzitách. U mě je to složitější, vždycky si ukradnu třeba hodinku, takže to musí být malinko intenzivnější. Pořád dokola to plánuju se službami. A musíme si najít i čas na regeneraci, což je pak většinou trénink s dětmi o víkendu nebo nějaká rodinná aktivita, protože nemůžete být pořád někde sám zavřený,

buď na trenažéru, nebo sám na cestách.

Zdá se mi, že máš mistrovsky zvládnutý time management. Kolik toho zvládneš týdně odtrénovat a máš nějaké tipy? Naši posluchači se nás na Discordu často ptají, jestli máme nějaký tip, jak to všechno skombinovat. My oba pracujeme přes den u počítače, nemáme čtyřiadvacetihodinové služby, nemáme směny – to jsou pro mě naprosto nepředstavitelné věci. Jaké jsou tvoje time management tipy a kolik hodin týdně zvládneš?

Na hodiny bych to moc nepočítal. Je to míň, než bych chtěl.

To bychom řekli všichni.

Míň, než bych chtěl. A když už ten čas mám, trénuju maximálně efektivně. Nemám moc času na objemové tréninky, takže jsem šťastný, když vypadnu na kolo na několik hodin – to je svátek. Naštěstí mi teď dorůstají děti a dcera je už zdatná cyklistka, takže můžeme podnikat spolu. A jsem šťastný, když jsou děti u babičky a můžu vyrazit s manželkou. Pak je to jednodušší.

V týdnu se to samozřejmě u zaměstnaného člověka neobejde bez ranního vstávání. Naštěstí je v Hradci bazén otevřený brzy ráno a máme tréninkovou skupinu – v podstatě pondělí, středa, pátek. Podle toho, jak vám to vyjde, se můžete ke klukům připojit, posílají tréninky dopředu, takže víte, co se bude plavat. To je skvělé. Je to parta hobíků i bývalých závodníků. A pak máme ve čtvrtek pravidelný plavecký trénink s Honzou Volárem. Jsem hrozně rád, že založil oddíl a takovou tréninkovou skupinu, takže plaveme pod odborným dohledem – Honza neplave, ale dává nám rady a motivaci. To je čtvrtek večer.

Takže vím přesně, který den co budu dělat. Vím to už o víkendu, musím si to naplánovat a pak to případně podle pocitů upravím – třeba vyměním za výběh, nebo zkrátím, když mi do toho něco vleze. Po ranním plavání občas stihnu druhou fázi. Dneska jsem stihl akorát ranní výběh po sněhu po polích.

Na druhou fázi ne?

Bohužel ne – druhá fáze je tady,

jinak by byla jinde. Spíš teď čas kradu. A samozřejmě nechci šidit děti, protože ty mají svoje tréninky. Dobré je spojit takové to taxi, rozvoz na tréninky, s tím, že si vezmete s sebou věci. Nemusíte tam hodinu prostát a koukat, což je stejně k ničemu, a jdete si dát desítku někam dál.

Trénuješ sám, nebo s trenérem?

Plavat jsem dlouhé roky chodil sám a blbě, což mě nikam neposouvalo. Pak jsme v podstatě začali v 1. plavecké škole, která je pro dospěláky – říkám schválně jméno, protože plaveckých škol je tam víc – a je to úplně super věc. A postupně přes další rady trenérů ze závodního plavání, protože moje děti plavou závodně v oddíle. Z trenérů se často stanou pacienti a pak zase rádci. Různé tréninkové party, teď hodně ta Honzy Volára, což nám dává hodně, takže tam plavu dá se říct pod dohledem.

Snažím se chodit dvakrát až třikrát týdně. Jeden trénink je čistě strukturovaný plavecký trénink s Honzou a pak si doplním buď nějaký klidový trénink na objem, nebo nějakou techniku, nebo nohy – to je můj největší handicap. To si pak dělám sám.

Na běhu máme taky výbornou partu. Trénuje se s Milanem, což je výborný trailový běžec a vrchař. Má úterní tréninky v podvečer, které začínají u nich na prodejně, takže je to pod jeho dohledem. Běžecký trénink má strukturovaný a v různých fázích roku zaměřený na různé věci – silovou vytrvalost, někdy trénujeme tempo,

vždycky je nějaký rozklus, technika, sprinty, chodíme na ovál. To je taky super věc. A nějaký objemový trénink o víkendu si pak udělám sám.

Když to jde, jezdíme na tyhle tréninky – je to kousek od mého bývalého bydliště, teď to mám kousek dál. Bohužel ve stejný čas, v úterý, probíhá takzvaný Hradecký pohár, což je závod na horských kolech pro jezdce různých věkových kategorií, od odrážedel po mastersy. Já budu za rok už v té nejstarší kategorii. Je to super intenzivní, necelých 20, kolem 18 kilometrů, v náročném terénu, v podstatě na stejných tratích, na jakých se potom jezdí Hradecký terénní triatlon. Takže to je taková úterní intenzivní aktivita na kole. Využívám možností, které tam máme.

Samozřejmě je tam i cyklistická parta, jsou tam skupiny, které jezdí různě, ve středy, v soboty, nebo se domluvíme v rámci naší tréninkové skupiny. Ale hodně jezdím sám, protože bohužel nejsem flexibilní. Mám dost fixní pracovní dobu, od 7 do 4, takže buď předtím, nebo potom.

Začal jsi výčtem všech skupin, se kterými trénuješ. Myslím, že nám tady Honza dneska potvrdil spoustu hypotéz, které jsme měli. Že spousta triatlonistů jsou zranění běžci nebo plavci – teď jsem zapomněla tu druhou. Ta druhá byla, že se triatlon dá dělat dlouho a že je to zdravý sport, protože si v něm různě kompenzujeme. A ta poslední, že triatlon je individuální sport, ale má týmového ducha, tak jak ho

praktikuješ ty. A my jsme to doplnili o rodinný příběh.

Ano, protože u nás to dělá celá rodina.

To je ideální kombinace. To je to nejlepší.

Tak to vidím i já.

Moc ti děkujeme, že jsi za námi vážil cestu. Já jsem si to povídání moc užil a myslím, že tu zaznělo pár velmi zajímavých informací a tipů, jak v naší triatlonové radosti pokračovat zdravě a co nejdéle. Přejeme ti, ať ti vyjdou závodní cíle, které máš na tento rok, a ať dopadne dobře ta operace. Moc děkujeme.

Rádo se stalo, rád jsem vás viděl. A ať se tedy vaše rodina triatlonistů rozšiřuje, protože je to opravdu zdravý sport, tomu plně věřím, je to dlouhověká záležitost. Jsem velký propagátor.

Myslím, že po dnešku se vyprodají i ty závody, které ještě vyprodané nebyly.

Každopádně se uvidíme na Czechmanovi v Hradci. Budu fandit na trati, takže až budete probíhat kolem, zafandím. My tam máme sobotu i neděli, protože děti asi jedou v rámci Českého poháru. Já pojedu v sobotu, manželka se ještě nerozhodla – manželka taky dělá triatlon, takže to je fakt paráda.

To je super.

Už má zkušenost i s polovičním ironmanem, absolvovali jsme spolu Doksy Race a bylo to moc hezké.

To je skvělé. Takže se s tebou uvidíme na závodech. A děkujeme i našim posluchačům, že nás poslouchali až sem. Doufám, že to pro vás bylo stejně přínosné jako pro nás a že budete triatlonovat ve zdraví ještě dlouhá léta. Budeme rádi, když nás budete sledovat na YouTube, na Instagramu, na našich sociálních sítích a na Spotify, pokud nás ještě nesledujete. A pokud pro vás byla tahle epizoda přínosná a bavila vás, budeme moc rádi, když nám přispějete na natáčení na platformě Buy Me a Coffee – někde tady se určitě na obrazovce objeví QR kód.

Pokud máte nějaké dotazy nebo chcete sdílet své zkušenosti s ortopedickými zraněními a neduhy, máme naši komunitu na Discordu, kde si tohle všechno sdílíme, píšeme si a radíme se. To je asi všechno. Mockrát děkujeme a mějte se krásně. Ahoj!

Ahoj, díky moc.