36# Jirka Střípek: Trénink začíná radostí z pohybu

Ahoj, já jsem Karolína. A já jsem Samuel. A vítáme vás u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Dnešní epizoda je samozřejmě opět speciální, protože my už to jinak neumíme. A proč, Kájo?

Jsme podcast, který je primárně určený pro hobíky, jako jsme my. V poslední době jsme tady měli nějaké profíky a experty na různá témata, a říkali jsme si, že je možná prostor popovídat si s dalším hobíkem, s někým, jako jsme my. Takže tady vítáme Jirku Střípka. Ahoj, Jirko.

Ahoj, ahoj.

Jirko, ty jsi hobík jako my, takže se tě chceme zeptat na klíčovou otázku: co tě přivedlo k triatlonu?

Asi láska k pohybu v přírodě, volnost, psychohygiena. A jak jsme se bavili předtím – v době covidu jsem fakt přibíral. Dělal jsem za počítačem a víceméně veškerý čas jsem věnoval škole a práci, a šlo to na mně vidět. Takže jsem aspoň začal běhat z práce domů, a aby to nebyl jednostranný pohyb, začal jsem i jezdit na kole. Vrátil jsem se tak k tomu, co jsem dělal v dětství, protože nás rodiče vedli k aktivnímu pohybu.

A pak z toho najednou byl hec: pojďme si stanovit cíl. A to byl tehdy Czechman, o kterém jsem nevěděl, jestli ho zvládnu, jestli to není připálené – myslím, že jsem měl asi pět měsíců na přípravu. Ale jo. Takže to byla víceméně moje cesta k triatlonu.

Jsem ráda, že potvrzuješ teorii, kterou jsem rozvíjela v naší povánoční epizodě – že spousta triatlonistů jsou covidoví běžci a covidoví cyklisti. Tady máme ukázku.

Určitě. Já jsem předtím spíš preferoval týmové sporty, ať už florbal, nebo volejbal. Ale i triatlon mi přijde svým způsobem kolektivní. A dá se dělat kdykoliv a jakkoliv, a i člověk úplně bez zkušeností s ním může začít. To byla i moje cesta.

Zmínil jsi, že ten Czechman byl hec. Byl to kolektivní hec?

Tehdy to byl víceméně hec sám se sebou, ale postupně se na to nabalili další kamarádi a řekl bych, že jsme založili takový neoficiální oddíl Medvídci. Nikde nejsme zaregistrovaní, ale je to komunita lidí, zelenáčů, kteří se pak vydali touhle cestou. A máme super trička, kdybyste chtěli.

Říkal jsi, že je to vlastně kolektivní věc. My s Kájou říkáme, že triatlon je individuální sport, ale má týmového ducha. Takže mě těší, že jsi to potvrdil svými slovy.

Určitě. Asi se o tom budeme bavit později, ale ke konci jsem trénoval sám a přiznám se, že mi to už lezlo na hlavu – bylo to svým způsobem náročnější. A pak skupinové tréninky, třeba i dráha, kterou jsem do té doby nesnášel. Byť jsem vystudoval sportovku, nechápal jsem, proč bych měl běhat kolečka na okruhu. A najednou mě to fakt bavilo, protože je to v komunitě – ta sdílená bolest, to utrpení. To bylo super. A nikdo to tam nehrotil, nikdo se nikomu neposmíval, spíš jsme se podporovali k lepším výsledkům. Za to jsem extra vděčný, že jsem poznal, že i dráhu lze mít rád.

To je pravda, já to mám stejně. Nikdy by mě předtím nenapadlo jít sama běhat na dráhu dokolečka. Ale s kámošema je to dobré, a navíc se člověk hecne a běží trošku rychleji.

To určitě. Vy jste asi rychlejší běžci, takže mě to tam vždycky popotáhlo.

Zmínil jsi ten první závod. Czechman je myslím aktuálně cíl mnohých z nás – někteří tady sedí v místnosti, někteří nás teď poslouchají. Co tě zaskočilo, nebo co si pamatuješ z přípravy na svůj první triatlon? Sháněl jsi kolo, sháněl jsi dres?

Já si pamatuju, že jsem víceméně nic neměl. Jako spousta jiných lidí – pro mě bylo úplně v pohodě odjet to v cyklistických šortkách, i když jiní tam měli dres.

A pamatuju si, že vy jste v podcastu říkali, že pračku při plavání byste nedoporučovali. Já naopak. Já jsem nevěděl, do čeho jdu.

Neříkej mi, že sis to užil.

Užil jsem si to. Přiznám se, že možná dobře pro mě, že jsem nevěděl, do čeho jdu. Člověk ví, že se nemůže zadýchat po prvních sto dvou stech metrech. Párkrát jsem tam dostal, tak jsem zpomalil, vydýchal jsem to a prožil jsem si takovou chvíli: dobrý, teď se musím zklidnit, ať to dokončím, protože na plavání vyhoří spousta lidí. Já jsem extrémně pomalý plavec, ale věřil jsem si, že to v neoprenu v pohodě uplavu. Za mě, když má člověk neopren, tak to i kdyby nechtěl, prostě dá.

Nějak to doplácáš?

Stoprocentně, nějakým tempem to dá. Vím, že jsem se tehdy hodně bál limitů na plavání a kolo. Furt jsem si to přepočítával, jestli to vyjde – myslím, že je tam limit sedm hodin, nebo kolik to teď je, nevím. A ve výsledku jsem byl úplně rychlejší. Jak se říká, člověk je nejrychlejší na cyklostezce a na závodech. Tak to je – tehdy jsem překonal sám sebe.

U limitů je dobré se dívat, jak se počítají. Řešili jsme to loni a nevěděli jsme, jak to funguje. Když se na limit někdo soustředí a chce si to spočítat, je potřeba se podívat, od kdy se počítá – většinou od startu poslední vlny, když se startuje ve vlnách.

Přiznám se, že nevím.

Pokud se počítá od poslední vlny, je to lepší pro ty, kdo startují dřív – mají víc času.

Jo, jo. Takže za mě chci jenom říct: pračku doporučuju. Byl jsem tam od té doby víckrát a ne vždycky jsem ji zažil, takže ne vždycky jsem byl potěšený.

Jak se ti podařilo se jí vyhnout?

Přiznám se, že nevím. Podle mě jsem startoval moc vzadu a jak jsem pomalý, tak už jsem je nedohnal. Možná to není řešení.

Napadá mě strategie, že jsi plaval pod vodou.

Nebo jsme se snažili startovat na kraji, to nám přišlo logičtější. Ale jednou jsem ji myslím nezažil, jinak pokaždé trochu. Je to dobrá zkušenost a důležité je to nevzdat. Mít neopren, v klidu počkat, až to přejede, a pak o tom vyprávět v hospodě.

To je dobrý tip. A na ten první Czechman ses připravoval sám?

Jo, na všechny půlky jsem se vždycky připravoval sám, až na ty dlouhé tratě. Nevím, jestli byla moje koncepce ideální – určitě není. Teď to možná vyzní blbě, ale byl jsem dobrý sám pro sebe v tom, že jsem to dokončil. Nic mi nebylo, nebyl jsem pak hotový, měl jsem radost z pohybu a neměl jsem žádné křeče. Ale v přípravě jsem vždycky měl zranění, která byla vlivem přetrénování – sekal jsem si objemy: cítím se dobře, tak si ještě dám víc.

Říkal jsi koncepce. Jaká byla tvoje koncepce, jak sis plán sestavoval?

Slyšel jsem někde od Petra Vabrouška, že on to má pocitově: když se v pondělí necítíš na běh, je blbost jít běhat. Takže jsem sporty točil podle pocitu a podle času.

A co motivy tréninků? Dneska se cítím na intervaly, dneska fouká tímhle směrem, tak si dám vytrvalost v zóně 2…

Motivy víceméně žádné nebyly. Plavání – to jsem fakt jenom plaval. Občas jsem si dal nějakou trať, třeba že teď plavu dvoustovku, ale že bych plaval rychleji nebo se zaměřil na techniku, to ne. Měl jsem to tak, že to zvládnu uplavat, a to pro mě bylo důležité. Na kole jsem se snažil měnit trasy – jiná trasa, jiná zátěž, jiný čas, tak je to v pohodě. A běh – víceméně jsem furt běhal stejnou trasu. Občas jsem si řekl, teď zrychlím, nebo zpomalím, ale že by tam byla koncepce, to je podle mě přesný opak. A měl jsem radost z pohybu.

To zní dobře – pocitově a mít z toho radost.

Ono je to dost jednoduché. Když vezmeme druhý extrém – systematický trénink, kterého se pevně držíš – můžeš tu radost z pohybu jednoduše ztratit. Já sám tomu říkám běh pro radost: jednou za čas si dám běh, kdy neřeším nic, jenom běžím, abych měl právě tu radost. Když to uděláš jednou za čas, je to super. Když to děláš celou sezónu, není to úplně ideální.

Teď zpětně to není úplně ideální, ale jak říkám, dokončil jsem ty závody a měl jsem z toho dobrý pocit.

Já si myslím, že to je skvělý ukazatel toho, že jsi byl na svůj výkon dostatečně připravený.

Promiň, já mám ještě spoustu „ale“. Jedno z nich je bike fitting. Ten jsem doteď neměl a vím, že na prvním závodě jsem si říkal: ty jo, to hrozně bolí. Na šedesátém kilometru mě začala fakt bolet záda, bylo to nepříjemné a říkal jsem si, že nechápu lidi, kteří do toho jdou. Ale když už jsem v závodě, tak to dokončím.

Takže bys doporučil bike fitting?

Stoprocentně.

Ale něco, co nám říkal Pavel Wohl: bike fitting je zrádný v tom, že jdeš na fitting na nultém kilometru, jsi fresh a někdo tě fituje. Otázka je, jestli je to pak relevantní pro šedesátý, sedmdesátý, osmdesátý kilometr. Spíš přemýšlím, jestli to není o tom reálně najíždět objemy, vyzkoušet si v tréninku, jestli na šedesátém, sedmdesátém kilometru bolí záda, a případně něco upravit.

Bolí vždycky, ale s trénovaností mě to začalo bolet později. Kája to má vždycky nastavené na milimetry – to se přiznám, že nemám a ani nemám tu teorii, jak co posouvat. Kamarád Radek si s tím rád hraje, je technický typ, přijede domů a fakt se o to zajímá. Mě tohle nebere. Radši si užiju o pět minut víc venku. Přiznám se, že jsem líný, i když vím, že je to chyba. Ale jde to i bez toho.

Ale můžeš to dělat i za pochodu. Já jsem předtím měla jiné kolo a nebylo mi na něm pohodlně, nejezdilo se mi dobře a nemohla jsem přijít na to, co a jak. S ním jsem na fittingu nebyla, ale jsem přesvědčená, že mi prostě velikostně nesedělo, bylo mi velké. Pak jsem si koupila tohle kolo a s ním jsem na fittingu byla. Fitting mi dal skvělý výchozí bod, ale pak jsem si to upravila sama, protože jsem si koupila jiné sedlo. Už jsem měla cit pro to, jak to má být – když se mi povolí sedlo a pohne se o půl centimetru, hned to poznám, zastavím a podívám se. Když to máš nastavené tak, že se ti jede dobře, a něco se malinko pohne, cítíš to. Takže si myslím, že kdyby ses na to trošku zaměřil a hrál si s tím…

Nebudu lhát, pak jsem bohužel při jízdě praskl sedlovku, protože mě auto vytlačilo ze silnice. Takže jsem ji měnil a pak to člověk ladí. Věděl jsem, že si s tím musím fakt hrát, protože i když to byla víceméně stejná sedlovka, byl to úplně jiný pocit i úhel. Ale teď je to nějak nastavené, nějak to funguje, tak se jezdí.

Když jsi měl ten pocitový koncept založený na pohybu s radostí – takhle jsi ujel čtyři půlky. Napadá tě něco, co jsi během nich měnil, abys byl na další rychlejší nebo si to víc užil? Nové vybavení, cokoliv?

V rámci té poslední, právě Czechmanu, jsme měli sázku – a sázky doporučuju všem. Kamarád Radek má takovou komunitu v lanáči a viděli jsme, že tam spousta našich kamarádů přijede buď závodit, nebo fandit. Dohodli jsme se, že kdo dojede druhý, pozve všechny ostatní kamarády na brunch. Takže ve výsledku se to sčítalo v penězích a bylo dobré se nahecovat. On je rychlejší na kole, já trošku na běhu. Takže moje doporučení: sdílet to s někým, najít si

parťáka, který je na tom výkonnostně plus mínus podobně, a hecovat se. A co mi pomohlo? Asi přidat nějaké intervaly, třeba do kopce, kdy se člověk úplně vyždímá. Ale bohužel ani tam nebyla koncepce. Ale stačilo to.

Takže brunch platil Radek?

Bylo to těsné, protože já mám v životě hodně štěstí. Ten den pršelo a on byl opatrný, takže to na kole podle mě tolik nehrotil. Já jsem věděl, že musím jet na maximum, a naštěstí jsme na běh přicházeli víceméně ve stejnou chvíli. Tam jsem věděl, že je to dobré.

To je skvělé pro soutěživé povahy. Někdo jde závodit jen tak, protože ho to baví. Ale když jsi soutěživý a víš, že ve startovce budeš třeba tři sta padesátý první, je super najít si někoho podobně výkonného, vsadit se s ním o něco docela drahého a udělat si vlastní závod v závodě.

A zároveň to potvrzuje, co tady říkám hodněkrát – mít s kým sdílet sportovní zážitek ho povýší na další level.

Super. Já jsem měl cíl dokončit Czechman pod 5:15. Myslím si, že jsem na to měl, ale pak jsme přijížděli spolu a člověk si chce udělat náskok, aby si ještě mohl odskočit na záchod a neztratil to. Myslím, že jsem tehdy dokončil za 5:18, 5:19, nějak tak. Bylo to tím, že jsem si už jenom hlídal, jak je za mnou, a soustředil se jen na něj. To si pamatuju, to byl fakt prožitek. A pak jsem možná zbytečně zpomalil, protože jsme další den ještě běželi shorta.

Takže šetřit.

Jo.

A když jsi z koncepce tréninku s radostí přešel na koncepčně uchopený trénink s trenérem – to musel být životní zlom, když ti najednou někdo říká, co máš dělat, kde máš zrychlit.

Řeknu to takhle: otevřely se mi oči. Je spousta věcí, kterých se to týká. Zaprvé TrainingPeaks – díval jsem se na své záznamy a hodně často tam mám napsané, že to je zase úplně nový typ tréninku. Že běhání i plavání jde udělat zábavně, je to hrozně příjemné a člověk nemusí pořád dokola běhat stejnou trasu. Takže je fajn, když máte někoho, kdo tomu aspoň trošku rozumí.

Druhá věc: já vím, že existují různá tréninková období, ale člověk to teď může úplně vypustit – a to už tady v podcastu zaznělo několikrát. Dáváte důvěru někomu, kdo tomu fakt rozumí, nediskutujete, nepřemýšlíte nad tím.

A třetí – trochu to narazilo na moji koncepci. S trenérem jsem měl potřebu tomu rozumět. Říkal jsem si, to je blbost, víte, že je zkušenější, ale napadalo mě, jestli by to nešlo udělat takhle nebo takhle. Takže ze začátku, tak tři měsíce, jsme si občas napsali, protože jsem to potřeboval pochopit. Posléze jsem pochopil, že on tomu fakt rozumí, že já tomu do takových detailů a hloubky asi neporozumím a že staví hodně na zkušenostech, které jsou asi nepředatelné.

A teď si jenom uvědomuju, ať tady nevyzním úplně jako hlupák: já jsem vystudovaný, vím, že existuje teorie sportovního tréninku a že by se to dalo nějak udělat, a asi bych to zvládl. Ale nebavilo mě to. Pro mě byla důležitější radost ze samotného pohybu než přemýšlet, jak se posunout, co bych mohl udělat jinak a jaký to na mě má vliv. Tehdy jsem se chtěl jenom hýbat a těšil jsem se na závody.

A teď možná něco motivačního. Když jsem přijel na Czechman – ale to je podle mě jakýkoliv triatlonový závod – nazývám to festival krásných lidí. Lidi jsou usměvaví, je to venku, jsou v pohodě, i když prší, vypadají dobře, jsou tam různé věkové kategorie. Takový fakt dobrý festival.

To je super, protože my si s kámoškou Jančou říkáme úplně to samé. Lidi sedí na zemi jako na fesťáku, někdo něco shání, někdo někomu něco nese, nevíš, kde co je, čekáš ve frontě na záchodky – je to úplně totální fesťák. A vrchol byl, když se kamarádka na závodě šla k někomu převlékat do karavanu. Tak to už byl totální fesťák. Takže mi to taky připomíná festivalovou kulturu.

Jsem za to moc rád. Vím, že to tak má spousta komunit, lezci a další, ale za mě – čím víc je to venkovní sport, tím víc to doporučuju. Pro určitý typ lidí. Já jsem se v tom našel.

A s trenérem ses rozhodl spolupracovat, protože ses rozhodl zkusit celého ironmana. Byl to další hec, nebo logické vyústění toho, že děláš poloviční a další meta je ironman?

Asi obojí trochu. Pamatuju si, že ještě dřív, když jsem chtěl začít trošku trénovat sám, jsem si koupil Tréninkovou bibli pro triatlety.

Investiční záležitost.

To si hlavně nech!

Jo, dám ji do trezoru. Super knížka, bavilo mě to číst a uvědomovat si to, ale jak říkám, moje koncepce byla jiná. A pamatuju si, že tehdy jsem potkal někoho, kdo tak nevypadal, ale řekl, že odběhl ironmana. Já jsem říkal: wow, veškerý respekt. Pro mě to byl cíl, který bych si někdy v životě chtěl zkusit, ale byl hrozně vzdálený. Pak přišla ta euforie z první půlky a u té čtvrté jsem viděl, že buď můžu jít zrychlit, nebo to můžu prodloužit na celého. A upřímně – intenzita hrozně bolí. Když to bolí na dráze, je to fajn, ale víte, že

polovičního se běží třeba hodinu. Vy běháte pod pět hodin? Neznám. Pro mě je to intenzivní a hodně bolavé, takže jsem si vybral cestu menší bolesti. Jsem za to hrozně rád a asi jsem se v tom našel, že mě to baví. Teď je to cíl, kam bych chtěl minimálně v rámci života směřovat a někdy se k tomu zkusit vrátit.

A ty jsi odešel svého prvního dlouhého ironmana. Jaké jsi z toho měl pocity?

Takové ambivalentní. Znáte ta videa na YouTube, kde běží písnička a lidi v cílové rovince vypadají, že je to fakt zasloužené, vydřené. Já jsem to dokončil a pak jsem to dlouho rozebíral s lidmi, že jsem po prvním ironmanu takový zklamaný. Nezažil jsem pocit toho selhání organismu. Dokončil jsem a věděl jsem, že mám navíc, že bych dokázal přidat.

Moji rodiče se znají s Filipem Ospalým a ten mi řekl důležitou větu: že budeš mít krize, je jisté, a jediné, na čem záleží, je, kolik jich budeš mít, jak dlouho budou trvat a jak je překonáš. A když jsem to dokončil, neměl jsem žádnou větší krizi, vlastně vůbec. Najednou vstoupíte do závodu s něčím, co se vám nesplní. Je to super, teď zpětně jsem trenérovi strašně vděčný, že mě připravil tak, jak mě připravil. Ale bylo to nesplněné očekávání.

Ale není to právě dobře, že to dokončíš a jsi v pohodě? Já si říkám, že to je cíl tréninku – že tam tu krizi nezažiješ.

Zaznělo to tady ve vašem podcastu, myslím, že už to tady někdo říkal, a je to přesně cíl, kam by lidi měli směřovat. Ale předtím jsem to od nikoho neslyšel, takže jsem si vytvořil vlastní představu, která byla jiná než realita. To je chyba. A chtěl bych říct všem: je super, když to dokončíte tak jako já. Nechci se chválit, chválím práci trenéra, který ty tréninky poskládal. Mělo to hlavu a patu a jasnou strukturu. Když jsem šel na závod, lidi se mě ptali: Zaplaval jsi někdy 3,8? Zajel 180? Zaběhl 42? A já jsem ani jednu disciplínu zvlášť nedal, a i tak jsem se cítil připravený.

Jsem ráda, že přesně tenhle pocit popisuješ, protože tohle o tobě prásklo tvoje okolí, jen z trochu jiného pohledu: že závod nesplnil tvoje očekávání v tom, že vůbec nebolel. A abys to očekávání konečně naplnil, ses vzápětí přihlásil na Winterman.

Jo, a to byla další věc. O Wintermanu jsem věděl, že existuje, a byla to přesně ta meta – wow, to jsou ti borci. A viděl jsem, že je to další výzva. Ty tratě máme zajeté, nějak to zvládám, ale neviděl jsem to převýšení – co to se mnou udělá. Takže to byla výzva jak co se týče přípravy, tak samotného závodu.

Já bych ještě chvilku zůstal u toho prvního ironmana. Byl to Klagenfurt a Klagenfurt je závod, který si podle mě dost lidí v Česku volí jako první ironman, protože je v Rakousku. A je poměrně slavný – neskutečná atmosféra, aspoň co jsem nacítil z videí, a slavný poslední kilometr plavání, kdy plaveš kanálem lemovaným fanoušky. Proč sis ho vybral jako první? A kdybys měl zhodnotit, jestli závod naplnil tvá očekávání – doporučil bys ho dalším?

Doporučil. Pro začátečníky mi někdo říkal, že je buď Barcelona, nebo právě Klagenfurt. Barcelona je rovinatá rychlá trať a Klagenfurt je kopcovitý – nevím, jestli je tam 1 500, nebo 1 800 metrů převýšení na kole, jinak je to rovinka. A za mě nádherné prostředí, hrozně hezké pro diváky, atraktivní, víceméně všude jsou lidi. Řekl bych dobrá organizace.

A pamatuju si dodnes, že na úvodním briefingu – byli jsme na tom pro ty, kdo ho měli v angličtině, takže víceméně cizinci – zvedla plus mínus třetina lidí ruku, že jedou svého prvního ironmana. Nevím, jak v německé části, ale vím, že je to hodně populární mezi first timery. A na plavání má člověk jinou čepičku.

Čepička je jiná podle toho, že jedeš poprvé?

Na plavání všichni dostanou čepici a ti, kdo to jedou poprvé, ji mají jiné barvy. Takže se můžeš odlišit, aby lidi viděli, že jedeš poprvé, a třeba tě podpořili. Bylo to moc fajn a příjemné.

A nějaké tipy pro toho, kdo tam jede poprvé? Na co se připravit?

Doporučuju řešit ubytko brzo. Startovné jsem si kupoval brzo – minulý rok bych řekl, že trvalo tak tři čtyři měsíce, než se vyprodalo, ale letos myslím, že zmizelo třeba do dvou týdnů. Bylo to hodně rychlé. Asi je to čím dál populárnější sport i závod. A ubytování jsem odkládal, neřešil jsem to, takže jsme ho hledali třeba o tři měsíce později a už bylo buď drahé, nebo daleko od startu a ne tak hezké. A jel jsem tam s manželkou a s dítětem, takže jsem potřeboval něco aspoň trochu vyhovujícího. Takže pořešit ubytko. A pak typicky věci, které já neřeším – připravit se na závod.

To, co vy říkáte furt. Já jsem sice přečetl pravidla, ale nějak jsem je blbě pochopil – myslel jsem, že můžou být jen tři litry vody na závod, ale pak jsem pochopil, že to můžou být třeba tři litry v rámu kola. A tady v Česku – myslím, že jsem jel dvanáctého nebo patnáctého června – bylo celou dobu třeba 10, 12, 13 stupňů. Fakt až do června byla víceméně zima, v květnu byly třeba dva týdny tepla. Takže jsem byl zvyklý na chladnější počasí, a ten týden se to zlomilo u nás i v Rakousku a najednou bylo 30 stupňů a víc, taková ta vedra. Na to jsem nebyl připravený.

Takže ještě den před závodem, než se dávala kola do depa, jsem jel do Decathlonu, kupoval jsem si nosič dozadu, šroubovali jsme to a najednou nám neseděly šroubky. Sháněli jsme je všude možně. Takže typicky ten den, kdy si člověk má udělat den na pohodu, bylo hodně lítání. A spát jsem šel o půl dvanácté, protože si pamatuju, že manželka s dítětem už spali a já jsem ještě přesypával věci do bidonů, měřil a počítal. To byla prostě blbost, ale zkušenost, a jsem za ni rád.

A i přesto nepřišla žádná krize a závod jsi zvládl úplně perfektně.

Krize jako takové ne, ale říkal jsem si, že tady řeknu jednu věc. Typicky předstartovní stavy. Přijdete na start a já jsem se fakt těšil, jak se podívám na profíky, jak po výstřelu startují. Ale během poslední hodiny jsem byl třeba pětkrát na záchodě. Pak jsem si říkal, dobrý, už jsem fakt připravený, nemám v sobě nic, jdu se podívat – a najednou cítíte, že to ve vás zase bublá. Kurňa. Tak jsem šel a stál jsem ve frontě na záchody. Pro ženské tam nebyla žádná fronta, poměr počtu žen a počtu záchodů byl dobrý. Ale u chlapských záchodů byla třeba stometrová fronta.

Takže takhle se to lišilo?

Byly tam zděné záchody, žádné toitoiky.

To je teda dobrý benefit.

Tak stojím ve frontě, člověk přešlapuje, přemýšlí, jestli to stihne, a najednou výstřel, start. Nebudu lhát, já jsem sebou cukl, ale naštěstí jsem toho v sobě tolik neměl. Ale lidi přede mnou – myslím si, že někteří to neudrželi. Takže to si pamatuju jako asi nejintenzivnější okamžik.

Pak můžu projet závod. Plavání naprosto krásné, i ten kanál, to bylo fakt famózní. Na kole si pamatuju, že člověk vystartuje a pro mě to byl hrozně intenzivní okamžik, kdy jsem si teprve uvědomil, že jsem na závodě, na který jsem plus mínus osm deset měsíců fakt trénoval a těšil se, a najednou se vám plní životní sen. A byl to super problém, protože mě úplně všichni předjížděli – byly tam drahé kozy, já se v tom nevyznám, ale bylo to podle mě v řádu vyšších tisíců.

A ty tam jedeš na silničce, předpokládám, s namontovanou hrazdou?

Jo, jo. Tak to bylo takové, že vám prostě ujíždějí. Ale naštěstí jsem si to v hlavě srovnal, že jedu svůj závod. Pak přišly první kopce a tam přišlo to, na co jsem trénoval, a začal jsem je zase předjíždět. Takže na rovince mi ujížděli, ale v kopcích jsem zase dával já. A užíval jsem si i to, že fakt nehákuju a jedu to poctivě. To byl fakt příjemný pocit.

Fanoušci okolo trati – na kole jich moc není, ale když už jsou, je to slyšet. A běh – v Klagenfurtu fakt doporučuju to, co doporučuje každý: rozdělit si to, že neběžíte maraton, ale běžíte k další zatáčce, pak zase zpátky a tak dále. A byla tam místa jako techno večírky, kde lidi udělají fakt párty. To vás extrémně zrychlí, ale vy chcete trochu zpomalit a užít si to. Na to vzpomínám hrozně rád. A lidi vytáhli z domů hadice a stříkali nás vodou, protože bylo fakt extra vedro. To byl velký okamžik.

Jediné, co bych vzkázal pořadatelům, jestli nás poslouchají: na běžecké části mi přišlo, že jsou plus mínus každé dva kilometry dvě toitoiky. Když jsem doběhl k jedné, čekal jsem ve frontě a ztratil jsem třeba pět minut. A když jsem konečně přišel na řadu, přijde borec a říká: hele, už tam není toaleťák. A já… Zpětně jsem slyšel, že Blummenfelt a další to vůbec neřeší. To je vlastně o ničem. Říkal jsem si, kurňa, to jsem měl slyšet předtím. Takže jsem samozřejmě běžel na další toitoiku a pak jsem doběhl do cíle za myslím 12:40 a něco. A zase další blbost: říkáte si, kurňa, kdybych byl o 42 sekund rychlejší, což je za těch dvanáct hodin v pohodě udělat… Takže člověk je v uvozovkách nespokojený, i když je šťastný. To si s tím trochu spojuju.

Když jsme viděli Blummenfelta a tyhle, tak to bylo tak 30 sekund. To bylo hodně rychlé. Tam se dá určitě čas ušetřit.

Ale nemusíš to řešit vůbec. Když si vybavíme minulý závod T100, tam byly ty vteřiny doslova drahocenné, protože tam šlo o hodně dolarů.

Ale já jsem věděl, že na bedně nebudu a fotky budou dělat jenom rodiče, takže je lepší být čistý.

To, cos popisoval s těmi body, kde lidi fakt fandí a dělají randál – musím potvrdit, že to člověka neskutečně zrychlí. Pamatuju si to z pražského půlmaratonu, kde jsou takové párty stánky, kde to fakt hraje a žije a lidi tančí. To tě hodně zrychlí. A lidi, kteří vytahovali hadice z domů – to je zase můj zážitek z Irska, z Limericku, kde jsem běžel půlmaraton. Byl to asi jediný závod, kde na každém metru stál fanoušek. Běží se mezi rodinnými domy a všechny rodiny si sedly před dům, vytáhly stoly a chladily nás. To byla úplně neskutečná atmosféra. Takže jenom potvrzuju tvoje tvrzení, že to dělá strašně moc. A jsou to vlastně nejlepší závody.

A fakt bych řekl i to prostředí – v Klagenfurtu jsou fakt čisté hory a krásná voda.

A v kanálu jsou řasy?

Když má člověk neopren, tak na ně podle mě nedosáhne. Snažím se teď rozpomenout, ať vám odpovím, ale já jsem plaval fakt uprostřed kanálu a tam už jsou trochu kapříci z triatlonistů, takže ta voda už není tak čistá jako v předchozí části. Ale upřímně si tu vodu vůbec nepamatuju, pamatuju si jenom kulisy, jak člověk hledá kamarády a rodiče. Byl tam hrozný hluk, hrozný randál a je to přesně to, co vás žene dopředu. Říkal jsem si, že plavu fakt rychle – asi ne, ale bylo to super.

Klagenfurt je IRONMAN, na který bych se taky rád přihlásil a dostal. Tak snad a taky bych ho chtěl mít jako první.

Za mě určitě doporučuju. A ty kopce – dodnes si pamatuju, že plus mínus okolo sedmdesátého kilometru na kole je takové stoupání. Jsou tam dva okruhy, a když jsem ho jel v prvním okruhu, říkal jsem si: ty jo, je to v pohodě, ale štípe to, není to úplně zadarmo, je to fakt kopec. Nechci teď kecat, ale třeba dva kilometry. Tak jsem si říkal, jak to bude ve druhém okruhu, když už teď v prvním si to člověk uvědomuje. A bylo to úplně v pohodě. Ve druhém je člověk nabuzený, že má plus mínus 30 km do konce, takže jsem to tolik nevnímal a přišlo mi to srovnatelné s prvním okruhem.

Mně přijde, že to úplně jinak utíká, když jsou vzdálenosti delší. Když jedu 90 km, tak si říkám, ještě 20 do konce a už jsem na hraně. Ale když jedu 250, tak si na devadesátce říkám, super, ani nejsem v půlce, to je pohodička. Na stopadesátce si říkám, to je za chvilku, dám si pauzu. Úplně jinak si to děláš v hlavě. Když máš dva takhle dlouhé okruhy, cítíš se úplně jinak.

Určitě. A teď, jak se o tom bavíme, si uvědomuju, že za mě to bylo nejrychlejší kolo, rychlostně i pocitově, které jsem v životě zažil. Člověk má nalepené občerstvovačky a tak dále, furt jsem si to přepočítával a zaměstnával hlavu, a najednou slézám z kola a říkám si: ty jo, to bylo husté. Pocitově mi vůbec nepřišlo, že jsem byl pět a půl hodiny na kole.

Ono je vůbec zajímavé, jak moc ve sportovním výkonu dělá hlava. Že si hledáme pomůcky – další zatáčka, už jenom 30 km do konce, písničky, tady mi někdo fandí – a jak to nakopne sportovní výkon.

Já si pamatuju, že jsem počítal, kdy musím odhodit láhev, abych si nechal ty hezké lahve s nápisem IRONMAN.

Aby tě neokradli v depu.

To se mi taky stalo. Mám dvě lahve, na kterých je napsáno IRONMAN 70.3, i když to bylo na celém, a pak mám tu jednu hezkou láhev, kterou mi tam nechali.

Já už si v depu sundávám všechno, asi včetně lahví. Computer si budu sundávat, a teď i lahve, že tě to napadlo. Ale láhev z mistrovství světa mě docela štve.

To věřím.

Když jsme u lahví – zmínil jsi, že sis na kolo namontoval extra držák na pití. Jaké další zásadní evoluce nastaly ve tvém vybavení od bodu nula až po Klagenfurt? Jaké byly největší technologické vychytávky?

Tady bych zase chtěl pochválit Radka. Já vím, že triatlon se dá ujet víceméně v čemkoliv. Myslím, že jsem jel dva nebo tři Czechmany a jeden jsem jel v normálních botách a další už v tretrách, ale na horském kole, protože jsem nechtěl utrácet za boty a za kola. Koupím si jedno, které je univerzální, a to je horské. A pak jsem slyšel od Radka, že každá sekunda se počítá, a logicky, když 95 % času jezdím po silnici… Ale přišlo mi to jako blbost, proč utrácet peníze. Takže díky, že mi pomohl, protože teď zpětně jsem za to fakt rád. Takže tretry a nášlapy určitě.

Je strašně super, že jsi důkaz toho, že triatlon nemusí být drahý. To si děláme jenom my sami – vidíme krásné časovky a nejnovější vybavení a máme pocit, že to na závody potřebujeme. Ale nepotřebujeme. Můžeme to dělat i bez toho.

Pamatuju si i depo obecně: když se člověk chce podívat na kola, jsou tam kousky, u kterých si říká, wow. Ale když hledá, najde tam nejen svoje levnější kolo, ale spoustu dalších, a je to úplně v pohodě. A nechci se k tomu vracet, ale na Czechmanu člověk na mé výkonnostní úrovni přiběhne na běžeckou trať a vidí plus mínus poslední kolečko těch nejlepších, takže si to ještě užije. A zároveň jsou tam lidi, kteří jsou výrazně pomalejší a jenom se tím baví. Člověk fakt závodí sám se sebou.

A myslím, že i na ironmanu na celém je to ještě specifičtější. Bývá tam poslední hodinka, kdy je tam fakt párty a lidi tleskají, že to člověk dokončí. Nechci říkat, že to dokončí každý, ale víceméně každý, kdo tomu aspoň něco málo dá. A přemýšlel jsem, jestli je potřeba tleskat i lidem, kteří podcenili přípravu a maraton jenom obejdou. Ale je to taková atmosféra – všichni se tam podporují, rychlejší i pomalejší. Je super, že sportuješ, že si to užíváš.

Já si myslím, že tam jde o to, že všichni mají společný cíl – dokončit. A ty fandíš každému dokončení toho cíle. Jedno, jestli je to sub 10, sub 8, nebo 16 hodin, nebo kolik je limit. Samozřejmě ve zdravotních limitech – kdybych nic nedělal a zítra šel na ironmana a odešel maraton, to bych asi neriskoval kvůli zdraví. Ale pokud ho odejde z jiných důvodů, připravuje se a třeba má zlomený kotník a jde o hole, tak to si určitě zaslouží. Bavili jsme se tady nedávno s Romanem Šinkovským o tom, jak nepodcenit přípravu.

A za to jsem hrozně rád – jestli můžu zase odbočit – že mě trénoval někdo, kdo tomu rozuměl. Pro mě to bylo tak, že musím zajet třeba dlouhé kolo, několikrát týdně dlouhé kolo, a

teď zpětně – u těch dalších tratí to tak berou – se člověk musí hýbat pravidelně. A intenzitu je dobré střídat. Ale přišlo mi, že je to, jak se říká, triatlonový životní styl. Žiju život, který mě baví, a bavím se triatlonem. Ráno vstanu, jdu si zaplavat nebo zaběhat, mám fakt dobrý pocit, že už něco mám, a pak jdu do práce. Pak jdu za rodinou a buď jdu běhat s malým v kočárku, nebo třeba manželka… a já si odjedu kolo. Bylo to takové.

No a pojďme na ten Winterman.

To je zase úplně jiný typ závodu. Říkal jsi, že jsi tam chtěl najít tu krizi, jestli jsem to pochopil správně. Našel jsi ji?

Zase nic, sakra, tak co bude příště, Patagonman? Ne – bylo jich tam fakt hodně. Nebudu lhát, bylo jich hodně. Konečně.

Ta nejpříjemnější krizička byla s Radkem, se kterým jsme se předtím hecovali a který mi tam jel jako support. Bylo to hrozně příjemné, protože on je fakt disciplinovaný typ, který si všechno naplánuje – přesně ví nejenom, že to hodí do bedny, ale jestli to má vlevo a jestli je to poslední. Bylo super ho tam mít, protože on je v tomhle jiný než já, a ví, jaký jsem. Takže to byla možná taková první krizička – že jsem to potřeboval mít hezky udělané. Spíš asi krizička pro něj. Zvládl to výborně a nedal to na sobě znát, takže díky za to.

Další bylo plavání. Plave se myslím 8–9 km, je to po proudu, ale…

Ve studené vodě.

Jo, jo.

Já jenom doplňuju, aby si to všichni mohli představit. Potmě, ve studené vodě, po proudu.

Mezi železnými bójemi.

Mezi železnými bójemi, do kterých Petr Vabroušek narazil.

Já taky. Ty taky? Já ne, ale slyšel jsem to od Petra.

A mně přijde, že jsem to v uvozovkách podcenil, otužování. Říkal jsem si, že moje příprava na studenou vodu je přibrat trochu tuku. Nebylo to úplně vhodné. Už na briefingu – nevím teď, jestli ta žena vyhrála, nebo skončila druhá, myslím, že vyhrála – mluvila k ostatním a říkala, že když plavala, byl tam nějaký vracák. Myslela si, že plave dopředu, ale plavala vlastně proti proudu. Orientace ve tmě není úplně lehká, takže nevěděla, že plave proti proudu. Tak jsem si říkal, ty jo, to je další věc – měl jsem si aspoň projít řeku.

Takže nejen po proudu, jsou tam různé proudy.

Jo. Není tam vracák, který by člověka stáhl ke dnu, ale očividně jsou tam místa, která dokážou potrápit. Pamatuju si, že když jsem plaval, říkal jsem si v jednu chvíli, že se neposouvám dopředu, protože jsem se díval na loď vedle mě, která vás hlídá, a ta buď stála, nebo se posouvala dozadu. Takže jsem možná plaval kupředu a zdálo se mi, že se nehýbu. Říkal jsem si: kurňa, stojím, nebo plavu dopředu?

Nevidíš, jestli se hýbeš, nebo ne. A jsi v proudu. To je nepříjemné.

Ale ráda bych tady vypíchla další Jirkův tip, abych to tak nazvala – ekonomický tip. Jak máme tendenci uvažovat: jdeme do studené vody, koupíme si teplejší, lepší neopren. A Jirka: přiberu trošku tuku.

Prostě jsem to asi zase podcenil. A teď zpětně – v Brně se dá chodit na venkovní bazén, kde je plus mínus srovnatelná teplota. To je super, člověk tam jen musí chodit. Dá se tam chodit do konce září, myslím dokonce možná do půlky října. Nebo na přehradu – říkal jsem si, že na přehradu nemám s kým. Ale člověk, když chce a hledá možnosti, tak je najde. Nesmí být líný a musí nad tím trochu přemýšlet.

A říkají, že voda má 9 až 13 stupňů, přičemž těch 9 je v úplně poslední části, kde se tam ještě přilévá nějaký přítok. A paradoxně to bylo relativně v pohodě. Jediné, co mě mrzelo, byly palce na rukou, takže jsem si je víc strčil pod sebe. Ale je to další věc, kvůli které se tam musím ještě vrátit.

Jsem pomalý plavec, ale vzhledem k ostatním závodníkům mi přijde, že jsem plus mínus průměr, nebo horší průměr. Všichni chytli vlnu a najednou vidíte, že jsou 200, 300 metrů před vámi. Takže jsem víceméně celou dobu plaval sám. A pak se zničeho nic objevila blikající čepička, pak tam zase nebyla, a najednou byla 50 metrů přede mnou. Během třeba pěti sekund jsem urazil těch 50, nebo 30 metrů – byla tma, takže nemám úplně odhad. Ale šlo fakt vidět, jaký chytnete proud. Takže se to dá dokončit různě rychle.

Na bójky nás upozorňovali, ať se díváme, jestli tam nejsou. Jdou vidět, protože blikají – doufám, že teď nelžu – ale přišlo by mi lepší, kdyby byly osvětlené. Člověk vynoří hlavu, podívá se, zase se zanoří, a najednou byla bójka třeba dva metry přede mnou do strany. Naštěstí jsem ji netrefil.

Takže tvůj dobrý zážitek – děsivě.

Možná to popisuju špatně, ale za mě je to super. Pamatuju si, že před startem se ostříkáte vodou, abyste neměli šok, a podle mě je člověk už nastavený, že to nějak zvládne. Postavil jsem se doprostřed, aby mi někdo případně pomohl zezadu.

Kdyby se ti nechtělo skočit.

Ježiš. Já jsem trošičku pomohl jenom pánovi přede mnou – víte, jak chce, ale má ten pud. Takže na čtvrtý pokus už šel. A všichni dokončili plavání, nikdo neskončil dřív. Myslím, že dva lidi pak skončili v depu – dokončili plavání, ale už nepokračovali, protože promrzli.

A to, co mám na kole na ostatních tratích plus mínus na stočtyřicátém, stopadesátém kilometru, tady jsem na kole měl od začátku. Tam je ta Pravčická, nebo Prašná brána?

Prašná je v Praze, ne?

V pohodě, zeměpis se naučím. Teď se cítím hloupě, ale asi Pravčická. Krajina je tam fakt krásná, ale moc jsem ji nevnímal. A tady bych chtěl fakt poděkovat rodině, která čekala plus mínus na třicátém kilometru. Najednou si uvědomíte: bolí to, ale potřebuju zrychlit, ať jsem kvůli nim v cíli dřív. To mi na kole extra pomohlo.

Krize na kole – 180 km, víc nebo míň. Zkoušel jsem různé metody, třeba se svléct, abych trošičku promrzl a měl potřebu se něčím zahřát. To nepomohlo, zhoršilo se to. Takže kolo bylo prostě pomalé a to musím příště spravit. A na běhu přišla největší krize myslím od dvacátého druhého do třicátého kilometru. Já nemám ideální běžeckou techniku, běžím, jak

většina – přes patu na špičku – a mám běžecké boty, které jsou tomu uzpůsobené. A tehdy vám prostě selže ten mechanismus těla: najednou už nedopadáte přes patu, ale dopadáte přímo na celou plosku chodidla a odrážíte se ze špičky, a víte, že s tím nic nedokážete udělat. To bylo takové vědomí, že prostě nic.

Naštěstí pro mě se to na třicátém kilometru začne lámat a od té chvíle běžíte víceméně už jenom do kopce, takže víc po špičkách, a to pro mě bylo lepší. A zároveň tam byla plus mínus pěti- až desetiminutová pauza na třicátém kilometru, kdy jsme se převlékali a pozdravili rodinu na posledním checkpointu.

A to, co jsem čekal u ironmana – není to euforie, je to radost z překonání, ze splnění životního cíle – to na Wintermanu bylo. Viděl jsem x fotek a reportáží z České televize, jak tam lidi dobíhají do cíle a mají fakt radost. Ale teď je to fakt zhmotněné. A jestli někomu můžu něco doporučit, je to zažít. Každý má tu metu jinde. Někdo na shortu – vím, že pro spoustu kamarádů z oddílu Medvídci je to překonání dokončit shorta, počítají, že to zvládnou do dvou hodin na Czechmanu, a zažijí tam tu euforii. Někdo to má na půlce, někdo na celém, někdo na extrémních dlouhých tratích, kde může být cokoliv. A fakt to doporučuju.

A kdyby se někdo chystal na Winterman – jaká je tam role supportu? Proč ho potřebuješ?

Myslím, že Pavel Wohl to řekl hrozně hezky: že support s vámi dělá ten závod. Není to jenom váš služebníček, ale člověk, se kterým to fakt prožíváte a který je tam pro vás. Já jsem byl závodník, ale Radek byl ten, kdo to trošku plánoval a věděl, co je potřeba. On si to načítal – já samozřejmě taky – ale bylo fajn to s ním konzultovat.

Kdybych měl říct to nejdůležitější: je to člověk, který to s vámi prožívá od doby před závodem přes závod až po závodě. Jak jsme se bavili, že triatlon děláte v komunitě a sdílíte to, tak tady sdílíte samotný závod s ním. Není to jenom o podávání pití, gelů, tyčinek nebo čehokoliv, ale i o vědomí, že tam nejste sami. Na běžecké trati, myslím na posledních 30 km, s vámi už běžel. Fakt to sdílíte, je tam pro vás.

A na cyklistické části jakou má support úlohu?

Víceméně jede v autě a čeká vás na místech, kde buď mávnete a jedete dál, nebo na něj zakřičíte, jestli se chcete svléct, obléct, jídlo, pití. Občerstvovačky, které jsou na jiných závodech, tady neexistují, takže to dělá support. A dobré je, že nás tam bylo plus mínus do sto závodníků a supporti tam fandí úplně všem. Jsou to vlastně fanoušci po celé trati. Pořád se potkáváte se stejnými lidmi, takže je znáte, a je to takový rodinný závod. Já jsem tam vlastně nikoho neznal, ale má to hezkou, příjemnou atmosféru – takový rodinný fesťák, i v cíli. Je to hezké.

Možná pro posluchače, kteří tenhle koncept vůbec neznají: support je povinný, pořadatelé to mají v pravidlech – musíš mít s sebou support.

Přesně tak.

Ale to bych podtrhla, že ani to není jednoduché. Support musí vstávat… V kolik jste startovali?

Teď nechci lhát, Radek by si to pamatoval líp, ale vstává se nejpozději třeba ve dvě. Jede se na start, člověk musí zavčas dát kolo do depa, zkontrolovat se, a support je minimálně od těch dvou až plus mínus do půlnoci vzhůru. A řekl bych, že se nezastaví – kontroluje, hlídá, plánuje. Je to váš mozek.

Jasně. Když plaveš, má chvilku čas, ale pak jede v autě, dělá ti ty občerstvovačky, pak na běhu jede na kole a pak s tebou dobíhá do cíle. Takže je to i fyzicky náročné, musí běžet a vykonat tu zátěž. Je to velká operace a role supportu je docela těžká.

Určitě. A myslím si, že mu máme dluh, který musíme splatit. Snažím se ho trochu přimět, aby letos jel Klagenfurt a pak ho nalákat na Winterman. Uvidíme, zatím se vymlouvá. Já mu moc rád udělám support, protože vím, že to není lehké, ale užil bych si to – taky ten závod fakt žijete.

Další disciplína triatlonu – už nad tím taky přemýšlím. Na Wintermanu jsou supporti i závodníci, kteří si řeknou: ty jo, je to blbost. Ale vlastně: ty jo, chci to zažít.

Jirko, několikrát jsi zmínil „příště“, ale zároveň jsi na Wintermanu už našel, co jsi hledal. Co je pro tebe to příště? Jaká je další výzva?

Minimálně u Wintermana je

to zvládnout líp, a to u mě znamená nemít krize. Minimálně na plavání a kole si to trošku víc užít. Fakt jít plavat a trochu se otužit. Já jsem si říkal, že když se otužuju minutu doma ve sprše, je to v pohodě, a tuk je taky v pohodě. Takže být trochu víc připravený. Myslím si, že člověk získává zkušenosti a je v pohodě mít progres. Jsem rád, že jsem měl takovou zkušenost, jakou jsem měl, a jsem rád, že jsem nebyl víc připravený, protože mám motivaci se tam vrátit.

A u ironmana – Klagenfurt mi přijde jako super trať, ale nevím, jestli bych se tam vrátil, protože je dobré zažít něco jiného, poznat jinou lokalitu. Ale na Winterman se vrátím. A tímto zdravím manželku a chci, aby se mnou ten následující rok vydržela.

Tím mi trošku nahráváš na další dobrou hobíkovskou otázku, kterou často dostáváme. V normálním životě jsi kromě hobíka triatlonisty učitel – učíš na gymnáziu tělocvik a občanku.

Občanku, tedy základy společenských věd.

Jak to stíháš s přípravou na celého ironmana a na Winterman? To už je ještě víc hodin, než do toho dáváme my.

Děti v tělocviku běhají dlouhé tratě a máš to jako trénink.

Vezmeš je vždycky v tělocviku na dráhu a dáš si u toho intervaly.

To je dobré. Plánují ti trénink, nebo píšou TrainingPeaks? Ne. Ale říkal jsem těsně před natáčením Samovi, že když jsem minulý rok začínal, vy jste říkali, že trénujete plus mínus 11–12 hodin týdně. A já si říkal, ty jo, kurňa, to jsem na tom špatně, protože já to mám taky okolo 11 hodin, ale běžím dvakrát tak dlouho, tak bych měl asi zabrat.

Co se týče samotného tréninku, trenér mi říkal, že ideál je mít mezi jednotlivými fázemi 8 hodin. To znamená ráno před školou, pak víceméně klid a pak odpolední nebo večerní fáze. Takže to, co jsem si v uvozovkách v hlavě plánoval, že to v tělocviku nějak zaměříme, bylo uprostřed dne, a tam je regenerace. Nebudu lhát, v hlavě to bylo jinak, než jak to pak probíhalo. Občas se tam člověk může nějak protáhnout, ale řekl bych, že kdybych dělal jinou práci, bylo by to dost podobné. V uvozovkách bohužel jsem možná úplně nevyužil výhody své práce, i když potenciál tam je. Ale to je možná zase cesta, jak to zlepšit – najít si ten prostor.

Je to časově náročné, ale v době tréninku mi to vůbec nepřišlo. Člověk se naučí vstávat brzo, a jak říkám, ten pocit z tréninku za to stojí. Jediné, na co to naráželo, byl odpolední a večerní čas s rodinou, ale myslím si, že jsem to dokázal v uvozovkách dobře skloubit. Měli jsme tehdy dítě plus mínus rok, rok a půl, tak jsme spolu chodili běhat s kočárkem. On je takový, že se buď hodně aktivně hýbe, nebo se s ním musí aktivně hýbat, takže běh s kočárkem měl rád. Vím, že běhat s kočárkem není ideál, třeba na intervaly, ale pro mě to bylo využití času. A na trenažéru, když jsem ho měl, si pamatuju, že jsem

seděl – jasně, nejsem v hrazdě, ale sedím – a opravuju písemky.

Z občanky.

Myslím, že to jsou krásné příklady toho, jak trénink zařadit do běžného života. Pořád jsme hobíci a hledáme cesty. A nosíš na tělák tričko z IRONMANa a nenápadně, podprahově tam vychováváš malé triatlonisty?

Z Klagenfurtu je takové hezké triko s dlouhým rukávem. To si šetřím na události, kdy budu chtít zamachrovat. Bohužel jsem si ho šetřil až do chvíle, než jsem teď přibral, takže už to nevypadá tak dobře. Na rozdíl od Wintermana, který má super volné tričko, takže to můžu teď i s klidem nosit do tělocviku.

My tam máme tělocvikáře, kteří se buď ještě fakt aktivně hýbou a jsou příkladem ostatním, nebo jsou to bývalí vrcholoví sportovci. Takže když se srovnávám s ostatními kolegy, jsem spíš ten nižší řád. Samozřejmě to nosím rád, jenom se to musí prát. Ale snad třeba někdy někoho inspiruju.

Já bohužel nejsem moc aktivní na sociálních sítích a to bych chtěl změnit. Vím, že když jsem někde byl, studenti to viděli a ptali se na prožitky, nebo člověk věděl, o čem se s nimi bavit, když vidí kantora v jeho volném čase. To bych chtěl napravit. Ale na druhou stranu tam máme spoustu studentů, kteří se aktivně hýbou a jsou fakt šikovní v tom, co dělají.

Jirko, moc ti děkujeme, že sis s námi popovídal o své cestě hobíka.

Touhle epizodou chceme odstartovat další minisérii v našem podcastu, které chceme říkat Příběhy hobíků. Ty jsi první. A možná výzva i pro naše posluchače, jestli se vám koncept takové epizody líbí. Já jsem si to strašně užil, protože bylo osvěžující slyšet, že triatlon se dá dělat i takovým způsobem – pocitovým tréninkem, pohybem s radostí. Že si není potřeba hned kupovat nejlepší vybavení, že se kolo dá odjet v teniskách, což je husté. A že na studenou vodu stačí trošku přibrat. Bylo to strašně osvěžující, zábavné a chytlavé, takže moc děkujeme, žes přišel.

Jestli můžu, ještě na závěr dvě věci. Pamatuju si, že v tréninku venku třeba pršelo, ale pro mě je to fakt psychologie. I manželka říkala, že když jsem se vrátil, sice jsem nebyl doma dvě hodiny, ale vrátil jsem se líp naladěný, odpočatý.

A poslední – hrozně bych tady chtěl využít prostor a pozdravit Medvídky.

Zdravíme!

A ještě hrozně poděkovat své manželce Markétce. Zvlášť u dlouhých tratí – a to říkají všichni – si to nejdřív srovnejte doma, ať jste s tím oba v pohodě. Vím, že ta podpora tam byla. Zvlášť když má člověk rodinu a dítě – když jsem nebyl běhat s nimi, ale byl jsem třeba plavat, starala se ona. Za to jsem hrozně vděčný a to bych chtěl vašim posluchačům ještě říct. Zvlášť pokud už v životě nejste sami, je v pohodě, když si to domluvíte a máte ideálního partnera.

Potřebuješ propustku na další Winterman, že jo?

Tak, Markéto, moc děkuju. Ne, ale je to tak.

Já si myslím, že pak je to rodinný cíl. Myslím, že to říkal i Petr Vabroušek – že z toho vždycky dělá rodinnou dovolenou, bere rodinu s sebou, kam cestuje. Dlouhodobě to není udržitelné, když si z toho člověk dělá sólo akci a rodinu se snaží vynechat. Buď jdou všichni all in, nebo to dlouhodobě nemůže fungovat. I Patrik Holesa, který tu u nás v podcastu byl, na to klade důraz – je potřeba to mít doma dobře nastavené. Asi platí, že triatlon je životní styl, a není to jen životní styl hobíka samotného, ale celé rodiny.

Jo, my se tím bavíme jako rodina. Nechci už zdržovat, ale Markétka říká, že jakmile bude nejmladšímu, myslím, tři roky, pojede svého prvního shorta. Na závody fakt jezdí se mnou. Minimálně na Wintermanu jsem si říkal, že kdyby tam nebyli, bylo by to pro mě jednodušší, že se nemusím v uvozovkách starat i o ně – i když jsem se nestaral, ale člověk to má nějak v hlavě. Ale na závodní trati je to ta radost a motivace. Na kole mě fakt nakopli a díky tomu jsem zrychlil. A na běhu tam bylo spousta lidí, kteří ve finální fázi neběží, ale jdou, protože ten rozdíl není zas tak velký. Ale já jsem věděl, že když doběhnu rychleji, ještě v klidu uložíme malého. Takže doporučuju – až budete mít další motivaci, je to super.

Stihnout to před večerkou.

Jo, jo.

Je to tak. Pak i v tom Španělsku, když jsme šli na start, všude tam byla rodina a pořád ti mávají, takže jsi pyšný na to, že se na tebe přišli

podívat, že kvůli tobě vážili cestu a investují čas, aby ti fandili. Takže si myslím, že to není jenom, jak říkáme, individuální sport s týmovým duchem, ale ještě s nádechem rodinného příběhu. Posunuli jsme to na další level.

Tak jo, mockrát děkujeme, že jste doposlouchali až sem. Pokud se vám epizoda líbila, budeme opět moc rádi za podporu na platformě Buy Me a Coffee. Nezapomeňte nás sledovat, aby vám neutekly žádné další epizody – jak vidíte, s novým rokem startujeme mnoho nových minisérií. Takže nás určitě odebírejte na YouTube, pokud to ještě neděláte, na Spotify, na Instagramu a případně na Facebooku, pokud ho ještě používáte. Jirko, ještě jednou moc děkujeme.

Já děkuju vám. Zdravíme Medvídky.

Posluchači, mějte se krásně. Ahoj. Ahoj. Ahoj.