
32# Pavel Wohl: Nemusíš jít celý rok na 100% ale musíš vědět kam se chceš dostat
14. prosince 2025
•1h 8min

Pohled do zákulisí triatlonové přípravy očima dvou běžných lidí a jejich zajímavých hostů

14. prosince 2025
•1h 8min
Jaké je to být profesionálním triatlonistou v Česku? V této epizodě jsme si do studia pozvali Pavla Wohla – mistra ČR ve středním triatlonu, vítěze Czechmanu a spoluautora podcastu Triatlonová kavárna. Otevřeně mluví o tréninku, regeneraci, psychice, penězích i o tom, proč nemusíš jet celý rok na sto procent, ale musíš vědět, kam se chceš dostat.
Začínáme hodnocením sezóny 2025. Ta začala skvělou přípravou ve Španělsku, jenže po Czechmanu Pavla skolila nemoc s migrénami a dvěma týdny horeček a do původní výkonnosti se dostával skoro dva měsíce. Odjel tak jen čtyři poloviční ironmany. Pavel proto radí, jak se po nemoci vracet do tréninku: s teplotou netrénovat vůbec, nemoc úplně doléčit, první týden jen aerobně s hlídáním tepovky a ostřejší úseky zařazovat až od druhého, třetího týdne.
Dál jsme řešili, jak se Pavel k triatlonu dostal – začal až v 19 letech po maturitě, předtím závodně hrál tenis a plaval s monoploutví – a co znamená být profesionálem v Česku. Statut profesionála potvrzuje Česká triatlonová asociace, IRONMAN si za roční profi licenci řekne 1 500 eur a Challenge zvýhodňuje závodníky podle rankingu. Podpora od asociace přitom jde jen na závody, které jsou v jejím rankingu, takže na IRONMAN nebo Challenge zbývají soukromí sponzoři.
Mluvíme také o rostoucí popularitě triatlonu, o tom, proč sponzoři sledují hlavně pódia a viditelnost na sítích, a proč je Lionel Sanders se svým životním příběhem pro fanoušky stejně zajímavý jako mistři světa. Porovnali jsme IRONMAN a T100 – otevřené přihlášky proti smlouvám, divokým kartám a závodům, o kterých se dozvíš čtyři dny předem.
Ve druhé půlce Pavel popisuje svůj zimní trénink na 60–70 % (zhruba 17–19 hodin týdně), proč příroda vždycky vyhraje, jak vypadá jeho třífázový den ve Španělsku a jak se učí time managementu. Nastíníme jeho plány na sezónu 2026 se 7–8 závody IRONMAN a na závěr přidáváme tipy na vánoční dárky pro triatlonisty – od gumových tkaniček po trenažérové vychytávky.
Profesionální triatlonista a trenér, mistr ČR ve středním triatlonu
Upravený automatický přepis. Text jsme zkrátili o vatová slova a opravili chyby rozpoznávání řeči, význam zůstal zachován.
Ahoj, já jsem Kája. A já jsem Sam. A vítám vás u našeho podcastu Druhá fáze. Dnešní epizoda je speciální, a to z několika důvodů. Konečně jsme zpátky v našem externím studiu, a to znamená jediné – Kája je zpátky ze Španělska. A taky tu nejsme sami. Do našeho podcastu totiž přijal pozvání aktuální mistr České republiky na střední distanci, trojnásobný vítěz závodu Czechman, aktuální držitel traťového rekordu a taky spoluautor podcastu Triatlonová kavárna Pavel Wohl. Ahoj, Pavle!
Děkuju za pozvání, cesta do Brna byla dobrá.
Jsme rádi, že sis vážil takovou dalekou cestu, aby ses za náma podíval. Ještě než se ale pustíme do povídání s Pavlem, máme tu milou povinnost poděkovat našemu partnerovi – a dokonce společnému partnerovi našich podcastů. Je to plavecká speciálka Swimaholic, kde můžete nakupovat se slevou 10 % – buď s naším kódem DRUHAFAZE, nebo s kódem Triatlonové kavárny TRIKAVA10.
Takže všichni plaveme se Swimaholikem. Tak pojďme na rozhovor s Pavlem. Pavle, máme konec roku, prosinec, nabízí se zhodnocení uplynulé sezóny. Začal jsi velkou přípravou ve Španělsku – jak to hodnotíš, co se povedlo, co ne, za jaké závody jsi rád a na čem je potřeba do příštího roku zapracovat?
Letošní sezóna byla hodně specifická. Vlastně každá sezóna je taková, že si ji nějak představujeme, a ono je to většinou trochu jinak a člověk pak musí operativně reagovat. Ideál je mít přesně stanovený harmonogram a počítat s ideální cestou, ale vždycky musíš reagovat na změny, které se v životě dějí a nedají se předpokládat.
Začátek byl úplně senzační. Absolvoval jsem přípravu ve Španělsku, ve stejné destinaci jako Kája, a to bylo naprosto ideální. Od půlky února jsem se mohl soustředit jenom na trénink, trénoval jsem super kvalitu i objem, forma šla nahoru a bylo to vidět i na výsledcích. Jenže po Czechmanu – to byl spíš začátek než polovina sezóny – mě skolila nějaká nespecifikovatelná nemoc. Asi to byla encefalitida nebo nějaký zánět mozkových blan, protože jsem měl šílené migrény a dva týdny horečky. Tělo mi dalo jasnou stopku. Dostával jsem se z toho asi dva měsíce a do původní výkonnosti jsem se dostal skoro až na konci sezóny.
Plány tedy byly úplně jiné. Chtěl jsem závodit mnohem víc, a když to spočítám, z polovičních ironmanů jsem odjel Challenge Salou, Czechmana, Hradec a pak ještě PTO rankingový závod v Kolíně. To jsou jenom čtyři závody, to je slabota, takže z tohohle hlediska se to nepovedlo.
Jestli si z něčeho vzít poučení – asi bych udělal všechno stejně. Tělo nějakým způsobem reagovalo. Otázka je, jestli jsem si po Czechmanu úplně neodpočinul, protože jsem další víkend šel na nějakou akci. Pak přišla další stopka v Hradci, kde jsem zase zdravotně nebyl úplně v pořádku. Takže do budoucna je plán víc se před závody uzavřít, nenechat se tlačit do všech možných rozhovorů, médií a dalších akcí a soustředit se víc na závod a na sebe. I když pak nebudu dělat takovou reklamu sobě a svým partnerům, za tu cenu to možná může stát.
Jinak pokračovat v tréninku dál. Důležitý je konzistentní přístup a směřovat tou křivkou pořád nahoru. Výkonnost pořád roste – teď jsem na tom líp, než jsem byl loni touto dobou, a výkonnostní parametry jsou super. Teď jde jen o to vyladit to tréninkem se stoprocentní soustředěností, a ono to pak přijde. Tělo se s tím vždycky nějak poradí. Buď na to máte, nebo nemáte – dva jednoduché faktory.
Mě napadá, protože mě letos potkalo něco podobného – byl jsem dlouhodobě nemocný a myslím, že se to stává úplně každému. Ty i trénuješ, máš svěřence. Jak se vracíš po nemoci zpátky do tréninku? Máš nějaký ověřený způsob, jak pomalu navyšovat zátěž?
Hele, definujme si pojem nemoc. Pokud se podíváme na nejhorší mužskou nemoc, a to je bezpochyby rýmička – v situaci, kdy nemáme teplotu, je i lékařsky doporučené zařadit nějakou lehkou aerobní aktivitu, kterou nemoc dostaneme ven rychleji, ve dnech, kdy už nám je trošku líp. Pak ale máme nemoc, kdy máme horečku nebo teplotu, a tam je to jasný signál těla: stopka, absolutně nic nedělat. Teplota je fakt signál a riskujeme zdraví, pokud návrat urychlíme nebo trénujeme i přes nemoc. Takže doporučuju nemoc stoprocentně doléčit a po ní dát lehčí režim.
Návrat je individuální, ale určitě by první týden měl být převážně aerobní a člověk by si měl hlídat tepovou frekvenci. Řekl bych namátkou maximálně nějakých 120–130 tepů v těch prvních čtyřech, pěti dnech a nechodit vůbec do intenzity, ať se tělo zase dostane do aerobního výkonu. Pak zařazovat jenom kratší úseky, kde se nenakumuluje tolik laktátu, ale bude tam biomechanika vyšší intenzity a dynamika pohybu. A pořádně začít trénovat třeba až od druhého, třetího týdne, kdy tam jsou nějaké úseky, a poslouchat tělo. Když to člověk uspěchá, tělo ze začátku třeba reaguje dobře, ale pak ho skolí něco dalšího. Je důležité vytvořit si imunitu a znovu tělo do tréninku nastartovat.
Platí taky pravidlo podle toho, jak dlouho je člověk nemocný. Pokud je nemocný týden, pracuje se úplně jinak, než když je nemocný 14 dní. Týden není až tak zásadní, ale dva týdny jsou strašně moc znát. U mě to bylo opravdu šest, sedm týdnů, než jsem si mohl říct, že jsem schopný nějaké závodní výkonnosti.
Vypadá to, že čím větší výkonnost, tím víc se výpadek projeví. Ale divím se, že jsi byl v tom Španělsku – to je teď taková naše španělská triatlonová Mekka, kterou jsme objevili – a já jsem tam velice kvalitně regenerovala. Mohla jsem tam krásně trénovat, protože jsem dobře regenerovala, a myslím, že jsem se vrátila i se silnější imunitou. Je tam sluníčko, ne bílá mlha jako tady v Česku. A přesto tě to skolilo. Zkusil jsi zařadit třeba nějaké vitamíny nebo něco, aby ses nemocem vyvaroval?
Já jsem fakt poctivě užíval dost doplňků stravy, které mám osvědčené, a vždycky jimi předcházím nemocem. Beru třeba proteolytické enzymy a několikrát jsem si otestoval, že když je v zimě na dva, tři týdny vynechám, zpravidla onemocním. Takže se toho vždycky držím. To je u mě látka, která fakt viditelně funguje – jmenuje se to Wobenzym, jsou tam proteolytické enzymy, které mají efekt na celý organismus. Nejenom urychlují regeneraci, ale posilují imunitu a mají další vedlejší vlivy.
Každopádně si nemyslím, že bych něco podcenil. Trénink nebyl neadekvátní, všechno bylo v pohodě. Jel jsem do Salou, tam se mi to úplně nevydařilo. Nechci říkat, že to byla nutriční chyba, byla to zkušenost – něco jsem tam nedoladil. Závod vždycky ukáže, co se stalo špatně nebo dobře, i když v tréninku testujeme a zkoušíme cokoliv. V tom závodě jsem měl prostě míň tekutin, než jsem měl mít, trošku jsem se začal přehřívat a podepsalo se to i na běžeckém výkonu. Ale pak byl za tři týdny Czechman a tam všechno sedlo víceméně tak, jak mělo.
A pak mě něco takhle skolilo. Nedá se úplně říct, čím to bylo. Byl jsem pak na nějaké akci, kde jsem byl celý den na slunci asi ve 40 stupních Celsia, jestli jsem se tam neuvařil. A druhý den jsem sedl na pět hodin na gravel a odjel jsem gravel v Brdech, kde mi úplně došla voda, takže jsem se zase uvařil. Možná tyhle věci mi tu imunitu dost oslabily.
Je tam pár nápověd.
Pár nápověd by tam být mohlo. Zkrátka chybovat je lidské. A jako profesionální triatlonista a člověk, který se to snaží dělat naplno, přiznávám, že tyhle zkušenosti k tomu patří. Kdybychom je nedělali, nikam v životě se neposuneme. Tělo potřebuje co nejvíc vstřebat to dobré i to špatné, aby na to nějak zareagovalo.
Jsem rád, že jsi řekl, že jsi profesionální triatlonista, protože to je něco, co jsem na úvod našeho podcastu neřekl – jen samé úspěchy. Chtěl jsem se zeptat, kdy u tebe padlo rozhodnutí, že triatlon bude tvoje cesta, že se staneš profíkem a budeš tomu dávat všechno? A proč zrovna triatlon?
Hele, všechno chce v životě vykrystalizovat. Když se sportem začneš v útlém věku, je velká pravděpodobnost, že u něj nevydržíš celý život. A hlavní efekt, který si myslím, že způsobil, proč to dělám doteď a mám cestu, kterou chci následovat, bylo to, že jsem začal až v dospělosti. Většina kluků začne v dětském věku nebo ještě před pubertou a často to není až tak ambice zevnitř – dělají to, protože jim to řekli rodiče nebo jim to naznačilo okolí. U mě to šlo zevnitř. Začal jsem až v 19 letech po maturitě, a díky tomu jsem měl jasno, že ten sport chci dělat.
Předtím jsem dělal na vrcholové úrovni ploutvové plavání, to je taková monoploutev – jako mořské panny, možná to znáte. Pod vodou i na hladině, hlavní plavecký způsob jsou delfínové vlny. A předtím jsem závodně hrál tenis a prostřídal jsem prakticky všechny sporty, ve kterých jsem si vytvořil pohybový základ. Od dětství jsem fakt intenzivně sportoval, pokaždé i víc sportů najednou, a pak člověk zjistí, jaká je jeho predispozice a kde má nejsilnější stránky.
V tenise si myslím, že mentálně bych na to měl dosáhnout klidně světové špičky, dovedu si to představit, ale je tam hrozně moc dalších faktorů. A celou dobu jsem cítil, že mi víc sedí vytrvalostní sporty, kde jde o dlouhodobý výkon cyklického charakteru. Je to víc individuální, ta cesta je stoprocentně moje a není to o týmovosti, která mi taky nikdy úplně neseděla. Tam jsem našel lásku, protože jsem chtěl dělat něco s dlouhodobou perspektivou, co můžu dělat profesionálně v dospělosti. Ve většině sportů už bych byl pomalu za zenitem – třicítka je taková hranice, neznám moc tenistů, kteří by překročili čtyřicítku a dělali to dál profesionálně.
A možná proto, že si tak vydělají, že už si najdou jiné peníze. To se nám v triatlonu asi stát nemůže. Ale v triatlonu máme krásný příklad Lionela Sanderse, který se pořád dokáže držet na špičce, i když už moc nevyhrává závody, kde jsou reálně Norové a ta největší špička.
Triatlon je jeden z nejnáročnějších sportů a máte z něj asi úplně nejméně ze všech sportů. Dáváte do toho nejvíc energie, co vůbec můžete, a output z hlediska slávy a úspěchu je úplně minimální. Stojí to strašnou dřinu, a když se vám za život povede jeden závod, třeba někdo vyhraje Havaj, je to vrchol většiny profesionálů. V tenise můžete vyhrávat pomalu každý týden nějaké světové turnaje.
Navíc ty náklady. Já tenisu nerozumím, ale představím si raketu a míčky – tady v triatlonu máme trošku víc problémů.
Tenis je taky nákladný, ono se to nezdá. Spočítejte si pronájem tenisových kurtů, v zimě halu a kolik stojí startovné na závody. Asi bych to srovnal. Ale v tenise jsou podle mě sponzoři, pokud jste v nějaké top stovce, rozhodně vřelejší než v triatlonu. Když jste chvilku v první stovce, tak se neuživíte, pokud jste v první desítce, tak asi stoprocentně ano. Tady je to trošku složitější.
A jak se vlastně v Česku můžeš stát profesionálem? Stačí si to říct?
Ne, hele, není to těžké, prostě si řekneš, že to budeš dělat profesionálně. Musíš samozřejmě mít výkonnost, to je takový hlavní detail. Pokud tu výkonnost nemáte, jdete na těch závodech trošku za šaška. Závodil jsem na závodech, kde se tam přihlásili nějací pánové, kteří tu výkonnost neměli, ale měli ten statut.
Zrovna teď jsem to řešil a informoval jsem se u České triatlonové asociace. Ta vám musí každý rok vydat potvrzení, že jste profesionál. Doteď byla částka za ten dokument – kde vám jen dají razítko a napíšou, že Pavel Wohl má statut profesionálního sportovce – 3 500 korun, abyste mohli závodit v profesionálních závodech.
A nemusíš absolvovat třeba žádnou lékařskou prohlídku?
Myslím, že to tím podmíněné není, je to jenom formulář. Teď to asociace od roku 2026 dala symbolicky za 500 korun, což je za mě super, protože nás je tady fakt málo a jsme velmi ohrožený druh. Jsem rád, že si asociace aspoň nenaúčtuje nereálné náklady za to, že napíše papír. Zrovna jsem si s nimi mailoval, že o to znova budu žádat.
Takže když se ze statutu profesionálního hobíka chci stát profesionálem, vyplním formulář, pošlu pět stovek a příští rok jedu v kategorii profíků?
Myslím, že je to možná trošku podmíněné. U mě osobně to není problém, ale kdybych jezdil ironman za pět hodin a napsal, že chci být profesionál, myslím si, že by asociace měla povinnost mě prozkoumat, podívat se na moje výkony a na základě toho mi formulář dát. Nemyslím si, že by to mohl mít kdokoliv, a určitě tam interně nějaké podmínky jsou, které se u mě nejspíš neřeší, protože vědí, že nějakou výkonnost mám. Rozhodně bych ale nedoporučoval, aby to každý zkoušel. Zaprvé se tím podle mě zesměšní, pokud nebude mít výkonnost, a zadruhé do těch profesionálů nepatří, pokud o to neusiluje za každou cenu. Doporučuju spíš se dostat v age group na všech závodech dopředu, přiblížit se časům profesionálů, a pak si o to zažádat a zkusit to. Ne že si řeknu: byl jsem na jednom polovičním ironmanu, pojedu v kategorii profíků.
A ten papír od České triatlonové asociace stačí k tomu, abych se třeba na závody jako Hradec mohl přihlásit do profi kategorie? Nebo na konkrétní IRONMAN potřebuju ještě něco dalšího?
Na IRONMAN musíš zaslat tuhle licenci na jejich e-mail pro profesionály, že žádáš o jejich licenci, a oni ti ji vystaví. U IRONMANu je to teď 1 500 eur za roční profi licenci, se kterou pak můžete startovat na všech závodech neomezeně zadarmo. Nebo zaplatíte single event, který stojí asi 270 nebo 290 eur. Loni jsem za Hradec platil asi 290 eur – neměl jsem roční licenci, vzal jsem jen single event. Teď vím, že budu těch závodů jezdit mnohem víc, takže se mi vyplatí investovat těch 1 500 eur, což je já nevím, 40–45 tisíc korun, do profi licence.
A na Challenge jim jen dáš vědět, že jsi profík, a nemusíš nic platit?
Oni mají oficiálně rankingovou tabulku. Myslím, že do nějakého umístění máš plnou částku nebo drobnou slevu, od nějakého rankingu máš 50 % a pokud jsi třeba v první stovce, tak to máš na těch závodech myslím zadarmo. Pak je to samozřejmě na race directorovi a vím, že Challenge je v tomhle mnohem víc friendly pro profesionální triatlonisty. Často, i když tam někdo v rankingu není, má ředitel slovo a může to profíkovi dát zadarmo. Třeba v Hradci vím, že ať se Roman Šinkovský snaží sebevíc, IRONMAN má interně svoje pravidla. I kdyby mi to chtěl dát, startovné dostat nemůžu, protože to jde přes jejich centrálu a každý to musí zaplatit. Nevím, jestli si to pak neudělají tak, že jim ředitel závodu uvolní nějaké peníze bokem nebo další benefity, ale oficiálně to musí zaplatit snad každý.
A když se vrátíme zpátky – když máš ten papír, že jsi profík v Česku, přináší ti to nějaký benefit?
Je to jako s vysokoškolským titulem. Pokud nejsi lékař nebo právník nebo odborně kvalifikovaný pracovník, který vykonává extrémně zodpovědnou činnost, je myslím úplně všem jedno, jestli máš titul – koukají na tvoje schopnosti. Takže statut profesionála se snažíš uchopit marketingově, abys získal sponzory a dal jim jasný důvod, proč by tě měli podporovat. Jinak si nemyslím, že by z toho cokoliv vyplývalo, od asociace žádný benefit nemáš.
Respektive takhle – pokud jezdíš závody, které jsou v jejich rankingu. Už jsem se s nimi několikrát bavil a myslím, že bychom si nějakou státní podporu zasloužili, rozhodně. Ale podmínka je, že to musí být v rankingu. Hlavní důvod je, že Česká triatlonová asociace dostává dotace na tyhle závody stejně jako na olympijský triatlon, má na to granty a další prostředky, které si obhájí a může je v rozpočtu uvolnit. Takže peníze na „reprezentaci“ v dlouhém triatlonu – dávám to dost do uvozovek – jdou na sportovce, kteří jezdí tyhle závody. I kdybych vyhrál nebo byl na bedně na závodě Challenge nebo IRONMAN, asociace mi nemůže nic dát, protože ty peníze nemají jak obhájit. Dostávají je na základě výsledků v těch jejich závodech.
To jsou třeba závody jako mistrovství světa v Pontevedře, které jel Lukáš – podle mě to byl ITU dlouhý triatlon, asi 3 km plavání, 120 na kole a 30 běh. Nebo potom ještě klasický poloviční ironman pod ITU, většinou v rámci European Multisport Championships, kde je i terénní triatlon, aquatlon a další – všechny tyhle závody jsou v jednom eventu. A na to jde podpora. Když jsem startoval na mistrovství Evropy 2022 v Bilbau a 2023 v Belgii, šla tam už nějaká podpora od asociace, proplatili mi část nákladů. Ale ve chvíli, kdy jsem se soustředil na závody, které nejsou v jejich rankingu, tak tam nejde nic.
Hrozná škoda. Doufám, že to nějak klapne.
Myslím si, že jediná cesta je fakt soukromě, skrz soukromé investory a sponzory.
Na to téma mě zajímalo, jestli to už vnímáš, protože popularita triatlonu v Česku docela roste. Je to hezky vidět třeba na závodě IRONMAN 70.3 Hradec Králové, který včera ohlásil, že má posledních pět slotů – v době, kdy vydáme tenhle podcast, už bude asi vyprodaný. Vnímáš u sponzorů, že víc slyší na triatlon, protože popularita roste?
Hele, potřebuju vyhrát Hradec. To je jedna věc, která by podle mě byla hodně zvučná. Říkám to úplně na rovinu: jestli chci mít nějaká velká esa v rukávu, musím vyhrát Hradec nebo být na pódiu. Hradec má samozřejmě velké slovo. A myslím si, že popularita mezi lidmi raketově roste. Teď je trend, že všichni kluci a holky chtějí běhat půlmaratony, postupně si říkají, kam dál, přirozeně se přihlásí na triatlon a zjišťují, co je to za sport.
Ale musíme si dát taky kredit, protože popularita triatlonu v Česku a na Slovensku roste i díky tomu, že tu máme úspěšné triatlonové podcasty. Největší reklamu dělá Triatlonová kavárna – my jsme ta první fáze, vy jste až ta druhá.
Aha, to je dobrý, to nás nenapadlo!
Hele, a ještě k těm ITU závodům – to jsou ty, co jsou pod World Triathlon? Nedávno jsem se dívala na nějaké mistrovství světa. Tam se v age group dá mít podpora od asociace taky?
Tam se přihlašuješ přes asociaci, jinak se přihlásit nedá. Musíš asociaci napsat, že chceš na tom závodě startovat, a pak si musíš nějakým způsobem obstarat reprezentační kombinézu. V té máš povinnost závodit.
Musíš si ji koupit, jako my jsme si museli koupit tričko, abychom reprezentovali.
Myslím si, že ta reprezentační kombinéza bude levnější než tohle tričko z IRONMANu. A rozhodně kvalitnější.
Zaujala mě jedna věc – říkal jsi, že musíš vyhrát Hradec. Takže Czechman nemá takovou váhu?
Má pořád. Ale Hradec je mezinárodní. Czechman teď samozřejmě udělal krok, že se stává PTO rankingovým závodem, takže tam budou i profesionálové a profesionálky, a bodově vzrostl. Pořád je ale Hradec globálně asi významnější a jsem zvědavý, jak bude Czechman vypadat. Pořád nevylučuju, že ho nepojedu. Teď prostě musím jet IRONMANy, protože jsou to významné mezinárodní závody, a zkusit tam zajet výkon. Myslím si, že ta výkonnost ve mně je, jenom se v jeden den musí všechno sejít a dopadnout dobře. A to je jen otázka času, věřím tomu.
Zmínil jsi PTO ranking. Je to u profíků fakt hodně důležitá věc? Sledují to třeba sponzoři?
Asi primárně u sponzorů. Ale nejsem si jistý, jestli to sponzoři berou jako alfu a omegu. Podle mě hlavně sledují, jestli jsi na pódiu na nějakém závodě. A pak jestli máš nějakou viditelnost – jestli o tobě vůbec někdo na sítích ví, že závodíš, kam jezdíš a co děláš. V dnešní době se tam míchají dvě věci: jakou máš výkonnost a jak jsi vidět. Nemůžeš dělat jedno bez druhého.
Buď jsi Frodeno, který ani nepotřebuje být vidět, protože je vidět díky tomu, že vyhrává závody, nebo Blummenfelt nebo kdokoliv jiný. Anebo jsi těsně pod nimi, od sedmého do desátého místa, kde je to strašně nahňácané. Výkonnostně jsou všichni těsně u sebe, ale nejsou tak vidět jako absolutní hvězdy. A tam už je to podle mě o sebepropagaci svého jména. Pokud nejsi absolutní top na světě, musíš pracovat i na dalších věcech, které tě zviditelní.
Třeba Lionel Sanders je schopný vyhrávat poloviční ironmany a porážet Sama Longa, stejně jako Sam Long jeho. Ale kdybychom vzali fakt světovou špičku, kdyby oni byli na mistrovství světa šestí až desátí, netuším, byla by to naprostá senzace. Jenže jsou vidět díky tomu, že mají sítě, natáčejí vlogy a videa na YouTube, a to jim dělá možná stejně silné jméno, jako mají Blummenfelt nebo absolutní hvězdy světa. Myslím si, že Sama Longa nebo Lionela Sanderse pořád sleduje víc lidí než ty, kteří vyhráli několikrát po sobě světový šampionát.
Je to vidět třeba u Sanderse. Po dlouhé době teď měl závod, všechny světové triatlonové podcasty potom natočily epizodu – a byl druhý, jenom získal slot, ani nevyhrál. Ale vygeneroval stejný ohlas, jako když Jelle Geens vyhrál Marbellu. Je vidět, že jeho média mají stejnou sílu, jako když někdo vyhraje mistrovství světa.
Víš, co lidi totiž milují nejvíc? Takovou tu přízemní lidskost. To, že jsi předtím fetoval, žil jsi hrozným způsobem života, a i přes to se dokážeš někam dostat. Lidem je jedno, jestli jsi mistr světa, nebo ne – ale že jsi velmi úspěšný jako Lionel Sanders, i přes tohle všechno. Lidi podle mě přirozeně nemají rádi přirozené talenty, kteří se narodí do triatlonové rodiny, od dětství pak vyhrávají mistrovství světa a je to pro ně standard. Mají rádi příběhy sportovců, kterým to nebylo dáno a kteří to zlomili tvrdou dřinou, třeba v pozdějším věku. Proto si myslím, že Sanders je velmi zajímavý – díky svému životnímu příběhu.
A když se na něj podíváme, jak vypadá – není to taková ta dvacetiletá raketa, která ti zaplave patnáctistovku za 16 minut, běhá jako atlet a na kole má FTP 450. Lidi zajímá, že byl předtím v jiné životní fázi a dokázal se z toho dostat na tenhle level, a ukazuje to lidem. Je trošku extrovert a lidé se s ním můžou víc identifikovat – proč by se z vás nemohl stát taky Sanders? Nechci, aby teď lidi začali všechno hrotit a krachovaly jim rodiny a vztahy. Ale zkrátka se to někomu může povést, když do toho dá opravdu všechno a má to nastavené v hlavě.
A musíme si taky přiznat, že Sanders, jak jel v těch drogách – mluví o tom otevřeně – tak mu to zkrátka eliminovalo nějaká čidla bolesti a to vnímání má v tréninku trošku jiné. On to má teď jako drogu: mozek a biochemie se mu místo toho naladily na triatlon a dokáže to efektivně využívat v tréninku, v dřině a v úsilí.
Říkal jsi před chvílí, že se příští rok chystáš objíždět víc závodů. Pobavil bych se chvilku o IRONMAN versus T100. Jak jako profík vnímáš tyhle dvě organizace, co je atraktivnější a proč?
IRONMAN a T100 jsou rozdílné závody v tom, že T100 není pro všechny, kdežto IRONMAN je pro všechny profíky, kteří se přihlásí. To je hlavní věc. Na T100 jsi vybraný na základě rankingu, nebo přes wildcard. Takže pokud bych vyhrál Hradec a zajel dobře ještě nějaký další závod, můžu přes asociaci zkusit zažádat o wildcard na T100.
Musím tam mířit – jestli se chci v triatlonu fakt ukázat, musím být na pódiu na nějakých světových závodech nebo být hodně vidět. Pak můžu žádat o divokou kartu a oni ti na základě toho dají vědět třeba čtyři dny před závodem: hele, teď jeď do San Franciska. Snad ti koupí letenku a všechno, ale za čtyři dny startuješ v San Francisku. Jsi na nějaké čekačce a oni ti napíšou. Podle mě to tak loni měl jeden závodník, který byl na čekací listině, čtyři dny před závodem mu dali vědět, že startuje v San Francisku, a za čtyři dny prostě jedeš, ať děláš, co děláš.
Akorát to můžeš odmítnout.
Můžeš, ale je to životní příležitost. I když můžeš dostat hrozně po hlavě, je to velká příležitost a myslím si, že i prestiž. A pak samozřejmě, pokud v T100 dobře zajedeš, řeší se to i z rankingu. Jistotu tam mají závodníci, kteří v té sérii už jsou a jsou do nějakého umístění v celé sérii, nebo jsou v rankingu světového žebříčku. Na základě toho tě pak vezmou. Jestli tě tam po umístění na wildcard pak můžou nechat, si teď nejsem úplně jistý. Pro mě je to jeden z kroků vůbec uvažovat o tom, že je reálné se tam dostat.
Takže tě to zajímá? Chtěl by ses do T100 dostat?
Určitě by mě to zajímalo, ale když se podíváme třeba na Lionela Sanderse, tak jemu to až tak nevyšlo. Musíme si říct, jestli je to tak super, nebo ne. Myslím si, že je určitě dobré se tam ukázat. Ale když tam nezávodíš pravidelně, oni ti kdykoliv můžou dát vědět, že za čtyři dny závodíš. Nemáš šanci se na ten závod dlouhodobě připravovat a brát to jako jistotu. Umíš se formou připravovat na jiný závod, o kterém víš, že ho stoprocentně jedeš, a tam to má i tréninkový význam.
U T100 je zajímavé, že závodníci v sérii mají kontrakt – jsou zavázaní, že musí objet určitý počet závodů a zúčastnit se finále, které mimochodem proběhlo včera, takže T100 včera skončila v Dauhá. Kdežto IRONMAN tě k ničemu nezavazuje. A mně přijde, že letos bylo hodně vidět, že hodně závodníků kvůli tomu, že byli zavázaní k T100, trpělo. Myslím, že jsou zavázaní i k tomu, že musí jet první závod, třeba Singapur, a když tam nejedeš, dostaneš dokonce pokutu nebo něco takového.
Není to tak jednoduché jako u IRONMANu, kde je všechno na tobě. Tady máš smlouvu na celou sérii a musíš dodržovat její body. Máš to jasně dané, ale zase z toho máš jasný příjem – máš proplacené úplně všechny závody včetně cesty a za každou účast na závodě dostaneš peníze, ať dojedeš poslední, nebo ne. Myslím, že dojet musíš. Je to profesionální, ale zase to má svoje negativa.
Šílené je to, jak říkáš, že se všechno musí sejít – a ještě se to dozvíš čtyři dny dopředu. My se na závod připravujeme kolik měsíců dopředu a tohle je: příští víkend jedeš.
Letos na těch závodech byly divoké karty, které obsadily i pódium. Takže ta šance tam stoprocentně je. Když dostaneš divokou kartu – někdo vyletí na nějakém IRONMANu, má super formu a dva týdny na to mu dají wildcard na T100 – máš na to ten potenciál. Hodně závodníků bylo na pódiu hned na divokou kartu. Když se podíváme na Derronovou, ta po olympijských hrách tenkrát taky dostala wildcard a vyhrála myslím Ibizu, nebo kde to bylo, někde ve Španělsku. Hodně jmen, která dostala divokou kartu, najednou vylítlo nahoru.
Takže jim to dají třeba na základě medailového umístění a podobně. A rozhodovací otázka: byl bys radši za titul T100, nebo za titul IRONMAN Pro Series?
Myslím si, že v tuhle chvíli bych byl rád za cokoliv.
Pavle, jak teď vypadá tvůj trénink? Máme zimní období a mně přijde, že kolem zimy je dost názorů, co vlastně dělat. Jak trénuje Pavel Wohl v zimním období?
Jsme ve špatné zemi. Nejsme ještě ve Španělsku, ale za měsíc a dva dny se to změní – to je jediný správný přístup.
Hele, teď Pavel Wohl trénuje tak, že se snaží udržovat v kondici, aby pak mohl nastartovat stoprocentní trénink, a času je hodně. Pokud budu závodit v dubnu a začnu trénovat naplno v lednu, tak jak bych měl ideálně trénovat, bude příprava velmi kvalitní. Ale pokud někdo trénuje od října, od listopadu pořád 25 nebo 30 hodin týdně, musí brát v potaz, že nejenom tělo dostane strašně zabrat, ale i psychika. Jsi hrozně dlouho bez závodu a bez jakýchkoliv impulsů a člověk z toho může lehce vyhořet. Znám plno triatlonistů, kteří začali brzo tvrdě trénovat, v lednu a únoru měli závodní výkonnost a pak tělo úplně vyhořelo. I hlava, nejde jenom o tělo.
Za mě je teď důležité být ve velmi dobré kondici a udržovat to tak nějak všeobecně. Kdybych to měl říct, trénuju teď možná na 60–70 % normálního tréninku, který budu dělat ve Španělsku. Tam se bude trénovat úplně jinak. Teď se snažím primárně dbát o svoje duševní zdraví. Mám hrozně moc věcí, které zařizuju, a sešlo se to úplně v jedné chvíli, takže tréninkem se teď spíš ryze bavím a udržuju se, abych měl energii pak tomu dát úplně maximum.
Nemůžeš jet celý rok na 100 nebo na 120 %, protože to není realita. Člověk si často myslí, že tomu dá úplně všechno a pak z toho bude mít všechno, ale tak to není. Musíš to dát všechno po nějakou dobu, ale život je sinusoida a nedá se jít jenom nahoru a jen na sto procent. Musíš brát v potaz i to, že jsi dole. Je v pořádku, že netrénuješ úplně naplno a že tomu nedáš všechno, co můžeš. Ale musíš to mít v hlavě nastavené, že pak přijde den, kdy tomu musíš opravdu dát všechno, a víš, kam se tím chceš dostat, znáš svoje tělo a vidíš svoji cestu. To je asi moje filozofie z hlediska tréninku. Už mám nějakou praxi v triatlonovém tréninku, takže vím, že všechno má svůj čas a chce to trošku trpělivosti. Nestresovat se teď tím, že nemám výkonnost – i když ta výkonnost je super – ale myslet na to, že ji chci mít v létě.
Takže to nakopneš tím Španělskem za měsíc. A kdy startuješ první závod, někdy kolem Czechmanu?
Budu ještě startovat v dubnu, pravděpodobně už ve Valencii. Ale není to tak, že netrénuju – trénuju řekněme 17, 18, 19 hodin týdně, což je pro mě takový lehký trénink. A kdybych teď neřešil velmi složité životní situace, které jsou ale důležité, trénoval bych klidně i víc, dovedu si to představit. Ale vždycky se musíte přizpůsobit tomu, co v životě máte kromě sportu. I když se snažím dávat najevo, že sport je pro mě všechno, musím pořád myslet i na jiné části života, které jsou důležité. A pokud potom nejste psychicky v klidu, tak i když tomu budu dávat 100 %, můžu vyhořet, protože někde v životě narazím nebo se stane něco, co jsem zanedbal.
Párkrát jsi zmínil Frodena. Nevím, jestli ho sleduješ na Instagramu, ale on vydává krátké posty, kterým říká Frodeno Times. V jednom z posledních psal, jestli právě tahle cesta, kterou popisuješ, není ono – že je zimní období a příroda je zvyklá v zimě spát a odpočívat, jestli bychom tomu taky neměli dát volnost.
Anebo odjet do Španělska.
Hele, musíme to brát tak, že jsme Středoevropané. Nemůžeš brát Španěla, Američana a Nora jako jednoho člověka. Každý má nějaký genetický původ a jiný biorytmus podle prostředí, ve kterém žije. Jinak se tam střídají roční období, jsou tam jiné teplotní podmínky. V tomhle ohledu musíš vždycky poslouchat přírodu – příroda v životě vždycky vyhraje, ona udává zákony. My jako lidi si myslíme, že jí můžeme vládnout, že můžeme řídit trénink a naše tělo, neustále ho hackovat a uzpůsobovat a že máme schopnost ovládat svůj život. Ale život ovládá příroda.
Řeknu příklad: bude mi za chvilku 29 let, třicítka je tady a už vnímám život trošku jinak než očima dvacetiletého kluka. Život může skončit zítra nebo pozítří a to já neovlivním, to ovlivní příroda. Takže je za mě důležité žít přirozeně, pečovat o tělo z dlouhodobého hlediska a žít v tom, kde ses narodil. Pokud žiješ v České republice, nemůžeš si hrát na to, že žiješ ve Španělsku – pak pojedeš do Španělska a budeš v přirozených podmínkách Španělska. Musíš poslouchat, co ti říká tělo a co ti říká příroda, protože nikdy nevíš, kdy tohle všechno může skončit. Plány jsou v životě super, ale nemusí vyjít. Důležité je držet trend a směr.
Já jsem si právě ve Španělsku říkala, že jsou tam dokonalé podmínky – každý den sluníčko, ideálních 20 až 25 stupňů, perfektní podmínky pro trénink. A říkala jsem si: vždyť se to vůbec nedá srovnávat, když přijedeme na závod. My se připravujeme v tomhle a přijedou kolegové ze Španělska, kteří mají přípravu z takového krásného prostředí. Říkala jsem to kamarádce a ta odpověděla: no jo, ale představ si, že pojedeš na závod, třeba jako když jsme byli v Srbsku a bylo 10 stupňů a pršelo, nebo Šamorín v květnu. Španěl přijede z 25 stupňů do Šamorína a skočí do vody, která má 11 stupňů. Ty podmínky jsou hrozně neporovnatelné a každý musí pracovat s tím, co má.
My pracujeme s naším středoevropským klimatem a vnímáme, že je teď zima, den začíná v nějakých sedm hodin a tma je pomalu už ve čtyři. Musíš biorytmicky pracovat s tím, že máš omezenou dobu na trénink, kdy tělo funguje v ideálním režimu světla. A pak máš Španěla, který může trénovat až do sedmi do večera a má úplně jiné tréninkové podmínky. Ale neřekl bych, že Španěl bude lepší jenom díky tomu, že má lepší podmínky. Je tam hrozně moc jiných faktorů, které to dlouhodobě ovlivní.
Samozřejmě pokud trénuješ, dejme tomu od ledna nebo února, v ideálních podmínkách – neříkám být celou zimu ve Španělsku a jet celý rok na 100 % – ale pokud trénuješ srovnatelně, výkonnost může být přirozeně lepší, protože tréninku dáš víc času. Tady na trenažéru hlavně nenatrénuješ takový čas a takovou kvalitu jako na španělských silnicích. Ale zase si nemyslím, že by to měla být definice toho, že se nemůžeme potenciálně dostat na světovou špičku jen proto, že trénujeme v našich podmínkách. Jen musíš podle mě na určitou část roku a zimy vyjet.
A čím víc cestuju, tím víc tu zemi mám radši. Ty lidi – mentalita mi tady není úplně blízká, mentálně a myšlením jsem podle mě víc na jihu. Ale zkrátka se tady v našem blahobytu máme velmi dobře. Myslíme si, že ne, ale za mě se máme super. Jel jsem do Španělska a myslel jsem si, že tam všichni dělají triatlon, budou tam velké peníze a sponzoři, ale situace tam úplně dobrá není. I když si tady říkám, že je to u nás těžké, peníze si podle mě seženu mnohem snáz než ve Španělsku, i když tady všechny firmy říkají, že krachují a že je hrozná doba. Teď jsem byl v Itálii u svého manažera, se kterým spolupracujeme, a v Itálii je to ještě horší. Pokud tam máš firmu, platíš takové daně, že z toho nemáš nic.
Takže se máme super, i když teď nadávám, že mám platit paušální daň 10 000 měsíčně a že mi to za tři roky zdražili o 4 000. To je minimum, ale já na to nadávám pořád – 10 000 měsíčně a k tomu mám režijní náklady asi 25 000 měsíčně, jenom za to, že žiješ, a to ještě neřešíš bydlení a tyhle věci. Ale tak to prostě je. Když si ale představíš ten život někde v zahraničí, může to být ještě horší.
Hele, my hobíci žonglujeme spoustou židlí zároveň. Abychom mohli jít trénovat a měli kolo, musíme odpracovat, do toho rodina, úklid, vaření. Jak vypadá den v životě profesionála? My si to představujeme tak, že je to super – jsi profík, ráno vstaneš, jdeš trénovat, pak si dáš špagety, zdřímneš si a zase jdeš na trénink. Takhle si to představujeme, jako Hurvínek válku. Hodíš nás trošku do reality?
Realita je, že jsem úplně stejný člověk jako vy všichni, nejsem ničím výjimečný ani speciální. Snažím se, aby to na sítích vypadalo hrozně cool a pozitivně, a často ukazuju jenom pozitiva, protože to lidi mají rádi. Nechceš jim ukazovat, že máš někdy trápení nebo starosti, a lidi to ani nepotřebují vědět, prožívám si to v sobě.
Ráno vstaneš a nasnídáš se úplně stejně jako ty – dám si tousty se šunkou a sýrem, kafe a jedu na bazén.
Ty tam odplaveš dva a půl, tři kilometry, já tam mám čtyři – to zas není takový rozdíl, tolik neplavu.
A jdeš do intenzity?
Intenzitu mám tak, že plavu stovky po 1:10, po 1:08. Ale to je vlastně trénink podobný. Ty pak jdeš do práce, já jedu domů, musím si nakoupit potraviny na druhou snídani, ať se pořádně najím, protože vím, že za dvě hodiny sednu na kolo a sedím tam tři hodiny. A pak – teď popisuju ideální tréninkový den – trénuju svěřence a zařizuju si další věci. To je realita. U nás v Česku je to teď tak, že řeším ještě strašně moc dalších věcí.
Pak jedeš na dvě, tři hodiny na kolo, teď třeba ve Španělsku. Většinou neobědváš, jenom piješ Infinit, nebo si na benzínce dáš nějakou tyčinku nebo banán, abys do sebe dostal něco tuhého. Přijdeš z kola a teprve teď si uděláš oběd, jsou tři, čtyři hodiny odpoledne. Pak si hodinu, hodinu a půl odpočineš, dáš si kafe a jdeš na dráhu, kde odběháš 15–20 km. Přijedeš v devět večer a uděláš si večeři. Říkal jsem, že máš ještě čas na další věci, ale jsi úplně vyždímaný. Kolem dvanácté jdeš spát, vstáváš zase v osm a v devět jdeš plavat. Takhle vypadá režim ve Španělsku.
A pak mám jeden den, kdy se snažím udělat všechnu administrativu z celého týdne. Hrozně se snažím, aby to bylo fakt v tom jednom dni, ať nemám resty na zbytek týdne. Úplně nenávidím, když něco někomu dlužím, ať finančně, nebo časově, nebo když jsem někomu něco slíbil. Všechno se snažím v životě dělat fakt poctivě a mít úplně čistý stůl, a zatím se mi to vždycky podařilo.
Takže doplňkovou práci – sociální sítě, komunikaci s partnery – se snažíš nasměrovat do toho dne, a ne do tréninkového dne?
Zrovna sítě dělám průběžně, tam to úplně nejde, a komunikaci s partnery taky dělám průběžně, to je pro mě hrozně důležité. Ale tréninky se svěřenci plánuju většinou v jednom dni a s těmi prémiovými jsem pak v kontaktu operativně i v průběhu týdne, to dělám mezi tréninky. Je hrozně důležité nastavit si striktně time management a nesmíš být obětí sám sebe – to je nejhorší věc.
V životě jsem nebyl otrokem ani obětí nikoho dalšího, nikdo nerozhodoval o mém životě a nikdo mi neříkal, co mám dělat. Vždycky si to udělám po svém, je mi úplně jedno, co mi kdo říkal, to je moje cesta. Mám úplně svoji hlavu, a ať mi kdo říká, co chce, dělám si to po svém. Ale jsem otrokem své hlavy a toho, že cítím nějakou zodpovědnost a disciplínu. Když mi někdo napíše, mám často tendenci se mu věnovat a udělat to pro něj. A teď se dostávám do problému, že jestli chci být co nejlepší, musím si udělat jasný plán, že třeba tenhle den a další den taky nebudu vůbec na telefonu nebo neodpovím na zprávu. To je pro mě hrozně těžké a to se teď zrovna učím – dělat si plán a mít fakt vyhrazený čas, kdy tohle řeším, a nedělat to chaoticky.
Jsem jako malá rodinná firma, která se teď rozrůstá, asi tak bych to přirovnal. A v rodinné firmě je chaos – všichni dělají všechno, tenhle jede s autem sem, tamten neudělá tuhle práci, teď mi pošle tuhle fakturu. Snažím se to takhle seskupit, aby to mělo řád, a pro život profíka je to hrozně důležité.
Popsal jsi ideální tréninkový den a jsou v něm tři fáze. Kolik dní v týdnu trénuješ třífázově? Je to fakt každý den?
Ne. Ve Španělsku mám třeba v pondělí jenom plavání, plánuju tréninky a řeším další věci administrativního charakteru. V úterý mám tři fáze, ve středu často taky, ve čtvrtek tři fáze nejsou, ale v pátek určitě. V sobotu mám dvě fáze a v neděli třeba taky dvě. Takže tak dvakrát, třikrát týdně mám určitě tři fáze, ale znamená to pak objem, který je často minimálně čtyři, pět, šest hodin.
Tak bych ráda vsuvku, jak vypadá taková Pavlova trasa nebo Pavlův objem. Psala jsem Pavlovi: hele, máš nějaké tipy na kolo? A přišly mi odkazy na Stravu – 140 km a k tomu tisíc metrů převýšení, další 180 km a 4 000 metrů převýšení. Říkám si, aha, asi jsem se ptala špatného člověka, kam mám jet na kolo.
To si fakt rozkouskuj třeba na čtyři výlety. Ale na té jedné trase byl ikonický výhled, to je nádhera. Já tam jezdím turistiku – když ve Španělsku jedu zónu 2, jedu panoramatické trasy, ať mám výhledy. Jediné, s čím se trápím, je, že mám jednopřevodník na obou kolech. Takže ty kopce mě na jednom převodníku dost tlačí a úplně turistika to nikdy nebývá. Ale jinak je Španělsko fakt kochačka.
Fakt jsem se pobavila, když jsem otevírala ty odkazy. Pro tebe jsou to etapáky, pro mě by to byla pořádná vyjížďka.
Trošku jsme to naťukli – co tě čeká v příští sezóně? Jaké závody se chystáš?
Jak jsem zmiňoval, kupujeme profi licenci na IRONMAN, takže primárně závodím na IRONMANech. Jakmile do toho investuju tolik peněz, jsem tím tak trošku vázaný a upsaný, že musím závodit s IRONMANem. Takže mě čeká nějakých sedm, osm závodů IRONMAN. Teď ještě řeším, jestli v první polovině pojedu celý ironman, což by bylo skoro na začátku sezóny – s největší pravděpodobností Lanzarote – nebo jestli se budu věnovat jenom polovičním a ve druhé polovině sezóny pak pojedu jeden celý nebo třeba dva. To ještě nechávám v tuhle chvíli trochu otevřené. Stoprocentně vím, že chci začít Valencií.
Byl jsi teď na nějakém testování v Itálii. Vychází tohle plánování z toho testování a ze spolupráce, kterou máš v Itálii?
Víceméně to z toho vychází, ale jak jsem už zmínil, jsem v tomhle hodně samorost. Stejně pak dám na svůj pocit. Jsou i lidi, na které dám, ale moc jich není. Nechci říct, že jsem paličatý, ale cestu si utvářím úplně sám. Uvidím, jak to dopadne, ale chci mít jasně daný plán. Jedna věc, kterou udělám: přihlásím se na všechny závody, jakmile to půjde. A pak budu mít s profi licencí svobodu se rozhodnout: hele, teď radši pojedu tenhle závod místo tamtoho. A mít výkonnost, abych byl neustále kompetitivní, takže tam nebude fáze pořád nějakého ladění a trénování. Chci mít celou sezónu výkonnost, kdy jsem schopný pokaždé podat solidní výkon, a peak mít nastavený třeba dvakrát za sezónu, kdy se cíleně dlouhodobě zaměřím na nějaký závod, o kterém vím, že ho stoprocentně pojedu. Uvidíme. Vždycky důvěřuju lidem kolem sebe, kteří mají zkušenosti, a rád si s nimi udělám nějaký společný závěr.
Řekl jsi zajímavou věc, že se na všechny přihlásíš co nejdřív, co to jde. Je u profíků na závodě nějaký limit?
Limit tam určitě je, závod má danou kapacitu profíků. Vím, že Valencia byla letos pro profíky vyprodaná dost rychle, byla tam plná kapacita a snad už ani nikoho dalšího nepřijímali. Máš dokument s termíny, kdy otevírají registraci. Jakmile se otevře, přihlásíš se – napíšeš e-mail a manažerka profesionálů ti pošle přihlašovací kód, na základě kterého se do závodu přihlásíš. Termíny se otevírají podle kalendáře, takže jakmile se otevře registrace na závod, hned se přihlásit. Jsou to třeba dva nebo tři měsíce předem.
A když neodstartuješ, nic se nestane?
Nic se nestane, vůbec.
Teď to dává smysl, proč vidím profíky na startovkách všech IRONMANů a říkám si, to je blázen, 20 závodů za sezónu, nebo 50. On je jenom všude přihlášený. Já jsem si spíš myslela, že se rozhodnou na poslední chvíli: nevěděla jsem, jestli budu startovat, ale teď jsem se rozhodla, sbalila kufry a jedu. A Hradec – možná se dneska vyprodal, já už tam určitě nebudu, když jsem si to nekoupila. Byla jsem tam jako support. Pojedeš, Pavle?
Určitě pojedu. Říkal jsem si, že ne, ale je to český závod, budu tam vidět a Hradec je super. Jenom ho nesmím tentokrát podcenit. Respektive jinak – asi se trošku mediálně upozadím, říkám předem.
Takže s námi nepůjdeš na tradiční špagety?
Asi ne, jen ten závod. Minule to bylo super, byl jsem vidět a je to skvělé, ale musím se víc soustředit na samotný závod a hlavně si předtím odpočinout.
Blíží se závěr našeho podcastu a máme vánoční čas. Myslím, že bude super, když našim posluchačům zkusíme dát nějaké tipy na dárky pro triatlonisty. Pavle, jsi náš host – máš nějaký tip, čím by mohli posluchači potěšit partnera nebo partnerku triatlonistu, babičku, dědečka nebo maminku triatletku?
Tak pokud mi chcete koupit kolo za 300 000…
Musíme dodržet nějaké reálné ježíškovské parametry.
Je to individuální, každý si přeje něco jiného. Já mám rád takové ty drobnosti, které člověka často nenapadnou – které potřebujeme, ale nedomyslíme to. Třeba problémové zboží je sehnat dobré gumové tkaničky do bot, ty málokdy někde mají super.
Které jsou tvoje oblíbené?
Já vždycky něco koupím na Allegru, někde z Polska. Ale gumové, protože jsou super.
A někdo dělá to, že má normální tkaničky a dá si tam stahovák. Co dělá třeba Lukáš Kočař?
Vím, že on si je normálně váže, ale nevím, jestli to dělá i na polovičních. Udělá si normálně klasické vázání normálních tkaniček.
To jsme už našim posluchačům vysvětlili, že tohle není cesta.
Určitě tím něco ztratíš. Ale na celém ironmanu si říkám, že když si to spočítáš a máš možná trošku větší komfort v botě a třeba ti nekřečuje chodidlo, tak asi fajn. V polovičních ale rozhodně doporučuji gumové tkaničky – takovou tu gumu bez uzlíků, protože uzlíky vám rozedřou prsty, když tam nohu dostáváte. Jenom guma, kterou protáhneš, konce zapálíš zapalovačem, abys to tam dostala, a na závěr tam dáš jezdec, který by k tomu měl být.
A ponožky, o tom ani nemluv, to je snad samozřejmost. To je nejvíc nedostatkové zboží. Já vždycky dostávám všechno možné, ale dobré ponožky… Stačí obyčejné ponožky z Alzy nebo odkudkoliv – jsou lepší než jakékoliv značkové ponožky za stovky nebo tisíc korun, které se stejně prodřou nebo vám udělají puchýře. Nějaké syntetické ponožky bohatě stačí i na trénink a je to nejlepší věc.
Takže to jsou tvoje dva tipy na Vánoce. Já jsem teď čerstvě majitelkou trenažéru. Pavel byl v řádu stovek, já přeskočila do řádu tisíců. Úplně mi to otevřelo nové obzory v tréninku, takže moje tipy se můžou točit jenom kolem trenažéru. Byla jsem bohužel natolik hloupá, že jsem si ho nekoupila dřív. Takže pokud máte v okolí stejně hloupého triatlonistu a velký rozpočet na Ježíška, doporučuji. Mně by loni velmi pomohl, kdyby mi ho někdo koupil, jezdila bych už loni.
Kolem trenažéru se ale pojí i další menší položky, které se dají dát někomu, kdo už trenažér má. Teď přemýšlím, co by to mohlo být, aby to nebylo v řádu tisíců, protože mě napadla balanční podložka, která je v řádu možná desítek tisíc. Ale dají se vytisknout na 3D tiskárně stojánky na nožičky trenažéru a do nich se dají dát tenisáky. Nemám s tím zkušenost, ale údajně to plní podobnou funkci jako balanční podložka, která stojí hodně. A když opravdu seženete někoho, kdo to vytiskne, seženete 3D model a tenisáky, myslím, že je to hezké – dá si s tím člověk práci a je to něco, co triatlonistu samo od sebe nenapadne, a přitom by mu to zpříjemnilo jízdu.
Druhá věc, která může jízdu zpříjemnit, je předplatné Rouvy nebo Zwiftu. Nebo pokud máte prémiový účet TrainingPeaks, máte k tomu zdarma virtuální cyklistiku, a to nejenom v zimě, ale po celý rok. Kdo má TrainingPeaks Premium, má zdarma i TrainingPeaks Virtual, což je super platforma, a já jsem s ní spokojenější než se Zwiftem, protože tam máte stoprocentní kompatibilitu a je to fajn aplikace. Takže předplatné TrainingPeaks je vlastně multifunkce dva v jednom. To by byly moje dva tipy.
Počkej, ještě větrák!
Samozřejmě. A stoleček, podložka – takové detaily, cokoliv, co se týče trenažérů. Pokud nemáte větrák…
A stoleček jaký máš?
Kopii stolku od Wahoo. Koupil jsem ho někde na Alze. Do stolku od Wahoo jsem nechtěl investovat, ten stojí já nevím kolik, taky vyšší řád tisíců. Tohle stálo míň a je to vlastně to samé.
Hele, já půjdu zpátky do řádu stovek. Letos jsem objevil něco, čemu říkám pět minut pekla v bazéně, a je to destička. Destička, která ti pomáhá, když chceš jet čistě nohy. Nikdy jsem to nedělal, nesnášel jsem to, ale říkal jsem si, že to musím změnit, protože můj kraulový kop je naprosto katastrofální. A zjistil jsem, že s destičkou je mnohem jednodušší odjet tu pětadvacítku kopem. A musím říct, že když si člověk během tréninku dá stovku kopání, svaly se mu tak zaktivují, že se mu najednou po zbytek tréninku kope úplně jinak. Takže pokud máte nějakého triatlonistu, který se trápí s plaváním, jako já primárně s kopem, je destička úplně super věc.
To je normální plavecká destička?
Normální, úplně obyčejná plavecká destička.
Já jsem myslel, že je to něco speciálního.
Já jsem ji objevil až letos. Vyhýbal jsem se tomu, říkal jsem si, že to nepotřebuju, kopat nohama. No a pak jsem si nalil čistého vína a zjistil jsem, že to potřebuju.
Bylo to i v našem podcastu, měli jsme rozhovor s Marikou Surovou a ta nám doporučila, že kopání je důležitá disciplína.
Já mám ještě jeden tip – protein. Myslím si, že je to univerzální dárek, který se hodí každému na regeneraci. Někdy je těžké ujíst bílkoviny a občas si ten protein prostě dáš. Myslím, že to je dárek, který ocení každý.
Tak jo, to byla naše vánoční vsuvka a tím asi náš podcast zakončíme. Přejeme pěkné Vánoce a ať vám Ježíšek přinese pěkné triatlonové dárky, třeba z těch, co jsme zmínili.
Já mám ještě jeden tip. S mojí ženou teď společně rozjíždíme velký trenérský projekt. Bude to taková tréninková akademie – nic takového v České republice ještě nikdo neudělal. Žena je rehabilitační lékařka s extrémně velkým přesahem, já jsem trenér, a myslím si, že tahle kombinace je naprosto dokonalá. Teď na tom hodně intenzivně pracujeme a rozjedeme to ve Španělsku. Jméno ještě řešíme, ale rozhodně bude spojené s Wohlovými. Myslím si, že se fanoušci triatlonu a sportu mají na co těšit, protože kombinace přístupu ke zdraví a péči o tělo plus přístupu k performance – takových přístupů u nás moc není.
Takže tip ne na to, co pořídit k Vánocům, ale co sledovat. Co mají posluchači sledovat, aby jim to neuniklo, až to bude venku?
Sledujte mě na Instagramu, tam to bude hodně vidět. Máme na to dost velký marketingový plán.
Super. Pavle, jak jsi na tom aktuálně jako trenér – přijímáš další svěřence?
V určité chvíli jsem říkal, že mám stopstav, ale vzhledem k tomuhle projektu, na kterém budeme dva a bude to unikátní kombinace naší spolupráce, budu přijímat další lidi. Ještě ladíme, jak přesně to bude naplánované, ale chceme lidem fakt nabídnout maximum, co budeme moct, a bude to naše práce na plný úvazek, protože moje Anička dala výpověď v práci v nemocnici. Rozjíždíme to spolu naplno a moc se těšíme.
Třeba to bude předmětem dalšího našeho povídání, až se to rozjede. Rádi vám to tady představíme. Pavle, moc ti děkujeme, že jsi za námi přijel z Prahy, bylo super si s tebou popovídat. Přejeme ti krásné Vánoce a hezké svátky a ať se příprava ve Španělsku i příští sezóna vydaří tak, jak si přeješ.
Děkuju vám, vám taky hodně štěstí.
Díky. Děkujeme taky našim posluchačům, kteří poslouchali až sem. Pokud se vám epizoda líbila tak jako nám, můžete nás podpořit na platformě Buy Me a Coffee – odkaz najdete pod videem. Nezapomeňte nás taky sledovat na Instagramu, YouTube a Spotify, budeme moc rádi. A sledujte taky Pavla, Triatlonovou kavárnu a jejich nový projekt. Za nás je to dneska všechno. Krásné Vánoce, uslyšíme se příště, mějte se krásně, ahoj!

Podpořte nás přes Buy Me a Coffee a přispějte tím na minuty nahrávání našeho podcastu.
Trička, mikiny a další podcastový merch v našem novém eshopu. Každý nákup nás podpoří.