
21# Marika Surová: Nejvíc jsem trénovala, když jsem ještě nevěděla, co je trénink
29. června 2025
•1h 8min

Pohled do zákulisí triatlonové přípravy očima dvou běžných lidí a jejich zajímavých hostů

29. června 2025
•1h 8min
Plavání je pro spoustu triatlonistů největší postrach. V této epizodě jsme si proto pozvali plavkyni Mariku Surovou, medailistku z mistrovství České republiky a akademických her, která plave i čtyři hodiny denně. Probíráme s ní plavecké pomůcky, techniku, posilovnu, regeneraci i to, kolik a co musí sportovec sníst, aby takový objem zvládl.
Marika začala plavat až kolem jedenácti let, o několik let později než většina jejích současných spoluplavců. Souběžně závodila v zápase, kde získala tituly mistryně republiky, a už jako dítě zvládala tři tréninky denně. Vypráví, co jí bojový sport dal do plavání – hlavně ohebnost a mobilitu ramen, která je důležitá pro vysoký loket v kraulu – a proč se nakonec rozhodla pro bazén.
Pak procházíme její tréninkový týden z nejtvrdší přípravy: dvakrát denně zhruba dvě hodiny ve vodě, tedy kolem šesti kilometrů na jednu fázi, k tomu třikrát týdně posilovna. Řešíme, jak se na takový objem připravit rozcvičkou, nad čím se dá přemýšlet dvě hodiny v bazénu a podle čeho plavci řídí trénink – metry, časy, tepovka z čipu pod čepičkou i pípající metronom na frekvenci záběrů.
Velký prostor dostaly plavecké pomůcky: packy různých velikostí, antipacky, tenisáky a kačenky, piškot mezi nohama i mezi kotníky, ploutve, destička, šnorchl a sculling. Shodujeme se, že pomůcka není hračka, která má plavání ulehčit, ale nástroj, jak se soustředit na jeden konkrétní prvek techniky. Marika popisuje i to, jak učí plavat děti a proč stejný postup platí i pro dospělé začátečníky.
Ve druhé půlce se dostáváme k regeneraci a výživě. Klíčem je pro Mariku spánek – chodí spát kolem deváté, aby mohla v šest ráno plavat – a dostatek jídla. Popisuje, co jí před ranním tréninkem, proč doplňuje sacharidy už během plavání, co mixuje do shaku a proč podle ní sportovní výživa nerovná se zdravá výživa. Na závěr srovnáváme její zhruba 5 000 kalorií denně s legendárním jídelníčkem Michaela Phelpse a vysvětlujeme, jak na carb loading.
Plavkyně a triatlonistka, trenérka plavání a výživová poradkyně
Upravený automatický přepis. Text jsme zkrátili o vatová slova a opravili chyby rozpoznávání řeči, význam zůstal zachován.
Ahoj, já jsem Samuel. A já jsem Karolína. A společně vás vítáme u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Dnešní epizoda je opět speciální. Máme tu velmi milého hosta, se kterým budeme probírat největší postrach triatlonistů – plavání. A při té příležitosti máme tu čest představit vám nového partnera našeho podcastu, plaveckou speciálku Swimaholic, kde můžete koupit vybavení na plavání, plavecké pomůcky nebo třeba plavky. Pokud použijete náš kód druhafaze, čeká vás desetiprocentní sleva na nákup, a to platí i pro kamenné pobočky. Mockrát děkujeme Swimaholicu za podporu našeho podcastu.
A teď už se pojďme vrhnout na dnešní epizodu, ve které budeme možná trošku plavat. Naštěstí na to nejsme sami, protože pozvání do našeho podcastu přijala Marika Surová. Ahoj, Mariko.
Ahoj, děkuji za pozvání.
Mariko, ty strašně dobře plaveš. Zúčastnila ses několika závodů i na světové úrovni, na mistrovství České republiky i na akademických hrách sbíráš medaile. Taky máš vystudované dva bakaláře – jeden je regenerace a výživa ve sportu a druhý osobní a kondiční trenér – a teď pokračuješ v magisterském studiu kondičního tréninku. Jsem strašně rád, že jsi tady a že se můžeme o plavání pobavit. V triatlonu je plavání z časového hlediska malá část celého závodu – na naší distanci polovičního ironmana je to třeba 30 až 35 minut. Ale myslím si, že se za tím krátkým časem skrývá obrovský plavecký svět.
Možná na úvod – jaká byla tvoje cesta k plavání?
Moje cesta k plavání začala nevinně. Začínala jsem s různými sporty, byla jsem takové to hyperaktivní dítě. Tam, kde bydlím, postavili nový bazén, tak mě rodiče dali do plavání. Chodila jsem plavat jen jednou týdně a začínala jsem o hodně později než moji současní spoluplavci. Většina plavců začínala kolem pěti, šesti let a já jsem začala až v jedenácti, ve dvanácti.
Byla tam skupina závodních plavců, kteří jezdili na závody a trénovali každý den. Jejich trenér mě jednou viděl, řekl, že to není úplně marné, a zeptal se, jestli nechci přijít k nim do závodního družstva. Když jsem rodičům řekla, že je to každý den, moc to zprvu nechápali. Ale nakonec jsem přešla, začala plavat každý den s nimi a jezdit na závody.
Na začátku jsem ale dělala ještě jeden sport – bojový. Na základce se v páté třídě rozhodovalo, jestli člověk půjde do jazykové, nebo sportovní třídy, a ve sportovní se dělal právě ten bojový sport. Tam jsem také jezdila na hodně závodů, takže jsem nějakou dobu dělala oba sporty. Ráno jsem šla na plavecký trénink – tehdy jsem ráno trénovala s triatlonisty, třeba s Kaldou, když ještě plaval, protože my jsme měli tréninky jen jednou denně odpoledne. Pak jsem jela do školy, kde jsem si většinou sušila plavky na topení, ze školy na druhý plavecký trénink a z něj na trénink bojového sportu. Takže jsem byla trošku aktivnější už za mlada. A to bylo ve dvanácti letech.
Mám strašně moc dotazů, ale musíš prozradit ten bojový sport.
Když to řeknu, většinou nikdo neví, o co jde, protože česky je to zápas. Není to MMA, jmenuje se to prostě zápas a je normálně na olympiádě. Anglicky je to wrestling. Muži mají řecko-římský zápas, kde se myslím nesmí útočit na nohy, a ženy dělají volný styl. Cílem je dostat soupeře na lopatky.
Není to podobné jako sumo? Že je to hodně kontaktní, ale spíš než mlácení je to přetlačování?
Mlátit se pěstmi se tam nesmí. Jsou tam daná pravidla a určité chvaty a dostáváš body. Buď můžeš vyhrát na body, nebo dostaneš soupeře na lopatky. Tam jsem byla také celkem úspěšná, mám nějaké tituly mistryně České republiky. Nakonec jsem si ale musela mezi těmi dvěma sporty vybrat a zůstala jsem u plavání, už tak z konstitučního hlediska – podle toho, jak vypadám, jsem se na bojový sport moc nehodila.
Jenom doplním pro posluchače: říkala jsi, že jsi plavala s Kaldou. Kalda je Jiří Kalus, trenér triatlonu, který u nás byl v 9. epizodě, takže si ho můžete poslechnout pro kontext.
Mě by zajímalo, jestli vnímáš jako handicap, že jsi začala o šest let později než tví současní spoluplavci. Aktuálně plaveš neskutečně, tak jestli cítíš, že ti těch šest let chybí.
Říká se, že vrcholová kariéra, kdy člověk plave třeba čtyři hodiny denně, trvá zhruba deset let. Takže to může být nevýhoda, že oni začali dřív, ale na druhé straně to podle mě může být i výhoda, že jsem začala později. Jako nevýhodu jsem to asi nevnímala, ale občas mě napadlo, jak bych plavala, kdybych začala o pět let dřív.
Každopádně jsi měla trojfázové tréninky v době, kdy já jsem ani nevěděla, co je to trénink. To je neskutečné.
Většinou maminky dětem říkají, ať jdou ven, a mně maminka spíš říkala, ať si odpočinu a nechodím už na trénink.
Myslíš, že ti ten bojový sport něco dal do plavání? Ať už co se týče fyzické přípravy, nebo mentální?
V tom bojovém sportu šlo hodně o ohebnost těla a v plavání je důležitá třeba hypermobilita určitých částí těla. Plavci bývají často hodně zkrácení, a já s tím vůbec nemám problém. Takže to určitě vnímám pozitivně.
Hypermobilita je to, když máš nějaký kloub mobilnější než normálně. V čem to může být v plavání výhoda?
Potřeba je to třeba v ramenou. Je to vidět na triatlonistech nebo na někom, kdo začal plavat později a není s vodou úplně kamarád – má ramena ztuhlá a nejde mu to tak hezky plynule, nemá takový rozsah.
Projevuje se to hlavně v kraulu, nebo i v ostatních stylech?
Určitě i v ostatních, ale nejvíc bych řekla, že v kraulu, protože tam je potřeba vysokého lokte, a k tomu musí být rameno hodně mobilní. U znaku asi problém není, u prsou taky ne, možná u motýlka.
Možná proto mi nejde motýlek. Nejsem hypermobilní.
A neumíš kopat nohama zároveň.
To neumím.
Na jaký plavecký styl se zaměřuješ ty? Ve kterém stylu a na jaké vzdálenosti závodíš nejčastěji?
To je těžká otázka. Každý má většinou svůj jeden způsob a jednu distanci – někdo má hlavní třeba sto prsa a umí je úplně skvěle, ale když jde plavat jiný styl, je to hrozné. Já jsem vždycky mohla plavat cokoli a bylo to takové průměrné. Ze začátku jsem se zaměřovala na znak, doplňovala jsem to polohovým závodem a potom to přešlo na motýlka. U toho to zatím skončilo, takže jsem se zaměřovala na sto motýlek.
Budu mít naprosto hloupý dotaz – co je polohovka?
Je to závod, ve kterém se plavou všechny čtyři způsoby. Třeba 200 metrů polohový závod znamená, že plaveš 50 motýlek, 50 znak, 50 prsa a 50 kraul.
Hezky to vídáme na Lužánkách na padesátce, když je zavřený celý bazén a plavou tam polohovky. Plavou toho motýlka a já nechápu, jak to dělají. Já uplavu motýlkem skoro celých 25 metrů.
Který závod je tvůj nejoblíbenější?
Nejradši mám asi sto polohový závod na krátkém bazénu, protože na dlouhém, na padesátce, se neplave. Je to 25, 25, 25, 25 metrů. Přijde mi asi nejméně bolestivý a je rychlý – jen 25 metrů motýlek, hned přeměníš na znak, takže najednou používáš trošku jiné svaly, pak hned na prsa a už je konec. A musí se to plavat v určitém pořadí: motýlek, znak, prsa, kraul.
Přijde mi, že vy plavci, kteří se umíte odrazit od stěny bazénu a ještě dělat ty vlnky, se dostanete skoro do půlky bazénu, uděláte dvě tři tempa a už se otáčíte.
Je tam povolený počet metrů pod vodou. Pod vodou můžeš vlnit 15 metrů, do 15 metrů ti musí hlava vylézt z vody. Ti nejlepší plavci to mají přesně napočítané, aby se vynořili těsně před tou hranicí, protože vlnění je rychlejší než plavání.
Zmínila jsi, že jsi na začátku trénovala jen jednou týdně a pak jsi začala trénovat každý den. Jak vypadal tvůj trénink ve největším peaku, ve největší přípravě? Klidně kdybychom si prošli celý týden.
Já jsem zrovna ten typ plavce, který potřebuje hodně plavat. I když jsem se zaměřovala na sprinterskou disciplínu, stovku, která trvá kolem minuty. Většině sprinterů stačí plavat třeba jednou denně dva kilometry a hodně se zaměřují na suchou, silovou přípravu. Já jsem ale musela plavat fakt hodně. Takže když vezmu období, kdy jsem si zaplavala svůj nejlepší čas na stovku motýlek – mám vyjmenovat celý týden?
Tak jo, to mi přijde strašně zajímavé.
Musím si to dopamatovat. V pondělí ráno to byly dvě hodiny ve vodě, pak myslím hodina v posilovně a odpoledne další dvě hodiny ve vodě. Ty dvě hodiny ve vodě jsou v průměru zhruba šest kilometrů.
Takže ráno šest a odpoledne šest. Dobře, máme pondělí, jdeme dál.
V úterý dvě hodiny ráno ve vodě a dvě hodiny odpoledne ve vodě. Ve středu jsme myslím mívali ráno volno, chodila jsem na hodinu do posilovny a odpoledne dvě hodiny do vody. To byla taková odpočinková středa.
Zní to jako regenerační den.
Ve čtvrtek zase dvě ráno a dvě odpoledne. V pátek dvě ráno, dvě odpoledne a myslím hodina posilovny. V tom největším peaku jsem chodila třikrát týdně do posilovny a každý den dvakrát do vody, až na středu. V sobotu jsme ještě mívali dvě hodiny ráno a v neděli bylo volno.
Paráda. Já jsem úplně čekal, jestli to přijde, nebo ne.
Já si moc volna dávat neumím, nebo spíš jsem dřív neuměla. Takže v neděli jsem většinou nešla plavat, ale často jsem chodila na trénink dřív a dávala si třeba cvičení na střed těla. Někdo si představí, že plavec přijde v šest na bazén, skočí do vody a v osm odchází. Většinou jsou tam ale plavci dvacet minut dopředu a rozcvičují se. Takže kdyby se sečetlo všechno, bylo by toho ještě trochu víc.
Co je nejdůležitější z těch věcí okolo? Když plaveš dvanáct kilometrů denně – mě třeba bolí rameno, když uplavu tři kilometry – co musíš udělat pro to, abys mohla uplavat každý den tolik kilometrů a nic tě nebolelo?
Když to řeknu velice stručně, rozcvičení je prostě důležité. Na vrcholové úrovni mají plavci fakt kvalitní rozcvičku a někteří, třeba sprinteři, chodí před plaváním i do posilovny – jdou zvedat váhy a potom až plavat. To mívají třeba na soustředění, kde je na to čas. Takže před tréninkem rozcvička a k objemu se postupně propracovat. Nezačít od příštího pondělí šesti kilometry ráno.
Přepisuju svůj tréninkový plán. A jak taková rozcvička vypadá? Já si vždycky vezmu gumu a trošku s ní něco dělám, ale nemyslím si, že to má nějakou koncepci.
Zaměřit se na důležité partie. Já se vždycky nejdřív rozdýchám – lehnu si na záda a nadechuju se do břicha. Pak dám nějaké lehké cvičení na střed těla, protože ten by měl být při plavání pořád zapojený, i u kraulu, i když se to nezdá. A pak hodně na ramena a různé rotační pohyby rukou a paží. Každý si to ale musí zkusit.
Třeba nějaký plank?
Často to dělám na zádech – ležím, různě pokládám ruce a nohy a všechno držím středem těla. Něco podobného třeba kopání.
Dvě hodiny ráno, dvě hodiny odpoledne koukáš na kachličky.
Nebo na strop.
Na strop, to je pravda. To mě vůbec nenapadlo, protože znak vůbec neplavu. Jak vypadá strop na Lužánkách, vůbec nevím.
Než jsi přišla, bavili jsme se s Kájou, že když máme triatlonový trénink a jdeme si zaběhat, i když běžíme interval, můžeme si povídat a vtipkovat. Máme tam ten sociální aspekt. Na kole jsme taky ve více lidech, můžeme se bavit a je to i zábava. Nechci říct, že plavání zábava není, ale ty strašně dlouho koukáš na kachličky. To musí být strašně těžké na hlavu. Máš to tak, nebo už to pro tebe vůbec není téma?
Asi už to pro mě není téma, že bych si říkala, na čem budu dneska přemýšlet. Lidé v okolí se mě často ptají, nad čím vlastně dvě hodiny přemýšlím a co tam dělám. Jsi tam fakt sama se sebou, nemůžeš se bavit s kolegy. Na jednu stranu je to celkem dobré – máš ticho. A mělo by to tak být, že se soustředíš na techniku. V každém záběru se soustředíš, kde máš mít prsty, kde loket, kde rameno, a to pořád dokola.
Plná koncentrace.
Dejme tomu. A přijde mi, že dvouhodinový trénink uteče celkem rychle. Kdybych si měla představit, že jdu na dvě hodiny běhat a na dvě hodiny plavat, je to úplně rozdíl.
Je pravda, že jsem taky došel k tomu, že přemýšlím pořád jen nad záběrem a vždycky si řeknu: Ježíš, zase jsem to pokazil.
Takže počítáš kachličky?
Ne, to si z toho děláme srandu. Spíš si počítám záběry, to máme třeba dělat. Jsou série, kdy si máš počítat záběry na celou délku a snažit se o co nejmenší počet. Nebo plaveme padesátku co nejrychleji a na co nejmenší počet záběrů a ta dvě čísla pak sečteš. V dalším bazénu zkusíš zrychlit a uvidíš, jestli to bylo efektivní – jestli jsi zrychlil o vteřinu, ale udělal o deset záběrů víc. Co je pro tebe efektivnější.
Jakou metriku při tréninku používáte nejčastěji? Plavete na tempo, na čas, nebo na tepy? Sledujete něco, co my neznáme? Viděla jsem, že jsou nějaká zařízení, která si dáš na ruce a ona ti počítají záběry.
Všechno je napsané v metrech – všechny série jsou v metrech a vždycky na ně máš nějaký interval. Takže metry a čas. A posledních zhruba tři roky plavci běžně plavou s čipem od Polaru, který se používá na paži – ne hrudní pás, ale pažní.
My tomu říkáme bicák.
Ten čip se z pásku dá vyndat a dává se na brýle. My si ho dáváme pod čepičku, líp tam drží a nemusíš se o něj starat. Tím si měříme tepovku. Trenér má většinou tablet a vidí na něm aktuální tepovku. Když máme sérii, kde má každý plavat na 80 % své tepovky, trenér vidí, v jaké je kdo zóně – jestli to má červené, oranžové, nebo zelené – a může se podle toho řídit. Řekla bych ale, že to ještě nevyužíváme tak, jaký to má potenciál. Zatím se to spíš jen používá, ale trénink se podle toho úplně neřídí. Plave se hodně na pocit. Když mi někdo řekne, že mám plavat sto kraul za 1:21, skočím do vody a odplavu to za 1:21. Už to máme zautomatizované, víš, jak rychle plaveš.
To je můj problém. Já nevím, jak rychle plavu. Strašně s tím bojuju. Když chci plavat vytrvalost, řeknu si třeba 1:45 – a netrefím to.
Přijde mi, že s tím má problém hodně lidí, třeba triatlonisté, kteří nejsou závodní plavci. Mají problém měnit tempo, když je něco stupňovaného – třeba čtyři dvoustovky, první pomalu, druhá rychleji, třetí ještě rychleji a čtvrtá nejrychleji. Často to nedokážou trefit a správně zrychlit. Když nám trenér řekne, že máme zrychlit o pět vteřin, zrychlím o pět vteřin.
To si nedovedu představit – tu koncentraci.
Používáte na vaší úrovni nějaké technologické vychytávky? Vzpomněla jsem si na ty pomůcky, o kterých jsi mluvila – něco jako packy na ruce, co ukazují, kde je záběr nejefektivnější, jestli trošku vpravo nebo vlevo, a asi počítají i záběry. Ty jsem ale osobně nezkoušela, k nám se ještě nedostaly.
Takové high-tech vychytávky k vám ještě nedošly?
Úplně technologické ne. Jediné, co máme, je podobný čip, který se také dává pod čepičku a pípá – měří frekvenci. Nastaví se frekvence, kterou bys měla mít podle tabulek třeba na sto motýlek, a plaveš 25 metrů motýlek frekvencí, jakou bys pak měla plavat závod. Čip pípá na každý záběr, takže víš, že vždycky, když pípne, máš mít třeba ruce vepředu. Trénuješ frekvenci, aby byla pořád stejná a plynulá. To je asi jediná technologie, kterou využíváme. Jinak používáme klasické pomůcky.
Ploutve a packy používáme určitě na každý trénink. Packy jsou super i pro triatlonisty. Vidím ale, že často někdo přijde na bazén, rovnou nasadí packy a jde plavat. To není dobře.
Já si myslím, že to dělám dobře.
Chybí tam rozplavání. Pořád je důležitější plavat sám než jen s pomůckami – nasadit packy, ploutve a šnorchl, plavat dvě hodiny a jít domů.
Šnorchl zní jako Chorvatsko. Není to úplně klasická závodní výbava.
Tak začneme packami. My jsme celou dobu trénovali s malými packami, takovými trojúhelníky. Pak Sam přišel s tím, že máme trénovat s velkými, tak teď trénujeme s velkými. Typů pacek je spousta – jaké packy používáš a jaké bys doporučila nám dvěma?
Pacek je fakt hodně, já mám asi čtvery. Nejmenší se dávají jen na prsty a plave se s nimi znak nebo prsa, protože prsa jsou s většími packami těžší. Pak jsou různé tvary a velikosti. Já mám teď nejoblíbenější celkem velké – asi se udávají v S, M, L a dají se koupit. Mám asi ty největší, protože s nimi plavu nejlíp a nemám problém se silou horní poloviny těla, takže mi přijde, že mě nejvíc posouvají.
Každý by ale měl zkusit různé velikosti. Není dobré, aby někdo z ničeho nic začal plavat s těmi největšími – může mu to narušovat techniku a nebude to tak efektivní. Pomůcka má techniku narušovat co nejméně, aby to bylo pořád plynulé. Ale určitě je to skvělá pomůcka na horní polovinu těla, což je pro triatlonisty důležité, protože většina triatlonistů v závodě moc nekope nohama.
Musíš se trošku šetřit na ostatní disciplíny. Mně přišlo, že celou dobu, co se učím plavat kraul, což jsou tři čtyři roky, jsem nikdy nebyla schopná chytit vodu – mít ten cit, abych se od vody odrazila a udělala záběr. Velké packy mi pomohly pochopit, co se má tou rukou dělat. Když uděláš záběr špatně, nepustí tě, protože to neutáhneš, a okamžitě cítíš, že je to špatně. Může být správná teorie, že velká packa pomůže zlepšit techniku, když už víš, jak plavat?
Určitě si myslím, že ano. S packou cítíš záběr víc a kde by měl přesně být. Když ho uděláš jinde, ruka ti úplně ujede. Takže s packami je fajn zjistit, kde by záběr měl být.
Super jsou ještě takové, kterým říkáme vajíčka, ale správně se jmenují antipacky. Někdo plave s tenisáky – dáš si tenisák do pěsti a plaveš kraul. Záběr je úplně jinde, takže ho musíš dělat co nejefektivněji, abys vůbec někam postoupil, jinak se posouváš dozadu. Antipacky jsou o trošku lepší než tenisáky. A někdo ještě plave s nafukovacími kačenkami, takovými, co se dávají do vany.
Cože? S tím plaveš?
Máš je v rukou a plaveš s nimi kraul. Chtěla jsem si je pořídit, ale nemohla jsem najít žádné, které by se mi líbily. Takže mám antipacky. Záběr s nimi je, jako kdybych vůbec neměla plavat. Dáš si s nimi pár bazénů, pak je sundáš a úplně tě to posouvá.
Jsi tam fakt nucená dělat záběr předloktím. Jako bys přišla o ruku.
Ty antipacky jsou vypouklé, takže nekladou vůbec žádný odpor.
To jsou packy. Co dál? Mě třeba strašně baví plavat s piškotem.
Řekla bych, že s piškotem to většinou baví lidi, kteří neumí kopat nohama.
Už víme ten důvod.
A taky hlavně proto, že nadnáší. Takže lidi, co nemají správnou polohu těla.
Jiná otázka: co můžu udělat pro to, aby mě piškot přestal bavit, protože už budu mít správnou polohu těla? A počkej, k čemu je ten piškot vlastně dobrý? Bere ho každý. První věc je, že nás baví, protože máme špatnou polohu těla. Ale k čemu nás posouvá? Že si zkoušíme, jak to má vypadat správně?
Z mé zkušenosti mě to baví, protože se mi s ním mnohem líp plave samotný záběr. Mnohem líp procítím ten skluz na vodě. Bez piškotu toho nejsem schopný dosáhnout, a abych si zkusil, čeho chci dosáhnout, používám piškot na pár stovek, abych se nacítil. Dává to smysl?
Určitě to dává smysl. S piškotem cítíš lepší cit pro vodu, takže se můžeš soustředit jen na ruce, protože nemusíš kopat nohama, a zároveň máš polohu těla nahoře, takže tě to líp posouvá dopředu. S piškotem plaveme hodně, když chceš plavat jen paže a posilovat horní polovinu těla a chvilku nekopat nohama. A určitě i na to, abys zjistil, kde by správná poloha těla měla být. Já už ale necítím, že by mě s piškotem posouval víc.
Když zůstaneme u polohy těla – co můžeme dělat my, kteří ji nemáme? Napadá tě nějaké cvičení, i na suchu, které by to mohlo srovnat? Problém je, že nohy jdou dolů a vytváří odpor.
Většinou je v tom problém střed těla. Ten ti drží nohy nahoře – záda i břicho, celý střed. A ve vodě se třeba odrazit od stěny a dělat jen splývání, jak se to učí děti úplně na začátku. Odrazíš se, ležíš na hladině, nic neděláš, nekopeš, máš natažené ruce i nohy a snažíš se nepotopit. Děti to většinou zvládnou, ale dospělým často začnou nohy padat dolů. Měly by zůstat u hladiny.
Dovedu si to představit na znak, to si myslím, že půjde mnohem jednodušeji. Zkusím to. Asi už znám výsledek, ale zkusím to.
A když jsme u piškotů – co piškot mezi kotníky?
Můžeš si dát i normální piškot, který máš mezi nohama, mezi kotníky. Dřív jsme to dělali často, ale jsou na to i speciální. Je to jednodušší, než mít jeden piškot mezi stehny a druhý mezi kotníky.
A k čemu je to dobré?
Je mnohem těžší držet střed těla. Když si dáš speciální piškot, nasadíš si ho na kotníky, takže není těžké ho tam držet, a snažíš se jen držet zpevněné tělo. S normálním piškotem mezi kotníky se plave celkem těžko – musíš ho tam držet a mít zpevněný střed i nohy. Takže taky klidně na polohu těla, protože teď ti nic nenadnáší střed těla, jen nohy, a musíš to nějak vyrovnávat.
Ty jo, tos nikdy nezkoušela?
Já taky ne.
A co ploutve?
Ty používáme my plavci hodně často. Na vlnění potřebujeme hodně silné vlnění a s ploutvemi máš vlnění i kop mnohem silnější. Pro triatlon bych řekla, že nejsou úplně potřeba, ale určitě mají něco do sebe na natrénování kopu. Když dětem nejde správně kraulový kop nohama, dají se jim ploutvičky a ony poznají, kde má kop správně být, protože s ploutvemi tě to mnohem víc posouvá. Někdo kope se skrčenými koleny a někdo s úplně nataženými. Ploutvičky jsou dobré i na to, aby se člověk líp soustředil na paže – víc ho nadnáší, má lepší polohu.
Já strašně nemám rád destičku a cokoli s ní dělat. Když plaveš jen nohy.
Přesně tak. Pojďme najít důvody, proč bych to měl dělat. Potřebuju motivaci, protože to nechci dělat.
Možná kdybys trénoval nohy a měl je fakt dobré, tak když pak odplaveš celý kraul, nohy ti nepůjdou ke dnu a budeš se víc posouvat.
My triatlonisti v té vodě neradi kopeme.
Nemůžeme kopat, jak jsi říkala.
Na tréninku můžeš.
Je pravda. Takže myslíš, že mi to může pomoct i s polohou těla?
Určitě.
Tak budu klasicky mít destičku před sebou a budu kopat.
My to také děláme. Někdo, kdo neplave, si možná myslí, že je to zbytečné, ale my plaveme nohy hodně. Klidně z tréninku, který má šest kilometrů, je polovina nohama. Na gymplu jsme měli zavedený test – jeden den v měsíci jsme plavali osmkrát dvě stě nohy naplno.
Ty jsou nejhorší. Já mám problém už jen plavat kraulové nohy. Když se nadechnu, potřebuju se nadechnout znovu, všechno mi začne padat a končím. Zastavím se.
Asi bych to neměla říkat nahlas, ale my kraulové nohy plaveme už jen s hlavou nahoře. Neumím si představit nadechovat se a dávat hlavu dolů.
Rozhlížíš se kolem.
Můžeš si povídat se spoluplavci. Ježíš, ty máš z plavání social kicking.
Jo, dřív jsme na konci tréninku dostávali třeba 400 metrů social kicking. Mohli jsme plavat vedle sebe a povídat si. To bylo dobré.
Ty jo, začínám na plavání přicházet na chuť.
Jsou ještě nějaké další pomůcky, které používáte a které jsme nezmínili?
Šnorchl, ten jsi vlastně říkala, ten taky používáme. Se šnorchlem je za mě super skoro všechno, i když to není úplně ideální, protože si netrénuješ nádechy. Když to vezmu mimo triatlon, pro plavce je to podle mě super na sculling, jestli víte, co to je.
Pojďme to vysvětlit.
Hodně to dělají třeba akvabely, aby se držely nad vodou. Jsou to pohyby rukou, takové osmičky. Můžeš je dělat jen zápěstím, nebo od lokte dolů, na zádech nebo na břiše. Nekopeš nohama a posouváš se jen rukama dopředu. To je dobré dělat se šnorchlem, protože když ho nemáš, pořád se kvůli nádechům potápíš.
A proč je to cvičení dobré pro plavce? Co ti může dát?
Hledáš správný záběr, kde by měl být třeba na začátku záběru v kraulu. Když děláš sculling, učíš se vnímat vodu a kde je záběr nejsilnější. Dělali jsme to celkem hodně a je to určitě super.
Z toho rozboru plaveckých pomůcek si odnáším, že žádná pomůcka není hračka. Není to jako kruh nebo rukávky, které mají malé děti – nemá nám ulehčovat plavání, ale dát nám prostor soustředit se na nějaký jiný prvek plavání. Jak jsi říkal, rád plaveš s piškotem, protože tě to baví, protože je to jednodušší, ale hlavně proto, že máš prostor soustředit se na svůj záběr. Takhle bych si vyložila, co jsme se teď od Mariky dozvěděli.
Je to tak. Myslím, že jsi to řekla úplně přesně.
Tak to jdu hned do bazénu s novým vjemem.
Mě napadá navazující otázka. Říkala jsi, že někteří plavou s tenisáky, kačenkami nebo antipackami, což je vlastně technické cvičení pro nacítění záběru čistě pomocí předloktí. Napadá tě ještě nějaké zajímavé technické cvičení, které je podle tebe dobré během tréninku dělat?
Je to dost individuální. Každý by měl dělat technické cvičení na to, s čím má problém. Když má někdo problém s vysokým loktem, má dělat cvičení, které trénuje právě tohle. Technických cvičení je strašně moc, takže záleží, s čím má ten člověk problém.
Vysoký loket už zazněl podruhé. O čem to je a proč může být problém, když mám nízký loket?
Když plavec plave kraul, v přenosové fázi, kdy má ruku nad hladinou, by měl mít vysoký loket.
Znamená to, že má loket výš než zápěstí?
Ano. Máš loket výš než zápěstí a ruku máš uvolněnou. Když jdou na bazén třeba triatlonisti, často plavou s rukou zatnutou, někdy i nataženou, nebo mají zápěstí výš než loket. Zbytečně se tím unavují, protože plavou ztuhle a zatnutě. S vysokým loktem si ruka v přenosu může v podstatě odpočívat.
V neoprenu ale nemůžeme mít úplně takhle vysoký loket a uvolněnou ruku, neopren nás omezuje.
Tam nejde až tak o mobilitu ramene, ale hodně tam rotuješ tělem. Když plaveš kraul a měla bys tělem osu, hlavu a tělo máš v rovině a v rámci záběru kolem té osy rotuješ. Zabíráš pravou, tak se otočíš na pravou. Takže i v neoprenu si můžeš dělat vysoký loket.
A u toho odpočívá moje ruka. Je pravda, že když mám přenosovou fázi, mám někdy pocit, že jsem šel do vody moc brzo a že mě to naopak zpomalilo.
Ruka by měla do vody vcházet, ne že ji tam vepředu jen položíš. A vcházet by měla až těsně před koncem natažení, ne hned vedle hlavy.
To se mi občas stávalo, právě protože jsem měl nízký loket, takže jsem byl moc nízko a zajel jsem do vody moc brzo.
Mariko, ty učíš děti plavat. Jak naučíš malé děti plavat kraul? Jaké prvky nebo cvičení používáš?
Na začátku děti v podstatě jen kopou nožičkama s destičkou.
To mi přijde strašně kruté, ale chápu.
Musíš jim to udělat nějak zábavně – různá zvířátka, barvičky – ale pořád kopou nohy tam a zpátky, na břiše i na zádech. Často je to s hadicí, protože to je jednodušší než s destičkou vepředu. Mají hadici za zády pod rukama, víc je nadnáší a mají větší jistotu. Takže nejdřív pořád jen kopou a vydechují do vody. Musí se naučit vydechovat do vody nosem – nádech nad vodou, výdech do vody.
Až mají kop správný a posouvá je, můžou mít destičku vepředu. Postupně třeba mají jednu ruku vepředu a druhou u těla a nejdřív se učí jen nádech – už se nenadechují dopředu, ale do strany jako v kraulu. Potom přidají ruce, plavou s jednou rukou a nádechem do strany a pak postupně celý kraul. Ze začátku se hodně plave s destičkou, jen pravá, levá. A u celého kraulu se ze začátku hodně dělá dobíhaný kraul, kdy na sebe ruce vepředu čekají, protože je to pro ně jednodušší. Ten proces, který jsem vyjmenovala za 30 vteřin, ale trvá hodně dlouho.
A kdyby za tebou přišel dospělý člověk, plaváním naprosto nepolíbený, lišil by se ten proces, nebo bys to udělala úplně stejně?
Stejně.
Já si tenkrát myslela, že už umím plavat. Zmíněný Jirka, kterého jsme tu měli, mě učil plavat právě dobíhaným kraulem. Pamatuji si, že mi nejdřív vysvětlil, co to je, a pak jsem dobíhaný kraul zkoušela.
Určitě stejný přístup jako k malým dětem. Naučit se hlavně základy, umět správně ležet na vodě a pořád pracovat na technice. Problém je, když někdo začne plavat sám – nevidí se a vůbec neví, jak to vypadá. Člověk si často myslí, že plave nějak, a vypadá to úplně jinak.
Jak moc pomůže, když nás někdo natočí a ukáže nám, jak to vypadá?
Může to pomoct hodně. Samozřejmě je lepší mít trenéra, nebo aspoň jednou za čas, aby se na to někdo podíval, trošku to opravil a po nějaké době znovu. Ale videa jsou určitě super. I já jsem často přesvědčená, že plavu nějak, pak se podívám na video a tu ruku tam takhle vůbec nedávám. Pomůže to fakt hodně, aby si člověk uvědomil, že to takhle opravdu dělá.
Mně to vždycky hodně pomohlo. Slyšela jsem vysoký loket, nízký loket, že něco dělám špatně, ale cítila jsem, že to dělám správně. Když pak vidíš, že to fakt správně neděláš, v mozku se to nějak propojí. Vědomě mám pocit, že tělo dělá to, co mu říkám, ale není to tak.
Měli bychom někdy zajít na social kicking, podívat se na vysoké lokty, natočit se a zeptat se Mariky, jak to vypadá.
Mariko, zmínila jsi, že děláš i suchou přípravu a že jsi chodila třikrát týdně do posilovny. Co tam děláš? Máš to nějak rozfázované – před závodem, na začátku sezóny, jiné cviky?
Máme kondičního trenéra, který nám to skládá, je tam s námi a kontroluje u každého cviku techniku. Znal všechny důležité závody a podle ročního cyklu posilovnu plánoval. Ve fázi před závody, když jsme ladili, to bylo samozřejmě upravené. Vždycky se to ale skládalo z hlavních cviků – dřep, bench, mrtvý tah nebo nějaké vzpírání. To dělají plavci hodně často, protože sprinteři potřebují výbušnost. A pak tam byly doplňky podle toho, co kdo potřeboval nebo s čím měl problém.
Děláte i nějaké cviky na suchu na zlepšení záběru, kraulového nebo jakéhokoli jiného?
Děláme specifičtější cviky, ale neřekla bych, že na zlepšení záběru, protože plavci to většinou už umí. Spíš takové specifické cviky, že kdyby do posilovny přišel někdo, kdo neví, že jsem plavec, řekl by si, co to dělám.
Takový pocit mám velice často, protože tam plavu na lavičce. Mám v ruce dvě závaží a plavu. Myslím, že si o mně myslí, že jsem totální magor.
Je to něco, co děláte i vy? Já často vidím lidi s expandery, které si dají před sebe a cvičí si záběr mimo vodu.
V rámci rozcvičky se gumičky používají hodně – před tréninkem si jimi zahřeješ a procvičíš svaly, kterými pak zabíráš.
A v posilovně nemáte nějaké úplně specifické cviky?
Mě třeba hodně baví, že nám někdo vyhodí medicinbal do ruky a ty ho hážeš k zemi.
Takže takový kraulový záběr?
Dejme tomu. A ještě jeden jsem dělala, to se na mě taky lidi trošku dívali – přetahování na lavičce, pullover. Víte, jak vypadá motýlkový záběr, oběma rukama zároveň? Ležíš na zádech na lavičce, vezmeš si osu a nataženýma rukama jdeš za hlavu, co nejdál. S hypermobilními rameny jsem se na lavičce dotkla osou země vzadu, takže se okolo dívali, co to dělám.
To je dobrý cvik.
Je to na sílu záběru v tom rozsahu, který je u motýlka potřeba. Motýlkový záběr začíná tak, že jsi celkem hodně prohnutá v zádech a začínáš ve velkém rozsahu ramene. Takže nějaké specifické cviky určitě děláme.
Děláš něco, abys tu hypermobilitu v ramenou podpořila?
To asi ne. My plavci ramena potřebujeme spíš stabilizovat, protože jsou z plavání už moc uvolněná. Když čtyři hodiny denně točíš rameny, jsou už takhle volná.
Mariko, sleduju tě na Instagramu. Máš hodně sledujících a doporučuju Mariku sledovat, je to velmi inspirující i co se jídla týče. Sdílíš tam hodně svých tréninků a jeden den jsi tam ukázala, že jsi byla ráno plavat, pak posilovat a pak jsi to doplnila ještě během a kolem. Říkal jsem si: ty bláho, jak se z toho zregeneruješ? Máš nějaký klíč k regeneraci, který bys nám prozradila, abychom také zvládali trénovat tak často za den?
Jako hlavní klíč považuji spánek. Myslím si, že spousta lidí nemá kvalitní spánek – nejde jen o jeho délku, ale celkově i o kvalitu. Teď zrovna poslední dobou nemám úplně kvalitní spánek, protože vlastním kocoura. Občas má nálady, že mě nechce nechat vyspat, ale jinak je celkem hodný. Spánek je důležitý. Tím, že chodím každé ráno na šestou plavat, musím jít spát třeba před devátou. Když to někde řeknu, smějou se mi, že chodím spát po večerníčku.
Ty jo, to je můj nejčasnější čas, kdy chodím spát, takže jsem s tebou úplně v pohodě.
To je super. Ale většinou, když řeknu, že jdu spát v osm, v devět, spousta lidí to nechápe. Většinou ještě pracují a neumí si to představit.
Vnímáš tu reakci i u svých spoluplavců?
Myslím si, že většina ví, jak by to mělo vypadat, ale nestíhají to kvůli práci. Vím, že v mé skupině, kde plavu, jsou rádi, když mají pět šest hodin spánku. A to si neumím představit plavat. Nechápu, jak to dělají.
Máš ještě nějaký jiný klíč k regeneraci?
Dalším klíčem je strava.
Tady jsem se chtěl zeptat konkrétně, protože si myslím, že je to velké téma pro všechny. Co si dáš, než jdeš v šest ráno na trénink? Mám pocit, že hodně lidí trpí tím, že tak brzo ráno do sebe nemůžou nic dostat. A kdyby dostali, bylo by to 20–30 minut před tréninkem a pak by to nechali v bazénu. Jak to řešíš ty?
Často se setkávám s tím, že si lidi neumí představit tak brzo ráno do sebe něco dostat. Tělo si ale zvykne úplně na všechno. Ze začátku třeba nebudeš mít hlad, ale určitě je dobré si něco dát. Dvacet minut před tréninkem už jsem na bazéně, takže snídani si dávám 40–50 minut předtím, což už je celkem nějaká doba. Nejčastěji je to něco lehčího, aby tam byly hlavně sacharidy.
Nejčastěji si upeču nějakou svoji domácí buchtu, přijde mi to nejrychlejší – ráno si dáš dva kousky a jdeš. Když zrovna nemám, dávám si nejčastěji rýžovou kaši s čokoládou. Ta je taky rychlá, i když ne tolik jako kousek buchty. Rýžová kaše s hořkou čokoládou je za mě úplně top snídaně. Před tréninkem sacharidy, a čtvereček hořké čokolády má jen minimum tuků. Třeba ještě s banánem a medem – za mě nejlepší snídaně.
Proč je dobré si před tréninkem obecně něco dát? Nejen před ranním, ale před jakýmkoli?
Záleží na ostatních věcech, ale před ranním bych řekla, že je to důležitější, protože celou noc nejíš a nepiješ. Jsou samozřejmě i výživové strategie, kdy jdeš na trénink záměrně bez jídla, když chceš trénovat metabolismus tuků. To by ale neměl být extra intenzivní trénink a určitě ne delší než hodinu. Když jdu na dvě hodiny, nebylo by moc dobré jít tam bez ničeho.
Přes noc jsi nejedla, a když začneš trénink a nic nedoplníš, hodně rychle začneš ztrácet glykogen, ze kterého bereš energii. Může se tak dostavit dřív únava. A můžeš mít potom oslabenou imunitu – odejdeš z tréninku, foukne na tebe a už máš teplotu a rýmu.
Protože ses špatně nasnídala.
Řešíš i stravu během tréninku? Dopoledne tě čeká ještě posilovna a odpoledne druhý dvouhodinový trénink. Doplňuješ sacharidy i během toho ranního tréninku?
Dřív jsem to až tak neřešila, když jsem se v tom tolik nepohybovala, a teď zpětně si neumím představit, že jsem na tréninku dvě hodiny pila jen vodu, a ještě jí moc nevypila. Spousta lidí to tak má doteď, i starší plavci si ani nepřinesou láhev. Nechápu, jak můžou dvě hodiny plavat bez ničeho. Teď to řeším celkem hodně, protože mým aktuálním primárním cílem ve výživě je zregenerovat – sníst všechno, co spálím.
Když mám čtyři hodiny tréninku denně, je potřeba doplňovat energii už během tréninků, protože jinak bych to během dne asi nestihla dojíst. Když tě čeká druhý trénink, nemůžeš jíst hodinu předtím, a hned po tréninku taky nemáš úplně hlad na velké jídlo. Takže ti během dne zbývá málo času, abys všechno dojedla. Někdo si asi dokáže představit dvě hodiny tréninku bez doplňování sacharidů, ale já je doplňuju.
Když jsme si říkali tvůj tréninkový týden v té nejtvrdší fázi, jak vypadal den z pohledu jídla? Ráno dvě hodiny, pak posilovna, pak zase dvě hodiny – co jsi za celý den zkonzumovala? To by mě fakt zajímalo.
Je to třeba takových 5 000 kalorií.
To je strašně moc.
Dvojnásobek toho, co se říká, že má mít normální člověk – myslím, že se říká kolem 2 000.
Tak začneme domácí buchtou. Pak ranní trénink, na kterém jsou nějaké sacharidy. Třeba nějaké gely?
Při plavání si je vždycky dávám jen v pití, rozpuštěné, protože tam není moc čas. I když se to nezdá. Jsou různá vtipná videa o tom, že běžci mají pauzu minutu a že je to strašně málo – a plavci mají třeba pět vteřin. Tam se nestihneš ani napít, natož něco sníst.
A stihne ti za těch pět vteřin vůbec klesnout tepovka?
Já mám třeba průměrnou tepovku na tréninku kolem 130. Na plaveckém tréninku tělo celkem odpočívá, když to není fakt intenzita. Mám samozřejmě i vyšší, ale když se jdu vyplavat, je nižší.
Takže během plavání tekuté sacharidy. A po plavání hned něco doplňuješ?
Záleží. Teď mám vysokou, a když nemám hned po tréninku školu, jdu většinou rovnou domů. Když ale mám, mám s sebou něco – většinou udělaný shake, protože do něj rozmixuješ všechno a má hodně kalorií.
To by mě zajímalo, co tam mixuješ, ty bláho. Klidně všechno.
Ovesné vločky, většinou tak 70 gramů, protože když si dám 100, přijde mi to strašně moc a nezvládnu to vypít.
Já jsem došel úplně k tomu samému. Taky jsem zkoušel 100, když si dělám shake, a říkal jsem si, že je to už hodně. Takže jsem na 70 a je to dobré. Se stovkou mi to prostě nechutnalo, ke konci to bylo hrozné.
Pak tam dám banán, třeba mražené borůvky, to je moc dobré, a arašídové máslo, když je tréninkový den hodně náročný.
Proč si tam dáváš arašídové máslo? Má hodně tuků.
To mi nevadí. Já potřebuju kalorie.
Jasně, kalorie jsou v tucích. Takže sacharidy a arašídové máslo kvůli kaloriím. To má i hodně bílkovin.
Taky má, ale teď fakt nevím přesně – dám příklad – třeba 20 gramů na 100 gramů, tolik má i kuřecí maso. Jenže sníst 100 gramů arašídového másla je celkem náročné. Takže bílkovin má hodně, ale když tam dáš 30 gramů, není to moc. Pak tam většinou dám protein, ne kvůli bílkovinám, ale spíš kvůli chuti. A med, hodně medu.
A zaliješ to mlékem, nebo vodou?
Dřív jsem dávala mléko nebo kefír, to mi chutnalo, ale teď spíš už jen vodu, protože se snažím mléko trošičku omezovat, nedělá mi úplně nejlíp. Mám alergii na lepek a na mléko nějakou lehkou intoleranci, tak to trochu omezuju.
Takže po tréninku shake, abys doplnila hlavně energii a byla připravená na odpoledne. Co tě čeká dál?
Po shaku mám většinou zhruba za hodinu a půl hlad, tak si dám oběd.
Včera Kája říkala, že se u třetí snídaně cítí už blbě.
Protože jsem po závodní fázi, tak jsem si u třetí snídaně řekla: pozor, pozor, už netrénujeme na závod, měla bych brzdit.
Takže třetí snídaně ne? Ty jdeš rovnou na oběd?
Záleží, kolik je hodin a jaký mám hlad. Většinou jdu na oběd, ale nějaká svačinka taky padne, když mám hlad. Většinou nějaká tyčinka. Snažím se ale nejíst extra zpracované potraviny. Cítím to asi i v hlavě, ale hlavně v těle – když jsem si dala tyčinku, která měla ve složení třicet věcí a polovině jsem nerozuměla, nedělala mi dobře na břicho. Takže teď si dávám takové, u kterých vím, co v nich je – mají pět ingrediencí, dělají mi dobře a obsahují třeba ovesné vločky. Super jsou taky sušené datle, ty si občas dám ráno před tréninkem.
Datle jsem teď zjišťovala, protože jsem si koupila obrovský balík datlí, takových těch velkých. Pořád jsem je chodila ujídat a pak jsem si říkala: počkej, datlí asi nemáš sníst hodně. Googlila jsem a vyšlo mi, že optimální je sníst třeba pět datlí za den, protože mají hodně sacharidů. Je to tak?
Neřekla bych, že je nějaké optimální množství – že bys mohla sníst jen tři a pak už je to špatně. Záleží, kolik spaluješ.
Záleží, kolik naplaveš kilometrů. Jeden kilometr, dvě datle.
A teď jsi po závodní sezóně, takže už jen jedna datle.
Ne, klidně si můžeš dát i víc, potřebuješ zregenerovat.
A když tě čeká odpolední plavecký trénink, je to znovu to samé jako ráno?
Většinou mám po obědě ještě před tréninkem hlad, takže zase něco lehčího třeba hodinu předtím, abych doplnila rychlou energii a rychlé sacharidy. Něco podobného jako před ranním tréninkem – zase datle, rýžová kaše nebo klidně nějaká tyčinka. Záleží, aby si to každý vyzkoušel, aby mu na tréninku nebylo těžko a špatně. Ale určitě je dobré tam něco doplnit.
Máš nějakou slanou alternativu odpolední svačinky?
Já jsem spíš na sladké.
Mám to úplně stejně, ale občas přemýšlím, že pořád jen sladké – jestli bych neměl před tréninkem zařadit něco slaného. Nevím ale, jestli to dává smysl.
Mám oblíbenou slanou svačinu, ale před tréninkem si ji asi nedovedu představit, protože jsou v ní vajíčka a po nich jsem celkem plná.
To bych taky asi nezvládl.
Super je ale před tréninkem obyčejné bílé pečivo nebo tousty, třeba s marmeládou nebo nutellou. Podle mě se to dá klidně udělat i naslano – dát si na to plátek sýra je asi v pohodě, když někdo chce slané a ne sladké.
A po tréninku zase další shake?
Shake si dávám, jen když jdu z ranního tréninku někam jinam. Když jdu rovnou domů, udělám si něco doma, třeba ovesnou kaši. Po odpoledním tréninku záleží, kdy je, ale většinou je to nějaký mléčný produkt – tvaroh nebo kefír – a k tomu třeba müsli nebo kaše. Záleží, na co mám chuť a co mám doma, a taky na tom, co jsem jedla během dne. Když jsem už měla shake, další si nedám. Když jsem měla kaši, dám si něco jiného.
Mě by strašně zajímalo, kdybychom vystřihli všechno povídání o sportu a jen řekli, co Marika za den snědla. Jak by to znělo – protože to zní strašně šíleně. Jenom sladké, sladké, sladké.
Viděli jste někdy jídelníček Michaela Phelpse?
Ne. My sice sledujeme i ostatní sporty, ale tohle ne.
A víte, kolik má medailí?
Hodně. Když byl Michael Phelps na olympiádě, přišlo mi, že nikdo jiný medaili neměl.
Já se vždycky takhle ptám. Teď jsem dělala přednášku pro děti, ptala jsem se, jestli vědí, kdo to je, a samozřejmě řekly, že ano. Ptala jsem se, jestli vědí, kolik má medailí, a řekly, že ne. Já to také přesně nevím, ale myslím, že je to 28, z toho 23 zlatých. Byl prostě blázen, zvládl víc disciplín. Jak jsem říkala, že každý má specializaci na něco, on vyhrál různé disciplíny.
To je jedna věc. Ale ten jeho jídelníček.
Jeho jídelníček, který jedl před nějakou olympiádou, je proslavený. Měl za den nějakých 10 000 kalorií nebo víc, a taky ho čekalo třeba pět hodin tréninku denně. Jsou různá videa, kde se to lidi snaží sníst za den. Já jsem jednou zkoušela jeho snídani a bylo to hrozné. Zkusím si vzpomenout: za den vypil dva, nebo dokonce čtyři energetické drinky.
V tom je hodně kalorií.
Ale spíš i ten kofein. Celkově to není člověk, podle kterého by se měl někdo řídit. Spíš si z toho vzít, že je potřeba energie – dá se to udělat trošku jinak, ale jde o tu energii. Ráno měl ovesnou kaši, nějaké sendviče, francouzské tousty, cereálie a ještě něco, a to byla jen snídaně. Na oběd snědl půl kila těstovin, tedy jedno balení.
Cože? Půl kila v suchém stavu?
Ano. A nebylo to jediné, měl k tomu ještě sendviče. Na večeři měl znovu půl kila těstovin a k tomu celou pizzu. Prostě 10 000 kalorií.
Já si to nedokážu představit. Mám někdy pocit, když už jím hodně věcí – ne že by se to do mě nevešlo, ale přestane mi to chutnat. Přejíš se toho ještě během jídla.
Mně to nevadí, já bych byla spíš jako Míša Kulička. Kilo těstovin za den a pizzu bych si dala dvakrát. Jíst to každý den by pro mě fakt problém nebyl.
Pizza určitě není špatné jídlo třeba na carb loading, ale záleží jaká. Margherita nebo něco takového je v pohodě – má hodně sacharidů a nemá až tolik tuků. Když si ale vezmu třeba quattro formaggi, to už je hodně tuků a mohlo by to být pro tělo zatěžující. Před závodem to není úplně ideální.
Margherita je moje předzávodní večeře.
Ideální.
Já taky. Před závodem si vždycky dám pizzu.
Řekla jsi carb loading. Co si o tom myslíš? Je to reálné? Četla jsem názory, že carb loading se nedá ujíst na těstovinách, že to není možné.
Na to bych řekla, že si lidi často myslí, že výživa sportovců je zdravá výživa. Většinou to tak ale není, protože je potřeba to ujíst – a ujíst to ze suché rýže je těžké. Zhruba 80 % jídla by mělo být zdravé, ale zařadit pizzu nebo něco nezdravého, nebo sacharidy v tekuté formě, třeba nějaké sladké pití jako kofolu, v tom vůbec nevidím problém. Spousta lidí by se na mě asi dívala zvláštně, když to řekne výživový poradce. Ale když se jedná o sportovce, neřekla bych, že sportovní výživa se rovná zdravá výživa.
A jak ty sacharidy ujíst: když se mají třeba tři dny před vytrvalostním závodem navýšit, měly by se navýšit o konkrétní množství – třeba o 3 gramy sacharidů na kilo tělesné hmotnosti. Když někdo váží 70 kilo a běžně sní za den 300 gramů sacharidů, měl by v carb loadingu sníst o 210 gramů víc, tedy zhruba 500 gramů. Za mě to není nic extrémního. Neměl by ale najednou skočit třeba na 12 gramů sacharidů na kilo – to by bylo třeba třikrát tolik, co běžně jí, a to by neujedl. Je to navýšení od tvého běžného příjmu.
Strašně mě to mrzí, ale vypršel nám čas. A myslím si, že máme ještě strašně hodně k povídání. To se nám stává pokaždé u zajímavých hostů, někdy si to budeme muset zopakovat. Mariko, moc děkujeme, že jsi za námi přišla a popovídala si s námi. Já si odnáším hodně do svého plaveckého tréninku a těším se na náš social kicking, až ho někdy vyzkoušíme.
Ještě jsem si vzpomněla na zajímavé pomůcky, které jsem vám neřekla. Můžu je rychle říct? Jen je vyjmenuju a vy si je dogooglíte. Často plaveme se zátěžovými plavkami, které dělají větší odpor. Nebo plaveme s kyblíčkem – máš ho na šňůrce kolem pasu a on tě brzdí. Je to těžké, protože se do něj nabírá voda. To jsou pomůcky, které podle mě spousta lidí nezná.
To je super. Kyblíček je ekvivalent běžeckého padáku.
Přesně.
To jsem nikdy nezkoušela. Přišlo mi to jako tipy na trápení na závěr, když se chce člověk v tréninku fakt potrápit.
Takže kdybyste chtěli, zkuste kyblíček nebo zátěžové plavky. A kdybyste chtěli nějaké jednodušší pomůcky, připomínáme naši slevu s kódem druhafaze u Swimaholicu, který se stal novým partnerem našeho podcastu. Nemusíte plavat s kyblíčkem, můžete třeba plavat s piškotem jako my. Mockrát všem děkujeme, že jste doposlouchali až sem, a mějte se krásně. Ahoj.
Ahoj.

Podpořte nás přes Buy Me a Coffee a přispějte tím na minuty nahrávání našeho podcastu.
Trička, mikiny a další podcastový merch v našem novém eshopu. Každý nákup nás podpoří.