

Shrnutí epizody
Prvním zahraničním hostem našeho podcastu je slovenský triatlonista, trenér a tvůrce obsahu Patrik Holesa. V této epizodě vypráví o cestě od fotbalu přes atletiku až k extrémním triatlonům, o tom, proč je podle něj každá tréninková metoda správná, pokud je konzistentní, a proč považuje Janošíka za nejtěžší triatlon na světě.
Patrik hrával fotbal ve druhé a první slovenské lize, pak propadl běhu, vystudoval trenérství a učitelství a v Rajci založil pohybové centrum PH Your Motion. K triatlonu se dostal přes cross triatlony – na prvním jel na kole s 26palcovými koly, bez nášlapů a v teniskách. Dnes má za sebou desítky polovičních ironmanů, čtyři celé a dva extrémní triatlony.
Velkou část rozhovoru věnujeme trénování. Patrik vysvětluje, jak u něj začíná spolupráce se svěřencem, proč nebere lidi jen na dva měsíce, jak často své svěřence testuje a s jakými metrikami pracuje – osmizónový systém, watty, Moxy Monitor a laktát. Řešíme také, jestli se dá na dlouhý triatlon natrénovat jen na trenažeru a proč je škoda zanedbávat techniku jízdy venku.
Pak přijde na řadu Janošík a Norseman. Patrik popisuje panický záchvat při nočním plavání v Oravské přehradě, kolo ve tmě i šestihodinový „běh“ na Veľký Rozsutec. Porovnáváme Norseman s Konou a ptáme se, jestli je trénink na klasického ironmana těžší než na extrémní triatlon.
Nakonec mluvíme o diskomfortu, ze kterého se z natáčení vlogů stala psychohygiena, o tom, jak Patrik v závodě schválně vytáhl kameru, aby psychicky rozhodil soupeře, o rostoucí popularitě triatlonu, draftingu na IRONMANech, roli umělé inteligence v koučinku a o tom, co přišlo po Norsemanu.
Hlavní poznatky
- Každá tréninková metoda je správná, pokud je člověk konzistentní a zůstane zdravý – radši trénovat méně, ale dlouhodobě.
- Zóny z trenažeru se nedají přenést jedna k jedné ven: na trenažeru se zapojují jiné svaly a v kopci se zóna 2 může snadno změnit v zónu 3.
- Kdo jezdí jen uvnitř, nenatrénuje ovládání kola. Technika jízdy je podle Patrika velmi zanedbávaná a na kopcovité trati může ušetřit i pět až šest minut.
- Hobíci mají tendenci přepalovat testy a nadhodnocovat své prahy – tempo z 20minutového testu většinou neudrží ani půl hodiny, natož hodinu.
- Na extrémním triatlonu je čas druhořadý. Rozhoduje mentální odolnost, znalost trati a rozložení sil, díky kterým se může vyrovnat i silnějším závodníkům z roviny.
- Triatlon učí přepínat mezi rolemi – rodič, trenér, sportovec – a time management je podle Patrika jeho čtvrtá disciplína.
Host epizody
- Patrik Holesa
Trenér a tvůrce obsahu
Kapitoly
- 00:00 Úvod: první zahraniční host
- 01:44 Od fotbalu k triatlonu
- 07:47 Každá metoda je správná, pokud je konzistentní
- 10:03 Experimenty s tréninkovými metodami
- 12:29 Jak začíná spolupráce s trenérem?
- 15:38 Jak často testovat?
- 18:18 Dá se natrénovat jen na trenažeru?
- 21:38 Jaké metriky Patrik používá?
- 25:03 Testy pro veřejnost a přepálené prahy
- 26:52 Janošík: nejtěžší triatlon na světě
- 30:13 Kvalifikace na Norseman a kolo ve tmě
- 31:59 Proč extrémní triatlon?
- 34:14 Příprava na Norseman a srovnání s Konou
- 37:09 Je těžší trénink na ironmana, nebo na extrémní triatlon?
- 38:40 Diskomfort a natáčení vlogů
- 42:31 Kamera jako psychologická zbraň
- 45:19 Fotky a videa svěřenců ze závodů
- 47:10 Jak to všechno stíhá?
- 48:49 Roste popularita triatlonu?
- 50:00 Drafting na IRONMANech a dostupnost triatlonu
- 54:49 Od tréninků na papíře k umělé inteligenci
- 58:15 Co přišlo po Norsemanu?
- 01:01:30 Poděkování a závěr
Epizoda na YouTube
Otázky z epizody
- Kdo je Patrik Holesa?
- Patrik Holesa je slovenský triatlonista, trenér a tvůrce obsahu z Rajce. Dříve hrál fotbal ve druhé a první slovenské lize, vystudoval trenérství a učitelství a založil pohybové centrum PH Your Motion. Na YouTube natáčí edukační videa a vlogy ze závodů a má za sebou desítky polovičních ironmanů, čtyři celé a extrémní triatlony Janošík a Norseman.
- Jaká tréninková metoda je pro triatlon nejlepší?
- Podle Patrika je reálně správná každá metoda, pokud je konzistentní a člověk díky ní zůstane zdravý a bez zranění. Sám pět sezón zkoušel různé přístupy, například polarizovaný trénink nebo 80/20, a v každém se dostal na podobnou výkonnost. Velké objemy podle něj často vedou k tomu, že sportovec přijde na jaře zraněný, přetrénovaný nebo mentálně vyčerpaný.
- Jak začíná spolupráce s triatlonovým trenérem?
- U Patrika začíná telefonátem a anamnézou, ve které zjišťuje pracovní a rodinnou situaci i cíle. Lidi, kteří chtějí spolupráci jen na dva měsíce, nebere – musí si s člověkem sednout. Následují zhruba dva zkušební měsíce, kdy si svěřenec zvyká na systém a metriky, a úvodní testy, například běh na 5 km, po kterých přijde test laktátové křivky.
- Dá se na ironmana natrénovat jen na trenažeru?
- Natrénovat se to dá, výkon na kole může být i tak skvělý, ale podle Patrika je to mentálně velmi náročné. Na trenažeru se zapojují jiné svaly a člověk nenatrénuje ovládání kola, jízdu ve skupině ani zatáčky. Technika jízdy je podle něj velmi zanedbávaná a na kopcovité trati může ušetřit pět až šest minut.
- Co je Janošík a proč je to nejtěžší triatlon?
- Janošík je slovenský extrémní triatlon na Oravě, který Patrik považuje za nejtěžší na světě, těžší než Norseman. Plave se v noci v Oravské přehradě, kolo se jede z velké části ve tmě a „běh“ je spíš šestihodinová vysokohorská turistika přes skály na Veľký Rozsutec s technickým sestupem. Patrik na něm při plavání zažil panický záchvat.
- Jak se liší trénink na ironmana a na extrémní triatlon?
- Na klasickém ironmanovi se Patrik učí tempa a tlačí tělo na fyzický limit kvůli výsledku a času. Na extrémním triatlonu je čas druhořadý, cílem je dostat se do cíle a tělo se tlačí na limit spíš mentálně. Příprava proto obnáší víc času v horách a v kopcích a v závodě víc improvizace, znalosti trati a rozložení sil.
- Jak často testovat výkonnost v triatlonu?
- Patrik testuje své svěřence na začátku spolupráce a pak znovu po zhruba dvou měsících, protože se na začátku rychle zlepšují. Dlouhodobé svěřence i sebe testuje zhruba jednou až dvakrát do roka, třeba na začátku sezóny, a občas si v tréninku změří laktát v závodním tempu. Testy dělá raději ve specifických podmínkách – běh venku, ne na běžeckém pásu.
Přepis epizody
Zobrazit přepisSkrýt přepis
Upravený automatický přepis. Text jsme zkrátili o vatová slova a opravili chyby rozpoznávání řeči, význam zůstal zachován.
00:00 Úvod: první zahraniční host
Ahoj, já jsem Samuel. A já jsem Karolína. Společně vás vítáme u dalšího dílu našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Dneska tu máme dalšího velmi výjimečného hosta – tentokrát poprvé zahraničního. Je to Patrik Holesa. Ahoj, Patriku.
Ahoj, děkuju vám pěkně za pozvání. Jsem rád, že se to takhle sešlo.
Ahoj, Patriku, taky moc děkuju, že jsi k nám přijal pozvání a že jsi přijel ze Slovenska přes Brno na Czechmana. Patrik je velmi aktivní triatlonový závodník, triatlonový trenér a taky tvůrce obsahu o triatlonu, konkrétně na svém youtubovém kanálu PH Your Motion. Říkám to dobře?
Ano, je to tak. PH Your Motion je vlastně nadstavba celého toho, co dělám.
Já jsem chtěl na úvod říct, že mám strašnou radost, že jsi přijal naše pozvání, a to z jednoho konkrétního důvodu. Jsem velký fanoušek triatlonu, to už asi každý z našeho podcastu pochopil, a velmi rád sleduju zahraniční závodníky a jejich youtubové kanály. Měl jsem velkou radost, když jsem objevil tvůj kanál, kde natáčíš videa – ať už edukační, nebo vlogy ze závodů. Strašně mě potěšilo, že někdo takový na československé scéně je.
01:44 Od fotbalu k triatlonu
Chtěl jsem se tě na úvod zeptat, jaká byla tvoje triatlonová cesta – od někoho, kdo vůbec neznal triatlon, až po to, kde jsi teď. Myslím si, že jsi velmi dobrý trenér, určitě hobby závodník s krásnou výkonností a někdo, kdo tvoří videa o triatlonu na YouTube s velmi vysokou produkční kvalitou.
Určitě. Já jsem byl reálně fotbalista, hrával jsem druhou až první ligu na Slovensku, což je relativně dobrý fotbal. Ale tím, jak na Slovensku ten fotbalový systém funguje, jsem s tím skončil. Přihlásil jsem se na první běžecký závod v Rajci, bylo to čtrnáct kilometrů, odběhl jsem to hodně dobře a z toho fotbalového tréninku mě to začalo bavit.
V Rajci je maratonský klub, který už roky organizuje maraton. Napsal jsem jim, že mě to začalo bavit, oni mě zaregistrovali a že v sobotu jedeme do Prahy. Podíval jsem se do nějakých tabulek, do kalkulačky tempa, vyšlo mi tempo nějakých 4:25 na kilometr, tak jsem to nahodil a šel do Prahy. Bylo to hrozné, ale byl to krásný zážitek. A já vím, že těžké zážitky člověka nadchnou.
Potom jsem se začal věnovat atletice a dostal jsem se asi k nejlepšímu trenérovi na dlouhé vzdálenosti na Slovensku, Dušanu Valentovi. Čtyři roky jsem byl na vysoké škole a mohl jsem se atletice věnovat víc. Začal jsem studovat trenérství a učitelství, mám bakaláře a trenérskou licenci vyššího stupně z atletiky. Začal jsem trénovat děti a věděl jsem, že už nebudu nikde vrcholově závodit, tak jsem založil pohybové centrum v Rajci, PH Your Motion, které funguje dodnes.
A začal jsem dělat triatlon. Kluci z rajeckého maratonského klubu dělali cross triatlony a duatlony, tak jsem šel na horský triatlon. Měl jsem kolo s 26palcovými koly, pedály bez nášlapů, jel jsem v teniskách a skákaly mi nohy z pedálů. A dopadl jsem celkem dobře na to, že jsem v životě pořádně neplaval – a plavalo se nějaký kilometr. Uplaval jsem to jen díky tomu, že jsem chodil na koupaliště a na škole jsme měli plavání.
Jsem taky člověk, že když něco chci, tak jdu úplně all-in. Investoval jsem všechny peníze do prvního kola, do druhého, do třetího, prodával jsem, obměňoval, a jeden závod jsem jel na půjčeném kole – tu fotku jsi možná viděl. Pak jsem dva roky šetřil na další kolo. Koupil jsem si první aero kolo, Canyon, potom ho prodal a koupil časovku. Tak jsem mohl naplánovat svého prvního ironmana, který je zatím můj osobní rekord.
Celou dobu, co jsem studoval, jsem si všechny ty principy zkoušel na sobě, a dnes už mnoho let trénuju lidi, takže jsem to mohl aplikovat i na ně. Stal se z toho životní styl. A do toho přišla videotvorba. Centrum už fungovalo a já jsem se chtěl v životě naučit něco nového. Nejhorší pro mě bylo vystupovat před kamerou, tak jsem začal natáčet první vlogy na mobil. Zjistil jsem, že mě baví tvorba, marketing, budovat osobní značku, tak jsem nakoupil kamery. Pak jsem je prodal, zase nakoupil, zase prodal kvůli kolům – a až teď sedíme tady. Tak to je zkrátka.
Teď mě napadá – čím to bylo, že hned ten první ironman byl tvůj nejlepší výkon?
Předtím jsem dělal něco málo polovičních, ale triatlon jsem dělal od roku 2014, takže to bylo šest let systematického tréninku. Výkonnost už byla dobrá předtím a na časovce jsem s tím neměl velký problém. Myslím, že tam byl velký základ – já jsem vlastně celý život systematicky dělal nějaký sport, na fotbale jsme hrávali pořád.
07:47 Každá metoda je správná, pokud je konzistentní
Dovolím si zmínit tvůj triatlonový rejstřík. Máš ho na Instagramu a myslím, že po každém závodě si v poslední době sdílíš do stories, kolik máš polovičních a kolik celých. Teď je to konkrétně 33 polovičních a 4 ironmany a nevím, jestli do toho počítáš i Norseman.
Ten ne, k tomu jsou ještě dva extrémy.
Takže to je zatím tvůj triatlonový rejstřík. Za tu cestu, co jsi popsal, za závody, které jsi absolvoval, a případně i za to, co jsi pozoroval na svých svěřencích – co bys řekl, že byl takový aha moment? Nějaký mýtus, který jsi svými zkušenostmi vyvrátil? Že jsi měl silné přesvědčení, že tohle je v tréninku správná cesta, a pak jsi zjistil, že to tak není?
Každá cesta je reálně správná. Každá tréninková metoda je správná, pokud je konzistentní, člověk to dobře snáší a není z toho zraněný. Když jsem byl mladší, šlo to někdy na úkor zdraví a z toho jsem se poučil. Trenéři, které jsem měl předtím, jeli velké objemy, a když člověk přišel na jaro nebo na podzim, byl buď zraněný z velké zátěže, přetrénovaný, nebo mentálně vyčerpaný z tréninku. To byl můj aha moment – že lidi, kteří trénovali méně, na tom byli líp.
To mám i u dětí. Ve vesnici se smějí, že je skoro netrénuju, ale reálně ostatní porážejí – a trénujeme čtyři, pět hodin týdně. Radši trénovat méně, ale stále. Pro mě je to životní styl.
10:03 Experimenty s tréninkovými metodami
Takže bys řekl, že jsi typ trenéra, ať už vůči sobě, nebo vůči svěřencům, který drží konzistentní styl tréninku? Nebo máš rád experimenty a hodně to měníš? My třeba rádi zkoušíme nové věci, přístupy nebo technologie, ale u tebe mám pocit, že spíš držíš to, co funguje.
Trénink je o tom, že se na něco adaptuješ a potřebuješ nový stimul. A já jako trenér potřebuju poznat hodně těch stimulů, abych mohl klienta nebo sportovce na něco adaptovat a aby se zlepšoval. Základem je vytrvalost a konzistence, a až potom může člověk experimentovat.
Pět sezón jsem zkoušel různé metody. Zkoušel jsem polarizovaný trénink, potom 80/20, potom trénink zaměřený na VO2max – a zjistil jsem, že v každém jsem se dostal na podobnou výkonnostní úroveň a udržel jsem se zdravý. Ale bylo to pestré.
I kdybys pořád pokračoval v jedné metodě, myslíš si, že bys začal stagnovat?
Myslím, že ano. Baví mě experimentovat na sobě a zkoušet nové technologické hračky. Mám to tak, že každou hračku si rok vyzkouším, a až potom ji někomu doporučím, ať si ji zařadí do tréninku – například senzor CORE, skvělá věc.
Můžu se zeptat, kterou z těch metod aktuálně aplikuješ pro svůj trénink? Myslím, že se teď připravuješ na ironmana.
Mám to každý rok jinak, podle fáze. V každé fázi jsem rozvíjel něco jiného – silovou stránku, rychlostní stránku. Na ironmana teď nerozvíjím VO2max, ale zónu 2 a aerobní práh, abych ho posunul co nejblíž k anaerobnímu – to je můj cíl na ironmana. U cyklistů je cílem třeba co nejlepší lactate clearance, tak volím úplně jiný typ tréninku.
Vždycky se to odvíjí od cíle toho klienta, co chce dosáhnout. Někdo se rád v tréninku zničí, tak toho člověka poznáš a dáváš mu to. Jiný rád trénuje víc v pohodě. Je to o tom poznat toho sportovce.
12:29 Jak začíná spolupráce s trenérem?
Ty jsi náš třetí trenér, kterého tady máme, a my se trenérů vždycky rádi ptáme, co mohou naši posluchači očekávat, když k nim přijdou poprvé. Jak vypadá začátek spolupráce s tebou?
Je to velmi podobné jako u ostatních. Je tam anamnéza – s člověkem si musíš zavolat, zeptat se na pracovní stránku a na jeho cíle. Mám to tak, že když je někdo nadšený, že chce něco na dva měsíce, tak ho nevezmu. Nikdy jsem takové nebral. Musí mě nadchnout – jeho životní příběh nebo potenciál. Musíme si sednout a to po jednom, dvou telefonátech zjistíte.
Potom jsou zhruba dva zkušební měsíce, kdy člověku vysvětluju, co od něj očekávám, a on si zvyká na systém – zjišťuje, co znamená sweet spot nebo threshold, protože možná předtím pracoval s jinými zónami a jinými metrikami. Já mám svoje metriky, se kterými pracuju skoro deset let a zatím je neměním.
Vždycky si ho otestujeme. Na začátku to jsou jednoduché testy, například běh na 5 km. Za ty roky už vím, kde se z toho testu bude zhruba pohybovat jeho laktátový práh. A po nějakých dvou měsících ho rád otestuju na laktátovou křivku s Moxy Monitorem.
Většinou mám klienty dva, tři roky a poznáš na nich, co sedí a co ne. Podle mě je důležité poznat člověka úplně – poznat i jeho rodinu. Nemůžeš mu dávat trénink na úkor rodiny, musíš to přizpůsobovat. Vlastně měníš život celé rodině, a to je pro trenéra docela velká zodpovědnost. A potom je úplně super vidět celé rodiny na závodech, děti tam běhají IRONMAN Kids. Je to celostní.
Na začátku je to vždycky o tom pochopit toho člověka. Někdy si nesednete, chce něco jiného. Jiný je nadšený, že má trenéra, ale pak zjistíš, že rád trénuje v komunitě – tak mu doporučím triatlonový klub. Moji klienti jsou primárně lidé, kteří chtějí trénovat efektivně, protože jsou často ve vrcholové pozici v práci. Mají na trénink dvě hodiny, chtějí je natrénovat a vnímat, že se posouvají.
15:38 Jak často testovat?
Mluvil jsi o testování. Z tvých videí mi přijde, že své svěřence testuješ poměrně často. Jaká je frekvence testování?
Na začátku spolupráce se sportovec rapidně zlepší, proto ho otestuju na začátku a potom po nějakých dvou měsících. Pak to mám zhruba jednou, dvakrát do roka, a stejně tak i sám sebe. Za ty roky už člověk trochu cítí, kde se pohybuje, a potom to otestujeme. Když si u někoho nejsem úplně jistý, otestujeme přímo závodní tempo – například jak se mu chová laktát v tempu na ironmana.
Když svěřence trénuješ dlouhodobě, třeba rok nebo dva, už to není úvod spolupráce. V jaký moment je optimální testovat? Na začátku tréninkové sezóny?
Na začátku sezóny. U sebe mám někdy pocit, že když člověk vstupuje do přípravy, očekává, že bude v číslech, ve kterých byl, ale realita je úplně někde jinde. Tak si to otestuju. Někdy jsou to i jednoduché retesty na trenažeru, v podstatě aspoň threshold.
Mám vypozorované, že člověk má třeba úplně jiný threshold na trenažeru, jiný na rovině a jiný v kopci. Snažím se lidem vysvětlit, že když jedou do kopce, zóna 2 může být podle wattů zóna 3. A na trenažeru je to zase jinak než v předpisu. Snažím se lidi vzdělávat, aby tomu principu pochopili – na trenažeru tělo pracuje úplně jinak, zapojuje se méně svalů, je to úplně jiný pohyb.
Jednou mi klient psal, že mu na trenažeru úplně spadl výkon, a já mu napsal, ať si zapne ventilátor. Jiná paní mi zase psala – a mě by nenapadlo, že by někdo mohl jet indoor trénink bez ventilátoru. Takové vtipné momenty jsou někdy.
18:18 Dá se natrénovat jen na trenažeru?
Napadá mě k tomu, cos teď řekl, že na trenažeru zabírají úplně jiné svaly, než když jedeš venku. Dává podle tebe jako trenéra smysl natrénovat půlku nebo celého jen na trenažeru? Mně přijde, že hodně sportovců, i profíků, stráví většinu času na trenažeru, ale jestli se tím o něco neochuzují.
To je zajímavé. Já když jedu indoor, mám úplně jiný pocit ze šlapání a z přenosu síly než venku. Triatlon je venkovní sport a je škoda, aby ho člověk nedělal venku. Já rád jezdím venku a nutím k tomu i lidi, klidně i v zimě, i když je venku tma. Ale je pravda, že s nástupem indoor trenažerů se dost posunul level triatlonu. Vidím to i na age group – mluvil o tom i Petr Vabroušek v jednom českém podcastu.
Podle mě je to tím, že se dá jezdit celoročně. Ale zas je tam větší riziko. Já jsem byl ten typ, že venku jsem jezdil do půl hodiny, do hodiny, a indoor jsem jezdil tři, čtyři hodiny, klidně i pět. Z mentálního hlediska to bylo úplně vyčerpávající, i když výkonnost na kole byla super. Dá se to natrénovat indoor, ale je to strašně mentálně náročné. A hlavně – jestli to člověka baví. Podle mě indoor dělá jen ten, komu indoor dělá radost.
Nebo ti, co se u toho koukají na náš podcast, na tvoje videa nebo na videa Lionela Sanderse.
Nevím, jestli Sandersovi indoor dělá radost. Některá ta jeho videa jsou dost brutální. Já jsem si uvědomil, že mě to nebaví, tak jsem to změnil. Zjistil jsem, že trénink venku, i v zimě, je pro mě psychohygiena – úplně si odpočinu.
A hlavně nenatrénuješ ovládání kola.
Přesně. Za zimu se naučíš techniku a dobře ovládat kolo. Venku tě to nutí šlapat jinak a poznáš zábavu cyklistiky. S lidmi, kteří jezdí jen indoor, mám problém, že potom přijdou na závod a reálně nevědí, jak jezdit v balíku, nevědí, jak projet zatáčku. Technická zdatnost je velmi zanedbávaná. A to jsou ty minuty – na kopcovitém triatlonu ti technika ušetří ve sjezdech i pět, šest minut.
21:38 Jaké metriky Patrik používá?
Ještě mě zaujalo, že máš vlastní metriky, které sleduješ u svých svěřenců a pravděpodobně i u sebe už deset let. Můžu se zeptat, jaké to jsou?
Mluvil jsem spíš o prazích a zónách. Funguju na osmizónovém systému, který vychází z Coggana, a jsem s ním aktuálně spokojený. Co se týče metrik, na kole primárně dávám watty. U hobíků, kteří nemají měřák wattů, dávám rozmezí podle tepů, a všechno ostatní podle vnímané námahy. Někdy ale klient chce, ať mu tam napíšu tempa.
To byl přesně můj příklad.
Pracuju s více metrikami a snažím se lidem vysvětlit, že když je metrika daná, řekněme tempo, a běží proti větru, musí si to trochu zkorigovat. Proti větru to tempo nedá a s větrem ho zase poběží rychleji. Je super, že už i hodinky umí měřit watty v běhu a dokážou to trochu korigovat. Na sobě aktuálně používám primárně Moxy, tedy saturaci svalů kyslíkem, a watty.
A na tu saturaci používáš hodinky?
Moxy Monitor. Tím, že máme centrum, beru ho s sebou na trénink a testujeme s ním. Přilepí se přímo na sval. A občas si v tréninku vezmu laktát, abych si ověřil, kde se nacházím.
Když jsi říkal těch osm zón – aplikuješ je napříč všemi třemi disciplínami, nebo to máš pro každou disciplínu jinak?
Ne pro každou disciplínu. Na plavání zóny nemám, mám test a z něj třeba plus pět nebo plus deset sekund, tam je to velmi jednoduché. Na kole je to automatické, na základě thresholdu, a potom to ještě upravuju na základě laktátové křivky. Někdo má víc rozvinutý anaerobní práh, tak mu to posunu výš k thresholdu. Já mám třeba mezi aerobním a anaerobním prahem rozdíl nějakých pět, šest tepů, a na tom je celý trénink postavený.
Ty si dáš jedno číslo do tabulky a ona ti vyplivne zóny, a pak si to upravíš podle toho, jak je kdo trénovaný.
Přesně, je to komplexnější. U každého to funguje úplně jinak. Pro mě to bylo hrozně zajímavé. Musel jsem se strašně nastudovat, testovat se a zjistit, že u lidí to funguje úplně jinak. Pak jsem díky Moxy zjistil, že se někdo přepíná rychle. Kdo je méně trénovaný, ten se hned přepne nad práh, skoro do tempové zóny, takže u něj musíš rozvíjet zónu 1. U každého je to jiné. A tím, že to mám otestované na sobě a na spoustě lidí, s tím funguju.
25:03 Testy pro veřejnost a přepálené prahy
Dělají se ty testy v rámci vašeho centra i pro širokou veřejnost, nebo jen pro tvoje svěřence?
Dělám je i pro externí, ale tam je to těžké. Rád toho člověka poznám, takže s ním musím vést rozhovor předtím. Musí to mít v hlavě srovnané a být namotivovaný. A tím, že testy rád dělám ve specifických podmínkách – neběhám na běžeckém pásu, běh i cyklistiku dělám venku – je to těžší. Párkrát se mi stalo, že přišel člověk na test a už po prvním intervalu měl vysoký laktát, tak jsem ho poslal domů. A on se pak přiznal, že předtím trénoval.
To jsme se zrovna bavili, že hobíci mají tendenci ty testy přepalovat. Neumí test udělat správně a pak jim vyjdou nereálné hodnoty.
Každý své prahy nadhodnotí. Každý se na těch 20 minut hecne, ale pak to nevydrží ani půl hodiny, natož hodinu. Z toho pak budou tabulky. Laktátový test je dobrý v tom, že zjistí přesně a člověk, kterému dáš hodinu v zóně, řekne: „V pohodě, skoro nic jsem nedělal.“ Ale potom přijde intenzita a on zjistí, že to musel jet skoro naplno. O tom to reálně je. Hobíci to nemají vybudované a musí se to vybudovat.
26:52 Janošík: nejtěžší triatlon na světě
Patriku, už jsme na začátku zmiňovali tvůj triatlonový rejstřík. Je nějaký konkrétní závod, který ti nejvíc utkvěl v paměti a má pro tebe největší význam?
Jednoznačně Janošík. Janošík je extrémní triatlon a podle mě je to nejtěžší triatlon na světě.
A je těžší než Norseman, řekl bys?
Jednoznačně. Norseman není až tak těžký. Na Norsemanu je hodně vidět počasí, a mně vyšlo. Je tam spousta metrů na kole, ale ty kopce jsou pěkně šlapatelné. Běh je dvacet šest kilometrů po rovině, potom dvanáct kilometrů po asfaltce do stoupání až dvanáct procent a posledních pět kilometrů je technických. Tam už je trochu vidět, že je to extrémní triatlon. Ale Janošík je extrémní ve všem.
Zažil jsem tam panický záchvat. Skočilo se do vody o půlnoci, do Oravské přehrady. Rozumný člověk tam jede s nějakou bojkou, abys aspoň něco viděl. Byl jsem tam sám, za mnou bylo asi sto metrů a nastala černočerná tma. Zjistil jsem, že mám panický strach. Zrovna jsem viděl hvězdy, a stalo se mi to během jednoho plavání třikrát. Asi dvacet metrů jsem plaval, přestal jsem dýchat, znovu jsem se díval na hvězdy a nevěděl jsem proč.
Jak se ta panika projevila? Nemohl jsi dýchat?
Nemohl jsem dýchat. Bylo to celkem zajímavé. Tak jsem počkal na Patrika Čurillu, který byl za mnou, plave zhruba jako já, zavěsil jsem se mu za bojku a vylezl jsem z vody s ním.
Celá cyklistika je pak v noci. Na silnici byly srnky, ale všechno vyšlo. Je to Orava, a to je celkem divočina. Ráno bylo minus dva, v noci nějakých pět stupňů, takže byla reálně zima. A běh je spíš turistika – na Janošíkovi se jde na Veľký Rozsutec, jsou to skály. Běh trval nějakých šest hodin a byl velmi technický. Kdo dělá trailové běhy, ví, že to se musí natrénovat. Seběhnout z Rozsutce dva tisíce výškových metrů dolů, to byla taky krize.
Ale byl to zatím můj nejlepší výkon, protože mi to vyhovovalo. Musel jsem se naučit šlapat nahoru, ale hlavně seběhnout dolů, a to jsem specificky trénoval. Kluci, které připravuju na Janošíka, přesně vědí – běhají kopce nahoru a dolů, abych to stihl natočit, a zvyknou si na to.
30:13 Kvalifikace na Norseman a kolo ve tmě
Ty ses tedy z Janošíka kvalifikoval na Norseman, je to tak?
Za umístění na Janošíkovi sbíráš určitý počet bodů a potom máš nárok se přihlásit na Norseman. Takhle to funguje.
A ty body se počítají jen z konkrétních extrémních triatlonů, z jejich série?
Ano, a Janošík je v té sérii. Na Norseman se část lidí kvalifikuje a další se losují. Přesně to nevím, ale je tam i dost profíků.
Chtěl jsem se zeptat – říkal jsi, že kolo je víceméně celé ve tmě. Je to proto, aby to bylo extrémnější, nebo proto, že je ten běh tak dlouhý a závod se musí dokončit v rozumném čase?
Kvůli tomu, že v Malé Fatře se myslím nesmí jít potmě. Je to kvůli bezpečnosti, aby lidé došli ještě za světla.
Aby ten běh byl za světla, OK.
31:59 Proč extrémní triatlon?
Já to vnímám tak, že pro mě je teď meta další poloviční ironman, a jestli mám něco v hlavě, tak celý ironman. Je pro tebe po dokončení celého ironmana extrémní triatlon ta další meta, kterou můžeš pokořit?
Já jsem člověk, který dělá to, kde má silné stránky. Vím, jaký je level na IRONMANech, a vím, že na kvalifikaci na Konu je aktuálně potřeba nějakých 8:30 na ironmana. Nemám motivaci to tak hrotit, abych dal 8:30 a možná i rychleji. A extrémní triatlon mi sedí. Celou zimu trávím v kopcích a jsem silný ve stoupáních, takže se tam cítím silnější.
A ten pocit, když tělo po dvanácti, třinácti hodinách závodu úplně odpadne a ty se zase rozběhneš – to někdy zažiješ. Máš krize a pak zjistíš, že můžeš pokračovat dalších dvacet hodin. Mentálně je to něco úplně jiného a to mě inspiruje.
A nutí mě to přemýšlet nad tréninkem a trénovat specificky na ty závody. To mě jako trenéra reálně baví – na každý závod hledat svou filozofii přípravy. Mám kluky, se kterými chodíme na extrémní triatlony, pak vím, jak se připravit na rychlého polovičního ironmana, pak na kopcovitého, a mám to vyzkoušené na sobě i na ostatních. Hledám v tom hlavně inspiraci do tréninku.
Je super mít takovou škálu zkušeností z různých závodů. Máš v repertoáru scénáře pro všechny závody – pro extrémní i pro krátké a rychlé.
34:14 Příprava na Norseman a srovnání s Konou
Kdybys měl vypíchnout, co bylo specifického v tvé přípravě na Norseman? Zmínil jsi, že jsi na něj směroval celý rok.
Vyhýbal jsem se ostatním závodům. Samozřejmě jsem nějaké závody šel, ale chtěl jsem být na Norseman úplně mentálně svěží. Většinou jsem šel jen poloviční a už to bylo tak, že jsem si pak dal dva, tři týdny pauzu. Celé to bylo zacílené na Norseman.
Je Norseman ve světě extrémních triatlonů něco jako Kona ve světě klasického ironmana? Místo, kam se chce každý dostat?
Podle mě to není takové pozlátko jako Kona. Patrik Čurilla trénoval na Konu a vypráví o ní úplně jinak – Kona tě celá pohltí. Norseman je pořád taková vesnička, start je v malém městečku. Okolo Havaje je pozlátko mnohem větší. Ale bavili jsme se tam i s elitami a oni říkali, že Norseman je jeden z nejtěžších triatlonů na světě, i když podle mě je to Janošík.
Na Norsemanu jsou dva cíle, že? Bílé a černé tričko. Jak to funguje?
Do horního cíle na kopci pustí jen omezený počet lidí, kteří se tam dostanou do určitého času. Ostatní dobíhají do cíle níž, před posledním stoupáním.
A jestli tam třeba nejsou holky a kluci zvlášť? To není fér, holky nemůžou být tak rychlé.
No ale počkej – teď byl extrémní triatlon v Nepálu a tam vyhrála Slovenka, moje bývalá spolužačka, se kterou jsme spolu začínali. Porazila na extrémním triatlonu v Nepálu všechny muže a byla první.
Drsný kraj.
37:09 Je těžší trénink na ironmana, nebo na extrémní triatlon?
Ještě k extrémním triatlonům – řekl bys, že trénink na klasického ironmana je těžší, nebo lehčí než trénink na extrémní triatlon? Nebo se ty tréninky jen liší, ale v náročnosti nejsou nutně rozdílné?
Podle mě záleží, jak se k tomu postavíš. Na ironmanovi jsem šel na výsledek a na čas. Na extrémním triatlonu je čas druhořadý. Samozřejmě i tam chceš být rychlý, ale většinou jdeš sám proti sobě a chceš se dostat do cíle.
Tím se rozděluje i trénink. Na ironmana se učíš tempa a tlačíš tělo na limit. Na extrémním triatlonu ho tlačíš na limit spíš mentálně a příprava je úplně jiná – musíš trávit víc času v horách, víc času v kopcích. Samozřejmě jsou tam i intenzity, ale v závodě je víc improvizace. Na ironmanovi jedeš jako robot, je to čistě o výkonu. Na extrémním triatlonu přemýšlíš, jak si rozvrhneš síly, poznáš trať, a síly se vyrovnají i s těmi nejlepšími, které bys na rovině v životě neporazil.
38:40 Diskomfort a natáčení vlogů
Mluvil jsi taky o tom, že tě baví diskomfort.
To miluju, to je super.
Že by si každý měl rád způsobovat diskomfort.
Od doby, kdy jsem začal studovat, mám heslo, že chci být každý den mimo komfort v něčem. Toho se držím a člověka to posouvá dopředu. Proto jsem taky začal točit vlogy – to pro mě byl velký diskomfort. Začal jsem a bylo to hrozné. Začátky byly strašné.
Já tě sleduju úplně od prvních videí a je skvělé sledovat tvůj progres – nejen v tom, jak vystupuješ před kamerou, i když všechna čest už u prvních videí, protože já toho sám nejsem schopen, ale i v produkční kvalitě. Nejvíc obdivuhodné mi přijde, že když jsme na závodě, máme nějaké množství předzávodního stresu. Řešíme, jestli máme všechno v depu, jestli je kolo technicky v pořádku, jestli mám v transition bagu všechno – a ty do toho ještě točíš videa. Jak zvládáš předzávodní stres společně s natáčením?
Reálně je to pro mě strašná psychohygiena oproti práci. Je to úplně protipól něčeho, co jsem v životě nedělal. Strašně mě to baví a úplně si u toho odpočinu. A má to ještě hodnotu pro lidi – dostanu zpětnou vazbu, že někdo díky tomu začal s triatlonem nebo se z toho něco naučil. A mě začala bavit videotvorba, stříhání i točení.
Lidi se mi smějí, že jsem jednou v Chorvatsku běhal s kamerou ještě před startem a pak jsem ve vodě ještě natočil pět záběrů. Ale reálně mě to nerozhodí. Rád přepínám mezi věcmi, a to tě triatlon naučí. Doma jsi rodič, potom v práci trenér, pak trénuješ děti, pak jsi sportovec – a musíš mezi těmi rolemi přepínat velmi efektivně.
Je zajímavé, že jsi začal dělat vlogy, protože to pro tebe byl diskomfort, a teď se to obrátilo v to, že je to pro tebe psychohygiena a způsob, jak si odpočinout.
S tréninkem je to stejné. Prvních deset, patnáct, dvacet minut s tím podle mě bojuje každý, ale pak jsi celý den lepší. Kdo zůstane doma, užije si jen gauč.
Přesně příklad toho, když jdeš ráno plavat a nechce se ti, ale pak máš krásný den, protože jsi to zvládl.
Tak jsem to měl s kolem. Chodil jsem na skupinové tréninky v šest ráno, v zimě, kdy jsme museli vstávat, cestovat a odškrabávat auta. To člověka naučí a pak celý den funguje.
42:31 Kamera jako psychologická zbraň
Tvoje závodní videa jsou naprosto nádherná, krásně se na ně kouká a hrozně hodnotné mi přijde, že takový materiál jinde nenajdeš. Ale sama, když jsem to viděla, jsem si říkala, že já nevím, kde mi hlava stojí. Když jsem v depu a dívám se na tisíc kol, kde mám to svoje – a ty ještě zvládáš přemýšlet a produkovat takový obsah?
Výhoda je, že posledních sto, dvě stě metrů plavání přemýšlím, co natočím. Zaměstnám tím hlavu a v podstatě oklamu bolest. Zjistil jsem, že to funguje.
A taky je to dobré na konkurenci. Už párkrát jsem schválně vytáhl kameru. Mám k tomu vtipnou historku. Běželi jsme spolu a už se to rozhodovalo, bylo to nějakých třináct kilometrů, běželi jsme do kopce a viděl jsem, že ten člověk je na limitu. Tak jsem vytáhl kameru, začal jsem do ní mluvit, jak jsou tu rozpálení, stoupání, bla bla bla – a viděl jsem, jak vypnul. Pak jsem mu utekl až do cíle. Takže je to dobrý nástroj.
Takže příští rok budou všichni na závodech s kamerou – tak jako si dneska všichni dávají karbonové boty.
V Praze už jsem viděl, jak někdo běžel s kamerou, ale to je dost nebezpečné a neodporučoval bych to. Já mám tu výhodu, že běžím volně, kolem sebe nikoho nemám. Ale představ si hobíka, který běží v davu mezi kostkami a tramvajovými kolejemi a ještě se dívá do kamery a mluví do ní – to neodporučuju. A hlavně ne na kole, to je nebezpečné.
Já bych spíš čekal, že když na mě někdo namíří kameru, tak zrychlím, abych na ní vypadal líp. Je zajímavé, že u tvého soupeře to mělo efekt, že ho to vypnulo.
Takový psychologický tah. Každopádně v tvých videích vidím, že tam krásně komunikuješ emoce. Když se podívám na video ze závodu, mám husí kůži a chuť jít závodit.
Emoce prodávají.
Ale vidím, že máš k triatlonu srdcový vztah, že je to tvoje vášeň.
Dělám věci, které mě baví. To mě v životě naučila práce – dělat něco, co mě baví a naplňuje.
45:19 Fotky a videa svěřenců ze závodů
Když jsem se tě ptal, co může hobík očekávat, když za tebou přijde – moc hezký bonus jsou fotky a videa ze závodů. Po každém závodě máš sled stories s moc hezkými fotkami svých svěřenců a já si vždycky říkám, že bych taky chtěl takové fotky ze závodu.
To je aktuálně ta přidaná hodnota. Lidé si to pochvalují, ale je to i dost práce, to je pravda. S tou kamerou si někdy připadám fakt jako šašek. Před dvěma lety jsme to prohnali – běhali jsme po trati, točili a fotili každého, měl jsem tam třicet tisíc kroků. Letos jsem závodil a naštěstí běhal Bohdan a točil.
Mně přišlo, že jste v sobotu před tvým závodem v Šamoríně hodně chodili a fotili.
Za ty roky už vím, kde lidi budou stát, tak už nemusíme tolik chodit. Ale když už máš foťák v ruce, poskytneš lidem něco navíc – mají památku, fotky pro děti. Někdy jsou to fotky, které by jinak nikde neměli, protože oficiální fotky jsou za příplatek.
Hlavně ty videa. Lidé si je doma pouštějí jako kino, děti si je pouštějí – to je úplně super a motivuje to rodiče. Posílají mi videa, jak se jejich malé děti večer před spaním dívají na videa ze závodu. To je úplná pecka.
Je to takový kinematografický formát, divácky hrozně atraktivní. A postprodukce, jak tam mícháš zvuky a hudbu – člověka to úplně pohltí.
47:10 Jak to všechno stíhá?
Jak to vůbec stíháte všechno zpracovat po závodech? Do toho máš vlastní trénink a rodinu.
Já si taky říkám, že je to neskutečné. Skončí závod a Patrik do jednoho dne vyrobí video, já ještě ani nedám nic na Instagram.
Mám to naplánované. Když vznikne něco navíc, neumím to úplně na sto procent, ale dám tomu ten focus a rád to dokončím – maximálně na úkor nějaké jedné věci. Týden mám rozdělený: vím, že v pondělí stříhám, a v úterý už musím pracovat. Reálně funguju v rutinách, protože jinak člověk dělá všechno a nedodělá nic.
Tak to je asi čtvrtá disciplína triatlonu – time management.
To je podle mě základ. Pak trávíš život smysluplnými věcmi. Občas si řeknu, že si odpočinu na Instagramu, a zjistím, že jsem tam byl dvě hodiny. Pak mám výčitky sám před sebou.
48:49 Roste popularita triatlonu?
Vnímáš na základě zpětné vazby z tvých videí, že roste popularita triatlonu na Slovensku a v Čechách?
Já jsem začal dělat videa na základě inspirace Patrikem Čurillou. Ten má velmi zmáknutý marketing okolo toho celého. Věděl jsem, že když chci dělat trenérství, musím si budovat osobní značku, a hodně jsem to odkoukal od něj. Vidím, že má triatlonový klub s úplně obrovskou členskou základnou, a vidím, že hodně lidí se na závody hlásí, protože je to pro ně výzva – vidí, že to dělají i kamarádi.
A tím, že je na Slovensku Challenge, který dělá pro triatlon velkou reklamu, se to rozšiřuje. Ještě před pár lety Slováci triatlon odsuzovali, a dnes je tam triatlonů hodně. Každý si najde to svoje. Je dobré, že se to takhle rozšiřuje.
50:00 Drafting na IRONMANech a dostupnost triatlonu
Má to ale i stránku B. Na IRONMANech se už reálně hodně draftuje. Není to tím, že by lidé podváděli, ale je to zapříčiněné tratěmi – tratě jsou na limitu kapacity a lidé ani nemají možnost nedraftovat. Extrémní triatlon je v tom stále poctivý. IRONMAN je víc komerce. Někdo jde na nějaký Challenge jen tak, a jiný jde na IRONMAN, aby to hned mohl sdílet na sítích, protože značka IRONMAN něco evokuje. Jsou to dva póly.
Jsem rád, že lidé sportují, že sportují děti, a i na Slovensku máme talenty. Doufám, že budeme vzory, že budeme lidi vzdělávat a komunita se bude rozšiřovat. Závody jsou vyprodané, a hlavně ty lokální. Proto rád chodím na Czechmana – je to lokální závod, a přitom na fakt vysoké úrovni.
Triatlon totiž působí strašně nedostupně. Když se díváš na ty, kteří to dělají dlouho, už mají výbavu.
Já jsem úplně začínal od nuly a kolo jsem si musel půjčit a splácet. Zvenku to vypadá cool, ale je to proces pěti, deseti let. A to je možná i u ostatních lidí. Někdo budoval byznys a koupí si kolo za deset tisíc, protože je to odměna – investuje do svého zdraví.
Ty jsi říkal, že jsi začínal v teniskách, bez tretr, bez nášlapů. Všichni jsme měli stejný start.
V podstatě jdu sám proti sobě. Ale vidím, že lidi to může nakopnout, aby na sobě pracovali, a když si pak koupí to kolo, jsou s ním šťastní.
Strašně mě potěšilo, že jsi řekl, že jdeš sám proti sobě. Tvůj Instagram opravdu působí hezky: často tam dáváš příspěvky ze svých začátků a krásně je vidět tvoje cesta – že to nebylo lusknutím prstů.
Mám jednoho klienta, který dělá v marketingu, a ten mi řekl, že to vypadá hrozně a že nic takového nemůžu dávat. Dal mi presety do Lightroomu a já jsem chodil na závody a fotil. Začalo to vypadat trochu lépe. Potom jsem potkal Tomáše, který má taky triatlonový kanál a točí profesionálně – bydlí ve vedlejší vesnici. Točili jsme spolu dokument, ze kterého nakonec nic nebylo, ale záběry se mi líbily a začal jsem je postupně používat na Instagram. Pak mě to začalo bavit, nakoupil jsem techniku, a teď je ten obsah takový, jaký je.
Hlavně mě baví ho tvořit. Netrvá to tolik, kolik si člověk možná myslí. Dneska nápis na fotku nezabere skoro nic a fotky se upravují rychle. S videi se snažím posouvat na vyšší úroveň, ale není to moje živobytí. Zakázky nedělám, občas kamarádovi něco udělám. Vlogy stříhám velmi jednoduše, protože když si to sám točím nebo vím, že to točí Bohdan, znám přesně chronologii. Těžší je vymyslet, jak to podat jinak.
54:49 Od tréninků na papíře k umělé inteligenci
Krásně je tam vidět posun. Třeba video z Itálie, kde je naprosto stabilní záběr, úplně luxusní. Říkám si, že to kluci moc hezky posouvají, klobouk dolů.
To je přesně jako s tréninkem. Je to dlouhodobé. Když jsem dlouho dělal něco, dostat se do formy mi trvá dva měsíce – nemusím projít celým přípravným cyklem, s některými metodami jsem zpátky ve formě rychle. A s videi je to stejné. Na začátku to žralo spoustu času.
Tréninky jsem psal na papír – vy jste to asi taky zažili – a jeden zápis trval skoro hodinu. Dnes existují aplikace a já jsem aktuálně vděčný za AI. Až mi to ulehčí rutinu, jak si to představuju, budu rád, že budu moct fakt koučovat. AI bude hlídat metriky a upozorňovat: „Pozor, tento má nějaké odchylky.“ A já budu dávat člověku zážitek, budu jeho průvodce a budu se věnovat hlavně tomu – ne tomu, jestli tam napíšu třikrát pět minut.
Přesně tam to podle mě směřuje – využití AI v tréninku.
Bude to velké ulehčení. Trenér bude moct věnovat čas svěřencům.
Protože nemáš kapacitu kontrolovat každého.
Mám a dělám to, ale je to strašně zdlouhavé. Uvítal bych, kdyby mi ráno přišel report, že tento trénoval tak a tak, tady má odchylku oproti jinému tréninku, tady tep jinak reagoval – včetně dynamiky běhu a všech metrik, třeba tělesné teploty z CORE. Třeba v podobě podcastu, který si ráno na deset minut pustím. Pak tomu klientovi zavolám a zeptám se, jestli mu něco nebylo. Upozornilo by to třeba na to, že někdo pil – HRV skočí do červené, tak si myslím, že se něco dělo. Někteří to zjistili, tak si na noc sundávají hodinky.
Teď se mi úplně zapnul vývojářský mozek a přemýšlím, jak by se to celé naprogramovalo. Podle mě to nemusí být vůbec těžké.
Není to těžké. TrainingPeaks by s tím mohl něco udělat, nebo to bude přímo nějaká platforma. Ale je pravda, že by to trochu vzalo práci trenérům.
58:15 Co přišlo po Norsemanu?
Patriku, co je pro tebe další meta v triatlonu? Nebo v diskomfortu?
Hádám to už rok. Když jsem doběhl Norseman, přišel jsem do cíle docela bez emocí. Bylo to takové prázdné. Nebylo to „wow, to je ono“, byl jsem šťastný, ale bez emocí.
Chci, aby triatlon byl můj životní styl. Chtěl bych výkon stále posouvat, ale asi už ho nebudu moct posouvat tak drasticky. Poloviční ironmany chodím všechny pod 4:05, skoro pod 4:02, takže konzistentnost výkonu je vysoká. Cílem bylo jít pod 4 hodiny, ale na to musí sednout úplně všechno. A vím, že profíci chodí 3:45. Reálně chci být vzor pro lidi a pro svou dceru. A jestli půjdu ještě na nějaké extrémní výzvy? Nevím.
Říkal jsi, že jsi v cíli byl bez emocí, a dlouho ses na Norseman připravoval – byl to tvůj vrchol sezóny a obětoval jsi mu jiné závody. Co bylo potom? Neměl jsi takovou tu klasickou pozávodní depresi?
Ani nevím, co bylo po Norsemanu. Přišli jsme domů a dělal jsem dokument o Norsemanu, který mi zabral skoro měsíc – stříhal jsem ho doma po večerech. A potom jsem byl z celého toho mentálně tak vyždímaný, že jsem ani nepomyslel na závody, jen jsem se vozil a trénoval.
Možná to někdo nepochopí, protože by jen závodil, ale mě baví tréninkový proces. Baví mě poznávat tělo a pak to aplikovat na dalších lidech. Zjistil jsem, že jsem byl skoro nejšťastnější za covidu. Nebyly závody a já mohl trénovat. Teď mám nejlepší výkonnost a závodím vzácně, protože je to takový protipól. Ale chtěl bych dělat triatlon dlouhodobě – jako Petr Vabroušek, který to dělá konzistentně tolik let a stále chodí na závody s takovou výkonností. To nechápu, jak to zvládá.
On teď byl v podcastu Triatlonová kavárna a říkali tam, že má za sebou 247 ironmanů nebo něco takového, což je za mě úplně neskutečné číslo.
01:01:30 Poděkování a závěr
Patriku, mockrát ti děkujeme. Děkujeme za to, že děláš osvětu o triatlonu, buduješ komunitu okolo sebe a inspiruješ další lidi. Jak jsem říkal na začátku, ty ovlivňuješ nás, takže je to takový hezký kruh.
Povzbuzovat se navzájem – to je vlastně hlavní myšlenka. Sport nás spojuje. A tím, že každý z nás něco dělá, můžeme budovat celou komunitu.
Potkali jsme se tady v Brně, na půl cesty mezi Slovenskem a Českem, a v sobotu si společně užijeme Czechmana. Mockrát děkuju, že jsi dorazil do Brna, moc jsem si to užil.
Kromě toho, že děkujeme tobě za tvou vzácnou zahraniční návštěvu, chceme poděkovat i našim posluchačům. Všimli jsme si na našem YouTube takové anomálie: poslouchá nás hodně lidí, ale jen zhruba 40 % diváků nás reálně odebírá. Pokud právě posloucháte a neodebíráte, dejte nám odběr – moc nám tím pomůžete a neuteče vám další epizoda.
Na provoz našeho podcastu můžete přispět na Buy Me a Coffee, kde si můžete koupit minuty našeho natáčení. Pokud se vám dneska nějaká minuta zalíbila, můžete nám přispět koupí tří, pěti nebo deseti minut a my můžeme pokračovat v tom, co děláme a co nás baví.
Patriku, kde tě najdou naši posluchači?
Primárně na YouTube, ať mi dají odběr. Potom mám web PH Your Motion a Instagram.
Myslím, že z našeho rozhovoru vyplynulo, že Patrika silně doporučuju sledovat – jeho videa i jeho Instagram. A to je pro dnešek všechno. Mockrát děkujeme, že jste nás poslouchali, a mějte se krásně. Ahoj!

Líbí se vám epizoda?
Podpořte nás přes Buy Me a Coffee a přispějte tím na minuty nahrávání našeho podcastu.
Pořiďte si náš merch
Trička, mikiny a další podcastový merch v našem novém eshopu. Každý nákup nás podpoří.
