

Shrnutí epizody
Jste v tréninku spíš pohodář, trpitel, nebo manažer? V této epizodě jsme přivítali triatlonovou trenérku Radku Falge z pražského tréninkového a bike-fitového studia KOA a mluvili jsme o tom, co o nás trénink a závody prozrazují – o motivaci, srovnávání s ostatními, flow, odpočinku i o tom, proč se tolik z nás před závodem „preventivně“ omlouvá.
Začínáme tím, jak spolupráce s trenérem v KOA vůbec začíná. Radka si s každým svěřencem nejdřív sedne osobně a zjišťuje, co od tréninku čeká, kolik času a energie je ochotný sportu věnovat, a hlavně jakou má sportovní minulost – podle ní alfa a omega celého plánu. Vysvětluje, proč nováčky na začátku spíš brzdí, proč trvá na jednom dni volna v týdnu a proč je trénink z velké části práce s egem.
Dostali jsme se i k tomu, co vlastně znamená den volna, proč někdo vůbec nemusí závodit a jak se vyrovnat se srovnáváním s ostatními, ať už na sociálních sítích, nebo na startu. Radka připomíná, že hobík nemusí vyhrát, aby se uživil, a že každý hobby sportovec startuje z úplně jiné startovní čáry. Řeč přišla i na soutěživost, na flow a na praktické triky, jak se do něj v závodě dostat – třeba počítáním temp nebo kroků.
Velkou část epizody tvoří Radčiny tři archetypy svěřenců. Trpitel je perfekcionista, který si úspěch musí vydřít a závod si vlastně nedovolí užít. Pohodář bere závod jako odměnu, umí odpočívat a v závodě se z něj stane chladnokrevný závodník. Manažer pragmaticky odškrtává tréninky. Probrali jsme silné i slabé stránky každého typu a Radčiny „offline běhy“ bez hodinek, které učí vnímat vlastní tělo.
Na závěr jsme se pustili do praxe: jak Radka pracuje s RPE, proč v TrainingPeaks používá pět zón, jak v plavání trénuje s tempometrem podle kritického tempa a systému Swim Smooth, proč plavat v bazénu i na čas, jak řídit trénink na kole bez wattmetru a proč při běhu ocení Stryd. A protože trenérek triatlonu je u nás jako šafránu, mluvili jsme i o tom, co může ženská trenérka přinést hlavně sportovkyním.
Hlavní poznatky
- Nejdůležitějším výchozím bodem tréninkového plánu je sportovní historie – i to, že někdo jako dítě šestkrát týdně plaval, mění úplně všechno.
- Na začátku spolupráce je lepší začít s menším objemem a jeden den v týdnu mít opravdu volno. Kdo má nutkání si i v den volna „aspoň něco dát“, ať nedělá vůbec nic.
- Trénink se vaří v odpočinku. Kdo umí přijmout nemoc nebo pauzu po sezóně jako odpočinek, má k tréninku zdravější vztah.
- Do flow pomáhá počítat tempa nebo kroky – hlava „vypadne“ a přestane se bát a řešit.
- Offline běh bez hodinek na zadaný čas učí vnímat únavu po závodě i formu před ním. RPE je lepší hodnotit už v průběhu tréninku, ne až po něm.
- Triatlonové plavání není bazénové plavání – před závody se vyplatí plavat i na čas, třeba 30 minut v kuse bez počítání bazénů.
- Na kole hobíkům nejvíc chybí objem a jemná motorika šlapání. Lehký převod a vyšší kadence pomáhají, i když chybí wattmetr.
Host epizody
- Radka Falge
Trenérka a jogínka, vede tréninkovou sekci studia KOA
Kapitoly
- 00:00 Úvod a představení Radky Falge a studia KOA
- 02:12 Co může hobík čekat od trenéra v KOA?
- 04:15 Proč je sportovní historie výchozím bodem tréninku?
- 06:28 Jak pomáhá gymnastika a jiné sporty?
- 08:06 Jak vypadají první týdny tréninku?
- 10:59 Jak zapojit trénink do běžného života?
- 12:17 Co znamená den volna?
- 15:17 Jak krotit přehnané odhodlání?
- 16:09 Dá se trénovat bez závodů?
- 18:53 Jak se nesrovnávat s ostatními?
- 22:20 Každý hobík startuje z jiné čáry
- 23:42 Soutěživost a motivace svěřenců
- 27:20 Co je flow?
- 30:35 Jak se v závodě dostat do flow?
- 33:24 Pohodář, trpitel a manažer
- 39:05 Proč se před závodem omlouváme předem?
- 41:28 Pohodář a manažer
- 44:37 Silné a slabé stránky jednotlivých typů
- 46:10 Offline běh: trénink bez hodinek
- 50:06 Jak hodnotit RPE?
- 53:43 TrainingPeaks a pět tréninkových zón
- 56:09 Plavání s tempometrem a kritické tempo
- 01:00:20 Proč plavat v bazénu na čas?
- 01:02:35 Testy a trénink na kole bez wattmetru
- 01:04:48 Běh podle tempa, tepovky a Strydu
- 01:06:58 Trenérky v triatlonu a ženský sport
- 01:12:56 Závěr
Epizoda na YouTube
Zaznělo v epizodě
Otázky z epizody
- Jak začíná spolupráce s triatlonovým trenérem?
- Radka Falge začíná vždy osobním vstupním pohovorem. Zjišťuje, jak se člověk k triatlonu dostal, jaké má cíle, kolik času a energie je ochotný tréninku věnovat, a hlavně jakou má sportovní minulost včetně zranění a nemocí. Podle toho stanoví výchozí bod a na začátku spíš brzdí – první čtyřtýdenní cyklus slouží hlavně k tomu, aby si trénink sedl do života.
- Co znamená den volna v tréninku?
- Podle Radky je umět odpočívat samostatná dovednost. Kdo má i v den volna nutkání si aspoň trochu zaposilovat nebo dát jógu, tomu doporučuje nedělat vůbec nic. Trénink se totiž vaří v odpočinku a kdo trénuje třeba 20 hodin týdně, má si jeden volný den užít. Kdo s odpočinkem problém nemá, může si lehkou jógu dát.
- Musí hobby triatlonista závodit?
- Nemusí. Radka potkala lidi, pro které je závod tak velký stres, že se jim před ním opakovaně objevují zdravotní potíže. Mohou trénovat, zlepšovat se a užívat si to i bez závodů. Tréninkový plán má i tak periodizaci, jen místo závodu může být cílem třeba tréninkový kemp.
- Co je flow a jak se do něj v závodě dostat?
- Flow je podle Radky ponoření do vlastního výkonu – člověk se soustředí jen na danou minutu závodu, tělo je uvolněné a všechno funguje. Jako praktický trik doporučuje počítat tempa v plavání nebo kroky v běhu, aby hlava přestala řešit a bát se. Na kole to nedoporučuje, tam je potřeba pořád dávat pozor.
- Jaký je rozdíl mezi pohodářem, trpitelem a manažerem?
- Jde o tři archetypy svěřenců, ke kterým Radka došla z vlastní praxe. Trpitel je perfekcionista, který si úspěch musí vydřít, často se před závodem předem omlouvá a závod si nedovolí užít. Pohodář bere závod jako odměnu, umí odpočívat a v závodě jede chladnokrevně na sebe, jen si občas vybírá lehčí cíle. Manažer pragmaticky odškrtává tréninky a je nejlepší v jejich exekuci.
- Co je offline běh?
- Offline běh je trénink bez hodinek – svěřenec dostane zadání třeba 30, 45 nebo 60 minut a snaží se je trefit jen podle pocitu. Radka ho dává po závodě, aby lidé zjistili, jak velká je jejich únava, a před závody jako zkoušku formy. Hlavně ale nutí člověka vnímat sám sebe.
- Jak se trénuje plavání s tempometrem?
- Nejdřív se otestuje kritické (v KOA říkají optimální) tempo – buď 400 m a po pauze 200 m naplno, nebo série 10 × 100 m. Při kritickém tempu 2:00 na 100 m se tempometr pod čepicí nastaví na 30 sekund na 25 m a pípá na každé délce. Podle systému Swim Smooth se pak plavou opakované stovky a dvoustovky a postupně delší úseky ve stejném tempu.
- Jak řídit trénink na kole bez wattmetru?
- Radka kombinuje rychlost a tepovou frekvenci a pracuje se zhruba třemi úrovněmi intenzity. Před závody zařazuje vložené úseky závodním tempem, třeba 10 minut tempa a 10 minut volně třikrát za sebou. Hobíkům na kole podle ní nejvíc chybí objem a jemná motorika šlapání, proto jezdí lehčí převod a vyšší kadenci.
Přepis epizody
Zobrazit přepisSkrýt přepis
Upravený automatický přepis. Text jsme zkrátili o vatová slova a opravili chyby rozpoznávání řeči, význam zůstal zachován.
00:00 Úvod a představení Radky Falge a studia KOA
Ahoj, já jsem Karolína. A já jsem Samuel. A vítáme vás u našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Dnes opět přivítáme velmi milého hosta, který k nám přijel až z Prahy – Radku Falge, triatlonistku a triatlonovou trenérku ze studia, které se věnuje bike fittingu a tréninku. Ahoj, Radko.
Ahoj, děkuju za pozvání.
My moc děkujeme, že jsi za námi přijela až z Prahy, jsme moc rádi, že tě tu máme. Radko, ty máš vystudovanou FTVS, Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, obor trenérství. Sama aktivně závodíš v triatlonu, dá se to tak říct? Jsi trenérkou všech možných vytrvalostních sportů – plavání, cyklistiky, běhu – a taky děláš jógu. Na úvod jsme se chtěli zeptat, co v KOA děláte. Představila bys nám vaše studio?
KOA je studio, které má dvě hlavní větve. Jedna je bike fitting, kterému se věnuje především můj manžel, ale máme tam ještě dalšího velmi šikovného fitera a usilovně pracujeme na tom, aby šikovných fiterů pod KOA bylo čím dál víc. Druhá část je tréninková a zahrnuje online tréninky i společné tréninky plavání a běhu. Přímo v KOA, což je naše základna v Praze na Letné, máme i tělocvičnu, kde máme hodiny gymu uzpůsobené vytrvalostním sportovcům a hodiny jógy. Tu se taky snažíme vést tak, aby byla co nejvíc prospěšná lidem, kteří trénují – a ne naopak, což tak někdy bývá.
02:12 Co může hobík čekat od trenéra v KOA?
Na to se můžeme za chvíli doptat. Já jsem se chtěl navázat úplně typickým příkladem: jsem hobík a hledám svého trenéra. Co od vás v KOA můžu čekat, jaký trenérský přístup? A liší se nějak tvůj přístup od toho vašeho uceleného?
Myslím, že pro nás je docela unikátní, že se lidi míchají ve všech těch aktivitách. Ještě jsem nezmínila kempy – pořádáme kempy, a to nejen tréninkové triatlonové. Teď se to poskládalo tak, že byl tréninkový triatlonový a cyklistický. Nechci úplně říkat hobby, protože je to docela fajn úroveň, ale není to vyloženě trénink, je to spíš takové poznávání a společná cyklistika. Lidi, kteří k nám chodí, se docela hezky promíchávají. Někteří, kteří mají online trénink, chodí na společné tréninky, někteří ne. Na společné tréninky zase chodí lidi, kteří trénují buď sami, nebo mají jiné trenéry. A stejně je to na kempech.
Takže zpátky k tvé otázce. Začínáme vždycky vstupním pohovorem, za mě je hrozně důležité se s tím člověkem potkat osobně. Vyjasníme si, co od tréninku očekává, a já se z něj snažím vytáhnout co nejvíc informací o sportování, především v minulosti. Za mě je strašně důležité správně stanovit výchozí bod tréninku. Já jsem spíš pro pozvolný styl, takže zkoušíme, co komu sedí. Umožňuje nám to i náš systém, jak to máme poskládané, je to poměrně variabilní. A hlavně je to za mě vždycky společná cesta sportovce a trenéra.
04:15 Proč je sportovní historie výchozím bodem tréninku?
Rád bych se doptal, co znamená ten výchozí bod. Co si pod tím můžu představit? Přijdu k tobě na pohovor – na co se mě zeptáš?
Primárně začínáme tím, jak ses dostal k triatlonu, kde vůbec ten nápad vznikl a jaké s tím máš plány do budoucna. Jsou lidi, kteří jsou – teď to nemyslím nijak pejorativně – takoví sběrači zážitků: chci zajet půlironmana, chci zajet ironmana, chci zaběhnout maraton a pak půjdu dělat třeba MMA. Takže jedna věc je, s jakým cílem tam člověk jde. Druhá velmi důležitá záležitost je, kolik času a energie je člověk nejen schopen, ale hlavně ochoten tomu v životě věnovat. Od toho se potom odvíjejí další plány, kdy třeba může být závod.
A to, co je pro mě jako pro trenéra nejdůležitější, je sportovní historie. To je za mě alfa a omega, to je ten výchozí bod. Občas přijdou lidi, kteří začnou tím, že deset let nesportovali, ale potom dojdou k tomu, že od malička plavali šestkrát týdně až do svých patnácti let. To je úplně jiná výchozí skutečnost než u opravdových nesportovců. Stejně tak různá zranění, nemoci v minulosti a cokoliv dalšího. Ale kdybych měla vypíchnout jednu věc, je to ta historická zkušenost se sportem, ať je jakákoliv. A jsou tam zajímavé věci. Mám třeba zkušenost, že fotbalisti jsou velmi dobří běžci, a to je pro triatlon skvělý začátek. Běh je totiž poslední, takže když jsem dobrý běžec, nechci říct, že je hotovo, ale je to jiná práce, než když přijdou lidi, kteří s během zkušenost nemají.
06:28 Jak pomáhá gymnastika a jiné sporty?
Ty máš zkušenost s jiným sportem – s gymnastikou, ze které ses dostala k triatlonu. Jak si myslíš, že takovéhle sporty ovlivňují?
Občas říkám, že z toho doslova těžím celý život. Za mě čím víc pohybů tělo zná a umí, tím líp. Takže určitě. A zvlášť pokud jsou to takové multidovednostní sporty, kde opravdu zapojuju celé tělo do různých směrů. Typický je test: zavřu oči, upažím a vím, že mám upaženo. To je úplně jednoduchý test na to, jak lidi své tělo vnímají. Takže za mě tyhle sporty – ať jsou to bojové sporty, nebo akvabely, sporty, které zdánlivě nemají s triatlonem nic společného – jsou super.
Když za mnou chodí kamarádi pro radu, jaký sport vybrat dětem, často říkám gymnastiku. A když argumentují, že na to dítě vůbec není, říkám jim: no, to je skvělé, tak ho tam dejte do doby, než zjistí, že na to není. Protože každý měsíc a rok, kdy se bude věnovat takhle komplexnímu sportu, je dobře.
Ten test musím zkusit, až skončíme. To mě hodně zaujalo.
08:06 Jak vypadají první týdny tréninku?
Mě ještě napadá, jestli bychom zkusili popsat, jak se budou lišit první tři čtyři týdny tréninku u někoho, kdo nemá žádnou sportovní historii, a u někoho, kdo je třeba ten fotbalista?
Můžeme si udělat takový příklad. Triatlon je samozřejmě specifický tím, že jsou to tři sporty, takže je dobré si uvědomit, že lidi můžou mít v jednotlivých sportech velmi rozdílnou úroveň. Můžou být totální amatéři v plavání, a přitom mít zaběhnutý půlmaraton pod hodinu třicet. Trénink je tedy potřeba v každé disciplíně štelovat na jejich úroveň.
U úplného – v uvozovkách – hobby sportovce musím primárně zjistit, jaký má základní aerobní potenciál. Začínáme od hodinových tréninků, spíš do objemu, a potom zjišťuju, jak jsou na tom technicky v jednotlivých disciplínách. U lidí, kteří už jsou na nějaké úrovni, záleží na každém sportu. Je docela časté, že začnou chodit k nám plavat – máme dráhy od jedničky do šestky – a začínají na šestce s trenérkou, kterou tam máme speciálně na techniku. Ale běžecký trénink začínáme od úrovně, kdy vím, že loni naběhali 1 500 km a znají své hodnoty, vědí, za kolik mají půlmaraton, a od toho startujeme. Nechci říct, že je tam méně objemu, ale není to tak opatrné.
Standardně ale chci, než s lidmi uděláme i jen naše terénní testy, aby projeli jeden čtyřtýdenní cyklus tréninku. Hlavně z toho důvodu, aby si to sedlo organizačně. Za trenérem často jdeme ve chvíli, kdy máme pocit, že už jsme na tom tak dobře, že ho potřebujeme, a jsme odhodlaní ještě víc. A já ty lidi občas trochu zklamu, když jim řeknu: ne, začneme méně, a až budeme vědět, že vám to všechno opravdu sedí, neodbýváte spánek, jídlo ani čas s rodinou, pak můžeme přidat.
10:59 Jak zapojit trénink do běžného života?
Radíš svěřencům zejména ze začátku i s tím, jak to všechno zakomponovat do života? Ono to není jednoduché. Najednou z toho, že sportuju nějak, nebo nedej bože nijak, mám trénink od trenéra, který mám následovat.
Většinou to postupně vykrystalizuje. Začneme tím, co je jasné. Pokud s námi chceš chodit plavat a potřebuješ se naučit plavat, je to úterý a čtvrtek ráno – dáme to tam a pak to skládáme dál. Ale jak jsem říkala, spíš je brzdím. Vyzkoušíme si třeba model dvě plavání, dvě kola, tři běhy a jeden den volna. V tomhle jsem docela konzervativní, opravdu ty lidi tlačím do toho, aby ten den volna měli. A ono se to ukáže. Není to tak, že bych jim napsala trénink a teď si s tím poraď. Když chodíš s dětmi na fotbal a já ti tam napíšu běh, to je blbost. To musíme společně zasadit do okýnek, která se tam objeví.
12:17 Co znamená den volna?
Mě napadla otázka – řekla jsi pojem den volna. Co si pod tím představit, jak ho vnímáš ty? Protože za mě, když si řeknu den volna, je to aspoň 30 minut posilování, možná nějaká krátká jóga. Kájo, máš to stejně?
Počkej, já vždycky doma řeknu příteli, že mám den volna, a on se ptá, jestli jsem si vzala volno v práci. Takže je to za tebe opravdu tak, že si sedneš na gauč a nic neděláš? Jak ho vnímáš jako trenérka?
K tomu se dostaneme, až budeme mluvit o mých třech typech sportovců. Pokud máš nutkání něco dělat, doporučila bych nedělat vůbec nic. Je to taková zkouška. Umět odpočívat je svým způsobem taky velká dovednost. Asi to všichni tušíme, ale je dobré si opravdu uvědomit, jestli odpočívám, nebo jestli je to nutkání si tam aspoň něco dát větší. A klidně jít trochu hlouběji – proč to v té hlavě mám? Když trénuju 20 hodin týdně, je přece úplně relevantní a dobré si jeden den volna užít. Ale samozřejmě můžou být lidi, kteří nemají problém si odpočinout, a ti si tu jógu dát můžou.
Asi je to o tom naslouchat tělu a vidět, v jak velké fázi únavy jsme. Jestli zařadit úplný den volna, konzultovat to v tu chvíli s tebou, nebo jestli cítím, že jsem docela ready, jak říká Sam.
Určitě. A z čeho ten pocit vlastně vychází? Je to i o tom důvěřovat tréninkovému procesu, který se nevaří v tréninku – trénink se vaří právě v odpočinku. Podobně a ještě líp se to ukazuje, když jsou lidi nemocní. Nikdo to samozřejmě nechceme, ale jsou lidi, kteří si to umějí svým způsobem užít a přetavit: aspoň si odpočinu, nedá se nic dělat, musím se uzdravit. Myslím si ale, že mnohem větší procento lidí svým způsobem trpí. Mají pocit, že trénink mizí, a k tomu, že jsou nemocní, se jim přidají ještě tyhle pocity. Když jsou zranění nebo nemocní, nebo když mají po sezóně tři týdny volna, většinou se ukáže, jaký mají přístup a jestli jsou schopní ten odpočinek dát.
15:17 Jak krotit přehnané odhodlání?
Říkala jsi, že člověk přijde s nějakým odhodláním. Stává se ti často, že ho musíš krotit? Že chce každý den trénovat dvoufázově, trojfázově, protože je strašně namotivovaný a vidí na YouTube profíky, jak trénují každý den šest sedm hodin?
Stává, to je jasné. A já jim to říkám hned na začátku: zklamu vás, budu vás brzdit. Trénink je za mě strašně moc práce s egem. Jít dostatečně pomalu, schovat si rychlost do závodu, být trpělivý. Ale můžu říct, že to většinou zmizí s prvními závody, kdy lidi vidí, že to funguje a že trénink, tak jak ho děláme, má smysl.
16:09 Dá se trénovat bez závodů?
Myslíš si, že je možné, aby někdo trénoval, aniž by směřoval k závodu?
Myslím si, že ano. Potkala jsem lidi, kterým jsem to byla schopná i říct – jestli o tom uvažovali, že můžou trénovat, že je skvělé, že je to baví a posouvají se, ale nemusí se nutně stresovat závodem. Jsou lidi, pro které je závod tak velký stres, že nastupují takové ty dětské pocity, že musí něco ukázat. Nechci generalizovat, ale docela často je to spojené s tím, že před závodem mají nějaký zdravotní problém. Typicky trénuju, trénuju a čtrnáct dní před závodem něco. Pokud se to opakuje, znamená to, že v tom člověku je nějaké nepohodlí. A za mě je úplně v pořádku nezávodit. Proč ne? Ty lidi vidí v tréninku, že se zlepšují, i v porovnání s tréninkovými parťáky, čísla jsou jasná. Někdo prostě nemusí být vůbec závodní typ.
A jak koncipuješ tréninkový plán někomu, kdo nesměřuje ke konkrétnímu cíli?
Přiznám se, že teď takového člověka nemám. Ale udělá se tam periodicita v čase sezóny, dáme tam volno, jako kdyby tam byl závod. Jen je to tak, že teď je sezóna, kdy se zaměříme na něco víc. Takhle si to dovedu představit.
Mně přijde fajn mít třeba místo závodu jako cíl nějaký tréninkový kemp.
Klidně může být. A ono se to takhle vlastně udělá samo, protože pak jsou prázdniny, nějaká dovolená, v zimě se tolik nejezdí na kole, tak se dělá něco jiného. Měla jsem i lidi, kteří se mnou trénovali rok dva, než se dostali k tomu, že by si zaběhli půlmaraton nebo maraton. Klidně to trvalo takhle dlouho.
18:53 Jak se nesrovnávat s ostatními?
Setkáváš se v souvislosti se stresem ze závodu i s tím, že jeho zdrojem může být ještě něco jiného? Já se teď hodně setkávám s tím, že pro někoho je stresem srovnávání se s ostatními. Že cílem není překonat sám sebe, ale překonat to, co vidím na sociálních sítích – v lepším případě u nějakého profíka.
No, to je ideální, nejhorší. Nedokážu říct, jak často, ale samozřejmě ano. Za mě je dobré si vždycky před sezónou v každém sportu říct, kam se chce člověk za sezónu posunout. Z toho už se nějaká představa času uvaří. Já se vždycky snažím lidem říkat, že na závodě jsem tam za sebe. Kdo tam přijde, kdo je můj soupeř, je věc, kterou neovlivním – stejně jako neovlivníme, jestli bude pršet a deset nad nulou, nebo bude čtyřicítka a sluníčko.
Takže jediné, co s tím můžu udělat, je snažit se, aby to hrálo pro mě, a situaci si přerámovat. Když je tam nějaký Franta, kterého chci porazit, je dobré si reálně poskládat, jestli je to možné, ale zároveň si říct: co když ho neporazím, o co mi jde? Myslím si, že se vlastně nic neděje. Nejdůležitější je, že tam v uvozovkách závodím sám se sebou a splním svůj cíl.
Dost často vídám, že se lidi v rámci sociálních sítí porovnávají a mají z toho nechuť. Nechtějí si kvůli tomu jít zasportovat s ostatními, protože by lidi viděli, že jsou tak pomalí. Myslím si, že je strašná škoda, když je tohle zdrojem překážky, kterou nejsem schopen překonat. Je dobré si říct: vždyť tohle jsou zase ty naše dětské bolístky. Bohužel to tak je, všichni jsme v tom vyrostli. Celé naše školství je od první třídy – kdo dostane dřív pero, kdo ještě píše tužkou – postavené na porovnávání, což není dobře, není to funkční. A já potřebuju to, co je funkční pro mě osobně. České školství asi nezměním, ale snažím se na to lidi aspoň upozornit.
A zároveň, když jsme na kempech nebo ve skupinách, každý člověk je přínosem pro všechny ostatní. To je hodně důležité. Ať je na jakékoli sportovní úrovni, každý je vždycky přínosem pro ostatní. A to by si měli uvědomit především ti rychlejší – že všichni pod nimi jsou tam taky pro ně.
22:20 Každý hobík startuje z jiné čáry
Mně ještě funguje si uvědomit, že nejsme profíci, jsme hobíci. A to je na hobby sportu moc krásné – jsme ušetřeni toho, že musím být první, abych se uživil. Já nemusím být první, abych se uživil, protože se živím něčím jiným. A to mi pomáhá i nad tím přemýšlet, že jsem tu fakt jen sám pro sebe, a z toho zase plyne překonat sám sebe.
A vracíme se k bodu, kterým jsme začínali. Profíci jsou teoreticky všichni na stejné startovní čáře. Samozřejmě mají své příběhy, ale dávají tomu všechno a mají na to omezenou dobu. Hobby sportovci jsou ale každý jeden příběh. V podstatě by každý mohl mít svou kategorii: tady je máma od dvou dětí, tady studentka, která se stará o babičku a v životě nesportovala, tady bývalý profi sportovec, který kvůli zranění přestal nebo úplně vyhořel a hledá novou motivaci. Každý hobík je na úplně jiné startovní čáře. Tak bych jim asi říkala – nikdy nevíme, co je za ostatními lidmi.
23:42 Soutěživost a motivace svěřenců
Hodně asi záleží na vnitřní motivaci – proč to vůbec děláme. Je možné, že někdo má povahu přirozeně soutěživou a potřebuje soutěžit s ostatními. A někdo má zase motivaci zavděčit se trenérovi, potěšit ho, nebo naopak nenazlobit ho tím, že závod zajede špatně. Setkáváš se i s takovými motivacemi?
Samozřejmě, ale nechci, aby to vyznělo, že soutěživí lidé jsou pro sport špatně. To je skvělé, to jsou motory. Jen je dobré si uvědomit, s kým a na jakém závodě. Zrovna včera se jel otvírák v Poděbradech, sprint, kde se většinou sejdou opravdu super lidi z olympijského triatlonu. Když tam bude hobík dvacátý mezi chlapy, je to mega skvělý výsledek. Kdyby ten samý člověk jel den předtím na Konopišti, kde taky byli super lidi – ať si to nikdo z Konopiště nebere osobně –, mohl by tam být na bedně i s horším výsledkem.
Abych se vrátila k tvé otázce: v závodě je to, že jsem soutěživý, dobré, protože nemusím hledat motivaci ze sebe vyndat svůj nejlepší výsledek. Tihle lidé se spíš občas musí brzdit a hlídat, aby to nepřehnali, protože triatlon je i na nejkratších distancích vytrvalostní sport. Ale ta motivace je dobrá – závodím, abych podal co nejlepší výsledek. Já to taky dělám: vidím před sebou někoho deset metrů, a když je to ženská, skvělé, když je z mé kategorie, ještě lepší. Jen si potom v celkovém výsledku porovnat, co to bylo za závod.
A pokud někdo v uvozovkách soutěživý není a jede tam jen pro svůj výsledek, je to samozřejmě taky úplně v pořádku. Může ale být v závodech víc vystresovaný a míň ho to baví, takže je dobré si trochu trénovat třeba vnitřní hlas a hecovat se. Já ale nejvíc věřím tomu, že když se člověku závod povede – myslím tím, že je opravdu schopný dostat se do toho často zmiňovaného flow, propadnout se do každého okamžiku v závodě a vyřešit situace, protože závod je v podstatě řešení problémů od začátku do konce –, když celý závod pracuje pro sebe, rozvrhne si síly a všechno klapne, tak na konci ví, že to bylo dobré. A je v uvozovkách jedno, jestli stojí na bedně, nebo to stačilo na desáté místo.
27:20 Co je flow?
Flow jsme tu ještě neměli. Co je to flow? Jak nám ho vysvětlíš?
Je to docela pojem, někdy nadužívaný, ale za mě je to opravdu ponoření se do svého výkonu. Nechám se pohltit okamžikem a soustředím se jen na něj. Lidem vždycky říkám: snaž se v závodě každou minutu soustředit na tu minutu a dělat to nejlepší pro sebe v tu chvíli, samozřejmě s ohledem na průběh závodu. Být totálně koncentrovaný. Někdy to vidíme u sportovců: vůbec nevím, jak se to stalo, jsem první v cíli. To je ono. Může to přijít trochu škoda, že ten závod vlastně nevnímal, protože byl čistě ponořený. Nekoukáš kolem, nevíš ani, že ti někdo fandí, 90 km na kole si pořádně nepamatuješ, protože jsi v té akci.
A i tělo reaguje trochu jinak – uvolní se a věří tomu. Myslím si, že takové lidi v závodě poznáte, jsou lehce mimo. Tělo je uvolněné, funguje, jede to efektivně, nic se tam nerve, všechno najednou funguje.
Já bych řekl, že na základě toho, že si nic nepamatuju z plavání v Hradci ani na Czechmanovi, jsem byl ve flow. Ale letos se mi to podle mě stalo na půlmaratonu v Praze. Vůbec jsem nevnímal, že jsem v Praze. Mohl jsem to běžet úplně kdekoliv jinde a vnímal bych ten závod úplně stejně. Takže si myslím, že s tím mám zkušenost.
Závod je skvělá záležitost. Je to další disciplína, úplně jiný svět. Za mě je to super tréninkové hřiště, kde si můžeme vyzkoušet něco, co normálně nezažijeme. Člověk může jít závod tréninkově, i když to nemám moc ráda, ale nemůžeš jít trénink závodně. Pokud to není závod, tak to není ono. Musí to být závod. A nebát se toho – to jsou možná ti lidé, kteří jsou ze závodů vystresovaní. Je to i o odvaze to tam pustit, hlava nehlava. To bychom se pak mohli dostat hluboko do psychologie, proč se někteří lidé, přestože trénují a dávají tomu hodně, v závodě dokážou úplně přibrzdit a neposlat to tam.
30:35 Jak se v závodě dostat do flow?
Mě by zajímalo, jak se dá do flow aktivně dostat. Myslím si, že je to těžké. V triatlonu musíš pořád kontrolovat situaci, nesmíš na nic zapomenout, musíš pořád přemýšlet – řekla jsi řešit problémy, což je pravda. Já si myslím, že v největším flow jsem byla v tom slavném Srbsku, kdy úplně vypneš, aby ses přes to dostala, protože to byla fakt strašná situace. Byla taková zima, všechno se pokazilo, že už nemáš ani sílu myslet na to, jak je všechno špatně. Prostě jedu a nakonec je z toho skvělý výsledek. A spousta lidí se přitom snaží mít situaci co nejvíc pod kontrolou.
Já jsem tomu říkala odvaha to pustit. Nejlepší závod je, když opravdu dojedeš na hraně. Když někdo dojede závod a druhý den, nebo ještě ten den, se jde vyklusat na 15 km, tak sorry, to nebyl závod, i když třeba čísla sedí. Ještě v něm určitě zbylo něco, co se tam mohlo poslat.
Z praktických věcí si myslím, že dobře funguje – tím, jak je to cyklické – trochu pustit hlavu a třeba jen počítat tempa. Já často plavu deset temp s nádechem na jednu stranu, deset temp na druhou stranu, nebo v běhu počítám od jedné do tisíce pořád dokola. Hlava trochu vypadne a přestane se bát, řešit a přemýšlet.
Takže trochu taková meditace?
Meditace, nebo takové tu-du-du-du. To je možná přesně to, co jsi říkal o flow v běhu – jen slyšíš nebo vnímáš pravidelnost kroků a už nevíš, jak se jmenuješ, nic jiného tam nemá prostor. Prakticky se to klidně dá zkoušet. Na kole to úplně nedoporučuju, tam musíme být daleko obezřetnější a pořád dávat pozor. I tam jsou občas momenty, ale doporučovat to nemůžu. Zrovna v běhu to ale podle mě jde krásně – vypnout, chytit se rytmu a poslat to tam.
33:24 Pohodář, trpitel a manažer
Radko, chtěl bych se zeptat – dost často pracuješ se třemi pojmy: pohodář, trpitel a manažer. Popsala bys je víc? Jak jsi k nim došla a jak s nimi pracuješ?
Přiznám se, že mě vždycky hodně zajímala psychologie a motivace lidí – proč dělají, co dělají. Maturovala jsem na gymplu z psychologie. A co jsem začala trénovat a pozorovat lidi kolem sebe, což je minimálně dvacet let, mě vždycky hrozně zajímal – nechci říct rozpor – to, jak se lidi prezentují, jak trénují, kolik do toho dávají a jakou mají potřebu to řešit, versus to, jak ve finále opravdu závodí a jaké mají výsledky. A občas mi to začalo úplně nekorelovat.
Ti největší dříči a makači, kteří o tom hodně mluvili, ale i hodně makali, měli po závodech plno vysvětlování, proč to tentokrát zase nevyšlo, že příště určitě a že teď tohle. A na druhé straně byli za mě ti pohodáři, takoví vyzevlovaní lidi. Často se o nich, podle mě ne úplně spravedlivě, říká, že to mají od boha. Lidi, u kterých vidíš, že pohyb v sobě mají a baví je, dají si večer čtyři piva, na start přiběhnou na poslední chvíli, ale pak se spustí závod a prostě jedou. A najednou zjistíš, že bývají vítězi častěji než ti, kteří mají pocit, že do toho dávají hrozně moc. Až mi to přišlo skoro nespravedlivé. Měla jsem pocit, že se s tím člověk buď narodil, nebo nenarodil.
Postupem času jsem ale došla k tomu, že to není žádný fyzický předpoklad. Je to nejvíc o vztahu k sobě, o mindsetu. Jednak proč ten sport dělám – tam bychom se mohli dostat k tomu porovnávání –, ale hlavně jak moc pracuju pro sebe a jak moc se sabotuju, nebo nesabotuju. A z toho vznikly tyhle tři typy.
Trpitelé jsou často perfekcionisté, kteří si, aby si zasloužili nějaký úspěch, musí – jak se hezky česky říká – bez práce nejsou koláče. Samozřejmě to všichni víme, ale nemusím se sedřít úplně do mrtě, abych si dovolil nějaký závod. Takže si ten závod ve finále ani nedovolí. Jsou to lidi, kteří jsou často hodně vytížení v práci, mají ještě nějaký další koníček a do toho si řeknou, že odjedou za rok půl ironmana. Pomalu nespí a všechno dělají hodně na krev. A stejně to většinou není dost.
Mám ještě jeden takový poznávací znak. Když těmhle lidem řekneš, ať si přidají jógu, že je dobré se jednou týdně trochu uvolnit, protáhnout, vydýchat a odlehčit tělu, tenhle typ si vybere jógu u toho nejbrutálnějšího borce ve městě, který má dvouhodinové lekce, možná ještě v šedesáti stupních, a lidi z té jógy odcházejí po zemi. To je to, co je táhne. Samozřejmě jsou lidi, kteří to mají různě namíchané. Jak říkám, nejsem žádný psycholog ani odborník, je to čistě z mé zkušenosti.
Že tě přeruším – mně naskočilo, jak jsem byl na jedné takové józe a opravdu jsem se odtamtud odplazil.
No, takže ty jsi jeden z nich. Trochu tam teda jsi. U těchhle lidí si dávám pozor třeba na jídlo. Mám vypozorováno, že mají tendenci k poruchám příjmu potravy, protože to je přesně ten koncept – trochu se potrápit, trochu se nemít rád. Na to je potřeba si dát bacha.
39:05 Proč se před závodem omlouváme předem?
Když o tom takhle mluvíš, naskakuje mi ještě jeden motiv, spíš ze závodů. Určitě jsme se s tím všichni setkali: lidé, kteří se předem sabotují nebo předem vysvětlují, proč se jim to nepovedlo. Já jsem teď byla nemocná. No jo, prší, já jsem netrénovala na déšť. Je až moc teplo, já nemám heat training. Předem se omlouvají, aby potom, až to nedopadne, mohli říct: vždyť jsem ti říkala, že jsem byla nemocná, nestihla jsem to natrénovat. Je to ten trpitel?
Přesně jsi to pojmenovala, to všichni známe. Částečně ano, ale tohle je spíš takový model napříč sportovci. Vychází zase z toho, že musíme podat výsledek a někomu bychom se měli zpovídat – pořád si myslíme, že to někoho zajímá. Ne, že by to nikoho nezajímalo, ale ve finále se zpovídáme sobě, a tak si radši uděláme takový buffer, polštářek, na co to pak budeme moct svést.
Bohužel je to zase pozůstatek naší výchovy a systému. Je to z úplně jiného oboru, ale náš syn letos dělal přijímačky na střední školu, což je v současné době, kór v Praze, super záležitost. Jeden test dělali v pátek, druhý v pondělí, a já kolem sebe pozorovala strašně moc dětí, které buď před tím pátkem, nebo aspoň o víkendu onemocněly – včetně našeho Daniela. Věřím tomu, že to byla kombinace stresu a přesně tohohle mechanismu: udělám si tam omluvenku. Lidi to dělají pro sebe, aby nebyli zklamaní a mohli si to nějak vysvětlit. Je to zase stejný princip – nedovolit si dobrý výsledek. Trpitel k tomu samozřejmě bude mít víc, ale je to časté. A na tom je hobby sport zase dobrý: tím, že podstatou sportu je hra, otevíráme si tam tyhle trochu zraněné děti a tam to naskakuje.
41:28 Pohodář a manažer
Říkala jsem si, že pohodáře asi ani nenapadne vysvětlovat předem, proč to nevyjde.
Pohodáře to asi nenapadne, protože jde na závod s tím, že závod je odměna, především pro něj. Není to žádný následek tréninku, je to vyloženě moje odměna za to, že jsem trénoval. Pohodář moc dobře ví, i když to tak nevypadá, že závod se musí uvařit z tréninku. Na druhou stranu dobře pozná, když jde o zranění nebo nemoc, že se nějaký trénink občas zabalí. Když je nemocný, užije si to – aspoň si odpočine a přečte nějaké knížky. Netrápí se tím, že netrénuje. Je to zase primárně o zdravém vztahu k sobě a o tom, že trénink i závod jede opravdu pro sebe a na sebe. Takže lidi pak můžou být překvapení, když se z těch pohodářů v závodě stanou totálně chladnokrevní týpci, protože jedou na sebe. Jestli jsem v tréninku vyhrál deset dojezdů do kopce, je jedno – tady potřebuju tohle.
Mezi tím je – nechci říct mezistupeň, ale trochu jiný model – lidi, kteří jedou čistě pragmaticky, na odškrtávání. Ti se úplně nesabotují, jako bývají trpitelé, ale je to čistě: co si natrénuju, to vydám v závodě. Trochu problém mají, když jsou nemocní, ale je to takové nenapojené na vlastní vnímání. To je ten tabulkový typ, jak někdy říkám. Kdyby závod nebyl to specifické prostředí, mohli bychom teoreticky hodit tréninkové deníky do AI, vyjela by z toho výsledovka a nazdar. Ale všichni víme, že to tak není. Neznamená to, že netrénuju a vyhraju závod, ale závod je jiný, je to samostatná disciplína.
Pořád přemýšlím, jestli jsem trpitel, manažer, nebo pohodář.
Taky se to míchá. Může to být klidně i v rámci disciplín – když si v nějaké moc nevěřím, můžu se tam k sobě chovat trochu trpitelsky. Za mě je skvělé se sledovat i v jiných situacích, než je sport, tam se to dá docela dobře odhalit.
44:37 Silné a slabé stránky jednotlivých typů
Radko, mně přijde, že u trpitelů jsi řekla jejich slabé stránky a u pohodáře naopak silné. Kdybys to otočila – jaká je slabá stránka pohodáře a jaká silná stránka trpitele? Dejme tomu, že jsem trpitel – myslím, že asi nejsem, ale kdybych byla, teď jsi popsala moje slabé stránky. Ale co je moje silná stránka, se kterou bych mohla pracovat?
Skvělý postřeh. Když to vezmu z druhé strany, pohodář to může trochu přehnat a nedosáhne toho, čeho by mohl. Trochu si to povyzevluje a vybere si spíš lehčí cíle, takže je dobré ho trochu pošťouchnout. Trpitelé naopak ve finále dosahují dobrých výsledků, spíš je to o tom, že si nedovolí si to užít. Je to dobrá vlastnost v tom, že mají vnitřní motor, vnitřní drive, motivaci, jsou schopní něco obětovat. Ale nedopřejí si za to sami pro sebe uznání. Pořád mají pocit – a to je podle mě taky naučená věc –, že musí být pod tlakem, že by to vždycky mohlo být trochu lepší. Kdyby jeli stejně, ale dali sami sobě to uznání, myslím, že by jim bylo líp. A pohodáři to mají zase někdy složitější v tom, že se musí trochu pushovat, aby k něčemu došli.
46:10 Offline běh: trénink bez hodinek
Máš teď nějakou preferenci u svých svěřenců? Jestli radši pracuješ s trpitelem, manažerem, nebo pohodářem?
Na samotnou exekuci tréninku jsou docela dobří manažeři, protože jedou a odškrtávají – co jim řekneš, to udělají. Ale bylo by laciné říkat, že je to nejlepší. Těm třeba hodně dávám offline běh. Nedělám to supr často, ale je to můj docela oblíbený motiv: zmáčkneš hodinky a dáš si je do kapsy, nebo je klidně necháš doma, a běžíš. Zadání je 30, 45 nebo 60 minut a trefit to.
Dělá se to v období třeba po závodě – teď jsem to dávala lidem po závodě, aby zjistili, jak velká je jejich únava, kam je to pustí a jak odhadnou vzdálenost. Je to docela dobrá zkouška. Před závody naopak formy, protože když mám formu, mám svoje tempo nacítěné a trefuju to dobře. Někdy si to zkuste, je to úplně jiný – nechci říkat vesmír, ale nemám žádné měřítko. Jsem tady a běžím. Nutí to lidi být v tu chvíli u sebe. Nemůžu utéct k hodinkám, nemůžu utéct nikam jinam. Takže manažerům dávám víc takových věcí, kdy se musí na sebe nacítit, aby neutíkali sami od sebe jen tím, že trénink splní. To mi přijde škoda.
Takže offline trénink znamená, že člověk má za úkol běžet třeba 30 minut a jde o to, jestli těch 30 minut trefí?
To je základní charakteristika. Celé je to dobré v tom, že jdu bez hodinek a musím se vnímat. A záleží, v jaké fázi tréninku to je. Před závody opravdu koukám na to, jak to trefili, ale někdy je to jen proto, aby tam ten úkol byl. Důležité je pro mě, že ten člověk běží opravdu sám se sebou a nemůže nikam odejít.
Takže je to vlastně trénink podle RPE, vnímaného úsilí.
Ano. A je to dobré i teď, kdy je na vzestupu trailové běhání. I tam to s lidmi dělám, aby si navnímali pocit svého tempa, dejme tomu lehce pod anaerobním prahem, jak budou chtít jít závod. Tempo je samozřejmě úplně jinak, když běžím nahoru a dolů, a ani na tepovku se nemůžu spolehnout. Kdybyste si do kopců drželi tepovku, půjdete pomalu – tam je jasné, že vystřelí. Důležité je pohlídat si, aby se po seběhu vracela zpátky, abyste se nezahltili a nevypálili si všechny sirky hraničního úsilí. Na to jsou skvělé tyhle běhy – lidi se v různých terénech navnímávají, jak se v tom cítí, a pak si drží tempo bez ohledu na to, jak terén vypadá.
50:06 Jak hodnotit RPE?
Nad tím teď dost přemýšlím, protože mám s RPE strašný problém. Na konci každého tréninku dám průměrně trojku, trojku, trojku a je úplně jedno, jaký trénink to byl. Mám pocit, že jsem z tohohle pohledu odpojený od sebe, protože toho nejsem schopen.
Záleží taky, kdy to hodnotíš. Jestli až po tréninku, jak se po něm cítíš, je to něco jiného než to, jaké to bylo v průběhu. Do toho se míchá, jak jsi byl unavený předtím, jakou jsi měl náladu, jestli tě trénink bavil, nebo nebavil. Takže bych doporučila si to párkrát říct v průběhu. A deset stupňů je vlastně hrozně moc – my většinou pracujeme od pětky výš. Za mě, když je člověk schopný si v těle hezky navnímat tři rychlosti, je to fajn. I když máme v tréninkových denících nastavených pět až sedm zón, nemůžeme si myslet, že je máme navnímané. Začala bych tím, že vím, jak se cítím, když běžím volný běh, vím, co je nějaké tempo, a co je, když jdu nad tempo, což může být moje závodní – co se týká vytrvalosti.
Když běháme na dráze, je to zase jiné. Zrovna jsme to řešili na dráze, kdy měli různě dlouhé úseky podle RPE – třeba 2 km na sedmičku a 400 m na osmičku. Ptali se, jaké je to tempo, a já říkala, že to tady takhle určit nemůžeme, protože sedmička na dvou kilometrech bude jiná než osmička na čtyřstovce. Nejdřív si zkus představit svoji desítku a od toho si to uber třeba o 20 vteřin, nebo pocitově.
Dobře, takže v tréninku hodně pracuješ s RPE a takovým zadáním.
Možná relativně hodně oproti jiným. Nemyslím si, že trénink řízený podle RPE je jen pro úplné začátečníky, kteří nemají hodinky, tepák, nic. Myslím si, že je to naprosto relevantní dobrá dovednost a cesta k tomu se navnímat. Ale kdybych to měla vyčíslit, je to do 20 %. Offline běhů lidi za sezónu dají čtyři pět, není to tak často, ale jsou to věci, se kterými se někdo v tréninku nepotká vůbec.
Sam má teď testovací týden, takže teď zná své RPE 10 a od toho už můžeš jen ubírat. V testování sis zažil to nejhorší možné na té škále a pak už jen méně.
Je dobré si to pamatovat a zkusit si to uvědomit už v pohybu, ne až si vzpomínat potom, jaké to bylo.
53:43 TrainingPeaks a pět tréninkových zón
Říkala jsi, že pracujete s tréninkovými deníky. Jakou aplikaci používáte?
TrainingPeaks, už odjakživa. Honza, který u nás tyhle věci hodně posouvá, chvíli testoval něco jiného – teď nevím, co to bylo –, ale vrátili jsme se k TrainingPeaks. Pro lidi je fajn v tom, že my máme placenou trenérskou verzi, a když lidi nechtějí, úplně si vystačíme se základní neplacenou. Jedeme – já, ale myslím, že Honza to dělá stejně – nevím, jestli můžu říct klasicky, ale nejčastěji ve čtyřtýdenních cyklech, kdy první tři týdny navyšujeme intenzitu, objem nebo náročnost tréninku a čtvrtý týden je volnější, odpočinkový. Tam se to právě dovaří.
Ptám se, protože tady s Kájou jsme zástupci dvou táborů – já používám Intervals.icu. A ještě by mě zajímalo, jaké metriky používáte pro řízení tréninku v jednotlivých disciplínách. Já mám rád pro plavání tempo, pro běh taky tempo a pro kolo watty. Máte to stejně?
Záleží i na typu tréninku. Do TrainingPeaks si lidem zadávám nastavení většinou na pět zón, 80/20, protože jak jsem říkala, nemyslím si, že víc je pro nás prospěšnější. Tohle úplně stačí, je to jednoduché a jasné. A zároveň je pro nás důležité, aby tréninky byly naplánované v jednom stejném systému, a TrainingPeaks jim je pak krásně dopočítá do jejich čísel.
56:09 Plavání s tempometrem a kritické tempo
Samotné řízení každého tréninku se liší. Co se týká plavání, my hodně plaveme s tempometry. Nevím, jestli jste to už zkoušeli. Jsou to takové malé budíčky. Vezmu to od začátku: uděláš si test takzvaného kritického tempa, které jsme přejmenovali na optimální tempo, protože slovo kritický je trochu… Je to dejme tomu podobný výkon, jako když si v běhu měříš anaerobní práh nebo na kole FTP. Mělo by to být tempo, se kterým uplaveš závod trvající zhruba od pětatřiceti minut do hodiny.
Měří se dvěma typy testů. Ten klasický je, že plaveš čtyřstovku na krev, pak pět minut pauza – lehké vyplavání, nebo jen čekáš – a 200 m zase na krev. To se dosadí do vzorečku, který zohledňuje, jak moc jsi po čtyřstovce ještě schopný se hecnout, tedy jak velký je rozdíl mezi delším úsekem, který je pro nás vytrvalostní, a relativně krátkou dvoustovkou. Paradoxně lidem, kteří mají ten rozdíl menší, to někdy vychází hůř. Samozřejmě je dobré ty lidi znát a pak s tím pracovat. Druhý test, dají se dělat i oba dohromady, je, že plaveš 10 × 100 m na interval a snažíš se udržet stejné tempo. Z toho ti vyleze kritické tempo – rychlost, kterou se snažíš rozvíjet, ne abys plaval rychleji, ale abys byl schopný tím tempem plavat.
A zpátky k tempometru. Abychom to měli jednoduché na počítání, dejme tomu, že ti vyjde kritické tempo 2 minuty na stovku. Tempometr má víc funkcí, ale nejčastěji si na něm nastavíš tempo na 25 metrů, tedy 30 vteřin, dáš si ho pod čepici a on ti každých 30 vteřin pípne. Plaveš třeba čtyřstovku nebo dvoustovku a hlídáš si, abys každých 25 metrů plaval stejně. Nekoukáš nikam, na hodinky, jen čekáš, aby ti to pípalo. Potom máš interval buď na dvě pípnutí, nebo na jedno, tedy v našem případě 30 vteřin nebo minutu.
Vychází to ze Swim Smooth, což je australský systém tréninku, který je poměrně dobře designovaný pro triatlonisty a ze kterého tréninky děláme, i když už to máme zajeté. Klasický model je, že začínáš na opakovaných stovkách a dvoustovkách, pak jdeš něco delšího, kdy si můžeš ke kritickému tempu přidat třeba 2–3 vteřiny na stovku, aby to bylo jednodušší, a pak to zase ubíráš. A dostaneš se k tomu, že jsme v tomhle období plavali třeba 3 × 500, 2 × 600 a 1 × 800 – že už plaveš tyhle delší vzdálenosti v tempu, kterým jsi začínal na stovkách.
01:00:20 Proč plavat v bazénu na čas?
Takže v plavání tempo. Ale zmíním jednu věc směrem k sezóně: triatlonové plavání není bazénové plavání. Je dobré plavat v bazénu i na čas, na minuty. Pokud se lidi často nedostanou na otevřenou vodu – a to se často nedostanou vůbec –, jejich metrikou je počítání bazénů. Pak skočí do závodu a jsou úplně ztracení, protože vůbec nevědí, jak dlouho plavou. Čas nevnímají, počítají bazény. Takže – můžu to prozradit – zítra budeme plavat 30 minut v kuse. Protože se blíží závody, zadání bude vůbec nepočítat bazény, ale vnímat čas. Co to znamená, že jsem 30 minut ve vodě.
Asi to znáte – skočíš do vody a máš pocit, že jsi tam strašně dlouho, protože tam není stěna, neotáčíš se, nemáš co počítat. Jsou tam tři čtyři bójky.
A ještě jsou strašně daleko.
Protože my plaveme maximálně padesátku, a teď si představ čtyři padesátkové bazény za sebou – je to jen 200 m a je to strašně daleko. Musím říct, že hezké bylo, a jinde jsem to nezažila, ve Finsku. Tam byly bójky po 100 m a bylo na nich napsané číslo, tuším od jedničky do devatenáctky, nebo naopak. To bylo skvělé, protože jsi přesně věděl. My máme v hlavě čísla, ale někdo nás hodí do vody, plaveš 36 minut a vůbec nevíš. Nemáš ten zážitek v těle.
Možná proto si z toho plavání v Hradci, jak jsem říkal, nic nepamatuju. Nejsem zvyklý vnímat plavání přes čas, ale přes bazény.
Tak to zkuste ve vodě na čas. A třeba podobně jako ten offline běh – zkusím si odhadnout, co to znamená plavat 10 minut. Většinou po pěti minutách máme pocit, že jsme tam minimálně patnáct.
01:02:35 Testy a trénink na kole bez wattmetru
Tolik k plavání. Pak cyklistika. Když mají lidi wattmetry, je to samozřejmě skvělé. Oblíbený test, zase to kombinuju, je dvakrát 8 minut do kopce s pauzou a po rovině třicetiminutovka, z toho to většinou poskládáme. Nebo samozřejmě klasické laboratorní testy, to je fajn. Pokud lidi wattmetry nemají, je to trochu tricky, kombinuješ to s rychlostí. Spíš se je ale snažím naladit, protože mám pocit, že v cyklistice je u lidí nejvíc práce v tom najezdit objem. Specificky cyklistického tréninku je tam nejméně. Běh už bývá sofistikovanější, ale tady lidi potřebují jednak najet kilometry a jednak se pořádně naučit, nebo zjemnit si jemnou motoriku šlapání. Takže u mě hodně šlapou lehký převod a vyšší kadenci. Nutím je koukat na cyklistické závody – když jede balík a kluci jsou tam jako v kanclu, vidíš, jak je to efektivní. To potřebujeme pro triatlon, protože pak musíme ještě běžet.
Pak je to kombinace tepovky a rychlosti a jedeme zase na zhruba tři úrovně. Oblíbený trénink blíž k závodům jsou vložené úseky závodním tempem. Vím, že to bude kolem pětatřiceti kilometrů v hodině, jedu dejme tomu 20 minut a pak dám 10 minut tempa, 10 volně, takhle to třikrát otočím a zapracovávám se do závodního tempa. Takže to jde, i když wattmetr není. S wattmetrem je to samozřejmě lepší, tam se krásně ukáže, když jsou lidi unavení, a řídí se to líp.
01:04:48 Běh podle tempa, tepovky a Strydu
A u běhání?
Na běhání tempo a tepovka, zase kombinace. Záleží kde. Když jdu dlouhý volný běh v lehčím terénu, nemá cenu příliš sledovat tempo, spíš si držet tep. Když jdu na dráhu a mám hezky stanovenou svoji rychlost na prahu, pracujeme s ní. Teď s tím nikdo neběhá, ale já jsem ráda běhala se Strydem a snad to opráším. Přišlo mi to skvělé, protože to ruší tyhle vlivy – stačí hrozně málo, kopec nebo protivítr, a pokud jdeš na tempo, obrovsky to zkresluje. Kór v rychlých tempových úsecích se můžeš opravdu zavařit. Na Strydu je to krásně vidět, protože odráží čistě úsilí, které do toho potřebuješ dát. Takže za mě Stryd, pokud si s tím chce někdo trochu vyhrát a baví ho to. I na dráze se strašně často, skoro pokaždé, stane, že trochu fouká. Jedna dvoustovka je tak, druhá tak, a když se snažíš držet tempo, je to úplně jiný trénink, než když víš, že běžíš třeba na 2:20, a držíš to.
To můžu potvrdit. My často běháme tady v Brně na stadionu pod Palackého vrchem, je na kopci, dost často tam fouká a vždycky z jedné strany. Krásně tam cítíš, že jedna dvoustovka je úplně paráda, pohodička, a na druhé se fakt musíš snažit přitlačit.
Tak si to upravte. Když fouká do zad, jdeš mínus 10 vteřin, a když je to naopak, přidej si 20, a schválně to zkuste vyladit. Jde o úsilí. To ostatní jsou už opravdu jen věci, které nám ho zprostředkovávají.
01:06:58 Trenérky v triatlonu a ženský sport
Super. Radko, setkáváš se s tím, že jako trenérka máš víc požadavků na trénink od žen než od mužů?
Úplně ne. Ze začátku a dlouho to bylo půl na půl. Teď mám dvě třetiny žen a třetinu mužů – zjistila jsem, že trénuju 16 lidí, takže je to zhruba 10 ku 6. A myslím, že to vyhovuje i těm klukům, ale to by museli říct oni.
Jsi totiž vzácný kus, protože trenérek je fakt málo, zejména trenérek triatlonu. Možná jsi snad jediná.
Možná. Vy asi neznáte Lucku Zelenkovou – naše ironmanka, která už desetiletí žije v Jihoafrické republice. Tu vnímám jako jednu z prvních, která začala trénovat triatlon, ale už teda v té Africe.
Zrovna včera jsem si dělal malou analýzu. Díval jsem se na profíky z IRONMAN Pro Series, holky i chlapy, a hledal jsem, jestli najdu nějakou trenérku. Většinou jsem našel jen manželské páry, které spolu někoho trénují, ale čistě ženskou trenérku ne.
Mým velkým vzorem je Siri Lindley, tu si kdyžtak najděte. Osobně jsem se s ní potkala, když jsme byli na Havaji. Teď se možná věnuje víc motivačnímu koučinku než triatlonu, ale byla velmi dobrá a úspěšná trenérka. Takže je to asi lehce netradiční, ale za mě je to určitě škoda. Přináší to trochu jiný pohled a myslím si, že v každém oboru je fajn, když ho dělají holky i kluci.
S holkami jsme si vždycky říkaly, jaké by to bylo, kdyby nás trénovala ženská. Jestli by v tom bylo něco jiného, protože chlap přece nepochopí, jak přemýšlí a jak se cítí ženská. Máme trochu jiný přístup k životu, jiné uvažování a občas nám nálada a energie kolísá podle fáze cyklu, a to chlap nikdy nemůže reflektovat, protože to nezná. S kamarádkami z triatlonu nás vždycky napadalo, jestli bychom se s něčím takovým u trenérky setkaly, když u trenéra to z logiky věci moc možné není.
Asi ano. Těžko to můžu srovnávat, když jsem tu sama, ale primárně je tam ta zkušenost s ženským tělem, to je jasné. Pak se můžeme bavit o nastavení vůči našim mužům. Myslím si, že velké téma ženského sportu je, nebo by mělo být, vztah žen k jejich trenérům mužům. Teď nemyslím partnerský vztah, ale tu naši, zase z dětství danou motivaci: potěším tatínka, pana učitele, pana trenéra. Vidíme příklady – vylézají samozřejmě jen ty nejtragičtější, nebo ne úplně fajn vyladěné věci, a nemusí to být jen tatínci, ale i trenéři. Obávám se, že ženský sport na tom hodně jede. Holky k tomu lehce sklouznou a nemusí to být vůbec vina trenérů – mají tendenci hledat motivaci právě v tomhle.
Myslím si, že by – tak jako se já snažím podporovat všechny lidi, které trénuju – sport měl být primárně jejich. V hobby sportu to platí kór, ale myslím si, že by to tak mělo být i v profesionálním sportu. Holky by mohly být víc od začátku vedené k tomu, že je to jejich zodpovědnost, ale i jejich radost a jejich sport. Myslím si, že chlapi to mají jednodušší v tom, že opravdu jdou vyhrát za sebe. Takže když je trenérka žena, může se tomu trochu předejít.
Myslím si, že tohle se musí dobře kombinovat s trpitelkou.
Přesně tak. Poslechnout trenéra, splnit to. To jsme úplně nedopověděli, ono je to všechno na dlouho. Ale základní věc je, že svou hodnotu si odvozuju od míry utrpení, a zároveň to nikdy není dost. Za mě je sport hrozně hezká příležitost rozšiřovat v tomhle sebepoznání, kór v hobby sportu, kdy je to pro nás opravdu hra a opravdový život je kolem. To je obrovská výhoda hobby sportu.
01:12:56 Závěr
Myslím, že jsme v závěru našeho podcastu. Bohužel, to mě moc mrzí. Radko, moc ti děkujeme, že jsi za námi přijela z Prahy a popovídala si s námi na myslím moc krásná témata. Mě by strašně zajímalo, jestli se naši posluchači poznali v trpiteli, pohodáři, nebo manažerovi – případně v trpitelce, pohodářce, nebo manažerce. Přejeme vám v KOA, ať se vám vydaří akce na Slovensku, která vás tento týden čeká. Kde vás můžou naši posluchači najít a kontaktovat?
Nejlíp na stránkách, máme jednoduchý web www.koa.cz, případně na Instagramu. Budeme se těšit a já děkuju za pozvání. Přijela jsem moc ráda a třeba příště zase něco dalšího rozebereme.
Jak jsi zmínila, vaše aktivity jsou veřejně přístupné pro všechny zájemce. Můžou přijít na jógu, na plavání, takže se vám klidně můžou ozvat. Máte ještě místo?
Určitě se můžou ozvat, domluvíme se, a kde bude místo, rádi všechny přijmeme.
Budeme se těšit. Moc děkujeme za popovídání a zároveň chceme poděkovat našim posluchačům, kteří nám přispěli na Buy Me a Coffee – díky tomu můžeme sedět tady v tom krásném studiu. Přispíváte nám zakoupením minuty našeho nahrávání, takže pokud se vám nějaká minuta dneska líbila, budeme zase rádi za příspěvek. A příště se tu zase sejdeme s nějakým dalším zajímavým hostem. Ještě jednou mockrát děkujeme a mějte se všichni krásně. Ahoj!

Líbí se vám epizoda?
Podpořte nás přes Buy Me a Coffee a přispějte tím na minuty nahrávání našeho podcastu.
Pořiďte si náš merch
Trička, mikiny a další podcastový merch v našem novém eshopu. Každý nákup nás podpoří.
