#6 Cesta k triatlonu: Jak začít s triatlonem od nuly?

Ahoj, já jsem Samuel. A já Karolína. A vítáme vás u další epizody našeho podcastu Druhá fáze. Přátelé, dneska pro vás máme velkou novinku. Vyslyšeli jsme vaši zpětnou vazbu a zkoušíme zavádět video – právě teď se objevujeme na YouTube. Uvidíme, jak nám to půjde. Takže nás můžete vidět a můžete si spojit hlas s osobou.

Je to tak. Výborně, Same, dneska máme připravenou parádní epizodu. O čem si budeme povídat?

Tahle epizoda by měla odstartovat delší sérii o tom, jak s triatlonem začít. V minulém díle jsme si povídali o IRONMAN závodech, protože minulý víkend byl takový další menší triatlonový svátek – mistrovství světa IRONMAN 70.3. A s Kájou jsme si říkali, že by bylo hezké probrat, jak se člověk může na takový závod dostat. A že to není nereálné.

Že to není nereálné. Ty jsi toho krásným příkladem. Ale samozřejmě ta cesta není úplně jednoduchá a je třeba nějak začít. Nemusíme si ale hned dávat takové velké cíle, takže klidně poslouchejte dál, i pokud je vaším cílem jenom zúčastnit se jednoho triatlonového závodu – ať už jakékoliv vzdálenosti. Může to být sprint, super sprint, nějaký domácí závod tady za rohem.

V této sérii bychom rádi zkusili nastínit, jak vlastně začít. Tento první díl bude jednodušší a obecnější: jak vůbec dojít na ten první trénink a jak z něho odejít s dobrými pocity. Další díly budou víc do hloubky – budeme se bavit o technologiích, o výbavě a podíváme se na systematický tréninkový proces a na to, jak s ním začít. Ale tenhle první díl by měl být opravdu o tom, jak se toho nebát, jak si začít triatlon užívat a jak se třeba dostat k prvnímu lokálnímu závodu.

Jak začít s triatlonem, to je samozřejmě strašně těžká otázka, protože záleží na tom, v jakém bodě se člověk nachází. Jinak bude začínat člověk, který už třeba běhá, jezdí na kole nebo přichází z plavání, a jinak člověk, který vůbec neběhá, neplave a nejezdí na kole. A s Kájou jsme si řekli, že za náš výchozí bod budeme považovat právě člověka, který neplave, nejezdí na kole a neběhá. Takže tohle bude náš Honza Novák nebo Anička Nováková, se kterými zkusíme triatlon začít společně.

Budeme rádi, když nám budete posílat vaše dotazy – co vás zajímá, ať už se identifikujete jako člověk, který zatím neběhá, nejezdí na kole a chce s tím začít, nebo už nějakou disciplínu trošku ovládáte. Rádi se na to potom podíváme v detailu. Reagujeme vlastně na to, že jste nám už řadu takových dotazů poslali, a přijde nám důležité to projít v separátních epizodách. Takže určitě vydržte, k vybavení, na které se často ptáte, se dostaneme.

Když chceme začít s triatlonem, myslím si, že je strašně důležité si uvědomit, co je to triatlon a co je to trénink na triatlon.

Přesně tak. Myslím si, že je důležité to rozlišovat, protože triatlon je samotný závod. Je to ta událost, ta hodinová až dvacetihodinová událost, kdy člověk v krátkém – nebo velmi dlouhém – čase vystřídá tři disciplíny: plavání, kolo a běh. To je název pro samotný závod. My ale, ty a já a všichni, kdo mají trénink strašně rádi, trávíme většinu času spíš tréninkem na triatlon. A tam je velký rozdíl, protože k tréninku se váže dalších x věcí, které na první pohled nemusí být úplně zřejmé. Je dobré si o nich povědět, ať člověk, který chce začít s triatlonem, ví, že vlastně nezačíná s triatlonem, ale s tréninkem.

Že se vlastně každý den nevěnujeme triatlonu. Trénink nevypadá tak, že jdu a udělám v ten den všechny tři disciplíny. Rozkouskovávám si to a trénuju každou disciplínu zvlášť. A postupně, hlavně konzistentním úsilím, se po nějaké době dostanu k tomu, že zrealizuju triatlon jako takový – jednodenní, nebo víc, pokud mám větší ambice a závodím.

Přesně tak. Od toho bych se odpíchl a zkusil postupně probrat, kde začít s každou z těch disciplín.

Ale ještě předtím jedna důležitá otázka, Kájo. Myslíš, že je potřeba si hned kupovat kolo, nejnovější Nike Alphafly a podobně, abys mohla začít?

Nebudeme si nic nalhávat, triatlon je strašně drahá záležitost. To neříkám, že ne. Ale myslím si, že pokud na to nemám alokované zdroje, není nutné hned jít a koupit si nejnovější model Treku, kolo za 150 000 a veškeré vybavení. Není to úplně žádoucí. Já nevím, Same, když jsi začínal s triatlonem, měl jsi na účtě alokovaný čtvrt milionu s tím, že tohle jsem si šetřil posledních 10 let, abych začal s triatlonem?

Určitě jsem neměl a právě jsem se snažil to udělat tak, abych utratil co nejmíň peněz. Myslím si, že tam dost často vystupuje to, že na sociálních sítích vidíme krásné časovky a lidi v nejnovějších karbonech a v nejkrásnějších a nejrychlejších neoprenech. Ale já si myslím, že to tak vůbec nemusí být. Aby si člověk zkusil ten první závod, nemusí utratit skoro žádné peníze. Byl bych strašně rád, kdyby tohle byla hlavní message téhle naší epizody. A zkusme se společně podívat na to, jak to udělat.

Určitě budeme dávat i konkrétní tipy v epizodě o vybavení, kde si rozebereme, jaké vybavení jsme použili my nebo jaké hacky jsme na to udělali. Já jsem třeba konkrétně trávila roky spíš cestováním a životem v zahraničí, takže když jsem tady začínala se sportem, neměla jsem ani běžecké boty. Takže jít a všechno nakoupit – samozřejmě to jde, pokud máš našetřený větší či menší budget. Ale přijde mi to zbytečné a předčasné. Jsou různé jiné způsoby, jak si vybavení obstarat, ať už bazary, nebo půjčovny, a můžeš začít tak, že do toho nebudeš dávat obrovskou počáteční investici.

Je to tak. Já bych teda přešel na jednotlivé disciplíny.

Ještě než začneme – mám tady takovou hru na rozehřátí. Protože se budeme bavit o specifikách triatlonu a dostávali jsme dotazy na to, že občas zmíníme nějaké slovo, kterému ne všichni rozumí.

To je pravda.

Takže, Same, dala jsem ti za úkol připravit si nějakou hantýrku, triatlonový žargon, který používáme a pro nás je to běžná nuda, ale já jsem to třeba taky ještě před třemi roky neznala. Pojďme si říct každý jedno slovo, zvládneme třeba tři, pokud se nepotkáme na stejném slově. A ten druhý má za úkol to slovo vysvětlit. Tak jsem zvědavá, jestli se nachytáme na něco, co neznáme. Moje první slovo je hlaďák.

Hezky. Hlaďák, to je nepříjemná věc. Nejčastěji ho člověk potká na kole, na dlouhých cyklistických vyjížďkách – na švihách. Možná jsem řekl další slovo. Je to situace, kdy má člověk strašný hlad a kvůli tomu už není schopen jet dál. Jak se tomu vyhnout? Ideálně si vždycky vzít na kolo něco s sebou, co člověk může sníst. Ono se to nezdá. Člověk si řekne: jedu maximálně dvě hoďky. Jenže se něco může stát, dostanu defekt, najednou se to prodlouží, nebudu mít co jíst, dostanu hlaďáka a je konec.

Výborně, Same, máš bod. Akceptuji tvoji odpověď jako správnou.

Takže teď je řada na mně. Já zkusím slovo depo.

Depo je vlastně transition, prostor, kde v závodě měníme jednotlivé disciplíny. Dát věci do depa – depo identifikujeme jako místo, kde nás čeká kolo. Kam vylezeme z plavání, sundáme neopren, sedneme na kolo a dlouze si zavazujeme tkaničky – všechny tyhle věci probíhají v depu, takže depo je takové základní místo triatlonu. Občas můžou být depa na různých místech. Stalo se mi na závodě, že depo 1 bylo na jednom místě a depo 2 na druhém. V závodě se většinou označují jako transition, takže T1 a T2. T1 je depo po plavání a T2 po kole.

Super, myslím, že to vysvětluje úplně perfektně. Možná bych ještě dodal, že depa se označují jako čtvrtá disciplína závodu, protože i v depech se dá závod prohrát. Máš taky bod.

Díky. Tak mám dát další? Co to znamená být v háku? Nebo další slova, která se s tím pojí – hákový a nehákový závod.

Drafting, to už vysvětlím. Je to něco, co já moc neumím, a je to pojem, který označuje, že cyklisté jezdí blízko za sebou. Díky tomu šetří energii a jízda je mnohem jednodušší a rychlejší. Samozřejmě ten, kdo jede na špici – úplně první v balíku lidí, co jezdí v háku – to má nejtěžší. Ale většinou se v balíku na špici střídají, a díky tomuhle střídacímu mechanismu je balík schopný jezdit mnohem rychleji. Na triatlonových závodech je jízda v háku povolená jen na některých, většinou do olympijské distance, na delších už povolená není. Podle toho se závod označuje jako hákový, nebo bezhákový.

A vždycky, když jedeme na závod, který neznáme a je to třeba sprint, ujišťujeme se, jestli je hákový, nebo bezhákový. Protože když člověk jede v háku na bezhákovém závodě, většinou za to dostane penalizaci. I když letos se penalizace na bezhákových závodech nerozdávaly prakticky vůbec a viděli jsme závodníky jezdit v háku. Vypadá to ale, že se to mění a penalizace se začínají zase rozdávat.

Já jsem takhle jela loni v Poreči na IRONMANu, což je bezhákový závod, a za mnou se utvořila skupinka. Na tom závodě bylo jako vždycky strašně moc chlapů, takže v té skupince za mnou byli jenom chlapi.

Takže jsi byla na špici v balíku, který tvořili chlapi.

Přesně tak. Moc jsem si to ani neuvědomovala. A proti mně jel jeden – trať se tam nějak točila, takže ti hodně rychlí se otočili a jeli proti mně – a viděla jsem, že se podíval na ten balík a ironicky tleskal. Hrozně dlouho jsem nad tím přemýšlela, proč tleskal. A pak mi to došlo: tleskal ironicky těm chlapům, co se drží v balíku na bezhákovém závodě za holkou. Bylo to takové vtipné. Okej, Same, dávám ti bod, jsme dobří.

Zatím jsme se nenachytali, tak to zkus. Já ti dávám pojem: co to znamená, když někdo řekne, že dneska bude běhat na jedničku, na dvojku?

Skvělý dotaz, taky jsem to měla na seznamu. Často se setkáváme s pojmy jako „poběžím to na dvojku“, „mám to na trojku“, „na jedničku“. Tím určujeme zóny naší tepové frekvence. Často říkáme „na dvojku“, což znamená, že běžíme v naší vytrvalostní zóně. Takže když máme nedělní long run, běžíme ho na dvojku, abychom zlepšovali naši vytrvalost a výkonnost. Většinou se definuje pět zón, záleží na aplikaci – systémů, jak to definovat, je hodně. Občas si z toho děláme srandu. Máme naplánovaný trénink na dvojku, ale je hrozný protivítr, na kole dokonce protivítr tam i zpátky, a najednou se z toho stane trojka nebo čtyřka. Třeba včera, když jsme plavali – měla to být moje dvojka, a najednou jsem byla úplně jinde a ani nevím jak.

Takové to klasické: měla to být zóna 2. To je hláška ze Stravy. Super, takže dva dva. Můžu dát ještě jedno, nebo to necháme takhle?

Dáme ještě každý jedno. Baví mě to. V návaznosti na to, co jsme se bavili u hlaďáku: dojít. Dojde mu, došlo mi.

Okej, tím bych označil zase stav, kdy člověku dojde energie. Teoreticky ti může dojít i motivace. Je to takový ten pocit, kdy si říkáš: už nemůžu dál, už to nejde, už mě to nebaví. Většinou je to asi ta energie, ale řekl bych, že tohle může označovat i stav, jako že už nejdu.

Tak bych to definovala: přešel jsi varovné signály hlaďáku a stalo se to, že ti došlo. Takže prostě konec.

Okej. A já mám poslední pojem. Zmiňovali jsme ho v minulých epizodách a hodně lidí se nás ptalo, co to znamená: pračka.

Jasně. Pračka je samozřejmě nástroj, kam dáváme sportovní vybavení, když přijdeme domů. A mimo to se tak popisuje, jak vypadá hromadný start v triatlonu. Všichni naskáčeme do vody ve stejný moment – ideálně, když jsou ženský a chlapi dohromady, to je úplně nejlepší – a začneme se tam mydlit hlava nehlava. Letos ve Žďáře na olympijském triatlonu vybíhal z vody Petr Vabroušek s obrovskou boulí, protože dostal loktem nebo kolenem do hlavy. Takže to je pračka: skáčete všichni do vody ve stejný moment a perete se o jednu bójku.

Tak teď jsme udělali skvělou reklamu plavání na triatlonu pro úplné začátečníky.

Výborně. Každopádně pokud jsme nezmínili nějaký termín, tak nám určitě napište. A pokud to bude něco speciálního, napište prosím přímo mně, ať můžu příště nachytat Sama.

Jsem zvědavý, s čím lidi přijdou.

A dostali jsme se k tomu, jak začít s plaváním a jak se dostat do své první pračky.

Myslím si, že začít s plaváním je asi to nejtěžší, protože strašně záleží na tom, jakou má člověk sportovní historii. Pokud nikdy neplaval, ani na základní škole nebo ve školce, myslím, že by měl hned oslovit nějakého trenéra. Když neumím plavat, je to jasné. Hlavně si můžeš vybudovat nějaké špatné návyky, když to budeš zkoušet sám, takže bych spíš šla cestou, ať mi někdo ukáže, jak se to dělá správně. Nemusí to být hned kurz na 10 týdnů, ale třeba jednou dvakrát. Já jsem to takhle udělala: dala jsem si individuální trénink s trenérem s tím, že za 14 dní jdu na svůj druhý triatlonový závod a potřebuju se rychle naučit plavat kraulem. Pak jsem si dala druhou lekci za měsíc, třetí za další měsíc a mezitím jsem trénovala to, co mi řekl. Nemusí to být úplně soustavná činnost, ale radši bych to od začátku dělala správně než špatně.

To je dobrý tip na trenéra. Já jsem to měl tak, že jsme se plavat naučili na základní škole – myslím, že v první nebo druhé třídě, už si to moc nepamatuju – a to bylo všechno. Plavat jsem začal, až když jsem přemýšlel nad triatlonem. Můj první trénink vypadal tak, že jsem šel na bazén a uplaval nějakých 1 000 metrů čistě prsa, průměrným tempem přes 2 minuty, 2:30 nebo něco takového. To bylo moje první seznámení s plaváním.

Je pěkné se na to podívat zpětně, když si řekneš, že včera jsme spolu na tréninku plavali za 1:40, celé kraulem. Nějaká ta cesta už tam je. Ale u plavání si myslím, že to fakt záleží na historii a je třeba to zvážit. Plavání je super v tom, že skoro nic nestojí. Počáteční investice jsou plavky – ty má asi každý – brýle a vstupy na bazén.

Vstupy na bazén, ano. A třeba těch pár hodin s trenérem aspoň na začátek.

To je pravda. Záleží, jestli se člověk dá cestou trenéra, nebo ne. U plavání mě napadají ještě další věci. Nelekněte se toho, že třeba tady u nás v Brně je v zimním období někdy strašně těžké najít čas, kdy v bazénu nikdo není. V zimě je tam hodně lidí v každé dráze a občas to může být až nepříjemné. Tady bych chtěl jenom říct: nebojte se toho. Zkuste si najít jiný čas, zkuste jít na bazén víckrát, než si řeknete, že vás to fakt nebaví. Mně se strašně osvědčilo vyzkoušet si ráno, přes oběd i večer a v rámci rána zkoušet různé časy. Zjistil jsem, že od 6:40 do 7:30 je bazén docela prázdný. Díky tomu jsem měl časové okno, ve kterém jsem trénoval a věděl jsem, že tam lidi nejsou, a je to super. Ale musel jsem si k tomu dojít. Nesměl jsem se nechat vystrašit tím, že ježiš, tam je tolik lidí, já na ten bazén chodit nebudu.

Nebo se podívat na rozpis bazénu. Taky jsem dlouho nechápala, že bazény mají rozpis a můžeme se dopředu podívat, kolik drah je volných a kolik rezervovaných. Bazén se dělí se školou, se školkou, s aquabelami, s potápěči a se všemi těmi věcmi. Takže je fajn podívat se na rozpis a najít si místo. Je to úplně jiný zážitek, když máme dráhu sami pro sebe. Je to parádička: sobota ráno, nikam nespěcháš, pěkně si zaplaveš a máš z toho krásný den. Na rozdíl od toho, když po práci utíkáš do bazénu, je tam 10 lidí v dráze a máš z toho akorát špatnou náladu. Takže je fajn to vyzkoušet, nenechat se odradit a zkusit to přeplánovat.

Přesně tak. A pokud zjistíte, že vás nebaví počítat kachličky o samotě, zkuste si najít nějakou skupinku, se kterou můžete plavat. Ty skupinky mají většinou vlastní dráhy, takže se tam tolik nemotáte s jinými lidmi. A může to být o něco zábavnější, protože trénink bude mít i sociální aspekt.

Napadá tě ještě něco k plavání? Čeho by se posluchači neměli leknout?

Co se týče vybavení, o neoprenech se pobavíme v jiné části podcastu. A vzhledem k tomu, že je teď zima, to trošku přeskočím, ale v létě nebo na jaře je dobré začít trénovat plavání na otevřené vodě. To je taky velký strašák. Já to přiznám: já se bojím koukat pod vodou, když tam nic nevidím. Když je to moře a je průzračné, tak je to fajn. Takže se mi hrozně líbí, že s naší skupinkou chodíme plavat pravidelně, každý čtvrtek společně na otevřenou vodu. Je to bezpečnější, někdo hlídá věci a společně se učíme orientovat se na otevřené vodě a plavat v neoprenu, což je taky trošku specifické, protože máme omezenou hybnost. Takže za mě určitě dobré to na jaře zařadit. A další důvod, proč si najít skupinku, se kterou budu plavat.

Tak jo, to jsme měli plavání. Další disciplínou v pořadí je kolo. Musím si hned kupovat kolo, abych mohl začít jezdit na kole?

Na kole jezdím, ale jak jsme zmínili v úvodní epizodě, kterou si možná poslechněte, pokud jste to ještě neudělali – popisovali jsme v ní naše začátky s triatlonem – já jsem opravdu nevlastnila vůbec nic. Ani kolo, ani helmu. Koupila jsem si asi jen brýle na plavání a takhle jsem šla na svůj první triatlon. Takže je fajn koupit si kolo, ale dá se to udělat i jinak.

Taky si myslím, že pokud si to člověk chce zkusit, jestli ho to vůbec baví, půjčil bych si kolo v rodině, od kamarádů, možná i v půjčovně, vyjel si na silnici a zkusil si, jestli mě baví jezdit mezi auty a řešit dopravu. Než abych hned kupoval – co si budeme nalhávat, triatlonové kolo je ta největší investice. Takže bych se asi vydal cestou, že si ho půjčím.

Já jsem si třeba na loňskou Poreč půjčila časovku. Myslím, že na Czechmanu půjčují časovky, a našla jsem ještě asi jednu takovou půjčovnu. Vím, že IRONMAN 70.3 Hradec Králové taky nabízel půjčení přes nějakého zprostředkovatele. Není ale ideální půjčit si kolo den před závodem.

To ne.

Já jsem měla časovku půjčenou měsíc, abych se to naučila a zkoušela si to. Časovku dodnes nemám, minulý rok jsem na ní jezdila jeden měsíc. Ty máš svůj časovkářský speciál, svoji úpravu. Ale i kolo i neopren se dá půjčit v půjčovně, případně od kamarádů. Moje první zkušenost se silničkou bylo půjčené kolo. Pak jsem si koupila kolo v bazaru za 28 000 a na něm jsem jezdila rok, jezdila jsem na něm i závody. Takže asi není nutné hned si kupovat kolo za čtvrt milionu, i když je to samozřejmě fajn – za to se nezlobím.

Je to tak. Pokud máme první trénink a zajímá nás, jestli nás to vůbec bude bavit, kolo bych si půjčil. Co bych ale nepodceňoval, je bezpečnost na kole. Určitě mít dobrou helmu a světla na kole. Člověk chytne defekt, čas běží, najednou se vracíte domů za tmy, nemáte světlo a začíná to být hodně špatné. Takže na začátku bych spíš nepodceňoval bezpečnost, než řešil, jestli mám hezké kolo.

Je to tak. A určitě bych nečekala dlouho s nášlapnými pedály. Já jsem dlouho nedokázala pochopit, proč tam ty nohy musejí být napevno, a hrozně mě to stresovalo. Ty začátky jsou nepříjemné a asi není jiný způsob, jak se to naučit, než že párkrát spadneš s tretrami.

Když jsem se učil, nespadl jsem, ale od té doby jsem už dvakrát spadl, protože jsem nevycvakl.

Myslím, že to se stane každému.

Když začala jezdit na kole Terezka, moje přítelkyně, trénovali jsme tady v obýváku pořád dokola vyšlápnutí a zacvaknutí, aby si na to zvykla a získala v tom sebevědomí. Neznáme nikoho, kdo by to nezvládl – nakonec to zvládne každý – ale je dobré si to natrénovat.

Já jsem z toho měla pořád strašný stres a pak jsem až o sezónu později zjistila, že jsem to měla špatně. Měla jsem nějak špatně namontované pedály nebo nášlapy na tretrách. Myslela jsem, že nefungují, tak jsem koupila jiné, a ty jsem tam nějak obráceně namontovala. Bylo to celé špatně a pořád mi to nešlo vycvakávat. Měla jsem z toho strašný zbytečný stres a na každé křižovatce jsem vycvakávala už 500 metrů dopředu a všichni se mi smáli. Pak jsem si to fixla a od té doby je to fakt v pohodě. Bála jsem se toho třeba rok. Kvůli tomu jsem třeba nechtěla jet silniční závody, protože jsem se bála toho vycvakávání.

Vidíš, to mě nikdy nenapadlo nějak řešit. Ale je to dobrý tip – nepodcenit to.

Máme plavání, máme kolo a jako poslední je běh. Jak začít s během?

Myslím si, že běh je z těch tří úplně nejjednodušší – nazuješ boty a jdeš si zaběhnout. Co bych u běhu osobně nepodceňoval, je výběr bot. Jestli bych na začátku do něčeho investoval peníze, tak právě do bot na běhání. Běh má největší – jak se to česky řekne – impact, dopad na naše tělo. Zatěžuje tělo úplně nejvíc a myslím si, že dobré boty jsou tam důležité. Sám jsem se na tom vypekl, když jsem si řekl, že si koupím levné běžecké boty. Uběhl jsem v nich 100 kilometrů a pak jsem se strašně trápil. Takže u běhu bych nepodcenil boty.

A zjistit, jestli mě baví běh, je úplně jednoduché – prostě vyběhněte. Když mě to nebude bavit, zkusil bych si zase najít nějakou skupinku. Do běhu je strašně jednoduché začlenit sociální aspekt, protože během většiny běhů není vůbec problém se bavit. Nedělní long runy najednou můžou být mnohem zábavnější.

To funguje, teď obzvlášť přes zimu, kdy máme spoustu vytrvalostních běhů. Je ideální chodit na společné dlouhé běhy, kde běžíš na dvojku a pokecáš. A na jaře a v létě se to transformuje do rychlejších tréninků na dráze, kde to zase funguje tak, že když máš skupinku, hecuješ se k lepšímu výkonu. Samozřejmě v případě, že tam nejsi ten nejrychlejší – ale i tak, protože tě někdo honí za zády. Takže skupinka je fajn. Ale někdo třeba rád běhá se sluchátky, poslouchá náš podcast a vyběhne si. Proč ne?

U bot bych osobně šla do nějaké běžecké specializované prodejny, ať mi poradí. Setkáváme se s tím na dráze, že tam lidi pořád chodí běhat v karbonkách, což taky není úplně ideální.

Určitě. Pro objemové vytrvalostní běhy to není vhodné.

Pořád mít karbonovou botu na noze – už je řada studií, nebo se o tom hodně mluví, že to není ideální mít na všechny typy běhu. Takže asi do běžecké specializované prodejny, sdělit jim svoje potřeby a vyzkoušet si botu na noze. To se mi osvědčilo, protože to je podle mě nejdůležitější: vybrat si pěknou botu. A ne jen tu, co je zrovna někde ve slevě.

Přesně tak.

Super. Za mě z toho, co jsme řekli, vyplývá, že nejdůležitější je zjistit, že mě to bude bavit. Říkali jsme na začátku, že je rozdíl mezi triatlonem a tréninkem na triatlon. A trénink na triatlon je spíš delší, hodně dlouhá cesta a vyžaduje hodně času. Pokud se rozhodnu, že mu ten čas chci věnovat, musím zjistit, že mě to fakt baví. Když mě to nebude bavit, bude to peklo.

Myslím, že celým tím, co jsme si teď řekli, se nesla taková myšlenka, že když si člověk najde skupinku, se kterou bude moct trénovat, má větší šanci, že ho to bude bavit. A myslím, že to oba můžeme jenom podepsat. Oba jsme členy týmu Movement tady v Brně. A co si budeme, společné tréninky jsou prostě zábavné, víc se vyhecujeme, pokecáme, probereme u toho dalších x triatlonových i jiných věcí a je to větší zábava. Skupinek tady u nás v Brně je samozřejmě mnohem víc – teď mě napadá třeba běžecká skupina Running Zone – je jich strašně hodně. Takže zkuste si nějakou najít a přidat se. Uvidíte, že vás to bude bavit mnohem víc. Třeba jenom na jednu disciplínu: cyklistická skupinka na společné vyjížďky, nebo běžecká skupinka na společné běhy.

Shodli jsme se na tom, že nás v letošní sezóně – já už jsem myšlenkami v příštím roce – hodně bavilo to, že jsme trénovali společně. A nejen my dva, bylo nás víc, měli jsme společné závody, společné cíle, společně jsme to řešili a bavili jsme se o tom, tak jako se bavíme teď. Takže to byla asi naše motivace a to je to gró. Ale pokud člověk není tak společenský, nebo ho zrovna nebaví faktor společného trénování, motivace může být úplně cokoliv jiného. Někdo má za motivaci konkrétní závod, který si vybral, někdo změnu životního stylu nebo naučit se něco nového. Těch prvků tam může být víc.

Je super správně si definovat, co mě vlastně motivuje k tomu, abych každý den šel na ten bazén, i když je tam spousta lidí, příště to nevzdal a vrátil se tam znova. Takových momentů je hodně a budeme se s nimi v tréninku setkávat pořád, každý den.

Já dneska budu muset jít běhat, až bude tma a zima, a dost možná se mi taky nebude chtít a řeknu si, proč to vlastně dělám. Jestli mám tu motivaci, i když trénink zrovna nemá pěkné podmínky. Není to pořád jenom sluníčko a hezký výběh na dvojku s kamarády. Občas je to náročné, takže je dobré si dobře definovat svoji motivaci, aby mě to bavilo pořád. Protože i když trénujeme ve skupinkách, v mém případě, když se blížil závod, jsem jezdila všechny tréninky sólo. Tam už jsem to byla jenom já, každý den na kole někde čtyři hodiny, úplně sama, a bavilo mě to. Bavilo mě to stejně, jako když trénujeme spolu.

Myslím si, že ještě jedna věc dělá do budoucna jednodušší chodit přesně na tyhle tréninky ve tmě a v zimě. A to je, že člověk už je na to nějakým způsobem navyklý – vybudovali jsme si návyk trénovat každý den. Získali jsme nějaké momentum a z něj do budoucna čerpáme. Takže si myslím, že výsledkem období, kdy člověk s triatlonem začíná, by mělo být i to, že si vybuduje návyk trénovat, získá momentum a pak se sveze na vlně, kterou si sám vytvořil. I to může být zdrojem toho, jak si každý další trénink udělat jednodušší.

Já to hodně vidím teď, od září. Nemám tréninky psané od trenéra – po závodě jsem měla tréninkovou pauzu a teď trénuju tak nějak sama. A to je přesně ono. Mám rozepsaný tréninkový plán na příští týden a už jsem si vytvořila návyk, jak ho plnit, což mi taky chvilku trvalo. Začínala jsem s menšími tréninky, kdy mě trenér učil jenom plnit plán. A teď tam nemám tu vyšší moc, která mi to určuje, a mám si to říkat sama. Tak nad tím začnu spekulovat: dneska je zima, už je tma a trošku prší, kdybych radši šla do posilovny. A už je tam prostor pro mozek, aby přemýšlel, jestli je to ten nejlepší plán na ten den. Tady mi přijde dobrý ten zvyk: mám svůj plán, zkusím ho plnit, naučím se jet podle tréninkového plánu a udělám si z toho zvyk. A když mám ten zvyk, mozek nemá prostor spekulovat nad tím, jestli je zima, nebo ne, a jestli mám ten trénink dát.

Super tip. Otevřela jsi vlastně téma mít, nebo nemít trenéra.

To je dobrá otázka. Já bych se tím asi úplně netrápil. Pokud je mým cílem zúčastnit se lokálního krátkého triatlonového závodu, abych zjistil, jestli mě triatlon vůbec baví, myslím si, že to každý zvládne sám bez trenéra. Na druhou stranu, pokud moje motivace slábne, trenér může pomoct. V angličtině se tomu říká accountability buddy. Je to přesně, jak jsi říkala, ta vyšší moc, která se na tebe kouká, a ty vůči ní máš něco plnit. Takže to může být dobrý zdroj motivace. Ale zase na třetí stranu si vždycky říkám, že pokud by tohle měla být moje jediná motivace, tak bych triatlon asi neměl dělat.

To můžou dělat profíci, kdyby se tím živili. Ale tohle by neměla být tvoje motivace – plnit něčí plán.

Přesně tak. My se tady bavíme o levelu, kdy to děláme pro zábavu. Kdybych to měl shrnout, myslím si, že trenér je super věc, ale až u delších triatlonů a od chvíle, kdy si řeknu, že to chci posunout do další fáze a brát to vážněji. Když je můj cíl zkusit si lokální závod na velmi krátkých distancích, asi bych se tím úplně netrápil.

Důležité je vybudovat si návyk. Takže si třeba definuju, že v pondělí budu chodit plavat, v úterý mám tréninkovou běžeckou skupinu nebo se přidám do nějakého běžeckého kurzu, ve středu půjdu do posilovny, ve čtvrtek na trenažér nebo na kolo – a takhle si vybuduju vlastní návyk. A když zatím nevím, co tam mám trénovat, něco zjistím třeba od nás, něco si vygooglím, nebo mi pomůže nějaká tréninková aplikace nebo ChatGPT. Nějak si poradím. S trenérem je to samozřejmě mnohem jednodušší, protože mi se vším poradí a přemýšlí za mě. Ale pokud zrovna nemám zdroje…

Je to investice.

Je to investice, takže se to dá určitě zvládnout i jinak. Nebo stačí jenom tréninkový kamarád – pustit se do toho s někým je strašně super. Já jsem trénovala s kamarádkou na první půlku a vůbec na první závod jsme šly spolu. Vymýšlely jsme, co si vezmeme na sebe na plavání, pak na kolo, ježíš, jak to uděláme. Taková parta s někým je dobrá. Nebo když se domluvíme, že jdeme na bazén a máme tam být v osm – kdybych šla sama, přišla bych třeba v půl deváté a už by mi uteklo okýnko, kdy v dráze nikdo není. Ale když jsem s někým domluvená, mám tam pevný čas. Nemusí to být tréninková skupina, může to být třeba jenom jeden člověk.

Mě k tomu ještě napadla jedna věc. Když má zase člověk moc motivace začít a chce do toho jít hr, hr, trenér může být dobrý v tom, že mu řekne: hele, dobrý, ale jít běhat půlmaraton, když jsi předtím nikdy neběhal, není dobrý nápad. Když máš moc motivace, chceš začít trénovat z nuly třeba 10, 12 hodin týdně. A je dobré mít někoho, kdo ti řekne, že to je možná trošku moc na začátek, že je potřeba na trénink nějak najet a mít přípravné období. Taky jsi zmínila aplikace – i ty už dnes umí tohle říct. Takže mít nějaké zrcadlo, které ti řekne, že tohle je možná moc, když máš motivace hodně, taky nemusí být špatné.

Nebo tě navede správným směrem. Setkala jsem se s tím, že měl někdo tendenci trénovat na triatlon tím, že bude dělat triatlon. Bavili jsme se o tom: mám závod příští neděli, tak si ho dneska dám nanečisto. To taky není správná cesta, jak natrénovat na triatlon – dát si týden před závodem ten závod nanečisto. Samozřejmě to nevíme, protože nemáme tréninkové zkušenosti, a v tom nám může pomoct kamarád, někdo, kdo už zkušenosti má, náš podcast, nebo trenér, který nám to naplánuje. Takže trenér určitě ano, ale pokud se snažíme limitovat počáteční náklady a investice, dá se do toho pustit i bez něj.

Snažíme se jenom vysvětlit, že triatlon není takový strašák, jak to může vypadat. Nepotřebujeme mít čtvrt milionu na účtě, trenéra, výživáře, maséra, fyzioterapeuta a ještě deset lidí v týmu kolem nás, abychom si mohli jít zajet nějaký lokální závod tady v Blansku.

To určitě ne.

Ani IRONMANa – to taky zvládneme i bez toho.

Na IRONMANa už bych do toho asi takhle nešla, ale řekl jsi to úplně přesně.

Zmínili jsme tréninkové aplikace. Tady bych ještě dodal, že bych od úplného začátku doporučil tréninky si nějak zaznamenávat, ať už je to cokoliv. Ať si jdu zaběhat na 10 minut někam do Lužánek tady v Brně nebo do parku, nebo jdu poprvé plavat. Důvod je ten, že je strašně dobré mít data, abych se za pár let mohl podívat zpětně na to, kde jsem byl předtím. Mně se to teď několikrát strašně osvědčilo. Otevřel jsem Stravu, podíval se zpátky a říkám si: tyjo, já jsem kdysi plaval přes 2 minuty a teď plavu průměrné tempo třeba 1:41. A teď jsem v bodě, kdy nějakým způsobem stagnuju a nikam se neposouvám. Ale díky tomu, že jsem si tenkrát tréninky zapsal a mám o tom záznam, vidím, že jsem se v dlouhodobém horizontu docela dost posunul. Zpětně mi to udělalo radost, i když si teď říkám, že se v plavání nikam neposouvám, je to blbé a mám z toho špatnou náladu. Můžu se podívat zpětně a říct si: za dva roky jsem se posunul a je to fajn.

Já ráda porovnávám svůj vlastní výkon se svým vlastním výkonem, protože chodím na stejné závody, jenom abych se mohla podívat, jaký je meziroční rozdíl. Porovnávat se s různými lidmi, nebo nedej bože s různými lidmi na různých závodech, je totální nesmysl. Každý závod má jiné podmínky, každý člověk je jiný. Ale porovnat se sám se sebou rok zpátky – i když samozřejmě podmínky tam mohly být jiné, fouká, nebo se prodloužila trať…

Uplavala bójka.

Uplavala bójka, bavili jsme se o tom. Ale je pěkné takhle se srovnat sám se sebou. A přesně jak říkáš – já jsem si Stravu založila až potom, co jsem začala trénovat. Je to samozřejmě totální sociální síť, ale je to sranda. Můžeš se tam podívat rok zpátky. Za chvilku nám Strava pošle roční shrnutí a uvidíme, kolik jsme toho natrénovali a jak se v tréninku posouváme.

Ve finále to ani nemusí být aplikace. Může to být tréninkový deník, papír, cokoliv. Ale je dobré ten záznam mít, nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit. Takže když chcete začít, je to takový můj tip: s čím bych začal, kdybych začínal s triatlonem – založit si deník.

A pokud za rok uvidíš, že ses na kole neposunul tolik, kolik jsi čekal, můžeš začít s trenérem řešit konkrétně tenhle případ: co by sis mohl zlepšit, když z deníku vidíš, že se to neděje.

S tím vlastně souvisí jedno velké téma, které jsme vůbec neotevřeli, a to jsou hodinky. Takže, Kájo, strašně klíčová otázka: potřebuješ hodinky?

Já myslím, že ano. Je to už tak automatická součást vybavení, že nás ani nenapadne to zmínit. Nemusíš mít nejnovější Garmin Fenix Solar, stačí Polar, Coros nebo Apple Watch. Ale potřebuješ mít nějaký záznam o tom, kde a jak rychle běháš. I když víme, že někteří trenéři i na profi úrovni svým svěřencům hodinky na trénink berou a jezdí se na pocit.

Já bych to tvrzení trošku opravil.

Za mě to byla ironie, počkej.

Fakt? Já si myslím, že je nepotřebuješ, i když dnes je to velmi dobrá věc. Abys šla poprvé běhat, můžeš si běh monitorovat i mobilem – mobil už má úplně každý. Zapneš si na Stravě záznam a budeš mít nějaký záznam, budeš tam mít i tempo. Takže nepotřebuješ hodinky k tomu, abys šla poprvé zaplavat, zaběhat nebo na kolo. Ale souhlasím, že je to velmi, velmi dobrá věc.

Okej, na telefonu to jde, ale kdybych běžela půlmaraton, telefon se mi asi vybije a záznam nebude. Hodinky jsou v bazarech, dají se sehnat za pár tisíc. Nebo pokud máte takovou tréninkovou skupinu jako my, kde si věčně něco vyměňujeme a dáváme si navzájem staré vybavení, dá se to sehnat třeba i za pár drobných. Takže bych se tím úplně netrápila a nějaké hodinky si prostě koupila.

Další super důvod, proč se přidat k nějaké skupince. Ale překvapuje mě, že bys začala trénovat bez hodinek. Já bych si je asi pořídil hned na začátku, ale zase si myslím, že to není nutná podmínka.

Takže máme hodinky. A já si pořád v souvislosti s motivací myslím, že je fajn si zvolit nějaký závod, nebo se aspoň orientačně podívat na to, čeho bychom chtěli ten rok dosáhnout. Sama vím, že pokud takovou motivaci nemám, mám tendence říct si: dneska je hnusně a vlastně se mi nechce. Takže bych se podívala, jaký si vybrat závod. Jak jsi říkal, bavili jsme se o tom, že můžou být i menší a lokálnější. Nemusím kvůli tomu cestovat do zahraničí, nemusí to být IRONMAN nebo maraton, ale dát si nějaké reálné cíle na ten rok.

Myslím, že máme Aničku a Honzu, kteří oba na prvních trénincích zjistili, že je trénink baví. A teď je přesně, jak říkáš, dobré si říct: zkusím si nějaký závod. Závod je super motivace k tomu, aby mě tréninky dál bavily, i když je venku hnusně, namrzlo, v bazénu je plno lidí a tak dále. A pro ten můj první závod si myslím, že je dobré zvolit závod lokálního charakteru, kde nebude tolik lidí a nebude taková pračka v plavání. A hlavně tím, že bude kratší, mi odpadne strašně hodně logistických problémů, které se vážou s velkými závody. Doteď jsme vůbec neřešili jídlo, protože si myslím, že pokud člověk chce začít s triatlonem, nemusí ho až tak řešit. Jídlo na závodech je další velké téma – jak to vyřešit logisticky a tak dále. Když si zvolím závod, který netrvá ani hodinku… Třeba teď u nás v Novém Jičíně začali dělat triatlon nadšenci z atletického oddílu. Je to lokální triatlon, netrvá ani hodinu, můžeš tam přijet a potřebuješ jenom horáka. To je asi všechno a je to úplně super. Na seznámení s triatlonem za mě boží. Zkusíte si tam hromadný start, ale není to taková pračka jako na Czechmanu. Zkusíte si depa – to je taky dobré si vyzkoušet předtím, než půjdu na nějaký větší závod – a zase to tam není tak vyhrocené. Takže za mě je jednou z možností, jaký zvolit první závod, právě závod velmi lokálního charakteru.

Na svém prvním závodě jsem fakt jenom byla. Zmiňovala jsem to už v první epizodě: neměla jsem nic svého, všechno půjčené, a prostě jsem skočila do vody. Nějak jsem se dostala dál, sedla na kolo – pamatuju si, že mi tam až na místě někdo dával iontový nápoj, vůbec jsem to nijak neřešila. Na kole jsem šlapala jak o život, držela se za někým a říkala si: tyjo, to je husté, takhle se závodí na kole, takhle to vypadá, to je zajímavé. A běh – prostě jsem uběhla a nazdar. Vůbec jsem tyhle věci neřešila a zjistila jsem, že je to super. Takže bych se toho moc nebála.

Ještě další super nápad, který jsi řekla včera, je, že si člověk jako první závod může zkusit štafetu. Pokud mám strach hned si vyzkoušet všechny tři disciplíny, můžu se stát součástí nějakého štafetového závodu. Díky tomu načerpám atmosféru, která se se závody váže, ale nebudu muset hned řešit všechny tři disciplíny, jen plavání, kolo, nebo běh. I to může být cesta, jak se jednoduše zúčastnit nějakého závodu. Myslím, že Czechman má štafetu, je to tak?

Štafetu, a zrovna tam je to velký závod, kdy myslím štafety startují se všemi ostatními závodníky, takže jsi součástí hromadného startu.

To nevadí, tam pošleš plavce a ty si počkáš na kolo nebo na běh. A přehodíš tu odpovědnost na někoho jiného.

Tak fajn. A co bys doporučil na začátek k nastudování, pokud by se chtěl někdo tomu tématu věnovat trošku víc a přečíst si něco o tom, jak si trénink koncipovat?

Samozřejmě začátky jsou těžké a řekli jsme si, že by měly být spíš jednodušší, že bych měl primárně řešit, jestli mě to vůbec baví – jestli mě baví jít na bazén, jezdit mezi auty, baví mě běh. Ale to samozřejmě vůbec nebrání tomu se dál vzdělávat a čerpat informace. Mně v začátcích strašně pomohla knížka Tréninková bible pro triatlonisty, kterou bych všem doporučil. Jejím autorem je Joe Friel a je to za mě úplně luxusní shrnutí všeho kolem triatlonu, od A až do Z. Samozřejmě v dnešní době je na YouTube strašně moc kanálů, které se tomu věnují. Takže pokud má člověk kromě začínajících tréninků ještě čas, může čerpat informace i z těchto zdrojů.

Všímám si, že i platformy, které používáme, mají kolikrát nějakou vzdělávací základnu. TrainingPeaks má svoji University, kde můžeš projít několika kurzy. Je to spíš orientované na to, jak zadávat a vyhodnocovat tréninky pro kouče, ale pořád jsou tam validní informace o tom, jak je platforma koncipovaná a jak vyhodnocovat svůj trénink. Líbí se mi Athletica, kterou teď zkouším. Ta má absolutně obrovskou základnu – fórum, e-book, kurzy, spoustu věcí. A všimla jsem si toho i u dalších aplikací, které jsem procházela: nejen že s aplikací pracuješ, dáváš si tam tréninky nebo ti generuje tvoje vlastní tréninky, ale je kolem toho přímo vytvořený kurz, jak trénovat a na co se v těch výsledcích dívat. To je taky fajn. Ať si vybereš jakoukoliv aplikaci – pobavíme se o nich v díle o technologiích a triatlonu – můžeš projít jejich kurzem. Já se na to určitě chystám, ale času je málo.

Super tipy. Myslím, že jsme se v téhle epizodě na start podívali tak nějak shora. Hlavní message je, že je dobré zjistit, jestli mě triatlon baví, že není potřeba hned utratit bambiliony za vybavení a že je dobré najít si skupinku.

Nebo svoji vlastní motivaci.

A svoji vlastní motivaci. Ale se skupinkou je to přece jen občas jednodušší a být součástí skupinky přináší i možnosti, jak sehnat vybavení, jako třeba ty hodinky.

Já mám svůj cyklopočítač vyměněný za flašku vína. Díky naší skupince.

Nádherný. Samozřejmě kolem triatlonu se dá řešit strašně moc věcí. Vůbec jsme neřešili témata jako výživa nebo regenerace. Na vybavení jsme se jenom koukli z velkého rychlíku…

Na to se těším.

…a vůbec jsme neřešili systematický trénink a tak dále. To jsou další králičí nory, do kterých se můžeme ponořit, a určitě se do nich ponoříme v dalších samostatných epizodách. Budeme rádi, když nám napíšete vaše dotazy – co vás zajímá a co řešíte – ať nás to trošku navede a nezapomeneme zmínit něco důležitého.

Tak jo, myslím, že to je dneska všechno, co jsme chtěli probrat. Budeme moc rádi, když nám, pokud nás ještě neodebíráte, dáte odběr na platformách, kde jsme – Spotify, Apple Podcasts a YouTube. A taky když nás budete sledovat na sociálních sítích, jako je Instagram a Facebook. Budeme velmi rádi za další zpětnou vazbu a dotazy, jak říkala Kája, hlavně na naši první video epizodu. Tohle je naše šestá epizoda a říkali jsme si, že teď uděláme menší vánoční pauzu, takže do konce roku už od nás nic nevyjde. Takže by bylo hezké popřát našim posluchačům všechno nejlepší do nového roku a krásné svátky.

Přesně tak. Ať vám Ježíšek přinese spoustu triatlonového vybavení, napište si ho na seznam pro Ježíška, a budeme se těšit opět po novém roce s dalšími díly a s naší sérií Jak začít s triatlonem. Tak se mějte krásně, ahoj.

Ahoj.