24# Lucie Kubešová: „Ve vodě jsem nejvíc sama sebou“

Ahoj, já jsem Kája. A já jsem Sam. A vítáme vás u dnešní epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. V dnešní epizodě u nás vítáme výjimečnou ženu, Lucii Kubešovou Leišovou. Lucka je výjimečná plavkyně, trenérka, zakladatelka projektu Swimmie a také autorka knížky Proti proudu. Ahoj, Lucko.

Ahoj, moc děkuju za pozvání.

Jsme moc rádi, že jsi naše pozvání přijala. Ještě předtím, než se vrhneme na povídání o dálkovém plavání a všem kolem něj, máme milou povinnost poděkovat partnerovi dnešní epizody, plavecké speciálce Swimaholic, kde s kódem DRUHAFAZE nakoupíte se slevou 10 %. Děkujeme i všem, kteří kód využijí, protože i tak nás můžete podpořit.

Teď už se podíváme na tebe, Luci. Máš za sebou spoustu velkých věcí, o kterých se nám ani nezdá. Přeplavala jsi Gibraltar, nedávno sis splnila sen a obeplavala Alcatraz, na dálkovém plavání na 40 kilometrů jsi vyhrála zlatou medaili a v ledové vodě na Sibiři jsi na mistrovství světa vybojovala třetí místo. Pro nás běžné plavecké smrtelníky jsou to neskutečné věci.

Co pro tebe znamená plavání?

To je hezká otázka a není na ni úplně jednoduchá odpověď. Asi bych řekla, že je to svým způsobem můj život, i když ne tak úplně – plaváním se primárně neživím, v Čechách to podle mě ani moc nejde. Je to spíš něco celoživotního. Nechci říkat únik, ale kdykoli se mi něco děje, plavání je pro mě opora, základ, ke kterému se vždycky vracím, svým způsobem vášeň. Je to linka, která mě životem hodně provází.

Samozřejmě jsou i chvíle, kdy člověk plavání úplně rád nemá, protože je to těžké. Během závodů jsem se dostávala do situací, kdy jsem byla opravdu na dně. Ale je to něco, co je se mnou neodmyslitelně spjaté, myslím, že vždycky v pozitivním smyslu slova.

Taková nosná linka tvého života.

Ve své podstatě ano. Jak jste říkali, momentálně se věnuju i tréninku jiných lidí. Plavání teď vidím z trošku jiné perspektivy – to, jak ho mám ráda a jak ho vnímám, předávám dalším lidem, a otevřelo mi to k němu zase jinou cestu. Takže ano, dalo by se říct, že je to pro mě nosná linka.

Pojďme na úvod říct něco o tobě, protože naši posluchači tě třeba neznají. Už jsi řekla, že trénuješ plavání a předáváš radost z něj dalším lidem. To všechno děláš v rámci svého projektu Swimmie. Jsi jediná trenérka, nebo je vás víc?

Momentálně už je nás víc. Začínala jsem před pěti lety samostatně a bylo pro mě zajímavé, že skoro každý, kdo ke mně přišel – třeba 90 % lidí – mi vyprávěl dost hororové historky o tom, jak to měli s plaváním, když byli mladší nebo ve škole. Děsilo mě, že mi devět lidí z deseti říkalo: „Ve škole nás topili dřevěnou tyčí,“ nebo „Nikdy jsem se to pořádně nenaučil,“ nebo „V dětství jsem se málem utopila, protože jsem nevěděla, jak mám plavat.“

Tehdy jsem si říkala, že bych chtěla udělat něco, abych obraz plavání aspoň v Čechách trošku zlepšila. Tak jsem založila Swimmie. Chtěla jsem, aby to nebyla jen plavecká škola, která lidi fyzicky učí plavat, ale i projekt, který bude plavání dělat osvětu a snad i dobré jméno – aby se na to lidé podívali a řekli si: „Ty jo, já bych si vlastně chtěl jít zaplavat.“ Proto Swimmie vzniklo.

Teď nás je víc i na sociálních sítích. Když jsem jela za vámi, koukala jsem, že máme na Instagramu 7 500 sledujících, což mi u tak strašně nikového sportu, jako je plavání, přijde úplně super. Už to chce i nějakou přípravu, aby to dávalo smysl. Swimmie tedy vzniklo hlavně proto, abych předávala svoji lásku k vodě dál a ukázala Čechům, že plavání není špatné ani nudné, jen člověk musí vědět, jak na to.

Doplňující otázka – vy trénujete v bazénu? Zatím jsme se bavili hlavně o dálkovém plavání v souvislosti s tebou.

Teď už to není čistě bazén. Letos jsem poprvé začala brát klienty i na volnou vodu a musím říct, že tam jsem jako ryba ve vodě, strašně to mám ráda. Většina individuálních lekcí je ale samozřejmě v bazénu, protože je to praktičtější prostředí – lidé se mají kde převléct a často si nejsou úplně jistí, a v bazénu si můžeš vždycky stoupnout, nebo když ti není dobře, jít ven. Na volnou vodu beru opravdu plavce, kteří tam cíleně potřebují trénovat. Jsem z toho úplně nadšená.

Měla jsi o volnou vodu velký zájem, viď?

Už někdy v lednu jsem si říkala, že musím otevřít skupinu i na volnou vodu. Jen jsem si nebyla jistá, jestli o to bude zájem. Když jsem ji ale vypsala, naplnila se asi za 50 minut a pak jsem lidi spíš odmítala. Lidem, kteří do mé skupiny chodí, říkám, že jsme asi všichni trošku vadní na hlavu. Sejdou se po práci, i když by mohli mít volno, a Vltava, kam chodíme plavat, má třeba 15 stupňů – letos se voda nějak moc neotepluje. A stejně všichni jdou, usmívají se a často jsou to lidé, kteří jdou jen v plavkách a nemají vůbec nic.

Hodně mě to zpátky inspiruje, protože to nejsou žádní profesionálové, a stejně do toho jdou a mají radost, že to můžou dělat s někým dalším. Ale ať to nezní, že jsem zanevřela na bazén, vůbec ne. Nemám asi jediného klienta, kterého bych neměla ráda nebo ho považovala za míň jen proto, že ještě není top plavec. Mám ráda všechny, kdo ve Swimmie trénují, a cením si každého, kdo se nám takhle svěří.

Když o tom mluvíš s takovým nadšením, mám skoro chuť jít si s vámi zaplavat. Kdyby se k vám teď někdo chtěl přidat, kam ti může napsat? Máte vůbec volno?

Momentálně je to tak, že když se ve skupině uvolní místo, napíšu výzvu hlavně přes Instagram – hledáme plavce, cílové tempo třeba 1:55 na 100 metrů v bazénu, musí vydržet trošku horší podmínky, pokud máte zájem, ozvěte se. Teď tedy skupinu spíš doplňuju. Asi na září budu otevírat úplně novou skupinu a ráda bych ji otevřela na nějaké volné vodě, která je trošku teplejší než 15 stupňů, protože tohle je fakt trošku na morálku. Doporučila bych sledovat Instagram, kam tyhle věci primárně dávám. Vím, že je to trošičku nešťastné, protože se k tomu někteří lidé nedostanou, ale když tam něco dám, do hodinky je to pryč. Takže Instagram Swimmie, tam vypisuju úplně všechno.

To je asi docela unikát. My to máme tady v Brně taky – s naším týmem chodíme plavat na biotop, myslím od května. Přesně si u toho říkám, jak jsme všichni hustí, když je v květnu ještě zima, prší, je bouřka, voda je ledová a my tam jak blázni naskáčeme. Pozor, my ale máme neopreny.

Na tom není nic špatného.

Myslím si, že takových skupin je po Česku pomálu. Takže tady máme Brno, my, a Prahu, ty, a naši posluchači aspoň vědí, kam se přijet podívat.

Na obhajobu trenérů – vůbec to není jednoduché. Když máš najednou na starost osm lidí, je samozřejmě podmínkou, že všichni jsou plavci v tom smyslu, že v pohodě uplavou 200, 300, 500 metrů v bazénu a víš, že se neutopí. Z toho asi vyplývá, že neplavci na volné vodě nedávají úplně smysl. Za ty lidi ale cítíš odpovědnost a volná voda je ošemetná. Plavu s nimi, ale pořád se otáčím a vracím se k tomu poslednímu. Člověk také musí vědět, co dělat v nějaké krizi, a myslím, že lidí, kteří tohle umí, je fakt málo. Proto je podle mě málo i těch skupin.

Ty vedeš skupinu venkovního plavání i v rámci své certifikace – jsi trenérka dálkového plavání od světové asociace dálkového plavání, a to je certifikát, který vůbec není lehké získat. Řekneš nám o tom procesu?

Je to zajímavá certifikace, protože na ni člověk dokládá praxi a nějaké úspěchy svých klientů i své vlastní plavecké. Chtějí vědět, že člověk je schopný vytrénovat sebe, ale i někoho jiného. Na základě toho dostane studijní materiály, které mi trvalo prohrabat třeba 200 hodin. Musím říct, že mi to hrozně moc dalo i vědomostně – materiály byly super zpracované a člověk se pořád dozvídal nové fajn věci. Na základě toho všeho je pak připuštěný ke zkoušce, kterou musí na nejvyšší úroveň, kterou mám já, udělat myslím na 95 nebo 96 % – v celém testu může mít asi dvě chyby.

Hrozně na tom oceňuju, že se člověk dobrým trenérem podle mě stává hlavně praxí. A když potřebuje nějaké formální vzdělání, často jsou to kurzy, které mu toho zas až tak moc nepředají. Tady mi naopak i to učení se na zkoušku dalo strašně moc, bylo to hrozně obohacující.

Říkala jsi, že musíš doložit praxi i osobní plavecké úspěchy. Můžeme si říct nějaký příklad? Jak dlouhá má být praxe, kolik svěřenců, co musí umět a co to musí být za osobní úspěch?

Je to rozdělené podle toho, kolik klient pod tvým vedením uplave – jestli je to závod na 2,5 kilometru, na 5 kilometrů a tak dál. Zároveň můžeš doložit i svoje vlastní a hodnotí se ten nejvyšší možný, i v rámci tvého sebetréninku. To je možná moje specifikum, že sama sebe trénuju – někdy zvažuju, jestli je to zdravé. Zatím mi to celkem vyhovuje, ale kdybych se rozhodla plavat třeba Severní kanál nebo něco takového, asi bych to zvážila. Já jsem dokládala úspěchy pěti svých svěřenců plus svoje vlastní a podle toho, který se jim zdá nejpoutavější – doložitelně nejdelší nebo nejnáročnější – ti certifikaci udělí. Hodnotí to komise, která sídlí někde v San Franciscu.

Ty jo. Kolik takových trenérů tady máme?

V Čechách jsem jediná. Ale nechci to takhle stavět – myslím si, že kdyby o tu certifikaci usilovali další trenéři, rozhodně ji udělají. Klidně bychom tu takových trenérů mohli mít deset, kdyby o to usilovali, ale oficiálně zanesená jsem jako jediná Češka. Po světě jich bude podle mě několik stovek.

Je to specifický sport, to dálkové plavání.

Hodně specifický a svým způsobem nikový. Bazénové plavání je podle mě takové na okraji a dálkové je ještě mnohem víc na okraji. Bez ohledu na to, že je to strašná dřina.

Pojďme si tedy říct, co dálkové plavání definuje. Jaký je rozdíl oproti klasickému plavání? Kdy jsem plavec a kdy dálkový plavec?

To je strašně zajímavé. Třeba v Českém poháru začíná dálkové plavání na trati 1 kilometr a pak jsou 3, 5, 10, 20 a 25 kilometrů. Zároveň se ale normálně plavou závody v dálkovém plavání i v bazénu – třeba mistrovství republiky na 5 kilometrů se plave v padesátimetrovém bazénu. Já jsem kdysi dávno plavala mistrovství republiky na 10 kilometrů v padesátimetrovém bazénu. Takže je to asi těžké specifikovat.

Já si myslím, že dálkové plavání je od nějakých 5 kilometrů nahoru. Pak se to ještě dělí na dálkové a maratonské plavání, ale hodně záleží, koho se zeptáš – každá země to má trošičku jinak rozdělené, Američané to mají jinak. A samozřejmě když se zeptáš někoho, kdo běžně plave 30, 40 kilometrů, řekne ti, že dálka je od 20 kilometrů, a někomu, kdo uplave kilometr, budou jako dálka připadat 3 kilometry. Takže je to docela těžké odpovědět.

Jak to máš ty, Luci? Co je pro tebe dálka?

Pro mě asi od 10 kilometrů nahoru. Pětku si jdu tréninkově zaplavat, když si potřebuju vyčistit hlavu – trvá mi to hodinu dvacet a je to takové na vyčištění hlavy. Myslím ale, že člověk má standardy strašně posunuté. Pro mě by na kole bylo 20 kilometrů hodně, ale pro vás je to asi, jako když se jdete po práci projet na pivo.

Na dvacet bych si ani nebral kolo.

To je přesně ono. Myslím, že každý má ve svém sportu úplně jiné standardy.

Minule jsme měli epizodu o plavání v bazénu s Marikou, takže bychom se mohli víc pobavit o plavání na otevřené vodě, konkrétně o dálkovém plavání. Když někdo plave celou dobu jen v bazénu, učí se techniku, postupně se propracovává přes vzdálenosti – 200, 400 metrů, pak kilometr, pak dva – a pak si řekne, že to půjde zkusit na otevřenou vodu: s čím tam musí počítat a co ho na první dobrou nenapadne?

Nedávno jsem o tom dělala příspěvek na Instagram, takže to klidně vezmu z něj, protože jsem o tom hodně přemýšlela. Bazén je principiálně hodně bezpečné prostředí. Jasně, pro někoho je tam voda studená, je tam hodně lidí, ale pořád jsou to čtyři stěny, dno, na které si můžeš stoupnout, a dráhy, podle kterých se orientuješ. Na volné vodě tohle úplně mizí. I kdyby to byl malý rybníček, nejsou tam žádné stěny a nevíš, kdy si budeš moct stoupnout. Když zastavíš, laicky řečeno šlapeš vodu, na dno si nestoupneš. To lidi vyděsí – bezpečí čtyř stěn najednou mizí a nemají možnost si to korigovat.

Další věc je čistota vody. Někdo si řekne, že to bude trošku špinavější, ale ty vůbec nevidíš na dno a nevíš, co je pod tebou – jestli je tam bahno, jestli tam plavou ryby, jestli tam není mrtvola, jako ve Vltavě, z čehož pravidelně děláme srandu. To je samozřejmě vtip, ale člověk vůbec neví, co tam je. V bazénu má pořád čáru a najednou tam není nic.

Pak je důležitá orientace. Když plaveš kraula v bazénu, dýcháš ideálně doleva doprava a bazén ti prostě skončí, protože má zakončení dráhy. Na volné vodě musíš koukat dopředu, zorientovat se a mít body, kam plaveš, abys vůbec věděl kam.

Další věc je teplota vody. Na otevřené vodě se málokdy dostaneme na 27 stupňů, což je standard v bazénech – většinou jen v hodně velkých vedrech na malém rybníku. Vltava má teď pořád 15 stupňů, i po těch obrovských vedrech, která byla ještě před týdnem. A obecně lidi často děsí ten otevřený prostor. Hrozně často mi píšou: „Mám hrozný strach plavat, protože nevím, co je pode mnou. Když chytnu křeč, budu si moct stoupnout? Kam se mám dívat, jak se mám orientovat?“

To všechno jsou věci, které se nezdají, když si člověk řekne, že půjde do rybníka a bude to v pohodě. A když na to není připravený, může to být velký šok a často to lidem způsobuje i úzkost, že najednou nemůžou dýchat. S tím se setkávám hodně často. Lidé mi řeknou: „V bazénu udýchám cokoli, a tady jsem po pětadvaceti metrech strašně zadýchaný.“ Všechno se jim stáhne, protože neví, co od toho čekat.

Nemluvím ani o tom, když člověk plave v řece a má protiproud, fouká vítr a jsou vlny. A vím, že pro hodně lidí je šok, když plavou a najednou se o ně otře ryba nebo řasy. Voda není úplně čistá, takže vylezeš a za plavkami máš celé jezírko. To všechno jsou věci, které se od bazénu hodně liší.

Jen se zeptám, jak to máte vy. Zmiňovala jsi čistotu vody – já konkrétně mám radši, když je voda špinavá a nic v ní nevidím. Strašně mi vadí, když plavu v moři dál od břehu, voda je čistá a já vidím do hloubky, kde nic není. To mi osobně vyvolává paniku. Proto mám radši špinavou vodu, kde hloubku nevnímám a je mi líp. Jak to máte vy?

Já to mám úplně obráceně. V moři koukám na rybičky, to je super, šnorchluju. Akorát se držím u břehu, abych se nedostala do hlubiny a neviděla tu tmu, ale pořád vím, že je to moře a že tam nic není. Ale v rybníce a v řece – bože, v řece – tam mám úplně paniku otevírat oči pod vodou, protože je tam tma a nevím, co tam je.

Takže tady máme dva úplně protichůdné názory.

Přiznám se, že mně je to jedno, takže se nepřikloním na stranu ani jednoho z vás. Co by ale možná pomohlo i posluchačům: když jsem se učila na zkoušku trenéra dálkového plavání, byla tam kapitola, která se jmenovala Marine Life, obecně o životě ve vodě. Autor tam psal, že ty jsi v tom prostředí host zvířátek, a ne obráceně. Přiznám se, že je to taková blbost, ale strašně mi to pomohlo. Já narušuju prostředí rybám a všemu, co tam žije. Od té doby si říkám, proč bych se měla šílit z toho, že pod sebou vidím rybu – je to úplně přirozené. Dřív mi to hodně vadilo, ale v hlavě jsem si to přesměrovala: cokoli tady plave, má asi větší právo tady plavat než já.

Jinak jsem si na to asi zvykla. Nechtěla bych ale plavat v něčem, co je průmyslově znečištěné. Plavala jsem třeba závody v Hudsonu kousek za New Yorkem a tam je velký boj s tím, že tam různé rafinerie vypouštějí věci. To by mi hodně vadilo – oleje, skvrny. Ale přírodní bordýlek je za mě dobrý.

Předpokládám, že se před každým závodem dělají testy kvality vody, ne?

Záleží. Dneska už z logiky věci závody v Rusku nebudou, ale tam to bylo tak, že to byly opravdu závody v zimním plavání, venku bylo třeba mínus 25 a řeka měla takovou vrstvu ledu, že po ní jezdila auta, normálně džípy. Do té řeky uprostřed města vysekali bazén 12,5 krát 25 metrů, který jim pořád přemrzal, tak ho přečerpávali. Zajímavé je, že v létě se tam nesmělo koupat, protože tam byl výskyt bakterie E. coli, a na zimní závody to nějak zázračně povolili. Já jsem ji tam mimochodem chytla, takže jsem byla doma dva měsíce na antibiotikách a byly to docela nehezké časy. A potom, když to rozmrzlo, to zase zakázali.

Strašně záleží, kde člověk plave. V nějakých nezápadních zemích je to někdy na punk, ale zažila jsem i v Evropě závody, které nebyly úplně dobře zajištěné, a jinde zase závody, které byly zajištěné super. S testy kvality vody mám zkušenost, že si to pořadatelé někdy trochu přiohnou.

Říkali jsme si, že všechny tyhle jiné podmínky na otevřené vodě můžou člověku vyvolat paniku – je to neznámé prostředí a nějak na něj působí. Co můžeme my jako plavci, kteří se chystají na otevřenou vodu, udělat, aby k panice vůbec nedošlo? A když už k tomu dojde, jak se mám chovat a co mi v tu chvíli může pomoct?

Když to rozdělím na to, co dělat, aby k tomu nedošlo: vždycky říkám – a možná se to bude zdát úplně očividné – jít nejdřív plavat na venkovní bazén. Pořád tě objímají čtyři stěny, ale jsi na vzduchu. A když plavete kraula a dýcháte, koukejte kolem, protože tam máte stromy a jste obklopení přírodním prostředím. To z vnitřního bazénu udělá hodně. Pak třeba po pár týdnech přejít na volnou vodu, a tam zase říkám, že je vždycky lepší nějaký menší rybníček obeplavat kolem dokola, aby člověk věděl, že si může stoupnout. Asi nejhorší a podle mě zaručená panika je, když člověk jde někam do hloubky a vezme to cross, úplně napříč. Takže klidně menší rybníček obeplavat jednou, podruhé, pak to vzít nějakou šířkou, aby člověk pořád věděl, že je za chviličku u kraje.

Důležité mi přijde vždycky plavat s bójkou – nejen kvůli viditelnosti, ale i kvůli bezpečí. Člověk se bójky může chytit, obejmout ji a vždycky ví, že tam má nějakou pomoc. A když i přesto, že si člověk postupně zvyká, k panice dojde, je důležité chytit se bójky, fakt to rozdýchat, koukat se kolem sebe a říct si: za chviličku jsem u kraje, nemůže se mi nic stát, umím plavat, všechno je v pohodě.

Ještě jedna věc mi přijde extrémně důležitá: nechodit sám, když si člověk není jistý. Mít vždycky někoho na břehu a domluvit se s ním na znamení – zvedám pravou ruku, už nemůžu, dělej s tím něco. Znám i případy lidí, kteří si řekli, co na tom může být, šli plavat sami a pak měli velké problémy se vůbec dostat ke břehu.

Podle mě je strašně důležité si říct: mám tady bójku, nic se nemůže stát, v bazénu by mi tahle vzdálenost zabrala pět minut, jsem na kraji, sednu si a rozdýchám to. Nepanikařit, zhluboka dýchat. A ještě jedna věc – myslet ideálně na něco jiného. Říct si: teď se bojím, tak si třeba dám někde kafe a budu se na to těšit, nebo nějakou zmrzku. Odpoutat hlavu a slíbit si něco hezkého. Když to člověk zvládne, je pak na sebe pyšnější a ví, že příště už to bude zase lepší.

Teď jsi popsala akutní situaci – panika v nějakém momentu, chytám křeč, nějaká krize. Jak s tím ale bojovat dlouhodobě? Máme tu dva příklady: já se na moři bojím hloubky, Kája se bojí otevřít oči v řece nebo v rybníce a koukat pod vodu. Je to něco, co ani za roky plavání nemáme překonané, a určitě jsou i jiné věci, kterých se plavci na otevřené vodě bojí a nejsou akutním problémem, ale dlouhodobou věcí. Pracuješ s tím nějak se svými svěřenci ve skupinkách?

Už samotný aspekt toho, že jsi ve skupině, je podle mě strašně podpůrný. Ve skupince mám osm plavců, kteří chodí na střídačku, většinou nás je šest. Hodně se osvědčilo říct to někomu a nechat se ubezpečit: „Hele, já to mám stejně, ale pojď, překonáme to.“ Taková terapie sdílením hodně pomáhá.

A hodně důležité je jít na to fakt postupně. Jestli máš strach z vody, kde nevidíš, nechtěj od sebe, že teď v ní vydržíš 3 kilometry a totálně to prorazíš. Řekni si: vydržím v ní třeba 10 minut a příště 15, a navyšuj to postupně. Nejsou to asi nijak přelomové věci, ale pak zjistíš, že jsi vydržela hodinku, a ani ti to nepřišlo.

Ve skupině si hodně říkáme: „Mně se teď motá hlava, asi budu zvracet,“ a někdo, kdo je vedle tebe, ti řekne: „Jo, mně se chce taky blít.“ A lidé se tomu najednou zasmějou, řeknou si, že v tom nejsou sami, ponoří hlavu a plavou. A pak zjistí, že to uplavali. Zrovna včera jsme měli skupinu, plavali jsme 3 kilometry a holky si říkaly: „Já už nemůžu, to je hrozné,“ a druhá řekla: „Já už taky nemůžu, ale podívej, jak je hezký západ slunce, tak ještě kousek půjdeme.“ Tohle skupinové sdílení, kdy víš, že někdo je vedle tebe, nejsi v tom sama a zase ses o kousek posunula, mi přijde strašně důležité.

Přiznám se, že to tak mám i u sebe s plaváním. Někdy na závodě přijde strašná krize, kterou neznám, a čerpám z toho, že si říkám: „Minule jsi zvládla něco podobného. Teď to třeba bude horší, ale na dalším závodě to zase bude lepší o to, co jsi teď zvládla.“ Takhle s tím pracuju a takhle to učím i lidi a většinou to vychází. Nevím, jestli jsem ti odpověděla, ale fakt na to jít postupně a sdílet to. Vždycky se to zlepší.

Je fakt, že to asi funguje. Letos jsem poprvé sama plavala dokolečka.

A já byl na břehu připravený pomoct.

Přesně. Ale loni bych tam sama dokolečka neplavala.

To je přesně ono. Když pak uděláš dvě kolečka, řekneš si: „Už jsem zvládla dvě kolečka,“ a pak tři. A co je taky hodně důležité – mám s tím problém sama a věřím, že vy budete mít taky – pochválit se za pokrok, i za drobný. Člověk má ve sportu tendenci být na sebe strašně tvrdý a přísný: když jsem teď dala jedna, proč nedám dvacet, co je se mnou? Ale přistoupit k tomu tak, že jsem dala jedna, příště dám třeba jedna a půl a bude to super, protože jsem se posunula. S věcmi, které nám způsobují úzkost, je strašně důležité brát to postupně. A fakt to zabírá.

Luci, plavala jsi v hodně vodách, jen jsme to na začátku nakousli. V osmnácti letech jsi přeplavala Gibraltar, uplavala jsi 180 kilometrů ve Vltavě, teď San Francisco, plavala jsi v různých jezerech – Bodamské, Ženevské. Kde ses nejvíc bála, nebo kde byla nějaká specifická voda? Kde mají nejlepší vodu a kde nejhorší?

To je zajímavé. Nejvíc jsem se bála na Alcatrazu. Jednak jsem začínala v 11 stupních, jednak jsou tam strašné proudy a člověk nikdy neví, kudy kam půjdou. Tam jsem se asi bála i trošku o život. Nejvíc jsem se bála hypotermie a podchlazení – člověk se dostane do fáze, kdy už se o sebe není schopný ani sám postarat. Nebylo to úplně tou vodou, spíš tím, že člověk naplaval někam do proudu a stál na místě.

Bavila jsem se o tom se Samem, než jsme začali. Měla jsem tam jednu situaci: k věznici jsem doplavala celkem v pohodě a za věznicí přišla situace, kdy jsem deset minut plavala na místě v proudu. Hodinky zaznamenávaly, že plavu rychlostí zhruba 4,5 kilometru v hodině, a stejně jsem couvala.

To video jsi dávala na Instagram, ne?

Ano, říkala jsem si, že to video řekne víc než tisíc slov, než bych to popisovala. Strašně vtipné je, že na věznici je jeden jediný nápis a já ho četla opravdu třeba 10 nebo 15 minut a bylo mi úplně jasné, že se nikam neposouvám. Nejhorší bylo, že mi už začínala být strašná zima. Měla jsem s sebou samozřejmě doprovodnou loď se strašně zkušeným pilotem a manželem. Zvedla jsem hlavu a ptala se na lodi: „Hele, já se nikam neposouvám,“ a oni mi říkali: „Ne, ty dokonce trošku couváš.“ Tak si člověk říkal: Ježíš, OK.

Nechci se San Francisca nijak dotknout, svým způsobem to byl neuvěřitelně formující zážitek, ale byl to pro mě výkon, kdy jsem se opravdu hrozně bála, že se něco stane – že se tak strašně podchladím, že nebudu schopná ani říct, že už nemůžu, a někde zmizím.

Jak ses z toho nakonec dostala? Co se tam změnilo, že ses najednou pohnula dopředu?

Zajímavé je, že na videích vypadá obeplutí Alcatrazu hrozně důstojně a majestátně. Já jsem ho z poloviny probrečela – kdykoli jsem zvedla hlavu, strašně jsem řvala a bylo to velmi nedůstojné. Tohle video mám samozřejmě schované pro sebe a nikdy ho nikomu neukážu. Pilota jsem pak prosila, jestli není schopný stanovit jinou trasu, kudy můžu plavat, protože kdybych v tom proudu byla ještě půl hodiny – nemůžu říct, že bych se uvařila, v těch 12 stupních – ale úplně bych se utavila. Nakonec se proud jen někde trošičku přelil, já kousek přeplavala a už jsem zase byla schopná se pohybovat dopředu. Takže člověk musel jen vydržet.

V San Francisku jsem byl. Kromě proudů, které vždycky s nadšením sledujeme na závodě, kde buď padne traťový rekord, protože se chytí správného proudu, nebo naopak, mě napadá jedna věc. Když dojedeš na břeh nebo k molu, je tam strašně moc lachtanů, strašně to smrdí, jsou úplně všude a hrozně řvou. Byli i tam, kde jsi končila plavbu?

Končila jsem v přístavu, to bylo zajímavé. Myslím ale, že mi hrozně pomohlo, že už jsem byla úplně mimo. Myslím, že to byli spíš tuleni. Je to hrozně roztomilé zvíře. Když jsem začínala, jeden vedle mě plaval a říkala jsem si, jak je to ňuňu. Jenomže oni umí kousnout – ptala jsem se ChatGPT, jestli jsou nebezpeční, a napsal mi, že fakt umí kousat. Brian, pilot, který mě doprovázel, se tedy rozhodl, že ho ode mě odežene, a mě to trochu mrzelo. Říkala jsem si, že teď už jsem tady ve vodě úplně sama.

Když jsem plavání dokončila, dotkla jsem se stěny v přístavu – je důležité plavat ze břehu na břeh – ale na loď jsem sama nevylezla, vytáhli mě z vody. Byla jsem tak mimo, že mi bylo úplně jedno, jestli je tam smrad nebo lachtani, vůbec bych to nevnímala. Patnáct minut jsem se neuvěřitelným způsobem klepala, naházeli na mě úplně všechno a bylo mi to jedno. Pro mě jsou svým způsobem triatlonové závody ještě extrémnější a říkám si, jestli lidé na nich nejedou v módu „přežiju cokoli“.

Pro dokreslení situace: říkala jsi, že voda měla 11 stupňů.

Jedenáct, když jsem začínala. Pak se to oteplilo asi na 12, nejvíc jsme naměřili 12,3.

A neplavala jsi v neoprenu?

Plavala jsem v takových pogumovaných plavkách, které mi končily tady u stehen.

Já jsem taky plavala v 11 stupních, na triatlonu. Zkrátili nám trať na půlku, protože voda byla moc studená.

Právě jsem si říkal, že je to normálně proti pravidlům, když si nevezmeš neopren. Byl povinný, bez neoprenu bys nemohla startovat.

Vzít odpovědnost za x lidí do 11 stupňů je teda kruté.

A ještě to zkrátili. Krátký závod měl 1 500 metrů, dlouhý 1 900 a zkrátili to na půlku, takže jsem plavala 700 metrů. Abych posluchače uvedla do srovnání: těch 700 metrů v neoprenu bylo tak akorát. Na konci jsem už necítila nohy a myslím, že mi to stačilo, 1 500 jsem plavat nepotřebovala. Ale ty jsi tam byla ve vodě jak dlouho celkem?

Moje hodinky říkají 2:20. Doprovodnou loď parkují v maríně pod Golden Gate Bridge, a to bylo krásné – začínali jsme a viděli jsme Golden Gate Bridge v mlze. Loď mě převezla na druhou stranu zálivu, ale podmínka byla, že nemůže přijet úplně k břehu, kde jsem startovala. Nechali mě tedy 100 metrů od pláže, skočila jsem a doplavala na pláž. Musíš celá vylézt z vody a zvednout ruce, v tu chvíli ti začne běžet čas, vrátíš se zpátky do vody a začíná tvůj pokus. Už to probuzení, kdy člověk musí skočit z lodi a doplavat na pláž – když jsem do vody skákala, říkala jsem si: Co tady budu dělat ty dvě hodiny, vždyť je to fakt studené.

Hodinky jsem zapínala hned na lodi, takže celkový čas ve vodě mi ukazovaly 2:20. Vzdálenost byla necelých 7 kilometrů, takže vzdáleností to není až tak náročné, jde spíš o proudy a o teplotu vody. Zajímavé je, že mám Apple Watch, kterým úplně nedůvěřuju, ale nějakou stovku mi detekovaly za 57 vteřin, což bych s tím proudem i věřila, a za věznicí zase stovku i za 5 minut. Takže čas bych u přeplaveb dala úplně stranou – ne u tratí v dálkovém plavání, ale u přeplaveb ano. Jsou lidé, kteří zvládnou La Manche za 9 hodin, a jsou lidé, kteří ho zvládnou za 16. Strašně záleží na momentálních podmínkách. Čas je tam vedlejší, ale jak jsi říkala, kvůli teplotě je důležitý čas strávený ve vodě.

Existuje tabulka stádií hypotermie a tam je napsáno, že jakmile má voda pod 12,2 stupně, máš po hodině následky – nemůžeš moc dobře mluvit, jsi zmatená, zapomínáš. Když jsem si to přečetla, říkala jsem si: tak já vydržím dvojnásobek, to bude v pohodě. Nikomu jsem to moc neříkala, ale opravdu jsem na to hodně specificky trénovala, protože tenhle výkon je extrémní ne kvůli vzdálenosti nebo proudům, ale kvůli teplotě vody.

Můžeme si říct, jak ten specifický trénink na teplotu vypadal?

V půlce března jsem začala trénovat u Prahy v jezeře Lhota, které mělo tou dobou 10 stupňů. Začala jsem tím, že jsem vždycky šla na půl hodiny, pak jsem to zvyšovala na tři čtvrtě hodiny, na hodinu. Ještě jsem schválně chodila za ultra špatného počasí, občas na mě pršelo, protože si chceš nasimulovat podmínky, které tě můžou čekat. V San Franciscu bývá strašně často mlha a pošmourno a ten pocit je mnohem tísnivější, než když svítí sluníčko. Vodu ti sluníčko reálně neohřeje, ale pocit z toho je tísnivý a já jsem si chtěla co nejvíc navodit tíseň, kterou budu cítit.

Takhle jsem každý týden přidávala zhruba čtvrt hodiny a než jsem odletěla, dostala jsem se myslím na 2:30, kdy se mi voda oteplila na nějakých 14 stupňů. Takhle jsem si zvyšovala objemy a k tomu jsem si dál naplavávala v bazénu. Asi by se ale slušelo říct, že mám otužilecký základ dobrý – není to z ničeho nic, jsou to dlouhé roky zvykání a můj standard toho, co považuju za studené, je naštěstí trošičku jinde. Hodně jsem na to apelovala i na Instagramu, kde jsem tréninky popisovala, protože se na to lidé hodně ptali. Je fakt důležité říct, že je to dlouholetý otužilecký základ, který jsem tímhle jen trošičku navyšovala.

Tím jsme se trochu dostali k další disciplíně, k zimnímu plavání. Jak bys srovnala přípravu na dvě a půl hodiny v 11 stupních v San Franciscu a na 200 a 450 metrů v zamrzlé řece na Sibiři při mínus 20? Jak rozdílná je příprava na tyhle dvě disciplíny?

Vlézt do vody, která má 0 stupňů, je od začátku čistá bolest. U 11 nebo 12 stupňů to tak není, tam to bolí až s postupem času, jestli je to srozumitelné. Kdežto 200 až 450 metrů v čisté nule je bolest od začátku do konce a člověk o sílu přichází mnohem rychleji. Těch 200 až 450 metrů se dá relativně rychle odplavat, odsprintovat. Trénink je spíš o tom, aby tělo nedostalo úplný šok.

U dlouhého plavání je to spíš postupné zvykání si na chlad, který přichází postupně, není to takový náraz jako u těch 200 nebo skoro 500 metrů. Je to postupné vyčerpávání síly. Zvykání si na studenou vodu je vždycky stejné, ale příprava je na každou z disciplín trošičku specifická. Když jsem tehdy trénovala na 450 metrů v nule, začínala jsem v říjnu, jak se voda postupně ochlazovala, a každý týden jsem si do ní jednou dvakrát chodila zaplavat, dokud jsem se nedostala třeba na 2 stupně, takže si tělo postupně zvykalo na takovou ledárnu. U Alcatrazu jsem věděla, že voda nebude tak studená, ale musím v ní tělo držet dlouho. Na kratších tratích tam není potřeba být tak strašně dlouho.

Já si to vůbec nedokážu představit.

Ještě k dálkovému plavání. My na našich závodech plaveme 1,9 kilometru a řekli jsme si, že teoreticky je to dálkové plavání, protože je to přes kilometr.

Rozhodně je to dálkové plavání.

Myslím ale, že pořád neřešíme problémy, které můžou přijít s tím, jak se vzdálenost navyšuje. Co řešíš v dálkovém plavání na vzdálenostech nad 5, 10 nebo i 40 kilometrů, co nás jako plavce ani nenapadá?

Rozhodně se musíš občerstvovat. V dálkovém plavání se většinou do 5 kilometrů neobčerstvuje, to je rychlejší, plavci to mají za hodinku hotové. Ale je to podle mě hodně individuální – po jak dlouhé době chceš pít a jíst a co vůbec jíst, aby ti nebylo blbě. Někomu vyhovuje pít colu, někomu by z ní bylo blbě. Takže si nastavuješ, co chceš konzumovat, co ti pomůže a co ti naopak dělá zle. Bohužel se to asi nedá jinak než praxí. Mně bylo párkrát po věcech zle, než jsem pochopila, že si je fakt nemám brát. U mě jsou to energetické gely – podle mě je v nich něco, z čeho se mi dělá strašně zle, a já je nemůžu. Místo toho mám nalámané ovesné tyčinky a hodně pomáhají datle. Jsou hodně sladké, a když se vypeckují, člověk je dokáže sníst a je to pro mě fakt rychlá energie. Ale to si člověk musí vyladit.

Další důležitá věc je, co s hlavou. Na 1,9 kilometru člověk hlavu ještě nějak zabaví. 20 kilometrů ale znamená třeba 4,5 až 5 hodin ve vodě. Co má člověk dělat, o čem si má sám se sebou povídat, jestli si má zpívat? A když si člověk začne zpívat, už se toho nezbaví. Mně se na Alcatrazu stalo, že hrozně nesnáším písničku Lemon Tree – mám pocit, že kdysi dávno hrála v Zoufalých manželkách, nějak ve znělce – a najednou, když mi bylo blbě, mi spustila v hlavě a hrála třeba deset minut. Říkala jsem si: Děláš si srandu? Už trpím dost, tak buď v té hlavě zticha.

Ještě si to dělá horší.

Přesně. Ale to se člověku na dálkách stává hodně často. Většina lidí je zodpovědná a trénuje fyzicky, ale často přijde psychická krize. Člověk si najednou říká, proč tohle dělá, že to nemá cenu. Tam je dobré si rozmyslet, nad čím bude přemýšlet – třeba kam pojede na dovolenou, nebo si ji rovnou rozplánuje. Je to několik hodin, kdy musíš hlavu zabavit, a není to jednoduché.

A další věc je, co dělat, když tě něco začne bolet. To asi řeší i triatlonisti, možná ne v plavecké části, ale na kole. Když tě bolí ramena – jestli je to normální bolest, nebo něco, kvůli čemu máš vylézt. Tyhle věci jsou asi trochu odlišné.

Jak vůbec funguje to jídlo? Na kole a v běhu si to dokážeme všichni představit, tam nám nevadí voda. Jak to funguje v plavání? A doplňková otázka – jídlo máš u sebe v plavkách?

U přeplaveb ti ho dávají z lodi. U každé přeplavby, která respektuje mezinárodní standardy a pravidla, se nesmíš dotknout žádné části lodi ani nikoho na ní. To je pravidlo. Hodně to vychází z toho, že přeplavby přes kanál La Manche mají soubor pravidel a všechny seriózní přeplavby je od nich přejímají. Řeší se to tak, že mají kelímek na tyči, předem se s nimi domluvíš a oni ti ho z lodi podají. Mně bylo vždycky proti srsti kelímky odhazovat do moře nebo do jezera, zvlášť když jsem plavala v Ženevském jezeře, které je úplně čisté, takže jsem kelímek vždycky poctivě vracela. A největší bizár byl, když jsem pak láhev s colou házela zpátky na loď, protože mi to bylo blbé. Takže se tam hází i s lahvemi.

Nesmíš se nikoho dotknout a nikdo se nesmí dotknout tebe, takže ti to podávají na tyči. Většinou se obracíš na záda a doporučuje se tím netrávit dlouhý čas. Reálně to znamená, že máš ulomený kus tyčinky, dáš ho do pusy, sežvýkáš a jdeš dál. Mělo by to trvat maximálně do minuty, a když jsou proudy, tak do 30 vteřin – otočíš se na záda, sníš a plaveš dál. Je hodně dobré si to dopředu naplánovat. Rozhodně si nedáš celou sušenku, protože ji ve vodě nesežvýkáš. Když plaveš, jíst nejde – zkoušela jsem to, nejde to. Takže to mít nakouskované a stanovit si, jestli chceš jíst po půl hodině nebo po hodině, a co když krizově potřebuješ něco sníst – jaké je to znamení a co ti mají podat. Není dobrý nápad si to dohadovat až ve vodě. Vždycky je dobré se s tím, kdo tě krmí, domluvit dopředu.

A komunikace probíhá bez vysílačky? Nemáte žádné sluchátko nebo něco?

Když jsem plavala přes Ženevské jezero, což je 13 kilometrů, věděla jsem, že si budu chtít do něčeho kousnout zhruba třikrát. S manželem jsme byli domluvení, že mi jen zvedne tlapku, že po třech čtvrtích hodiny bych už měla. Já jsem pokaždé, když jsem ho viděla, doplavala kousek k lodi, on po mně něco hodil, rychle jsem to snědla a plavala jsem dál. Takže je to hodně o nastavení, plus jsme byli domluvení, že kdyby něco, zvednu pravou ruku. Je to celkem velký nárok na toho člověka, protože na tebe musí pořád koukat. Koukat na někoho 4–5 hodin, jak plave, musí být podle mě horší než to plavat. Ale tahle domluva je hodně klíčová. Když je člověk blbě domluvený nebo si to nesedne, může mu to celou přeplavbu hodně zkazit.

Nakousla jsi už proudy, se kterými ses potýkala. Bavili jsme se o specifikách otevřené vody, ale spíš v prostředí rybníků a našich řek, kde velké proudy nejsou. Co moře a slaná voda? Jaká jsou tam specifika, jak bojuješ s mořskou nemocí a co když jsou velké vlny? Jak vůbec uděláš záběr, aby ses někam pohnula, když jsi ve velké vlně? Mám pocit, že je hrozně těžké plavat, když jdou vlny proti mně.

Když jsi zkušený dálkový plavec, nějak si odhadneš, kudy vlny jdou. Většinou jdou naštěstí jedním směrem. Svým klientům, kteří chtějí jet na triatlon do moře, hodně říkám, že musí u kraula dýchat na obě strany – hodně lidí má problém, že dýchá jen na jednu. Musíš si stanovit, odkud vlna jde, a pak hodně pomáhá dýchat na druhou stranu, abys hned, jak otočíš hlavu, neschytala vlnu. To hodně souvisí i s mořskou nemocí – jakmile se v moři párkrát napiješ, začne se ti dělat zle a máš poškrábané hrdlo od soli. Takže si stanovíš: vítr jde zleva, vlny jdou zleva, budu teď dýchat jen napravo.

Vlny také většinou nejdou hned po sobě, je tam nějaká periodicita. Víš, že máš třeba pět vteřin, tak pět vteřin plaveš rychle, chviličku posečkáš, uděláš jedno tempo a zase pět vteřin rychle. Chce to ale asi znalost a podle mě je potřeba to zařadit i do tréninku – jít si cíleně zaplavat mezi vlny a sledovat, jak se to chová. Dá se to hodně nabrat intuitivně a hodně to doporučuju, když se někdo rozhodne pro triatlon nebo závod v moři: vyzkoušet si to cíleně. Dneska mi fouká vítr odsud, tak budu dýchat jen na jednu stranu, udělám rychle pár záběrů, převalí se přese mě vlna, budu chvíli statický a zase pět záběrů. Takhle se dá dostat relativně daleko. Když jsou vlny obrovské, závody ani přeplavby se většinou nekonají – mají na to nějaké měřítko. I oni jsou rádi, když jim lidé doplavou do cíle a nehodí se do něčeho šíleného. Vím, že jsou piloti, kteří si hodně zakládají na tom, že to lidé nevzdávají, ale opravdu se to dá naučit a nacvičit v tréninku.

Ještě k proudům: sleduješ přes nějakou aplikaci, jaké jsou aktuální proudy? Máš tip, kdyby se někdo chystal plavat na otevřeném moři, jakou appku otevřít a ověřit si, že je všechno v pohodě?

Appku na to nemám, ale hodně se mi osvědčilo tohle: dnes se skoro všude po světě, kde to jde, konají dálkově plavecké závody, a když tam je nějaká organizace, která to zaštiťuje, klidně napsat někomu z pilotů nebo z těch lidí a zeptat se vyloženě na místní zdroj. Nikdy se mi neosvědčilo sledovat nějaký globální zdroj proudů. Třeba na Gibraltaru – myslím, že se jmenují ACNEG, to je ta zkratka, dá se to vygooglit – jim napsat: „Prosím, doporučte mi lokální zdroj, kde mám sledovat počasí a proudy.“ Vždycky to řešit místně, protože ti lidé mají úplně perfektní znalosti. Na Gibraltaru mi říkali, že mají piloty, kteří plivnou do vody a podle toho, kam to jde, poznají, jaké bude druhý den počasí. A je pravda, že to vždycky přesně předpověděli. Kdyby to byl třeba IRONMAN v Barceloně, klidně bych vyhledala nějakou asociaci, která tam dělá závody, a napsala jim. Často to bývá i na webovkách – který zdroj počasí sledovat. Nemá cenu to sledovat přes globální servery, protože oni mají přesnější informace.

Je asi blbé, že i když víme, jaké bude počasí, termín závodu se neposune.

Když není úplný průšvih, většinou se to neposouvá. Je to i proto, že mají podle mě všechno nasmlouvané – kajakáře a veškeré technické zázemí. Chápu, že to není jednoduché.

Strašně často jsi zmínila pojem pilot. Já si pořád představuju někoho, kdo nad vámi létá letadlem. Kdo to vlastně je, proč je důležitý a proč ho máš?

Je to člověk, který tě doprovází na lodi. Ani nevím, proč se mu říká pilot – mohlo by se mu říkat kapitán. Myslím si ale, že proto, že tě navádí z bodu do bodu. Neplavíš se s ním, ale jdeš do bodu. Většinou je to člověk, který by měl být natolik zkušený v dálkovém plavání a zároveň v pilotování, že tě dokáže bezpečně dovést z bodu A do bodu B.

Důležité je také, že Gibraltar nebo okolí Alcatrazu jsou docela velké dopravní tepny pro lodě. Oslovíš tedy asociaci, která ti pilota zajistí a přidělí – samozřejmě to zaplatíš – a oni ti vyřídí povolení. Na Alcatrazu jsem měla samostatný kanál na vysílačce, myslím kanál 16. Pilot má možnost mluvit s piloty okolních lodí a dát jim vědět. Je to někdo, kdo je zodpovědný za to, že doplaveš přesně tam, kam máš, a že se ti nic nestane. Proč se tomu říká pilot, nevím, musela bych se nad tím zamyslet nebo se doptat. Ale fakt si myslím, že je to tím, že tě naviguje.

Luci, jaká byla největší vzdálenost, kterou jsi uplavala?

Bylo to 40 kilometrů v padesátimetrovém bazénu, kde jsem byla první. Byl to závod Českého poháru a je to hodně specifický závod. Buď je tam štafetová čtyřiadvacetihodinovka, kde se střídají týmy – tu jsem myslím plavala rok předtím, měly jsme tým asi pěti holek a ty si stanovíš, po jak dlouhé době se střídáš, ale tým plave 24 hodin nonstop a hodnotí se uplavaná vzdálenost – nebo 40 kilometrů. Tehdy jsem to brala tak, že proč ne. A byl to strašný nápad. Ani tolik kvůli vzdálenosti, i když 40 kilometrů je skoro maraton. Jsem původně z Příbrami a žiju v Praze, tak si vždycky říkám, že je to skoro jako doplavat z Prahy do Příbrami. Autem to jedu třeba 40 minut.

A časově to bylo jak dlouho?

Myslím, že jsem byla 13 hodin ve vodě. Začínala jsem v 10 hodin ráno a končila jsem před půlnocí. Prvních 20 kilometrů jsem uplavala, řekněme, svižně, a druhých 20 už byla fakt krizička. Technicky jsem mohla bazén opustit – to potřebuješ, když 13 hodin jíš a piješ, to nevydržíš – ale bylo to strašně na morálku, protože člověk pořád viděl to samé a točil to dokolečka. Naštěstí mi v hlavě žádná písnička nehrála.

Vtipné bylo, že jsem tam s sebou měla svého nejlepšího kamaráda. Na noze jsem měla čip, protože počítat bazény by se člověk upočítal, a kdykoli jsem udělala obrátku, stěna mi změřila, kolik mám. On to chodil sledovat na obrazovku a byli jsme domluvení, že se zhruba po dvou kilometrech zastavíme, řekneme si, co a jak, napiju se a plavu dál. A když jsem měla asi 30 kilometrů, on tam usnul. Koukala jsem na něj, jak chrápe na lavičce, a říkala si: To si snad děláš srandu. Hrozně mě drželo nad vodou, že si se mnou po dvou kilometrech vždycky přišel popovídat, a teď nepřišel. Říkala jsem si, že ho půjdu probudit, jenže já už nemohla vylézt z bazénu, byla jsem úplně hotová a po svých už nemohla.

A těch posledních 10 kilometrů – vždycky si říkám, jak se lidé nechávají zavírat do temné komory na týden, aby si vyřešili svoje problémy a zamysleli se nad životem. Tohle byla taková temná komora na nějakých 12–13 hodin. Byl to strašný očistec.

Ty jo, to vychází na nějaké 2 minuty na 100 metrů.

Přiznám se, že to byl rok 2015, takže jsem neměla hodinky ani nic takového. Někde to mám rozepsané a prvních 20 kilometrů jsem samozřejmě uplavala stokrát rychleji než druhých 20. Ne že bych nutně tak strašně zpomalila, ale víc jsem stavěla. Myslím, že v posledních 10 kilometrech jsem si po každém kilometru klidně na dvě minuty stoupla, protože jsem byla spíš psychicky vyčerpaná a potřebovala jsem to.

Ale to tempo vůbec nebylo marné.

Na 40 kilometrů ne. Vím, že prvních 20 kilometrů jsem měla myslím za 5:20, takže to bylo fakt hezké tempo, ale pak to bylo velké zpomalení.

Dovedu si představit, že zvládnu nějakou šílenost na kole nebo uběhnu nějakou šílenost, ale v plavání musíš tu hlavu fakt něčím zaměstnat, protože pořád vidíš jen dolů, kde nic není, nebo v bazénu jen kachličky. Hlava se nudí. Na kole se ti mění prostředí, máš kolem sebe krajinu, je to hezké a koukatelné, a v běhu se taky pořád něco děje. Ale u plavání si nedovedu představit, že se nějak zabavím. To je pro mě neuvěřitelné.

Nedávno jsem to taky dávala na Instagram. Mám takový tip, když už fakt nevíš co: vždycky si představuju, že jsem si koupila úplně vysněný byt v nejhezčí lokalitě, kterou znám – pro mě je to Bergen v Norsku. Koukám na fjord, je tam krásný dům a ten byt si vybavuju prémiovým designovým nábytkem. Když se fakt nudím, je to skříňka po skříňce, vázička po vázičce. Člověka to tak zaměstná, že hodina uteče a vůbec o tom neví. Nevím, jestli to bude fungovat na každého, ale vždycky jsem pak se sebou strašně spokojená, že mám krásný byt v Norsku, který teda nemám. Hodinka je pryč a já se trošku dostala z krize. Možná to stojí za to zkusit.

Dovedu si představit, že na 40 kilometrech vybavíš celé město o půl milionu lidí. Jako v The Sims.

To mě nenapadlo. To je hrozné.

Je to kontrast, když to srovnáme s naším posledním plaveckým hostem. S Marikou jsme se bavili o závodním plavání, které taky znáš, a o tom, že myslí na výkon a na záběr rukou. A u dálkového plavání si dopředu připravíš, nad čím budeš přemýšlet, aby ses zabavila, máš scénáře a velkou představivost. To je úplný opak.

Já jsem do patnácti plavala normálně v bazénu, takže to chápu. Ale tam máš na 200 metrů dvě minuty, to je tak strašně krátký časový úsek, že hlavu zaměstnávat nemusíš. Neumím si představit člověka, který by dvě minuty nezvládl se soustředit na jeden výkon. U dálek jsou to ale fakt hodiny, takže je to hodně jiné. V bazénovém plavání se člověk musí soustředit na to, co dělá. V dálkovém plavání tolik nevadí, když každý záběr nebude totálně perfektní. Většinou to má člověk tak najeté, že se na to není potřeba stoprocentně soustředit, a myslím si, že to ani moc nejde.

Pojďme se ještě chvilku pobavit o tvých charitativních akcích, protože mi to přijde hrozně zajímavé. V rámci charitativní akce jsi uplavala 180 kilometrů v deseti etapách po Vltavě a spojili jste se s Kontem Bariéry.

Když jsem přeplavala Gibraltar, to byl rok 2014 – je to už strašně dlouho – hrozně mě tehdy překvapil zájem médií. Všichni se toho hrozně chytli a já si říkala: co kdybych to využila nejen pro svoje zviditelnění, ale i pro něco dobrého? Napadlo mě, co kdybych si takhle zaplavala doma a někomu tím pomohla. S Kontem Bariéry jsme vymysleli, že budu deset dní plavat po Vltavě a uděláme oficiální sbírku pro jednoho handicapovaného člověka. Jmenoval se Radek a myslím, že v sedmatřiceti letech někam skočil do vody a ochrnul. Fakt smůla.

Rozhodli jsme se mu vybrat na pomůcku, které se říká handbike – je to v podstatě kolo, které člověk šlape rukama a v podstatě v něm leží. Jsou celkem drahé a pojišťovny je nehradí celé. A teď to vůbec nemyslím špatně, ale dospělí lidé, kteří si zranění nějak takhle přivodili, nejsou úplně ten vděčný předmět sbírek. Takže jsem fakt cíleně chtěla pomoct někomu takovému. Projekt jsme zmedializovali, lidé posílali peníze do sbírky a nakonec jsme mu vybrali asi 150 000 korun a on si handbike koupil. Dodneška mi každý svátek přeje a posílá mi fotky, jak na handbiku jezdí po Evropě, a já to vždycky úplně obrečím, protože si říkám: Ježíšmarja, reálně jsem někomu zlepšila život.

Strašně krásné bylo – Vltava není úplně teplá ani čistá a já se dost trápila, bylo to fakt náročné – že když jsem doplavala a vylezla z vody, přijel ke mně na vozíku a říkal mi: „Když jsi ty udělala tohle, tak já se do roka postavím na nohy.“ I pro něj to byla motivace: zkusím se sebou taky něco udělat, víc rehabilitovat. Je to pro mě strašná odměna a přiznám se, že i když mi není úplně dobře, vždycky si říkám: reálně jsi někomu pomohla zlepšit život a to ti vždycky zůstane.

Moc hezké. Tohle všechno jsi do detailu popsala ve své knížce, která se jmenuje Proti proudu. Je krátká a moc hezká a moc ji posluchačům doporučuju. Je tam popsaný celý proces deseti etap včetně tvé cesty. Chci se zeptat jen na jednu věc: psala jsi tam, že Vltava umí být úzkostná.

Je tam taková pasáž, už docela před Prahou, kolem Slapské přehrady. Člověk sjede dolů přes zdymadla, myslím, že se tomu tak říká, a potom je tam koridor obklopený relativně tmavými lesy, který se směrem dolů zužuje a je to vyloženě koryto – lesy, skály, jde to dolů a dolů. Člověk tam plave obklopený tmavým lesem a voda je tam hrozně tmavá, moc tam nesvítí sluníčko, pod přehradami je studená, má třeba 12–13 stupňů a proud tam není nijak silný. Bylo to fakt úzkostné.

Dobré bylo, že jsem s sebou vždycky měla loďku a střídali se na ní moji kamarádi. Vždycky jsme přijeli na start etapy, nafoukli loďku a oni na ní chudáci museli pádlovat, motor jsme neměli. Všichni byli hrozně nadšení, ale umí to být úzkostné a hodně pomáhalo, že jsem si měla s kým popovídat. Bylo to drsné, fakt drsné.

To je skvělá práce.

Moc děkuju. Dneska bych do toho asi popravdě úplně nešla.

Ale až ti zase Radek popřeje k narozeninám…

Tak to bude skvělé.

Po deseti letech možná nastal čas svůj úspěch zopakovat.

Chystáš se dokončit Oceans Seven?

To je složitá otázka. Některé závody, které tam jsou, mě zas až tak moc nelákají. Teď se chystám na pomezí Nevady a Kalifornie na jezero Tahoe, které leží skoro ve 2 000 metrech a je nádherné. Když jsem doplavala Alcatraz, jeli jsme se tam podívat, a to bych ráda zvládla ne příští, ale přespříští léto. Trať se jmenuje Vikingsholm a je to taková úhlopříčka jezerem. To jezero nikdy nemá víc než třeba 16–17 stupňů a je to velká nadmořská výška, takže se tam i hůř dýchá. Spíš mám naplánované takovéhle věci. Ještě mám v plánu Øresundskou úžinu mezi Dánskem a Švédskem, což je 20 kilometrů, a voda tam taky není nejteplejší, protože Skandinávie.

Takže mě spíš lákají tyhle věci. Jestli se do Oceans Seven někdy pustím, uvidíme. Je to celkem velký závazek, protože se na ty přeplavby docela dlouho čeká – myslím, že čekačka na Gibraltar je teď asi tři nebo čtyři roky, protože se z toho stávají docela masové věci, stejně tak La Manche. A co asi není úplně známá informace: je tam docela boj o sloty. Člověku přidělí týdenní okno, kdy může plavat, a v tom okně jsou naskládaní třeba tři nebo čtyři lidé, kteří plavou v pořadí, v jakém se přihlásili. Když je člověk číslo jedna a je ten týden dobré počasí, dostane se na řadu hned. Ale když je číslo čtyři a pět dní je hnusně, dostane se na prvního a druhého, na dalšího už ne a na čtvrtého vůbec, takže letí domů.

To mě vždycky hrozně nervovalo. Spíš se snažím vybírat přeplavby, které jsou náročné a dlouhé, ale nejsou tam tyhle stresy – člověk má okno třeba týden a je v něm sám. Určitě bych se tomu nebránila, ale tohle jsou věci, které mě od toho trošičku odrazují.

Ty jo. Opět zakončím tím, že si něco takového vůbec nedovedu představit.

Já si zase neumím představit, že bych jela 100 kilometrů na kole. Občas jedu po Praze 2 kilometry na Rekole a vypadám, jako kdybych právě uběhla maraton, a stejně tak nadávám. Takže si fakt myslím, že je to celé jen o tréninku. Jsem strašně přesvědčená o tom, že cokoli si člověk vezme jako předsevzetí, k tomu se nakonec propracuje.

Luci, mockrát děkujeme, že jsi vážila cestu z Prahy, za nás z takové dálky, a že jsi s námi strávila hodinku a moc pěkně povídala o sportu, jako je dálkové plavání. Myslím, že jsem si to moc užil, povídáš o tom strašně hezky. Na začátku jsem říkal, že mám chuť si s vámi zaplavat.

Děkuju za pozvání, bylo to moc fajn. A jestli takhle někoho nadchnu, tak to je cíl.

Mně to přišlo velmi motivační, mám úplně chuť.

To je krásné. Fakt moc děkuju za pozvání.

Určitě doporučujeme našim posluchačům tě sledovat na Instagramu, kde, jak jsi několikrát zmínila, sdílíš různé tipy na plavání a o plavání. Můžete si stáhnout její knížku Proti proudu v PDF a sledovat její cestu. Budeme ti držet palce do dalších plaveb.

Já taky moc děkuju a chtěla bych říct, že máte skvělý podcast a strašně vám držím palce. Je skvělé, že to děláte, protože je to strašné množství času a úsilí, které lidé asi často nevidí. Klobouk dolů a ještě jednou děkuju za pozvání.

Moc děkujeme a děkujeme také našim posluchačům, kteří poslouchali až do konce téhle epizody. Ještě jednou děkujeme partnerovi dnešní epizody, plavecké speciálce Swimaholic. Pokud se vám dnešní epizoda líbila tak jako nám, budeme moc rádi, když nás podpoříte na platformě Buy Me a Coffee – někde tady se teď objeví QR kód, který můžete využít. A za nás je to dneska asi všechno.

Je to tak. Klasicky jsme nestihli všechno, co jsme chtěli, ale máme úžasné hosty, se kterými se krásně povídá. Tak zase někdy příště, třeba druhý díl. Mějte se moc krásně. Ahoj.

Ahoj.