
23# Libor Meišner: Tour de France - sportovní svátek očima mechanika
15. července 2025
•1h 11min

Pohled do zákulisí triatlonové přípravy očima dvou běžných lidí a jejich zajímavých hostů

15. července 2025
•1h 11min
Jak vypadá Tour de France očima někoho, kdo se stará o kola závodníků? V naší první terénní epizodě, natočené přímo v prodejně Bikepower v Moravské Třebové, jsme si povídali s cyklistickým specialistou Liborem Meišnerem, mechanikem týmu ATT Investments a české reprezentace, o všem, co divák v přímém přenosu neuvidí.
Začínáme Liborovým výletem na Stelvio, kde mu wattmetr ukázal, jak moc nadmořská výška nad 2 000 metrů ubírá výkon, a pak se přesouváme k letošní Tour – k souboji Pogačara s Vingegaardem, k pádu Jaspera Philipsena a k tomu, jak tým přehodnotí strategii, když mu vypadne lídr. Libor vysvětluje, proč je silniční cyklistika kolektivní sport s individuálním vítězem a jak se rozdělují role lídrů, sprinterů a domestiků.
Hlavní část epizody patří práci mechanika. Jak se kola připravují na sezónu a jak se upravují podle profilu etapy, proč si jezdci mezi sebou půjčují kola, jak je to s 7 až 9 koly na střeše týmového auta a jak mechanik ví, které kolo sundat. Mluvíme o Radiu Tour, o podávání občerstvení, o pravidle tří vteřin při podávání bidonu i o mechanickém dopingu a kontrolách termokamerou.
Libor popisuje také to, co následuje po cíli: mytí, kontrolu a přestavbu všech kol včetně rezerv, často až do noci, a ranní dofukování před další etapou. Dozvíte se, kolik lidí se stará o jednoho závodníka, proč si bohaté týmy vozí vlastní matrace, co všechno je v týmovém autobusu a proč jezdci nemají rádi oficiální dresy na časovku.
Na závěr přijdou na řadu bizarní požadavky závodníků – třeba natírání galusek citronem –, cesta českých jezdců na Tour, noční můra každého mechanika a tipy, s čím Libor pomůže v Bikepoweru, včetně testovacích kol a amatérského závodu Bikepower Cup.
Cyklomechanik týmu ATT Investments a české reprezentace, majitel Bikepower
Upravený automatický přepis. Text jsme zkrátili o vatová slova a opravili chyby rozpoznávání řeči, význam zůstal zachován.
Ahoj, já jsem Samuel. A já jsem Karolína. A společně vás vítáme u dalšího dílu našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Je opět velmi speciální – pozorný divák si už mohl všimnout, že se nacházíme v novém prostředí. Pozval nás sem do své prodejny Bikepower partner našeho podcastu Libor. Toho jsme využili a řekli jsme si, že natočíme epizodu přímo tady. Pokud byste chtěli k Liborovi ještě krátký úvod, máme epizodu s číslem 14, kde jsme s Liborem rozebírali, jak si vybrat svoji první silničku a jak na nákup silničního kola. Jak vidíte, v nákupu a prodeji silničních kol se Libor velmi vyzná. Ale dneska se budeme věnovat něčemu jinému. Vítám Libora.
Ahoj, vítám vás u sebe na prodejně v Moravské Třebové a těším se na příjemný rozhovor.
O čem to tedy dneska bude?
Dneska to bude o velkém cyklistickém svátku, který se právě teď koná – o Tour de France neboli staré dámě. Řekli jsme si, že využijeme toho, že se známe s Liborem, který jezdí jako mechanik po různých závodech, ať už s týmem ATT Investments, nebo s českým národním týmem, a povíme si, co to znamená být mechanikem na takovém závodě. I když Libor na Tour de France nebyl, myslíme si, že to může být zajímavé. Takže o tom bude dnešní díl – jaké to je být mechanikem na tak velkém závodě, jako je Tour de France, i o Tour de France samotné.
Ještě než se pustíme do tohoto tématu – Libore, tys byl teď na výletě v Itálii a byli jste na Stelviu. Chtěl jsem se na začátek zeptat, jak se ti tam líbilo, jestli jsi jel poprvé a jak hodnotíš ten legendární výstup.
Na Stelviu jsem byl poprvé v životě. Konečně jsem si mohl tenhle kopec zkusit na vlastní kůži, samozřejmě ho znám z televize, z Gira a z dalších velkých závodů. Užili jsme si to o to víc, že cesta z Bormia na Stelvio byla uzavřená pro běžnou dopravu. Nahoru ne, ale sjezd do Bormia jsme jeli úplně bez aut.
A bez motorek?
I bez motorek, nepotkali jsme tam vůbec nic. Bylo tam pár semaforů, kde jsme raději počkali, ale asi bychom to projeli i na tu červenou. Potkali jsme možná jedno auto, asi nějakého člověka, který tam pracoval nebo něco kontroloval. Jinak téměř nikoho. Oficiálně to bylo uzavřené, ale nahoře stál nějaký fotograf a řekl nám, že to ještě ten den budou otevírat, ať obejdeme závoru a jedeme. Asi jsme tam úplně jezdit neměli, ale trošku jsme zariskovali a užili jsme si sjezd bez jakéhokoli provozu. V tomhle ohledu to bylo docela výjimečné a myslím, že málokomu se tohle poštěstí.
Takže nahoru, dolů do Bormia a zpátky nahoru?
My jsme jeli ze švýcarské strany. Vyjeli jsme nahoru na Stelvio, sjeli jsme dolů do Bormia a pak jsme z Bormia jeli ještě přes jeden kopec, nebo přes sedlo.
Ptám se proto, že tady sedí velcí experti, kteří tam byli několikrát, a dokonce několikrát za jeden den.
Abych byl přesný, vyjeli jsme ho jakoby jedenapůlkrát, protože druhá cesta byla vždycky jenom na křižovatku, kde je hranice se Švýcarskem. Nikdy jsme nedojeli úplně nahoru. A aby bylo všechno exaktní, dojeli jsme vždycky na tu křižovatku, sjeli jsme do Bormia a z Bormia jsme si to vyšlapali. Jestli se tam ještě někdy vrátím, měli bychom ho jet třikrát doopravdy.
Tak to klobouk dolů, protože Stelvio rozhodně dá zabrat. Na kole jsem byl v Alpách a ve velkých horách několikrát, ale letos jsem tam byl poprvé s wattmetrem. Strašně mě překvapilo, že bez wattmetru člověk nedokáže posoudit, jaký vliv má na výkon nadmořská výška. Kdybych wattmetr neměl, řekl bych, že jedu mnohem víc wattů, než jsem ve skutečnosti jel. Nadmořská výška ten výstup prostě strašně ztíží. Pocitově se mi zdálo, že už jedu někde na anaerobním prahu, hodně vysoko, ale když jsem se podíval na čísla, tak vysoká ve skutečnosti nebyla. Fakt jsem strašně pocítil, že je člověk nad dvěma tisíci metry nad mořem. Je to opravdu velký rozdíl oproti stoupáním u nás, která samozřejmě nejsou tak dlouhá, ale sklonem mohou být podobná. Jet je v 2 000 metrech je mnohem těžší.
A převody jsi tam měl ty, co máš normálně na svém kole?
Převody jsem měl standardní. Vozím kazetu 11–30, ale dal jsem si tam 11–34, protože mám převodníky 54/40, a s třicítkou bych se asi dost trápil. S čtyřiatřicítkou to bylo docela komfortní.
Já se přiznám, že na Stelviu vždycky hledám, jestli tam ještě jeden lehčí převod nenajdu.
Je to tak, to se mi taky párkrát stalo, že bych si ještě dal lehčí. Zrovna na Stelviu ale naštěstí moc fakt prudkých pasáží nebylo. Z Prata jsem to nejel a říká se, že tam je výstup ještě těžší.
Švýcarská strana je podle mě nejmírnější. Z Prata jsou to fakt serpentiny, kde mám problém, protože je to ostrá serpentina a musíš šlapat. Myslím, že tam to má nejvíc procent.
Ze švýcarské strany to bylo sice docela dlouhé, ale nebylo to nijak zvlášť prudké.
Takže doporučuješ našim posluchačům se tam podívat?
Určitě doporučuju. Myslím si, že ani já jsem tam nebyl naposledy, a rád bych zkusil všechny tři výjezdy, z Prata i z Bormia, abych to měl se vším všudy.
My jsme tam byli dvakrát a všechny strany jsme jeli taky dvakrát. Jel bych tam klidně znova, fakt pěkný kopec. Jeden den jsme dali tam a zpátky a druhý den jsme zvládli ze švýcarské strany do Bormia, zpátky nahoru a sjet do Prata.
A to jste se tam přesunuli autem, nebo jste byli ubytovaní blízko?
K tomu bylo ještě dalších 60 kilometrů a tisíc výškových metrů, abychom se tam vůbec dostali.
Byli jste ubytovaní v Livignu, nebo v Rakousku?
V Rakousku.
Tak jo, Tour de France – dneska se jede devátá etapa. Zeptám se vás na úvod, jak vás zatím baví?
Abych pravdu řekl, hlavně se těším na souboj v horách. Čekám, jestli Vingegaard nějakým způsobem ohrozí Pogačara, nebo ne. Uvidíme, jak na tom bude Remco Evenepoel, který se zatím předvedl ve výborné formě, zvlášť v časovce. Fandím spíš Pogačarovi, ale na druhou stranu bych byl rád, aby to neměl zadarmo. Doufám, že tam ještě přijde nějaká zápletka a bude to napínavé až do konce.
Já to vnímám úplně stejně. Těch prvních devět etap bylo víceméně po rovině, spíš sprinterských, takže taky čekám na horské souboje, které mi přijdou zajímavější a zábavnější. Teď čekáme celou etapu na to, až se na konci poperou sprinteři, kdežto horské etapy jsou zajímavé po celou dobu.
Je ale vidět, že Pogačar je při chuti a už má dvě vyhrané etapy, i když se ještě nepřijelo do hor, do terénů, kde je nejsilnější. Je to fenomén – dokáže vyhrávat jak v horách, tak v klasikářských etapách, což tady dlouhé roky nebylo. Snad možná Eddy Merckx, nebo pár dalších cyklistů, ale jinak to málokdo dokáže nebo dokázal i v historii.
Já jsem fandil Vingegaardovi. Kájo, komu fandíš ty?
Loni jsem fandila Jonasovi a letos nevím, letos to tolik nesleduju jako loni. Loni jsem zmiňovala aplikaci, která byla hrozně fajn – každý večer, než jsem šla spát, jsem si pustila hrozně krásný patnáctiminutový recap, podívala jsem se, kdo vyhrál, a tak jsem to udělala každý den. Teď už je těch aktivit asi moc, takže to úplně nezvládám.
Já se přiznám, že mi je ještě velmi sympatický tým Alpecin a hrozně mě bavil Jasper Philipsen. Ve třetí etapě ale spadl a už je z Tour venku. Myslím si, že by sprinterské souboje udělal o dost zajímavější, takže mi to bylo osobně hodně líto. Když závodníka vyřadí taková situace v podobě pádu, je to vždycky velká škoda – pro nás fanoušky i pro závodníky, kteří tomu obětují velkou část sezóny a připravují se na to dlouhodobě. Pokud se něco takového stane, zamrzí to. Na druhou stranu je to součást cyklistiky. Je to sice tvrdé, ale je to tak.
Myslíš, že to může ovlivnit náladu v týmu, když spadne lídr nebo favorit? Může to ovlivnit průběh celého závodu?
Určitě záleží na tom, co je to za závodníka – jestli je to lídr týmu, nebo závodník, který je tam od toho, aby lídrovi pomáhal a byl mu k ruce. Pokud se to stane lídrovi, tým musí úplně překopat strategii. Když je to tým, který jede na celkové pořadí a nemá na něj druhého závodníka, musí úplně přehodnotit, co dál. Pak se třeba pokusí aspoň o dílčí úspěchy, vyhrát nějaké etapy. Strašně záleží na tom, kdo z týmu vypadne.
Pokud je to sprinter – málokterý tým má v sestavě dva sprintery. Když tým cílil na rovinaté sprinterské etapy a sprinter vypadne, strategie na rovinaté dojezdy padá a tým se musí soustředit třeba na klasikářské etapy, vysílat víc závodníků do úniku a zkoušet štěstí trošku jinde.
Jasper měl aspoň štěstí, že vyhrál hned první etapu.
No, bohužel ho třetí etapa vyřadila.
Teď jsi řekl spoustu věcí – pomocník lídra, sprinter. Jak je tým nastavený? Já jsem jako laik začala trošku chápat, jak to celé funguje, až loni. Mohli bychom si na úvod shrnout, jak funguje dynamika týmu, kdo určuje, kdo vyhrává, kdo nosí pití, kdo je domestik? Když se na to podívám okem veřejnosti, cyklisté závodí a vždycky jeden vyhraje, a přitom to vlastně není individuální sport. Je to kolektivní sport, ale má individuálního vítěze. Jak to funguje?
Je to tak. Probíhá tam samozřejmě i soutěž týmů, která ale není tolik sledovaná. Jde převážně o jednotlivce, který vyhraje. Princip je v zásadě úplně jednoduchý – je to fyzika. Kdo jede první, má největší aerodynamický odpor, a kdo jede za ním v háku, je schovaný a šetří se. Na tomhle principu to celé funguje. V týmu je určený lídr, ať už na celkové pořadí, nebo na vítězství v etapě, na sprinterský dojezd, a kolem sebe má lidi, kteří mu jedou špici. Pomáhají mu, aby mohl být většinu závodu schovaný, a až ho přivezou pod kopec nebo do cílové rovinky, tam teprve předvede to, v čem je nejsilnější.
A jak se stane, že je někdo určený?
Je to jezdec, který vyniká v určitém terénu. Když bude mít tým silného sprintera, bude cílit na rovinaté etapy a pojede na závodníka, který má předpoklady – silové parametry a tak dál –, aby vyhrál hromadný dojezd. Některé týmy zase cílí na celkové pořadí. Většina týmů má závodníka do rovinatých etap, závodníka na celkové pořadí a nějaké klasikáře. Podle profilu etapy určí lídra, na kterého pojedou. Víceméně je to vždy ten, komu daný profil nejlépe vyhovuje.
Chtěl jsem se zeptat, je v cyklistickém světě něco víc než Tour de France? Je to úplně to nejvíc?
Určitě nic víc asi není, je to úplně to nejvíc. Tour de France je vlastně největší sportovní událost na světě.
Já jen potvrdím tvoje slova, protože jiný cyklistický závod nesleduju, a řekl bych, že skoro ani jinou sportovní událost nesleduju tolik jako Tour de France. Každý rok ty tři týdny zapnu odpoledne televizi, mám to puštěné, sleduju to na sociálních sítích a na internetu. Olympiádu takhle nesleduju vůbec, ale Tour de France mě fakt donutí si každý den sednout k televizi. Nevím, jestli to máte podobně.
Abych se přiznal, mě možná ještě o trošku víc než Tour de France baví jarní klasiky – Flandry, Paříž–Roubaix, Milán–San Remo a další. Přijdou mi napínavější, protože je to jednodenní závod a může ho vyhrát mnohem víc závodníků. Na Tour je víceméně určených pár lídrů na celkové pořadí a velká překvapení se tam nedějí tak často. Na klasikách se může stát cokoliv, je to strašně napínavé a mě osobně to baví ještě víc.
Na Tour jsou ale zase etapy, které se klasikám hodně podobají. Myslím, že v loňském ročníku byla etapa na kostkách. Někdo říká, že je to super a napínavé, někdo zase, že to na takový závod nepatří, protože tam dochází k víc pádům. Pro závodníky na celkové pořadí, kteří se na tyhle jednorázové závody nespecializují, je to náročné – musí to v rámci celé Tour objet, obstát a v ideálním případě neztratit čas. Takže je to pro ně o to náročnější.
Co všechno se musí stát předtím, než se závodník vůbec postaví na start takového etapového závodu? Pojďme se na to podívat z pohledu mechanika. Co všechno musíte jako mechanici udělat – a nejen na kolech – a jak se musíte připravit před závodem?
Z pohledu mechanika jsem nikdy nepřipravoval tým nebo materiál pro Tour de France, ale je to podobné jako na jiných, menších závodech. Na Tour de France je akorát všechno jištěno několikrát. Každý závodník má třeba ještě o jedno kolo víc, než by měl na normální závod, a na všechno se klade větší důraz – na pneumatiky, různé výšky ráfků, převody. Všechno musí být dokonale sladěno. Kola se sestavují podle profilů závodu a podle jezdců, kteří jedou, aby jim co nejlépe vyhovovala.
Sestavují se kola na každý etapový závod, nebo dokonce na každou etapu?
Závodníci mají na každý závod v podstatě stejná kola celou sezónu. Hlavní kola se pro závodníky staví ještě před začátkem sezóny a na každý závod se už jen individualizují podle profilu. Když pojedou horskou etapu, dají se lídrům třeba nižší ráfky nebo převody, které jim budou vyhovovat v kopcích. Upravuje se to podle profilu tratě a mechanici mají v týmových kamionech a autobusech vybavení, aby tyhle věci upravili ještě před etapami.
Závodníci tedy mají kola na celou sezónu vybraná, nafitovaná a všechno nastavené. Na Tour de France se kolo vezme stejně jako na každý jiný závod, jen se dělají různé úpravy podle etap. Vím třeba, že na etapu na Tour, kde se jelo po kostkách ve stylu Paříž–Roubaix, se dávaly širší pneumatiky, nebo dokonce do bezdušových plášťů inzerty, vložky, aby mohli při defektu ještě dojet. A pak už je to o tom, jaký je to tým a co si může, nebo nemůže dovolit.
Je pravda, že se stává, že když má lídr defekt nebo mu kolo v závodě odejde, jeho pomocník z týmu se může vzdát svého kola a dát ho lídrovi? Sám pak ze závodu odstoupí, nebo počká, až ho dojede auto, ale lídr neztratí čas. Děje se to často?
To se děje běžně. S lídrem, který jede na celkové pořadí nebo usiluje o vítězství v etapě, většinou jedou týmoví kolegové, kteří ho takzvaně chrání a hlídají, aby se mu nic nestalo. Pokud má technický problém, závodník vedle něj má podobnou nebo stejnou velikost kola a rozhoduje se o vteřinách, dá mu své kolo, aby lídr ztratil co nejméně. Lídr na něm pokračuje, než ho dojede týmové auto a dá mu originální kolo, které je přesně nastavené na něj. Kolo od kolegy samozřejmě nikdy nebude stejné, ale eliminují se tím aspoň nějaké ztráty.
Vždycky je to o tom, v jaké fázi závodu se to stane. My mechanici při defektu taky, když je čas, měníme třeba jen zadní nebo přední výplet. Když je to ale někde, kde se rozhoduje, třeba před cílem, je rychlejší sundat ze střechy celé kolo a dát ho závodníkovi, než mu měnit zadní kolo. Takže záleží, v jaké fázi etapy nebo závodu se problém odehraje.
To mě zajímalo. Má na týmovém autě každý závodník týmu přesně jedna ku jedné svoje náhradní kolo?
Ano, každý závodník tam má svoje kolo. Na těch velkých závodech je týmových aut i víc. Je tam dokonce třeba jedno auto, které jede klidně 20 minut nebo půl hodiny před pelotonem a mapuje trať. Přes vysílačku, přes telefon, nebo přes různé aplikace, které jsou na to dneska, zadává body – nebezpečná místa na trati, co se tam změnilo, jak fouká vítr – a hlásí to dopředu závodníkům nebo týmovým ředitelům v autech. Ti to vysílačkami předávají přímo závodníkům, takže mají de facto online informace, jak reagovat na různé podmínky.
Prakticky nechápu jednu věc – kolik je na tom autě kol?
Běžně tam bývá 7 až 9 kol.
Je tam devět kol a každý závodník má svoje vlastní. Dejme tomu, že potřebuje vyměnit kolo někdo, koho má uprostřed. Když my jedeme a máme na autě tři kola, sundat ta dvě boční je záležitost na 20 minut, vyžadující asistenci dvou osob, než se dostanu k tomu prostřednímu. Jak to udělám, když je jich devět a rozhodují sekundy? To nechápu.
Samozřejmě to musí být naplánované. Myslím si, že to tak má většina mechaniků: mám vždycky napsáno před sebou, jaké kolo mám kde a jakého závodníka. A hned nad sebou mám vždycky po ruce kolo lídra, který má v té etapě největší šanci uspět. To kolo se dává vždycky tam, aby ho měl mechanik co nejdřív po ruce.
Nepředstavujte si, že to jsou nosiče jako pro běžné uživatele, jaké máte třeba na autě vy, kde se to musí složitě páskovat a trvá to nějaké minuty. Na profi nosičích je to udělané tak, abyste kolo sundali jedním pohybem – odjistíte páčku a kolo je volné. Samozřejmě nejlíp se vytahuje kolo, které je na kraji. Když je kolo uprostřed, trvá to taky déle.
Nemusíš sundat všechna ostatní?
Většinou to jde sundat. Já jsem docela vysoký, takže mám výhodu, že líp dosáhnu i na kola, která jsou uprostřed nebo nejsou tak snadno dostupná, ale samozřejmě je to komplikovanější.
Já si nemůžu pomoct, ale teď jsem se fakt dívala na ta autíčka a přemýšlela jsem, jak se to dává. Teď mi přišlo, že bylo na všech etapách docela dost pádů, a ty výměny kol se dělaly strašně často. A oni opravdu jen zabrali za páčku a hned to kolo vzali.
Přesně tak, je to poměrně rychlé. Mechanik akorát musí přesně vědět, který závodník je v pádu, a vzít správné kolo. Občas je to vidět i v televizi, že mechanik sáhne pro nějaké kolo, dá ho závodníkovi a ten v tu chvíli zjistí, že to není jeho kolo. Závodník se začne rozčilovat a mechanik musí běžet zpátky pro jiné kolo. Nikdo není neomylný, občas se stane i tohle, ale většinou jsou mechanici zkušení a dobře vědí, kde je jaké kolo.
Navíc závod sledují online. Kdo má pád nebo technický problém, hlásí rozhodčí do vysílaček. Na závodech typu Tour de France mají dneska v autech televize a tablety a vidí všechno, co vidíme my v televizi. Plus je tam Radio Tour, komunikační kanál pro rozhodčí a doprovodná auta, kde se všechno hlásí. Když třeba závodník potřebuje občerstvit, dojede dozadu pelotonu, zvedne ruku nebo prázdný bidon a rozhodčí nahlásí, že závodní číslo to a to si žádá občerstvení.
V tu chvíli má týmové auto povolení předjet ostatní auta, dojede dopředu za závodníkem a podá mu občerstvení, které potřebuje. Když je to domestik, nevezme si jen jednu láhev, ale narve si pod dres pět, šest bidonů, kolik uveze, k tomu gely, a rozveze to týmovým parťákům v pelotonu. Lídr se tím pak nemusí vysilovat, nemusí se stahovat dozadu k autu a vozit si občerstvení – přiveze mu ho závodník, který je na to určený. Často ani nemusí být určený, ale z nějakého důvodu zůstane vzadu, tak toho využije a přiveze občerstvení.
Na menších závodech, kde nejsou vysílačky, nebo kde jsou zakázané, jako třeba na mistrovství světa, zajede závodník k autu, poradí se se sportovním ředitelem třeba o taktice a pokyny pak předá týmovým kolegům. Takže z velké části řídí závod týmoví ředitelé z auta. Přes vysílačku je to samozřejmě mnohem rychlejší a snazší a jsou schopní závod víc ovlivňovat. Když vysílačky nemají, je to víc na závodnících, aby měli přehled, co se v závodě děje, kdo odjel, jaký mají náskok a tak dál.
A jak ten chudák domestik, ověšený bidony, potom dožene ujíždějící peloton? Oni se dost často drží za auty, že?
Přesně tak, využijí kolony. Závodníci mají takovou výkonnost, že s tím nemají až takový problém. Samozřejmě to stojí síly, není to zadarmo. Když zůstane sám vzadu na větru a musí se dotáhnout, stojí ho to síly. Ale zase je na to určený. Nemusí pak na konci etapy sprintovat ani ji vyhrát, ale má v závodě tyhle úkoly.
Říkal jsi, že máš napsáno, které kolo na střeše patří kterému závodníkovi, aby ses v tom vyznal. Jaké další vychytávky jako mechanik máš, abys byl v dané situaci co nejefektivnější? Co máš při sobě, nebo co ti pomáhá co nejrychleji vyřešit technický problém závodníka?
V autě máme samozřejmě veškeré nářadí, kdyby bylo potřeba udělat nějakou drobnou opravu nebo korekci. Většinou se to ale řeší tak, že když je na kole nějaký problém, kolo se vymění. Když se třeba povolí nějaký šroub nebo se posune sedlo a v etapě je chvilka klidu, dá se zastavit u kraje cesty, kolo se opraví, dotáhne a zase se dá zpátky na střechu, nachystané na další použití. Během závodu se ale nedají dělat velké opravy. Když se něco povolí nebo je defekt, řeší se to okamžitou výměnou kola.
V každém týmovém autě nejsou jen celá kola, ale třeba ještě pět, šest, sedm, osm párů zapletených kol, která jsou okamžitě po ruce pro výměnu. I kdyby měl závodník několik defektů, pořád máme dost náhradních kol, abychom je okamžitě vyměnili.
Pak záleží na mechanikovi. Někteří jsou zvyklí na výměnu používat aku vrtačky, protože rychloupínáky už dneska nikdo nevozí, všude jsou pevné osy. Já vrtačku nepoužívám, jednak proto, že nejezdím tak často, abych to měl nacvičené. Musí to být přesně nastavené na určitý moment, aby se to dostatečně utáhlo, ale aby to vrtačka zase dokázala povolit. Takže mám svůj klíč, kterým to povolím. Je to o pár sekund pomalejší, možná 5 až 10 vteřin, možná ani to ne, ale vím, že je to stoprocentní. S vrtačkou se člověk může dostat do situace, kdy to nepovolí, a to ho pak zdrží ještě víc. Takže záleží na každém mechanikovi, jak je zvyklý a jak to má nacvičené.
Co se týče dalšího vybavení, nejsou tam jen kola a výplety. Každý závodník má v kufru auta i svůj rain bag, ve kterém má veškeré vybavení na sebe – náhradní tretry, náhradní přilbu, nějakou bundičku nebo vestičku, kdyby se zhoršilo počasí. Všechny tyhle věci jim z aut taky podáváme. Závodník zahlásí do vysílačky, že potřebuje bundu, nebo že mu prasklo kolečko nebo lanko na tretře a potřeboval by novou botu. Při pádu může dojít i k poškození přilby. Z auta jsme schopni mu okamžitě pomoct a přivézt mu to.
Teď jsi řekl poškození přilby. Může závodník jet bez přilby?
Nemůže, takže na výměnu přilby musí zastavit. Doby, kdy se závodilo ve střele, už jsou samozřejmě pryč. Bez přilby závodník v závodě pokračovat nemůže.
Dost často vidíme videa, jak se za jízdy mění třeba tretra. Říkal jsem si, jestli je to možné i s přilbou.
Dřív se za jízdy těch věcí řešilo mnohem víc. Dneska to UCI docela reguluje, za všechno jsou pokuty. Když se něco řeší z okýnka se závodníkem za jízdy, je to vždycky takové na hraně a moc by se to dělat nemělo. Nevím úplně detailně, co všechno se za tu dobu zakázalo, protože už se v těch závodech tolik nepohybuju, ale pravidla se hodně zpřísňují. Takové to velké vyklánění, nastavování a upravování věcí za jízdy se už tolik nedělá, jak tomu bylo v minulosti.
A jak je to s podáváním flašek? Odráží se u toho od auta.
Samozřejmě i tohle hlídají rozhodčí a závodník by se neměl dlouhodobě držet nebo se vyvážet. Za to jsou taky pokuty a penalizace, nebo může být i diskvalifikován ze závodu. Toleruje se takové to chvilkové podržení a odražení. Myslím, že teď jsou to přesně 3 vteřiny.
Tři vteřiny by se měl držet.
Tak. Závodníci se to samozřejmě snaží maximálně využít, ale v rámci pravidel.
Četla jsem, že před pár lety – nevím přesně, který to byl rok – se kola nějakým způsobem dostala pod termokameru. Asi už něco hledali a zjistili, že tam mají motorky schované v rámech.
Byla to nějaká kauza a mám pocit, že to byla snad nějaká závodnice v cyklokrosu. Myslím si, že v profi silničním pelotonu tohle snad nenašli, nebo to byli nějací amatérští závodníci. Nicméně od té doby se kola termokamerami kontrolují. Takže ano, děje se to a kontroluje se to. Mechanický doping je dneska samozřejmě ve hře, ale je to všechno pod kontrolou.
Chtěla jsem se zeptat, jaké další metody technického dopingu jsou možné.
Kromě motorků mě teď úplně nic dalšího nenapadá. Povolené věci v rámci regulí se asi nedají považovat za doping. A že by měl někdo kolo, které neodpovídá regulím UCI, se dneska taky nestává, protože každé kolo na těch velkých závodech musí projít certifikací UCI – na rámech jsou takové nálepky. Takže tam k nějakému porušování nedochází.
Na příští rok by se teď měly zavést nějaké nové regulace. Slyšel jsem o nějakém omezování převodů, šířky řídítek a podobně, takže uvidíme, jak to bude. Asi budou přicházet různé regulace v rámci bezpečnosti. Závody se čím dál víc zrychlují, zvlášť ve sjezdech, a proto podle mě chtějí omezovat i převody, aby byli závodníci něčím trošku limitovaní.
Chtěl jsem se zeptat – mně občas na závodech přijde, že závodníci ke kolům nemají takový vztah jako třeba my hobíci. Pro nás je to naprosto svatá věc, ale na Tour de France vidím, že když má profík s kolem nějaký problém, vůbec mu nevadí ho praštit o zem. Nepoloží ho, prostě ho hodí na zem, a to fakt aktivní silou. Může tím třeba pohnout s brzdou nebo něčím. Ty jsi říkal, že když je chvilka času, zkusíte to jako mechanici dát dohromady, ale závodník vám tímhle vůbec nepomáhá. Jak se na to díváte?
Tohle samozřejmě žádný mechanik nevidí rád, protože mu tím závodník přidělává práci. Ať je to mechanik, masér, nebo sportovní ředitel, na třítýdenním závodě, ale i na jakémkoli jiném, je na nohou snad 12, 13, 14, 16, 18 hodin denně. Je to práce od rána do večera, mnohdy i do noci, a brzké vstávání. Takže když mu závodník ještě přidělá práci takovými zbytečnými excesy, že někde hodí kolem, pochvalu za to určitě nedostane.
Říkal jsi, že jste na nohou 12 až 16 hodin. To je asi i tím, že po závodě pro vás práce nekončí. Předpokládám, že musíte na kolech udělat nějakou proceduru, zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Jak to po závodech probíhá?
Víceméně po dojetí etapy hlavní práce teprve začíná. Všechna kola, včetně rezerv, které jely jen na střeše a ani se nepoužily, se musí dokonale umýt, vyčistit, zkontrolovat, promazat a ráno před etapou nafoukat. A teď záleží, co se během etapy poškodilo – všechno se musí opravit. Plus se kola připravují na další etapu. Pokud je nějaká specifická, jede se třeba do hor, je potřeba vyměnit výplety, pláště nebo převody, a to se dělá po etapě.
A když si vezmete, že etapa mnohdy končí ve čtyři, v pět hodin, vidíme v televizi, kdy končí, mechanik nezačíná ve chvíli, kdy etapa skončí. Kola se ještě musí převézt na hotel nebo tam, kam se peloton přesouvá dál. Takže mechanik je třeba až v sedm hodin na místě, kde začíná práci. Na velkých závodech je samozřejmě mechaniků a lidí víc, takže někteří jedou dopředu a místo nachystají – natáhnou vodu, zapojí elektrocentrálu nebo natáhnou elektřinu do aut, aby se po příjezdu z etapy mohlo hned začít pracovat a neřešily se tyhle věci.
Teprve pak se začíná pracovat na kolech a všechno se to musí ten den připravit, takže to mechanici často dělají fakt do noci. A ráno musí zase brzo vstávat a kola připravit. Ráno před etapou se všechno nafoukne, protože to se dělá až před závodem, aby to přes noc neušlo. Všechno musí být na sto procent. Když si vezmete, že tam máme sedm závodníků, každý má minimálně dvě kola plus x rezervních výpletů, toho materiálu je skutečně docela dost.
Kolik v průměru taková procedura u jednoho kola zabere?
Záleží. Když už s tím má mechanik zkušenosti, umytí mu zabere třeba 20 minut, půl hodinky, 15 minut. Na mytí jsou třeba dva lidi, každý dělá jedno kolo a pak ho předá dalšímu, který ho vyfouká, vysuší, zkontroluje, seřídí, promaže a podívá se, jestli je potřeba udělat nějakou opravu nebo něco dodatečně dělat. Čím víc lidí kolem toho je, tím to samozřejmě jde rychleji. Kolikrát je to horší na menších závodech nebo v menších týmech, kde je mechaniků míň a jeden musí udělat víc kol než ve WorldTour týmu, kde je mechaniků třeba pět, šest a dokážou si práci líp rozdělit.
Když si vezmeme Tour jako příklad, kolik je tam lidí v týmu?
Na jednoho závodníka jsou to v průměru tak tři až čtyři lidé. Když započítáme třeba sportovní ředitele – ti budou dva až tři. V pelotonu jedou dvě auta a jedno ještě jede předtím jako průzkumné, které taky řídí sportovní ředitel. Takže jsou třeba tři a role si prohazují – jeden den jede jeden dopředu, druhý zase v autě v koloně. Pak tam většinou bývá týmový lékař nebo fyzioterapeut. Dneska se samozřejmě klade velký důraz i na výživu, takže tam bývá výživový specialista. Většina týmů má i svého kuchaře, který jim připravuje jídla, aby neriskovali na hotelích něco kontaminovaného.
Pak je tam celá řada týmových aut – týmový autobus, pojízdná dílna, nějaký truck, který vozí kola a materiál – a každé auto má svého řidiče, který ho neustále převáží. Pak jsou tam samozřejmě maséři, kteří mají na starosti nejen masírování závodníků, ale chystají pro ně veškeré občerstvení na etapu – gely, tyčinky, bidony, ovoce – a stojí s ním na feed zónách, na občerstvovačkách, kde jim to podávají. Po etapě dělají masáže a další věci pro závodníky. Těch je tam taky třeba pět nebo šest a mechaniků taky kolem pěti, šesti. Takže lidí, kteří se o závodníky starají, je opravdu hodně.
Dokonce si třeba bohatší týmy vozí svoje matrace, aby závodníci spali vždycky na stejné matraci. Jak se to posouvá, v každém hotelu je nějaká jiná postel a jiná matrace. Aby měli komfort a regeneraci, má každý závodník svou vlastní matraci, kterou mu nějaký člověk v dodávce převáží z hotelu na hotel a nachystá mu ji. Všechno je udělané tak, aby se závodník nemusel soustředit na nic jiného než na svůj výkon a na jízdu na kole.
Matracář. Jak se jmenuje pozice takového člověka? Manažer spánku?
Regenerační ředitel. Musíme si uvědomit, že regenerace začíná v tu ránu, kdy závodník projede cílovou páskou.
Hned po cíli ty džusy, že?
Přesně tak. Na etapových závodech se už klade důraz na to, aby nejlepší závodníci ve chvíli, kdy projedou cílovou páskou, dělali kroky k tomu, aby si co nejlíp odpočinuli a zregenerovali na další etapu. Trošku znevýhodnění jsou ti, kdo etapu vyhrají nebo jdou na pódium. Musí jít na vyhlášení, jsou s nimi rozhovory a tak dál, takže se do autobusu, kde si můžou dát sprchu, najíst se a začít regenerovat, dostanou o něco později.
Vím, že si na to stěžoval Pogačar, když byl pořád nejlepší závodník do 25 let a jel v bílém dresu. Musel tam každý den stát a stěžoval si, že kvůli tomu nemůže regenerovat.
Nezdá se to, ale když je to během tří týdnů každý den, nastřádá se to. Takže i tohle hraje roli.
Takže přijdou do autobusu, kde si můžou dát sprchu. Co dalšího nadstandardního, když to tak řeknu, v těch autobusech je?
Jednak sprchy, pak tam dostanou nějaké první jídlo po etapě. V některých autobusech – nevím, jestli se to ještě používá – měli dokonce i vany, třeba s ledem, aby si závodník mohl ponořit nohy do studené vody. Nevím, jestli to dělali za jízdy, ale samozřejmě nějakou dobu trvá, než autobus odjede z místa, kde etapa skončila. Nebo tam mají masážní návleky na nohy a různé další pomůcky, aby regenerace mohla začít co nejrychleji. A v autobusech jsou samozřejmě i pračky, takže se maséři okamžitě postarají, aby se dresy a veškeré oblečení vypralo a nachystalo na další etapu.
Pokud nedostaneš na další etapu dres v jiné barvě.
Dresy mají nevýhodu v tom, že to nejsou dresy týmů. Dres vždycky zařizuje sponzor dané soutěže a vím, že si na to závodníci dost často stěžovali. Velká nevýhoda je to třeba na časovkách, protože časovku trénují v týmovém dresu, který je co nejvíc aero, a investují do toho velké peníze. Myslím, že letos někdo říkal, že mu vůbec nevadí, že nemá žlutý dres na časovku, protože by ho jen zpomalil.
Jasně. Nikdy to není úplně tak dokonale na míru a přesně udělané, jak to mají v týmech, kde to testují v aerodynamickém tunelu a podobně. Takže i takové detaily hrají roli.
Za celou dobu, co sleduju Tour – přiznám se, jsou to tři roky, začalo mě to bavit až před třemi lety – jsem si všimla, že jakmile závodník získá nějaký dres, výrobce kol, na kterých jezdí, mu okamžitě posílá kolo v barvě toho dresu. Je to opravdu tak, že ještě ten den, kdy závodník dres získá, výrobce skočí na rám, začne ho přestříkávat a snaží se ho tam na druhý den ráno co nejrychleji dostat? Nebo jsou na to už nějakým způsobem připravení?
Jak kdy, podle toho, jaký je to tým a jaký výrobce. Zaznamenal jsem i to, že lakovali přímo v tom místě a byli schopni to rychle nalakovat. Když je to závodník, u kterého se očekává, že by dres mohl vést, mají pro něj třeba už rám připravený a jen se použije. A možná se řeší i to, že se nelakuje, protože je problém, aby barva dostatečně rychle zaschla, takže se na to dá polep. To je asi jednodušší, jen ho polepit než celý nalakovat.
A to když umíš, stihneš za odpoledne.
Ale samozřejmě je to zase pro mechanika – musí rám ráno někde vyzvednout a poskládat na něj kolo, což musí stihnout do rána. Takže je to zase práce v noci.
Takže mechanik se neraduje z toho, že jeho závodník získal nějaký dres.
No jo. Kouzelník nikdy neprozrazuje svoje kouzla, takže to se asi nedozvíme, jak to funguje úplně v detailu.
Libore, když takhle jezdíš jako mechanik na závody, s jakými zajímavými nebo bizarními situacemi ze strany závodníků ses setkal? Chtěl někdo něco speciálního?
Občas mají závodníci požadavky, nad kterými trošku zůstává rozum stát, ale samozřejmě se jim snažíme maximálně vyjít vstříc, ať jsou spokojení a je to podle nich. Napadá mě jedna příhoda – mám pocit, že to bylo v Glasgow na mistrovství Evropy. Ten den mělo pršet a jeden závodník za námi mechaniky přišel, ať mu natřeme galusky citronem, citronovou šťávou, že někde četl, že to zvyšuje adhezi za mokra.
Tak jen že někde četl.
Někde se dočetl nebo slyšel. Tohle asi nechci úplně hodnotit, ale minimálně mu to v hlavě pomohlo, když jsme to udělali – nějaký psychologický efekt to asi mělo. Nedokážu to posoudit. Jediné, co mě napadá, je, že citron může trošku naleptat gumu na galusce a adheze je pak vyšší, ale za mě to asi moc velký efekt mít nebude.
A normální řešení je trošku podhustit pneumatiku?
To samozřejmě. Závodníci si většinou řeknou nebo to s námi konzultují, na kolik to nafoukat. Když se jede na mokru, fouká se míň, než když je sucho, a záleží i na tom, jaké jsou tam pláště. Hodně se to překlopilo. Dřív se jezdily galusky nafoukané na 8 až 10 barů, tvrdé jak kámen, a závodníci to fakt vyžadovali. Zrovna si vzpomínám na Pavla Bittnera, který je letos jediný český zástupce na Tour. Ten vždycky chtěl 10 a přes to nejel vlak – chtěl galusky nafoukané, jako kdyby to byl beton, šutr. Dneska se to určitě posunulo, dneska už pláště na 10 nikdo nefouká.
Nemusíme chodit pro příklady na Tour de France. Když jsem jela Czechman a pršelo, Liborovi ráno chodila SMS: „Libore, prší, na kolik mám nafouknout kolo?“
Namaž si to citronem.
Konzultovala jsem technický stav svého kola se svým mechanikem na dálku.
Je potřeba to nějakým způsobem přizpůsobit podmínkám, jaké jsou.
Zmínil jsi, že Pavel Bittner je letos jediný Čech na Tour de France. Jak moc je těžké se na Tour dostat, ať už pro individuálního závodníka, nebo pro tým? Jak se tam tým vůbec dostane?
Individuální závodník musí nejprve být členem týmu, který se na Tour de France vůbec dostane. Jistotu startu mají jen WorldTour týmy, pak je tam ještě pár ProTeamů, které startují na divokou kartu. Závodníci ve WorldTour týmech tedy mají jistotu, že jejich tým bude startovat. Ale když si vezmeme, že tým má dneska až kolem 30 závodníků a startuje jich tam sedm, musí být daný závodník ještě mezi sedmi nejlepšími nebo nejvhodnějšími pro Tour. Je to samozřejmě extrémně těžké a za mě je obrovský úspěch se tam vůbec dostat, nominovat se.
Shrnul bych to tak, že tam startují úplně ti nejlepší z nejlepších na světě. Když mi někdo říká: „Ty jezdíš na kole, pořád tě vidím závodit, kdy pojedeš Tour de France?“, je to samozřejmě úplně mimo realitu. Že by se normální člověk, nebo člověk, který závodí jako já, dostal na takový závod, je úplně mimo realitu. Dostanou se tam jen ti nejlepší z nejlepších a jen z těch nejlepších týmů. I pro Čecha je obrovsky těžké se na takový závod dostat. Pozitivní je, že máme pár mladých nadějných cyklistů, kteří tam určitě budou startovat. Letos se to podařilo Pavlu Bittnerovi a myslím si, že Mathiase Vacka na Tour v budoucnu určitě uvidíme taky.
A víš, jak funguje systém divokých karet pro týmy? Může se tam přihlásit jakýkoli tým?
Nemůže to být jakýkoli tým, musí to být tým z první divize. Nevím přesně, podle jakých kritérií je pořadatel vybírá. Konkrétně Tour de France určitě dá přednost nějakým francouzským týmům. Hodně taky dávají přednost týmům, které mají nějakého významného dobrého závodníka, protože ne všichni nejlepší závodníci jsou ve WorldTour týmech – třeba Tom Pidcock může závodit i za ne-WorldTour tým. Když tým takového závodníka má, je velká šance, že se dostane na Tour nebo na jinou Grand Tour, ať je to Vuelta, nebo Giro.
Není to pro každého.
Není to pro každého a myslím si, že ne každý by to dokázal absolvovat. Za ty tři týdny musí ujet skoro 3 000 kilometrů, a kolik je to výškových metrů, vůbec nevím, ale taky to bude úplně nesmyslné číslo.
Kdyby ses na Tour dostal, jakou pozici bys chtěl mít? Spíš sprintera, vrchaře, domestika, sportovního ředitele? Tam můžeš být vlastně i za mechanika. Co by se ti líbilo?
Je to hodně sci-fi, ale určitě bych byl raději závodník než mechanik nebo sportovní ředitel. Líbilo by se mi závodit v horách, v kopcích, ale úplně na to nemám fyzické predispozice, s mou váhou a tak dál. Byl bych spíš sprinter.
Takže lídr na vrchařské etapě, ale v ideálním světě.
V ideálním světě by to určitě bylo pěkné. Líbí se mi ale i klasikářské etapy, jak je jezdí třeba van Aert nebo van der Poel. Spíš bych byl asi takový univerzální závodník, klasikář, ale to jsou samozřejmě jen sny. Spíš v těch kopcích, protože když vidím sprinterské finiše, přijde mi to úplně neskutečné. Je to jednak o výkonu, ale je to i v hlavě – nebát se to tam poslat a jít do toho naplno.
Je to loktování.
Určitě šílené. Já bych chtěla jezdit časovku a nechtěla bych být domestik, protože představa, že mi ujíždí peloton a já mám všechno jejich pití, mi nahání paniku.
Ale musíš to brát tak, že oni to pití potřebují, takže by na tebe teoreticky měli počkat.
Nemyslím si, že by na mě počkali, až jim dolezu s pitím. Takže nechci být domestik a chci časovku.
Tohle se domestikům samozřejmě neděje, že by jim ujel peloton. Na těch závodech mají závodníci takové zkušenosti, že se to fakt nestává. Většinou je jich vzadu víc, spojí se, začnou se střídat a v pohodě dojedou.
Možná ještě na závěr – co je největší noční můra mechanika?
Asi to, že závodníkovi podám jiné kolo než to jeho, nebo samozřejmě, že člověk něco udělá špatně, zapomene něco dotáhnout a stane se nějaký úraz nebo pád. To bych řekl, že je nejhorší, co se může stát.
Nebo zapomene nabít přehazovačku.
Samozřejmě je blbé, když se něco takového stane, ale pořád nejde o život. Kdyby ale zapomněl dotáhnout brzdy nebo kolo a pak došlo k nějakému pádu, to je mnohem horší. Takže největší noční můra je, že by člověk v tomhle slova smyslu něco zapomněl.
Já se vždycky bojím, že špatně dotáhnu osu.
Taky to dost často kontroluju.
Na silniční cyklistiku jsi expertem, ať už z pozice mechanika, cyklisty, nebo prodejce těchhle krásných kol. Řekni našim posluchačům, s čím bys jim dokázal pomoct, kdyby se na tebe chtěli obrátit a přijít se podívat sem do Moravské Třebové jako my dneska.
Samozřejmě jim můžu pomoct se servisem jejich kola, s výběrem nového kola nebo se sestavením kola na míru, s výběrem vhodných komponentů pro jejich kola, ať už zapletených kol, wattmetrů, nebo čehokoli, co se týká kol. Primárně se specializuju na silniční kola, takže ohledně nich u mě najdou nejvíc věcí. A gravely – gravel k tomu samozřejmě patří taky. V tomhle segmentu se na mě zákazníci určitě můžou obrátit.
Pokud by si posluchači chtěli nejdřív vyzkoušet, jaké to je být účastníkem závodu, příští rok se bude pořádat Bikepower Cup.
Ano, doufám tedy, že do toho nikdo nehodí vidle nebo se nestane něco nepředvídatelného, a příští rok budeme pořádat Bikepower Cup. Všichni si budou moct zkusit závodní silniční cyklistiku na vlastní kůži, ale je to závod pro amatéry, pro hobíky. Nikdo se nemusí bát přijet a zúčastnit se.
Byl to velký zážitek. Letos jsem se zúčastnila, abych si ověřila, že triatlonista je pouze průměrný cyklista. V jednom kopci jsem pelotonu takhle zamávala – zjistila jsem to zezadu jako ten domestik, akorát už jsem je nikdy nedojela.
Tam je to potom hodně i o zkušenostech, o pohybu v pelotonu a o tom nenechat si hned ze začátku ujet balík a držet se v něm.
Pro posluchače bych ještě mohl zmínit jednu věc, co se týče kol Isaac. Nově tu mám i řadu testovacích kol, takže je možnost si je zapůjčit, nejdřív si je otestovat, projet se na nich a vyzkoušet, jaké to je.
Úplně super. Máš i různé velikosti?
Některé modely máme ve více velikostech. Ne úplně všechny, ale když nějakou velikost nemám, jsem schopný kolo pro zákazníka nachystat. Není to tak, že by na něm mohl celý den jezdit, ale minimálně na základní otestování někde po městě nebo před prodejnou jsem schopný nabídnout asi jakoukoli velikost. Pak tu máme asi sedm kol, která jsou vyloženě testovací a dají se zapůjčit i na delší dobu na vyzkoušení. To samé platí pro zapletená kola od Fast Forwardu – dají se taky zapůjčit, aby si člověk nejdřív vyzkoušel, jaký pro něj mají, nebo nemají význam a přínos.
To je super. A pokud vás zajímá, jak důležitá je velikost kola a co dalšího zohlednit při výběru kola, vraťte se do naší epizody číslo 14, kde jsme to všechno s Liborem probírali.
Moc děkujeme, že jsme si mohli popovídat o cyklistickém svátku, jako je Tour de France, a o tom, jaká je práce mechanika na závodě. Jsem zvědavý, jak to letos dopadne, a taky jsem zvědavý, jestli bude Tour de France startovat v Česku, nebo ne, protože se v kuloárech proslýchá, že je dost velká šance, že se tak stane. Myslíš si, že by pak mohl startovat i český tým?
Myslím si, že určitě. Pokud by Tour byla v Česku, tým ATT Investments se o to určitě bude ucházet a bude velká šance, že bychom tam viděli i český tým, což by byla obrovská událost.
To by byla pecka. Takže bychom tě tam viděli?
To samozřejmě nevím. Ježdění po závodech se už věnuju jen okrajově. Nemůžu sedět na dvou židlích naráz, spíš se věnuju prodejně a koncovým zákazníkům, než že bych jezdil často na závody. Ale sem tam se ještě na nějaký závod dostanu, takže uvidíme.
Budeme držet pěsti komukoli, kdo se snaží o to, aby Tour de France startovala v Česku, protože by to byla úplně krásná událost. Na závěr bychom vás chtěli pozvat na náš Discord server – odkaz najdete na našem Instagramu, v popisu této epizody i na našem webu, kam jsem ho už přidal. A taky bychom vás chtěli vyzvat k podpoře našeho podcastu. Máme účet na platformě Buy Me a Coffee, kde můžete jednoduše přes QR kód za minutu přispět na natáčení našeho podcastu. Mockrát děkujeme všem, kteří už přispěli, moc si toho vážíme. Koupili jsme za to nové mikrofony a platíme z toho i naše studio, takže jestli je teď zvuk lepší, je to díky vám všem.
To je asi všechno k dnešní epizodě. Líbilo se nám tady u tebe v Moravské Třebové – krásná vesnička, doporučujeme. Městečko! Promiňte.
Moc vám děkuju za návštěvu a rád vás zase někdy uvidím u sebe nebo u vás ve studiu.
Tak jo. Přesuneme se do části pro mechaniky a půjdeme přidat nějaké nové vychytávky na moje kolo. S našimi posluchači se loučíme. Mějte se krásně, ahoj. Na shledanou.

Podpořte nás přes Buy Me a Coffee a přispějte tím na minuty nahrávání našeho podcastu.
Trička, mikiny a další podcastový merch v našem novém eshopu. Každý nákup nás podpoří.