39# Mudr. Hana Munteanu: Red-s ohrožuje hlavně výkonnostní hobíky

Ahoj, já jsem Karolína a vítám vás u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Máme obrovskou radost, že tu dnes opět nejsme sami – do našeho studia přijala pozvání doktorka Hanka Munteanu, která je endokrinoložka. Ahoj, Hani.

Ahoj.

Hani, jsme moc rádi, že tu máme lékaře, protože jsme v našem podcastu asi úplně mimoděk odstartovali další minisérii. Nazvala bych ji „sportem ku zdraví“, protože ty jsi teď naším druhým doktorem. Minule jsme tu měli ortopeda a začínali jsme otázkou, co je jeho obor. Takže se zeptáme i tebe: co je to endokrinologie,

čemu se věnuješ?

Věnuju se všem hormonům, ale nejsou to jenom hormony, jsou to i věci, které s nimi souvisejí a které by vás na první dobrou možná ani nenapadly. Namátkou třeba nemožnost otěhotnět, osteoporóza nebo transsexualita. Není to jenom čistě hormonální věc, ale i to, co na ni navazuje.

Tak pojďme od začátku. Co všechno můžou hormony v těle ovlivňovat?

Všechno. Úplně všechno. Když to vezmu od úplného prvopočátku, hormony rozhodují o tom, jestli bude člověk muž, nebo žena. Nejsou to jenom chromozomy XY – když se něco pokazí v hormonech, můžete i s XY skončit jako žena. Takže to opravdu ovlivňuje všechno.

Kdybych měla ve stručnosti říct, čím se endokrinologie nejčastěji zabývá, je to štítná žláza a všechna její onemocnění – funkční poruchy, nádory a všelijaké věci s tím související, třeba i sterilita nebo osteoporóza. To je určitě nejčastější a jsme v tom genderově velmi nevyvážení, protože ženy mají onemocnění štítné žlázy pětkrát častěji než muži. A pak jsou to všechny další věci – hypofýza, nadledviny, příštítná tělíska. Je toho opravdu hodně.

Zrovna osteoporóza je myslím častější u žen.

No jasně, protože souvisí s estrogenem. Ženy mají pád estrogenu hodně příkrý, na rozdíl od mužů, kteří to s testosteronem mají docela dobré – i když i oni mají andropauzu. Když na mě někdo není hezký a chci ho hodně naštvat, řeknu mu: ty máš asi andropauzu. U žen je to ale samozřejmě rychlejší proces a osteoporóza s tím souvisí.

Zeptám se, co je to osteoporóza? A doufám, že se dostaneme i k tomu, že může postihnout i mladé lidi.

K tomu se asi dostaneme později, až budeme probírat RED-S, se kterým osteoporóza může souviset.

Zmínila jsi estrogen a testosteron, takže už jsi nám trochu nakousla některé hormony. Pojďme si to rozebrat úplně od začátku – jaké

máme v těle hormony, kterými bychom se měli na nelékařské úrovni zabývat? O co bych se měla zajímat?

Jsme ve sportovním podcastu, takže budu mluvit spíš o tom, co je blízké sportovcům a co se nejvíc přemílá a diskutuje. Řekla bych, že některé hormony mají hodně dobré PR. Dobré PR má testosteron – testosteron je ta síla a to, co dělá sportovce sportovcem. Vidíme to i u žen: když testosteron náhodou trošku „oblíznou“, co to všechno dokáže v pozitivním, ale bohužel i v negativním slova smyslu. Takže pohlavní hormony jsou ve sportu určitě strašně důležité.

Pak je určitě důležitá štítná žláza, protože nám dodává energii do svalů a pomáhá výkonu, ať už v plusovém, nebo mínusovém smyslu. A nesmím zapomenout na nadledviny. Ty produkují kortizol, adrenalin a noradrenalin – to všechno jsou stresové hormony, bez kterých by žádný sportovní výkon neexistoval.

A protože sportovci řeší různé regenerační záležitosti, tak třeba i růstový hormon. To je hormon, který vám může urychlit regeneraci, a když chybí, může se to u sportovce opravdu projevit poklesem výkonu.

Promiň – štítná žláza produkuje hormon?

Ano, štítná žláza produkuje hormony štítné žlázy. Všechny ty žlázy produkují svoje látky, které potom působí ve svých cílových tkáních. Takhle to je.

Strašně se mi líbilo, jak jsi říkala, že mají dobré PR. Asi to souvisí s tím, že na internetu opravdu sleduju, jak lidi – hlavně chlapi – hodně mluví o testosteronu. A přijde mi, že možná i o růstovém hormonu. Konkrétně u testosteronu by mě ale zajímalo,

kdy si jako muž můžu říct, že mám nějaké problémy a možná bych kvůli tomu měl navštívit endokrinologii.

Kdy by měl mít muž podezření, záleží na tom, v jaké fázi života ho to postihne. Něco jiného je puberta – u kluků je to třeba opožděná puberta, to znamená, že nerostou, nemutují. To se může stát, ale často to může být jen fyziologické opoždění. Tím se do hloubky zabývá dětská endokrinologie a je to její poměrně velká a důležitá součást.

V dospělém věku záleží na tom, jestli je muž nějakým způsobem citlivý na projevy svého těla. Chlapi jsou totiž – pardon – trošku méně vnímaví ke svému tělu. Ženy mají v tomhle strašnou výhodu, protože mají menstruační cyklus. Když menstruace není, nějak se mění nebo vypadne, je to celkem brzký signál. Chlapi nic takového nemají, takže se potíže plíživě vlečou a dost často přijdou, až když je to opravdu rozvinutá porucha.

U testosteronu si nejvíc stěžují na únavu a ztrátu libida – pozor, neplést s poruchami erekce, to je úplně něco jiného, erekci způsobují jiné věci. Libido, chuť na sex, je ale dominantně spojené s testosteronem. A pak jsou ještě spíš somatické průvodní jevy: nerostou mu vousy tak jako dřív, vidí, že ztrácí svalovou hmotu, nebo se mu začíná víc ukládat tuk v oblasti břicha a ruce a nohy ztrácí svalovinu. To už jsou alarmující příznaky, kdy může být hladina testosteronu výrazně snížená.

Většinou to ale není jen separátní výpadek testosteronu a často u toho bývají i další endokrinní poruchy. Muži se třeba stydí o tom mluvit, takže je do ambulance nakonec dovede něco jiného a až anamnézou se dostaneme k tomu, že si vlastně stěžují, že nemají chuť. S tím na první dobrou moc často nechodí.

Já na sebe něco prásknu. Mám adenom hypofýzy, chodím na endokrinologii a ty jsi přesně popsala problémy, které jsem měl. Říkám to proto, že se mi stalo přesně to, cos popsala. Myslel jsem si, že je to normální, protože ten stav trval tak dlouho, že jsem si na něj zvykl a vůbec mě nenapadlo, že mám problém.

V rámci našeho podcastu bych chtěl říct: zkuste se jako muži zamyslet nad tím, jak se cítíte, a jestli to náhodou není váš případ. Já jsem si fakt myslel, že je to v pořádku a úplně normální. Pak jsme s mojí lékařkou došli k tomu, že mám adenom hypofýzy a nízký testosteron, a jak jsme to začali řešit, úplně se mi změnil svět. V tomhle je to velmi plíživé a takové… teď mi vypadlo to slovo.

Spíš bych řekla, že naše tělo je strašně adaptabilní. A je to dobře, že se přizpůsobuje zhoršeným podmínkám, protože to je důvod, proč přežijeme i některé katastrofy, které bychom papírově přežít neměli. Tělo se adaptuje na nějakou situaci a přizpůsobí tomu veškeré hospodaření, ať už s energií, nebo s čímkoli jiným.

Takže je to vlastně taková evoluční výhoda – a zároveň i ta druhá strana.

Je to přesně tak. Třeba konkrétně u štítné žlázy: když má někdo ve stáří sníženou funkci, svede se to na to, že je starý – je unavený, zpomalený, depresivní, spavý. A on sám to taky nevnímá, že by měl nějaký problém. Mám spoustu různých historek. Třeba jsem šla na konzilium na kardiologii, kde měli pacienta s těžce sníženou funkcí štítné žlázy. Přišla jsem za ním na pokoj a on tam nebyl. Šla jsem za sestřičkami a ptám se, kde je, a ony říkají, že bude asi ve společenské místnosti. Tak jsem tam přišla a on tam spal. Ten člověk je extrémně spavý a jemu to vůbec nepřijde – normálně si zalomí kdekoli. Takže opravdu ty věci jsou plíživé a pak přeteče nějaký pohár.

Že přijde ta poslední kapka?

Když zůstaneme u testosteronu – jaké jsou jeho benefity, nebo i nevýhody, v kontextu vytrvalostního sportu?

Testosteron dodává sílu, svalovou sílu. Umožňuje růst svaloviny, rychlejší regeneraci, rychlejší reakční rychlost. Když to fakt shrnu, je to taková ta mužská síla. Ale nic se nemá dávat navíc. Pokud někdo užívá testosteron proto, že má sníženou hladinu, je to substituční léčba – dodáváme něco, co mu přirozeně chybí, a dostáváme ho do normy jako zdravého člověka. Pokud ale zdravý člověk bere testosteron navíc, může si přivodit poměrně zásadní zdravotní problémy.

Proto i u substituční léčby, kterou vede endokrinolog, musíme hlídat nežádoucí účinky, které se mohou vyskytnout, a upravujeme dávku tak, aby je pacient neměl, fungoval a cítil se dobře a měl parametry v normě.

A ženský ekvivalent

je tedy estrogen?

Ano, tak se to říct dá. Ale docela mě naštvalo, když mi jeden kolega řekl, že estrogen je slabší hormon. To jsem normálně myslela, že ho fakt někam kopnu.

Jsou si ty hormony rovné?

Jasně, že jsou si rovné. Ale když se bavíme v kontextu sportu, je jasné, že kdybys dal estrogen muži, sice mu to možná v něčem trošku pomůže, ale nebude to tak efektivní jako dát testosteron ženě. U ženy je estrogen potřeba kvůli tomu, aby byl zachovaný její menstruační cyklus a všechno v těle fungovalo, jak má. Pokud žena v reprodukčním věku ztratí menstruaci, ztratí estrogen, a to má sekundární dopad nejenom na její sportovní výkon, ale především na kostru. Ta ztrácí kostní hmotu, protože chybí hormon, který zabudovává vápník do kostí.

Totéž se stane i u mužů. Když mají nedostatek testosteronu, nemají jen problémy, které jsem nastínila na začátku, tedy ztrátu libida a tak dále, ale stejně jako žena můžou trpět sekundární osteoporózou, řídnutím kostí, protože mužský hormon nemá jak kostru budovat. Takže oba hormony mají své místo – u zdravých, u sportovců, u kohokoli.

Mně přijde, že ještě jeden hormon má v poslední době docela velké PR, a to kortizol, takzvaný stresový hormon. Přijde mi, že ho dost lidí na internetu řeší: půjdu si změřit kortizol, abych věděl, co se mnou je

a proč jsem pořád tak ve stresu.

Tomu se vždycky musím strašně smát.

Chtěl jsem se zeptat, jestli to dává smysl.

Absolutně ne. Já vlastně vím, kde na to ti lidé chodí – jsou masírovaní různými reklamami typu „snižte svůj kortizol“. Já vždycky říkám: ježišmarjá, buďte rádi, že ho máte vysoký, protože snížená hladina kortizolu už značí velký problém. A ještě k tomu PR: kortizol má svým způsobem možná pozitivní PR, ale kortikoidy jako léky mají zase velice negativní PR. Takže se to hezky míchá podle toho, co si kdo kde přečte a z čeho má obavy.

Zrovna dnes jsem to taky řešila. Známe dva patologické stavy – sníženou a zvýšenou hladinu kortizolu – a vždycky je potřeba se k tomu velice rychle postavit čelem, protože obě choroby jsou život ohrožující. Ale to, že si někdo jednorázově naměří vyšší hladinu kortizolu, znamená pouze to, že dobře reaguje na stres. Stresem je pro něj už samotná návštěva odběrové místnosti, to, že mu někdo píchne do žíly. Lehce zvýšená hladina neznamená, že ji má trvale zvýšenou. Vždycky říkám: to je hezké, že to máte takhle zvýšené, vaše nadledviny jsou úplně zdravé.

Když beru hladinu kortizolu v jednorázovém vzorku, nepátrám po zvýšení, ale po snížení, protože z jednoho odběru se dá zjistit, jestli člověk není deficitní. Kdybych chtěla řešit, že má někdo trvale zvýšenou hladinu kortizolu, jeden odběr rozhodně nestačí. Na prokázání nadprodukce jsou poměrně sofistikované testy.

Takže to není jednorázový odběr?

Určitě ne.

Zmínila jsi, že je to velký, život ohrožující problém. Co nám tedy kortizol způsobuje, pozitivně nebo negativně?

Začnu asi deficitem, protože ten je svým způsobem častější. Vždycky je potřeba rozlišit, jestli má člověk problém v nadledvinách, nebo v centru – v hypofýze se tvoří řídící adrenokortikotropní hormon, který dává impulsy nadledvinám. Naší rolí je odlišit, jestli má problém s hypofýzou, nebo s nadledvinami. Řekla bych, že o něco častější je problém na periferii, tedy v nadledvinách, a dominantně jde o autoimunitní choroby.

Zrádné je, že choroba je plíživá. Pacient dlouho nemusí mít žádné potíže, ale pak přijde poslední kapka – operace, velký stres, porod, horečka, úraz. Úplně bizarní: jeden pacient si vysadil léky, řekl si, že už kortikoidy na svou chorobu, Addisonovu sníženou funkci, nepotřebuje, a do krize ho dovedl zánět kolem nehtů. Jakákoli zánětlivá infekce, i úplně banální, může člověka dovést do těžké krize, protože nemá svoje stresové hormony a tělo nemá jak bojovat s akutním stresem. Nedostatek je opravdu život ohrožující stav, pokud se na něj nepřijde včas.

Nadbytek je samozřejmě taky život ohrožující, ale tím, že jde hodně plíživě, je potřeba souhra více okolností, aby to pacienta dovedlo do nemocnice. Akutní stavy jsou většinou spojené s minerálovou dysbalancí – při nadbytku kortizolu strašně rychle padá draslík a z toho jsou pak sekundární potíže. Nebo může mít těžkou osteoporózu, protože nadbytek kortizolu vyplavuje vápník z kostí a tak dál. Takže ať je kortizolu málo,

nebo moc, je to prostě špatně.

Napadlo mě, že závod by mohl být taková těžká zátěž, zánětlivá reakce, která by člověka mohla složit.

Je to tak, ale tím samozřejmě nechci říct, že by si každý závodník měl předtím šlehnout nějaké kortikoidy. To vůbec ne. Kortikoidy jsou vedené jako doping, pokud nejsou indikované – třeba pro astmatiky, kteří užívají spreje, nebo když má někdo lokální kortikoidové mastičky na lupénku nebo atopický ekzém. Pokud se ale podávají systémově, tedy tabletky nebo injekce, dají se svým způsobem zneužít jako doping, protože mají opravdu silný protizánětlivý a také analgetický účinek. Když vás něco bolí a překonáváte bolest nebo stres, může vás to nakopnout.

Kortikoidy mají dokonce euforizační efekt. Vidíme to u pacientů, kterým přechodně dáváme kortikoidy a pak je vysazujeme – řeknou: já jsem se měl s těmi kortikoidy tak dobře, nechte mi je. Takže to má dopad i na psychiku, má to až euforizační efekt, ale při dlouhodobém používání to naopak může vyvolávat těžké deprese. Takže pozor na to.

Hani, nechceme teď dávat žádné špatné návody, ale je tohle ten důvod, proč si někteří berou dýchátko na astma a dávají si ho před závodem? Nebo je to z jiného důvodu?

Dýchátka na astma jsou různých typů a myslím si, že nejčastěji si dávají ta, která obsahují stimulátory receptorů, které vám roztáhnou průdušky a zároveň podpoří srdeční funkci. Tam to není o kortikoidech, ale o trošku jiné látce, která vám opravdu může pomoct – rozšíří průdušky, takže se líp dýchá, a povzbudí to i kardiovaskulární systém. Inhalační kortikoidy v tom podle mě až takovou roli nemají, je to spíš takový ten Ventolin.

Myslím, že jsme ještě nezmínili jeden důležitý hormon, který nás z pohledu sportovce hodně zajímá, a to je inzulín. O co se v těle stará?

Inzulín je látka, která je nutná k tomu, aby se cukr, glukóza, zabudoval do svalů a periferních tkání. Když chybí, člověk strádá energeticky – nedostává se mu palivo, glukóza, do buněk, a z toho pak vyplývají všechny konsekvence.

To jsou diabetici, že?

Je potřeba rozlišit, o jaký typ jde, ale pokud mluvíme o absolutním deficitu inzulínu, jsou to diabetici prvního typu, kteří mají zničenou slinivku, většinou autoimunitním zánětem. Nedokážou si inzulín vyprodukovat sami a musí si ho dodávat zvenčí injekcemi. Je to klíčový hormon k tomu, aby člověk vůbec přežil a takzvaně nehladověl. Bez inzulínu to nejde.

A co to pro nás prakticky znamená při výkonu?

Určitě bych neřekla, že je inzulín nějaký super povzbuzovač výkonu, protože inzulínem si můžete navodit těžkou hypoglykémii, a to je opravdu život ohrožující stav.

O co se jedná?

Je to snížená hladina cukru. Diabetici proto nemají ani tak strach z toho, že mají cukr vysoký, ale kdyby spadli do nízké hladiny, můžou skončit v kómatu, v bezvědomí. To jsou opravdu život ohrožující stavy. Takže zneužívání inzulínu si nedokážu úplně představit – je to velice tenký led a můžete tím člověka zabít.

Když jsme teď dělali zátěžové testy, byl tam po laktátovém testu ještě test na… teď ti to řeknu blbě – glykemický index? Jak se v krvi rozpouští cukr během zátěžového testu.

Nějaká glykemická křivka možná.

Jo, tak. Byly to testy, které dělala Marika v rámci své diplomky – Mariku jsme měli v našem podcastu – a bylo to o tom, jak funguje nebo nefunguje carb loading. Co když si dám do pusy něco sladkého a pak to vyplivnu, nebo co když průběžně upíjím sacharidový nápoj. Bylo tam vidět, jak tělo s cukrem pracuje. Tohle taky ovlivňuje inzulín?

Určitě, ale přiznám se, že tohle už nejsou úplně věci z mého ranku. Nedělám diabetologii a tohle, co říkáš, jsou speciální věci, do kterých bych nerada brousila, protože to není můj obor. Znovu říkám, inzulín je důležitý pro udržení stabilní hladiny cukru.

Tělo je super zařízené – jakýkoli výkyv, ať nahoru, nebo dolů, se snaží dorovnat do normy, do stabilního prostředí. Proto se vždycky musím smát, když si někdo bere do zásoby třeba magnézium. To je úplná blbost, uděláte si akorát průjem. Tělo ho neumí uložit do zásoby, to nejde, jenom to proteče.

Samozřejmě ve chvíli, kdy jste deficitní – během nějakého dlouhého výkonu, nebo je to třeba těhotná žena nebo rostoucí organismus – tam se to doplňuje. Ale poběžím maraton a dám si magnézium pět dní dopředu? To je úplně na nic, protože tělo si ho neuloží někam do kapsičky, aby ho pak vytáhlo.

Já se chtěla zeptat, jestli bychom si správnou funkci inzulínu měli nějak změřit nebo otestovat, abychom při závodu věděli, jestli nás třeba gel moc nevystřelí, nebo si ho máme dávat po

částech.

Na to těžko dokážu odpovědět, ale co určitě vím a s čím se setkáváme: máme jedno onemocnění, které se jmenuje inzulinom. Je to nádor, který produkuje nadbytek inzulínu, a projeví se to hypoglykémií. Pacient má příznaky hypoglykémie, které známe – když máte hlad, je to vlastně hypoglykémie, takže člověk má třes, potí se a jde honem rychle něco sníst. Někdy to ale může mít i docela bizarní příznaky: člověk mívá noční můry, začne být zničehonic náměsíčný nebo se divně chová. To všechno může způsobovat hypoglykémie.

A občas se vyskytne to, že někdo nemá nadprodukci inzulínu z nádoru, ale má relativní přestřelení inzulínu. To vzniká tak, že si dáte vysoce sacharidovou stravu – sladké jídlo, loading, něco. Inzulín zareaguje na vysokou nálož sacharidů, buňky vyplaví nějaké množství inzulínu, aby se to zpracovalo a zabudovalo, ale on to přešvihne a následně může přijít hypoglykémie. Je to typické u mladších, zejména hubených lidí, častěji u žen.

Určitě jste to sami zažili: dáte si sladký oběd, třeba buchtičky s krémem, a do hodiny máte hlad. Je to proto, že je to vysoce sacharidové jídlo, najednou máte do hodiny hlad a musíte to nějak zajíst. Není to nemoc, je to lehce nefyziologická reakce na vysokou nálož sacharidů. Proto někteří sportovci preferují ionťáky, které jsou víc do slana, aby to nebyl jenom cukr.

Já sama jsem na sobě vypozorovala, že dát si před závodem gel je pro mě úplně mrtvolné, protože potom fakt mívám hypoglykémie. Takže jsem si vždycky dávala chleba se sýrem. Chleba je samozřejmě taky cukr, ale pomalý sacharid, který se pomalinku rozkládá, a sýr je slaný. Dám si nějaké jídlo, ale glykémie nevystřelí nahoru a tím pádem tam není peak inzulínu. Tomu se říká potraviny s nízkým glykemickým indexem.

To je ono.

Takže inzulín je důležitý, ale je potřeba umět trošku pracovat s jídlem a vyzkoušet si na sobě, jaké sportovní nutriční doplňky vám sedí. Každý to zpracovává trošku jinak, a což teprve v závodě, kde se třeba potíte. Je potřeba to vyzkoušet.

Zazněl strašně dobrý tip: pokud si teď někdo uvědomil, že mívá před závodem hlad, možná je to právě proto, že si tam dá gel.

Je to tak. Já to mám na sobě fakt vyzkoušené. Když si dám sacharidovou pizzu nebo špagety, za chvilku mám hlad. Vím, že si dám celou pizzu a za hodinu mám hlad.

Já jsem tohle mívala třeba po sladkém müsli, takovém tom zapékaném. Když si ale koupím obyčejné nezapékané, takové to suché, ne moc sladké, jen s rozinkami a sušeným ananasem, je to mnohem lepší.

Přesně. Vločky nejsou sladké, takže nemají ten peak a je to prostě lepší.

Přesně tohle byl můj dotaz, jen jsem ho moc špatně zformulovala. Došli jsme k němu. A mně ještě došla jedna věc – tomu, čemu my klasicky říkáme hlaďák, je hypoglykémie?

Ano, je to hypoglykémie.

Takže hlaďák může nastat i z toho, že jsme si dali gel a tělo takhle reaguje na vysokou nálož sacharidů?

Ano. Já už jsem se závoděním trošku skončila, ale když si to ještě vybavuju, měla jsem jednu oblíbenou značku a gely se lišily i množstvím NaCl, tedy soli. Podle toho, jestli bylo vedro, jsem si koupila gel s větší, nebo menší koncentrací soli, a zároveň jsem se vždycky dívala, kolik je tam glukózy. Měla jsem už vychytané, co zrovna potřebuju, a rozhodně to nebyly ty fakt sladké. Z těch mi bývalo i špatně.

Teď jsem zjistila, že na Tour de France frčí úplně jiné způsoby výživy a jedou naopak hodně na sacharidech – hypersacharidové doplňky a tak. Sportovci na to ale musí být zvyklí, protože žaludek to nemusí pobrat vůbec a může to vyvolávat nauzeu a zvracení. Takže i trávení si na to musí trošku zvyknout.

Hani, v ideálním případě chceme, aby se trénink vyvíjel tím směrem, že se zvyšuje naše výkonnost. Vychytat to je umění, řešíme to v našem podcastu v podstatě v každé epizodě a není to vůbec jednoduché. Občas to bohužel může jít tím špatným směrem a Kája už to tu zmínila – můžeme skončit syndromem RED-S. Co to vlastně je a co se v našem těle stane?

Než vysvětlím, co to je, předeslala bych, že tímhle syndromem a vůbec přetrénováním nejsou nejvíc ohrožení vrcholoví sportovci, protože ti mají své manažery, trenéry, doktory a já nevím co. Jsou to výkonnostní sportovci, tedy třeba něco jako vy – věnujete sportování poměrně hodně času, ale máte svou práci a rozhodně nemáte někoho, kdo by vás jednou za měsíc testoval v laboratoři a posílal na sofistikované testy. Tam je podle mě největší riziko, protože sportující člověk jede opravdu na hraně svých energetických možností a nemá možnost takové regenerace jako vrcholový sportovec.

Pamatuju si sama sebe, když mi trenér napsal rege den – a pro mě rege den znamenal, že jsem se nervovala v práci a nešla jsem sportovat. Vrcholoví sportovci ale v rege den opravdu leží a nedělají nic. Proto říkám, že je strašně důležité, aby si ti, kdo fakt sportují na výkonnostní úrovni, ty příznaky sami hlídali. Ideální je samozřejmě osvícený trenér, který na to myslí, nebo by měl myslet, aby svého svěřence nepřetrénoval.

RED-S je syndrom relativní energetické deficience. Znamená to, že člověk nestačí dohnat svůj výdej příjmem – ale není to jen o potravě, je to i o odpočinku. Trénováním ze sebe vydáte energii, ale zároveň si trošku poškozujete svoje buňky a svaly a ty se potřebují obnovit. Pokud ta sebeobnova není dostatečná, představte si to, jako by tělo požíralo samo sebe. Vzniká třeba i zánětlivá reakce, dlouhodobý oxidační stres – neodbourávají se dostatečně toxiny z tkání a tělo tím začíná trpět.

Projeví se to tak, že sportovec začne stagnovat, nebo se začne i výkonnostně propadat. Typicky je víc unavený, víc nemocný, častěji chytá respirační infekty, furt dokola škrábání v krku, bolesti hlavy, rýma. A pak samozřejmě únavová zlomenina – když má někdo únavovou zlomeninu, je jasné, že je něco špatně. Je to jednostranná zátěž a nezregeneroval.

Když zabrousím mezi děti, které sportují, u nich se to nejvíc projeví tím, že přestanou růst a nejdou do puberty. Mám k tomu krásný příklad. Můj oblíbenec je Honza Volár, který několikrát v rozhovoru zmínil, že byl závodní plavec. Na základce neměl nic moc výkony – tak to říká on, já věřím, že byly dobré, ale nebylo to zas až tak. Plaval čím dál víc, ale moc se nezlepšoval, a na gymplu mu dokonce kdosi řekl, ať se na to vykašle. Tak si snížil tréninkové dávky asi o polovinu a najednou za rok vyrostl 15 centimetrů a přibral 15 kilo. To je přesně obrázek toho, jak tělo trpí pod náloží tréninku a nemůže růst ani se vyvíjet. Mezi 15 a 17 lety měl najednou rozdíl 20 centimetrů a já nevím kolik kilo a výkonnost mu strašně šla nahoru.

Takže u dětí, rostoucích nebo pubertálních, se to může projevit takhle. U žen je samozřejmě signálem ztráta menstruace. Nemyslím tím, že jednou vynechají měsíčky, ale když holka nemenstruuje třeba půl roku nebo rok, je to špatně a musí se upravit trénink.

Když už jsme zabrousili ke kortizolu, vidíme tam ještě i relativní úbytek kortizolu. Tělo je tak vyšťavené, že nadledviny nedokážou vyprodukovat, co potřebujete. Nejsou nemocné, jsou prostě unavené – je to fyziologická reakce, aby nadledviny úplně nevypověděly službu, takže produkují méně a člověk je extrémně unavený a nevýkonný.

O čem jsme se ještě úplně nebavili a co je podle mě hodně důležité téma, je anémie. I ta je součástí syndromu – ztrácí se železo, které se nestačí doplnit. Holky jsou samozřejmě citlivější, protože mají přirozené ztráty. Když se železo nedoplňuje, výkon jde úplně do kytek. Zažila jsem to několikrát na sobě a vždycky jsem to přirovnávala k tomu, jako když v autě shoří turbo. Můžete jet, ale nezrychlíte. Je to extrémně vyčerpávající a náročné, než se zase doplní krvinky a železo.

Řekla jsi, že varovným signálem u žen je ztráta menstruace, takže tam jsou všechny body, které jsme si říkali na začátku u estrogenu. A v dlouhodobém měřítku pak dochází k řídnutí kostí, osteoporóze.

To už je to těžší – únavové zlomeniny. Křehké kosti nejsou odolné vůči zátěži a můžou se lámat furt dokola. U běžců jsou to nejčastěji zánártní kůstky nebo zlomená holenní kost, protože je zatěžujete furt dokola na tvrdém povrchu. To jsou typické zlomeniny. Jedna běžkyně měla prasklou stydkou kost, protože na pánev se upínají svaly a při běhu se za ni furt tahá. Takže jsou to docela závažné věci.

Je potřeba na to myslet a hlídat to a jsem ráda, že se o tom začíná víc mluvit, protože za mého mládí se nic takového vůbec neřešilo. Dnes bych řekla, že si to holky dokážou víc hlídat.

A co chlapi?

Na chlapy, jak ráda říkám, mají tu nevýhodu, že nemají cyklus, takže u nich všechno jde víc plíživě. Ale taky mají únavu, nevýkonnost, častěji jsou nemocní, můžou mít taky únavové zlomeniny a jsou náchylnější k úrazům. Takže je to podobné, jen u holek se na to přijde dřív díky výpadku

menstruace.

Hani, napadá mě dát něco praktického. Řekli jsme si, že projevem může být stagnace nebo klesání výkonnosti. Já bych si třeba řekl, že mám jen špatné období a že to přejde. Kromě železa, které si můžeme změřit a které nám hned řekne, že nám možná chybí a může být příčinou toho, že výkonnost stagnuje nebo klesá – je ještě něco jiného, co můžu prakticky udělat, abych se dozvěděl, že je fakt něco špatně a není to jen můj pocit, který přejde?

Sportovcům, kteří trénují hodně, můžou chybět i nějaké minerály. Není to jenom o železe, ale třeba i o vitamínu D, vitamínu C, magnéziu, vápníku – to všechno jsou věci, které se dají změřit, jestli nejsou deficitní. A pak je to o tom rozebrat jídelník, tréninkový deník, co jíš, jak spíš, jestli dostatečně regeneruješ a tak dále, a vylučovací metodou přijít na to, kde je zakopaný pes. Samozřejmě se vždycky dělají i testy, které vyloučí nějakou patologii, tedy že je člověk fakt něčím nemocný.

Já třeba poznám i na profilu hormonů štítné žlázy, že je někdo přetrénovaný. Je to podobné, jako když někdo leží v nemocnici v těžším stavu – často nás volají na konzilia, že tam mají kolem štítné žlázy nějaká hausnumera. Jak říkám, tělo je strašně chytré a reaguje tak, že chce vždycky zachovat život a to nejdůležitější. To znamená, že dokáže šetřit. Ženám třeba vypíná menstruaci, ať už proto, že nejí – typicky anorektičky – nebo jsou přetrénované nebo ve stresu. Jako první se vypne reprodukce, protože tělo, které strádá, se nemá reprodukovat. Analogicky u mužů klesá testosteron, když jsou v nějakém stresu.

Zároveň na to reagují i hormony štítné žlázy. Ty podporují spalování živin, a pokud tělo nefunguje, jak má, a je v nějakém extrémním stresu, hormony štítné žlázy klesají, aby šetřily tkáně, než se vyčerpají. Takže kdyby ke mně někdo došel – hele, sportuju, teď se chystám, plácnu, na maraton, a cítím se bídně – když mu odeberu krev, dokážu z určitých parametrů posoudit, jestli je to opravdu přetrénování, nebo jestli na něj jen jde nějaká viróza.

Zdá se mi, že se nám tu naše epizody začínají pěkně propojovat. Máme ještě jednu minisérii, a to o výživě. V našem prvním díle jsme se bavili o tom, jak si měřit, kolik toho sníme, a jak správně koncipovat jídelníček. Takže vylučovací metodou, jak jsi říkala – pokud se cítíme špatně, začneme si měřit, co jíme, podíváme se, jestli spíme 8 hodin. Pokud spíme 4, možná by to mohl být problém. A pokud by se výkonnost nebo pocit pořád nezlepšovaly, je čas navštívit odborníka?

Určitě. Když si vzpomenu na svoje trable ze sportu, konkrétně železo mě dohnalo třikrát. Je potřeba na to myslet dopředu, protože pak to hrozně dlouho trvá, než to zase naskočí zpátky. Není nic horšího, než když se člověk připravuje na nějaký závod a řeší, že obnova krvinek trvá 3 až 6 týdnů. Takže je potřeba to řešit co nejdřív.

Myslím si, že pro tohle musí mít cit trenér. Jakmile svěřenec neplní tabulky výkonů nebo na něm vidí, že to najednou nějak nejde, musí začít větřit problém.

Nebo člověk sám, jak se cítí?

To taky, ale známe to – lidi jedou přes závit a řeknou si: ne, já to prostě přetrénuju. Takže je potřeba trošku brzdit a ten, kdo má brzdit, je trenér. Má říct: hele, neblbni, dej si radši volno. Jeden trenér tomu říkal, když šel někdo na trénink, i když se necítil, mlácení prázdné slámy. Zbytečně se zatěžuje, trénink ho nikam neposune, tak ať radši odpočívá, vynechá jednu tréninkovou dávku a potom trénuje o to kvalitněji. Ale jít běhat jen proto, že jsem za týden neuběhla 50 kilometrů, a přitom se cítím špatně, je o ničem. Člověk se akorát dál unavuje a nemá to žádný efekt. Radši přidat odpočinek, saunu, masáž a pak se do toho opřít.

A když už jsme to všechno

vyzkoušeli a pořád to není ono – kdy je ta fáze, že máme najít odborníka, a jakého? Jaká je cesta? Obvoďák a pak se nějak dostaneme k tobě, nebo jdeme rovnou na endokrinologii?

Endokrinolog je samozřejmě taky nějakou součástí, ale vždycky říkám: běžné věci jsou běžné a vzácné věci jsou vzácné. Zapomínáme třeba na to, že v populaci nám běhá spousta lidí s neléčenou hypertenzí. A neléčená hypertenze dokáže způsobit pěknou paseku, i u lidí středního věku, třeba u čtyřicátníků – nemusí to být až tak staří lidé. Pokud se neléčí, člověk taky může být unavený a nevýkonný. A bohužel, hypertenze je tichý zabiják. Můžete umřít na selhání srdce – to jsou ta náhlá úmrtí sportovců, kteří uběhli třicátý maraton a najednou zemřou na srdce při závodě.

Vždycky si říkám: ty jo, chodil na preventivní prohlídky, nechal si změřit tlak aspoň jednou do roka? Není to jenom o hormonech a živinách, je to i o tom nechat si udělat ultrazvuk srdce, jestli nemám nějakou skrytou srdeční vadu. Tu můžou mít i mladí sportovci a pak jsou všichni vyvalení, že se někdo z fotbalistů skácí na trávníku. Takže echo srdce, změřit tlak – asi začít praktikem. Běžné věci jsou běžné. Praktik vám udělá EKG, změří vám tlak, někteří dělají už i ultrazvuky. Začít od základu, od toho, co je nejběžnější, a když se tam na nic nepřijde, pokračovat dál a přemýšlet, jestli nemá třeba i nějakou hormonální poruchu.

Napadá mě k tomu, že jsme zvyklí, když začínáme novou sezónu a nový trénink, zajít si na zátěžový test. Nepřidat k zátěžovému testu ještě pár tisíc navíc a nejít si udělat test, kde si změřím všechny základní hodnoty – déčko, céčko, minerály, železo a tak dále? Jen abych věděl, že to mám v pořádku a že do sezóny vstupuju v nějakém dobrém bodě. A případně test v půlce sezóny zopakovat, abychom věděli, jestli mi trénink náhodou nezpůsobuje nějaký deficit.

Myslím si, že je to správná poznámka a že by to tak mělo být. A ještě bych chtěla podotknout – nevím, jak to dělají se zátěžovými testy tady v Brně, ale my jsme byli s manželem Alanem v Olomouci a před maratonem jsme si nechali udělat zátěžový test. Tehdy po nás vyšetřující chtěl, abychom měli předtím udělané EKG a zátěžový test na kole, abychom mu tam u testu nezkolabovali. Dělali jsme to normálně na běhátku, ale on požadoval závěr od lékaře, že nemáme nějakou arytmii, abychom test, který jde samozřejmě do maxima, zvládli.

Takhle by to správně mělo být, protože zátěžový test je zátěžový test – od toho se tak jmenuje – a může vám vyvolat nějaké arytmie. Mělo by mu předcházet normální interní vyšetření, klidové EKG, ideálně i zátěžové EKG, a teprve pak jít na běhátko s maskou a laktátové křivky.

Napadá mě vrátit se k samotnému závodu. Říkali jsme, že je to pro tělo velká zátěž. Mohli bychom si říct z pohledu endokrinologie, co nám během závodu hrozí, jestli vůbec něco? Během závodu se v těle děje opravdu hodně procesů. Je to stres, takže předpokládám, že tam hraje roli adrenalin a kortizol. Během závodu, který trvá pět šest hodin, tělo i regeneruje, takže předpokládám, že funguje testosteron i růstový hormon. A říkali jsme si o inzulínu, kdy nám hrozí hypoglykémie, tedy hlaďák. Je ještě něco, co nám z pohledu endokrinologie hrozí a čemu se můžeme během závodu aktivně vyvarovat?

Řekla bych, že od toho jsou tréninky, aby člověk tělo trénoval na zátěž. Pokud jsi zdravý, ze strany endokrinologie ti nic nehrozí, protože tělo je na to adaptované a hormony na zátěž reagují tak, jak je to žádoucí. Kdybychom během závodu dělali nějaké sofistikované testy, možná bychom se divili, jaká hausnumera tam jsou, ale je to normální fyziologická reakce na zátěž a zdravý organismus si s tím poradí.

S čím si možná neporadí, nebo s čím je občas těžké si poradit, je přehřátí. Jsou fakt typy sportovců,

které nechci úplně jmenovat, i když někteří o tom mluví otevřeně, kteří nemají rádi teplo a mnohem lepších výkonů dosahují v chladnějším počasí. Sama nevím, jestli se na to dá nějak natrénovat. Myslím si, že asi úplně ne, ale spíš se dá vyvarovat chyb. Pokud vím, že jsem na to nějakým způsobem citlivá, udělám všechno pro to, abych se při závodě dostatečně chladila.

Vůbec to není o pití nebo nahrazování čehokoli, protože teplo je potřeba zkrotit fyzikálně, to znamená chladit. Popíjení vám nepomůže, protože si člověk ještě víc naředí ionty, které ztrácí, a tím poruchu vnitřního prostředí ještě podpoří. To jsou věci, ve kterých dodnes vidím, že se strašně chybuje – sportovci na to nemyslí, nebo nejsou dostatečně poučení, co mají dělat.

Myslím si, že je to i ukázka dobře zorganizovaného závodu – jestli je tam dostatečné množství občerstvovaček, kde se sportovec může průběžně chladit. Na závody, kde tohle není, já už nechodím. Nechci. Všichni řeknou: tak poběžíš pomaleji. Ale myslím si, že každý organizátor chce, aby se závodníci u závodu cítili komfortně a v pořádku doběhli, dojeli, doplavali do cíle.

Pokud vás ty problémy potkají během závodu, už s tím moc neuděláte. Můžete samozřejmě odstoupit, nebo pokud máte možnost to během závodu řešit, s tímhle handicapem se do cíle dostat. Tohle je asi nejzrádnější, protože přehřátí není rychlé ve smyslu 0 na 100, ale je to takový ten syndrom vařené žáby. Člověk vůbec neví, že se mu něco děje, a ono se mu děje, a je to poměrně závažný problém.

Chtěla jsem se zeptat, jak to člověk na sobě pozná, když je mu blbě.

Pokud to člověk nikdy nezažil a najednou ho zaskočí takové blbé počasí, jako zaskočilo mě, když jsem z vedra zkolabovala – můj jediný vjem, když si teď vzpomenu, byl, že mi hrozně hořely tváře. Ale to bylo všechno. Neměla jsem žádné křeče, nebylo mi nějak zle, prostě jenom takové planoucí tváře. A pak se najednou válíte ve škarpě a vůbec o tom nevíte. Takže je to fakt zrádné.

Vždycky úplně šílím, když je nějaký závod, je 30 stupňů ve stínu a dají vám rozehřívací rozcvičku. Říkám: pane bože, ne, musíte jít všichni do stínu, sundejte ze sebe ty černé hadry. Někteří vybíhají v dlouhých rukávech a dlouhých gatích. Polít hlavu, spíš chladit – ochladit hlavu, chladit krk a vybíhat tak, aby vám byla trochu zima. To jsou nejdůležitější opatření, protože přehřátí se kromě poměrně zásadní poruchy vědomí projeví i tím, že se rozbíhají křečové stavy, a to je dost závažné.

Už jsme tu jednou zmínili Tour de France a tam je to vidět – před závodem nosí všichni závodníci vesty s ledem.

Ano, a teď jsem na Havaji viděla triatlonistky nosit chladicí čelenku, což mi přijde super. Myslím si, že hlava je v tom klíčová – musí se chladit hlavně mozek, protože ten je na přehřátí nejcitlivější. A samozřejmě chladit core, to znamená se různě polévat a tak dále, pokud to jde.

Mně nejvíc pomáhá nosit při závodech kšiltovku, kterou si na občerstvovačce namočím a ona mě chladí delší dobu.

Já jsem po svém kolapsu kšiltovku odložila a nosím jen takový ten kšilt bez vršku, abych si mohla něco nalít na hlavu. A když už je úplně krize a nedělá mi dobře ani to, že to hřeje, mám jenom sluneční brýle a polévám si hlavu. Nic jiného na to asi není. A nebo různě houbičky za dres.

Jaká je z toho rekonvalescence?

Hrozná. Tehdy jsem skončila na JIP. Je to trochu úsměvné – probrala jsem se někdy ve tři ráno, když už jsem pochopila, že jsem asi na závodě něco zvorala. Předtím jsem byla úplně mimo a měla jsem docela nepříjemné zážitky z urgentu, kde jsem se různě budila do stavů, kdy jsem nemohla mluvit a nikdo nevěděl, co mi je. A pak jsem tam hodila generalizované křeče, tak kolem mě začali skákat.

Na JIP jsem se ale vzbudila už plně při vědomí, uvědomila jsem si, že se něco stalo, a měla jsem strašný hlad. Naposledy jsem jedla ve tři odpoledne před závodem, který začínal v pět, a probrala jsem se ve tři nebo ve čtyři ráno, takže zhruba 12 hodin po posledním jídle. Sestřička mi přinesla nějakou starou vánočku s bílým kafem a cpala jsem to do sebe.

Další hodiny a dny se pak odehrávaly v tom, že mě příšerně bolela hlava, protože přehřátí je vlastně otok mozku. Mozek dostane šíleně zabrat – reaguje na dehydrataci a na termickou zátěž, snaží se zadržovat to svoje, aby udržel buňky v pořádku, a pak do vás začnou lít tekutiny a on je zase jako houba nasaje. Dochází tam k poměrně velké buněčné gymnastice. Takže jednak bolest hlavy, pak hrozná únava, úplně strašná, pořád pocit žaludku na vodě a hrozně jsem zhubla. Netrvalo to zas až tak dlouho, ale tělo dostane docela zabrat.

Největší strach jsem měla z toho, že to psychicky nedám a nevrátím se do závodů. Naštěstí jsem to vyřešila tím, že jsem měsíc po téhle příhodě šla na další závod, tam už jsem si všechno pohlídala a zlomila jsem v sobě obavy. A naučila jsem se s přehříváním pracovat.

Myslím, že minulý rok jsme ve velkém triatlonovém světě mohli sledovat případ na ženském závodě mistrovství světa v Koně, kdy Lucy Charles-Barclay a Taylor Knibb obě skončily v běžecké části. Lucy to nakonec neměla z přehřátí, ale myslím, že z nedostatku tekutin, ale Taylor to měla právě z přehřátí. Překvapilo mě, že obě o měsíc později byly na mistrovství světa v polovičním ironmanu a Lucy skončila první a Taylor druhá. Po měsíci se ze syndromu přehřátí zotavila, a to mě hodně překvapilo. Myslel jsem si, že to v podstatě není možné.

Opravdu záleží na tom, jestli to není tak závažné, že by člověk skončil v nemocnici. Já jsem měla vlastně lehkou příhodu, a i přesto jsem měla vysoké jaterní testy. Dochází k nedokrvení vnitřních orgánů a někteří nešťastníci můžou skončit třeba na dialýze nebo i s transplantací jater. I takové případy jsou – reakce organismu je tak bouřlivá, že vypne prokrvení vnitřních orgánů a játra třeba úplně odejdou. Pokud ale nedojde k takhle těžkému poškození, a což teprve u vrcholových sportovců zvyklých na velkou zátěž, věřím, že měsíc je v pohodě. Já jsem taky byla za měsíc schopná postavit se na start, a to nejsem žádná vrcholová sportovkyně. Takže regenerace pak jde dobře, ale někteří fakt skončí velice špatně.

Ještě bych na závěr odskočila k jinému tématu. Několikrát v našem povídání vyšlo něco ve stylu: tohle je častější u žen, ženy to mají těžší. Očividně to v tréninku nemáme jednodušší než chlapi. Pojďme se podívat, jakým způsobem je trénink specifičtější tím, že máme respektovat fáze cyklu – nebo nemáme? Má to vliv, nebo nemá? Jak hormony ovlivňují ženský trénink?

To je krásná otázka, nahrávka na smeč, protože samozřejmě to má velký vliv. Jenom bych udělala lehkou odbočku k přetrénování a syndromu RED-S. Bohužel pořád dost často vidím, že když holce vypne menstruace, kopne se to takzvaně pod koberec – dostane antikoncepci a problém se takzvaně vyřeší. On se samozřejmě nevyřeší, protože se neřeší příčina, ale následek. Cyklus je pak vedený prášky.

Některé holky to ještě dělají tak, aby neměly krvácení, které je v pauze – berou antikoncepci kontinuálně třeba tři měsíce, třeba kvůli závodům. Dá se to touhle cestou obejít, ale z pohledu endokrinologa to nevidím úplně ráda. Rozumím tomu třeba u profesí typu baletka nebo gymnastka, kde mají přiléhavé oblečky a krvácení se opravdu chtějí vyhnout. Ale řešit poruchu cyklu tím, že se nasadí prášky, mi nepřijde úplně košér.

Abych se vrátila k základní otázce, jestli přizpůsobovat trénink cyklu: myslím si, že určitě ano. Každá holka a žena ví, jak se cítí v které fázi cyklu. Ještě to ve zkratce vysvětlím, protože v tom taky bývá chaos. První den cyklu je první den krvácení, menstruace jsou tedy první dny cyklu. Během těch jednoho, dvou, tří dnů menstruace mívají holky většinou bolesti břicha a jsou slabší. Tam bych určitě nedávala silový trénink, spíš něco lehčího – lehký běh, lehčí kolo, něco, co nezatíží hlavně spodní polovinu břicha a pánev, pokud trpí na bolesti.

Čím postupujeme dál, dostáváme se do folikulární fáze, kdy zraje vajíčko. To je bych řekla pro ženu nejlepší fáze, protože nemá žádné potíže, pomalinku stoupá estrogen a nemá problémy se zadržováním vody, takže má šanci zvyšovat výkonnost. Folikulární fáze, kdy dozrává vajíčko, tedy zhruba 12 až 14 dní, je ideální na intenzivnější tréninky – silové tréninky, intenzitu, fartleky. Tam je čas na budování.

Pak nastává ovulace, kdy máme vrchol hladiny estrogenu a luteinizačního hormonu. Některé holky vnímají ovulaci pozitivně a cítí ještě víc síly, ale u některých můžou být bolesti břicha, některé můžou i lehce špinit, takže se necítí plně komfortně. To je individuální, a pokud se sportující žena v téhle fázi cítí dobře, klidně ještě trošku přidat.

Pak už to jde trochu do kytek – druhá fáze, luteální. Vajíčko prasklo a za příznivých podmínek se chystá na oplodnění, zahnízdění v děloze a graviditu. Pokud ke graviditě nedojde, sliznice, která se díky hormonům druhé fáze cyklu hezky vystýlá, se odlučuje menstruací. Druhá fáze cyklu tak není pro ženu úplně komfortní – můžou být bolesti podbříšku, nalitá prsa, zadržování vody. Je to tím, že víc stoupá gestagen progesteron vůči estrogenu, a pak menstruací oba hormony padají dolů, takže je tam náhlý zlom a začne menstruace. Ve druhé půlce bych tedy taky dala spíš lehčí tréninky, ne úplně sílu, ale něco volnějšího.

Vynechala jsi tam takové ty fáze: dneska to bude perfektní trénink, dneska to jde, dneska makám – a ne, dneska je to nejhorší den na světě, dneska mi to nepůjde. To je psychický aspekt, a v kontrastu je tu chlap.

Pojďme to říct nahlas: ženská se tu má dobře 14 dní, když dobře, možná 20 dní, a může trénovat a cítit svůj výkon. A pak je tu v kontrastu chlap, který má pořád pohodu a vždycky si zase přidá intervaly, protože nemá žádnou fázi.

Ještě vám řeknu takovou poznámku. Naše paní tělocvikářka na základce vždycky úplně nesnášela, když se holky z tělocviku omlouvaly, že mají menses. Já jsem to třeba nikdy nedělala, protože mi přijde, že se s tím člověk musí naučit nějak žít a jdeme. Ona vždycky říkala: děvčata, uvědomte si, že nejlepších sportovních výkonů ženy dosahují během menstruace a úplně nejlepších v prvním trimestru gravidity. První trimestr těhotenství je příznivý tím, že hodně stoupá estrogen. Pokud žena zrovna není chudera, která zvrací 24 hodin, má všechny příznivé hormonální aspekty k tomu, aby dosahovala dobrých výkonů.

Viděli jsme to letos v Koně, kdy jedna z profesionálních triatlonistek doběhla a oznámila, že je těhotná.

Nemusíme chodit úplně daleko, máme to i v našem kolektivu. Jedna naše kamarádka si dala závod v Piešťanech a byla těhotná. A naši plaveckou výzvu dala v šestém měsíci a naplavala asi o 2 kilometry víc než já.

Přesně tak.

Ale stejně běžte pochválit všechny sportovkyně ve vašem okolí za to, jak krásně sportují, protože jsme si dnes několikrát řekli, že to holky v tomhle směru mají určitě těžší. A blíží se Valentýn – škoda, nahráváme to před Valentýnem, ale vydáváme to až dávno po něm. Chtěla jsem, abyste holkám koupili kytku. Doufám, že jste holkám kytku koupili.

Myslím, že máš pravdu, že to v tomhle asi mají těžší. Ale když přijde problém, mají ženy zase výhodu cyklu. Na všechny potíže přijdou dřív než chlap, ať jde o onemocnění štítné žlázy, nebo cokoli, co je v těle špatně. Cyklus vám dá správný signál, že je něco v nepořádku, a to chlapi zase nemají, chudáci.

Chudáčci.

Hani, moc děkujeme. Myslím, že to bylo velmi příjemné a zajímavé povídání a hodně jsme se naučili. Musím uznat, že mě naše nová takzvaná lékařská série hodně baví. Už z dnešního povídání je vidět, jak se nám epizody začínají mezi sebou propojovat. Když se dívám na náš natáčecí plán, vidím, jak budeme na některá témata, o kterých jsme se dnes bavili, navazovat. Bavili jsme se o nedostatku vitamínů, což jsou mikronutrienty, o kterých budeme mluvit v dalším dílu naší série o výživě. A bavili jsme se o tom, jak tohle změřit, což je taky něco, o čem budeme mluvit, protože jsme shodou okolností oba tento týden absolvovali krevní testy.

Začíná se nám to tu pěkně vyvíjet a myslím, že v tomhle tématu budeme z různých směrů pokračovat. Takže vyzývám naše posluchače a diváky: pokud nás ještě nesledujete, určitě nás sledujte na YouTube, na Spotify a na Instagramu, protože budeme tato témata dál rozvíjet a budeme rádi, když u toho budete s námi. A pokud se vám epizoda líbila, dozvěděli jste se něco nového a něco jste si dnes odnesli, budeme moc rádi, když nás podpoříte na platformě Buy Me a Coffee – pomocí QR kódu, který se tu teď někde určitě objeví, nebo pomocí odkazu níže v popisku epizody. Tak to je asi všechno.

Já moc děkuju za pozvání.

Moc děkujeme, že jsi přišla. Ještě doplníme, že Hanka je taky naše kamarádka a tréninková kolegyně z našich tréninků, takže se známe a rádi spolu trénujeme.

To je pravda, ale už vám skoro nestačím.

Tak moc děkujeme, Hani.

Není zač.

A děkujeme našim posluchačům, že doposlouchali až sem, a mějte se krásně. Ahoj!

Ahoj.