
#12 Libor Koutný: Fyzioterapie není jen léčba, ale i cesta k lepším výkonům
16. března 2025
•1h 1min

Pohled do zákulisí triatlonové přípravy očima dvou běžných lidí a jejich zajímavých hostů

16. března 2025
•1h 1min
Fyzioterapie není jen masáž ani léčba po zranění. V této epizodě jsme si povídali s brněnským fyzioterapeutem a atletem Liborem Koutným o tom, jak diagnostika pohybu pomáhá zraněním předcházet a sportovce posouvat k lepším výkonům – a proč má smysl zajít k fyzioterapeutovi, i když vás zrovna nic nebolí.
Libor popisuje fyzioterapii jako tři propojené oblasti: léčbu pohybového aparátu, prevenci a optimalizaci pohybu, aby byl sportovec výkonnější a efektivnější. Vysvětluje, co se dá vyčíst z testů, jako je skákání na jedné noze nebo natáčení běhu, a proč rada „neběhejte“ z ordinace ortopeda často nevede k řešení. Kája přidává vlastní zkušenost s bolavým kolenem, se kterou za Liborem před více než rokem přišla.
Velkou část rozhovoru věnujeme tomu, proč se běžci, plavci a cyklisti zraňují. Srdce a dýchací systém se přizpůsobují zátěži rychle, svaly pomaleji a šlachy, chrupavky a ploténky ještě pomaleji – proto se vyplatí přidávat objem a intenzitu konzervativně. Probíráme nejčastější potíže od achillovky přes plantární fasciitidu až po ramena plavců a bedra cyklistů, roli běžeckých bot, bikefittingu, sezení v práci i návratu k tréninku po nemoci.
Libor vyvrací i několik zažitých představ. Statické protahování před výkonem spíš škodí, silový trénink v plném rozsahu dokáže mobilitu udržet stejně dobře a silový trénink jednou až dvakrát týdně je podle něj nejprokazatelnější způsob, jak snížit riziko zranění. Rolování, sauna, kryoterapie ani tejpy sval nezregenerují – tlumí bolest a pomáhají cítit se čerstvější, ale skutečnou regeneraci obstará jen kvalitní spánek.
Na závěr řešíme, jak poznat, že jsem po tréninku opravdu zotavený – od těžkých nohou a nechuti k tréninku po sledování ranního tepu – a co od tejpování čekat a co ne.
Fyzioterapeut a atlet, Brno
Upravený automatický přepis. Text jsme zkrátili o vatová slova a opravili chyby rozpoznávání řeči, význam zůstal zachován.
Ahoj, já jsem Sam. A já jsem Karolína. A vítáme vás u našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Dneska máme opět velmi výjimečnou a speciální epizodu, a to díky tomu, že do našeho podcastu přijal pozvání Libor Koutný. Ahoj, Libore.
Zdravím vás a těší mě vaše pozvání.
Moc děkujeme, že jsi přijal naše pozvání, že sis našel čas a že tu spolu můžeme strávit hodinku příjemným povídáním o fyzioterapii. Prozradím, že jsi fyzioterapeut, věnuješ se diagnostice funkčního pohybu, jsi lektor, máš vlastní přednášky a taky jsi atlet na krátkých tratích. Takže moc dobře víš, jak je správný pohyb důležitý v kontextu sportu.
Je to tak.
A jak jsme se vlastně dostali k tomuhle tématu? Já jsem tvoje služby vyhledala, když jsem asi před rokem měla problémy s kolenem a tradiční medicína mě bohužel zradila. Když jsem šla za ortopedem, řekl mi: „Řešení vašeho problému je klasicky neběhejte.“ S tím se asi setká řada lidí, kteří hledají tradiční pomoc. Přiznám se, že jsem tenkrát měla fyzioterapii zaškatulkovanou někde mezi šarlatány a lidmi, o kterých nevím, co dělají. Pak jsem zjistila, jak strašně důležitá věc to je a že ji ve svém životě potřebuju. Teď spolu spolupracujeme už rok a čtvrt a pomáháš mi v přípravě na mistrovství. Takže k čemu fyzioterapie vlastně je a kam bychom ji mohli zařadit?
Ten dotaz ještě doplním. Rádi bychom se dneska bavili v kontextu vytrvalostního sportovce, jako jsme třeba my dva s Kájou. Sportovci mají kondiční trénink, kterým rozvíjí vytrvalost, silový trénink, kterým rozvíjí sílu a výbušnost, pak řešíme regeneraci a odpočinek, výživu, abychom měli energii na sportovní výkony, a tak dále. Kam bys v tomhle balíku zařadil fyzioterapii?
Dobře, tak nejdřív, co ta fyzioterapie je. Určitě to není jen masírování nebo nějaké šarlatánství. Bohužel mezi laiky ten názor stále převládá. Je to vysokoškolský program, dá se studovat i PhD a je to dost náročné studium.
A kam ji zařadit? Můžeme to vzít od toho, že se člověk zraní a my ho vrátíme zpět – tedy léčba pohybového aparátu. Ale radši bychom byli, kdyby se ani nezranil, takže i prevence. A třetí oblast je optimalizovat pohyb sportovce, aby byl výkonnější a efektivnější. Ve všech třech složkách jsme schopni se sportovcem něco vymyslet.
Každý pak má problém trošku v jiné oblasti. Někdo má špatně nastavený trénink, někdo má špatnou techniku a podle toho se v té fyzioterapii jde nějakým směrem. Kdo si myslí, že to jsou jen masáže, tomu to tak někdy částečně může vyjít, ale většinou je to pohybová terapie. Je to doplnění tréninku, cviky i silové cviky. Dávno to není jen o protahování.
Můžeš víc popsat, co znamená ta diagnostika pohybu? Co to přesně je třeba na příkladu běhu?
Diagnostika pohybu zahrnuje silové testy, koordinační testy a testy, které nám ukážou víc o konkrétním pohybu. Může to být například test skákání na jedné noze, který se blíží specifice běhu – většinu času se přece odrážíte z jedné nohy. Ten test nám může ukázat spoustu věcí: jak se chová trup, kyčel, koleno, kotník, kam člověk uhýbá nebo kde sám cítí nejistotu a nestabilitu. Tam nás to nasměruje a testujeme dál.
Komplexnější je natáčet celý běh v určitých fázích – výběhy, maximální rychlost nebo nějaké tempo – a hledat v něm koordinační chyby, nebo vysloveně něco, co nám řekne, že v tuhle chvíli to zabolí. To nás pak odkáže na určitou strukturu a tu můžeme léčit specifickým cvičením a specifickým programem.
Kdybych to řekl svými slovy: fyzioterapie se různými testy snaží identifikovat problém v pohybovém aparátu – a pravděpodobně nejen v něm, když jsme se bavili o rovnováze, tak i v nějakém ústrojí…
I v receptorech, jasně.
…a potom se společně s klientem snažíme vymyslet způsob, jak pomocí cvičení – předpokládám fyzického, i když může být i mentální, třeba vizualizace – ten identifikovaný problém odstranit.
Přesně tak, souhlasím.
Často se setkávám s tím, co se stalo mně. U ortopeda mě vlastně vyhodili a na koleno se ani nepodívali. Pak jsem přišla za tebou a byla jsem paf, že mě vyšetříš, zmáčkneš mě úplně někde jinde a já řeknu: „Jo, teď mě bolí to koleno.“ Jak tohle funguje?
Bohužel je to tak. Ta poctivější sorta lidí si projde základním kolečkem: jdou k praktikovi a ten je pošle k ortopedovi. Než se člověk odhodlá jít k praktikovi, běží nějaký čas a problém se chronifikuje. Pak jde k ortopedovi, kde slyší diagnózu, které nerozumí, a často mu není vysvětlená. Neříkám, že všichni – setkávám se i s ortopedy, se kterými dobře spolupracuju. Nicméně výsledkem často bývá nevhodně nastavená léčba: buď neběhejte, klidový režim, analgetika. To nemusí být vždycky cesta ven. Může to pomoct v nějaké akutní fázi, kterou člověk překlene, ale následně by tam měl být aktivní způsob, jak problém vyřešit a najít příčinu. Ten u těchto kolegů bohužel nenajdeme. Mělo by tam být odkázání na fyzioterapii, případně na zkušenějšího trenéra, který si bude vědět rady.
Možná to může znít, že si to odporuje – pohyb se řeší pohybem. Člověk si spíš řekne: něco mě bolí, tak se radši nebudu hýbat. Ale to může být naopak cesta ke zhoršení problému.
Právě. A někdy vznikne i strach. „Neběhejte, můžete si uškodit víc,“ nebo „podívejte se do občanky, už tolik neblbněte.“ A problém se nabaluje. Člověk díky tomu třeba přestane sportovat, což je škoda i z hlediska epidemiologie – bude mít sklony k obezitě, málo se pohybuje, bolí ho záda, protože se už jen nehýbe a ztrácí svaly. A tak se nabalují další a další příčiny.
U nás vytrvalostních sportovců asi všeobecně platí, že když už nějaký problém mám, vznikl nějakým způsobem z pohybu. Musím tedy identifikovat, jak jsem k němu přišla. Když budu měsíc neběhat, dejme tomu, že by mi to pomohlo, ale pak by se to asi vrátilo, možná ještě hůř, protože jsem nevyřešila to, že běhám špatně.
Může to být technická chyba, která se cyklicky opakuje – víc táhnu jednu nohu a zátěž díky tomu prochází přes nějakou část, kterou přetížím. Nebo to můžou být úplně bazální věci: špatně nastavený trénink, chybějící kompenzace, kdy člověk ani neví, že by se mohl protáhnout. To mi přijde až tristní – základní protažení by mělo být součástí svalové hygieny. Nedostatek spánku, který je asi nejdůležitější složkou regenerace. A spousta dalších faktorů, třeba nepřipravenost na sport.
Asi největší chyba, se kterou se v praxi setkávám, je, že si člověk stanoví nějaký cíl a chce ho dosáhnout příliš rychle. Nastaví si příliš náročný trénink, nestíhá regenerovat a jde do dalších tréninkových jednotek nebo do dalšího cyklu nezregenerovaný.
To je zajímavé téma, na které jsi narazil. Mě by zajímalo, jestli platí, že když člověk začne budovat kondici… Kdesi jsem četl, že srdce reaguje rychleji, že je to sval, který se na zátěž dokáže přizpůsobit rychleji než zbytek těla. Takže i když zátěž zvyšuju větším tempem, srdce to zvládá, ale svaly nestíhají. A v jednu chvíli, i když se cítím skvěle, protože srdce stíhá, je to pro svaly moc.
Je to pravda – a nejen svaly, máme ještě šlachy, chrupavky a další tkáně. Srdce tím, že pracuje pořád, má vysokou adaptabilitu a celý kardiorespirační systém si zvyká rychleji. Svaly později a chrupavky, ploténky a podobně i šlachový aparát ještě později. Tam jde všechno pomaleji. Takže když odtrénuju nějaký trénink a druhý den už únavu necítím, ještě to neznamená, že jsou chrupavky zcela zotavené a zhydratované. Je lepší držet se konzervativnějšího přírůstku tréninkového objemu a intenzity, než si člověk myslí.
Zase je těžké to nastavit, protože někde vám řeknou, že pokud netrénujete třikrát týdně, nehnete se. Záleží na vstupní kondiční úrovni. Někdo se bude posouvat s jedním tréninkem týdně, někdo až když maká dvakrát. A v elitní sféře je to pětkrát, šestkrát týdně, někdy i dvoufázově. Ale to už je spousta let tréninku, takže se s nimi nemůžeme moc srovnávat, pokud začínáme.
Mě by zajímalo, jaké jsou nejčastější problémy, se kterými se setkáváš u začínajících sportovců. Je jaro, spousta lidí začne běhat… Ty už je asi vidíš v parcích a víš, kdo s čím za tebou přijde.
Na běžeckém kurzu tady v Brně nám vysvětlovali techniku a pak nám řekli: „A teď si běžte sednout do parku, koukejte, jak ostatní lidi běhají, a analyzujte jejich chyby.“ Takže ty sedíš v parku, koukáš a říkáš si: tenhle přijde.
Dá se z toho docela dost odečíst, ale není to stoprocentní. Ať to nevyzní tak, že kolem mě někdo proběhne a já už vidím, že má jedno rameno níž, a proto ho bude brzy píchat v pravém esíčku. Takhle jednoznačně to říct nejde. Jsme ale schopní říct, jak je ten běh vybalancovaný, jestli má dobrou frekvenci, jestli jde těžištěm moc dopředu nebo dozadu a jestli používá víc zadní nebo přední řetězec. Pokud to bude přehánět, je pravděpodobné, že ho to bude bolet v určitých partiích. Ale nemusí to nastat.
Obecně je dnes spousta studií, které říkají, že na technice nemusí až tak záležet, pokud je dobrý load management. Hodně samozřejmě záleží na rychlosti. Když chci běžet rychle, technika musí vypadat úplně jinak. Musíme používat plyometrický systém, dopad bude na střed chodidla, skoro až na špičku, aby nás to odráželo a frčeli jsme. Ale když si vezmete shrbeného pána, který běží po patách, nemusí mít vůbec žádnou úrazovost, pokud má rozumně nastavenou zátěž. Je to jen o tom, jestli to přepálí, nebo ne, a jestli to trošku kompenzuje.
Co se týče lidí, kteří přicházejí ke mně, největší problémy jdou v podstatě od spodních partií směrem nahoru. Velmi časté jsou achillovy šlachy. Sem tam se to snoubí s plantární fasciitidou, což je bolest plosky. Pak nějaké okostice, tedy bércové bolesti, kolena, hlavně přední koleno, a později spíš spodní záda. Případně má někdo specifický problém, že ho při běhu píchá třeba pod klíční kostí, ale to už jsou rarity, které se musí hodně zkoumat, jestli tam není dechový problém, nebo něco jiného.
Tohle byli běžci. Pokud bychom se v rámci triatlonu podívali na plavce, tam jsou samozřejmě hodně zatížená ramena. Zranění se tam vyskytne málokdy. Spíš jsou schopni přetížit nějaký sval ramenního pletence. Pokud plavec není silově připravený, nemá dobře nastavený trénink nebo špatně regeneruje, může si přetížit nějakou část ramene. Hodně záleží na tom, co mu chybí – jestli mobilita hrudníku, mobilita lopatky nebo síla v ramenním pletenci. Po technice sáhneme většinou až jako po třešničce na dortu, ne prioritně.
V rámci fyzioterapie se tedy spíš hledá, co nefunguje?
Ano. Chceme, aby všechno bylo funkční a dostatečně silově připravené, a pak to dál vyšperkováváme. Některé věci samozřejmě jdou dělat současně – vybereme něco technického, aby měl dobrý záběr, líp cítil vodu a tak podobně. Ale stejně největší roli hraje silová a případně kondiční připravenost.
A cyklisté, nebo i triatlonisté v té cyklistické disciplíně, ti zase sahají po bedrech, esíčkách a případně bocích, kyčlích z boku. Ty struktury jsou tam opravdu velmi namáhané a je potřeba mít dobrý kompenzační plán, protože je to nevhodná pozice, člověk tlačí, tahá a je tam i nedostatek kyslíku – pokud se tedy bavíme o tom, že chce posouvat svůj výkon.
Ta esíčka, jak jsi říkal – to je co?
To je oblast kolem křížové kosti. Esíčka jsou vlastně klouby mezi křížovou kostí a kostí pánevní, které se tam spojují. A tam se může projevovat větší námaha a samozřejmě i bolest nebo větší senzitizace bolesti.
Bavili jsme se hodně o běžcích a napadlo mě, jakou roli v tom hrají boty?
Docela velkou. Teď je trend kupovat si boty s hodně vysokým dropem, které běhu v podstatě napomáhají – jako byste už padali dopředu, jenom stíháte ten pád a nohy běží za vámi. Přijde mi to trochu jako nešvar, když na takových botách někdo začíná. Z pohledu fyzioterapeuta bych radši viděl spíš neutrálnější obuv, aby se v ní člověk naučil běhat, a na dlouhou trať si pak vybral vhodný drop, který mu bude pomáhat v závodě nebo při delších objemech. Aby se stihl vyvinout dopad a poměr zatížení paty a přední části nohy.
To je zajímavé, že to říkáš. Obecně jsem slyšel, že běh je kontrolovaný pád, protože to je ta správná technika – teoreticky bys měl být pořád v takovém kontrolovaném pádu. A jestliže to boty s vysokým dropem podporují, tak padáme rychleji.
Padáme rychleji a pak to musíme stíhat technikou nohou. Je fajn, když si člověk umí pád nebo náklon běhu regulovat sám a nenastrčí ho do toho boty. Pak samozřejmě můžou pomoct, když člověk něco takového zvládne.
Druhá věc, která hraje roli, je celkové polstrování. Určitě není vhodné začít běhat třeba v hodně odpružených botách. To je, jako bych začal v posilovně trénovat hned s dvěma sty kily. Asi tak bych to viděl. Pokud jsem zkušený a běhám v něčem takovém dlouho, je možné to zařadit, ale je to velké ztížení a je potřeba s tím pracovat.
Pozoruješ ve své ordinaci, že k tobě nejčastěji chodí běžci? Říká se, že běh je pro tělo nejnáročnější a nejnamáhavější sport, a proto ho netrénujeme tolik jako třeba cyklistiku, která na tělo nemá takový dopad.
To je pravda. Člověk tam zachází s hmotností celého těla. Když si vezmeme jen kondiční běh, který není nijak rychlý, řekněme kolem 5–6 minut na kilometr, už tam může na každou nohu působit dva až trojnásobek váhy sportovce – na kotník i na achillovku. To se ve vodě nestane, tam podle toho, jak zaberete, máte nějakou odezvu síly. A na kole taková dynamika také není, tam spíš může vynucené držení těla způsobit některé problémy nebo přetížení. Ale běh je v tom opravdu nejkomplexnější.
Ptala jsem se na boty u běhu a napadá mě cyklistika. Co může člověk v cyklistice udělat, než navštíví fyzioterapeuta? Mě napadá bikefitting a vůbec pořízení si kola, které je pro mě správné. To možná nepodcenit.
Přesně tak. Aby člověk, i když už na kole jezdí, cítil, že používá všechny partie, které má, a netahá jen nějakou částí. Často to bývají jen kvadricepsy, přední stehna. Je to fakt o poměru – kde je sedátko, jak vysoko, jak daleko budou řídítka. Může se stát, že člověk na kolo sedne, projede se a řekne si: to je ono, to je moje kolo. Ale někdy to potřebuje doladit, zvlášť když začíná jezdit dlouhé trasy.
Tady musím přidat osobní zkušenost. Dlouho jsem nezapojovala všechny svaly, co bych měla, ale vůbec jsem to nevěděla, dokud jsi mi to neřekl. A trvalo to, než se to s fyzio cvičeními začalo zlepšovat. Sama na sobě bych to vůbec nepoznala. Pak se to projevilo v technice běhu, na kole, kde se mi všeobecně jezdí líp, a asi i v plavání, kde mám lepší polohu těla. Když mi řekneš, že nezapojuju nějaký sval, já si toho nevšimnu, protože nevím, jak to mám při jízdě vycítit.
To je právě jeden z důvodů, proč jít na fyzioterapii i z důvodu prevence – jestli je všechno v pořádku, jestli trénuju správně a používám svaly správně. Někdy to člověk vycítí, ale je to spíš rarita. Přijde a řekne: „Mám namožená přední stehna a nevím proč. Běžím i do kopce a měla by tam fungovat zadní stehna, měl bych tam cítit zadek.“ To můžou být dvě situace: buď má ten sval tak dobře kondičně vypracovaný, nebo ho moc nepoužívá a odtáhne to jinými svaly.
Je velký benefit, když člověk začne používat tělo komplexně, protože pohyb se generuje z celého těla. Pokud to táhne jen některými partiemi, může se zvyšovat riziko přetížení.
Přijde mi to jako strašně dobrý tip. Člověk je zvyklý na nějaké své cítění těla a vůbec ho nenapadne, že by to mohlo být jinak a možná i líp, protože je zvyklý na svůj standard. Takže i když mi nic není, není vůbec na škodu navštívit fyzioterapeuta a podívat se na to. A pokud je všechno dobré, člověk to aspoň rád slyší.
Samozřejmě. Někdy si lidi myslí, že jsou strašně poškození, že mají hroznou posturu, a my jim řekneme: „Je to v pořádku, takhle to nechte.“ Postura se dřív vyzdvihovala víc, ale ne vždycky hraje hlavní roli.
Bavili jsme se o botách na běhání, o bikefittingu a správné velikosti kola. Je v plavání něco podobného, co bych mohl řešit, než půjdu k fyzioterapeutovi, aby se mi něco nestalo?
Rozhodně by se dalo sáhnout po dechu – maximalizace objemu, který jsem schopný nadechnout. Obecně se vyskytuje zkrácený nádech, který nejde do spodní oblasti hrudníku, takže člověk nevyužije plně svou kapacitu. Je výhodné zkontrolovat, jestli je ten dechový stereotyp v pořádku.
V rámci prevence u plavání bych jako důležitou viděl připravenost ramenních pletenců a mobilitu hrudního koše. Bohužel většina z nás sedí v práci ve vynucené pozici u počítače a hrudník nemá možnost se plně pohybovat. Může tam vzniknout dysmobilita – zkrátí se svaly a zjednodušeně řečeno nebudu schopný plné extenze a plné rotace, kterou potřebuju při záběru. Hrudní koš mě nepustí, musím to dotahovat a přetahovat ramenem a to se může ozvat jako bolest.
Děkuju, nakousli jsme sezení v práci. My oba s Kájou máme nové zaměstnání a nejsme vůbec výjimka – spousta lidí, kteří aktivně sportují, bohužel přes den osm hodin sedí. Pozoruješ, že problémy, se kterými za tebou lidi chodí, pramení spíš z toho, že pohyb vykonávají špatně nebo na něj nejsou připravení, nebo z toho, že sedí?
To by záviselo na tom, v jaké fázi je ten člověk. Pokud začíná se sportem, má za sebou pět let sezení a konečně se dostal k tomu, že se může věnovat sobě, měl by nejdřív vyřešit ochablost těla. Dlouhodobě se nehýbal, je to hypokineze, takže bude mít spoustu partií velmi oslabených a pravděpodobně i sníženou mobilitu. Skočit najednou do sportu by bylo pro tělo poměrně násilné. Pokud se to dělá pozvolna a člověk má talent pro zdraví, nemusí se vůbec nic stát, ale je fajn to klidně nechat zkontrolovat. Stačí jedna dvě schůzky a pak můžete žít svým sportovním životem.
Kdybych měl říct, co je horší, tak spíš nepřipravenost než technika. A ještě horší je nepřiměřená zátěž vůči regeneraci. Klasicky vrhnout se do toho po hlavě – ta jarní nebo lednová přemotivovanost.
Nebo celoroční. Dejme tomu, že už nějak trénuju, třeba dva roky, ale najednou se rozhodnu, že teď budu trénovat víc, a šlápnu do toho. Když to skokově přeženu, může mi to uškodit víc.
Určitě se najdou lidé, kteří mají tak odolné tkáně a takovou resilienci, že jsou prostě nezlomní. Existují, ale tělo s věkem a s tím, kolik toho člověk prosedí, trochu zřídne. Takže spíš se snažit dělat to postupně.
Ještě bych doplnil, že docela rizikové je obyčejné onemocnění – ležím s antibiotiky a chci se vrátit do sportu. To by mělo být progresivně. Rozhodně ne tak, že další týden, kdy se cítím dobře, to tam napálím. To je další sorta lidí, která za mnou chodí. Doptám se a ukáže se, že tam byla nemoc. Člověk smýšlí sportovně správně, ale byla tam nemoc nebo výpadek z tréninku kvůli práci, rodině nebo řešení nějaké životní situace. A ten návrat musí být velmi pozvolný. Po nemoci s antibiotiky to klidně můžou být dva tři týdny. Člověk to slyší a říká si, že to je tak dlouho. Možná se dá říct týden, dva se slabší zátěží, ale rozhodně ne mít hned plnou dávku.
Tady se začíná hodně hrát s egem. S kamarádem jsme si na to dokonce vymysleli název.
Jak je to spojené s pocitem štěstí a láskou ke sportu, je to těžké. To chápu.
Takže to chybí po těch týdnech… Mně to tak přijde. Ale jaká je přímá korelace mezi tím, že celý den sedím u počítače, a tím, že najednou jdu a dejme tomu, že už jsme fakt v předzávodním módu, vstanu od počítače, sednu na kolo, dám si fakt našlapaný dvouhodinový trénink, přechod do běhu a vrátím se úplně zničená domů?
Zní to šíleně, ale není to tak strašné, pokud je tam nějaké zahřátí systému – lehká mobilita a rozjetí nejdřív lehčím tempem. Pak je to normálně v pořádku. Hodně lidí si myslí, že sezení je strašně toxické. Pokud ho ale vybalancujete pohybem, snižujeme dopad stresu z dlouhého sezení a je to docela v pořádku. Pokud ze židle nevyskočíte přímo na kolo a nepojedete hned naplno, je to v pohodě.
Rozehřátí je součástí každého tréninku. To už snad víme i všichni naši posluchači.
Zeptal bych se ještě na tvůj názor na standing desk.
Myslíš balanční pomůcky?
Stůl, u kterého sedíš, a můžeš si ho zvednout, stoupnout si k němu a střídat to.
Nebo i chodit na pásu. Ideální je takové to chodítko.
Určitě, to všemi deseti. Kdo to ještě nemá a sedí, ať nad tím zauvažuje. Mně přijde docela šikovné, když je to programovatelné a stůl vám třeba po hodině automaticky vyjede. Často to totiž ztroskotává na tom, že si na to člověk nevzpomene a musí mu to někdo připomenout.
To můžu potvrdit. Všichni v práci máme stojící desky, ale celý den na to prostě nemyslím a zapomenu, i když bych to chtěl, protože se soustředím na jednu věc. Takže nějaká automatizace, cokoliv, co to připomene. Říkal jsi ideálně každou hodinu nahoru a dolů?
Je to individuální, ale v podstatě klidně co půl hodinky nebo hodinu by tam mohlo být nějaké střídání, které nemusí být nijak extra dlouhé. Co je tomu člověku příjemné. Neexistuje na to žádné evidence based číslo, o kterém bych řekl, že přesně takhle to bude skvělé. A neexistuje ani žádný konkrétní postup nebo doporučení, jak správně sedět. Je pěkné mít ergonomii, rovný monitor a celé to nastavené tak, aby vás to nenutilo do špatné pozice. Nicméně dnes je nejpodstatnější mít sed co nejvíc dynamický. To znamená střídat polohy – co vás napadne. Chvíli sedět po turecku, pak rovně, pak se přesunout na míč, pak stát. To je úplně ideální. Tím snižujeme dopad statické polohy, která je na sezení vlastně to nejhorší.
Balanční židle, na které by člověk seděl celý den, se mi úplně nelíbí, protože je zase v určitém směru náročná a stane se z ní určitý stereotyp. Rozbít ten stereotyp se zdá být nejlepší. Mám pár lidí, kteří si takové židle velmi pochvalují, ale stejně je většinou střídají s obyčejnou židlí. Takže jde spíš o dynamičtější sed, než že by ta židle člověka zachránila.
Když říkáš stereotyp a kompenzace, řekla bych, že my triatlonisti jsme na tom dobře, protože máme tři sporty. Neupadneme do pořád stejného plaveckého stereotypu.
To je fajn, tam je to pěkné, protože je tam víc poloh a docela dobře se to navzájem kompenzuje. Když někomu radím, jaký sport si vybrat k běhu, říkám, ať si zajde zaplavat, protože je to bez nárazů, jako nějaký způsob aktivní regenerace. Trošku problém tam ale vidím v load managementu. Těch disciplín je tolik, že je docela snadné to přestřelit a přetrénovat. A nemusí to být nutně svalové partie, ale centrálně, což trošku nahrává sportovnímu vyhoření. Na to je potřeba si dát pozor.
Centrálně, co to znamená?
V podstatě unavíme náš mozek natolik, že není schopný se dál pohybovat. Ne že by člověk upadl do kómatu, ale ten pohyb mu nejde, je to podobné depresi, nechce se mu do tréninku, má nechuť. A je to fakt o nastavení zátěže a regenerace. Přetrénování, vyhoření, přesně tak.
Takže když nás nepostihne zranění nebo nemoc, stejně se přetrénujeme?
Snad ne ti rozumnější. Ale upřímně, jsou šílenci, kteří jedou na krev. Takoví prostě jsou a zastaví je až zranění, díky kterému aspoň trošku zregenerují. V praxi je někdy to zranění vlastně dar, protože si člověk uvědomí svou křehkost a kde je ta hranice. A díky tomu pak vzniká sportovní dlouhověkost. Naprostá většina sportovních zranění není vůbec žádná tragédie. Lidi přijdou s tím, že je to konec světa, že nemůžou běhat nebo jezdit na kole, ale v zásadě za dva tři měsíce, někdy míň, někdy déle, můžou být v pohodě, možná ještě silnější a informovanější. A tím si ještě prodlouží sportovní kariéru.
Je to možná signál těla: tohle je moc, měli bychom zvolnit.
Přesně. Už to nezvládám, pojďme zregenerovat. Ty hranice stejně musíme najít, protože na to nemáme žádné guidelines ani data, která by řekla: takhle vážíš, takhle jsi silný, tolik si můžeš dovolit. Řídíme se nějakými fyziologickými daty a teorií tělesné zátěže, kde už aspoň něco máme, ale pořád se to vyvíjí. Sportovce stejně musíme nechat jít až za komfortní zónu, i když se blíží zranění nebo se pořád něco objevuje, a víme, které tempo a kilometráž jsou pro něj ještě v pohodě – posouvají ho, ale z dlouhodobého hlediska ho neničí. Pořád je to zátěž, na kterou se tělo dokáže adaptovat.
Vyjmenovali jsme problémy, se kterými za tebou nejčastěji chodí běžci, cyklisti a plavci. Mohli bychom si teď říct, jaké jsou příčiny těch problémů? Jaké svaly nejčastěji nefungují, a proto se něco pokazilo?
Je to strašně různorodé, ale vybral bych například achillovu šlachu, což je celkem častá diagnóza. Jednak tam může být, jak už jsme zmiňovali, silová nepřipravenost. Nebo pokažený load management – člověk si to nepohlídá a přestřelí to. Nebo ty výpadky, kdy skutečně vypadl a pak to nastřelil. A může tam být i techničtější problém běhu.
Technika běhu může vypadat tak, že člověk spíš poskakuje vertikálně než do dálky. Používá víc vertikální složku než horizontální a tam už můžeme narážet na zadní svalový řetězec, zadní stehna, hýžďové svaly nebo nějakou kombinaci s aktivitou trupu. Typicky to může vypadat tak, že takzvaně drobí – takové to poďupkávání, jako kdyby neustále dělali liftink. Pohyb není moc v kyčlích, ale spíš přes kolena a kotníky. Jsou tak schopní běžet i poměrně rychle, ale zátěž nechají projít víc lýtky.
Pokud to diagnostikujeme, krok samozřejmě prodloužíme. Měníme frekvenci kroků, to je to nejsnadnější, co můžeme udělat, nebo změníme tempo, kterým bude běžet. A pak samozřejmě vyposilujeme řetězec tak, aby se krok trošku natáhl a byl pořád efektivní, ne nucený. Když se člověk rozhodne, že teď bude běhat jinak, nejde to v běžecké technice násilně přerazit tím, že teď bude dělat dlouhý krok. Může si trošku hrát s frekvencí kroku, ale aby se to v technice opravdu změnilo, musí člověk posilovat a zařadit specifická technická cvičení z atletické abecedy. Pak se to třeba za několik měsíců pohne. Bolesti jsme schopni se zbavit dřív, ale aby se to neopakovalo, je to fakt i půlroční až roční práce.
To zní jako hodně práce a hodně kvalifikované práce.
To je i důvod, proč spolu pořád spolupracujeme, i když mě koleno nebolí už vlastně rok a čtvrt. Nejdřív jsme vyřešili bolavé koleno a teď díky fyzio cvikům a plyometrickým cvikům, které mi radíš, zvyšuju efektivitu svého běhu a zrychluju se – a hodně. Já, která jsem netušila, k čemu fyzioterapie je, jsem velice rychle pochopila, že je to nejjednodušší způsob, jak se můžu v tréninku posunout a zlepšit svůj výkon, aniž bych to musela vyloženě odřít.
To je taky pravda. Něco samozřejmě odřít musíme, ale naše vstupy většinou nejsou tak invazivní jako běhat kopce nebo velké kilometráže. Najednou se něco změní a běh je efektivnější. U tebe byly některé problémy právě s elasticitou a pružností běhu. A studie ukazují, že už jen zařazení plyometrie jednou dvakrát týdně výrazně zefektivní běh, ať je ten člověk jakýkoliv. A pokud vidíme člověka, kterému to vysloveně chybí, pomůže mu to opravdu hodně. Škoda to nevyužít.
Můžu se zeptat – zlepší to jakýkoliv běh, od sprintu po vytrvalost?
Tam se to opravdu projevuje pozitivně víceméně u všech. Sprinteři to využijí mnohem víc, protože se pohybují hlavně po špičce a podložky se dotknou jen velmi rychle a krátce. To jsou velmi malé úseky a to je ten plyometrický ráz, kdy při každém dopadu načerpají energii do šlachy a ta je odstřelí do dalšího kroku. Ale stejně se to samozřejmě generuje nejen v achillově šlaše, ale v celém šlachovém aparátu kolene, kyčelního kloubu, potažmo i pánve. I tam je jakási pružnost, která se má trénovat a která nás posouvá v kroku dál.
S kamarádkou jsme se bavili, že šlachy a karbonové boty fungují podobně – kumuluje se v nich energie, která tě pak odstřelí.
Dalo by se to tak přirovnat. Má to samozřejmě svá specifika, ale vlastně je to tak. Když člověk umí běhat a má výkonnost, může mu to krásně pomoct, ale princip je velmi podobný.
Zkusil bych se teď pobavit o tom, že triatlon je sám o sobě finančně i časově náročný a fyzioterapie může být položka, do které už nechci investovat čas ani peníze. Co může člověk udělat sám doma, aniž by si zbytečně ublížil, aby pracoval na prevenci a možná i na regeneraci? Typicky mě napadá protahování. Jak se správně protahovat? Dává smysl dynamické, nebo statické protahování před zátěží, po zátěži, nebo až večer doma hodinku u televize?
Protahování může být klidně odložené. Jako kompenzace toho, že má sval tendenci se někde zkracovat nebo je zatížený a chceme ho zrelaxovat nebo zvětšit zpět rozsah, který se sportem může zkracovat, není nutné to dělat hned po tréninku. Teoreticky jsme schopni jen dvěma tréninky týdně – full body, nějaká mobilita – udržet zdravou mobilitu. Samotný strečink ale nechápeme jako něco, co sval zotavuje. Je to spíš něco, co obnovuje jeho délku, pokud ji ztratil. Pokud ne, nemusíme se mu moc dlouho věnovat. Nicméně spíš se vyskytují sportovci, kteří mají rozsah zkrácený, takže protahování může být výhodné.
Obecně se dá říct, že v rámci warm-upu před sportem chceme spíš dynamickou variantu, takže se vyhýbáme dlouhým statickým polohám. Statické protažení šlachy jednak snižuje její dynamiku a podle studií je tam mírné zvýšení rizika zranění, ale většinou u statického strečinku nad půl minuty. Takže není potřeba panikařit, že jsem byl deset vteřin ve šlaše a urve se mi. Zvýšení je přibližně – přesně si nevzpomínám – kolem 10–20 %, a to musíte v té poloze být nad půl minuty až minutu.
To už je docela jogínská lekce. Taková ta meditační jóga.
Přesně. A když to provedete, bude se vám strašně blbě běžet, protože elasticita tím malinko poleví. Takže spíš volíme něco, co zahřeje. Může to být jen zpomalený běh, do kterého se zahříváme v různých rychlostech v krátkých úsecích, nebo atletická abeceda. A pokud máme problém s nějakou konkrétní partií, buď na doporučení, nebo protože cítíme špatný rozsah, můžete po dynamickém rozcvičení vložit i statické protažení. Ale není to tak, že bychom museli nutně dělat dynamický i statický strečink. Stačí dynamický, a pokud nám statický vyhovuje, můžeme ho přidat, ale není to jediná cesta. Stačí třeba i posilovat v plném rozsahu s malinkou silou a rozsah si udržíme také.
To je dobré slyšet, protože protahování nezvládám. Trénink zvládám poctivě – silové posilování, plyometrii, fyzio a pak klasické triatlonové disciplíny. Ale strečink? Jednou za čas nebo v regeneračním týdnu se mi podaří zajít na hot jógu a pak jsem spokojená.
Pokud tam není nějaké šílené zkrácení, nemusí to nutně vadit. Jsme rádi, když člověk kompenzuje a protáhne sval, který zatěžoval. Ale pokud ho ani moc netahá nebo nemá zkrácený rozsah, přežijeme to. Výhodnější je třeba v rámci silové přípravy udělat plný hluboký dřep. Mám tolik mobility, že jsem v té poloze úplně v pohodě, a ještě tím posiluju celý rozsah. Vyberte si pár cviků – výpad, dřep, výpony na schodech pod úroveň a nad úroveň schodu – a udělejte jich pár. Je to velmi malý lehký silový trénink v plném rozsahu, který se zdá být jedním z nejúčinnějších. A je i zábavnější než někde tahat šlachu. Protahování má své místo, ale určitě to jde udělat i jinak.
Říkali jsme, jak dlouho v protažení vydržet, těch 30 vteřin. A kolik opakování má smysl? Jedna strana, druhá strana a zase ještě 30 vteřin?
Tradičně se dělají jedno až tři opakování. Záleží na subjektivních pocitech. Pokud se mi při protahování prodlouží rozsah pohybu a další opakování je mi už nepříjemné, můžu skončit. A pokud zvládnu tři opakování a pořád mi to pomáhá zvětšovat rozsah, může to tak být. Je to fakt dost o pocitu, jestli má smysl protahovat dál, nebo jestli už nepřetahuju kloubní rozsah.
To je zase věc, kterou si člověk málokdy řekne – že se zastaví tam, kde má, a nebude hypermobilizovat nějaký kloub. Velmi často se setkávám s tím, že zanožení u mnoha lidí je extrémní, třeba 45 stupňů při neutrální pánvi. Tam už se bavíme o hypermobilitě. K životu nám stačí nějakých 10–15 stupňů zanožení. A oni se protahují jako v nějaké jogínské pozici a tam si už můžou lehce zadělávat na problém.
Mohli bychom si ten cvik popsat?
Kdybych klečel, jednu nohu měl v nákroku vepředu a celkově se posouval dopředu, noha, která zůstává pode mnou a za mnou, se tím zanožuje. Rozsah zanožení v kyčli se začne zvětšovat a někteří jsou schopni dělat opravdu enormní pohyb. Často se setkáváme s tím, že mají slabé ohýbače kyčle, a proto při běhu nezvedají tolik kolena. Místo aby měli cílený cvik, který by pomohl plnému rozsahu, ten sval neustálým protahováním a chybějícím silovým tréninkem spíš oslabují.
Takže radši investuju čas do svých fyzio cviků, respektive plyometrie, které mě posouvají dál, zrychlují, běhá se mi líp, mám lepší techniku a rychlost a předcházím zranění, než abych se protahovala každý večer před spaním.
Určitě bych radši investoval čas do něčeho takového. A když se chci fakt nezranit, tak jednou dvakrát týdně silový trénink, který prokazatelně nejvíc snižuje možnost úrazu. To je jediný směr, který opravdu výrazně snižuje úrazovost, třeba o 50–60 %. Zbytek je pak regenerace a load management, kterými jsme schopni úrazovost také stáhnout o hodně.
A pokud bych měl ještě něco zdůraznit, je to kvalitní spánek, bez kterého by to vůbec nešlo. Pokud je spánek dlouhodobě pod sedm hodin, můžou se u citlivějších jedinců nabírat únavové stavy nebo i zranění z přetížení.
A co třeba rolování na válcích?
Jsou určité typy lidí, kteří mají po sportu zvýšené napětí nebo pocit zvýšeného napětí, a tam může být rolování docela užitečné. Krátkodobě, akutně to napětí sníží, takže se člověk cítí líp. Určitě to ale není paušální metoda, kterou by měli dělat všichni. Krátkodobě to zlepší mobilitu, ale je to věc, která spíš moduluje bolest, nikoliv že bych rychleji zregeneroval. To si lidi zaměňují. Když nemám čas na rolování, svět se nezboří. Stejně se potřebuju dvakrát třikrát vyspat, aby se sval zotavil. To je pro mě nejpodstatnější. Ať ho zaroluju, nebo ne, stejně to bude trvat dva tři dny. Je to jako léčit chřipku – sedm dní to bude pořád. Možná mi to bude příjemnější a budu mít dobrý pocit, ale stále to bude sedm dní. Protože na buněčnou regeneraci potřebuju hormony, které se vyplavují ve spánku, a to mi dopřeje jen kvalitní spánek.
Co vlastně znamená zotavení svalů?
Je to mix toho, že se ke svalu musí dostat určité penzum kyslíku, živin, hormonů a dalších látek, které ho zotaví a připraví na další námahu, včetně doplnění cukerných zásob. Pokud se to nestane, můžu se válcovat, jak chci, ale prostě to nenastane.
Na svalovou bolest je poměrně pěkné saunování nebo kryoterapie.
Kryoterapie, to je chlad?
Přesně tak. To umí hezky zmodulovat bolest a zjednodušeně řečeno vytáhnout z těla únavové látky. Člověk se pak cítí čerstvý na další trénink, nikoliv zregenerovaný. Skutečné zregenerování, aby byl sval úplně připravený na další nebo lepší výkon, je stejně o tom několikrát se krásně vyspat a pak mít další kvalitní trénink. To je naprostý základ. Válce, masážní pistole a podobně, to jsou všechno drobnosti, které nám zpříjemňují život. Uleví nám od bolesti, nějakým způsobem ošálí její vjem, ale prokrvení a odplavení látek je tam velmi malinkaté. Takže v podstatě silový trénink a dostatečně dobrý spánek.
K tomu mě napadá otázka. Řekli jsme si, že už nemusím cítit bolest, ale ještě nemusím být zregenerovaný. Máš nějaký tip, jak poznat, že už jsem zregenerovaný a ready na další těžký trénink?
Prozradí to už samotný trénink. Když na něj jdu a cítím, že mám těžké nohy, je to jasný symptom – chybí dynamika a chuť. To je jedna věc.
Druhá věc je, že někdo může sledovat ranní tep. Je to poměrně pěkná objektivní metoda, ale musíme mít data minimálně z jednoho měsíce. Každé ráno, ať už spím s hodinkami, nebo si sednu a asi minutu čekám, než se tep ustálí na nějaké hodnotě. Řekněme, že plácnu 50, což je u vytrvalostně zaměřeného sportovce běžné. A jakmile tam bude 57, nebude dobré to měnit, nebo na mě dokonce něco leze. Už rozdíl pěti tepů oproti normě – když se běžně pohybuju kolem 50, 51, 52 a najednou mám 56 – můžu vnímat tak, že asi nejsem stoprocentně zregenerovaný, nebo se to blbě změřilo.
A pak jsou samozřejmě variability srdečního tepu, to už je složitější, člověk musí taky sbírat data nebo mít nějakou speciální aplikaci. Ale určitě i ta nechuť k tréninku.
Ale zase bych tolik nehanil kryoterapii a saunu. Určitě vám můžou pomoct odtrénovat víc jednotek, protože se budete cítit čerstvější, i když ne stoprocentně zregenerovaní. Když budu mít běh, mezitím si dám saunu a další den půjdu na kolo, pojedu to kolo trošku líp.
Takže kvalita toho tréninku může být lepší?
Určitě. Budete se cítit míň vyčerpaní.
A terapie teplem nebo chladem spíš lokálně, nebo komplexně – celá se jdu otužovat, nebo celá do sauny? Teď jsem si koupila nahřívací polštářek, protože mě bolí za krkem, a koukala jsem, že existují i přímo zařízení, která drží teplo nebo chlad a dá se s nimi pěkně rozmasírovat konkrétní místo.
Pokud se chci zbavit únavových látek, tedy těžkosti po tréninku, bude mi pomáhat spíš komplexní varianta – celková sauna nebo celková kryoterapie. Nemusí to být hned nějaká komora, může to být i studené sprchování. Studená sprcha, nebo kdo má možnost, nějaká káď. Ale i úplně obyčejná studená sprcha má téměř podobný efekt. Musíme si to dobře nadávkovat, abychom neonemocněli. Únavu to určitě stáhne. A pokud chci víc modulovat bolest jen lokálně, můžu to zkombinovat i s lokální aplikací. Ta bude mít určitě krátkodobý efekt, takže od ní neočekávejme, že odstraní příčinu.
Tak to je super, že jsem se začala otužovat.
Vždycky mě hrozně zajímá tejpování a jaký má efekt. Já jsem asi nikdy otejpovaná nebyla, ale když přijdu na dráhu, mám pocit, že jsem asi jediná, kdo není otejpovaný. Probíhají i různé jednodenní nebo víkendové kurzy tejpování, kde se naučíte tejpovat sami sebe. Vyléčí mi to moje bolesti a strasti ve svalech? Je to pravda?
Technika tejpování je poměrně jednoduchá, takže by ses to určitě naučila a dělala bys to dobře. Ale co od toho můžeme očekávat, je trochu jiná věc. Rozhodně to nemá nic společného s regenerací. Může to měnit pocit bolesti v dané části – dobře zatejpované koleno, když bolí, může být lepší. Člověka bolí koleno, třeba i hodně, tak si ho zatejpuje, překryje bolest jiným vjemem z pásky, nemusí ji cítit a může udělat trénink nebo odjet závod. Takže tam to své místo mít může.
Pokud chceme zatrénovat nebo odjet závod, na který jsme se připravovali a máme natrénováno, a teď trochu bolí koleno, není to velké riziko. Zatejpujeme ho a můžeme ten závod odjet komfortněji nebo podat podobný výkon, protože bolest tlumí aktivitu svalů, takže vám vlastně snižuje výkon. Když ji šikovně odstraníme páskou, může to být lepší. Ale rozhodně to neberte jako paušální způsob, jak zefektivnit trénink.
Na obalech některých tejpů jsou informace o tom, že zvyšují výkon, že se zvyšuje performance. To je úplně tristní, protože to tak není. Rozhodně to není ani prevence úrazu, takovou sílu to nemá. Páskou nejsme schopni nahradit zdravý sval, který by byl tak robustní, že se nezraní. Jsou dokonce i studie, které celkové fungování tejpu zpochybňují. I tak si ale myslím, že modulace bolesti, tedy snižování percepce bolesti, tam své místo má. Pokud by sportovec chtěl tejpovat dlouhodobě, spíš bych upravil trénink, než abych mu celé tělo oblepil páskou.
Druhá věc je taktika. Sportovec na sebe vlastně prozradí, že má problém. V některých sportech to hraje roli – když kolem sebe vidíte oblepené lidi, říkáte si, že to rovnou můžou zabalit.
To je zajímavé. Triatlon je tak individuální, že se to v davu triatlonistů asi trošku ztratí a je to skoro trend. Ale je to i taková psychologická stránka. Když vidíte, že soupeř, se kterým chcete soupeřit, má pásku, může vás to trošku nadchnout.
To jsou asi spíš specifika sprintu, kde se soupeři navzájem zastrašují, přijdou a nabuší se. To v triatlonu naštěstí neznáme.
To je pravda. Ale máme tip, jak zastrašit soupeře na dalším závodě – zatejpujeme se.
Libore, moc děkujeme za tvůj čas a za příjemně strávenou hodinku. Odnáším si z toho hodně zajímavých věcí a mám o čem přemýšlet. Věřím, že naši posluchači také.
Jsem rád, děkuju, bylo to moc příjemné a třeba se zase někdy potkáme na nějakém povídání.
Určitě, nebo u tebe v ordinaci, kterou máš v Brně. Kdyby tě někdo chtěl navštívit, přijímáš aktuálně nové klienty a pacienty?
Pro nadšené sportovce se místo najde, takže rád přijmu.
Kde tě můžou lidi najít?
Na internetových stránkách Rehabilitace Koutný, nebo mě prostě vygooglíte.
Dáme odkaz do popisku podcastu, kdyby tě chtěl někdo navštívit. Ale ne na úkor mých termínů – my máme velkou přípravu na mistrovství v plném proudu.
Tak jo, mockrát děkujeme. A vám, posluchačům, děkujeme, že jste nás poslouchali až sem. Nezapomeňte nás sledovat na všech platformách, a pokud posloucháte na Spotify, můžete dát našemu podcastu hvězdičky, abychom viděli, jak se vám líbí. Budeme se těšit příště. Ahoj.

Podpořte nás přes Buy Me a Coffee a přispějte tím na minuty nahrávání našeho podcastu.
Trička, mikiny a další podcastový merch v našem novém eshopu. Každý nákup nás podpoří.