
15# Triatlonová pravidla: Vše, co potřebujete znát pro svůj první závod!
19. dubna 2025
•1h 27min

Pohled do zákulisí triatlonové přípravy očima dvou běžných lidí a jejich zajímavých hostů

19. dubna 2025
•1h 27min
Začíná nová sezóna, a tak jsme si v této epizodě prošli triatlonová pravidla – od příchodu do depa až po cílovou rovinku. Z pravidel IRONMANu, Challenge, T100, World Triathlon a České triatlonové asociace jsme sestavili přehled toho, co by měl znát každý, kdo jde na svůj první závod, aby ho dokončil bez žluté, modré nebo červené karty.
Nejdřív ale novinky: Sam si na pražském půlmaratonu zaběhl osobní rekord 1:28:51, Kája se chystá na půlmaraton v Brně a oba zveme na cyklistický Bikepower Cup v Moravské Třebové. Ze světa triatlonu probíráme nové mistrovství T100 pro age groupery, výhru Lionela Sanderse na IRONMANu 70.3 Oceanside, půlmaraton Kristiana Blummenfelta za 1:07:19 po defektu, horký závod T100 v Singapuru a nový program ČTA pro mladé závodníky.
Pak vysvětlujeme, k čemu pravidla jsou a jak se vymáhají. Rozhodčí nejdřív napomínají, potom rozdávají karty: žlutá je nejkratší časová penalizace, modrá se dává hlavně za drafting a červená znamená diskvalifikaci. Penalizace se odpykává stop and go na místě, v penalty boxu, nebo se přičte k výslednému času – a je na závodníkovi, aby se k ní sám přihlásil. IRONMAN letos penalizace zkrátil, modrá karta na poloviční vzdálenosti je místo pěti minut už jen dvě.
Prvním dnem v depu počínaje procházíme závod disciplínu po disciplíně: kontrolu kola a zapnuté helmy při check-inu, zákaz zakrývání kola, pravidla pro neopren podle teploty vody, nasazení helmy před tím, než sáhnete na kolo, mount line, hrazdu a nové limity na lahve. Nejvíc prostoru dostal drafting – jak velká je draftovací zóna u jednotlivých sérií, jak správně předjíždět a co dělat, když vás někdo předjede.
Na běhu řešíme zákaz sluchátek a jakékoli elektroniky, pomoc zvenčí, povolené boty podle databáze World Athletics, litter zóny, startovní číslo, zapnutý triatlonový oblek v cíli i to, proč s vámi do cíle nesmí běžet rodina. Nechybí příběhy posluchačů a kamarádů, kteří dostali penalizaci za nudismus nebo za nezastavení na křižovatce, a na závěr nepsaná pravidla triatlonu a prosba o shovívavost k nadšencům, kteří pořádají malé lokální závody.
Upravený automatický přepis. Text jsme zkrátili o vatová slova a opravili chyby rozpoznávání řeči, význam zůstal zachován.
Ahoj, já jsem Sam, já jsem Kája a společně vás vítáme u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze, ve které se dneska dozvíme, jestli Kája byla na závodě někdy diskvalifikována, nebo jestli Sam dostal za něco penaltu. A dozvíme se to proto, že jsme si s Kájou řekli, že bychom dnešní díl mohli věnovat triatlonovým pravidlům. Začíná nová sezóna, začínají závody, všechny nás čeká ten první, který otevírá sezónu, tak jsme si řekli, že bychom si ta pravidla mohli trošku připomenout.
Skvělý nápad. Ale ještě než se do toho pustíme, chtěli bychom všem našim posluchačům zase poděkovat za to, že nás sledujete a posíláte nám krásné zpětné vazby. Moc si toho vážíme.
A přidali jsme se na další platformu – představíš ji, Kájo? Jsme moc rádi, že vás náš podcast baví, nás to taky strašně baví, a snažíme se, aby to pro nás bylo udržitelné. Proto jsme si založili platformu Buy Me a Coffee, na které můžete dobrovolně přispět na provoz našeho podcastu. Udělali jsme to formou zakoupení minut nahrávání – můžete si koupit jednu, tři nebo pět minut. A jen tak pro zajímavost, Same, víš, kolik minut už jsme toho podcastu vydali?
Čtrnáct krát šedesát, to máš 840 minut. Vypadá to, že jich bylo 728. To dává smysl, některé epizody jsou kratší. Takže jsme vám už nahráli krásných 728 minut našeho povídání. Řekněte si, jestli tam byla aspoň jedna minuta zajímavá a přínosná, a můžete nám přispět na Buy Me a Coffee, abychom mohli nahrávat dál.
Na co to použijeme? Právě na pronájem studia nebo nákup nové techniky, protože nás na podcastu baví i ta technická stránka věci a chceme, aby zvuk byl co nejlepší a aby se vám to poslouchalo co nejlépe. Berte to jako formu dýška – stejně jako když jdete do kavárny, jste spokojení a dáte dýško. Odkaz bude u každé epizody i na Facebooku.
Tak jo, Kájo, co je u nás nového? No, já si myslím, že ty jsi zaběhl nějaký zábavný závod. Chceš nám o tom něco povědět, Same?
Jasně. Byl jsem minulý víkend na pražském půlmaratonu, ze kterého jsem měl trošku obavy, protože jak jsem říkal v minulých dílech, bojoval jsem se zdravím. Nakonec jsem se ale rozhodl, že se půlmaratonu zúčastním, a jsem hodně rád, že jsem tam byl. Byl to super závod. Docela vyšlo počasí, až na vítr v závěru, který byl v Karlíně už docela nepříjemný. Zaběhl jsem si tam osobák, čipový čas byl myslím 1:28:51.
Takže konečně! Měli jsme tu detailisty, kteří nám říkali, že si to nemůžeš dopočítávat podle toho brněnského, tak teď už je to oficiálně. Snad mi to uznají všichni naši fanoušci.
Na tom závodě bylo zajímavé, že ačkoli to bylo v Praze, vůbec jsem to nevnímal. Tak jsem se soustředil na výkon, že jsem krásnými místy Prahy jen proběhl a ani nevěděl, že tam jsem. Jediné, čeho jsem si hodně všiml, byly kostky. Překvapilo mě, jak náročné je běžet po kostkách v karbonkách – to jsem si zkusil poprvé a bylo to hodně nepříjemné. Na druhou stranu tam byli super pacemakeři, za to moc děkuju. Držel jsem se jich zhruba do patnáctého kilometru a pak jsem se trošku vzdálil – dopředu, chtěl jsem si udělat náskok.
Za mě hezký závod, doporučuju všem. Byla tam super atmosféra na trati, bylo tam asi pět nebo šest míst, kde hrála hudba, a na jednom fanoušci vyloženě pařili, skákali a tančili. To bylo fakt super. A jak to máš ty, Kájo? Ještě jsi nebyla na žádném závodě, chystáš se?
Já se chystám taky na půlmaraton, na brněnský skoro půlmaraton. Jak jsem slyšela z vašich dojmů, že to vlastně není půlmaraton, ale mně to úplně nevadí. Čistý hladký půlmaraton jsem běžela jen jednou, jinak ho vždycky běžím jen v té půlce ironmana, takže tohle bude můj druhý. Bude teď v neděli, tak jsem zvědavá, jakou pak podám referenci – slyšela jsem to totiž z více stran, nejen od tebe. Hodí se mi to v Brně, tak si půjdu zaběhnout. Pacemakeři tam bohužel nejsou, ale v triatlonu taky pacemakera nemáš, takže budu simulovat reálné podmínky závodu.
Jsem taky zvědavý, jestli si vzali feedback z minulého roku k srdci. Uvidíme. A když ne, tak si ho třeba vezmou teď od nás.
A ještě nás čeká jeden závod, tentokrát cyklistický, a na ten bychom rádi pozvali i naše fanoušky. Je to Bikepower Cup v Moravské Třebové, 27. dubna, tedy vlastně už za dva týdny. Pro ty, co nás poslouchají teď, už příští víkend – vydáváme to totiž až za týden. Takže jestli nemáte co dělat, můžeme se vidět v Moravské Třebové.
Je to závod na jedno nebo dvě kola. Jedno kolo má 47 km, dvě kola 92 km. Já pojedu asi ten kratší. Pro mě je to první cyklistický závod. Nikdy jsem žádný nejela a vždycky jsem se toho bála. Ty jsi jel L'Etape dvakrát a ještě nějaký jiný cyklistický závod? Jenom tenhle. Já z toho mám fakt respekt, nikdy jsem se cyklistického závodu v balíku nezúčastnila a dost mě to děsilo, je to hodně jiné. Takže jsem na to strašně zvědavá.
Po ukončení nahrávání minulé, čtrnácté epizody s Liborem Meišnerem, majitelem Bikepoweru, cyklistou, závodníkem a mechanikem, naše konverzace neskončila, když jsme vypnuli nahrávání. Libor toho má opravdu co říct a čím nám poradit, takže jsme se rozhodli navzájem se podpořit, jak můžeme. Moc se těšíme, že se zúčastníme závodu, který sám pořádá – na průběžně uzavírané trati, se supportem a s občerstvením, plnohodnotný silniční závod – a zároveň se k němu podíváme do Moravské Třebové a uvidíme, co tam nabízí.
A já bych ještě vyzdvihl, že startovné je jen 400 korun, což je oproti L'Etape obrovský rozdíl, a přitom je to stejně zabezpečený závod jako L'Etape. S Liborem jsme v rámci podcastu uzavřeli dlouhodobou spolupráci, takže Bikepower je teď oficiální partner našeho podcastu a určitě o něm ještě uslyšíte.
Tak jo, to bylo asi za nás, co je u nás nového, a teď se podíváme, co je nového ve světě a co nás zase zaujalo. Chceš s něčím začít?
Zaujala mě novinka – já jsem ji aspoň zaznamenala jako novinku – že T100 vyhlásila championship pro age groupy. Fakt, to jsem vůbec nevěděl. Jaké jsou parametry, jak to má fungovat? To nevím. Kája má domácí úkol do další epizody. Myslím, že podobně jako IRONMAN – že to bude závod, na který se musíš kvalifikovat. Radši si to příště ještě dozjistíme.
Takže jestli vás T100 zajímá, určitě se na to podívejte. Mně by se docela líbilo si dát závod T100, ale myslím, že tenhle rok žádný. Mě taky, ale tenhle rok jsem vyhodnotil, že do toho ještě nepůjdu, možná až příští. Výborně, takže ses k něčemu zavázal.
Kromě normálních otevřených závodů T100 se teď můžeme dostat i na T100 pro age groupy, kde jsi, jak jsem pochopila, na startovce s profíky, stejně jako na IRONMANu. A už tady vidím, jak se kvalifikovat: top 10 v age group podle pohlaví. To je super, protože je to vždycky top 10. Není to jako u IRONMANu, kde nevíš, kolik slotů bude.
Shodou okolností jsem se teď dívala i na Challenge – ne že bych se chtěla někam kvalifikovat, podotýkám. Stačí ti IRONMAN. A líbilo se mi, že Challenge má taky pevně top 6, a když to nevyjde, vybírají dál, ale aspoň víš. Takže když poběžíme T100 a budeme v top 10, což je docela super hlavně pro holky, máš šanci se kvalifikovat, kdežto u IRONMANu nikdy nevíš, jestli to dopadne.
Ještě doplním zajímavost: u T100 nemusíš jako u IRONMANu okamžitě potvrdit slot. Do 28 dnů ti dají vědět a pošlou oficiální pozvánku, na kterou máš odpovědět. To mi přijde mnohem slušnější než u IRONMANu, kde jsi trošku pod nátlakem a musíš si ho vzít hned. Takže to je moje novinka.
Já nemám asi novinku, spíš co mě zaujalo: IRONMAN už má za sebou tři závody Pro Series. Byl to Geelong v Austrálii, potom Jižní Afrika, kde byl celý ironman, a minulý víkend Oceanside, který vyšel na stejný termín jako T100 v Singapuru.
Z Oceanside mě hodně potěšilo, že vyhrál Lionel Sanders v konkurenci jako Gustav Iden, Rudy von Berg nebo Kristian Blummenfelt. Já ho mám rád, protože ten triatlon dělá zábavný – jeho videa jsou lehce kontroverzní a vtipná – a je super vidět, že Lionel pořád vítězí a pořád je mezi těmi nejlepšími.
Co je tam ale zajímavé: Kristian Blummenfelt měl defekt. To je jasné, že pro tebe závod skončil, ale on si řekl, že pro něj neskončil. Na defektu ztratil myslím zhruba 15 minut, ale závod dokončil a zaběhl půlmaraton za hodinu 7 minut 19 vteřin. Na tom jsou zajímavé dvě věci. Hodina 7 minut 19 vteřin by ti na pražském půlmaratonu – nechci kecat, jestli na bednu – ale na čtvrté, páté, šesté místo mezi českými profíky by stačila. To je úplně neskutečný čas.
A druhá věc: když máš píchlou gumu a víš, že závod pro tebe skončil, dává ti smysl běžet svůj top výkon, i když víš, že nebudeš první? Nesbírají se tam body? To je pravda, sbírají se body do série, takže to pořád může být motivace. Ale já si říkám, že když už vím, že pro mě závod skončil, jestli se nešetřit a nedoběhnout jen tak, abych tam neměl DNF. Takže jeho výkon mě zaujal z těchto dvou důvodů. Masakr – hodina 7:19 v půl ironmanu. Další závod Pro Series bude Texas, zase celý ironman, a tam je zase krásně nabitá startovní listina, takže se těším.
Já jsem sledoval oba závody, ale protože jsem byl v Praze, jen na sociálních sítích. V Singapuru to muselo být naprosto brutální – 30 stupňů a neskutečná vlhkost, dokonce i voda měla snad kolem 30 stupňů, a to ve vodě nechceš. Na začátku tam pršelo, takže si závodníci podhušťovali gumy, aby měli lepší přilnavost k silnici. Jenže v tom horku to velice rychle uschlo a podhuštěné gumy pak vadily. Některé holky tam padaly, to jsem viděl.
Mně přišlo zajímavé přemýšlet o tom strategicky. Jdeš na závod, víš, že je mokrá silnice, a přemýšlíš: připravíš se na mokrou silnici a podhustíš gumy, nebo počítáš s tím, že bude horko? Myslím, že čtyři holky nedokončily. Potěšilo mě, že na třetím místě byla Lucy Charles-Barclay, moje oblíbenkyně, která se vrátila – na konci sezóny neměla úplně dobrou formu a měla problémy se zdravím, takže je super vidět, že je zpátky. A taky tam nebyla Taylor Knibb, takže tam byl prostor pro jiné holky na vítězství. Ona zase přijde v polovině sezóny a vyhraje všechno až do konce, tak ať si to teď užijou.
Ještě mám jednu věc: líbilo se mi, že ČTA vyhlašuje nový program, říkají mu Talent Team. Je pro mladé závodníky od 16 do 19 let, kteří mají vidinu, že by se chtěli zúčastnit olympijských her v roce 2028 a 2032. Do týmu se můžeš přihlásit, pokud ti je 16 až 19, a získáš materiální a technologickou podporu – vyloženě tam zmiňují Garmin, dostaneš wattmetr, plný TrainingPeaks, pravidelné odborné vyhodnocování tréninkových dat a ukazatelů a možnost konzultací.
Pořád máš svého trenéra, ale máš možnost konzultací s odborníky z ČTA. Líbí se mi ta materiální a technologická podpora a je super vidět, že se snaží podporovat mladé závodníky. Za mě moc pěkné.
Tak jo, to jsou všechny naše novinky. Kájo, zeptám se tě na důležitou otázku pro dnešní epizodu: když jsi jela svůj první triatlonový závod, přečetla sis pravidla?
Prosím vás, svůj první závod… O triatlonu jsem věděla, že se skládá z plavání, jízdy na kole a běhu. Nebyla jsem si úplně jistá, v jakém pořadí ty disciplíny jdou, ale věděla jsem, že tam asi nějak budou. To bylo asi vše. A co ty, Same?
Můj první závod byly myslím Doksy a tam jsem si pravidla četl. Musím říct, že jsem z toho měl trošku strach, protože jsem moc nevěděl, jak se na trati chovat. Na mou první půlku, na mého prvního ironmana v Poreči, jsem to studovala dost a bylo tam dost věcí, kterým jsem nerozuměla nebo jsem si nebyla jistá, co znamenají. Takže mi přijde super, že to dneska projdeme trošku od základu a řekneme si, jaká pravidla v triatlonu jsou. Mně by to tenkrát určitě pomohlo. A i teď, když jsem se připravoval na tuhle epizodu, jsem se zase dozvěděl hodně věcí, které jsem nevěděl.
Ale předtím se tě ještě zeptám, Kájo – takovou filozofickou otázku: k čemu jsou pravidla?
Pravidla slouží k tomu, aby byly nastavené rovnocenné podmínky, aby na tom všichni závodníci byli stejně. Samozřejmě tam pořád je velká volnost – nedefinují nám třeba, že musíme jezdit jen na kole za čtvrt milionu. To jsou moc hodní. Ale tím, že definují třeba umístění lahví na vodu, aero záležitosti nebo drafting, pomáhají k tomu, aby byly podmínky rovnocenné hlavně v nedraftovacích závodech a hodnotil se výkon jednotlivce. To je můj názor.
A taky zajišťují naši bezpečnost při závodě, což je ve finále na závodech to nejdůležitější. Pravidla sama o sobě ale nestačí. Moje oblíbené – ve smyslu, že ho nemám rád – rčení zní: k čemu jsou pravidla? K tomu, aby se porušovala.
Pravidla musí někdo vymáhat, protože když je nikdo nevymáhá, tak se nedodržují. K tomu nám na trati slouží rozhodčí, kteří rozdávají případné penalizace za porušení pravidel.
S Kájou jsme studovali pravidla od různých organizací – IRONMAN, ČTA, Challenge, T100 a dívali jsme se i na World Triathlon – a udělali jsme z nich obecný přehled. Může se stát, že vám něco, co tady řekneme, nebude dávat smysl, a to je úplně v pohodě, protože ve všech těch obecných pravidlech stojí, že pravidla pro jednotlivé závody můžou být upravena pro potřeby pořadatele nebo lokace. Do takových detailů, že bychom studovali každý závod, jsme nešli – procházeli jsme pravidla, která visí na oficiálních stránkách těch organizací.
A někdy se pravidla musí podřizovat i pravidlům dané země. Třeba v Anglii máme British Triathlon, který definuje pravidla pro celou Anglii, a tam budou asi specifika jako to, že se jezdí nalevo, což v jiných pravidlech nemáme. Organizace se tak musí podřídit ještě pravidlům dané země. Já tam mám pak i specifika pro Německo, k tomu se dostaneme.
Ještě než se pustíme do procházení pravidel, bylo by dobré říct si, co nám za jejich porušení hrozí. Je to penalizace. Na úvod jsme se ptali, jestli jsme dostali penaltu – jak se tomu správně říká? Asi bych řekl penalizace. To zase budou posluchači v komentářích nadávat, ale to nevadí, nadávejte.
Nejdřív nás rozhodčí obvykle napomene, než nám dá penalizaci. Úplně první stupeň je hlasové napomenutí – jen upozornění, že jsme se dopustili něčeho, co možná není úplně v pořádku, ale ještě to není potrestání časovou penalizací. Když napomenutí neuposlechneme a rozhodčí vyhodnotí, že už to bylo za čárou, nastává časová penalizace.
Jak nám rozhodčí dá vědět, že nám dává časovou penalizaci? To je myslím stejné u všech organizací, co jsem si pročítal: rozhodčí rozdávají karty – žlutou, modrou a červenou. Žlutá většinou znamená nejmenší časovou penalizaci pro daný závod, modrá tu delší a červená je diskvalifikace.
Pak se rozlišuje, jak se časová penalizace v závodě projeví. Buď ji můžeš odpykat hned na místě systémem stop and go – rozhodčí řekne stop, ty musíš zastavit a od té chvíle ti běží čas. To se myslím využívá na běhu nebo v depu, na cyklistické části ne, protože by to mohlo být nebezpečné pro ostatní závodníky. Jakmile rozhodčí řekne go, můžeš zase vyrazit.
Pak máme odpykávání penalizace v penalty tentech – česky asi stanech pro odpykání penalizace, v pravidlech ČTA se myslím mluví o penalty boxu. To je typické pro cyklistickou část: dostaneš kartu a v tu chvíli víš, že na nejbližším penalty boxu musíš zastavit. A jako poslední možnost se ti časová penalizace na konci závodu prostě přičte k oficiálnímu času.
Musím dodat, že se tady hodně bavíme o polovičních a delších vzdálenostech, ne o menších a draftovacích závodech, ale tohle bude asi podobné. Když sjíždíš z kola, je tam velký displej a na něm musíš hledat své číslo. Pokud ho tam vidíš, dostal jsi penalizaci a musíš vědět, kde se nachází penalty box, a tam ji odstát.
Myslím, že tabule jsou spíš na běžecké části. Na cyklistické je to opravdu tak, že je tvoje zodpovědnost: ve chvíli, kdy dostaneš kartu, musíš zastavit v nejbližším penalty boxu. Tabule tam většinou nejsou, aspoň já jsem je na závodě ještě neměl, ale na běžecké části je vidíš, najdeš své číslo a tam musíš zastavit.
Třeba na jednom IRONMANu byla tabule na místě, kde se vracíš z kola do depa – po levé straně byla velká tabule, kterou jsem samozřejmě přehlédla, a hned u ní byl penalty box. Když tam vidíš své číslo, zajdeš do penalty boxu a pak pokračuješ. Na tom je vidět, že je to závod od závodu a vždycky je dobré si přečíst pravidla daného závodu a podívat se třeba na mapičku, kde penalty boxy jsou.
Teoreticky je to tak, že dostaneš od rozhodčího na trati upozornění, že jsi udělal něco špatně. Pak se musíš dívat na tabuli, pokud tam je, a pokud ne, sám se přihlásit v penalty boxu. Z toho vyplývá to důležité: je to tvoje zodpovědnost. Ty se musíš k penalizaci sám přihlásit, nikdo tě aktivně nezastaví. A pokud to neuděláš, skončíš diskvalifikací. Tvoje zodpovědnost tedy není jen dodržovat pravidla, ale i přihlásit se k penalizaci, pokud jsi ji dostal, a sám si ji odpykat.
Další eskalace porušení pravidel je diskvalifikace, což je asi nejhorší možný scénář. Já si při diskvalifikaci vždycky vzpomenu na mistrovství světa IRONMAN 70.3 ve Finsku, kde byl Lionel Sanders diskvalifikovaný za to, že překročil imaginární středovou čáru. Schválně jsem dneska hledal v pravidlech IRONMANu, jestli tam něco takového je, a nikde jsem to nenašel. Na kole jsi povinný držet se své strany, ale on z nějakého důvodu najel tak moc ke středu, že překročil středovou čáru, a za to byl diskvalifikovaný – jenže tam žádná středová čára nebyla, takže se kolem toho udělalo velké haló.
Já jsem středovou čáru v pravidlech rozhodně viděla. Jsem si docela jistá, že jsem ji viděla jak na IRONMANech, tak třeba v Podersdorfu. Vím, že jsem si vždycky hlídala, abych nepřejela přes čáru, protože to bylo na závodech, kde se jelo oběma směry, takže za středem už jel protijedoucí závodník. Podle mě to bylo v Hradci a určitě v Podersdorfu. To pak může být zase v rámci pravidel upravujících konkrétní závod.
Kromě diskvalifikace je ještě další eskalace, a to suspendace na několik závodů nebo doživotní suspendace. To by mě fakt zajímalo, co se musí stát, aby se něco takového přihodilo. Dokážu si představit, že suspendace na několik závodů je za porušení antidopingových pravidel, což doufám, že se nás hobíků absolutně netýká. U doživotní suspendace vůbec netuším.
A víš, jestli když tě diskvalifikují během závodu, můžeš v něm pokračovat? Když ti rozhodčí řekne: hele, ty končíš, přejel jsi středovou čáru – můžeš to aspoň dokončit, abys měl čas? Přiznám se, že to nevím, nedočetl jsem se to nebo si to nepamatuju. Máš ale právo na protest. Pokud tě diskvalifikují třeba na cyklistické části, dovedu si představit, že to pořád můžeš dokončit, protože na konci závodu můžeš podat protest, který může být oprávněný. Ale nevím. Pokud to naši posluchači víte, dejte nám vědět, a já si to ještě nastuduju – fakt si nevybavuju, že by to tam bylo řešené.
Karty určují, jak dlouhá je penalizace, kterou si musíš odpykat, a každý závod, nebo minimálně každá série, to může mít jinak. U IRONMANu je to něco, co se teď měnilo v rámci nových pravidel – už jsme to říkali v jedné z našich epizod, časy se teď zkracovaly. Já si myslím, že je to dobře, protože to udělá závod atraktivnějším. Penalizace neznamená pro závodníka konec tak, jak to znamenala dřív.
Teď je to tak, že žlutá karta je nejmenší časová penalizace, myslím 30 sekund pro 70.3 a 60 sekund pro celého ironmana. Pak máme modrou kartu, která se uděluje primárně za drafting – o draftingu si povíme dál – a tam jsou 2 minuty na 70.3 a 3 minuty na celém ironmanu. Na naší poloviční vzdálenosti to tedy zkrátili z původních pěti minut na dvě.
Myslíš, že by to mohlo mít ještě nějaký další efekt? Kromě toho, že je to atraktivnější – pro tebe závod nekončí, a i pro diváky, protože vědí, že jejich závodník nekončí a pořád má šanci vyhrát. Mohlo by třeba dojít k častějšímu vymáhání penalizací.
Když víš, že tím závodníkovi ukončíš závod, a nejsi si jistý – vezměme drafting, to je krásný příklad – jestli k tomu došlo záměrně, s úmyslem… Všichni jsou age groupeři, závodí pro radost, a ty mu nechceš zkazit jeho den a jeho zážitek tím, že mu napaříš pět minut. Dvě minuty mi přijdou mnohem schůdnější. Takže se trošku domnívám, že by to mohlo podpořit vymáhání a víc aktivovat rozhodčí. Co jsem osobně viděla na IRONMANech, pokud vyloženě nejeli v balíku a nehákovali o život, tak mi nepřišlo, že by to rozhodčí moc řešili.
To mě docela zajímá. Pokud jsou mezi našimi posluchači rozhodčí z takových závodů, což doufáme, že je možné, budeme rádi, když nám sdělíte svou zkušenost s udělováním penalizací a jestli u této změny vnímáte efekt, který Kája popsala. Bylo by fajn, kdyby to sport udělalo férovějším.
Na začátku jsme se ptali, jestli jsme někdy byli diskvalifikováni. Kájo, byla jsi někdy diskvalifikována? Nevím o tom. Hledala sis své číslo u penalty boxu? Vždycky na to myslím a pokaždé se dívám na tabuli u penalty boxu. Jediné místo, kde jsem se na to fakt soustředila, byl Podersdorf. Byl to můj první zahraniční závod a možná můj první olympijský, takže delší než sprint, a byla jsem nervóznější než normálně. Tam jsem tabuli fakt viděla, prošla jsem čísla, své jsem tam neměla, takže jsem mohla pokračovat. Nevím o tom, že bych byla diskvalifikovaná nebo dostala penalizaci.
Já jsem penalizaci taky ještě nedostal, ale myslím, že jsem k tomu měl jednou docela blízko. Bylo to minulý rok na Czechmanu, kdy se na mě rozhodčí na motorce koukal, už zvedal ruku a pak vyloženě udělal takové gesto, jako že kašle na to. Myslím, že to bylo za drafting, ale nedostal jsem ji. V tu chvíli jsem k tomu byl asi nejblíž. Já se snažím pravidla neporušovat. Samozřejmě, já taky.
A teď se můžeme podívat, jaká pravidla je dobré znát, než jdu na závod. Připravili jsme si rozbor pravidel podle časového sledu samotného závodu – co všechno bychom měli dodržovat od chvíle, kdy přijdeme do depa den před závodem nebo ráno, až po vyzvednutí věcí z depa. Pojďme začít dnem před závodem.
V pravidlech některých závodů může být stanoveno – nevím proč a jak si to vysvětlit, že jsem to našla zrovna u Challenge Gdańsk v Polsku – že rozhodčí má právo diskvalifikovat závodníka za nesportovní chování už před samotným závodem. Nesportovní chování nebylo blíže specifikováno. Těžko si představit, co by to mohlo být. Mají tam vodkárny s pětadvaceti druhy vodky, takže já si to dokážu velice dobře představit.
Je tedy důležité chovat se jako správný sportovec nejen během závodu, ale po celou dobu pobytu v tom místě – dejme tomu od chvíle, kdy dostanu pásku na ruku. Už jsem závodníkem a už mě můžou diskvalifikovat. Pokud se někde ožeru a pozvracím trať, asi mě vyšoupnou. To se nás jako závodníků snad netýká.
Takže přijdeme do depa. Co musíme řešit už při příchodu? Asi na všech závodech kromě fakt hobby závodů mají pořadatelé povinnost kontrolovat vybavení – podívají se na funkčnost brzd a na to, jestli máme v pořádku helmu. Aby kontrola probíhala plynule, hlavně na IRONMANech a větších závodech kontrolují při vstupu do depa, že přicházíme s nasazenou a zapnutou helmou. Kolo musí být v adekvátním technickém stavu. Mě třeba na IRONMANu minulý rok překvapilo, že mi kontrolovali i koncovky řídítek, jestli tam jsou záslepky. To se dělá často, je to přímo v pravidlech.
Helmu je dobré nasadit si v dostatečné vzdálenosti před depem, protože depa mají občas úzké hrdlo a je tam málo místa. Když si najednou všichni až tam vzpomenou, že musí mít na hlavě helmu, a začnou ji tahat z báglu, zdržuje to příchod do depa. Takže je dobré udělat to místo 10 metrů třeba 200 metrů předem, nebo si ji nachystat a nedávat ji do tašky.
Na některých závodech chtějí vidět i startovní číslo, že ho máš na sobě. A dost možná začnou kontrolovat boty, když teď zavedli ty restrikce – a tohle by byl přesně prostor, kdy to udělat. Depo je otevřené po určitou dobu a tu je dobré dodržovat a nenechávat si to na poslední chvíli. Příhoda z loňského IRONMANu v Hradci Králové – poslechněte si tu epizodu, ve které jsme ho popisovali.
Takže jsme se dostali přes rozhodčího a jsme konečně v depu. Prošli jsme kontrolou s helmou na hlavě, máme kolo a všechny transition bagy se všemi věcmi. Jak se tam teď musíme chovat?
Při ukládání věcí k tomu žádná další pravidla asi nejsou. Musíme to jen umístit na své místo a nepřekážet. Ale na IRONMANu v Hradci si všichni dali něco, co je taky zakázané. Na kole můžeš nechat pití, můžeš tam nechat computer, výživu, co chceš, ale nesmíš to nijak zakrývat a nesmíš zakrýt ani celé kolo. To lidi mají tendenci dělat, když prší – zakryjí si kolo igelitem kvůli přehazovačce, elektronice a tak.
A přesně to se stalo na IRONMANu v Hradci. Když jsem si dávala kolo do depa, strašně pršelo a foukalo a spousta lidí si schovala třeba řetěz, aby nebyl mokrý a ráno nepískal. Oblepili si igelitem řetězy nebo řídítka a přehazovačky, aby se jim nenamočily. Navíc byla kola položená na zemi, protože foukalo tak, že by spadla ze stojanu. Když jsme ráno přišli do depa, bylo všechno narovnané a všechny igelity sundané. To pak měl někdo brigádu – obsluha tam chodila a uklízela to.
Vždycky je důležité dát si věci na své místo a nepřekážet dalším závodníkům. Do depa nesmí vstupovat žádný doprovod, může tam jen závodník a všechno si nese sám. Tak jo, depo máme asi vyřešené.
A pak máme samotný závod. K startu asi nic moc nemáme, tam je to celkem jasné. Každý závod si určuje, na jaké znamení se startuje – může to být trubka, píšťalka nebo výstřel. A začínáme plaveckou částí. Start! Mimochodem, Dan byl i na pražském půlmaratonu a zase to tam neskutečně rozjížděl, takže kudos. Jestli bude i v Brně, to nevím, ale říkal, že by někdy mohl přijít do našeho podcastu a povědět, jaké to je moderovat takové akce.
Takže začínáme plaveckou částí. Co musíme dodržovat? Asi nejzajímavější je, jestli budeme plavat v neoprenu, nebo ne. Často čekáme až do poslední chvíle, jestli bude neopren povolený. Mě to osobně vždycky hodně zajímá, protože mi ulehčuje plavání.
Od čeho se to odvíjí? Nejčastěji od teploty vody, ale hraje tam roli i to, jestli jsi profík, nebo hobík, a jaká distance se plave. My řešíme jen nás hobíky. Na IRONMANských závodech je to tak, že když má voda 24,5 stupně nebo méně, je neopren povolený. Pokud má voda 16 stupňů a méně, je neopren dokonce povinný. Pro neoprenovou čepici platí stejná pravidla jako pro neopren, ale boty jsou povolené až od 18,3 stupně.
A to je teď taky nově upravené v pravidlech: čepice je povolená pouze tehdy, když je povolený neopren. Dřív sis mohla vzít čepici i bez neoprenu – když nebyl povolený neopren a byla ti zima, mohla sis to trošku kompenzovat. To jsem nevěděl. Hlavou uteče hodně tepla, takže se to hodí. Každopádně to teď neplatí: když je neopren, je i čepice, když není neopren, není ani neoprenová čepice.
Pro neopren ještě platí pravidlo, že nesmí být nikde silnější než 5 milimetrů. Myslím, že kvůli tomu, že neopren krásně nadnáší, a silnější by nadnášel ještě víc. Neopreny můžou být různé – není vyloženě zakázané použít surfařský nebo potápěčský neopren, i když v tom asi plavat nechceš. Dokud splňuje tloušťku, je to v pohodě. Naopak u swimskinů, které se používají, když není povolený neopren, jsou další pravidla na délku rukávů a nohavic. Takže je vždycky dobré zkontrolovat si podle pravidel, jestli to, v čem chci plavat, je povolené.
Kromě neoprenu je většinou povinné nosit čepici závodu. Podle ní se ve vodě identifikuješ jako závodník a myslím, že podle ní máš i kategorii – profíci mívají jiné čepičky než hobíci. Není povolené plavat s jakýmikoli pomůckami – šnorchl, piškot, packy, nic takového, ani bójky.
Ještě stojí za to zmínit, že je zakázané třeba někoho tahat nebo záměrně topit. Pračka počítá s tím, že to není milosrdný start, ale nesmíš se záměrně snažit někoho utopit nebo mu nějakým způsobem překazit plavání.
A teď vytahuju něco konkrétního: T100 Londýn. Tam jsou povinné neopreny, i když voda není tak studená. Nevím, jestli z důvodu bezpečnosti, ale pokud by nebyla vyloženě hodně teplá voda, nechávali by je povinné. A přímo na T100 v Londýně měli nařízeno, že se může plavat prsa a kraul, ale nesmí se plavat znak. Já si myslím, že znak je zakázaný proto, že to vypadá, jako že voláš o pomoc, aby nedošlo k mystifikaci záchranných složek. Přesně takhle to mají zdůvodněné. Trefil jsem se.
To je zajímavé, protože já jsem loni ve Žďáru na olympijském triatlonu viděla, jak někdo plaval znakem, a koukala jsem na to naprosto fascinovaně, protože mířil na bójku a doplaval k ní. Já ve znaku nedokážu plavat ani rovně podél lajny. Obeplavání bójky pár záběry znakem je přitom mnohem rychlejší. To je ale ta otočka, on vyloženě plaval celou dobu na zádech. Neskutečné.
Dokončili jsme plavání a teď nás čeká první přechod na kolo. Tam je asi nejčastější chyba a nejdůležitější pravidlo, že musím mít zapnutou helmu dřív, než na kolo vůbec sáhnu. Nesahám na kolo, pokud nemám zapnutou přilbu, a platí to i když se vracíme do depa.
Myslím, že problém většinou je, že je člověk plný adrenalinu, chce co nejrychleji vystřelit z depa, chce si zkrátit čas – třeba jako já – hledá každou možnost, jak čas zkrátit, a pak na to zapomene. Je potřeba si fakt uvědomit, že nejdřív nasadit a zapnout přilbu a až potom manipulovat s kolem.
Další klíčové pravidlo na přechodu je, že s kolem musím běžet až po čáru, která určuje místo, kde na kolo můžu nasednout – mount line. Před závodem je super podívat se, kde ty čáry jsou, ať si je člověk opravdu jistý, za kterou čárou už může být na kole. Musím poznamenat, že jsem hodněkrát viděla lidi běhat po depu s nezapnutou helmou a vždycky je někdo upozornil, a u té čáry taky vždycky někdo stojí a ukazuje, takže je těžké to pokazit. Ale je dobré to vědět.
A ještě je důležité – a v zápalu adrenalinu a nadšení, že jsem to uplaval a čeká mě už jen kolo, je hodně jednoduché na to zapomenout – opravdu si všechny věci uklidit na své místo. Ať už jsou to transition bagy, do kterých musím dát všechno, nebo bedýnka, která na závodech většinou bývá, nebo jiné místo určené pořadatelem. Klidně můžeš dostat penalizaci i za to, že zapomeneš plavecké brýle na zemi. Takže na to pozor.
Zvládli jsme přechod a nedostali jsme napomenutí ani penalizaci. Na co si musíme dávat pozor na kole? Myslím, že tam je největší past, protože tam se může stát nejvíc věcí a trávíme tam nejvíc času. Samostatné téma je kolo jako takové – to jsme si řekli, že vynecháme. Kolo musí splňovat parametry, které jsou detailně popsané v pravidlech.
Pro nás triatlonisty závodící na dlouhých distancích je asi nejzajímavější, že můžeme mít hrazdu. Poloviční už řadím mezi dlouhé distance. Řekněme na bezhákových distancích, protože olympijský může být háčkový i bezhákový. Takže na bezhákových závodech může být hrazda povolená, na hákových většinou není. Hrazda má teď specifikum, že nesmí přesahovat přední hranu předního kola.
Pak nás zajímají pravidla kolem hydratace, které IRONMAN taky teď upravil. Vzadu můžeme mít nově pouze dvě lahve, každou o objemu jednoho litru, takže celkem dva litry, a vepředu je to omezené jen objemem – tam taky platí limit dva litry tekutin.
Pozor, jak jsem říkala na začátku, pravidla se můžou podřizovat lokálním federacím nebo organizacím. V Německu je upravili ještě dál a zavedli pravidla, která se budou aplikovat až letos. Slyšela jsem rozhovory, kde se čeká, jak to dopadne v Rothu, jestli to půjdou vymáhat, protože spousta závodníků má kolo, které těm pravidlům nebude vyhovovat. Jsou to specifika přesně na to, jak má být umístěná lahev, že nesmí končit… Ne nástavec, řídítka – hydratace vepředu tam může být, ale nesmí být v nějakém úhlu a tak dále, strašně moc parametrů. Myslím, že zmiňovaný Canyon má specifický držák za sedlem, který tyhle německé podmínky nesplňuje. Jsou to vyloženě podmínky jen pro Německo a závody je teď budou muset na závodnících vymáhat. Snad to nezregulují tak moc, že už to bude jezdit na ničem.
Velká kapitola cyklistiky je drafting. Jak bychom si mohli připomenout, co to je? Měli jsme to myslím v naší žargonové přestřelce. Kájo, co je to drafting?
Drafting je, když využívám vzduchový stín za jiným závodníkem. Někdo jiný prorází vzduch přede mnou a já se za ním vezu. Tím pádem jedu lehčeji a ušetřím spoustu wattů a není to vyloženě výkon toho jedince, protože ten, kdo se veze v háku, v draftu, to má mnohem jednodušší.
Všechna pravidla mluví o draftovací zóně, což je prostor za závodníkem, ve kterém se já jako závodník nesmím pohybovat, aby nedošlo k tomu, že začnu využívat výhodu, kterou jsi popsala. Konkrétně u IRONMANu je dané, že se závodník nesmí pohybovat do 12 metrů od zadního kola závodníka před ním. Pokud se do té zóny dostane, musí ji co nejrychleji opustit – u IRONMANu je to do 25 vteřin – a musí ji opustit tak, že předjede závodníka před sebou.
V momentě, kdy ho předjede, se může stát – a patrně stane – že se předjetý závodník najednou ocitne v jeho draftovací zóně. V tu chvíli je jeho zodpovědnost z té draftovací zóny vypadnout, takže musí zabrzdit, protože byl předjetý. Je to krutý, ale je to tak. A zároveň nesmíš draftovací zónu opustit tak, že toho závodníka, který tě předjel, zase předjedeš. Nejdřív musíš draftovací zónu opustit tím, že se opravdu vzdálíš na těch 12 metrů, a až potom můžeš začít předjížděcí manévr znovu.
Zajímalo by mě, jak tohle funguje do kopců, protože v kopcích k předjíždění dochází dost často a závodníci se tam určitě pohybují v draftovací zóně. Na druhou stranu při jízdě do kopce, všichni víme, je efekt draftingu v podstatě nulový. Tam je to spíš psychologické, že tě někdo táhne, ale samotný efekt je tam nula. Ale jsou to zajímavá pravidla.
Je důležité dát si pozor i na to, že člověk může draftovat, i když předjíždí. Typicky když se rozhodnu předjet dlouhý vláček závodníků. Nemůžu se mezi ně zařadit, protože bych začal draftovat, takže musím předjet všechny naráz a zařadit se můžu až tam, kde mám prostor být 12 metrů za závodníkem přede mnou. Protože kdyby ses zařadil za někoho a oni měli rozestup akorát, tak se zařadíš a draftuješ. Přesně tak. A zároveň se může někdo rozhodnout předjíždět se mnou, takže najednou předjíždíme dva, a i v takové situaci se ten člověk za mnou nesmí nacházet v mé draftovací zóně.
A draftovací zóny jsou na různých závodech fakt různé. IRONMAN má konzistentně těch 12 metrů. Hodně se teď mluví o tom, že profíci by chtěli 20, protože na ostatních závodech mezi profíky bývá 20, a těch 20 je patrně lepších. Na těch 12 metrech pořád cítíš, že – i když ti nevisí na zadním kole, neznamená to, že efekt draftu tam není. Efekt draftu je tam i na 12 metrech, ale na 20 už asi ne, nebo ne tolik. To ještě záleží na rychlosti, protože profíci jedou 40, 45 km za hodinu a na 12 metrech tam drafting prostě je. Proto se to teď snaží posunout na 20 metrů.
Pro zajímavost: na Challenge Championship v Šamoríně je to 20 metrů a zároveň 3 metry do šířky, takže závodníka musíš objíždět i do šířky, a na předjetí máš 40 sekund. Na Challenge Sanremo v Itálii je to z nějakého důvodu 25 sekund na stejných 20 metrů. Zajímavost je, že tenhle závod má 1 500 metrů převýšení. Jak na závodě s takovým převýšením a desetiprocentním kopcem předjedeš během 25 sekund? Nevím. A je to krásný příklad toho, že závody pravidla upravují ještě dál.
Na T100 tady mám dva různé příklady, 12 a 15 metrů – každý závod to měl jinak, takže nevím, jak je to teď. Singapur měl 15. Česká triatlonová asociace má v pravidlech, že metrů je 10 a čas 25 vteřin. A u ČTA se mi v pravidlech líbilo, že tam mají moc pěkné obrázky, které vysvětlují, jak draftovací zóny fungují, což třeba IRONMAN vůbec nemá. Takže kudos ČTA, že si s tím hezky vyhráli. Pokud máte pochybnosti, jak to funguje, tam je to fakt hezky vysvětlené.
Kájo, co ty říkáš na drafting při závodech? Jak se ti dodržuje?
Myslím, že na IRONMANských závodech, na kterých jsem byla, je to s ohledem na velikost trati a počet závodníků hrozně těžké. Na profi trati jich tolik nestartuje a mají race rangery, kteří jim fakt pomáhají vidět vzdálenost. Myslím, že v tom chumlu lidí je těžké dodržovat to správně. Někteří vůbec nevědí, nebo jedou fakt za sebou, nebo to dělají naschvál, nevím. Ale vypadá to tak chaoticky, kdežto když se díváte na profi závody, jedou pěkně za sebou a mají pomoc race rangerů, aby se drželi ve správné vzdálenosti. Na závodech hobíků je to asi trošku těžší.
Mně dělá fakt problém odhadnout těch 12 metrů, vůbec nemám ponětí. Beru to metodou zdravého rozumu, ale vždycky si říkám: nevím, nevím. Je to tak. Snažím se nebýt moc blízko, být dostatečně daleko a držet konzistentní tempo s lidmi, co jedou přede mnou. A taky jsem zažila, že za mnou jel balík. To je pak blbé.
Mně u toho ještě dost vadí vybržďování. Přišlo mi, že když mě závodníci předjeli, neodhadli síly tak, aby jeli dál, ale zpomalili, a já pak musím opouštět jejich draftovací zónu. Jestli je nějaké pravidlo, které bych rád změnil, tak je to právě to, že musím nejdřív opustit draftovací zónu a až potom můžu zahájit předjíždění. Dost často mi přišlo, že mě někdo začal vybržďovat, a já bych ho nejradši hned předjel znovu.
Drafting je velké téma triatlonu, a s tím se pojí i blokování. Když předjíždíš, musíš to zrealizovat v rámci těch 25 vteřin. Pokud bys to neudělal, nedostaneš penalizaci za drafting, ale za blokování, protože bys teoreticky mohl blokovat někoho za tebou, kdo by chtěl předjet. Nejvíc se to asi aplikuje na tomhle příkladu.
A nikdy nemůžeš předjíždět z druhé strany, zprava. Myslím, že za to se dává nejvíc diskvalifikací. Zároveň má každý závodník povinnost držet se na pravé straně silnice – někde na levé, jak jsme si řekli. Takže předjíždění zprava by nemělo být vůbec možné.
Říkali jsme si, že když dostaneme penalizaci za porušení draftovacích pravidel, musíme zajet do penalty boxu. I tam se člověk musí nějak chovat, nemůže si tam dělat, co chce. Jednak je moje zodpovědnost do penalty boxu zajet, nahlásit se rozhodčímu, který tam je, a začít si odpykávat penalizaci. Zajímavé je, že můžu jíst a pít, ale jen to, co mám s sebou. Nemůžu si třeba upravovat vybavení na kole nebo zajít na záchod. Musíš si prostě odpykat svůj trest.
Zvládli jsme cyklistickou část? Asi jo. Ještě jsme tu měli zajímavost ohledně pravidel na konkrétním závodě od našeho posluchače, a týkala se právě cyklistiky. Jeden z našich posluchačů dostal penaltu na závodě v Anglii. Tam byla očividně povinnost dát nohu na zem, když přejíždíš z vedlejší na hlavní silnici – prostě musíš zastavit. Nemám detaily, jestli byla trať uzavřená, nebo ne, ale dostal za to penalizaci. Je zajímavé, že musíš dodržovat pravidla silničního provozu. Toho jsem ještě na závodě neslyšela. Já taky ne.
A Karlovy Vary – tohle jsem nedokázala dohledat a strašně mě zajímalo, jak to bylo. Kamarádka tam jela několikrát a údajně jednou bylo její číslo na tabuli u penalty boxu. Ona se tam nedostala, protože se jí rozbilo kolo, zasekl se jí řetěz – je tam obrovský kopec – a nemohla pokračovat. Šla aspoň zjistit, co se stalo, a nikdo jí nebyl schopný říct, za co penalizaci dostala. Jediné, co jí dávalo smysl, byl drafting, ale to je draftovací závod. Údajně tam ale byla pravidla – a asi tam jsou dodnes – že nesmíš draftovat napříč kategoriemi, holky za kluky, kluci za holkami nebo za juniory. Bohužel pravidla nemají nikde vyvěšená, aby se dala dohledat, a nic podobného jsem neslyšela, takže by mě zajímalo, jestli někdo ví, jak to bylo.
Přiznám se, že pravidla draftovacích závodů jsem vůbec nečetl, protože děláme delší distance, ale bylo by zajímavé slyšet, jak to s tímhle je. Asi to dává smysl – nechceš, aby osmdesátikilový chlap draftoval za nějakým juniorem nebo slečnou. Na malých hobby závodech takové pravidlo není a většina lidí to neřeší, ale v Karlových Varech už ano. Je pravda, že menším distancím, sprintu a olympijskému triatlonu, jsme se nevěnovali, opravdu se zaměřujeme hlavně na poloviční a celého ironmana.
Každopádně pokud nás teď posloucháte a napadají vás zajímavé zkušenosti ze světa penalizací, které jste dostali za různé věci, dejte nám vědět do komentářů, ať si je můžou přečíst i ostatní. To jsou zajímavé příběhy.
Tak jo, dokončili jsme kolo a teď nás čeká přechod z kola na běh. Jaké pasti a nástrahy nás tam můžou potkat? To samé co předtím v depu: hlídat si dismount line, která je vždycky označená na zemi, a hlídat si, kam ukládáme kolo, abychom ho dali na stejné místo, kde jsme ho našli.
A pak je důležité téma, které jsme možná měli otevřít už v předchozím depu: nudismus. Zažil jsi nudismus na závodech? Ještě ne. Je totiž zakázaný. Nemáš se odhalovat. Na některých závodech jsou přímo v depu převlékárny, takže máš na převlékání využít je, ale u svého kola se nemáš nijak odhalovat. Myslím, že tohle je spíš záležitost menších závodů a na větších se to snad moc neděje. Většinou tam jsou šatny, ale myslím, že to vyřeší triatlonový oblek. Když ale jedeš třeba IRONMANský závod v zimě, tam se převlékáš, to dává smysl.
Mám tady opět story – ne od posluchače, ale od kamaráda. Náš kamarád dostal penalizaci za nudismus. Odcituju ti to, protože to stojí za to: „Převlékl jsem se v depu. Byl tam převlékací stan, ale nechtěl jsem tam běžet, tak jsem se převlékl u kola s ručníkem. Šla kolem paní rozhodčí, viděla, že se převlékám, a dala mi žlutou. Ale proč, když nic nekoukalo? Vzadu jsem měl ručník a vepředu nebylo vidět vůbec nic. Ručník byl dlouhý, voda studená… takže co jsem porušil?“
Co myslíš, že náš kamarád porušil? Vůbec netuším. Když nebylo nic vidět – převlékal se, ale nebyl odhalen. Já si myslím, že měl podat protest. Protest je možnost, jak vyjádřit nesouhlas s tím, že mi byla udělena penalizace za nedodržení jakýchkoli pravidel. V pravidlech je nudismus definovaný tak, že jsi nahý a někdo to vidí, takže když jsi pod ručníkem nahý, nikdo to nevidí. Jestli je zakázané převlékání pod ručníkem, jsem v pravidlech nenašel, ale třeba máme mezi posluchači rozhodčího, který nám to ověří.
Takže dejte si pozor: pokud máte v plánu se převlékat, radši se podívejte, jestli musíte využít převlékací stan, nebo jestli stačí převlékat se pod ručníkem. Pokud by tam bylo explicitně zmíněné, že se musíš převlékat ve stanu, tak beru. Pokud ne, dal bych protest.
Tak, vyběhli jsme na běh. Jaké pasti nás čekají tam? Já jsem tam konkrétně nic nenašel kromě obecného fair play – klasicky nikomu nezavazet. Na běžeckých pravidlech se mi líbilo, že IRONMAN explicitně zmiňuje, že člověk může běžet, chodit a plazit se. ČTA má napsané jen to, že může běžet a chodit. Plazení tam není zmíněné, takže není zakázané. Myslím, že platí obecný princip, že co není zakázané, je povolené.
Stejně jako při plavání není na běhu možné používat jakékoli pomůcky, takže třeba hole na odrážení taky nejsou povolené. A ještě jsme nezmínili, že v průběhu celého závodu není možné používat sluchátka. Pokud se chystáte běžet se sluchátky, protože vám to pomáhá, tak to nejde, je to zakázané. Telefony, kamery, foťáky, selfíčka – nula elektroniky. Pokud chcete natáčet vlog ze svého prvního závodu, taky to není možné, s výjimkou toho, že si o výjimku zažádáte u pořadatelů a ti vám to musí explicitně povolit.
A to platí i pro cyklistickou část: nesmíte přijímat žádnou pomoc zvenčí. Pokud chcete přijmout pomoc od svých fanoušků nebo rodinných příslušníků, není to možné, pokud to pravidla jinak neupravují. Třeba ČTA povoluje, že vám někdo může podat výživu nebo pití, ale jsou na to explicitně určená místa, nejčastěji kolem občerstvovacích stanic. Tam vám kamarádi, fanoušci nebo rodina můžou podat, co chcete – ale jen na konkrétních závodech, kde je to možné. IRONMAN takovou výjimku v pravidlech nemá, co jsem četl. Myslím, že to bylo možné v Podersdorfu v Rakousku.
Pomoc je možné přijímat od pořadatelů závodu, od rozhodčích a od ostatních závodníků. Třeba když píchnu a potřebuju pomoc. To bylo krásně vidět teď na jednom IRONMANu, myslím v Jižní Africe, kde jedna profi závodnice přijala pomoc od amatérského závodníka, který se díky tomu stal slavným. Pomáhal jí s defektem, a protože byla velmi vděčná, dávala mu myslím medaili.
Pro běh teď platí i pravidla pro boty, jak jsme si řekli. To je velké téma. Naštěstí to udělali jednodušší tím, že pravidla podléhají pravidlům World Athletics, která má přímo seznam povolených bot. Ta databáze je k dispozici, můžete tam napsat jméno svého modelu a vyběhne vám, jestli je schválený. Odkaz na databázi nalinkujeme do popisku epizody, pokud máte o svých botách pochybnosti.
Na botách mi přišlo hodně vtipné, že můžeš být jako závodník náhodně vybrán k revizi boty, jestli prochází, nebo neprochází, a ta revize probíhá tak, že je tvoje bota poslána na revizi do centrály IRONMANu. Jako že tě na závodě zastaví: pardon, teď vám seberem botu, a vrátíme vám ji za měsíc. Je to až po závodě. Aspoň že tak. Pošlou boty na výlet – cestovní agentura pro vaše běžecké boty.
Další věc, která platí pro cyklistiku i pro běh: odhazování odpadků jen v takzvaných litter zónách, kde se odpadky odhazovat smí. Zase je dobré zjistit si to předem, trefit se tam a neházet to jinam.
A na běhu je specifické – zase záleží na závodě – že startovní číslo, které si dáváme kolem pasu, většinou nemusíme mít na cyklistickou část, ale na běžeckou ho mít musíme, a to tak, aby bylo čitelné vepředu. Pokud musí být i na cyklistické části, má být naopak čitelné vzadu. A číslo nesmí být nijak upravené, musí být tak, jak jsme ho dostali od pořadatele.
I na běžecké části můžeme dostat za porušení pravidel penalizaci, a jak jsme řekli, může se odpykat systémem stop and go na místě, nebo v penalty boxu. To je asi z běžecké části všechno. Taky tam nesmíš nikoho blokovat, klasika, fair play.
A pak máme posledních 100–200 metrů do konce závodu, cílovou rovinku, a i pro pohyb v cílové zóně platí pravidla. Řekli jsme, že během závodu se člověk nesmí odhalovat. Je povolené rozepnout si zip triatlonového obleku až úplně dolů – konkrétně je napsané, že nesmíš mít holou hruď, musíš mít vždycky zahalená ramena – ale jakmile se blížíš k cílové rovince, musíš si ho zapnout až nahoru. ČTA má myslím 100 metrů, IRONMAN 200 metrů a myslím Challenge taky, a tam si musíš oblek zapnout až ke krku. A i na fotce to vypadá líp. Nechceš dělat cílovou rovinku odhalený – posledních 200 metrů ať vypadáš dobře na fotce.
Zajímavost je, že do cílové rovinky s tebou nesmí nikdo dobíhat, žádní kámoši. A nesmíš se ani držet za ruce s jiným závodníkem, kdybyste dobíhali spolu. Pro mě je to přímo pravidlo, které vynucuje, aby závodníci nedokončovali ve stejný čas. Jinými slovy, musíš vyvinout maximální úsilí, abys nedoběhla s jiným závodníkem ve stejnou dobu. Takže to „držíme se za ruce a běžíme do cíle spolu“ je zakázané a můžeš za to být diskvalifikovaná.
A stejně tak nesmí přeskočit zábradlí tvoje přítelkyně, přítel, mamka, taťka nebo děti a doběhnout s tebou do cíle. To vůbec neexistuje – kromě, víš, Same? Challenge. Na Challenge s tebou můžou do cíle dobíhat rodina, děti, nevím, jestli i zvířata. Naživo jsem to neviděla, uvidíme příští měsíc. Zajímavé, protože mi to přijde nebezpečné – i z ohleduplnosti k ostatním závodníkům, kteří chtějí mít taky svou cílovou fotku, a najednou tam bude rodinné focení někoho jiného.
Takže to byla cílová rovinka a pohyb v cíli. Pro celý závod už jsme mluvili o litter zónách, kde se zbavujeme odpadků a které jsou vždycky jasně vyznačené. Říkali jsme, že během celého závodu nesmíme přijímat pomoc, až na výjimky jako ostatní závodníci nebo pořadatelé. Mluvili jsme o tom, že není možné používat zařízení, která nás rozptylují, třeba sluchátka.
Zajímavé je, že se můžeš jako závodník ztratit, a i na to pravidla myslí. Pokud se člověk ztratí a nějak vybočí z trati, může se na ni vrátit, ale vždycky na místě, kde z ní vystoupil. Nesmíš tím získat výhodu – že by ses ztratila a třeba nějaké běžecké rameno tam a zpátky si zkrátila tím, že bys šla rovnou na trať. A není možné provozovat nudismus, to jsme taky řekli.
Proti pravidlům se můžeš bránit. Musíme si uvědomit, že všichni jsme jen lidi, my závodníci i rozhodčí. Můžou se splést – určitě to dělají podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – a naše možnost je podat protest nebo odvolání. To se dělá po závodě. Takže jak jsme se bavili, lepší je to dojet a pak podat protest, pokud si myslím, že mi bylo něco uděleno neprávem. Protesty se řeší okamžitě po závodě a odvolání je na delší dobu.
Myslím, že jsme prošli celý závod a vyjmenovali snad ty nejdůležitější pravidla a největší pasti, které nás na závodě můžou potkat. Když jsem si to pročítal, líbilo se mi, že IRONMAN i Česká triatlonová asociace mají na konci pravidel tabulku nejčastějších prohřešků a trestů za ně. Takže i když si přečteš jen to, získáš dost dobré povědomí o tom, co máš dělat.
Jednu velkou část jsme jen naťukli, a to jsou antidopingová pravidla. Doufám, že tahle část se týká převážně profíků a že v ideálním světě by vůbec nemusela existovat. Zajímavé je, že v pravidlech Challenge jsem četla, že antidopingové kontroly můžou probíhat i u age grouperů – asi ne tak, že by přišli domů, ale přímo na závodě. To jsme v jiných pravidlech neviděli. Ale asi nemá cenu se tím víc zabývat, věřím, že v naší kategorii určitě ne.
Pak je tu speciální část, kterou jsem si přichystal, respektive mě napadla: nepsaná pravidla triatlonu. Jaká jsou nepsaná pravidla triatlonu? Zajímalo by mě, jestli naše posluchače napadne ještě něco na základě toho, co teď řekneme – určitě nám pište, budu za to jedině rád.
Mě napadá, že takové nepsané pravidlo může být, že na každém závodě poděkuješ dobrovolníkům, protože bez nich by ten závod fakt nešel. Jako že když běžím a oni mi podávají vodu? Ne zrovna v téhle situaci, kdy máš fakt dost a myslíš jen na to, jak se dotáhnout do cíle, ale třeba po závodě říct dobrovolníkům: díky moc, že jsme díky vám mohli ten závod absolvovat. To je fajn, to je hezké.
Mně přijde, že existuje takové spíš rýpací nepsané pravidlo, a to, že na olympijských a kratších distancích se nenosí ponožky. Nesouhlasíš? Já s tím taky nesouhlasím, ale dost často jsem zažil – nevím české slovo, anglicky mock – že se mi posmívali za to, že jsem měl ponožky na krátkých distancích a malých závodech.
Další nepsané pravidlo mě napadá u plavání. Povaha plavání je bohužel taková, že dochází k fyzickému kontaktu, ať chci, nebo nechci. Moje nastavení by mělo být, že se mu snažím vyhnout, ale zároveň se nebudu zlobit na žádného závodníka, který mě bouchne nebo se chytne za nohu, protože povaha závodu s hromadným startem je taková, že než se to uklidní, fyzický kontakt tam je.
A mě napadá úplně výborné nepsané pravidlo, které bychom měli zavést: pokud je na závodě strašná zima, prší a ty se rozhodneš odstoupit a máš mikinu, předáš ji prvnímu závodníkovi, který jede kolem a mikinu nemá. Nebo rukavice, nebo cokoli, co máš na sobě jako extra vrstvu. Ten chudák zmrzlý závodník, co si zapomněl rukavice a nevzal si bundu, protože není aero, to ocení, a ty už to nepotřebuješ, protože odstupuješ. A podle pravidel je to možné, protože od ostatních závodníků můžeš přijímat pomoc. Tak šiřte to, prosím.
U plavání mě ještě napadá nepsané pravidlo nepoužívat prsa, pokud vím, že je za mnou někdo, a snažit se tomu vyhnout. Přijde mi, že většina nepříjemných fyzických kontaktů, kdy dostanu do hlavy, je přes prsový kop. To by byla hezká nepsaná pravidla. Pokud vás napadá ještě nějaké, které jsme nezmínili a které by se do téhle kategorie dalo zařadit, určitě nám dejte vědět.
Ještě mám k pravidlům jednu osobní story. Chtěl bych říct, že pravidla jsou super, myslím, že jsou strašně důležitá a je super, že je máme. Zároveň je ale hodně pořadatelů, kteří se snaží udělat ve svém okolí závod úplně poprvé, nemají v tom žádnou zkušenost a je to jen parta nadšenců, co udělá lokální závod.
To je případ třeba u nás v Novém Jičíně, odkud pocházím. Místní atletický klub si řekl, že udělá srandatriatlonový závod. Přijela tam parta borců, kteří byli zvyklí na velké závody, které jsou přesně podle těchto pravidel, kde je naprosto striktní dismount line a tak dále. Pořadatelé tohle v tom městě neměli a ti borci jim za to dali strašnou bídu. Bylo to fakt nepříjemné, došlo až k hádce a strašně mě to mrzelo vůči pořadatelům, kteří se snaží šířit radost z našeho sportu.
Tak jsem to chtěl v rámci tohohle podcastu zmínit. Myslím, že pokud vím, že je někde srandazávod, který pořádá pár nadšenců, je dobré je za to, že nenásledují standardy těchto pravidel, nehanit, ale spíš jim pomoct a snažit se to hezky vysvětlit. Za mě to byla úplně zbytečná situace, která se zbytečně vyhrotila.
Nebo naopak půjdeš do Německa a tam budou velmi striktně vymáhat pravidla, která jsi do té doby nikdy neviděl. I pořadatelé můžou mít přehnaně moc pravidel a ty budeš závodit hodně svázaný něčím, na co jsi nebyl připravený, protože konkrétní pořadatel pravidla trošku přepisuje. Takže jak jsme říkali na začátku: vždycky, když jdu na nějaký závod, si přečtu pravidla daného závodu, protože v pravidlech stojí, že je povinností každého závodníka znát pravidla daného závodu. Pokud mají napsané, že tam není striktně dismount line, tak to tak prostě je.
Kájo, napadá tě ještě něco k pravidlům triatlonu? Myslím, že jsme to probrali dokonale a teď jsme všichni připraveni na náš první triatlonový závod. Doufám, že jo. A jestli někdo, kdo nás posloucháte, dostane penalizaci, pusťte si to znovu.
Pod epizodu nalinkujeme všechna pravidla, ze kterých jsme čerpali, a dáme tam určitě i databázi bot, o které jsme mluvili, takže si můžete zkontrolovat, jestli jsou vaše boty v pořádku. Ale nejdůležitější odkaz, který tam dáme, je Buy Me a Coffee. Je to tak – pokud jste v téhle epizodě zaznamenali pár minut přínosného času, můžete nám je zasponzorovat na Buy Me a Coffee.
Moc vám děkujeme, že jste s námi doposlouchali tento díl až sem. Moc si vážíme toho, že jste s námi strávili tento čas. Budeme rádi, když nás budete sledovat na všech platformách, kde nás ještě nesledujete – to je další forma podpory, kterou nám můžete dát. Ještě jednou mockrát děkujeme za všechnu zpětnou vazbu, kterou nám posíláte, je to super. Vždycky si zprávy čteme a díky nim nás napadají další témata – například tohle, které jsme původně v plánu neměli a vzešlo z vašich podnětů. Takže pište.
Já doufám, že nikdo z nás ani z našich posluchačů nebude stát v penalty boxu, nedostane žlutou, červenou ani žádnou jinou kartu a celá triatlonová sezóna proběhne bez penalizací. A nebo tam bude celá komunita podcastu Druhá fáze stát spolu, protože jsme něco řekli špatně. Tak to radši ukončíme. Dobrý nápad. Ještě jednou moc děkujeme, přejeme vám všechno nejlepší do dalšího tréninku, ať se vám vydaří váš první závod, a mějte se krásně. Ahoj!

Podpořte nás přes Buy Me a Coffee a přispějte tím na minuty nahrávání našeho podcastu.
Trička, mikiny a další podcastový merch v našem novém eshopu. Každý nákup nás podpoří.