#8 Roman Šinkovský: Uspořádat Ironman 70.3 v Česku? To je jako dostat sem Tour de France!

Ahoj, já jsem Samuel. A já jsem Karolína. Vítáme vás u další epizody našeho podcastu Druhá fáze. V dnešní epizodě se podíváme na událost, která loni otřásla českým světem triatlonu – měli jsme tady první závod pod značkou IRONMAN v Česku. Same, čím bude tahle epizoda speciální?

Loňský ročník jsme spolu probírali už v jedné z našich minulých epizod, konkrétně ve druhé, kde jsme se na něj podívali sami, našima očima. V té dnešní bychom se rádi podívali na následující ročník 2025 – a nebudeme na to sami. Pozvali jsme si velmi vzácného hosta, pana Romana Šinkovského, ředitele závodu IRONMAN 70.3 Hradec Králové. Dobrý den, pane řediteli.

Dobrý den, takhle oficiálně to být nemuselo. Ještě jednou dobrý den a děkuji za pozvání.

My moc děkujeme, že jste pozvání přijal a udělal si na nás čas. Věřím, že tu hodinku strávíme hezkým povídáním o tom, co nás tady všechny tři spojuje – a to je IRONMAN v Hradci.

Na úvod bych se vás zeptal, jak se člověk vlastně stane ředitelem takového závodu. Popsal byste nám svou cestu k ředitelování, jestli to tak můžu říct?

Ta cesta vůbec nebyla přímá ani jednoduchá a vůbec nebyla plánovaná. To je asi to nejdůležitější, co by z toho mělo vyvstat jako hlavní myšlenka. Nikdy jsem neměl za cíl, že bych chtěl takový velký závod ředitelovat. Profesně jsem učitel, dlouhé roky jsem učil na univerzitě v Hradci Králové v oboru tělesná výchova. Sport tedy dělám celý život, ať už v soukromém, nebo v profesním životě.

Druhá životní etapa po univerzitě byla jít na vlastní nohy a založit si firmu, která by pořádala sportovní akce. Bylo to v roce 2012, jestli se nepletu, a vůbec jsem neměl představu, jak to bude vypadat a kam se to posune. Spíš to byly takové malé akcičky pro 50, 100 lidí. Byly to i víc multisportovní akce, nejen triatlonové – v té době se tomu říkalo survival. Samozřejmě v nich byly zastoupené i tyhle tři disciplíny, ale k nim ještě mnohé další.

Na těch malých akcích jsem se postupně učil úplné základy. Možná to bude pro vaši generaci znít nepochopitelně, ale v té době reklama na závody vůbec neprobíhala na sociálních sítích. Závody neměly facebookovou událost ani Instagram – ten myslím v té době snad ještě ani neexistoval. Ale hlavní principy toho, co znamená zorganizovat nějakou akci a mít na starosti tým, diváky a závodníky, jsem se naučil právě na těch malých akcích. Tým kolem mě pomalu rostl a mám to štěstí, že od té doby zůstal dost stejný.

Od malých závodů jsme přešli asi i dílem náhody. V době, kdy byla největší vlna běhání, v letech 2013 a 2014, jsme založili Hradecký půlmaraton. Úplně z nuly vystřelil na 700, 800 závodníků, takže my s nulovými zkušenostmi jsme najednou měli na náměstí v Hradci Králové osm set startujících. Pomalu jsme nevěděli, co s tím dělat, všechno bylo poddimenzované – registrace, medaile. Dokonce jsme se měsíc před startem rozhodovali, jestli vůbec budou finišerské medaile. Nakonec jsme úsměvně dali závodníkům na výběr: kdo chce, může si ji dokoupit. Takže v prvním ročníku Hradeckého půlmaratonu si finišerskou medaili dokupoval, kdo chtěl.

Ta situace donutila i tým: jestli se tím chceme živit, musíme dělat víc akcí, protože z jedné akce se člověk samozřejmě neuživí. Zase nějakou shodou náhod jsme založili seriál – tehdy to ještě nebyl seriál, ale ojedinělý překážkový závod, který v té době, v letech 2013 a 2014, přišel do České republiky z Ameriky. Vytvořili jsme vlastní značku Gladiator Race a během deseti let se z ní v oblasti sportu, kterému se říká OCR, stal docela fenomén. Je to největší seriál v České republice, s asi 10 až 12 lokalitami a více než 20 000 účastníky každý rok. Tam už se naučíte profesionální nutnosti, vyladíte si profesionální tým a víte, řekl bych, skoro všechno o velkém pořádání závodů.

Jak jsme rostli, dívali jsme se samozřejmě i do zahraničí. V Polsku šla podobnou cestou série Runmageddon, což je taky takový fenomén překážkových závodů. Polsko je čtyřikrát větší než my, takže všechno dělají mnohem větší. Oslovili nás, jestli bychom nespolupracovali a neudělali nějakou speciální událost, velký závod, a my jsme do toho šli. V té době to přerušil covid, ale tuším, že v červenci 2021 jsme udělali jednu velkou společnou evropskou událost, na které bylo asi 3 000 závodníků. Bylo to v Harrachově a pak se to opakovalo ještě v roce 2023, to bylo ještě víc, asi 3 500 závodníků. Tam jsme si vyzkoušeli i mezinárodní spolupráci – v různých jazycích, s různými dodavateli.

Takhle se moje jméno a jméno naší agentury Sportvisio dostalo do povědomí v Polsku. Pořadatelé sportovních akcí se většinou znají mezi sebou, a tak se majitel Runmageddonu znal s majitelem agentury Sport Evolution Group Michałem Drelichem, který začal v Polsku pořádat IRONMANy už před deseti lety. Po covidu se nadechli k další expanzi, protože franšízu vlastnili i pro střední Evropu. A kdyby Američanům, potažmo evropské centrále IRONMANu, přinesli garance vhodného pořadatele v České republice, byli by první, kdo by tu franšízu mohl v Česku uplatnit. Takže mě oslovili a potkali jsme se – myslím, že to bylo v květnu 2022.

Ta myšlenka se mi samozřejmě líbila. Nechci říct, že mi po těch deseti, dvanácti letech bylo to, co jsme dělali, malé, ale člověk má pořád pocit, že se potřebuje něco učit – nebo aspoň já to tak mám. Nabídka „co kdybys přivedl do České republiky IRONMAN“ je něco podobného, jako když vám řeknou: co kdybys přivedl do České republiky start Tour de France. Nebo – protože mám blízko k hokeji – co kdybys dělal promotéra NHL v Praze. To jsou asi tři věci, které vás nejen osloví, ale začnete nad nimi přemýšlet. Takhle se to stalo. To byla ta klikatá cesta k tomu, jak mě majitel franšízy oslovil, abych přivedl IRONMAN do České republiky.

Takže to bylo vyloženě přes známost a jméno, které jste si vybudoval v Polsku? Napadá mě totiž, proč z té agentury nepřišli už dřív a neoslovili třeba pořadatele už existujících závodů.

Ta cesta tady už byla prošlapaná. IRONMAN samozřejmě zkoušel český trh z různých stran. Český trh je zajímavý, co si budeme povídat: je to střed Evropy, deset milionů sportuchtivých lidí, jsme sportovní národ. Triatlon tady řekněme není úplně top sport, ale nějaké podhoubí tu je.

Je ale potřeba rozlišovat franšízanty a přímo majitele značky IRONMAN – kdybychom do toho chtěli zabrousit, můžeme se tomu věnovat, ale jsou to dvě různé věci. Některé závody IRONMAN po světě pořádá skupina IRONMAN Group, ale některé pořádají franšízanti, kteří mají značku pro danou zemi pronajatou nebo koupenou. IRONMAN Group má evropskou pobočku v Hamburku a oslovovala některé stávající tradiční pořadatele triatlonu v České republice. Z různých důvodů, které budou vědět líp oni než já – mám to jen zprostředkovaně –, ale nikdy nedošlo k tomu, aby majiteli IRONMANu přinesli garance a řekli: ano, jdeme do toho v České republice.

Takže z polské strany přišla možnost dostat IRONMAN do České republiky a vám se ho povedlo dostat konkrétně do Hradce. Pochopil jsem správně, že jste vybrali Hradec, protože k němu máte nějaký historický vztah? Jaký byl důvod, že se závod pořádal právě v Hradci?

Přišel jsem se třemi lokalitami, to byla i podmínka – vytipovat lokality v České republice. A priori tam nebylo, že chceme dělat IRONMAN v Hradci, to vůbec ne. První krok byl: Romane, chtěli bychom s tebou spolupracovat, myslíme si, že bys to zvládl, máš kolem sebe tým – zajímalo by tě to, ano, nebo ne? Řekl jsem, že ano, tak ať vytipuju tři, čtyři lokality v České republice a pojďme se o tom bavit.

Ty čtyři lokality byly Most, kde jsem se potkal se starostou – myslím, že v Mostě je to primátor –, v tehdejší době velkým triatlonistou. Zájem o Most byl. Logicky Hradec, protože tam máme kanceláře, většina týmu odtamtud pochází a známe to prostředí. A pak Brno a Lipno. Prahu jsem vyškrtl hned od začátku, řekl jsem, že do Prahy nechci. I pod tlakem toho, co se stalo s Challenge, jaké tam měli komplikace. Zjišťoval jsem si, jak je to ekonomicky, organizačně a administrativně náročné a jak Praha a Pražané vnímají další velkou uzavírku a další velkou akci ve městě. Takže Prahu jsme si řekli, že ne.

A pak hrály roli různé vlivy. Proč nakonec Hradec? Když se mě zeptáte na ty hlavní, je to dostupnost mezinárodního letiště, infrastruktura, čili dostupnost po zemi, dostatek ubytovacích kapacit, samozřejmě místo pro plavání, vhodná místa pro cyklistiku, vstřícnost úřadů a garance města a kraje. Deset let Hradeckého půlmaratonu už znamená, že mám nějakou kredibilitu u úředníků, u policie, u městské policie i u dodavatelů, a to strašně zjednoduší celou organizaci. Město i kraj mi natolik důvěřovali, že nejsem nějaký no name. Tak jsem se cítil třeba v Mostě – dávali mi najevo: vy jste tady no name. V Hradci to samozřejmě nebylo, takže to byla logická volba.

Super, to byla i jedna z našich otázek – jak jednoduché, nebo naopak složité bylo dostat to konkrétně do Hradce a jestli tomu bylo město nakloněné. Z vaší odpovědi chápu, že bylo.

Navíc ty ambice byly ještě trošku jiné. Začali jsme se o tom bavit v květnu 2022 a první ročník jsme chtěli udělat už v srpnu 2023. I na veřejnost prosákly informace, že IRONMAN bude už v roce 2023. Byla to taková „jedna paní povídala“, ale ono to tak opravdu bylo, protože v červenci 2022 jsme s tehdejším primátorem Hradce Králové podepsali memorandum o spolupráci na tři roky.

Bohužel byl volební podzim 2022 a tehdejší pan primátor Hrabálek volby znovu nevyhrál. Na radnici nastalo několikaměsíční vakuum a to odradilo i IRONMAN od toho, aby tomu dal zelenou. Řekli: hele, a co nové vedení, bude tomu takhle nakloněné? V říjnu 2022 nebylo jasné, kdo bude primátorem. Takže jsme přípravu stopli a čekali, jak dopadnou vyjednávání po volbách. Když byla zvolená nová primátorka, začali jsme v lednu 2023 vyjednávat už konkrétně o srpnu 2024. A to se díky bohu povedlo.

Podařilo se dostat IRONMAN do České republiky. Já konkrétně jsem si, když jsem se to dozvěděl, kupoval startovné, protože jsem za to byl hodně rád. Pak přišel ten den, osmnáctého srpna 2024. Myslím, že jsme si to jako závodníci všichni užili, klaplo počasí, bylo to úplně perfektní – možná bylo trošku horko, ale jinak to za mě bylo super. Jak jste to potom vnímali vy jako organizátoři? Klaplo za vás během toho víkendu a v den závodu všechno? A jak jste přijímali feedback na závod? Mně osobně přišel vesměs pozitivní, ale byly tam i nějaké negativní odezvy.

Teď budu mluvit opravdu z duše, sám za sebe, a ne pod dojmem hodnocení veřejnosti, odborné i laické, a tak dále. Ten závod byl pro mě jako ředitele a potažmo pro nejužší tým brutálně náročný – to jsem si nikdy nepředstavoval. Mnohokrát jsem si řekl, že kdybych to býval věděl, vůbec bych to nevzal. Tlak ze všech stran se u takové akce vůbec nedá srovnat s ničím, co jsme předtím absolvovali. A nemyslím si, že kdybych měl za sebou pět ročníků půlželezňáku, který by se jmenoval třeba Hradecký půlželezňák, že by mě to nějak zocelilo a mluvil bych jinak. To si nemyslím. Značka IRONMAN je, jako když vám někdo dá na záda padesátikilový batoh a řekne: rozběhni se.

Je to velká zodpovědnost, protože už z příprav víte, že komunikujete s týmem napříč celým světem. Jsou lidé, kteří sedí v Jižní Africe a pomáhají vám spravovat web. Jsou lidé v Německu, kteří s vámi řeší pravidla. Jsou lidé v Americe, kteří řeší finance, licence a podobně, elitní závodníky. A hlavně máte před očima všech zhruba 180 destinací po celém světě a při dnešní otevřenosti informací na sociálních sítích přispívá k tomu obrovskému tlaku kritika a srovnávání. Do toho tlak města a kraje, protože jejich investice a podpora byly značné, takže i očekávání byla velká.

Do toho řešíte uzavírky. Máme zpětnou vazbu od ministerstva dopravy, že uzavírky kvůli hradeckému IRONMANu byly největší v historii sportu v České republice. Když si vezmete cyklistiku – ať už je to Závod míru, Czech Tour, nebo cokoli jiného –, uzávěrky silnic jsou jen klouzavé. To znamená, že peloton projíždí a za ním se to otevírá.

Mě napadá L’Etape Czech Republic – tam mají zavřené… ne celé silnice, ale jen nějakou část před pelotonem, na nějakou dobu.

A nějakou část za pelotonem.

Jo, ale peloton projíždí, takže to za sebou otevíráte. Kdežto tady zavřete 90 kilometrů silnic, které ovlivňují několik krajů – auta, autobusy, linky, záchranku, hasiče. Ty manévry byly opravdu bezprecedentní pro všechny, i pro integrovaný záchranný systém.

Tím jsem chtěl říct, že i dopad na život občanů, kteří se závodem neměli nic společného, byl obrovský. Museli jsme informovat, komunikovat a samozřejmě se vyrovnávat se stížnostmi. I kdybychom měli několikaletou zkušenost s pořádáním menších triatlonových závodů, vůbec by nás to nepřipravilo na to, co je IRONMAN. Naopak, většinou je to kontraproduktivní: když má pořadatel zkušenosti s menším závodem, přenáší si myšlení malého závodu do IRONMANu, a to je špatně. Pořádání IRONMANu se musí ve všem odlišovat a ve všem musíte přenastavit myšlení.

Napadá mě, že ve Sportvisiu máte zkušenosti s pořádáním různých typů akcí – běžeckých, canicrossových, těch gladiátorských –, ale tohle byla výzva ze dvou různých úhlů. Jednak tlak, že nemáte brand pod kontrolou a musíte naplňovat standardy, které po vás IRONMAN chce. A jednak specifika triatlonového závodu – nesetkali jste se třeba s tím, že byste plošně ovlivnili takhle velkou oblast, byli jste ve velké části východních Čech. To asi nemůžete mít pod kontrolou?

Nechci říct, že nemáte nic pod kontrolou – máte. Ale cokoli se může stát na různých místech ve stejnou dobu, a hlavně v silně obydlené oblasti. Je rozdíl dělat triatlonový závod na Lipně nebo v Mostě, což jsou docela odlehlé oblasti – konkrétně v Mostě je rekultivační nádrž bokem od centra města –, nebo někde na písáku, jako bylo v Pardubicích. To je úplně něco jiného, než když jste v centru města. Ovlivňujete dění ve městě a každodenní dění ve městě ovlivňuje vás: krádeže materiálu, výpadky elektřiny, MHD. Někdo chce odjet na dovolenou a vy mu tam dáte značku, že si tam nemůže nakládat věci. Takže řešíte milion věcí, které se normálně při závodech vůbec neřeší.

Když se podíváme na zpětnou vazbu od závodníků – jak jste ji vnímali vy jako organizátoři? Spíš pozitivně, nebo vás něco překvapilo?

Ne, ani ne. Myslím, že všichni, kdo cestujeme a máme zkušenosti z jiných zemí, víme, v čem jsme my Češi výborní, a to v pozitivním i v negativním slova smyslu. Česká republika a český národ jsou úžasní v mnoha věcech, ale v mnoha věcech také pokulháváme. Takže mě nepřekvapila kritika drobností, které lidé v rámci celé organizace vypíchli. Všímali si některých drobných věcí a vynášeli je na povrch.

Takže Coca-Cola příští rok na každé občerstvovačce? Nechci, aby mě někdo bral za slovo, ale už přemýšlíme, jak udělat, aby byla kola studená, chlazená. Jestli tam budou klasické výčepy s chlazením, aby ji závodník nedostával rozlévanou z flašek, ale vychlazenou, aspoň na jedné běžecké občerstvovačce. Protože to není standard IRONMAN 70.3. Když už se bavíme konkrétně o té probírané kole: IRONMAN má obrovské manuály na to, jak má všechno vypadat, aby bylo všude stejné. Jak jste říkala, jsme pod tlakem licence a musíme dodržovat některé standardy. Ve standardu 70.3 kola povinná není, když to vezmeme do důsledku, povinná je u dlouhých závodů. Spousta lidí to ale nerozlišuje: IRONMAN je IRONMAN, já jsem byl na IRONMANu v Klagenfurtu, tam colu měli, a vy jste ji tady neměli.

Takže třeba tenhle příklad. Ale všech reakcí, které přišly, si hrozně vážíme, a to není klišé. Tím, že máme za sebou jen první ročník, pořád nejsme v IRONMANu zkušení, takže to musíme všechno vychytávat a posouvat dál. Už druhý rok máme pracovní skupinu se skvělými lidmi, možná těmi nejpovolanějšími z českého triatlonu. Říkáme tomu „council of experts“ a oni opravdu experti jsou: Petr Vabroušek, Luboš Bílek jako trenér, Standa Bartůšek, Bára a nově Pavel Wohl. To jsou lidé, kteří mají co říct z různých oblastí, a s nimi to konzultujeme. Říkáme jim: hele, co si myslíte třeba o plavání v bazénu před startem? Myslíte, že bude mít úspěch? Takže ty zásadní kroky s nimi konzultujeme a ptáme se jich – loni jsme se ptali od začátku.

Vůbec neskrýváme, že jsme novicové v IRONMANském kolotoči, a jako novicové jsme to podle mě zvládli obstojně. Já jsem v tom velmi kritický. Kdokoli může říct: hele, bylo to super, nemám k tomu co dodat. Ale já vím zevnitř, jak náročné to bylo a kolik chyb jsme tam udělali. Některé byly vidět, některé vidět nebyly. Největší kritika, kterou rozhodně beru a kterou zlepšujeme, nebo už máme naplánované, jak ji zlepšíme, bylo špatné občerstvení v cíli.

Je to ale potřeba vidět v nějakém kontextu. Aby závod vznikl, potřebuje tři pilíře. Startovné od závodníků. Podporu municipalit – kraje a města, případně NSA, jenže NSA tyhle akce vyškrtává, čili od státu na takovou akci nedostanete ani korunu. A třetí pilíř jsou partneři. A tady byla opravdu špatná volba naší spolupracující organizace v Polsku na partnera pro jídlo. Ten zvolil možná dobré fitness jídlo, ale nevhodné pro cíl triatlonu. To jsme podcenili, ale už se to nebude opakovat.

Tím jsme se pomalu dostali k tomu, jaké změny nás čekají v tomhle roce. Už jste to trošku nakousl – asi jste změnili dodavatele občerstvení v cíli. Na co dalšího se můžeme v tomhle ročníku těšit?

Cílovou občerstvovačku bychom chtěli pojmout výživově i kulturně. Chtěli bychom, aby závodník, který se zajímá o kalorie a doplnění sacharidů hned po doběhu, měl ve finisher zóně několik druhů těstovin a vybral si, na co má chuť: s masem, bez masa, se sýrem, s omáčkou, aglio olio – co mu padne do oka. A pak bychom tam chtěli zapojit něco místního. Nechci tomu říkat prasárny, ale spousta závodníků má závod jako celoroční metu a je jim jedno, jestli ho jedou 4, 5, 6 nebo 7 hodin, takže si klidně dají kousek pizzy, steaku, hamburger nebo něco takového. A když budou chtít zahraniční závodníci ochutnat smažený sýr, ať si ho dají. Výběr tam bude pestřejší, takže tohle bychom chtěli odladit.

Další změny servisu pro závodníky: přidáváme občerstvovačky na běžeckou trať, protože tam jsme podcenili, že si spousta závodníků dá v depu gel nebo tyčinku a po výběhu z depa to nemá čím zapít. První občerstvovačka byla až po kilometru a půl, takže hned po výběhu bychom chtěli umístit water station. Přidáváme také jednu občerstvovačku na kole. V pravidlech IRONMANu je pro 70.3 optimum 2 až 4 občerstvovačky. My jsme vybrali dvě, protože jsme si mysleli, že je to dostačující, konzultovali jsme to. Ale v reálu najednou zasvítí sluníčko nebo je jedna občerstvovačka blbě umístěná, závodník tam jede rychle a nestihne si vzít pití, takže najednou ze dvou je jedna. Takže přidáváme.

Kritika a výtky byly i na běžeckou část. IRONMANské závody jsou většinou na honění sekund, takže trať je co nejrovnější, klidně s obrátkou a během zpátky. Přeženu to: běž deset kiláků po dálnici, otoč se a běž deset kiláků zpátky. My jsme to ale chtěli pojmout jinak a v běžecké části opravdu ukázat divákům závodníky, závodníkům diváky a město. A Hradec je stotisícová vesnice, takže to prostě musíte klikatit. Přesto jsme našli nějaké ústupky, něco jsme zrušili, takže trasa bude plynulejší, s méně změnami a méně cikcaky. Pro atmosféru tam ale přidáváme mírný výběh na Velké náměstí. Poběžíme kolem katedrály svatého Ducha a kolem Bílé věže, dvou nejikoničtějších a nejhistoričtějších staveb v Hradci, a zároveň místem, kde jsou diváci, protože je tam spousta zahrádek a restaurací. To bude podle mě pozitivní.

Trochu změníme i cyklistiku, ale to je z donucení. Řešíme vazby s krajem a s investory úprav silnic a jedna část trati je na příští rok naplánovaná na rekonstrukci, takže jsme donucení ji trochu změnit. Naštěstí jdeme na silnici, která byla v loňském roce v rekonstrukci a už je otevřená, takže se to akorát vymění – a řekl bych, že ještě k lepšímu.

Paráda. Ještě mě napadá – ptal jsem se, jak jste vnímali přijetí závodu městem a krajem, ale jak jste vnímali fanoušky? Na čem jsme se s Kájou hodně shodli, a myslím, že i víc závodníků, byla fanouškovská atmosféra, a to nejen ve městě, ale i na cyklistické trati. Byla naprosto výjimečná. Lidi si vytáhli gauče ke kraji cesty a fandili.

Třeba s pivem.

S pivem a tak dále. To nás velmi pozitivně překvapilo. Vnímali jste to v minulém ročníku stejně? Nebo jak jste je namotivovali, aby to vůbec udělali?

Pípa s pivem byla od nás, od sponzora, pivovaru Rebel. Vymysleli jsme fanouškovské zóny ve vesnicích a tam jsme zasponzorovali pivo. Tak to plánujeme i na příští rok. My jsme je popíchli a oni to dotáhli ještě dál – přidali grilování a hudbu, to už byly ty vesnice. Myslím si, že Češi se potřebují trošičku probudit, ale pak si to vezmou za své. Doufám, že první ročník byl takový, že jsme v Hradci a v okolí, v Královéhradeckém kraji, ukázali něco, co tam nikdy nebylo, a že nám to lidé příští rok usnadní. Neříkám, že to půjde samo, ale už si to řeknou a přijímání celého toho cirkusu, té karavany, bude od veřejnosti pozitivnější a lidé přijdou v daleko větší míře.

I když musím říct, že pro dlouholeté a rodilé Hradečáky byla ta akce úplně ojedinělý úkaz – něco, co se v České republice normálně nevidí. Jdete do veřejného prostoru se bavit a pozitivně se necháte ovlivnit masou lidí, která do města přijede jako přivandrovalci. Bylo tam 40 národností, bylo to kosmopolitní. Každý, kdo tam přijel, se přijel bavit a užít si to, a Hradečáci to převzali. Najednou my, studení čumáci, fandíme celý den, i když prší, zůstáváme tam a hecujeme závodníky. Ty davy lidí na mostě a podél řeky při startu… Ta atmosféra byla podle mě highlight, který zůstane v účastnících, v nás i v divácích, a je to asi to hlavní, na čem chceme Hradec stavět. V tom by se podle mě mohl přiblížit velkým renomovaným závodům v Rakousku a v Německu, které jsou sice v malém městě, ale jsou tou top akcí, kvůli které je to město známé po celém světě. A myslím si, že Hradec ty parametry má.

A co jen přiblížit? Možná i překonat, protože na tom, že ta atmosféra byla nevídaná, jsme se asi všichni shodli. Se Samem jsme se bavili o tom, že nás překvapilo, že místo aby byli občané naštvaní, že nemůžou autem odjet do práce, sedli si k pípě, vytáhli bannery a fandili neuvěřitelným stylem.

To jen dokládá, že byla správná volba nejít do velkého města, kde se akce střídají jedna za druhou a veřejnost je otrávená a už vůči tomu imunní, ale jít do menšího města a do jeho centra. Pořadatelsky je to opravdu náročné, ale ne nemožné, což jsme dokázali. Takže je to správný krok. Uvidíme.

Takže myslíte, že i důvodem té atmosféry – a je to něco, na čem lpíte – je zůstat v centru? Já jsem rodačka z Holic, takže to tam znám. A první, co mě napadlo, bylo, proč plaveme v Labi, když je tam Opaťák, Hrádek a krásné písáky s průzračnou vodou. A teď jste mi vlastně vysvětlil proč – protože bychom přišli o tu neuvěřitelnou atmosféru, které můžeme docílit jen v centru města.

To je přesně to myšlení – a teď to vůbec nemyslím pejorativně ani potměšile, opravdu ne. Je to myšlení pořadatele, který chce udělat hezký triatlonový závod pro dvě stě, tři sta závodníků, aby s tím neměl moc starostí. Takový pořadatel by samozřejmě šel na Opaťák nebo na Správčák. Ale když děláte světovou show jako IRONMAN, nemůžete jít na Opaťák ani na Správčák. Samozřejmě moje první myšlenky takové byly, to bych lhal – byla i varianta na Správčáku se dvěma depy.

V Labi je sice nějaký risk – při nějaké konstelaci může přijít povodňová vlna a pak nám to zakážou, ten risk tady je. Ale ty kulisy, když plavete, nejsou nikde na světě. Ani v Lucemburku, ani když se plave v Hamburku. Když plavete a vedle sebe, skoro na dotek, vidíte své rodinné příslušníky, vidíte 600, 700 let staré budovy, vidíte běžce, kteří už ukrajují metry, a vy plavete svůj závod – tohle prostě žádná jiná lokalita nemá.

Já osobně jsem byl přesvědčený, že to bude highlight a že to bude super. Samozřejmě jsem se toho i bál, protože nemáte vyzkoušenou průchodnost tolika lidí – vyzkoušeli jsme to na jednotkách a desítkách lidí, ale ne na tisícovkách. Musíte věřit nějaké matematice a instinktům. A závodníci se toho v každém případě hrozně báli. Báli se toku řeky, kvality vody i dezorientace, jak se budou míjet.

Tohle všechno se ale ukázalo jako liché, naopak. S mnoha odborníky z komunity se bavíme o tom, že plavání v Labi je pro začínající triatlonisty to nejvhodnější. Máte totiž pocit, že když budete mít nějaký problém, můžete kdykoli vylézt z řeky. Když odplavete doprostřed písáku, 600, 700 metrů od břehu, a chytne vás křeč nebo panika, nebo se do něčeho zamotáte, třeba do řas, tak to začínajícímu plavci moc nepřidá. Kdežto tady vidíte na břehu každých 20 metrů záchranáře, vidíte záchranné skútry a vidíte pevnou překážku, břeh, kterého se můžete chytit. To je podle mě super. I navigačně je to hrozně jednoduché, protože se plave pořád rovně, na rozdíl od písáků, kde občas nedohlédneme, ani kam plaveme.

Mám ještě dotaz k vodě. Můžete si tam nějak regulovat tok? My jsme strašně panikařili, jestli tam bude proud, nebo ne. Kdyby byly třeba přeháňky a teklo to rychleji než normálně, můžete to stavidly nějak ovlivnit?

Proti proudu nahoře jsou vlastně dvě místa, kde se to reguluje. První, největší, je Les Království u Dvora Králové, to je hlavní přehrada, která pouští vodu dolů. A pak je těsně nad Hradcem zdymadlo u Správčického písáku. Povodí Labe má nějaká pravidla. Teď z hlavy nevím, při jakém přítoku nebo stavu vody to můžou zastavit nebo zpomalit a při jakém stavu už je nezajímáme a máme smůlu. Řekli nám, že pokud by to bylo něco drobného, umí to na ty 2, 3 hodiny pozdržet. Pokud ale mají modely, že se blíží třeba povodňová vlna nebo povodňová situace, tak to podržet nemůžou.

Pak nastupuje to, co se během roku stává. V těch 180 lokalitách to nejsou úplně výjimky – každý rok musí, já nevím, 3, 4, 5, 6, 10 lokalit zrušit plavání. Děje se to na moři, kde je vítr, příboj a vlny, a děje se to na sladkých vodách – sinice, přemnožené řasy, obecně špatná kvalita vody. Pravidla pak mluví jasně: disciplína se bohužel ruší, ale závod pokračuje a skládá se ze dvou disciplín. Takže i na to jsme připraveni, ale to je klasicky v manuálu každého pořadatele IRONMANu po celém světě.

Chápu tedy, že bude další ročník 2025, protože se naplnila očekávání, o kterých jste mluvil, a závod byl kladně přijatý městem, lidmi i závodníky. Takže máme další ročník a já bych se doptal i na vzdálenější budoucnost. Je možné, že bude závod pokračovat i další roky a že bychom se třeba mohli dočkat toho, že se stane součástí IRONMAN Pro Series? Máte nějaké takové myšlenky?

Město i kraj takovou akci podporují z několika důvodů. Samozřejmě obrovská propagace města a kraje po celém světě, podpora sportu, v očích široké veřejnosti unikátní akce. Ale pak je tu ještě bod B nebo C, a to velký finanční efekt pro region. Máme spočítáno, že účastníci a návštěvníci do regionu přivezli 46 milionů korun, což je největší investice ze sportovního incomingu, jaká kdy v regionu byla. To se nedá srovnat ani s koncertem Eda Sheerana, protože tam přijedou návštěvníci na jednodenní akci a odjedou. Mnoho z nich tam vůbec nespí, nezajde do restaurace – přijedou z Prahy po dálnici na parkoviště, jdou na koncert, něco nakoupí, utratí a zase rychle jedou pryč.

Kdežto tady je město ovlivněné IRONMANskou komunitou minimálně na čtyři dny. Závodníci v průměru přespávají 3 až 4 noci a všechny hotely byly v těch 4, 5 dnech vyprodané, i v okruhu třeba 30 kilometrů. Ubytovávalo se až někde v hotelu Studánka, ve Velichovkách nebo v Pardubicích. Takže pro kraj a město to má velký efekt a město si je toho vědomo, takhle s námi i komunikuje. Z tohohle pohledu je ten prospěch oboustranný. Licence, nebo memorandum, je tady podepsaná na tři roky.

A samozřejmě se každý ptá: a co velký IRONMAN? Po tom úplně netoužím, protože mým cílem je udělat akci, která bude organizačně a ekonomicky úspěšná a v žádném směru nebude propadák. To znamená, že nemůže skončit podobně jako jiné akce, které skončily v dluzích. Ta akce nikomu nic nedluží, všichni dodavatelé dostali řádně zaplaceno, akce je zdravá, a proto je další ročník a plánuje se i třetí.

Dlouhý triatlon pod značkou IRONMAN je v našich podmínkách zatím harakiri – myslím pod značkou IRONMAN, ne dlouhý triatlon obecně. To je úplně něco jiného: dlouhý triatlon bez značky IRONMAN má úplně jiné náklady než pořádání dlouhého triatlonu pod značkou IRONMAN. Na to potřebujete silnou českou komunitu a silné jméno ve světě, abyste dostali na start aspoň 50 % zahraničních a 50 % českých závodníků. Řekněme něco kolem 1 200 závodníků. A řekněme si, jestli je v České republice 600 lidí, kteří by byli schopní absolvovat 3,8 – 180 – maraton.

My dva mezi ně zatím nepatříme.

Takže je to takový hezký sen, ale spíš sen pár závodníků, pro které by bylo příjemné necestovat přes celou Evropu a chlubit se tím, že tady je IRONMAN, a ne jen 70.3. Ta akce má ale obrovské náklady a vy je musíte zase pokrýt – startovné, město, partneři. Jakmile vám jedna noha vypadne, hrozí velký průšvih.

Cílem tedy je, aby IRONMAN pomohl vybudovat ještě větší komunitu, než jaká tady je. Triatlonové závody nejsou tolik vidět, jsou schované někde v přírodě. Jsou krásné, jsou to nádherné sportovní události, ale nejsou tolik na očích veřejnosti, nemají takovou popularitu ani mediální pozornost, a veřejnost, která by to chtěla zkusit, je tak vlastně ani nevidí. Naším úkolem je tu komunitu rozšířit, a ve chvíli, kdy budeme cítit, že je tady silná, se o tom můžeme bavit. Zatím je ale světový trend takový, že se tradiční závody na celou ironmanskou vzdálenost spíš zkracují nebo ruší. A to nejen v triatlonu, ale i v běhání, v cyklistice a v běžeckém lyžování.

Zmínil jste, že se snažíte, aby se ta komunita rozšířila. Máte pocit, že se vám to tímhle podařilo? Jak to vnímáte?

Určitě. Díky naší historii, která s triatlonem nemá nic společného, jsme dosáhli na spoustu lidí, které máme v databázi s označením Hradecký půlmaraton, nebo dokonce Gladiator Race – tedy závody, o kterých byste řekli, že mají strašně daleko k tomu, aby si člověk vyzkoušel triatlon. Takže to protnutí prospělo i nám jako pořadatelům. A teď vidíme nárůst registrací na olympijskou distanci. To jsou lidé, kteří tu atmosféru zažili třeba jen na břehu, nebo se o ní doslechli, nebo jim o ní někdo řekl, a teď ji chtějí zažít a vyzkoušet si závod na kratší vzdálenosti. Takže jednoznačně.

Taky proto, že i naši posluchači jsou třeba nadšení právě z toho, že viděli závod v Hradci. A ve chvíli, kdy v posledních letech řada závodů končila, je možná IRONMAN v Hradci prostor, jak triatlon v Česku víc oživit a zpropagovat – možná pak i ten dlouhý.

Hlavně si myslím, že to pomůže. Bude to trvat, ale když vydržíme a bude to mít pokračování nejen ty tři roky, přinese to novou elitní vlnu mladých českých závodníků. Uvidí vzory na vlastní oči, uvidí i prize money, které můžou vyhrát tady v České republice a nemusí nikam cestovat. Uvidí i pozornost médií, která jim pomůže s jejich vlastními partnery a s dalším vývojem. A to podle mě v důsledku pomůže všem, protože kolik máme v tuhle chvíli konkurenceschopných holek a kluků na olympijské až střední a dlouhé vzdálenosti?

Je to tak.

Pomalu se blížíme k závěru a měl bych otázku z lehčího soudku. V podstatě každý, kdo se připravuje na IRONMANský závod, se nějakým způsobem těší, že dostane ten batoh. Minulý rok, v roce 2024, jsme mohli vidět, že v podstatě každý, kdo někam vycestoval za IRONMANem, si přivezl stejný batoh – ten samý model, jen jiný potisk. Jak to teď s batohy je? Pamatuju si, že kdysi měl každý závod jiný model. Sjednotilo se to?

Nemůžu hodnotit, jaká byla trička, medaile, batohy a merch v minulých letech, kdy jsem nebyl součástí organizace. Vím ale, jaká je situace v roce 2024. V rámci franšízy má pořadatel povinnost odebírat některé věci, které jsou napříč celým světem stejné – a to jsou batohy. Batohy teď navrhuje přímo centrála v USA a vyrábějí se plošně, pravděpodobně na jednom místě v Číně. Řeší se skladba batohu, jeho funkčnost a typ a pak se mění akorát design.

Jestli má závodník, který byl na IRONMANu na Mallorce, typologicky stejný batoh, jen s jinou barvou a logem IRONMAN 70.3 Mallorca, to nemůžu říct. Ale v rámci čtyř závodů, které spadají pod stejného franšízanta jako my – to znamená loni Gdyně, Varšava, Poznaň a Hradec –, byly batohy strukturou identické, jen barvou a logem byl každý odlišný. Z ekonomických důvodů – logistika, výroba, centralizace výroby.

My jsme si tak nějak mysleli, že se na to zeptáme.

Já ani nemám možnost výběru, že bych řekl, že chci úplně jiný. Na začátku sezóny si můžu vybrat design – jak budou vypadat barvy, jestli to ladí, jestli tam není moc málo červené nebo modré a podobně. Ale vyberu si jeden ze čtyř návrhů a víc udělat nemůžu.

Když tak slyším všechna ta omezení, která máte jednak s franšízou a jednak se samotným IRONMANem, napadá mě, jestli vás chytlo pořádání triatlonových závodů a nechcete si ve Sportvisiu uspořádat vlastní, který by nebyl tak kontrolovaný. Nebo byste naopak chtěli jít druhou cestou a pokusit se mít vlastní franšízu značky IRONMAN a osamostatnit se od Polska?

To je super otázka, vážně, má hloubku. Do roku 2023 jsme všechno, co jsem dělal já nebo tým kolem mě, dělali metodou pokus–omyl, všechno na zelené louce. Všechno jsme si museli osahat. Když jsme si dneska řekli, že za týden uděláme závod v Brně, byli jsme ho skoro schopní udělat a nikdo nám v tom nebránil. A tady jsem vlastně přešel na druhou stranu, začal jsem se topit a snažil jsem se plavat v tom korporátním stylu.

Obojí má své plusy a mínusy. Myslím si, že mám obrovskou výhodu a jsem jeden z mála v téhle republice, kdo může obě věci skloubit dohromady. Můžu té franšíze a korporátu trošku přistřihnout křídla a říct: tohle je fakt zbytečně upjaté, to nedává smysl – a dodat tomu trošku logiky a selského rozumu. A na druhou stranu můžu do našich originálních akcí přidávat trošku jejich přístupu a trošku toho korporátu. Takže se to vzájemně ovlivňuje.

Teď jsem ale nastavený na to, že tyhle tři roky věnuji IRONMANu. Jsou tam nabídky pro mě i pro tým posunout se do organizačního týmu mistrovství světa 70.3, což by byl zase posun – v horizontu dvou let je možné tuhle nabídku realizovat. Asi tam bude i cesta, jak se v rámci IRONMANu někam posouvat, ale to je ještě hudba budoucnosti.

Teď nás podle mě, i podle zkušeností zkušenějších pořadatelů, čeká nejtěžší rok. Druhý rok je vždycky nejtěžší, protože prvotní očekávání a nadšení už je pryč a my musíme umět závod nabídnout dál a vylepšit. Chyby, které bychom letos zopakovali, by už byly neomluvitelné – proč bychom dělali stejné chyby, když už jsme je udělali loni? Takže to bude těžký rok a nepřemýšlím nad tím, že bychom vedle toho dělali ještě nějaké triatlonové závody. Tohle je opravdu celoroční a tak vytěžující a uspokojující, že nemám ambici dělat vlastní triatlonový závod.

Tak já bych se možná doptal – byl jste oslovený k pořádání mistrovství? Pochopil jsem správně, že by to mohlo být i u nás, nebo je to spíš zahraničí?

Dobrý dotaz. Dostali jste teď exkluzivní informaci, kterou ještě nikdo nikdy neslyšel, ale tohle říct nemůžu, bohužel. Mistrovství se přidělují v nějakém časovém intervalu a ten se teď týká roku 2026. Jestli jde o Českou republiku, nebo o Rakousko, to ale říct nemůžu.

Takže by vás zařadili do organizačního týmu, rozjednali s vámi spolupráci a rozhodnutí o tom, kde se další mistrovství koná, padne až později? Nebo už je rozhodnuto?

Už je to rozhodnuté a já jsem dostal nabídku být součástí té lokality – pardon, součástí toho týmu.

Super, moc děkujeme. Myslím, že jsme se dostali k závěru podcastu. Za náš podcast bychom vám chtěli popřát, ať se vám v dalším ročníku daří a ať všechno jde tak, jak si přejete. Budeme se určitě těšit. Já budu na startu a vy tam určitě budete taky, jako ředitel.

A já se pořád snažím přemluvit, abych si koupila startovné.

Za nás je to asi všechno. Mockrát děkujeme za váš čas a za to, že jste přijal pozvání. Doufám, že vás i posluchače to bavilo stejně jako mě.

Jako vždycky je to příjemné – trošku se nad tím s odstupem zamyslet a udělat si nějaké shrnutí i pro sebe. Vidím, jak to ovlivnilo a ovlivňuje spoustu lidí, a to je super. To je důvod, proč jsme do toho šli.

Mockrát děkujeme a děkujeme i našim posluchačům, kteří doposlouchali až sem. Uslyšíme se. Mějte se krásně, ahoj.

Na shledanou, ahoj.