

Shrnutí epizody
Má smysl mít triatlonového trenéra, i když jste jen hobby sportovec? V této epizodě jsme to probrali s naším kamarádem a trenérem Jiřím Kalusem, bývalým reprezentantem a dvojnásobným mistrem Evropy v aquatlonu do 23 let. Mluvili jsme o tom, kdy trenéra oslovit, co od něj čekat, jak si ho vybrat a proč vám nepomůže, když vás to nebaví.
Jirka vypráví, jak se od plavání a fotbalu dostal k triatlonu – i díky spolužákovi Lukáši Kočařovi – a jak se z úspěšného závodníka stal trenér. První klient se mu ozval zhruba dva týdny poté, co si založil stránky, a dnes trénuje lidi po celé republice i v zahraničí. V jeho týmu je kolem sta lidí.
Probrali jsme, kdy trenér dává smysl a co se o novém svěřenci potřebuje dozvědět – od sportovní minulosti přes zdravotní stav a vybavení až po práci a to, co na trénink říká rodina. Jirka vysvětluje, proč nikoho nenutí kupovat wattmetr, proč svěřence učí spojovat čísla s pocitem a proč nám na společném plaveckém tréninku zabavil hodinky.
Hodně prostoru dostaly chyby, které lidé dělají, když trénují sami – hlavně trénink v šedé zóně –, a realistické cíle. Řešili jsme, kolik trénovat na celého ironmana, proč se doporučuje každá disciplína aspoň třikrát týdně, proč se zlepšujeme až v odpočinku a proč se vyplatí na začátku investovat čas do plavecké techniky.
Jirka prozradil i svůj oblíbený trénink před závodem, jak plánuje sezónu zpětně od hlavního závodu a jaký trenérský fuckup poslal svěřence pět tepů nad maximálku. Na závěr jsme mluvili o tom, na co si dát pozor při výběru trenéra, jak vznikl brněnský tým Movement a jak se k němu přidat a proč hobíků přibývá, zatímco na Českém poháru dnes startuje 10 lidí místo 60 jako před deseti lety.
Hlavní poznatky
- Trenér ti nepomůže, když tě to nebaví – hlavní motivací musí být samotný sport, trenér je opora a rádce.
- Na první malý triatlon trenéra mít nemusíte, ale čím vyšší cíle, tím pečlivěji je dobré si ho vybrat.
- Nejčastější chybou těch, kdo trénují sami, je trénink v šedé zóně: volné tréninky jdou zbytečně rychle a na ty rychlé pak chybí síly.
- Pro zlepšení se doporučuje každá disciplína aspoň třikrát týdně a k tomu posilování – a zlepšujete se až v odpočinku.
- Kombinujte čísla s pocitem: když se nevyspíte, honit se za předepsanými tepy nebo watty je chyba.
- Když je do závodu dost času, vyplatí se investovat do plavecké techniky – s dobrou technikou se kondice zlepšuje snáz.
- Při výběru trenéra je důležitější, abyste si rozuměli a měli podobné ambice, než kolik toho trenér ví.
Host epizody
- Jiří Kalus
Trenér triatlonu, bývalý reprezentant a dvojnásobný mistr Evropy v aquatlonu
Kapitoly
- 00:00 Úvod: nové studio a host Jiří Kalus
- 01:41 Jak se Jirka dostal k triatlonu?
- 04:46 Jak se ze závodníka stal trenér?
- 07:41 Kdy dává smysl najít si trenéra?
- 10:37 Co může svěřenec od trenéra čekat?
- 13:54 Co trenér potřebuje vědět o novém svěřenci?
- 17:16 Jaké vybavení je na trénink potřeba?
- 18:58 Trénovat podle pocitu, nebo podle čísel?
- 22:11 Jaké chyby dělají lidé, když trénují sami?
- 25:29 Jak si nastavit reálný cíl?
- 29:58 Kolik je potřeba trénovat?
- 32:55 Na jaký trenérský úspěch je Jirka hrdý?
- 34:04 Za jak dlouho se dostaví zlepšení?
- 36:15 Proč začít plaveckou technikou?
- 38:21 Jak naplánovat sezónu?
- 41:13 Jak se vyladit na závod?
- 45:03 Jaký fuckup se Jirkovi stal jako trenérovi?
- 46:53 Jak si vybrat trenéra a co je red flag?
- 50:25 Jak vznikl tým Movement?
- 52:33 Jak se přidat k týmu Movement?
- 56:00 Proč přibývá hobíků a ubývá závodníků?
- 58:40 Závěr a poděkování
Epizoda na YouTube
Otázky z epizody
- Kdy má smysl najít si triatlonového trenéra?
- Podle Jiřího Kaluse záleží hlavně na cílech. Kdo si chce jen zkusit malý triatlon a má za sebou aspoň trochu sportovní minulosti, trenéra víceméně nepotřebuje. Čím vyšší jsou cíle – co do výkonnosti i vzdálenosti, třeba ironman za dobrý čas –, tím pečlivěji je dobré trenéra vybírat. Trenér je zkušenější a trénink s ním bude pravděpodobně efektivnější, zlepšení ale zaručit nemůže.
- Co může hobby sportovec čekat od trenéra?
- Zkušenějšího průvodce, který pomůže dojít k cíli i psychicky a bude nad svěřencem trochu i bičem, aby tréninky dodržoval – někdo potřebuje víc cukr, někdo bič. Trenér nastaví efektivnější zóny a tréninkové metody a píše tréninkové plány, takže svěřenec nemusí vymýšlet, co má který den dělat. Podle Jiřího Kaluse ale nikoho nenutí jít každý trénink na 100 %, i když je nemocný nebo unavený. Je spíš oporou a rádcem, se kterým se dá všechno prodiskutovat.
- Na co se trenér ptá nového svěřence?
- Jiří Kalus chce o novém svěřenci vědět co nejvíc: jakou má sportovní minulost, jaký je jeho zdravotní stav včetně operací, léků, astmatu, problémů se srdcem nebo zátěžového EKG, a jaké má hodinky, plavecké pomůcky, bazén a kola. Ptá se i na práci – jestli je sedavá a jestli člověk denně najezdí 400 km autem, nebo nachodí 20 000 kroků – a na to, co na trénink říká rodina. Podle toho nastavuje systém tak, aby trénink zapadl do každodenní rutiny.
- Co je šedá zóna v tréninku?
- Šedá zóna je střední intenzita, ve které podle Jiřího Kaluse nejčastěji trénují lidé, kteří trénují sami. Volné tréninky jdou zbytečně rychle, a protože jsou z nich unavení, nezvládnou pak dost rychle ty rychlé. Po 2–3 letech zlepšování proto často stagnují. Trenér je obvykle v dlouhých bězích zpomalí a naopak přidá intervaly nebo kopce.
- Kolikrát týdně trénovat triatlon?
- Doporučuje se trénovat každou disciplínu aspoň třikrát týdně a k tomu jednou až dvakrát posilovat. U profíků se ale třikrát týdně považuje za udržovací trénink – kdo se chce zlepšit třeba na kole, musí jezdit čtyřikrát až pětkrát. Úplný začátečník se zlepší i s jedním tréninkem každé disciplíny týdně. Zátěž je potřeba přidávat postupně a nezapomínat na regeneraci, protože se zlepšujeme až v odpočinku.
- Kolik hodin týdně trénovat na celého ironmana?
- V knížkách se doporučuje aspoň 12 hodin týdně, podle Jiřího Kaluse je to ale hodně individuální. Má svěřence, kteří celého ironmana ujeli celkem za slušný čas s 5 hodinami tréninku týdně – jeden z nich ale předtím běhal maratony –, kdežto jiní trénují 15 hodin, ale triatlon dělají teprve rok. Nejde jen o to závod dokončit, ale užít si ho a nezranit se po něm, proto dává přednost postupným, velkým, ale reálným cílům.
- Jak si vybrat triatlonového trenéra?
- Podle Jiřího Kaluse je nejdůležitější, abyste si s trenérem rozuměli a měli podobné ambice. Sám by si radši zaplatil trenéra, který ví méně, ale bude mu psychickou oporou, než takového, který se nejlíp vyzná v datech, ale nesedí mu. Dobrý trenér by se měl ptát na zdravotní stav a mít základy anatomie, psychologie, hydratace a výživy. Jestli si s ním sednete, ale nepoznáte podle webovek – je potřeba to zkusit.
- Za jak dlouho se s trenérem zlepším?
- Záleží na tom, na čem se pracuje. Triatlon má tři sporty, takže zlepšení může přijít nejdřív jen v jednom z nich, a při změně techniky může trvat i rok – ze začátku se člověk může dokonce zhoršit. Jiří Kalus proto apeluje, aby to lidé hned nevzdávali, a nejradši má spolupráci aspoň na půl roku.
Přepis epizody
Zobrazit přepisSkrýt přepis
Upravený automatický přepis. Text jsme zkrátili o vatová slova a opravili chyby rozpoznávání řeči, význam zůstal zachován.
00:00 Úvod: nové studio a host Jiří Kalus
Ahoj, já jsem Karolína. A já jsem Samuel. A vítáme vás u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Na úvod dnešní epizody bychom vám chtěli moc poděkovat za to, že nás posloucháte, že nás odebíráte na všech platformách, jako je YouTube, Apple Podcasts a Spotify, a taky že nás sledujete na našich sociálních sítích, na Facebooku a Instagramu. Pokud to ještě neděláte, tak to prosím udělejte – je to ta nejjednodušší forma, jak nás můžete podpořit.
Kájo, dnešní epizoda je naprosto výjimečná, stejně jako ta předchozí, a to ze dvou důvodů. Popíšeš nám je?
Ráda. Pozorný divák – bohužel ne posluchač – si mohl všimnout, že vás vítáme z nového podcastového studia tady v Brně, takže můžete mít ještě ostřejší obraz i zvuk a můžete se na nás podívat. A taky jste si možná všimli, že tady nejsme sami. Přivítáme dalšího hosta našeho podcastu. A kdo je naším hostem, Samo?
Hostem je dnes náš kamarád, náš trenér a bývalý triatlet Jiří Kalus. Ahoj, Jirko.
Ahoj.
Vítáme tě u nás v podcastu, děkujeme, že sis na nás udělal čas a že jsi přijal naše pozvání. A o čem to dnes bude, Kájo?
Pobavíme se o tom, jak funguje trénování svěřenců, jaké to je mít trenéra, jak se můžu dostat k tomu, abych měla takového trenéra, jako je tady třeba Jirka, a byla součástí týmu, a co to všechno obnáší.
01:41 Jak se Jirka dostal k triatlonu?
Na úvod nám ale, Jirko, řekni, jak ses vlastně dostal k trénování a k triatlonu obecně.
Dostal jsem se k tomu celkem složitou cestou. Nejdřív jsem asi v 6 letech začal s plaváním a s fotbalem. Akorát plavání je takové monotónní, takže vás to začne trošku nudit, a fotbal taky nebyl úplně to pravé – ten se zase nelíbil rodičům. Takže jsem hledal jinou cestu. Naneštěstí jsem chodil do třídy s Lukášem Kočařem, jedním z nejúspěšnějších triatlonistů u nás i v současnosti. My jsme pořád jezdili na plavecké závody po Česku, možná na Slovensko nebo do Maďarska, a on jezdil někam do Singapuru a podobně. Mně se to hrozně líbilo a asi 3–4 roky jsem se odhodlával, abych triatlon vůbec zkusil.
Tím, že jsem hrál i fotbal a jsem hubenější postavy, jsem si myslím postavou spíš na běh. Jediné, na čem jsem do té doby jezdil, bylo horské kolo, takže jsem si pořídil silniční kolo a začal se tomu věnovat. Šel jsem na závody, celkem se mi tam dařilo a bavilo mě to. Tak jsem se odhodlal věnovat se tomu naplno – to mi bylo asi 15, 16 let.
Mě zaujala jedna věc, co jsi řekl: jako plavec jsi jezdil maximálně na Slovensko nebo do Maďarska, ale triatleti tenkrát jezdili do Singapuru.
Spíš když měl člověk nějaké úspěchy. Ale v mládežnických kategoriích jsem aspoň v té době neznal moc plavců, kteří by jezdili takhle po světě. Možná se jezdí víc po Evropě. Nebo jsem možná nebyl tak úspěšný, takže o tom ani nevím.
Přitom úspěšný jsi byl.
V plavání tolik ne, tam jsem se pohyboval třeba v top 6 v juniorské kategorii. V triatlonu možná v té době nebyla taková konkurence jako v plavání, protože v plavání je x disciplín, kdežto v triatlonu byla v mládežnických kategoriích víceméně jenom jedna.
Jasně. Ale v triatlonu se ti docela dařilo, že jo. Jsi na sebe hodně přísný, myslím si já. Tak já na Jirku prásknu, že jsi vlastně dvojnásobný vítěz mistrovství Evropy v aquatlonu do 23 let.
Ano.
A v triatlonu se ti podařilo vyhrát i mistrovství České republiky.
Do 23 let taky.
A jednou jsi byl druhý?
Byl jsem celkově druhý, vicemistr republiky v dospělých, ale bylo mi v té době asi 21, 22 let. Takže mě porazil trošku starší jedinec.
Ty jo, krása.
04:46 Jak se ze závodníka stal trenér?
A jak se potom stalo, že ses ze závoďáka dostal spíš k trenérství?
Bylo to jednoduché. Věnoval jsem se tomu ne úplně na 100 %, ale třeba na 80. Měl jsem i jiné záliby – nikdy mě nebavilo věnovat se tomu na 100 %, protože to obnáší spoustu věcí, to si pak asi ještě řekneme. A musel jsem si nějak i vydělávat. Nebyl jsem z bohaté rodiny, že by mi mamka chtěla financovat všechno, ale dost mě v tom podporovala. Jenže jak mě podporovala ve sportu, tak už mě nepodporovala v tom, abych si koupil nějaký telefon nebo šel někam na pivo.
Takže jsem se chtěl trošku osamostatnit – to mi mohlo být třeba 23, 24 let – a udělal jsem si stránky, kde jsem napsal, že budu vypomáhat s přípravou třeba na triatlon, nebo když bude někdo chtít pomoct s plaváním. A asi za 2 týdny se mi hned ozval jeden klient. Na základě webovek – respektive vlastně Facebooku, byla to fanpage, kterou jsem si tam založil. Měl jsem tam i svoji fanpage jako triatlonista. Fakt, za 2 dny už jsem šel na první lekci.
Ty jo, hezký. Ale už tenkrát, v těch 23 letech?
V těch 23 letech.
Já to datuju někam tam, kde vůbec začínal Facebook jako takový.
V podstatě jo. To ještě čtyřicátníci a tak používali víc Facebook, takže se mi přes něj v té době ozývalo dost lidí.
To byl teda rychlý průnik na trh, bych řekla.
To určitě.
Dobře, takže se ti začali ozývat první klienti.
A tím jsem měl míň času na vlastní trénování. Čím víc lidí chtělo chodit trénovat, tím míň jsem mohl trénovat já. Takže jsem se tomu nemohl věnovat naplno – a když se tomu nemůžete věnovat na 100 % ve všech ohledech, ať už je to regenerace, nebo cokoli jiného, je těžké dosáhnout úrovně top sportovce.
A tvoje základna svěřenců od té doby postupně rostla a rostla?
Je to tak.
Můžeš nám říct, kolik máš teď svěřenců?
Mýma rukama prošlo hodně svěřenců a hodně se to mění. Někdo nás využívá třeba jenom na plavecké lekce, někdo chce pomoct s běháním, někdo chce být součástí týmu a chodí na společné tréninky, někdo jezdí jenom na kempy. Ale jinak si myslím, že v týmu nás je už zhruba 100. A máme i vize do budoucna, jak to rozšiřovat – byli bychom rádi, kdyby se to rozrůstalo víc a víc.
07:41 Kdy dává smysl najít si trenéra?
A když by někdo začal s triatlonem sám – jezdí si tréninky, chodí plavat, běhat, jezdí na kole – a teď přemýšlí, že by oslovil trenéra: kdy si myslíš, že to pro něj dává smysl? V jaký moment je dobré oslovit trenéra a zkusit vést trénink systematicky?
Myslím si, že vždycky záleží na tom, jaké má ten člověk cíle. Pokud si chce jenom zkusit nějaký malý triatlon někde na vesnici a má za sebou nějakou, i menší sportovní minulost, myslím si, že trenéra víceméně nepotřebuje. Ale čím vyšší cíle, tím pečlivěji by si ho měl vybírat.
A vyššími cíli myslíš vzdálenost závodu, nebo i výkonnost?
Výkonnost i vzdálenost. Když bude někdo chtít jezdit ironmany za super čas, nebude se snažit investovat jenom do vybavení nebo do regenerace, ale měl by investovat i do trenéra.
Ale pořád je to hodně subjektivní, protože i nějaký vesnický závod může být vysoký cíl. Řekněme, že jsem nikdy netrénovala, opravdu se zvednu z gauče a nemám vůbec žádnou tréninkovou minulost. Najednou na mě přijde taková ta třicetiletá krize, kdy si potřebuju v životě něco odškrtnout, a rozhodnu se, že pojedu třeba na triatlon do Břeclavi. Je to víceméně jednoduchý závod, ale fyzicky to pro mě může být challenge. Pak by i takový malý závod mohl být cíl, ne? Co myslíš?
Určitě to může být cíl a můžeš využít i služeb trenéra. Asi záleží, co od toho člověk očekává. Pokud si to chce fakt jednou užít, myslím si, že to potřeba není. Pokud má větší cíle, může trenéra využít, ale myslím si, že by to dokázal i sám. Jenom samozřejmě trenér je zkušenější, takže ti může dát víc rad a trénování bude pravděpodobně efektivnější.
Ale pořád je to služba. Nikde nemáš dané, že když ti začnou trénovat lidi, kteří se chtějí zlepšit třeba o 30 minut na ironmanu nebo i na krátkých tratích, zaručíš jim, že se zlepší. Je to pořád o těch svěřencích. A trenér – nebo třeba online trenéři – s tebou není 24/7. Tím, že ti píše tréninky, se pravděpodobně budeš zlepšovat, ale musí s tebou řešit i regeneraci a jídlo, řešit to komplexně.
10:37 Co může svěřenec od trenéra čekat?
Takže co je vlastně takový výstup, který může člověk od trenéra očekávat? Teď nemám trenéra, jdu do toho a řeknu si, že to chci vyzkoušet – jakou standardní službu můžu čekat, že dostanu?
Můžeš čekat, že to s tebou bude probírat někdo zkušenější. Že ti bude pomocnou rukou na cestě k cíli, to je asi to zásadní. Pomůže ti dostat se k cíli i psychicky a bude nad tebou trošku i bič, abys tréninky dodržovala. A to už pak záleží, jakého trenéra si vybereš – někdo potřebuje cukr, někdo víc bič.
A můžeš od něj čekat, že ti pomůže i třeba s vybavením? Nebo že ti pomůže nastavit efektivněji zóny nebo tréninkové metody, které vůbec nemusíš znát?
Jo. Tréninkových metod je ale víc a neexistuje jedna cesta k cíli. S trenérem ta cesta bude asi efektivnější.
Kdybychom se měli bavit úplně konkrétně pro úplné nováčky, trenér taky píše tréninkové plány. Svěřenec pak ví, co má v daný den dělat, a nemusí to vymýšlet sám. I to může být zátěž, které ho trenér zbaví.
Jo, a proto mají trenéra i profíci – aby nemuseli mít zbytečné myšlenky nad tím, jak si vytvořit plán. Proto si myslím, že trenér je pro všechny: pro profíky, pro začátečníky i pro ty, kdo to dělají jenom pro radost, ale nechtějí nad tím přemýšlet a chtějí to mít napsané. Každý si asi musí říct sám, jestli to pro něj má cenu, ale s trenérem to pravděpodobně bude lepší.
Já si myslím, že je to super třeba ve chvíli, kdy máš náročnou práci a chceš si odpočinout od myšlení. Nechceš sedět jako my dva a vymýšlet, co budeš trénovat. Jenom se podíváš do plánu, uděláš, co ti trenér předepsal, a u tréninku ideálně vypneš – nebo se soustředíš jen na trénink.
A jako u všeho je důležitá komunikace. Trenér vás do ničeho nenutí. Děláte to pro sebe, takže to neznamená jít za každou cenu každý trénink na 100 %, i když se cítíte nemocní nebo unavení. Trenér je spíš vaše opora, takový rádce, a můžete to s ním prodiskutovat. Ale je to i vaše motivace.
To je pravda, funguje to jako skvělý zdroj motivace. Nemůže to být ta primární, ale když se člověku nechce a ví, že na něj někdo kouká shora, může tam najít motivaci, jít na trénink a udělat ho. Primární motivace je ale ta činnost sama, že jo.
Přesně tak. Musí tě to bavit. Trenér ti nepomůže, když tě to nebaví.
13:54 Co trenér potřebuje vědět o novém svěřenci?
Kdyby tě chtěl někdo oslovit, že by s tebou rád navázal spolupráci, co může čekat od první schůzky? Co bys o něm chtěl vědět, abyste mohli spolupráci nastavit?
Já trénuju lidi po celé republice. Měl jsem je i na Slovensku, teď se mi to rozšířilo i do Rakouska, mám tam někoho tady za Vídní. A mám ještě jednu paní z Jihoafrické republiky – zrovna tam teď trénuje, ale jinak bydlí asi 8 let v České republice, i když neumí česky. To je v podstatě všechno online.
A co potřebuju vědět? Co nejvíc informací. Ptám se na sportovní minulost. Dám příklad: jsou dva svěřenci, oba trénují 3 roky, ale jeden je lepší. Jeden 20 let pil alkohol, kouřil a má třeba nadváhu, a druhý 20 let dělal třeba atletiku nebo nějaký jiný sport. Proto se ptám i holek, jestli dělaly nějaký sport. Když vím, že mi přijde baletka, vím, že bude pravděpodobně dobře plavat. Nebo když někdo dělal nějaký rotační sport, vím, že bude taky moct dobře plavat, protože už umí ten pohyb, tu rotaci. Někteří si myslí, že když hodně běhali nebo hodně jezdili na kole, pomůže jim to v plavání. Většinou je to ale nejhorší, protože mají zpevněné a tužší kotníky, a na plavání je potřebujete mít uvolněné.
Samozřejmě mě zajímá zdravotní stav – i operace, jaké berou léky, jestli mají astma nebo problémy se srdcem, jestli byli na zátěžovém EKG, jestli mají zátěžové testy. Jaké mají hodinky a jak dosud trénovali. Kvůli sestavení tréninku mě zajímá i to, jaké mají plavecké pomůcky, v jakém bazénu plavou, jaké mají kolo a kolik mají kol.
Nejtěžší je pak nastavit nějaký systém, takže mě zajímá, jakou mají práci. Ptám se už i na to, jestli mají sedavou práci nebo jestli jezdí autem. Je rozdíl najezdit každý den 400 km autem a pak trénovat, nebo nachodit 20 000 kroků denně a pak trénovat. Takže co nejvíc informací, abych věděl, jak vypadá jejich každodenní rutina. Pak se jich ještě ptám, co na to říkají manželky, jestli to mají doma domluvené, a kolik mají dětí. To je důležité a taky hodně individuální.
U manželek se většinou smějou, ale já říkám, že se snažím vycházet s celou rodinou. To znamená nastavit systém tak, aby byli všichni spokojení. Nejde jen o to dosáhnout nějakých cílů – je to pořád životní styl. Tím chci říct, že triatlon není jenom o výsledcích. Dělal jsem to vrcholově a už bych to nikdy dělat nechtěl. Není to zdravé, myslím si, že se člověk fakt odloučí od normálního, společenského života. Naše vize je, aby to lidi bavilo a aby se zlepšovali, ale ne za každou cenu.
17:16 Jaké vybavení je na trénink potřeba?
A je nějaké základní vybavení, o kterém řekneš: tohle si musíš koupit, jinak nemůžeš trénovat? Příklad: já teď chystám velkou investici do hrudáku, který doteď nemám, a do wattmetru, který jsem taky neměla, nebo pořád ještě nemám. Takže třeba tyhle věci. Když trénuješ online, potřebuješ mít i nějakou technologickou zpětnou vazbu – jestli ten člověk tepe v daných tepech. Vyžaduješ tyhle nástroje?
Chci vědět, s čím ten člověk trénoval, ale nevyžaduju vyloženě wattmetry a podobné technologie. Mám lidi, co s triatlonem začínají a chtějí si ho zkusit, a ti to nepotřebují. Před 30 lety s tím taky netrénovali, prostě šli závodit jen tak. Takže je do toho nenutím, vždycky jim to jenom doporučuju. Jako všechno – nenutím lidi, ať si kupují kolo za 200 000, můžu jim to jenom doporučit nebo schválit. Jsem takový rádce.
Na triatlon v podstatě nepotřebujete nic, takže trénujeme s tím, co máme. Když si někdo nekoupí hrudní pás, budu ho trénovat i bez něj. Učím ho třeba, aby běhal na pocit, poslouchal dech, zaměřil se víc na techniku paží nebo na frekvenci kroků a aby trošku vnímal svoje tělo. Plus se mu to dá napsat na tempo a dneska už jsou i aplikace v mobilu. Lidí, co si nekoupí hodinky a hrudní pás, ubývá. A i optické měřiče srdeční frekvence na zápěstí jsou přesnější a přesnější, takže se dá trénovat i podle nich.
18:58 Trénovat podle pocitu, nebo podle čísel?
Mě zaujal ten pocit zátěže. Máš zkušenost s tím, že lidi odhadujou dobře?
Je to individuální a lidi bych zase rozdělil na dvě skupiny. Jedni jsou hlavně chlapi, kteří potřebují mít čísla. Pro ně je nejlepší, když mají wattmetr a řídí se jím. Vytrácí se u nich ale vnímání úsilí, což může být někdy špatné. Některým lidem to ale sedí a začnou se tak zlepšovat, protože pocit mají fakt špatný. Napíšu jim RPE, tedy vnímání úsilí, kde jednička je chůze a desítka sprint, ať to běží na osmičku – a oni to reálně běží na desítku. Těm to může pomoct.
Pak jsou ale lidi, kteří ten pocit mají dobrý, což jsem si myslím byl třeba i já. Moc jsem neběhal s hrudním pásem a ani nejezdil s wattmetrem, v té době jsem je pořádně neměl. A takový člověk to cítí líp, než kdyby ty přístroje měl. Protože když má člověk přístroje, jde za každou cenu předepsaný trénink a nevkládá do toho pocit. Když se ale nevyspím, ta čísla tam nedám nebo se na ty tepy ani nedostanu, a snažit se o ně by byla chyba. Proto se snažím svěřence naučit – je to těžké –, aby v trénincích vnímali i tohle, všechno, co ovlivňuje tepy a watty.
A když jsi tenkrát trénoval jako závoďák, trénovali jste taky hodně podle pocitu, nebo jste spíš sledovali čísla?
V té době to bylo hodně podle pocitu, ale už je to taky 15 let. Později jsem měl wattmetr – můj reprezentační trenér mi ho dal a ani mi neřekl, co ta čísla znamenají. Z toho jsem se poučil, protože jsem se ta čísla pak musel naučit, a jako trenér jsem si vzal ponaučení, že moji svěřenci by tomu měli aspoň trochu rozumět. Jinak jsou to pro ně taky jenom čísla, kterým nerozumí. Oni si pak ta čísla spojí s pocitem a to je ono. To by měl člověk umět – ne jenom čísla, ne jenom pocit, ale když se to zkombinuje, je to super. A jsou ještě další věci, které se k tomu dají přidat.
Takže z tohohle důvodu jsi nám nedávno na společném plaveckém tréninku při vstupu na bazén všem zabavil hodinky, hodil je do krabičky a řekl, že je dostaneme zpátky na konci hodiny.
Přesně tak.
A my jsme měli lepší cit pro vodu a pro to, co tam vlastně děláme, a nesoustředili jsme se na to, jestli jsme si pauznuli interval.
Přesně tak, abyste se naučili si to užívat. Kór třeba na začátku sezóny, kdy máte závody až za dlouho, je fajn vypnout sociální sítě, jít běhat bez hodinek a užít si i pár tréninků bez toho. Psychicky budete odolnější. Nebude to sice nikde zaznamenané, ale máte to zaznamenané v těle, a to je si myslím víc, než když jste zaznamenaní někde na sociálních sítích.
Zaznamenané v těle, to jsi řekl hezky.
22:11 Jaké chyby dělají lidé, když trénují sami?
Mě ještě napadá, že důvodem, proč si najít trenéra, je i to, že se člověk bojí, že dělá nějaké chyby. Zkouší trénink sám a má strach, že si spíš ubližuje, protože přehnaným tréninkem si ublížit je dost jednoduché. Napadají tě nějaké chyby, které lidi dělají nejčastěji, když trénujou sami?
Nejčastěji lidi běhají, plavou a jezdí na kole ve střední zóně – říká se tomu šedá zóna. To znamená, že to, co mají běžet volně, běží zbytečně rychle, a to, co mají běžet rychle, běží pomalu. Protože jsou unavení z tréninků, kde měli běžet volně a běželi rychleji, tréninky, které by měli jít rychle, už nejdou tak rychle.
Jasně.
A to je ta základní chyba, protože pak stagnují. To je nejčastější důvod, proč lidi přijdou: 2–3 roky trénujou třeba i sami, ze začátku se zlepšují, ale pak se zastaví, už se nezlepšují a diví se proč. Myslím, že většina trenérů – aspoň já a kolegové, které znám – jim nastaví zóny efektivněji a minimálně je zpomalí, třeba v dlouhých bězích. A naopak je nutí běhat víc intervaly nebo kopečky, než pořád běžet takový skoro závod na 80 % maxima.
A proč to tak je?
Protože je to takové příjemné. Lidi, když jdou trénovat, se chtějí trošku unavit – ne málo a ne moc, nechtějí jít za hranu, přes limit. A zároveň když běží pomalu, přijde jim, že nic nedělali. To je ten hlavní rozdíl oproti profíkům, kteří to mají v hlavě nastavené trošku jinak. Vědí, že nemusí být po každém tréninku mrtví, že jde o pravidelnost a konzistentnost, že se to sčítá a že cesta na vrchol trvá třeba 10 let. Když trénují na olympiádu, nepřemýšlejí, co bude zítra, ale 4 roky dopředu. Snaží se vyvarovat nemocí, přetrénování, zranění a tomu všemu.
Když si dáme příklad Kristiana Blummenfelta – taky přemýšlel nad olympiádou 4 roky dopředu. A jak dopadl letos?
Samozřejmě vrcholový sport pořád není zdravý, je to na hraně. Pokud jste od té hrany daleko, jste podtrénovaný a nikdy nebudete mistr světa. A pokud jste daleko za tou čarou, zraníte se, přetrénujete se, nebo vás to přestane bavit. Takže je to fakt hrozně složité. Konkurence je dneska v triatlonu velká. Pořád je to mladý sport, je tu pár desítek let a nějaká vyšší konkurence tak posledních 10–20 let. Zrychluje se to a jde to vidět i na závodech – na Havaji to už taky rozdělili do 2 dnů. I když se to možná zase vrátí.
25:29 Jak si nastavit reálný cíl?
Mě napadá taková otázka. Když za tebou přijde svěřenec, jedna z informací, které tě zajímají, jsou jeho cíle – o co mu vlastně jde. Stává se ti spíš, že se lidi podceňujou a nastaví si nízké cíle, nebo naopak že jsou strašně přemotivovaní a nastavují si naprosto nereálné cíle ve smyslu: „Hele, dneska jsem objevil triatlon a za 3 měsíce jedu ironmana.“
Stalo se mi obojí, je to zase hrozně individuální. Jsou lidi, kteří se spíš podceňují a dají si malé cíle. S těmi se mi pracuje trošku líp, protože vím, že nikam nespěcháme, že je to baví a že mají i další záliby. Nemusíme tolik trénovat, takže je to v běžném životě neomezí a je to víc realistické. Teoreticky by se neměli přetrénovat ani zranit, ale budou se zlepšovat. Kdežto ti, co mají velké cíle – což je samozřejmě někdy dobře –, pro velké cíle musí mít i velké sebezapření. A to má hodně lidí jenom v tréninku. Začnou víc trénovat, ale regenerují pořád stejně, jako když trénovali míň. Nezlepší jídlo, nejdou na fyzioterapii, nejdou si nastavit posed a řeší jenom trénování.
Lidi se vždycky ptají, kolik musí trénovat, aby odjeli celého ironmana. Jsou nějaká doporučení – v knížkách si přečtete, ať trénujete aspoň 12 hodin týdně –, ale je to individuální. Mám lidi, kteří trénovali 5 hodin týdně a ujeli to, a to celkem za slušný čas. Ale jakou měli sportovní minulost? Jeden předtím běhal maratony, takže pro něj to bylo dobré. A někdo může trénovat 15 hodin, ale triatlon dělá rok. Kolikrát ani není takový problém ironmana dát, ale aby na něj byl natrénovaný, užil si ho a zároveň se po něm nezranil. Hodně lidí třeba uběhne maraton v pohodě, ale po maratonu se začnou vyskytovat problémy, protože se únava kumuluje.
Myslím si, že je zbytečné dát si cíl, že za rok natrénuju a ujedu ironmana, a pak se zranit. Nebo rok dělat sport a pak ho nechtít ani vidět, protože vás přestane bavit – závod si vytrpíte a řeknete si: „Už nikdy.“ Proto mám radši dlouhodobější spolupráci, kdy jsou cíle postupné – velké, ale reálné. Jak říkáš, někdy jsou nereálné.
A jak poznám, když si vybírám závod – teď si třeba vybírám svůj závod –, jestli je můj cíl reálný? Když si teď řeknu, že bych chtěla ještě letos zajet celého ironmana – tak to jsem asi přehnala –, jak to určím sama, když nemám zpětnou vazbu od trenéra?
Sama to určuješ hůř, myslím si, že bys tu zpětnou vazbu od trenéra měla mít. Ale v tomhle bych zase řekl, že mám mezery. Ze závodního hlediska jsem si třeba tolik nevěřil, takže jsem si kolikrát říkal, že to ti lidi nedají, a oni mě překvapili, že to dali. To mě zase utvrdilo v tom, že nic není nemožné. Byl jsem rád – musím zaťukat –, že to přežili ve zdraví a že je to i bavilo. Ale moc jsem tomu nevěřil.
Ono se to fakt nasčítá. Když trénuješ x let, jezdíš na kole, plaveš… V plavání je riziko zranění dejme tomu nejmenší, největší riziko zranění je u běhání. Takže se nikdy nebojím, že by lidi nenatrénovali plavání – i kdyby měli plavat prsa, nebo v neoprenu, který nadnáší, dá se to zvládnout. Je to náročné, ale ne tolik, co se týče času. Ve vodě strávíte, i kdyby hodinu a půl, dvě. Na kole strávíte sice dost času, ale pořád sedíte. Při běhu jsou ale otřesy a nápor na klouby a na tělo je velký. Když vás chytne koleno, nic s tím neuděláte.
29:58 Kolik je potřeba trénovat?
Ještě mě napadá – říkal jsi, že u méně ambiciózních lidí nemusíš až tolik trénovat. Ale i oni musí trénovat, aby se někam posunuli. Dokázal bys říct minimum tréninku, které musí člověk za týden absolvovat, aby mělo smysl se posouvat, i pro někoho, kdo nemá tak vysoké cíle?
Doporučuje se trénovat každou disciplínu aspoň třikrát týdně.
Kolik posluchačů by to dalo? To nedám ani já, ruku nezvedám.
A ještě k tomu jednou dvakrát týdně posilovat. Takže třikrát týdně plavete, třikrát jezdíte na kole a třikrát běháte. Říká se, že když trénujete míňkrát, nemůžete se zlepšovat. A třikrát týdně se i u profíků považuje za udržovačku. To znamená, že když budu třikrát týdně plavat, je to udržovací trénink – nikam mě to neposune, ale pravděpodobně se ani nebudu zhoršovat. Abych se zlepšil třeba na kole, musím jezdit čtyřikrát, pětkrát týdně.
Ale samozřejmě když někdo doteď neběhal, zlepší se, i když půjde jednou týdně plavat, jednou na kolo a jednou běhat. A to může být ta cesta: pokud někdo rok trénuje a běhá jednou týdně, příští rok – nebo i dřív – začneme třeba dvakrát, třikrát. Nemůže to ale přepísknout a dát hned pětkrát. Takže je na místě postupnost, postupné zatěžování organismu. Musíte tělu vždycky dát nějaký nový podnět. Nemůžete trénovat pořád stejně, musíte trénovat trošku víc, ale pak to musíte i zregenerovat a teprve potom dojde ke zlepšení. Nezlepšujete se tréninkem, zlepšujete se až v odpočinku.
Tak to jsem si myslela, že trénuju, a netrénuju.
Měl jsem i člověka, který mi říkal, že čím víc bude trénovat, tím bude lepší, a chtěl trénovat 40 hodin týdně. Přitom spal jak mimino – teda ne jak mimino, spal 4 hodiny denně –, na jídlo chodil do McDonaldu, pil dvě tři Coca-Coly denně a chtěl trénovat 40 hodin týdně. Bylo mu 25. Nebudu ho jmenovat. Nechápal jsem proč, a on mi na to řekl, že čím víc bude trénovat, tím bude lepší.
Když si to vezmete, dřív se trénovalo i 40 hodin, australská škola. Dneska profíci trénují taky hodně, ale třeba 30 hodin, a efektivněji. A vidíte, že se výsledky zlepšují. Dřív se trénovalo víc – možná jak v kterých sportech, ale v triatlonu si myslím, že ano. Teď se trénuje dejme tomu stejně nebo o něco míň, ale efektivněji, a víc se regeneruje.
32:55 Na jaký trenérský úspěch je Jirka hrdý?
Jirko, máš nějaký hezký úspěch, na který jsi hrdý?
Asi každý, kdo se zlepší, je pro mě trenérský úspěch. Velkou radost mi samozřejmě dělali moji první klienti, protože jsem si uvědomil, že to, co dělám, dává smysl. Trenéři si totiž nemusí věřit – i u profíků, třeba fotbaloví trenéři, kteří trénují nějaký klub a nedaří se jim. A když pak najednou přijdou výsledky, trenéra to povzbudí a utvrdí v tom, že dělá dobrou práci a že to funguje.
Jinak bych možná chtěl vypíchnout Lukáše Kynického, který se teď nominoval na mistrovství světa v triatlonu. Dřív jsem ho trénoval, dával jsem mu rady a teď vlastně trénuje s námi. Takže se už dostal na lepší úroveň než já.
Hezký.
34:04 Za jak dlouho se dostaví zlepšení?
K tomu mě ještě napadá – říkal jsi, že tě potěší každý, kdo se zlepší. Když tě někdo osloví a začne s tebou spolupracovat, kdy může čekat, že se zlepší? Někdy to může být takové to: „Už tady měsíc trénuju a nezlepšuju se.“ Máš vypozorované, kolik času tomu musí člověk věnovat, aby se zlepšil a aby to nevzdal, protože se nic neděje?
Rozumím. Taková těžká otázka. Triatlon je taky hodně specifický v tom, že jsou to tři sporty, takže se člověk může zlepšit třeba jenom v jednom nebo ve dvou, nemusí hned ve všech třech. A samozřejmě to může zabrat čas. Dám příklad: na zlepšení může někdo čekat i rok, když u něj chcete zlepšit techniku, protože technika prostě trvá a ze začátku se můžete i zhoršit. Takže bych apeloval na lidi, co mění techniku, aby to hned nevzdávali, protože to je nejhorší. Chce to čas.
Přeučit špatné pohyby a návyky zabere nějaký čas – čím déle je děláte, tím víc času to asi zabere. Ale pak budete pracovat efektivněji a můžete začít trénovat s efektivnějším pohybem. Když má někdo špatnou techniku, bude se zlepšovat, ale narazí na svůj limit a pak mu stejně nezbude nic jiného než zlepšit techniku – třeba v plavání –, nebo najít efektivnější tréninkové metody, které mu budou sedět.
Jinak mám rád, když spolupráce trvá třeba půl roku. Myslím, že hodně plánů na internetu, třeba běžeckých, trvá minimálně 3 měsíce. A to já už beru spíš jako přípravu na hlavní závod. Do té doby je to dejme tomu všestranné, kdy už má člověk něco za sebou. Ne že řekne, že za 3 měsíce chce jet ironmana – takového člověka z nuly bych třeba ani netrénoval.
36:15 Proč začít plaveckou technikou?
To musím zmínit, jak jsem k tobě přišla já. S plaváním – že za 14 dní mám závod a potřebuju se nutně rychle naučit plavat. Tak to není správný přístup.
Ale musím říct, že mi Kája nedávno ukazovala video ze svého prvního plavání. Krásné srovnání, koukal jsem. To je zrovna asi to, co tady Jirka zmiňoval, co trenéra potěší, protože to bylo fakt peklo.
Když jsi mě poprvé natáčel, jak plavu, versus teď…
To by tě mohlo zahřát.
Přesně tohle. Takže pro mě je to, když cítím, že se lidi zlepšují, ať už je měřím, nebo ne. A dokonce mě potěší i taková zpráva: mám jednu svěřenkyni, která neumí nějak rychle plavat, ale snaží se a baví ji to. Teď byla na nějakém kurzu se školou – asi studuje kondiční trénink nebo tak něco –, plavalo se v bazénu kraulem a učitelka si ji vzala jako příklad, že má perfektní techniku. To mě potěšilo. Sice ještě neplave žádné vzdálenosti a nechodí plavat pětkrát týdně, jak jsem říkal, že by bylo ideální, ale techniku má hezkou. A technika se pak už tolik nezhoršuje.
Je jednodušší zlepšovat se kondičně s dobrou technikou než se špatnou, že jo.
To je pravda. Proto si myslím, že je fakt lepší věnovat se ze začátku v plavání technice, protože to za to stojí. Ale záleží, kolik má svěřenec času do závodu. Pokud vím, že neumí plavat a za půl roku musí uplavat 1 500 m, na techniku není tolik času a jenom technikou to neudělá. Pokud ale vím, že má závod za 3 roky, klidně s ním budu rok dělat jenom techniku. I kdyby za ten rok uplaval maximálně třeba padesátku, nebude mi to vadit. Bude to lepší, protože vím, že když pak začne plavat, nebude plavat 2 minuty na 100 m, ale třeba minutu 40.
38:21 Jak naplánovat sezónu?
Jirko, trošku jsi navázal na plánování celého roku a už jsi zmínil, že preferuješ dlouhodobou spolupráci. Jak se stavíš k plánování sezóny? Jakým způsobem strukturuješ sezónu k novému cíli – jak dlouhá by podle tebe měla ideálně být a jak polarizuješ tréninkové bloky? Začínáš objemem a pak jdeš specifičtěji, nebo máš jiné metody?
Myslím si, že je důležité si nejdřív nastavit cíl – můžeme tomu říkat závod. Záleží, jak velký ten cíl je a jak je dlouhý – jestli je to ironman, nebo nějaký krátký triatlon. Od toho závodu pak víceméně zpětně plánujete sezónu. To znamená, že když si vyberu závod třeba na červen, neplánuju od září, ale plánuju od června zpětně do září. Ideální scénář může být, že 2–3 týdny postupně navyšujete zátěž a čtvrtý, nebo i třetí týden dáte trošku volnější, kdy snížíte intenzitu i objem. Ale metod je víc.
Může se trénovat třeba 10 dnů a pak mít 2 dny odpočinkovější?
Jo. Pro lidi je asi nejčastější režim, že 6 dní trénujete a 1 den máte odpočinkový. Ale mám i lidi, co pracují na směny a mají to různě. Tam se někdy jede i těch 10 dnů zátěže, a teprve pak dám volnější den nebo pár dnů a pak zase těch 10 dnů – plus minus 8 až 10, radši ne víc. Ale to jsou vždycky ideální stavy.
Tohle si myslím využívají profíci, kteří to mají nalajnované. Každý den vstanou ve stejný okamžik, vědí, co si dají k snídani, pak mají trénink, pak si jdou schrupnout, pak si dají oběd, zase jdou na trénink, zase si jdou schrupnout a pak třeba ještě na trénink. Mají to dané a hlídají si, aby šli před desátou spát. Ale v reálném světě triatlonistů, na které tady cílíme, je jasné, že je to trošku složitější. A proto se snažím být trochu online trenér, připojený tak trošku 24/7, protože ti lidi třeba nemají zkušenosti a necítí to tolik.
41:13 Jak se vyladit na závod?
Já za sebe – i když si v některých věcech nevěřím, myslím si, že jsem nějaké úspěchy měl. Mohlo to být lepší, ale měl jsem je s málo časem na trénink. Ti, se kterými jsem byl na podobné úrovni, trénovali dvakrát, třikrát tolik co já, což ve mně vzbudilo otázku – možná jsem měl talent. Ale o tom to v triatlonu není, musíte prostě jít trénovat. V čem jsem byl ale dobrý, je ladění na závody. To znamená, že se mi někdo klidně může ozvat 2 týdny před závodem a může se zlepšit, protože vím, že ty poslední 2 týdny ho budu trénovat líp, než kdyby trénoval sám. Hodně lidí buď trénuje moc, nebo zase 2 týdny nedělá nic. Je to hodně individuální, každý si to musí vychytat sám, ale to je až posledních pár dnů. A hodně lidí chybuje třeba i ve výživě v posledním týdnu.
K tomu mě napadá – k předzávodnímu období, ale klidně můžeš i obecně: máš nějaké oblíbené tréninkové motivy, které takhle zařazuješ? Když jsi říkal, že umíš dobře ladit na závody, prozradil bys nám je? Může to být běžecký, plavecký i na kole. A proč bys takový motiv zařadil?
Asi nejčastěji jsme chodili čtyřstovky na běhu, typu 10 × 400 m s 200 m meziklusem. Když byl závod třeba o víkendu, šli jsme to v úterý na dráze, a většinou je chodím v závodním tempu. Respektive takhle: čím blíž k závodu, tím dávám úseky v závodním tempu spíš kratší, a čím dál od závodu, tím jsou úseky delší. To znamená, že bych před polovičním ironmanem v úterý neběžel třikrát 3 km – to bych běžel měsíc před závodem. Před závodem bych si šel už jenom kratší čtyřstovky, volněji, v tempu závodu.
To je moje taktika – kratší úseky, protože ty dlouhé vás už moc unaví. A zároveň není potřeba jít v intenzitě o moc výš, třeba jen lehce nadzávodně, ale ne o moc, zbytečně by vás to unavilo. A stejně se říká, že posledních 10 dnů před závodem už toho moc nenatrénujete. Posledních 10 dnů to můžete jenom pokazit, ale zlepšit se už nemůžete.
Mně přijde, že tyhle tréninky jsou dobré na psychiku. Trénuješ, jak jsi říkal, 10 × 400 lehce nad závodním tempem, a když pak na závodě běžíš v závodním tempu, máš pocit, že se ti běží jednodušeji. V úterý jsi dělal ten trošku těžší trénink, trošku rychleji, a na závodě máš pocit, že je to docela jednoduché.
To je super. Záleží, jak se ti povede ten těžší trénink.
No jasně.
A záleží, jestli by se ti závod nepovedl víc, kdybys běžel volně. To už je pak o zkoušení – můžeš to zkoušet. A to je další důvod, proč si myslím, že si lidi vybírají trenéra: člověk má v tom sportu 15 let zkušeností a předává svoje vědomosti a zkušenosti. Lidi nechtějí 15 let zkoušet, co jim bude fungovat. Je pro ně lepší vydělávat v práci a mít trenéra – pořád je to pro ně lepší investice, než kdyby si museli kupovat knížky, věnovat tomu čas a 15 let zkoušet, co na ně bude fungovat. Je to celá věda, myslím si.
45:03 Jaký fuckup se Jirkovi stal jako trenérovi?
Napadlo mě ještě – jak jsme se bavili o tom, jestli máš nějaký úspěch, na který jsi hrdý –, že bychom se na to podívali z druhé stránky. Máš nějaký, nazvěme to, trenérský fuckup, který bys mohl sdílet?
Pamatuju si jeden z tréninku. Tím, že má člověk těch lidí víc, má tréninky přednastavené. Ne že by je kopíroval, ale vytvořit tréninky do chytrých aplikací a do hodinek zabere hrozně moc času. Takže už tam máte předvytvořené, že se musí – já nevím – 2 km rozklusat, pak nějaké běžecké abecedy, rovinky a pak kopce, a to taky mixujete – jestli poběží 30sekundové kopce, kolikrát a tak. A já tam měl přednastavené i nějaké tepy.
Které se všem napíšou?
No. Jenže jsem je zapomněl opravit. Takže jsem jednomu napsal nějaké tepy a on mi po tréninku napsal: „Ty kopce byly paráda, udělal jsem si novou maximálku. Napsal jsi mi, že to mám běžet 5 tepů nad maximálku, tak jsem si aspoň udělal novou maximálku.“ Přitom ji měl změřenou ze zátěžových testů, kde se na takové tepy asi nedostal. Naštěstí to byl voják, takže to nesl v pohodě. Ale udělat tohle nějaké jemné dívce, asi by u mě skončila, nebo by mě minimálně proklínala.
Skvělá disciplína tady toho svěřence.
To jo – slepě následuje trenéra a poslechne, co mu napíšeš.
Taková zkouška – a změřil si novou maximálku. A když máš novou maximálku, znamená to, že se ti posouvají zóny, ne? Takže jste díky tomu mohli nastavit trénink a on se vlastně posunul. Maximálka totiž není daná pevně.
46:53 Jak si vybrat trenéra a co je red flag?
Jo, tak. A když jsme u těch fuckupů – bavili jsme se o tom, jak si vybrat trenéra a jak ho zkusit oslovit. Na co si dávat pozor, jaký je red flag u trenérství? Říkal jsi, na co se svěřenců ptáš. Kdyby se mě trenér na začátku nezeptal třeba na moje limitace nebo historii… Na co si mám při výběru dávat pozor?
Nejzákladnější, myslím si… Každý potřebuje trenéra, v podstatě i trenér, který chce závodit – třeba jako já. Teoreticky, abych se zlepšoval, potřebuju pořád trenéra, sám bych se trénovat nechtěl. Takže kdybych se rozhodl, že začnu trénovat, chtěl bych to udělat s trenérem. A jednou jsem to i řešil a říkal jsem: „Hele, já bych si radši zaplatil tady toho trenéra.“ Ne proto, že je třeba levnější, ale protože si s ním budu víc rozumět. Tamten trenér ví víc, rozumí datům, což je dneska celkem důležité, umí v tom chodit, umí trénovat, ale nesedí mi. Radši budu trénovat s někým, kdo toho třeba ví míň, ale vím, že mi bude psychickou podporou, že si budeme rozumět a že mě nebude bičovat do tréninku, když půjdu na pivo.
Protože když vás to přestane bavit a trenér vám to znechutí, je to horší. I když tomu rozumí a umí vyhodnocovat tréninky, nemusí být s vámi na stejné vlně a může mít jiné cíle než vy. To si taky musíte ujasnit – aby trenér nebyl příliš ambiciózní, když o to nestojíte, nebo zase málo ambiciózní, když o to stojíte. To je taky důležité.
A určitě by se vás měl zeptat na zdravotní stav – na zdravotní komplikace, které by mohly nastat, když nebudete připravení. Nechci strašit, ale třeba přehřívání a podobné věci, o tom by měl mít aspoň nějaké povědomí. Měl by mít nějaké základy. Trénování je dneska fakt těžké a trenér nemůže vědět všechno, ale nějaké základy z anatomie nebo psychologie mít musí. A vědět, že se člověk musí hydratovat a jak se o sebe v přípravě celkově starat, ať už jde o výživu, nebo cokoli jiného.
Ve finále mi ale přijde, že je to fakt o zkoušení. Jestli si s trenérem sednete, nepoznáte jenom podle toho, co má na webovkách. Takhle to říkám i lidem. Já se teď taky zdokonaluju. Tak jako se chcete zlepšovat vy, chce se zlepšovat i trenér, takže si i on musí někdy přiznat chybu a poučit se z ní. Myslím si, že tím, jak mám víc zkušeností, se v tomhle posouvám i já.
Teď se teda napiju, něco povídejte.
V klidu.
Už mi vyschlo v puse.
Všiml jsem si, že ses vůbec nenapil.
50:25 Jak vznikl tým Movement?
Jirko, máš na sobě mikinu s logem Movement a i za tebou je několik věcí s logem Movement. My s Kájou vždycky říkáme, že jednou z výhod trenéra je i to, že má kolem sebe podobně smýšlející lidi, nějakou skupinku svěřenců. To, že je člověk součástí nějaké skupiny, mu může dávat motivaci a může to pro něj být zdrojem zábavy v triatlonu. Co je Movement? Popsal bys nám ho?
Movement vlastně vznikl z jednoho týmu.
Ten už není, protože měl v názvu tvoji přezdívku.
Moji přezdívku, Kalda, ano. Dělal jsem triatlonový tým, to byly ty začátky – Kalda Triathlon Team. Pak jsem začal trénovat Lukáše Kynického, on začal mít úspěchy a stali se z nás dobří kamarádi. Tak jsem mu řekl, ať jde trénovat s námi do triatlonového týmu, kde bude mít větší podporu, protože ve skupině se to fakt líp táhne, než když budu trénovat jenom jeho samotného a psát mu plány. Pro něj to bude mít větší význam, zase měl velké cíle.
A pak jsme začali trénovat i spolu, protože mě celkem doběhl – dostudoval tady sportovní školu. Řekl jsem, že už to sám nezvládám, že těch lidí je hodně a potřebuju pomoct, a budu rád, když budeme trénovat spolu. Jemu se zase nelíbilo, že se to jmenuje Kalda Triathlon Team – což by se asi nelíbilo ani mně, kdyby se to jmenovalo podle něj. Tak jsme tomu chtěli dát trošku větší prestiž a vymýšleli jsme název. A vznikl Movement, s tou trojkou. Movement znamená z angličtiny pohyb, ale říkali jsme si, že to E, když se otočí, vypadá jako trojka, a trojka jako triatlon.
A tak to nějak vzniklo?
Jo. A dali jsme za to ještě tečku, takže to znamená pohyb, tečka.
52:33 Jak se přidat k týmu Movement?
My se často setkáváme s tím, že se nás cizí lidi ptají, jak se můžou do takového krásného triatlonového týmu taky dostat a jak se do toho zapojit.
Hodně lidí si právě myslí, že jsme nějaký profiklub, což si nemyslím, že je úplně pravda, protože k nám může přijít kdokoli – kdo chce začít, nebo kdo má velké cíle. Může se k nám dostat přes Instagram, sociální sítě nebo webovky, nebo klidně přijít na nějaký běžecký nebo plavecký trénink, které míváme tady v Brně. Pořádáme i kempy. To všechno se dá najít na sociálních sítích, u vás to lidi určitě taky najdou.
Velké promo, Jirko. Hele, a teď máme tréninky na dráze, plavecké tréninky a jezdíme i vyjížďky na kolech. Často se stává, že se člověk zapojí jenom do jedné aktivity. Máme třeba lidi, co s námi chodí trénovat na dráhu, ale nejsou to triatlonisti, dělají vyloženě jenom běh. Je tohle směr, kterého se chcete držet – otevřený klub pro všechny, nejen exkluzivně pro triatlonisty? Zůstane to tak, nebo do budoucna zvažujete, že by tam nemohli lidi, kteří netrénují vyloženě na triatlonový závod?
Nechci mluvit za všechny trenéry v klubu, ale Movement je v podstatě vize pohybu. To znamená, že striktně necílíme jenom na triatlon, cílíme třeba i na děti. Chceme, aby se lidi hýbali a žili zdravým životním stylem. A to neznamená jenom, že člověk bude striktně dělat plavání, kolo a běh. To je to hlavní, ale do toho pořádáme i další akce – teď jsme třeba byli na běžkách, jezdíme cyklistické vyjížďky a byl i vánoční večírek.
Hezký večer. Disciplína sama pro sebe.
Takže si myslím, že cílem je, aby se lidi hýbali, a není to striktně dané na triatlon. Hodně lidí u mě začalo plavat nebo chodit na plavecké lekce, protože jenom běhali, ale chtěli se naučit plavat. Takže si myslím, že ti lidi sice jenom běhají, ale možná ještě nevědí, že chtějí dělat triatlon. A je fajn je tam mít. To stejné na kole.
Otázka do budoucna je, jak to bude udržitelné. Zrovna na kole je to složité, proto jsou těžké i vyjížďky – udělat v České republice vyjížďku pro 50 lidí je na těch silnicích prostě hrozné. Ze stejného důvodu se člověk bojí víc rozjet třeba i děti, kór v okolí Brna. Pokud nejezdíte někde na velodromu, je to nebezpečné.
Každopádně můžeme říct, že kdyby se někdo chtěl přidat ke skupince Movement, může se klidně ozvat na Instagram skupinky nebo přímo na tvůj Instagram.
56:00 Proč přibývá hobíků a ubývá závodníků?
Já bych řekla, že i to, že je to takhle otevřené, přidává na popularitě. Jak říkáš, někdo se přidá, ještě ani neví, že chce dělat triatlon, a pak se do toho pustí. A já osobně pozoruju, že když jsme spolu začali trénovat, bylo rozhodně mnohem míň lidí a hlavně mnohem míň holek. Teď je kolem nás spousta dalších holek, které se tomu sportu věnují, což je samo o sobě super vidět – že popularita roste nejen mezi klukama, ale i mezi holkama. Je to vidět i na závodech u nás v týmu. Přijde mi, že tím, že jste to udělali takhle otevřeně, podporujete popularitu toho sportu všeobecně, aspoň tedy u nás v Brně. Já to tak vidím.
Myslím, že jo. Dneska lidi hodně nadávají na mladou generaci, ale mně se jejich přístup částečně líbí. Mentálně jsou na tom špatně, ale když se podíváte na výsledky, které mají – ať už v cyklistice Pogačar, Ingebrigtsen v atletice, nebo v triatlonu, kde dneska vyhrávají ironmana ve 23 letech, kdežto dřív se vyhrával v 35 –, tak bacha, ti mladí nejsou líní. Výkonnost mají daleko lepší, než byla třeba před 20 lety. Jediné, co – mají víc psychických problémů. A líbí se mi, že se chtějí hýbat. I když někdy motivace není vyloženě ta správná, kór třeba u holek to může být problém a není to správná cesta. Ale pohyb je zdravý.
Takže si myslím, že přibývá lidí, i mladých, i holek, jak říkáš, což je super – holek a kluků, kteří se hýbou a dělají to pro radost. Ale na profi úrovni to zase ubývá. Před 10 lety jezdilo na Českém poháru 60 lidí, teď jich tam jede 10 – na mistrovství republiky. To je neuvěřitelný trend. Pro nás je dejme tomu dobře, že se základna rozšiřuje, ale je to spíš základna dospělých. Cílem by mělo být přilákat i mladé a děti.
Tak jo, pak na tu další generaci. Až pověsíme tretry na hřebík, budeme muset učit naše budoucí generace, děti a vnoučata.
58:40 Závěr a poděkování
Jirko, moc ti děkujeme, že jsi k nám přišel do podcastu a hodinku si s námi povídal o něčem, co máme všichni tři moc rádi – o triatlonu a o všem kolem něj. Doufám, že sis to tu s námi taky užil.
Byl jsem nervózní, ale nakonec to bylo dobré.
Já si taky myslím, že to bylo úplně super. Myslím, že tu zaznělo hodně praktických a zajímavých informací pro někoho, kdo chce začít. Doufám, že jsme někoho namotivovali, aby oslovil trenéra a splnil si svůj triatlonový cíl, nebo aby se k nám přidal do Movementu. Dneska to tady asi ukončíme.
Ano. Budeme se těšit na další epizodu. A pokud jste to ještě neudělali, nezapomeňte nás sledovat na sociálních sítích, na Spotify, Apple Podcasts i na YouTube, kde nás můžete vidět v novém studiu. Těšíme se na vaše ohlasy a mějte se krásně. Ahoj, Jirko, díky moc.
Ahoj, díky za pozvání.
Ahoj!

Líbí se vám epizoda?
Podpořte nás přes Buy Me a Coffee a přispějte tím na minuty nahrávání našeho podcastu.
Pořiďte si náš merch
Trička, mikiny a další podcastový merch v našem novém eshopu. Každý nákup nás podpoří.
