43#: Lukáš Netík a Václav Husák: Pořádáme triatlonové závody opravdu pro každého

Ahoj, já jsem Samuel. A já jsem Karolína. A společně vás vítáme u dalšího dílu našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Mockrát děkujeme za všechnu podporu na platformě Buy Me a Coffee, kde nás můžete podpořit zakoupením nahrávacích minut – pomocí odkazu pod epizodou nebo QR kódu, který se tady teď zobrazí.

Věřím, že stejně jako my máte moc rádi triatlonové závody. A ty se neobejdou bez lidí, kteří je pořádají a organizují. Velkou a důležitou skupinou těchto lidí jsou samotní pořadatelé. Proto mám velkou radost, že pozvání do našeho podcastu přijali Lukáš Netík a Vašek Husák. Lukáš má nejvíc zkušeností ze závodů XTERRA a je hlavně pořadatelem závodů, jako je Poděbradský triatlon, Hradecký triatlon, a také nově vznikající série Bohemian Tri Tour. Vašek má v Bohemian Tri Tour na starosti především PR – dalo by se říct, že je takový její duchovní otec. A je také ředitelem Hradeckého terénního triatlonu. Čau, kluci.

Ahoj. Ahoj.

Pozor, mám ještě velké upozornění, než se pustíme do samotného rozhovoru. Určitě poslouchejte až do konce, protože na vás čeká soutěž.

Lukáši, využijeme toho, že tě tady máme. S Kájou jsme triatlonisti silničního typu – jezdíme pouze silniční závody a v našem podcastu jsme ten terénní moc neprobírali. A jelikož máš zkušenosti ze závodů XTERRA, bylo by strašně super, kdybychom si tu sérii mohli spolu představit.

Co jsou to vlastně za závody? Vím, že jde o terénní triatlon, ale už třeba nevím, jaké jsou tam typicky vzdálenosti. Jezdí se všechno jen na MTB, nebo se dá jet i na gravelu? A jak funguje kvalifikace na mistrovství světa?

Terénní triatlon má víc kategorií. Jsou tu republikové české poháry a jednotlivé závody, které pořádají jednotliví pořadatelé. A pak je samostatná značka XTERRA – to je ta největší a nejznámější značka v terénním triatlonu. Má svůj seriál evropských pohárů a světových pohárů a do toho se mísí s mezinárodním triatlonovým svazem, který také pořádá terénní triatlon jako mistrovství světa. Novodobě se občas dokážou dohodnout na společném termínu i místě, jindy je to zvlášť. Záleží rok od roku na tom, jak se jednotlivé asociace a pořadatelé domluví.

Jinak si myslím, že terénní triatlon je ten nejběžnější, protože horské kolo má od malička doma asi každý – nebo každý, jehož rodiče chtěli, aby jezdil na kole. My jsme začínali na BMX s torpédem a pak jsme přešli na kolo, které mi bylo hrozně velké, takže než jsem opravdu dosáhl na sedátko, trvalo to rok dva. Dneska to u dětí jde po letech.

Jak ses ptal na disciplíny: plavání – jakýkoli rybník, jezero, přehrada, moře. Potom horské kolo. Ideálně, když se jezdí podle pravidel České triatlonové asociace nebo těch mezinárodních, musí to být horské kolo, nově jsou i kategorie pro gravel. Na závodech, které nejsou v českém poháru, je možné i trekové kolo. Tam je důležitější zážitek a prožitek ze závodu než to, jestli někdo jede přes kořeny na silničce, nebo na horském. Pořadatel lidem úplně nezakazuje zkusit terénní sjezdy a jízdu přes kameny třeba na gravelu, záleží na něm. A pak je běh, většinou také v terénu.

Když zůstaneme u XTERRA – jsou tam konkrétní distance? Když to porovnám s ironmanem, tam známe klasicky olympijský triatlon, poloviční ironman a celý ironman. To jsou distance, které jsou pořád stejné.

Je to tak i u XTERRA. Mají kategorii „easy“, to znamená nějakých 100–200 m plavání, do 20 km na kole a 6–7 km běhu. To je ta krátká. A pak je hlavní závod – to jsou tratě olympijského triatlonu: plave se 1,5 km, na kole se jede 30 až 40 km, někdy 45, všechno v lese, v terénu, v blátě. A běh je 10 až 12 km, zase většinou po trailech a zpevněných cestách, málo asfaltu.

Je pravda, že XTERRA taky vznikla na Havaji, stejně jako IRONMAN?

Je to tak, vznikla na ostrově Maui. A já jsem měl to štěstí, že když jsem studoval na vysoké škole, kvalifikoval jsem se tam v roce 2012 a pak ještě v roce 2013 jsem se mohl účastnit mistrovství světa. Ze začátku jsem byl v kategorii do 24 let a pak do 30 let. Kategorie jdou u XTERRA po pěti letech.

Takže je to stejné jako age group na silničním triatlonu, třeba u IRONMANu – age group nebo elite. Jak se můžu kvalifikovat na mistrovství světa? S Kájou jsme v jedné epizodě do detailu probírali, jak se kvalifikovat v rámci IRONMANu. Jaké jsou podmínky u XTERRA?

Co si pamatuji a co je asi aktuální: jsou sloty pro jednotlivé age group kategorie, a podle početnosti té kategorie v daném roce nebo podle statistik je určitý počet slotů. Teď mě neberte za slovo, ale vezměme si příklad, že nejpočetnější kategorie je mezi 30 a 35 lety nebo mezi 35 a 40. Tam jsou třeba tři sloty, takže první, druhé a třetí místo. Když se ve světovém poháru umístíte do třetího místa, dostáváte automaticky možnost si zaplatit startovné na mistrovství světa. Říkám to s lehkou nadsázkou – je to drahé startovné. V roce 2013 stálo na Havaj jen startovné 12 000. Dneska, po 13 letech, se to asi posunulo, ale tehdy to pro mě jako studenta bylo dost peněz.

Jak to na Havaji probíhá? U mistrovství světa IRONMAN víme, že se řeší, jestli holky a kluci zvlášť, nebo zase spolu. Jak je to u XTERRA? Jsou tam vůbec holky?

Ano, jsou. Probíhá to spolu s tím, že v první vlně startují kluci a pak ženy, aby se ve vodě nepomlátili. Mistrovství světa se teď asi tři nebo čtyři poslední roky přesunulo do Evropy a jezdí se v Itálii, v Dolomitech.

To je hezký.

Teď si nepamatuju přímo místo, kde bylo to poslední. Bývá to na konci října, aby se lidé mohli kvalifikovat celý rok. Jinak jsou světové poháry všude po světě – každý stát, který si koupí licenci a splní podmínky pro pořadatele, může pořádat světový pohár. A v Čechách je to v Prachaticích.

Ty jsi těch závodů XTERRA objezdil poměrně hodně, pokud se nepletu. Kdyby teď někdo přemýšlel, že by nějaký závod XTERRA chtěl zkusit, který bys mu doporučil?

Já bych začal českými terénními triatlony. A pokud by se mu to líbilo, doporučil bych mu nějaký závod XTERRA třeba v zahraničí. Ten český je těžký a plave se hodně ve studené vodě, ve které není nic vidět. Pro mě osobně je příjemnější plavat třeba v moři, kde to plavání ubíhá.

To je zajímavé, zrovna jsme se o tom bavili. Pro mě je příjemnější plavat ve vodě, ve které nic nevidím, než ve vodě, ve které vidím hloubku. Každý to máme trochu jinak.

Já zase nesnesu plavat ve vodě, kde nic nevidím. Já potřebuju vždycky vidět.

Já jsem minulý rok přes léto zase trénoval a připravoval se na silniční závod v Karlových Varech. Jak jsem naskočil do vody, jakmile jsem se nadechl na druhou stranu než na pravou, vždycky jsem lapal po dechu. Úplně takový šok. Přitom to tam znám.

Byl problém chlad, chápu to dobře?

Spíš ta voda, že nebylo vidět. Některé vody jsou takové temnější, děsivější.

Třeba u nás v Brně bych se bála plavat.

Zapomněli jsme na úvod zmínit jednu důležitou věc. Kluci, vy jste vlastně pořadatelé jednoho z největších dětských triatlonových závodů ve střední Evropě.

Pojďme se na chvilku pobavit o dětských závodech. Jaké jsou hlavní výzvy, kterým čelíte, když takové závody pořádáte? A zajímalo by mě – chápu dobře, že jsou určené třeba pro střední školy? Že přijdete do školy, řeknete, že pořádáte závod, a škola vybere žáky, kteří půjdou závodit?

Pro základní školy. V Hradci Králové je to pro základní školy už 23 let a to je právě ten největší závod. Takovou napodobeninu jsme udělali v Poděbradech, kde teď budeme mít třetí ročník, a tam jsme přizvali i střední školy, aby se mohlo účastnit víc dětí. Do Hradce Králové k nám každoročně jezdí děti z Královéhradeckého kraje i z celých Čech – kolem 400 až 450 dětí od první do deváté třídy.

Startujeme nejstaršími kategoriemi. Všichni plavou svou vzdálenost a trasu postupně zmenšujeme – začínají deváťáci s osmáky, potom sedmáci, šesťáci a tak dál. Závod jsme převzali po klubu, který ho zakládal, po desátém ročníku, takže teď ho pořádáme už 13 let a bude mít 24. ročník. Závod je závislý čistě na městě a na kraji, jestli ho podpoří, nebo ne, protože děti startovné neplatí.

Jsme rádi, když tam děti učitelé vezmou. A jak ses ptal, na čem to závisí – hlavně na učitelích, na tělocvikářích a na ředitelích, jestli je uvolní. A potom asi i na tradici, protože v Hradci Králové to už učitelé berou jako tradiční akci na konci školního roku. Vždycky je to ve druhé půlce června, kdy tam děti jedno dopoledne zavítají. Vždycky to byl pátek, teď to bohužel kvůli zázemí bude čtvrtek dopoledne, 18. 6. 2026. Celé dopoledne od 9 hodin jede závod po závodu – nejdřív deváťáci a osmáci, pak mladší a mladší až po ty nejmenší. A snažíme se, aby všichni plavali, jeli na kole a běželi.

Kde je největší výzva? Ze začátku určitě v komunikaci s učiteli, ale i s rodiči. Někdy s dětmi přijedou, i když je všední den. Někteří rodiče jsou chápaví a tolerantní, někteří hodně ambiciózní a vidí ve svých dětech velký potenciál. Občas to pak skřípe, ale kolem devátého a desátého ročníku jsme se hodně poučili, hodně věcí jsme změnili a teď už s tím problém není. Spíš se nás občas ti, kdo děti přivádějí, ptají, jestli i prvňáček musí plavat. A my říkáme, že ano – sice úplně krátkou trasu a ve vodě je nás hodně na pomoc, ale musí. Snažíme se, aby to byl triatlon. Samozřejmě záleží na teplotě vody, na to je široká tabulka, kdy je možné plavat a kdy ne, a řídíme se pravidly České triatlonové asociace.

Můžu se doptat? Chápu dobře, že to jsou děti, které nechodí na sportovní školu zaměřenou na triatlon? Jsou to prostě děti z široké veřejnosti?

Ano. Docela krásně to zapadá do kalendáře, jak zmiňoval Lukáš. Červen tomu jde hrozně naproti, protože ředitelé škol a tělocvikáři hledají náplň pro to období těsně před vysvědčením, kdy se taková velká akce fakt hodí. Sám mám syna na jedné z hradeckých škol a vím – a to je pro nás skvělá zpráva –, že děti o to mají velký zájem. Otázka je, jestli je to zájem o triatlon samotný, nebo o to, že můžou strávit celé dopoledne mimo školu, většinou v krásném slunečném počasí, na pláži rybníka uprostřed hradeckých lesů, kde je fakt krásná atmosféra a skvělé vyžití. A závod sám o sobě je pro děti opravdu atraktivní, protože, jak zmiňoval Lukáš, náročností pěkně odpovídá kategoriím.

Je pravda, že se většinou hlásí děti, které mají ke sportu nějak blízko a dělají nějaký sport, takže distance zvládnou víceméně v pohodě. Do budoucna to má ten efekt, že když si během školního triatlonu osaháš, že to jde zvládnout, že to není neřešitelná věc a že spojuje tři krásné disciplíny, které děláš od malička, tak se s velkou pravděpodobností dokážeš postavit i na start opravdového triatlonu, který pořádáme pro dospělé závodníky. Dalo by se říct, že si trochu systematicky budujeme podhoubí, abychom potom tyhle závodníky přivedli i na starty opravdových velkých závodů.

Jasně, budujete triatlonovou komunitu tím, že hledáte nové malé závodníky, takže ji systematicky zvětšujete. To je určitě záslužné. A chápu správně, že jakékoliv dítě, které umí plavat, jezdit na kole a běhat, se může přihlásit a zúčastnit? Měla jsem totiž v hlavě zapsané, že to musí být nějaká sportovní škola.

Většinou je to na zvážení tělocvikáře. Ten s dětmi tráví v podstatě celý školní rok, takže má moc dobře vypozorované, jak se dítě chová, jestli se nebojí vody, a dokáže hezky rozhodnout, jestli je to pro něj vhodné. Ale myslím si, že ta akce je opravdu masová. Lukáš to možná může podpořit konkrétními čísly, ale řekl bych, že z každé třídy, ať už ve sportovní, nebo nesportovní škole, se na start vydají tři čtyři pět dětí. A to v Hradci Králové udělá krásné početné startovní pole.

Jak jsme tu zmiňovali, plavecké dávky jsou udělané postupně tak, že u těch nejmenších dětí se v podstatě ani o plavání nejedná. Dáme jim pocit z vody. Bójka je tak blízko břehu, že ji spousta z nich v podstatě obejde – dalo by se říct, že za bójkou udělají dvě tempa rukama, aby si to vyzkoušely. Pro ně je to opravdu intenzivní zážitek, protože sami to jako triatlonisti znáte: kontaktní plavání je úplně jiný level, než když si jdete zaplavat do bazénu do své dráhy. Děti mají největší strach právě z kontaktu ve vodě, a tak těm nejmenším dáme jen takovou ochutnávku. Doběhnou do vody, udělají za bójkou dvě tři tempa a už jsou zase nohama na zemi.

A vychutnají si atmosféru depa, což je pro hodně dětí atraktivní. Pro diváky je depo asi vůbec nejzajímavější – je tam spousta věcí, které k tomu sportu neoddělitelně patří a v jiném sportu je neuvidíte. Takže si myslím, že děti to dostanou naservírované pěkně v celém balíčku triatlonového menu. A děti se tam vracejí opakovaně, takže si myslím, že je to velice úspěšná akce.

Díky velkým závodům, které pořádáme, disponujeme vybavením i pro malé děti. Mají, jak říkal Vašek, koberce, depo a menším dětem pomáhají rodiče a učitelé. A jak ses ptala, Kájo, na triatlon můžou děti přijet i s rodiči – jezdí tam právě i s rodiči, protože někdy tomu učitelé nejsou tak nakloněni. Dřív to byla spíš krajská záležitost, teď se to pro děti přesouvá víc do celých Čech. I díky tomu, že jsme to jako druhé místo udělali ve středních Čechách, právě v Poděbradech, v květnu. Do budoucna plánujeme na září další kraj, uvidíme, jak se to bude vyvíjet a jestli k tomu budou nakloněny další instituce.

To zní strašně dobře. Chtěl jsem se doptat – pamatuji si ze základní a střední školy, že jsem chodil na atletické závody. Nejdřív se závodilo v daném městě, nejlepší závodníci postupovali na kraj a pak se postupovalo až do republiky.

Říkám si, jestli by nešel udělat podobný koncept i pro triatlon.

To je myšlenka, kterou jsme se také zabývali, a samozřejmě je to velice lákavé. Ale vymyslet systém, aby to opravdu mohlo mít postupový charakter a zvládlo se to v jednom školním roce, je opravdu složité. Běh byl vždycky jednoduchý – pamatuji si to, jsme asi podobná generace – takové ty běhy Mladé fronty a podobné věci, kdy se postupovalo přes tři kola a znamenalo to jedno dopoledne odjet někam se školou. Triatlon je na organizaci samozřejmě náročnější pro učitele, pro školy i pro organizátory. Nabízel se tu koncept nějakého víceletého souboje, ale je to zatím v plenkách. Tahle myšlenka, která napadla vás tady ve studiu, napadla samozřejmě i nás, a třeba se nám ji povede přivést k životu a kromě série závodů pro dospělé dokážeme udělat i nějaký smysluplný školní pohár.

Vašku, ty už jsi to trochu nakousnul. Máte nějaký přehled o tom, jestli u toho děti potom vydrží a dostanou se do vašich dospěláckých závodů?

O tom máme samozřejmě docela dobrý přehled, protože ty děti potkáváme na závodech pravidelně. A nutno podotknout, že Hradec Králové je relativně malé město, kde se ve sportovní rodině každý s každým zná a skoro všichni máme přehled o tom, kdo co dělá. Takže děti, které se pravidelně hýbou a na závodech se objevují, samozřejmě poznáváme. Nejen z roku na rok na našem školním triatlonu – když se pak objeví i na jiném závodě ve svých dětských kategoriích, ty šikovné samozřejmě poznáme a říkáme si: hele, ten byl s námi v létě na triatlonu, zalíbilo se mu to a teď stojí zase na startu.

Je to skvělá zpětná vazba, že to v některých dětech zanechává pocit, že se jim atmosféra triatlonu zalíbila, a pak přemluví rodiče, aby je vzali i na nějaký větší závod v jejich dětské kategorii.

Jednak je poznáme, když bychom šli do detailů podle jména a příjmení. A jednak když se účastní našich příměstských táborů na kolech nebo na bruslích, každé dítě dostane každý rok nové tričko v novém designu. A je neskutečná radost, když na závodě v dětských kategoriích najednou uvidíte čtyři pět takových triček. Říkáte si pak, že to má smysl a že je to hezké.

To je super. A z toho vyplývá taková myšlenka: máme tady největší dětský závod ve střední Evropě. Jak to, že se nám v Česku nedaří to přetavit v největší dospělácký závod ve střední Evropě? A možná je největší špatné slovo, spíš bych řekl nejpopulárnější. Když se podíváme třeba do Německa nebo do Rakouska, popularita triatlonu je tam obrovská.

Lukáš určitě doplní. My jsme totiž na tohle téma nedávno diskutovali.

Bylo to minulý týden s Honzou Řehulou, odborníkem na slovo vzatým. Diskutovali jsme přesně o tom, proč nemáme v české kotlině opravdu prestižní triatlonový závod. A zároveň jsme nakousli, proč se velký zájem dětí nepromítne třeba do kvality startovního pole na nejlepších českých závodech. Co si budeme povídat, ta česká špička je celkem úzká.

Já bych tady s Vaškem trochu nesouhlasil, protože tady máme dva závody, které patří k nejlepším na světě. Jednak terénní triatlon v Prachaticích a jednak mistrovství světa v silničním triatlonu v Karlových Varech, které bylo minulý rok a bude i letos. Na tuhle akci se jezdí dívat delegáti z mezinárodních triatlonových asociací a vyzdvihují ji jako super závod. Česká republika má díky pořadateli karlovarského City Triatlonu velké plus a i díky tomu se triatlon podle mě zlepšuje a zvětšuje a odráží se to pak na všech závodech.

XTERRA, jak jsme se bavili, je hodně těžká a náročná, a když někdo řekne tenhle název, širší veřejnost se toho už bojí, protože vzdálenosti nejsou tak krátké. Proto je tu i český pohár a proto vznikla i naše série Bohemian Tri Tour, která by měla stmelit zarputilé silničáře a „exteráky“. Ze svého prostředí vím, že lidé říkají: na silničku nepůjdu, na XTERRA, na terénní triatlon nepojedu. Ale když to člověk vyzkouší, je hezké si zkusit obojí.

A právě z terénního triatlonu – když říkáme, že děti jezdí na horských kolech – potom vznikají silniční triatlonisti, protože horské kolo má doma každý, nebo většina lidí. A když to člověka baví a má kde na silničce trénovat, a to se taky zlepšilo, přejde na silnici. Teď si myslím, že je boom silniční cyklistiky i triatlonu.

A jak jste říkali, je to asi hodně o číslech. Největší triatlon počtem lidí na krátkých vzdálenostech bez draftingu pro dospělé máme právě v Poděbradech. Jsme tam ale limitovaní trasou kola. Až budeme mít uzavřenou trasu, budeme moct mít na trati víc závodníků, mohli by třeba startovat intervalově a mohly by tam být trochu delší vzdálenosti – třeba i olympijský triatlon, kdy se trochu prodlouží plavání, kolo i běh. A pak by tam zase mohl být český pohár, protože teď to bude 35. ročník a český pohár tam začínal. Na tiskové konferenci 1. 4. v Poděbradech jsme měli i zakladatele, pana Formánka, který vyprávěl příběh, jak to v roce 1990 vzniklo.

Myslím si, že – a slyšel jsem to i v několika vašich posledních dílech – pro hromadu pořadatelů a organizátorů je stěžejní částí samozřejmě cyklistika. Pokud se bavíme o silničním triatlonu.

Zabezpečit cyklistiku, aby byla bezpečná. Voda má samozřejmě svá specifika, tomu rozumíme, ale cyklistická část je nejdelší z celého závodu. A v dopravních situacích, které nám tady Česká republika nabízí, je to fakt náročné. Zrovna na to narážíme v Poděbradech. Město je díky panu starostovi velice vstřícné, máme plnou podporu závod tam pořádat, ale dopravní situace je tam natolik komplikovaná a každý rok se dynamicky mění, že je hrozně složité vyvést jednání, která trvají v řádu několika měsíců.

Myslím, že jsem tu zaslechl i z úst organizátorů polovičního ironmana, že jednání o uzavírkách s dopravními institucemi je tak zdlouhavé – a přitom je to naprosté gró toho, aby mohl být závod úspěšný. Takže ano, máme produkt, máme závod, který by rozhodně mohl přivítat 1 000 až 1 500 závodníků na startu. Zájem je veliký, ale bohužel v současnosti nejsme schopní vyhovět a protlačit trasou takové množství závodníků. A je to o každoročním jednání s nejvyššími institucemi v České republice.

Tohle mají asi všechny závody společné, jak jsi říkal, zejména ty silniční. Jaké je specifikum pořádání dětských závodů? Je tam nějaká konkrétní výzva? Už jste nakousli, že hodně záleží na financování z kraje a z města. Jsou tam nějaké bezpečnostní věci, které u dospěláckého triatlonu nejsou?

Je důležité tam mít větší dozor na plavecké části.

A pak i víc lidí a organizátorů na trati. I když se jede terénní trasa uzavřená v lese, v královéhradeckých lesích, stejně musíme mít na každé křižovatce organizátora, který dětem ukáže, kam mají jet. Dospěláci mají klapky na očích a jedou, ale děti jedou a nevědí, kam mají jet – když nemají koridor, nevědí, kam jet.

Neexistuje páska, kterou by nešlo přeběhnout, protože takový koridor bohužel nikdo nevymyslel. Potýkáme se s tím na každém závodě. Z pozice organizátora si říkáte: tohle je přece úplně jasné. A nakonec se vždycky najde několik závodníků, kteří vám v boji o nejlepší časy naprosto přesně dokážou, že to vůbec jasné není a že to vidí úplně jinak. A děti, přesně jak říká Lukáš, vnímají trasu, celé závodění a celou situaci ještě úplně jinak. Je to pro ně víc hra, víc dobrodružství. Vjemů je určitě víc a nesoustředí se tolik na svůj výkon. Proto je velice komplikované je bezpečně provést trasou.

Doplnil bych k tomu, co říkal Lukáš, že specifikum dětských závodů je ještě to, že se snažíme, aby byly zábavné – právě proto, abychom děti přivedli ke sportu a viděli je na startu opakovaně. Dospělák na tom tak úplně nelpí. Jde si za svým výkonem, buď chce nějakou osobní metu, nebo si chce zazávodit s ostatními a porovnat síly. Ale aby dítě mělo skvělý zážitek, musí to být zábava. Celý den, ne jen samotný závod. Musí tam strávit příjemný půlden, aby pak přišlo domů a řeklo: ty jo, to bylo dobrý, já chci dělat triatlon.

Na to jsme v Hradci Králové navázali s Honzou Volárem a jeho taťkou Pavlem – máme oddíl, jmenuje se Trilion Team, kde se Honza s taťkou věnují i dospělákům, ale hlavně dětem, které většinou přicházejí právě ze školního triatlonu. To nám potvrdil i Honza Řehula, který má v Plzni triatlonovou akademii a historicky tam pořádal také český pohár na Boleveckém rybníku. Říkal, že nejvíc závodníků a účastníků bylo v letech, kdy bylo z čeho brát. Vezměte si hokej nebo fotbal – ty mají v každém větším městě několik menších klubů, ze kterých si extraligové nebo prvoligové kluby vybírají nejlepší hráče. Triatlon je sice olympijský sport, ale takovou širokou základnu zatím nemá.

Chtěl jsem ještě doplnit to, co jsi říkal, že horské kolo má doma každý. Jen pro představu –

– když s Kájou jedeme na závod typu terénního triatlonu, půjčujeme si horská kola od mých rodičů, protože zrovna my dva horské kolo nemáme.

Vy nejste ten správný vzor. To jsou ti zanícení silniční triatleti: doma jsou schopní opečovávat svou žiletku a pořídit si na ni troje kola s různě vysokými ráfky, ale horské kolo je pro vás tak maximálně do Penny Marketu.

Je to pravda. Horské kolo má doma každý – sice ne já ani ty, ale tvoji rodiče ano, tak si ho můžeme půjčit.

Chtěl jsem říct, že když se podíváme 20 let nazpět, tak jste horská kola asi měli.

To je pravda. A ty jsi svůj první triatlon jela na horském kole. Takže někdo si ho prostě notoricky půjčuje a za žádnou cenu nebude mít vlastní kolo. Ale to tě nezastavilo.

Máte tady tedy, jak jsi zmínil, Lukáši, dva zanícené silničáře. Tak nás teď můžete přesvědčit, abychom se vydali na terénní triatlon a koupili si to horské kolo.

My vám to horské kolo půjčíme z naší půjčovny. Prémiové karbonové kolo, a klidně vám ho přivezeme na start závodu, který si vyberete.

To by možná mohlo fungovat.

Když máte takový zážitek – sednete do auta, sbalíte si jen věci na plavání a na běhání, to je jedna taška, a na Biřičce na vás bude čekat naleštěné karbonové kolo. A vyzkoušíte si to v lese. U nás v Hradci je docela slušná rychlá

cyklistika. Kopců tam moc nemáme, ale technicky se to tam dá namotat docela hezky. Musím říct, že trasa je pěkná a je i rychlá. To znamená, že silničáři přijdou na své a o dramatické momenty při předjíždění tam není nouze. A ten bonus je absolutně veliký: je to bezpečné v tom smyslu, že se nepohybujete po veřejných komunikacích, kde jezdí motorová vozidla.

Já miluji silniční cyklistiku. Na rozdíl od vás mám doma čtyři kola, jen v ložnici, a vybírám si. Ale vnímám, že silniční cyklistika je náročná a nebezpečná a že to tak vnímá i cyklistická veřejnost. Každou chvíli dneska dochází ke střetům na silnici, ať už zaviněným, nebo nezaviněným. Motorových vozidel je samozřejmě víc a víc, situace jsou nepřehlednější a zapomenutých silniček je čím dál míň. A to si myslím, že by mohlo lidi přesvědčit, aby vzali na milost horská kola, protože tam se vám nejspíš nestane, že vás někdo srazí do příkopu.

To je pro mě velký selling point.

Kluci, už to tu párkrát zaznělo – pojem Bohemian Tri Tour. Potřebujeme opravdu, aby to zaznělo správně: Bohemian Tri Tour. Pojďte nám tu sérii představit. O co se jedná?

Začnu já a Lukáš potom doplní – on dělá takové věci rád, takže využiji jeho schopnost zachytit to, co se neřekne. Je to vlastně docela jednoduchá věc. Závodů máme už víc a říkali jsme si, že by bylo prima jim dát nějaký – teď to bude znít hrozně vznešeně – duchovní rámec. Vymyslet něco, proč by lidé měli na závody jezdit pravidelně, nebo jich absolvovat víc než jeden. A přišli jsme na to, že bychom z toho mohli udělat Bohemian Tri Tour.

Snažili jsme se udělat něco, co by Češi rádi měli ve svém portfoliu závodů, kterých se zúčastnili. A chtěli jsme to nabídnout hlavně nováčkům, úplným začátečníkům, kteří vnímají triatlon jako hrozně super, sexy sport. I díky obrovskému boomu kolem polovičního ironmana, který je teď v České republice poměrně vyhajpovaný – a je to skvělé – si myslíme, že lidé vnímají triatlon jako věc, které by se mohli zúčastnit, a sportující veřejnost si ho dává do svých soukromých bucket listů.

Zároveň si ale myslíme, že cesta na opravdu velký triatlonový závod je delší. Na sociálních sítích jsem viděl, že tu nějaký týpek přijel v crocsech, nakrmil se vlašákem, do kapsy si dal dva rohlíky a prostě to objel. Jasně, to je extrém. Ale to není dobrá reklama triatlonu a sportu obecně, je to spíš takový hype na sociálních sítích. Tomu rozumím, ale člověk by k tomu měl dospět tak, že si projde cestu od píky, od úplně nejjednodušších závodů. A to jsme se snažili lidem nabídnout v naší sérii.

To znamená: přijeď na závody, které svými parametry v klidu zvládneš. Nemusíš s námi absolvovat celou sérii. Pokud tě to bude bavit, můžeš jezdit od závodu k závodu, a v momentě, kdy zjistíš, že je to pro tebe v pohodě, třeba se začneš připravovat, abys byl rychlejší, aby to míň bolelo a bylo to víc v pohodě. A třeba se dopracuješ k nějakému většímu podniku, jako jsou závody XTERRA, které zmiňoval Lukáš – Prachatice, Karlovy Vary –, nebo nakonec i k vysněnému polovičnímu ironmanovi tady v Čechách. Říkali jsme si, že je to cesta, nějaký vývoj, a chtěli jsme dát první schod tam, kde se lidé můžou poprvé postavit na start, vydat se po triatlonové dráze, po svém příběhu, a dopsat ho třeba za pár let na nějaké velké akci.

Třeba u moře.

To byl důvod, proč vlastně Bohemian Tri Tour. A když jsme přemýšleli nad tím, že série by měla mít co nejvíc závodů, aby si lidé mohli vybrat a laborovat se svým kalendářem, přišli jsme na myšlenku, že bychom mohli dopřát zažít triatlon i v komornější atmosféře. Když si někdo řekne, že nechce stát na startu v početném balíku lidí, že je to pro něj totální no go, red flag. Tak jsme přišli s dvěma virtuálními triatlony.

Není to úplně jednoduché. Jeden náš virtuální triatlon můžete udělat kdekoliv u sebe za barákem. Řeknete si: fajn, zaplavu si v oblíbeném rybníku, nebo když na to přijde, můžu jít i do bazénu, zaběhnu si své kolečko, které běhám pravidelně – nebo v mém případě spíš nepravidelně –, a projedu se na kole do své oblíbené hospody, akorát nezastavím, objedu to dokola a mám svůj první virtuální triatlon, protože jsem splnil tři disciplíny u sebe za barákem.

Pak máme krok dva, kdy jsme lidem nabídli virtuální triatlon na trase našeho reálného závodu. Benefit je v tom, že můžou přijet kdykoliv během našeho open window, to znamená od 1. 5. do našeho posledního závodu, a absolvovat virtuální triatlon v Hradci Králové na Biřičce. Přijet na aktivní víkend a vyzkoušet si to na reálných trasách, ale bez ostatních závodníků. Všechny trasy jsou nahrané v notoricky známém prostředí Stravy, takže se tam můžou i podívat, jak by si v závodě vedli. A je to další krok k tomu, aby si řekli: hele, já na to mám, abych se postavil do reálného závodu.

Takže tohle byly naše dvě pomocné etapy pro ty úplně nejváhavější střelce. Aby nemohli říct, že mají nějaké překážky, protože můžou začít, jakkoliv jim to vyhovuje.

Takže už nula výmluv.

Bohužel si myslím, že výmluv se vždycky dá najít celá řada. Dnešní život je plný lákadel a věřím tomu, že ti nejmladší čelí hrozně moc věcem, které je odvádějí od sportu. Ale snažíme se jim maximálně vyjít naproti, aby když se někdo rozhodne nebo ho to v tu chvíli nadchne, v roce 2026 splnil svůj první krok a vydal se po svém triatlonovém schodišti. To byla naše myšlenka a ukáže se, jak se s tím česká veřejnost poradí a jak to

bude úspěšné.

Jak virtuální závody fungují? Když si to zaběhnete za barákem, nahráváte to na Stravu, nebo jak to technicky funguje?

My máme dokonce vlastní prostředí. V našem registračním systému na stránkách Bohemian Tri Tour existuje platforma, kam můžete nahrát GPX soubory z hodinek, z různých sporttesterů nebo z telefonu. Dneska je to fakt velice jednoduché a k takovým záznamům se dostane téměř každý, opravdu stačí mobilní telefon. A pro úplně nejzarputilejší technologické odpůrce: když mi účastník virtuálního závodu pošle fotku svých hodinek, protože to opravdu absolvoval, nemáme s tím žádný problém, protože chceme, aby začal jakkoliv.

Věřím, že máte posluchače, kteří ještě žádný triatlonový závod nezkusili, ale jak jsem říkal, tenhle sport převelice láká. Myslím si, že jeden nebo oba typy virtuálních závodů jsou přesně ta odrazová laťka k tomu, abyste si to vyzkoušeli pěkně v zákulisí, bez lesku světel a kamer, což je pro hodně lidí důležité. Proto se chodí běhat do lesa – abychom zmizeli a nikdo nás neviděl. A když se pak podíváte, jak jste to krásně zvládli, nebude vám nic bránit postavit se na start reálného závodu a okusit tu atmosféru.

Tím, že triatlon vnímám pořád spíš jako menší sport, je atmosféra na závodech skvělá. Závodníci si navzájem pomáhají a hecují se. Skvělou atmosféru tam určitě najdete, takže můžu jen doporučit.

S tím nemůžeme než souhlasit. Kromě virtuálních závodů – jaké závody jsou ještě součástí série? Jaký je další krok, Lukáši?

Lukáš je vizionář, on vám řekne i to, jaké závody budou součástí v budoucnu.

Takže už jsme si zaběhli virtuální závody – kam se posuneme dál?

Virtuální závody nemusíte stihnout hned od 1. 5., máte na ně čas od 1. 5. do 25. 7. Ale první z fyzických závodů série je

23. 5. v Poděbradech a je to právě terénní triatlon. Hned druhý den je hlavní závod, Poděbradský triatlon, ten je silniční. A potom je to 18. 6., jak jsme říkali, ve čtvrtek. Pro děti je to dopoledne, a na stejných trasách, o něco delších, ve stejném zázemí, startuje v 6 hodin večer závod pro širokou veřejnost. Je to zhruba 200 m plavání, 12 km na kole a 3 km běhu.

Takový sprint. Taky super.

Je to na 30 až 60 minut, podle toho, jak jezdíte, plavete a běháte. Stačí, aby si každý aspoň jednu z disciplín zkusil, a pak už to zvládne.

Takže v rámci série Bohemian Tri Tour máme virtuální triatlon za barákem, virtuální triatlon u vás v Hradci na trase závodu, pak Poděbradský terénní triatlon, Poděbradský silniční triatlon a pak Triatlon pro každého.

Triatlon pro každého je pro dospěláky. Dopoledne je školní, a odpolední, nebo spíš večerní verze – protože je světlo až do osmi – je pro veřejnost. Rodiče, kteří dopoledne pracují, tam můžou přijít odpoledne. Dost často se ale stává, že děti nad 10 let jdou s rodiči ještě i ten odpolední.

Dvoufázový trénink! To je přesně v duchu našeho podcastu Druhá fáze.

Tak to máme pět. A pak je tam ještě ostrý Hradecký terénní triatlon, náš nejznámější a největší terénní triatlon, který je součástí českého poháru. Připravujeme ho tak, abychom tam v roce 2027 mohli mít mistrovství České republiky. A jeho trasu si můžete vyzkoušet právě v tom druhém virtuálním krůčku.

Výborně. A když to máte jako sérii, je na konci nějaké vyhodnocení celkových vítězů? Musím se zúčastnit všech závodů, abych byla vyhodnocená a vyhrála?

Vřele bych ti to doporučil, ale samozřejmě nemusíš. Je to velice friendly vymyšlený systém. Podrobná pravidla jsou k dočtení na webových stránkách bohemiantritour.cz a je tam kombinace fyzických, reálných závodů s virtuálními. Myslím, že počítáme tři závody a z toho musíte mít dva fyzicky a jeden virtuální. Budeme mít připravený žebříček a vyhodnocení nejúspěšnějších triatletů celé série, ale speciální medaili nabídneme každému účastníkovi, který do série zasáhne. A také hodnotné ceny od našich partnerů. Proběhne to na vyhlášení v sobotu 26. 7. na Hradeckém triatlonu, kde proběhne i slavnostní vyhlášení série Bohemian Tri Tour.

A tady musí zaznít jedna z nejdůležitějších informací. Lukáš zmiňoval, že Poděbradský triatlon je beznadějně vyprodaný.

Ten silniční, nejostřejší verze třídenního triatlonového víkendu. Ale pozor – stále se nám množí dotazy, jestli by se nedalo ještě nějak dostat na Poděbradský triatlon. Plánovaně jsme jednali s městem, abychom pro Bohemian Tri Tour mohli získat ještě 30 slotů. To znamená, že kdyby někdo opravdu hrozně moc toužil startovat i na Poděbradském silničním triatlonu, balíček startovného série – který je, řekl bych, velice zvýhodněný – obsahuje i jeden z těch 30 slotů na Poděbradský triatlon. Takže i teď, v režimu sold out, existuje cesta, jak se postavit na start. Pokud tuhle informaci někdo zaregistruje, neváhejte navštívit webové stránky – cesta na start toho skvělého závodu v Poděbradech je stále otevřená.

A o balíčku bude ještě řeč.

Shodou okolností jsem před dvěma dny četl na Facebooku, že někdo shání startovné na Poděbradský.

Pořád to tam vídám taky. Odpovídám na Messengeru v podstatě denně. Je to vlastně fajn, že zájem je pořád takový.

Kluci, blíží se nám sezóna triatlonových závodů. Bylo už pár aquatlonů, za chvilku budou první triatlonové závody a mně se strašně líbí, co jste začali dělat na Instagramu – shrnutí triatlonových pravidel velmi rychlou a jednoduchou formou. Myslím, že je to strašně důležité. My s Kájou jsme dělali celou epizodu o nových pravidlech a minulý týden na soustředění jsme si potvrdili, že jsme skoro všechny zapomněli, takže je velmi dobré si je připomínat. Pojďme se o nich chvilku pobavit. Co jako organizátoři vnímáte jako nejčastěji porušovaná pravidla na závodech? S čím se pořád setkáváte, že to můžete opakovat pořád dokola, a stejně se to porušuje?

Vynechala bych přeskakování pásky.

To je takový nešvar.

Myslím, že tady může nejvíc říct Lukáš ze své bohaté praxe. A mohlo by to být zábavné, protože jsme se domluvili s Matějem Königem, abychom pravidla zpracovali vtipnou formou. Pokud nás teď slyší fanoušci triatlonu a chtějí se v nejbližším měsíci pobavit, sledujte náš instagramový profil. Matěj je skromný kluk, který sportu rozumí a je hrozně vtipný, takže si myslím, že se nám ta minisérie docela povedla. Když jsem poprvé dostal materiál do ruky, hrozně jsem se u toho nasmál, takže se opravdu máte na co těšit. Shrneme tam nejčastější momenty velice odlehčenou formou. Ale Lukáš by nám mohl říct pár příkladů toho, na co sám na svých závodech zapomněl.

Abych vám řekl pravdu, prožívám to, co vy. Neznám triatlonistu, který by si četl pravidla. Já si je čtu, ale od minulého roku jsem je zapomněl. Začínal jsem na menších závodech a postupně se učil. Začínal jsem na horských kolech, pak mě trénoval Leoš Roušavý, mistr světa v kvadriatlonu z Hradce Králové, a ten mě přivedl ke krátkým triatlonům, pak k dlouhým a k terénním. Pravidla jsem se učil za chodu a zažíval jsem u toho v depu zážitky, pro někoho vtipné, pro někoho nemilé.

Nezažil jsem asi to, že bych v depu jel na kole. Ale jeden z nešvarů je, že v prostoru, kde jsou kola a věci na běhání, se nesmí jezdit na kole. A vždycky jsou vyznačené čáry na vstupu a na výstupu – před kterou čárou se musí slézt a za kterou se musí nasednout. Potom pravidlo se zapnutou přilbou – to jsem na závodech zažil. Až rozhodčí mi vysvětlovali, že si nejdřív musím zapnout přilbu na hlavě a až potom vůbec můžu sáhnout na kolo. Nejsou to úplně stěžejní pravidla, ale jsou to základy, které jsme možná někdy slyšeli, a jsou důležité, abychom pak při závodě neběželi kolem tabule rozhodčích a neviděli tam své číslo. Pokud ho tam vidíme, musíme buď zastavit v penalizačním boxu, nebo nás diskvalifikují – podle toho, jak vážný to byl přestupek.

Mě napadá jedno typické pravidlo, ono to možná ani není pravidlo, spíš etika. Když jdu se svými věcmi do depa, mám být v nějakém stavu. Rozhodčí na začátku depa kontroluje, jestli mám zapnutou přilbu, jestli mám startovní číslo a v jakém technickém stavu je moje kolo. A dost často na závodech vidím, že lidé přijdou úplně nepřipravení a před rozhodčím se začnou upravovat – řeší přilbu, kde mají číslo, kde ho zapomněli – a celé se to zasekává, protože se musí čekat na jednoho konkrétního člověka.

Možná uděláme s Matějem ještě druhou fázi. Je tam opravdu spousta detailů a drobností, které nenapadnou ani člověka, který jezdí po závodech delší dobu. Třeba že místo v depu, když ho opustíte, má zůstat v pořádku, čisté a uklizené, nemůže tam být binec. Hrozně jsme se u natáčení té epizody nasmáli. Ale takové detaily, že nemůžete nechat bidon válet uprostřed koberce a tretry, boty na běhání a ručník zamotané někde, jsou věci, které si možná neuvědomí ani ostřílení borci. Patří to k tomu, jak se ohleduplně chovat v rámci pravidel v depu. Řekl bych, že pravidla nejvíc ovlivňují depo. Depo je alfa a omega přechodu mezi disciplínami – dá se tam hromada času ztratit i získat, ale taky se tam dá nadělat nejvíc chyb.

A tahle forma prezentace je super i pro děti. Měli jsme za to, že bychom to udělali ještě s nějakými animovanými prvky, ale asi to nebude potřeba, protože Matěje, jak jsme viděli podle reakcí, znají asi všechny děti. Takže je to určitě zajímavé a budeme rádi, když se na videa podíváte.

A jak pravidla vymáháte u dětských závodů? Jsou tam taky rozhodčí?

Rozhodčími jsme tam my jako pořadatelé. Pokud je závod součástí středočeského poháru mládeže, jako v Poděbradech, je tam i rozhodčí, a ten už je přísný. U dětí se jim snažíme všechno říct při rozpravě – všechno jim říkáme a ukazujeme, a čím jsou menší, tím víc si to s námi celé procházejí.

U dětí pak ještě vstupují do hry dospělí. To, co říkal Lukáš, že s nimi občas chodí rodiče. Na jednu stranu je to samozřejmě fajn. Já osobně jsem ale zastáncem toho, aby rodiče zůstávali nejvěrnějšími fanoušky za cílovou branou a do ničeho se nepouštěli, protože mezi sebou máme spoustu zkušených pořadatelů, kteří děti dokážou za prvé usměrnit a za druhé jim všechno vysvětlit bez tlaku a úplně v pohodě. Nejčastěji děti k takovým chybám přivedou rodiče, kteří na ně spěchají, chtějí, aby byly co nejrychleji na trati, aby jim neutekl Pepík z vedlejší třídy, a uměle je dostávají do stresu.

I když by děti všechno udělaly v pořádku a správně, díky té nezdravé asistenci dospělých se z nich pak stávají šílenci, kteří si nezavážou tkaničku, vezmou si jednu botu a jednu tretru a nezapnou si přilbu. Dělají to nejčastěji kvůli dospělým, a úplně nejčastěji kvůli rodičům. Kdybych tu mohl na něco apelovat – a platí to napříč všemi sportovními disciplínami, kde jsem se pohyboval jako trenér nebo organizátor –, největší potíže byly vždycky s hrozně ambiciózními rodiči. Nemyslím to paušálně, samozřejmě je spousta světlých výjimek. To jsou skvělí rodiče, kteří nechají všechno na dítěti a v cíli mu jen řeknou: hele, fandil jsem ti, bylo to skvělý. Ale pokud dítěti do jeho výkonu zasahujete, abyste ho co nejvíc urychlili, je to špatně. Snažíme se dělat všechno pro to, aby se to na našich závodech nedělo.

Moc děkujeme, že jste za námi přišli a popovídali si o pořádání triatlonových závodů, a hlavně těch dětských. Myslím si, že je to velmi záslužná činnost. Fandím úplně všem činnostem, které se snaží popularizovat triatlon v České republice, protože triatlon je moje vášeň a láska, a je strašně super, že někdo dělá to, co děláte vy. Takže moc děkujeme.

My děkujeme za pozvání.

Ještě nás čeká milé překvapení: připravili jste si pro naše posluchače soutěž o jeden z vašich balíčků. Co tedy balíček obsahuje?

Připravili jsme pro vaše posluchače spíš cenu než soutěž – soutěž dáme dohromady tady s vámi. Balíček Bohemian Tri Tour obsahuje startovné na všech šest závodů série, to znamená na čtyři reálné závody, které jsme tu vyjmenovali, plus dva virtuální. A je to startovné se vším všudy, tedy s účastnickou medailí a se startovním balíčkem, pokud je součástí startovného. Můžete si triatlonovou sezónu s Bohemian Tri Tour vychutnat úplně naplno a účastnit se našich závodů celou sezónu, takže je to perfektní balíček.

A včetně tajného slotu na vyprodaný Poděbradský.

Není úplně tajný – vyprodaný je reálně, ale ano, včetně těch bonusových slotů. Takže řekl bych, že hodnota balíčku je o to vyšší. Pro některé závodníky, kteří narazili na zaplněnou startovní listinu, je nevyčíslitelná.

A posluchači našeho podcastu budou mít možnost takový balíček získat. Sledujte náš Instagram, protože právě tam se

objeví příspěvek, přes který budete moct balíček získat, zasoutěžit si a vyhrát vlastně celou sérii Bohemian Tri Tour.

Můžu doporučit. Já mám takové série ráda, párkrát jsem vyhrála naši místní krajskou ligu a je to úplně jiný zážitek, když vyhrajete sérii, ne jen jeden závod. Protože nikdo nemůže říct, že to byla náhoda. Když vyhraju sérii, jsem prostě bůh.

Pokud se vám dnešní epizoda líbila, budeme moc rádi, když nás podpoříte na naší platformě Buy Me a Coffee – pomocí odkazu pod epizodou nebo QR kódu, který se tady teď objeví. A pokud budete chtít vědět víc o dětských závodech nebo o Bohemian Tri Tour, určitě sledujte Instagram kluků. Máte Bohemian Tri Tour?

Jednoznačně. A pro školní závody máme Instagram topsports_cz.

Výborně. Všechny odkazy dáme do popisku, takže si to tam můžete dohledat. Kluci, ještě jednou mockrát děkujeme, děkujeme i našim posluchačům a mějte se krásně.

Mějte se, ahoj. Ahoj.